čtvrtek 30. prosince 2010

PAŘANI A RYBNÍKÁŘI

O hokeji reálném i virtuálním
text a telefonní foto Řízek

K zimě tak nějak patří hokej. Je jednou z mála příležitostí, kde se dá jinak otravná kluzkost ledu nějak účelně využít. Na zamrzlém rybníce jsem se proháněl i já, navzdory tomu, že nezvládám míčové (i kotoučové) hry a že nevím, kde mám brusle.

K zajímavé hokejové předehře jsme se sešli v klubovně. Po dlouhé době jsme spojili své síly a po chvíli snahy i počítače a uspořádali hvězdami nabitý turnaj dvojic v NHL 2008. Po několika vyrovnaných mačích zvítězil HC Mountfield Budějovice pod vedením mým a Marťase. Sekačky deklasovaly Milana a Vlastíka 1:0 náhodným gólem minutu před koncem. Na bronz dosáhli Venál s Jirkou.

Ti dva se ale o pár hodin později objevili i v sestavě při skutečném hokeji na opravdovém ledě v nesimulovaném mrazu na rybníku v Lahovicích. Dorazil jsem i já, ačkoli jsem byl výrazně hendikepován rozsáhlým obědem u Špirků a také Vlastíkovými bruslemi. Zjistil jsem, že pravděpodobně mohou za to, že Vlasta pokaždé při bruslení vypadá tak groteskně (nebo se na tom aspoň výrazně spolupodílejí).

"Místo déčka jsem měl zmáčknout efko," litoval Václav poté, co přesně umístil puk do vlastní branky, čímž omylem otevřel skóre napínavého duelu. Na improvizovaném kluzišti se střetla rozvětvená familie Bekových s výběrem lakrosáků a turistů.

V lítém boji jedenácti mužů, jedné dívky a pána, který nedaleko vysekával otvor pro dýchavičné kapry (avšak nenarušoval zápas tolik jako nedávno kapitán nepřátelského remorkéru a přivolaná policie), se turisté brankami Špirka, Košťála a (dokonce i) Wernera dostali do vedení 3:0. Jenže tým samých Beků najednou otočil na 3:7, a takový stav svítil na ukazateli skóre tehdy, když jsem se z hřiště pokoušel odjet.

Felda totiž svou derniéru v mém vlastictví okořenila tím, že se nejprve nechala tlačit ze závěje, načež pak zlomyslně ujela - i se zařazenou rychlostí. Musel jsem ji dobíhat a cítil jsem se jako tramvaják, jemuž kolos ujel od bran vozovny. Ale už jsem feldě odpustil a přeju jí, aby měla dál aspoň takové štěstí na dobrého majitele, jako měla doposud...

Nejlepší hráči:
První hvězda
- Jirka Košťál (měl jednoznačně nejdelší hokejku)
Druhá hvězda - Venál (jako jediný dokázal dát gól do obou branek)
Třetí hvězda - paní na kole (v mrazu vydržela dění na ledě sledovat asi dvacet minut, a má tak od nás palec nahoru)

sobota 25. prosince 2010

HM... POTŘETÍ

Vánoční koncert Na prádle
text Petr Slipouš, fotky Řízek

Jak název napovídá, jednalo se o moji třetí účast na koncertu Hm... Tentokrát to ale byla trošku last minute, protože se mi ozval Venál (děkuji ti, Václave!), že mu jaksi přebývají lístky a že prej jestli půjdu večer na koncert. Takovou příležitost jsem si nemohl nechat ujít, a tak jsme s Domčou vyrazili do Divadla Na prádle, kde nám Lukáš s Maruškou předali lístky. 

Netradičně jsme si vybrali místo na pravé straně balkonu, kam později dorazili i Ála s Tomášem a (časově) opožděný Vašek s Hankou. Jak se ukázalo později, volba místa byla skvělá, protože jsme měli perfektní výhled na celé divadélko a nemuseli jsme stát.

Kapela koncert pojala jako předvánoční oslavu svého otcovství, takže se v repertoáru objevily nové dětské písně z připravovaného CD. Samozřejmě zazněly i známé hity jako Píseň o přátelství, Můj příběh nebo třeba Známka punku.

Atmosféra neustále houstla a i přes to, že se do divadélka vešlo pouze několik desítek posluchačů, byla kapela po každé písni odměněna bouřlivým potleskem jako v Lucerně.

Skupina Hm... není příliš známá, a tak se na jejích koncertech schází poměrně stálá sorta lidí, kteří vědí, že se s nimi budou vždy dobře bavit. Texty mají hezké a vtipné, ty převzaté z básní umí skvěle zhudebnit. Celý koncert je vždy naplněný nenuceným humorem od srdce.

I já jsem se skvěle bavil, představení nemělo jediné hluché místo. Domů jsem odcházel odpočinutý, s pěkným kulturním zážitkem a vidinou dalšího koncertu. Takže pokud jste ještě někdo nezažil Hm... naživo, určitě neváhejte, protože live znějí mnohem lépe než na stáhnuté desce.

Všechny zdraví Petr

středa 22. prosince 2010

JEDNAPADESÁTILETÝ NEPŘÍPITEK

L+J se rovná 51
text Venál, fotky Řízek

Nikdo z nás nemá bohužel smlouvu s bohem jako Joey Tribbiani, zaručující stárnutí všech ostatních mimo jeho osoby, a tak když se opět sešel rok s rokem, naši stále mladí chlapci Luki s Jiříkem si na pažbu života přikreslili další čárku. A že bylo co oslavovat.

Nejenže jsme slavili naše oslavence, ale rovněž jsme si několikrát za večer připomenuli triumfální postup do 7. hanspaulské ligy bouřlivými výkřiky “Mistři, mistři, mistři.“

Výkřiky byly oceněny posléze dokonce i Ježíškem, když se zčistajasna objevil pod stromečkem dárek pro FC Forejt. Balón se nám skutečně bude hodit. Díky, Ježíšku.

Po těchto událostech nabrala oslava na grádech. Klubovna se zaplnila, hudba sílila na decibelech, jídlo začalo ubývat, světlo se zeslabilo, lidi tančili, pili, kecali, spali, a já si užíval svou střízlivost.

Vencán: „Měl jsem pro vás ještě přípitek, ale něják jsem to promeškal. Nejdřív tady bylo málo lidí a pak až moc“. Lukáš: „ To je v pohodě. A co jsi chtěl říct?“ „Asi tohle…..“ 
Třeba někdy prozradím.

Jinak ještě jednou všechno nejlepší oslavencům. Hlavně zdraví, štěstí, lásku, pohodu.

Made by Vencán 313

pátek 17. prosince 2010

VENKOV SI NAMAZAL PRAHU NA PRSA

Noční soutěživý výlet do Loun
text a foto Řízek

Nejsem kvízový typ. Pravděpodobně jsem zahořkl poté, co jsem před mnoha lety ještě jako mladistvý intelektuál zklamal sám sebe, když jsem v Brně neprošel výběrovým kolem do AZ-kvízu. Přesto jsem se znovu nechal ukecat - a nutno dodat, že to bylo správné rozhodnutí. Kvízus v Lounech byl místy strhující.

Tedy hlavně ta cesta tam. Mrholilo, bylo špatně vidět, jeli jsme pozdě a bloudili jsme. Viseli jsme na disfunkční GPS v mém telefonu (jediné, na co se zmohla, bylo: "Překročili jste maximální dovolenou rychlost") a na nervózní zmatené navigátorce, která se sice nacpala na prestižní místo spolujezdce, ale pro níž bylo Slané neproniknutelným bludištěm.

Navíc mají auta pravděpodobně duši.

3/5 pražského výběru.
Chybějí dva muži - Kamil a Luki.
To mé muselo vědět, že jsme polovinu toho samého dne strávili v největším pražském autobazaru v marné snaze je vyměnit za nové a prodat - to se nezdařilo, neboť za něj nabídli částku jen o málo převyšující cenu plné nádrže, rádia, voňavého stromečku a náhradního kola.

Takže ta srážka s blbcem byla pravděpodobně naschvál; jouda před námi najížděl na hlavní silnici na Louny tak přerývaně a nesměle, až se jej mé auto rozhodlo pošťouchnout. Nikomu se nic nestalo, vozidla byla v pohodě, borec přesto trval na tom, aby si zapsal mé údaje. My zase na tom, aby své auto, které klouzalo do frekventované silnice, raději zastavil. "Ujíždí vám auto, pane, běžte si ho zabrzdit," zavelela Vanessa a muž raději poslechl.

Vědomostní soutěž měla začít ve 20:30. Ve 20:29 do útulného baru vpadla pětice soutěžících, objednala si pivo za bůra a víno za sedm padesát a k velké radosti místních svůj tým pojmenovala Praha zdraví venkov.

Je jasné, že s takovým skandálním jménem se prostě vyhrát nedalo. Hanka a její kámošky navíc připravily velice pekelné otázky - od nejmladších dcer Karla Gotta přes vitamíny rozpustné v tucích po rozpustilé matematické hříčky.

Asi i vinou té náročné cesty nám to moc nešlo. Jediné, co jsme vyhráli, bylo poznávání různých verzí Tiché noci - akorát jsme místo Elly Fitzgerald napsali Vondráčkovou, místo Hendrixe Sex pistols a podmanivý Bohouš Matuš nám zněl jako Pavel Vítek...
Hanka a za ní náměstí v Lounech
uprostřed horečky sobotní noci.

Jinak venkov drtil Prahu přesvědčivým způsobem a nic na tom nezměnila ani Maruška, která jako jediná věděla, z čeho vznikla novinářská kachna (z latinské zkratky non testatur - N.T.- se vyvinulo německé Ente, z kterého se vyvinula kachna). Ani když jsme s Václavem vymysleli jedno ze dvou (smysluplných) českých slov, v kterém jsou samohlásky a, e, i, o, u, y přesně v tomto pořadí (a já ti ho neprozradím).

Vraceli jsme se s děleným předposledním místem, na benzínce nakoupili jídlo, protože v Lounech se nevaří. Na zadním sedadle se spalo, vzpomínal jsem na dva roky starý výlet tamtéž - kdy jsem jiným autem vezl trochu jiného Václava a bráchu z vydařeného koncertu, který se konal jen napůl, druhá polovina byla ostuda. Tehdy sněžilo a vločky nám létaly oknem dovnitř, protože kluci byli zelení v obličejích a lační čerstvého vzduchu.

"Překročili jste maximální povolenou rychlost," mě vrátilo do reality. Přes skleněnou horu v Kosoři jsme i tentokrát ve dvě hodiny ráno ve zdraví dorazili domů.

úterý 14. prosince 2010

OSUDOVÉ UTKÁNÍ


Sestra Sojka - Forejt FC 1:6 (po poločase 0:3)
text Řízek, fotka rozhodčí

Postup jsme měli sice jistý, i tak šlo v posledním mači sezony o hodně. O sud. Ten totiž slíbil Pražský svaz malého fotbalu (něco jako UEFA) týmům, jež vyhrají své skupiny. A proto jsme museli zvítězit.

Ukázalo se, že taková motivace na nás funguje lépe než třeba mrkev na rybářském prutu, co má pobízet komiksového oslíka, aby pokračoval v pohybu. Protože jsme neškodnému, ale sympatickému soupeři v arktické zimě nasázeli šest gólů a můžeme se shánět po půllitrech.

Do sestavy se vrátil Radim a samou radostí otevřel skóre - možná mu za to i vrátím klíče od sklepa, které mu ještě dlužím. Po chvíli se z ostrého úhlu trefil Marťas, načež z druhé strany pálil znovu, tentokrát se mohl radovat Vlasta, kterého to trefilo.

Sestra Sojka byla prakticky neviditelná, snad i proto, že její hráči nastoupili v maskáčových dresech. Povedlo se jim jen zakopnout jejich slušný balon přes ochrannou síť někam do zavátých zahrad, takže se muselo hrát s naším velmi speciálním. Jinak o sobě nedávali moc znát. I proto v prvním poločase další gól nepadl.

Do druhé půlky jsme šli s tím, že nesmíme připustit takové drama jako minule. A začali jsme tak, že jsme Sojce dovolili snížit na 1:3. Na brankové čáře se mě snažil zastoupit Jirka, jenže bezůspěšně.

Gól na sebe vzal Rádoš, ale stejně jako před čtrnácti dny Matyášovi, i jemu se podařilo zaváhání odčinit. Z půlky hřiště vyslal nenápadný oblouček na bránu a gólman - jinak opora Sojky - to nějak nevychytal.

Na umělce ve Kbelích jsme hráli nebývale kombinačně a vytvářeli jsme si celou řadu šancí. Na jejich konci bohužel byl obvykle Vlastík, kterému se kupodivu dokonce asi třikrát povedlo zabránit jistému gólu v síti soupeře. A to málokdo umí. Přesto ještě na 5:1 zvýšil Jirka a gólový účet symbolicky uzavřel v jakémsi poloskluzu kapitán Vašek.

A tak se všichni ti, kteří jsou na fotce, těší na zaslouženou sedmou ligu a na sud, byť je to jen Staropramen. A kromě nich se na postup nadřeli také Péťa, jenž focení promeškal v šatně, absentér Zdena, neplatič Matyáš, zraněný Kajetán, Alex a Pája.

Ti všichni jsou vážně mistři!

sobota 11. prosince 2010

LEDNÍ REVUE

Bruslení s Ájou Vrzáňovou a kouzelníkem ze sklepa
text Hanka z Loun, mobilní fotky Řízek, Kája a Maruška

Ve čtvrtek jsme se sešli na bruslení v plnější sestavě než před týdnem. Na stadion na Lukách došel Luky, Maruška, Kajetán, Petr, Hanka, Vašek a Vaškův klobouk vytažený ze sklepa (který všichni – až na tříletého chlapečka – přešli taktním mlčením).

Lukáš nejdřív zjistil, že tam brusle nepůjčují (i když mu Vašek sliboval, že je tam „sto péro mají“), a tak se pro ně vypravill do nedalekého Tesca. My ostatní jsme mezitím nazuli brusle a vydali se na ledovou plochu. Tam jsme nejdřív nudně jezdili kolem dokola proti směru hodinových ručiček (někteří zvládali jízdu pozadu, otočky a dokonce i výskoky s otočením!), ale pak si s námi nějaké děti chtěly hrát na babu.

Kajetán rázně odmítl a radši postával u mantinelu, Petr s Vaškem do toho ochotně šli a my se s Maruškou taky přidaly. Po tom, co se mi asi metrová holčička vysmála se slovy: „Ty jsi byla chycená první, tak teď máš babu,“ jsme ale druhé kolo radši opustily. Ostatním nejistým bruslícím se naše nebezpečně rychlá hra taky moc nelíbila, hlavně Ája Vrzáňová si stěžovala, takže to vzalo rychlý konec.

Mezitím se vrátil Lukáš, bez bruslí (v Tescu měli ze zimní výbavy jen rukavice), ale zato se starým koláčem a kolou. K sedmé hodině už jsme toho bruslení měli dost, tak jsme to zabalili. Zranění nebylo žádné, pádů málo.

(Jo, aby ten Vaškův klobouk nedopadnul tak, jako pistole, ze který se nevystřelí: Potom za něj na koncertě v šatně musel navíc platit jako za tašku 20 Kč. No jo, taková paráda se holt vyplatí :)).

středa 8. prosince 2010

POL POT VYHRÁL KVÍZUS

Tak trochu jiný (AZ) kvíz
text Venál, fotky Řízek

Stejně jako bývá pravidlem, že každý všední den na ČT 1 v podvečer je AZ-kvíz, tak je stejným pravidlem, že každých 14 dní ve čtvrtek je kvíz v Buči baru. Ani minulý týden nebyl výjimkou a naše tradiční účast, opětovně podtržená vítězstvím, budiž tomu dalším důkazem.
Maruška - malá postavou, obří duchem.

„Tak kolko vás bude?“ ptala se naše slovenská sestra Valeria, autorka kvízu, těsně před začátkem samotného klání. "Ještě jestli můžeš počkat, čekáme na další posilu.“ Posila Maruška dorazila a náš tým ve složení já, Hanka, Luboš, Maruška, Kája byl tedy pro tuhle chvíli kompletní.

Kvíz se skládá ze čtyř částí. První část jsou vždy obrázky, druhá a třetí část jsou vědomostní testy a poslední část jsou ukázky hudby. Tentokráte byly obrázky postavy z filmů a my jsme k nim měli psát jejich filmové či seriálové partnery. „Ty jsi fakt dobrej, dobře ty.“ Takovouto chválu na mě snášela Maruška a já jsem byl spokojen, že mé encyklopedické znalosti filmů a seriálů byly konečně někde smysluplněji využity. „Sakryš, co je tohle, víte to někdo“? Do té doby nenápadný Luboš se ujal slova a z „pouhého“ štístka se z něj rázem stal odborník. „Vždyť je to Bubba!“ takže tam písněte Forrest Gump. „Hezky ty.“

První kolo jsme odevzdali a již jsme netrpělivě vyčkávali kolo druhé. V druhém kvízovém dějství už to bylo o něco horší, a navíc konkurence byla dost velká. „Jedenáct týmů, to je absolutně nejvyšší počet za celou dobu pořádání,“ poznamenala jedna z matadorek od sousedů. Po odevzdání druhého vyplněného papíru se má radost zvýšila, když Val četla správné odpovědi z úvodního kola. „Tak máme plnej počet bodů, to je slušný.“ Třetí dějství nás trošičku zaskočilo, ale nakonec jsme si spravili chuť, když poslední otázka ze třetího papíru byl místopis Slovenska. Kajetán zaúřadoval a já věděl, že alespoň poslední otázku máme stoprocentně dobře.

Poslední kolo bylo tentokráte rozdělené. V první části jsme měli z hudebních textů poznat, o jakou jde písničku, a v druhé části posledního dějství jsme měli hádat ukázky hudby, tentokráte upravené hymny.
Zelená holka je Valeria, hej.

Hudebních textů se ujala Maruška s Hankou a začaly si pobroukávat melodie, zkoušet slova a posuzovat, jestli by to tam pasovalo či né. „Tak tohle jsou Beatles,“ zahlásila rozhodně Maruška a už se to psalo. Čas mezitím pokročil a dorazil i náš kvízoskeptik Luki. “Mrkni na to. Víš něco“? „Tohle jsou Psí vojáci“. Super. "Tak dál, víš ještě něco?" „No ani né.“

Po šíleném čekání (Val byla sama, která připravovala kvíz, obvykle jsou na to dva) jsme se dočkali vyhlášení dalších kol. Pak už se šlo na hudbu. Hudba nám vcelku vyšla, pomyslel jsem si. Faktem je, že Luboš byl v šoku, že EU má svojí hymnu, ale na to už se dějiny neptají.
Populární Hanka z-Loun.

Při vyhlašovaní jsme netrpělivě čekali. „Tipuju tak pátý, možná čtvrtý, no ceny nás asi minou,“ přemítala Hanka. "Si myslim, že budeme vejš, Hani," odpovídal jsem, ale rovněž jsem si nebyl vůbec jistej, kolikátý to vlastně budeme.

A pak to přišlo, vítězem se stává tým Pol Pot (přezdívka Kájovy budoucí manželky Karolíny)!

„Jó, jes, je to tam,“ propadli jsme v radost a já klusal za organizátorkou, abychom si řekli o svého Kapitána Morgana. Dostavil se tam i druhý tým, který má nárok na jednoho panáka dle svého výběru. "Ahoj, já jsem Marta." Ahoj, já jsem… Já vím, jsi Václav, tak blahopřeju. Díky. V pořadí druhý tým si s námi přišel připít a já se zase jen díval, jak v mých spolutýmových kolezích mizí další alkohol, kterému jsem mohl jen z dálky mávat.

Made by Los Vencán 313. Reg. ochr. znám.

neděle 5. prosince 2010

BIVOJ PROHRÁL S ACHILLEM

Mitra letos v pohodě
text a fotky Řízek

Pamatujete na loňského Mikuláše-tragéda? Toho popletu, co pomalu neudržel myšlenku, nevěděl, čí je ani kdo je, padaly mu vousy a byl tak nějak spíš k politování než k smíchu? Tak ten letos nepřišel. Místo něj na naši tradiční besídku dorazil zkušený rutinér s nebeskou knížkou (určitě) hustě popsanou klady a zápory toho kterého dítěte. Kromě něj se povedly i scénky, a především větrníky. Ty měly grády!

Možná že za to mohly vlaky, které vinou stržené troleje někde u Radotína nejezdily ani v nejmenším, možná se jen rodičům a prarodičům nechtělo vstávat do přemrzlého rána. Nebo je prostě letos méně dětí, a ty mají zákonitě méně příbuzných. Každopádně bylo hlavně zpočátku v hledišti hrozivě prázdných křesel. A to mi přišlo trochu líto, protože jinak všechno organizačně šlapalo jako po másle. Včetně taxislužby; díky ní dva herci a dva důležití diváci, které zradily České dráhy, přišli jen o menší polovinu programu.

Stejně jako já, jelikož jsem je přivezl. Ušlo mi proto třeba promítání mých fotek z výletů a akcí (a večírků), které se prý sekalo, a taky pár scének. Dorazili jsme těsně předtím, než trochu mé děti sehrály scénku inspirovanou pohádkou Sůl nad zlato – a nutno uznat, že jako většina scének, která nám coby vedoucím přišla mimořádně vtipná, u diváků ani u poroty moc nezabodovala – smál se především Péťa, jenže ten v porotě vinou zpoždění chyběl... Ale naši herci vyloženě nezklamali, byť to nemůžu kvůli novátorskému bodovacímu systému „nikdo neprohrál,“ kdy se poprvé vyhlašovalo jen pořadí na prvních třech místech, říct s určitostí.

Porota tradičně dá spíš na perfektně nacvičené spektákly s bombastickou hudbou a velkolepou výpravou a kostýmy. Líbivé je i přání příjemných svátků, adventu atd., jimiž taky letos končil představení kdekdo. Kupodivu porotcům sedí i Venálovy hlášky. Ty konkurenční táborníci poslepovali střípky z pověsti o Bivojovi a vybojovali 2.-3. místo spolu s jednou dívčí družinou – a i kdybyste mě rozkrájeli, tak fakt nevím, s kterou, pardon.

Nejlepší scénku předvedla vlčata. Jejich Trojské pohádce se dalo vytknout máloco. Je neuvěřitelné, co všechno lze tak malé děti naučit (a tím myslím i Petra, který jim to v roli Trautenberka moc nezkazil). „To bylo dobrý, viď?“ řekla mi po dlouhotrvajícím aplausu Vlasta, a ta tomu rozumí.

Opakuji, neviděl jsem všechno, ale nic nebylo vyloženě trapné. Tři prasátka po slovensku, naozaj nedopadla tak špatně, jak jsem se obával, hej. Ijáčka jsem neviděl celého, ale byl skvělej. No a když Eliščiny holky přinutily publikum téměř k tanci a když to celé včetně důstojné i vtipné nadílky a promítání obrázků nezabralo víc než dvě a půl hodiny, bylo jasné, že to byla letos jedna z těch lepších besídek.

(Více fotek brzy ve fotoalbu, slibuju.)

středa 1. prosince 2010

JAKO LIGA MISTRŮ

FC Forejt - Pražské peklo 5:3 (po poločase 4:1)
text a mobilní fotky Řízek

Takových zápasů jsme v dlouhé historii našeho fotbalového týmu moc nezažili. A ještě méně jsme jich zvládli. V přímém souboji o postup z bahenní poslední ligy proto asi ledaskdo potajmu i veřejně favorizoval naše soupeře, byť byli v tabulce o kousek níže. Po zajímavém průběhu s několika až moc hravými zápletkami jsme však mohli otvírat šampaňské my. Kdyby nebyla taková zima.

Výkop byl tentokrát až ve 20:45. "Jako Liga mistrů," podotkl troufale Václav. Světlem reflektorů klouzaly k zemi sněhové vločky, když jsme se v několikastupňovém mrazu uprostřed tajgy na Jižním Městě pustili do souboje s Pražským peklem. To muselo vyhrát, nám teoreticky mohla stačit remíza.

A začali jsme výrazně lépe. Hned po pár minutách se navrátilec Jirka obtočil kolem beka a poprvé propálil gólmana. Náš senzační vstup do zápasu pokračoval. Po krásné přihrávce od Vlasty mířil Péťa do prázdné branky a nedlouho poté sám kudrnatý šutér využil můj dlouhý výkop polostřelou z úhlu. Neuvěřitelně agilní Vlastík pak ještě přihrál Jirkovi, který poslal míč přesně pod břevno. A víc nic. Na nečekané vedení 4:0 nám stačily čtyři akce a čtyři střely a odhadem nějakých dvacet minut. A mně teď jeden odstavec.

Kdo by si řekl, že bylo hotovo a že následovala exhibice jako v Barceloně, asi nás nikdy neviděl hrát. Za stále houstnoucího sněžení Matyáš totiž ukličkoval na půlicí čáře sám sebe a míč, o který příšel, po chvíli oboustranného zmatkování v naší obraně soupeři došťouchali až za čáru. A nebohého Matyáše seřvali snad úplně všichni, kromě rozhodčích.

To ještě nebylo nejhorší. O poločase jako by soupeři přezuli na zimní gumy. Zatímco my jsme padali a klouzali, zvlášť útočník s kanárkovými podkolenkami nás s brazilskou lehkostí kompletně vymíchával. Nedlouho po pauze Peklo tvrdou ranou k tyči snížilo na 2:4 a dlouhých dvanáct minut před koncem po nešťastné Štěpánově teči to bylo dokonce jen o jeden gól.

V tu chvíli na nás padla sněhová deka, byli jsme pod palbou na vlastní polovině – a přiznám se, že jsem přestal věřit. Pak najednou Jirka v brejku běžel sám na bránu... a trefil jen gólmana. A pak se zase hrálo jen před naší bránou. Na zasněženém hřišti začínají prýštit emoce, Zdenda po faulu vztekle zahazuje míč a dostává žlutou, napomínán je i jeden z pekelníků.

Když už to skoro nemůže být horší a tlak soupeře vrcholí, nasáklý míč se odráží k Matyášovi, který míří hodně, hodně nahoru... ale balon se do sítě přece jen vešel, propuká jásot. Za zhruba třicet minut urazil Matyáš cestu od zavrženíhodného kreténa po hrdinného poloboha.

Na oslavy opravdu nebylo klima, což věděli patrně i chybějící fanoušci. Z toho jediného se po zápase vyklubal správce hřiště, který počkal, až Péťa dokončí odvážnou kulturistickou exhibici, a pak zhasnul.

Pochopení naopak dočista chybělo městské policii, která mi za parkování v tundře na zákazu nemilosrdně dala papírek za stěrač (dokonce jej rafinovaně zaházeli sněhem). Copak se tohle dělá? Dovolili by si snad dát botičku autobusu vezoucímu hokejové mistry světa...?

neděle 28. listopadu 2010

ODPAL, DĚDO

Golf pro všechny chudý lidi
text Řízek, fotky Ř. a Maruška

„Golf je pro mě moc aristokratická věc. Já bych řekl, že panský dítě má hrát golf,“ vyznal se kdysi pan prezident, ale to byl ještě pouhý pan předseda. Třeba od té doby změnil názor, ale snad právě pro to, že panským dítětem jaksi nejsem a pana prezidenta jsem ještě jako pouhého předsedu velmi uznával, měl jsem k tomuto sportu dost dlouho podobně knedlíkový postoj jako on. (Kamarádi o mně tvrdí, že jsem servilní.) 

A stejně tak jsem měl rezervovaný vztah k country, suši, squashi a nákupům přes internet. A skoro se vším z toho už jsem se sblížil! Jen s golfem pořád nic. Do minulého víkendu jsem tak měl nejsilnější golfový pocit, když jsme onehdy na kolech punkově projížděli po cestičkách kolem bunkerů ještě nehotového hřiště u Berounky. Anebo když jsme pomocí klacků šťouchali v lese tenisáky do plastových jamek. Už tehdy jsem ale musel přiznat, že bych to rád zkusil doopravdy.

Golf je pro mě jako pro laika příjemnou procházkou kultivovanou krajinou zpestřenou občasným nervovým vypětím. Minulou neděli jsme se takhle pěkně prošli z Anděla k Erpetu na Strakonické. Spolužačka golfistka Lucie nás pozvala na akci, kde si každý otrapa z ulice mohl pod vedením zasvěcených zahrát na Tigera Woodse, Jiřího Bartošku a Marka Ebena zcela zdarma.

Přišli jsme právě včas, když zrovna cosi pokřtil Ondřej Hejma, který – bez urážky – pro náš program absolutně nebyl důležitý, klíčové bylo, že se mohlo začít nerušeně hrát. Na jednom ze zastřešených odpališť se nás totiž ujal roztomilý dědoušek, o němž Václav tvrdil, že učil hrát golf všechny československé prezidenty.

Byl to bezesporu sympaťák a dobrý učitel – přestože mé milé rafinovaně a nenápadně koukal na prsa (viz foto). Nejprve mě a Václava zbavil iluzí, že má odpal něco společného s hokejem, čímž nám mimo jiné vrazil hůl do opačné ruky, než bychom bývali čekali. Vysvětlil nám také, co kdy napnout, co povolit, kam se kdy dívat a na co myslet, aby se na to dalo koukat. A hlavně, aby to někam letělo.

Na estetiku bezesporu vyhrála Maruška, o mně pán s distingovaným ebenovským humorem tvrdil, že při odpalu mám „kolty proklatě nízko“, a Václav většinou míček taky trefil. Po půlhodině intenzivního tréninku, kdy nám hůl už skoro těžkla v rukou, jsme seznali, že se blíží hanspaulka (viz předchozí článek), a že je tedy třeba jít. Po několika mých nepříliš slavných soutěžních pokusech o odpal, které by asi silnější dítě přehodilo krikeťákem, jsme se vydali na další pěknou procházku smíchovskou přírodou.

Až to bude zase příště někde zadarmo, určitě jdu znovu a vyzvu dědu na duel.

úterý 23. listopadu 2010

SBOHEM, SLAVNÁ SÉRIE!

Přišli jsme o neporazitelnost: Power WCC - FC Forejt 2:0
text Řízek, fotky Marťas

Dešťové kapky skrápěly skloněné hlavy něšťastných borců, kteří s hanbou opouštěli kolbiště. Výběr hvězd, který dosud neokusil palčivou pachuť porážky, poprvé padl, tak jako mistři světa podlehli provinčnímu Portugalsku.

Zmar. Vlastovo bodlo končí na tyči.
Za vlasy přitažené příměry táhnou. Ale nedosti na tom - třebaže jsme papírově museli být favority, na krásné umělce na Opatově na nás mohly body čekat jen náhodou. Fotbalovými kvalitami i organizací hry byli totiž hráči Power WCC chvílemi o několik lig jinde. S míčem u nohy se u nás bohužel narodil maximálně Jirka, jenže na té noze měl křečové žíly, kvůli kterým teď nehraje. Chyběl i zraněný Marťas.

Červení jakože reprezentanti tak z našeho týmu udělali partu smutných vodníků. Nicméně chybělo málo a mohli jsme napsat další díl letos úspěšného seriálu "dáme náhodný gól z ničeho a pak to nějak ubráníme." To když na půlce hřiště Vlastík nepřemýšlel a bodlem zamířil přesně k tyči - bohužel až moc.

Konstrukce zazvonila ještě jednou, tentokrát pálil druhý z dua starých pušek Péťa. A jinak? Šance měli jen červení a zaplaťpánbůh trefovali jen brankáře. Takže s velkou dávkou štěstí jsme urvali poločasovou remízu 0:0 - což je samozřejmě jen kosmetická útěcha.
Kudy to mohlo projít...?
V druhém poločase se nám totiž zcela nesmyslně odporoučela obvykle soustředěná obrana. Z ojedinělých selhání se stával trvalý chaos, hrálo se nahoru dolů, jenže našemu sporadickému nahoru chyběly šance.

To na druhé straně to konečně vyšlo někdy kolem čtyřicáté minuty, fotbalisté nám dovezli míč až do prázdné branky, proti tomu se nedalo říct ani popel. Vaz nám o několik minut později zlomil trapný gól, kdy mě obránci opět nechali vyniknout tváří v záda osamocenému útočníkovi. Ten však kolmou přihrávku vůbec netrefil, jen mou nohu. Já taky ne, takže se míč posměšně doplazil za čáru bůhvíkudy. Pokud jeho dráhu někdo pochopil a chce nám to vysvětlit, ať to třeba napíše do diskuse.

Zpěv hymny před zápasem.
A nadějím byl konec, protože to bychom ty náhodné góly museli dát nejméně dva. A jelikož nám nevycházelo vůbec nic, ani dlouhé nákopy, dopadlo to zle. "Musíme se na ten následující zápas líp připravit a eventuálně se přizpůsobit hře soupeře," zamyslel se kapitán FC Forejt Václav, podle kterého bychom mohli vyrukovat například s jedním zataženým útočníkem, nebo s něčím dočista jiným. Případní skauti z řad našeho budoucího soupeře jsou teď bezesporu naprosto zmatení a nevědí, co čekat.

Oproti tomu, jiní porážku a týmovou náladu ne úplně vystřiženou z Rychlých šípů vstřebávali těžko. "Pokud si budeme nadávat a shazovat své výkony, tak to vůbec nemusíme hrát," rozhořčil se Vlastík. Toho se musím zastat, spolu s Péťou zahráli slušně, nic moc nezkazil ani debutující Alex. Matný a pomalý byl Zdeněk, nic moc nepředvedl ani kapitán. Tradičně zahrál výborně stoper Štěpán.

Tak jako tak, následující zápas, který odehrajeme tuto neděli od 20:45 opět na Opatově na Mikulově, se bez nadsázky dá označit za utkání o postup do kjaje. Takže apelujeme na naše fanoušky: to, co můžete vidět každé pondělí v televizi jako Okresní přebor, nabízíme my každou neděli v reálu i bez reklam. Přijďte.

neděle 21. listopadu 2010

NÁVRAT KRÁLE

Aphrodite v Matrixu
text Venál, fotky Kamil

K pátečním večerům neochvějně patří návštěva klubu, hospody, společenské události, přátel, kin, knihoven, divadel… Rovněž i já jsem využil pátečního večera a zamířil jsem do klubu Matrix, kde byla nejočekávanější akce tohoto podzimu. Legendární d’n‘b DJ Aphrodite opět v Česku. Tento Brit, který se považuje za jednoho z průkopníků DnB hudby, si udělal čas a odskočil si z rodné hroudy do naší milé vlasti.

Po doražení do Matrixu, následovala anabáze s přeplněným barem a k velkému překvapení všech zúčastěných následoval druhý velký šok. Přání vody vyřčeno z mých úst opravdu zúčastněné vylekalo. Po počátečním rozkoukávání jsme si vybrali jedno z nejlepších míst v kotli. Místo bylo hned pod větrákem, což se obzvláště hodilo, jelikož vzduch v Matrixu byl takřka nedýchatelný.



Zaplněný klub očekával příchod Aphroditea. Před-DJové už se pomalu chystali odejít, atmosféra se pohnula tím správným směrem a najednou se tam zjevil. Chvíli nás všechny ještě nechal napnuté a pak to přišlo. Dj Aphrodite v celé své letité kráse vytáhnul první desku a začal hrát. Hned úvod byl nabitý, Aphrodite od začátku dokazoval, proč je jedním z nejuznávanějších a nejznámějších z d’n‘b DJů.

Mejdan nabíral na obrátkách. Bary stále praskaly ve švech, lidi poskakovali, máchali rukama, nohama a my stále pařili v kotli. Při pohledu na hodinky, které ukazovaly půl třetí, a já tomu nemohl uvěřit, jsem si donesl další vodu a rozjel jsem se do posledních zatáček koncertu.

Ještě nehrál žádný svoje klasický pecky, říkal jsem Kamilovi a v tu ránu, co jsem to na něj dořval, naskočil podklad Ganjamana následovaný podkladem od Pendulum a už to jelo. Po zahrání dalších pár pecek se s námi Aphrodite rozloučil a já zjistil docela příjemný fakt, že jsem si to velice užil i bez chlastu.

Solidní mejdan.

Made by Vencán 313

čtvrtek 18. listopadu 2010

TAK JSEM NAVŠTÍVILA ŘÍM


Italská fotoreportáž
text a fotky Nikol

Řím. Kdo by ho neznal hlavní město Itálie a asi tak trochu i módy, možná... Smrdí historií ze všech stran, v centru města je víc turistů než Italů, ale je super. Říkal to Péťa Forejt!

Tak jsem navštívila Řím, město velkých kostelů, značkových kabelek a rozkošných Italů...


Moc se mi tam líbilo. To umocnilo počasí, které nám náramně vyšlo a na konci října jsem si
užívala ještě babího léta....

 
V tom městě je na tisíce fontán a každá má svou historii, svůj pramen, své holuby a malíře....
 
Taky spousta kostelů, ve kterých si tak člověk uvědomí, jak moc je malinkatej, jak moc tahle církev je bohatá a jak je věčná....
 
Hodně sloupů a antických sídlišť lemujících jednu z hlavních silnic je trochu archaické. Naopak, že kolem Kolosea vede silnice, je futuristické...
 

Řím se mi líbil a co víc dodat... jo, že se tam chci mrknout ještě jednou, protože jsem se nedostala
na svatopetrskou kopuli ve Vatikánu...