středa 26. června 2013

LAVANDULA ANGUSTIFOLIA

Na okraji Hanspaulky jsem si uvědomil, že by mi tady vlastně nevadilo bydlet. Chodit běhat do Šárky a ztrácet se v secesní či jakékoli jiné vile se třemi, ba ne, čtyřmi koupelnami. Zatím jsem se ztratil v uličkách nad šáreckým údolím, i to bylo takové hóch a nóbl a honosné.

Táhla nás tudy navigace v mém mobilu a touha objevit několik takzvaných kešek. Taky jsme hodně dlouho neviděli Vanessu. Rovněž se mi před státnicemi nechtělo učit a Maruška to dobře věděla, tak tuhle akci naplánovala. Prostě nedělní prokrastinační výlet.

Vanessa teď bydlí někde na Petřinách a plete si Veleslavín s Vokovicemi. Takže jsme se nejprve nemohli najít. Pak jsme se ale zorientovali a už to šlo hravě a dravě. Odlovili jsme, jestli dobře počítám, čtyři poklady. Blátem, lesem i asfaltem.

Vanessa v těch končinách nebyla poprvé, a tak nám trochu napovídala. Odměnou jí bylo pozvání na píváka a informace o našich nezadaných kamarádech, neboť Váva je křehká osamělá duše, která by se ráda usadila třeba s nějakým učitelem češtiny a občanky, jenž má narkotické tajemství se školníkem.

Ale zpět ke keškám, protože právě jedna z těch ze Šárky nám dala pekelně zabrat. Byla to mysterka - pro zoufalce to znamená, že musíte vyluštit souřadnice pomocí zvídavých otázek typu "jak se jmenuje levandule latinsky". Jenže ani jeden z našich smartphonů nechtěl odhalené souřadnice najít. Po 40 minutách, protivné Marušce a tuctu stažených aplikací se nad námi slitoval keškový bůh nebo možná americká FBI a my se konečně vydali za šipkou, která nás dovedla ke kýžené krabičce v zemi s levandulovou vůni (a jednou hnusnou larvou).

Odměnou za trpělivost se nám stala parádní zahrádka v centru Divoké Šárky, kde měli báječný bezinkový likér, nad kterým jsme probrali protesty v Turecku i Nečasovu submisivitu a kdybychom tam seděli dodnes, určitě bychom vyřešili vládní krizi líp než motoricky nepříliš zdatná hlava státu. Luky se tvářil, že děsně pospíchá za učením, ale nakonec se nechal ukecat na točenou zmrzlinu, která ho uchlácholila alespoň na cestu k tramvaji.

Neb současné společenské mravy velí, že z takových akcí se pořizují fotografie, které se pak umísťují na různé sociální sítě, požádali jsme Lukyna o fotečku na zeď. "Chci tam dramatický nebe," dirigoval nás stále ještě bakalář. "My tam chceme dramatický sebe," utřela jeho snahy Váva. "A tak vznikl snímek dvou kamarádek na smyčce tramvají kdesi ve Vokovicích, který vidíte tady nahoře" - tak nějak by to zakončil Karel Časlavský.

text a fotky Maruška a Řízek

pondělí 17. června 2013

10:0

Jednou to muselo přijít a lze se jen ptát, proč to nepřišlo dříve. Naše fotbalové mužstvo, jehož úspěchy i pády k nelibosti zdejších hostů více méně systematicky sleduji už léta, se tuto neděli svým pozoruhodným způsobem zapsalo do vlastních dějin. V posledním utkání sezony jsme totiž vyhráli 10:0, a to se nám nikdy nepovedlo. Odnesl to nešťastný tým Pražské hnědky.

Tedy, povedlo se nám jednou dokonce vyhrát 11:1, a to v Hrdlořezích nad týmem Banda gayů. Jenže tehdy to bylo proto, že bandě jeden gay do ideálního počtu chyběl, tím pádem jsme hráli celý zápas přesilovku (i to je však někdy ošemetné). A navíc už je to nějaký ten pátek, přesněji řečeno deset let a pár dní. Tým v růžových "dresech" tehdy zničili čtyřmi brankami Jirka a třemi Piškot. Dvakrát tenkrát skóroval Rádoš a trefili se i nynější kapitán a Zdeněk. (Kdyby si to někdo chtěl osvěžit, mrkněte sem. Takhle tehdy totiž vypadal zpravodaj naší skupiny. Tisklo se to na tátově tiskárně, posílalo se to obálkami a nosila to paní pošťačka).

FC Forejt, verze 2003
A když už jsme u těch extrémů, taky se nám jednou povedlo prohrát 4:11.

Ale tentokrát? "Jsou jalový!" burcoval spoluhráče nejdrsnější útočník Pražské hnědky, jenž měl na hlavě nějakou klauniádu, a myslel tím nás. Tou dobou už však Hnědka prohrávala 0:4. Začátek zápasu byl totiž zcela v naší režii, ono to dokonce dlouho vypadalo, že žádný soupeř ani nepřijde. Naštěstí pro naše střelce se soupeři dostavili a neměli svůj den. Jirka za poločas stihl hattrick a po čtvrtém gólu to mátožní soupeři navzdory burcování i povzbuzování publika zabalili a zbytek zápasu tak nějak odchodili.

Za normálních okolností bych se byl nucen rozepsat o momentu, který pobavil všechny na hrací ploše a o němž rozhodčí prohlásili, že něco takového nikdy neviděli. Ale že jsem se už narýpal dost a popsat se to ani nedá, uvedu jen, že Vlasta srandovní situaci odčinil velmi pěknou přihrávkou na jeden z Jirkových gólů a parádním bodlem, z nějž vzešel důležitý gól snad na 6:0...

Dvě téměř identické střely uklidil Péťa pod víko a do statistik se zapsali i všichni ostatní s výjimkou kapitána. Tedy kromě jmenovaných ještě Matyáš, Luboš a já. V brance jsem se totiž více méně nudil, tak jsem se nejprve málem popral (soupeř si myslel, že jsem jej nepěkně tituloval, což ho rozpálilo do běla. Ale bylo to nedorozumění: já tak tituloval jeho spoluhráče, který do mě několikrát zajel a div že mi nezpůsobil nějaké bebí). Načež jsem se dvakrát trefil přes celé hřiště. Dlužno podotknout, že to nebylo zas tak těžké, Hnědka v tu dobu prakticky hrála bez brankáře.


Že jsme se po zápase s takovým skóre ještě poškorpili, a to dokonce dvakrát, snad nikoho nepřekvapí: rétoricky, fabulačně a argumentačně jsou na tom mnozí z nás podstatně lépe než fotbalově. Naštěstí se vše v dobré obrátilo, a mohli jsme tak v pozápasovém studiu, jež se tentokrát přesunulo do Jihoměstského pivovaru, přivítat nebývalých osm hráčů. Taková schůze musela samozřejmě být výjimečná, a taky že jo.

Matyáš dostal jako první člověk na světě cenu pro nejlepšího hráče sezony a vzápětí ji tam nechal. A taky jsme se po ostré diskusi dohodli na nových dresech, což je taková malá revoluce. Jak budou vypadat, si ukážeme časem. Napovím jen, že mé konstruktivní návrhy (hnědá, šedivá) si masivní podporu nezískaly, ke škodě nás všech.

Jinak FC Forejt skončí v této sezoně někde mezi 8. a 9. místem, čtyřikrát vyhrál, sedmkrát prohrál. Asi to mohlo být lepší, ale neuděláš nic.

text Řízek, fotka Kája a archiv, video Kája

pondělí 10. června 2013

V ORANŽOVÉ VESTĚ

Když opadla voda po povodni, přihlásila jsem se (tak jako mnozí mí kamarádi) na radotínské radnici jako dobrovolník na pomoc s úklidem. Po absolvování nezbytných formalit nutných k obdržení kartičky dobrovolníka jsem nafasovala 1,5 l vody, holiny, gumové rukavice a svítivě oranžovou reflexní vestu (asi kdybych zapadla někam do bahna, abych byla dobře vidět) a vyrazila do terénu.

V zátopové oblasti už se to hemžilo vozy integrovaného záchranného systému, technických služeb, všude zněly dieselagregáty a hučely vapky. Osobně mě překvapilo, jak dobře byl ten rej koordinován: každý přesně věděl na jakou adresu má jít, co má dělat. Potřebujete agregát? Není problém, starosta vám ho osobně doveze a pomůže nastartovat.

Za jediné pozitivum velké vody bych s trochou nadsázky považovala fakt, že jste nuceni konečně vyhodit ty krámy, co skladujete deset let v zadním kamrlíku. Alespoň tak to bylo u starších manželů, kterým jsem v pátek pomáhala za lahváče a kus chleba s lovečákem vynášet všechny ty zabahněné nefunkční mikrovlnky a lednice, které chtěl pán už deset let opravit, porcelánové slony a hrníčky po pratetičce, které je škoda vyhodit, a desítky skleniček od marmelád a okurek – co kdyby se paní
jednou hodily v kuchyni?

Pokud máte pocit, že se snažím následky povodní zlehčovat, není tomu tak. Vlastníma rukama jsem u jiné radotínské rodiny vyhazovala zabahněné reproduktory k domácímu kinu nejmíň za desítku do kontejneru na ulici, vymetala bahno z obýváku a snažila se vcítit do tragédie, kterou rodina právě prožívá. Jasně, jsou to všechno jen věci. Ale ty věci dělají domov, který jste léta budovali, a najednou vám v něm pochodují cizí lidé v oranžových vestách a ptají se, zda mají vyhodit váš sváteční ubrus a umělý vánoční stromeček.

Večer už mi povodně připomínaly jen ruce smrdící od gumových rukavic. Z koncertního pódia letohrádku Hvězda bylo to bahno najednou tak strašně vzdálené. Stejně tak je asi vzdálené všem, kteří o něm jen čtou v novinách či sdílejí fotky na Facebooku.

"Opravdu vám moc děkujeme." Věta, která je spolu s dobrým pocitem jedinou odměnou za hodiny v zapařených rukavicích, smradu, bahně a horku. Věta, ve které je tolik vděku, že se nedá slovy vyjádřit. Věta, pro kterou půjdu dobrovolničit znovu.

text a fotky Ála

pátek 7. června 2013

MANUÁL: BĚHÁNÍ PRO TUPCE (zjednodušená verze)

Dneska večer překonám dva tisíce uběhnutých kilometrů. Běhání je nemoc třetího tisíciletí a na asfaltu branické běžecké magistrály si několikrát týdně kazí klouby pomalu každý, koho znám. Ale dva tisíce? Za dva roky? Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má? Cítím se tím pádem tak trochu fundovaný a nechci nic menšího než stát se součástí běžecké povinné četby.

Na rozdíl od kolegů Murakamiho, Škorpila a toho fanatika, co napsal Born to run, bude můj nepravidelný, možná jen jednodílný seriál zaměřen spíše na rekreační běžce s BMI větším než 25, jejichž jedinou kvalifikací jsou zborcené klenby a viklavé kotníky. Budou to takové rady pro kulhavé tlouštíky, co dělat a čemu se vyvarovat, abyste byli v partě těch pravých sportovců. Něco jako ty skvělé a pro čtenáře neskutečně přínosné články typu Sedm důvodů, proč je sex zdravý, anebo Deset věcí o inkontinenci, které jste zaručeně nevěděli.

Tak, vepříci, jak začít? Koupit si boty. Tak jo, ale jaké? Co nejdražší. Aby až prozradíte, kolik stály, se žena zavřela v ložnici a brečela, že na dovolenou v Dubaji může zapomenout. Kromě jasného vymezení rolí v domácnosti to má ten efekt, že drahé boty vás přinutí jít častěji běhat, je to přece potřeba nějak využít, když to stálo polovinu platu. Můžete se také ukájet pocitem, že vás jeden kilometr běhu pravděpodobně vyjde dráž než cesta autem. Moje boty se jmenují Brooks a na krabici je napsáno, že jsou nejlepší na světě. Drahé boty jsou jako bačkůrky. I výron v nich bolí tak nějak méně.

Dobré je si taky obstarat si co nejtěsnější trikot s nejkřiklavějšími barvami. Jen to nepřežeňte, velikost S si s obvodem břicha L nerozumí, zpocené triko pak nejde sundat. V těsném trikotu a upnutých legínách ostatní rekreační běžci spíš ocení vaši snahu něco se sebou a s tou hmotou kolem pasu dělat a je větší šance, že vás pozdraví. 
Takový běžecký pozdrav, jak jsem během své cesty za poznáním zjistil, se provádí ve chvíli, kdy se běžci míjí a kdy je navozen oční kontakt, pozvednutím otevřené dlaně (lhostejno, zda pravé či levé). Volitelně se dá doplnit zvoláním či zafuněním slova "ahoj". Takto se zdraví pouze běžci pod širým nebem, na běžeckém pásu patrně platí jiná pravidla. Někteří běžci vaše pozdravy ignorují, protože jsou orientovaní především na výkon. Nevěšte hlavu a mávejte dál, on se někdo chytne.

Kdy neběhat? Po večeři v italské restauraci, kdy při monotónním houpavém pohybu našemu běžci každým okamžikem hrozí, že vynikající bramborovo-parmezánovou kaši uvidí znovu. Dále je dobré neběhat po povodních, zejména v oblastech, v nichž dosud probíhá likvidace škod. Pro maníka v zářivě červeném tričku adidas se sluchátky na uších, který prokluše kolem zabahněných chatařů a unavených dobrovolných hasičů a vejtřasky, aby vzápětí zjistil, že kolem Sázavy se fakt ještě proběhnout nedá, v poklusu se otočil a kolem těch nešťastníků proběhl podruhé, se vžilo hezké slovo chucpe. Prostě je na pěst. Nehledě na to, že při překračování odplavených rozbitých talířů, povalených stromů a mrtvých ryb hrozí distorse kotníku.

Najděte si kamarády-běžce. Vaše běhání, s prominutím, totiž absolutně nikoho nezajímá. Ne, vážně, fakt nikoho. Každému je úplně lhostejné, že jste právě propotil tričko při výklusu ve Vršovicích a že vám to Endomondo moc hezky zaznamenalo. Necpěte to lidem na sociálních sítích, zvlášť, pokud tohle opakujete každý den. Vaši přátelé si vás smažou z Facebooku, protože jim svým nechutným potem tapetujete zeď. Nezajímá to ani vaši přítelkyni. Jak jsem časem pochopil, věta Jaké to bylo? není výzvou k podrobnému líčení toho, že první dva tři kilometry jsem se nějak nemohl rozjet a divně se mi dýchalo. Že jsem na třetím kilometru viděl srnku - na stejném místě, kde jsem viděl srnku i minule, to ti je zajímavé -, na šestém mě začalo někde píchat, na osmém to přešlo, potkal jsem pěknou běžkyni, předběhl mě důchodce a pak jsem šlápnul do bahna - to taky není správná odpověď. Bylo to fajn, ale jsem rád, že už jsem u tebe; to přece úplně stačí. 

S nezájmem běžeckých mudlů se dá vyrovnat prostřednictvím kamaráda, který s vámi běhá a sdílí radosti a strasti amatérského sportovce. Potí se a funí jako vy. Přidá si vás do přátel v Endomondu. Můžete mu lajkovat, když uběhne první půlmaraton. Můžete běhat s ním. Zase to ale chce, aby nebyl moc hovorný. Protože když se při běhání moc mluví, všechna radost je pryč, je to jako kdyby člověk řečnil někde v zahulené hospodě, nemůžeš se soustředit na ten krásný a bezesporu zdravý pohyb, o kterém si zase někdy něco povíme.

text Řízek, náhodná fotografie (připletl jsem se, nezávodil) www.vsliga.cz