PANÍ RADOVÁ

Bylo nás tři. Závodníků se startovním číslem a v jednoduše slušivém dresu SK Babice na startu letošního ročníku Podzimního běhu lyžařů v Senohrabech. Díky Martinovi se to povedlo tak, že naše čísla šla hezky po sobě a před časomírou odměřující okamžik startu jsme poskakovali v jedné řadě a vybíhali společně ve 13:25:00. Přišlo mi to půvabné až kouzelné. 

Kouzlo i půvab měly trvání maximálně deset sekund. Takový interval (slovy: jako když desetkrát vyslovíte jednadvacet) stačil na to, aby mi Karel zmizel z dohledu. Dalších přibližně dvacet sekund bylo třeba, aby obdobně začal mizet Lukáš. 

Štěstí pro čtenáře tohoto textu, že se tím rovnou dostáváme k odvyprávění příběhu fotografie, která se líbí nejen majiteli tohoto blogu, ale i mně, a ten první si přál, aby text byl hlavně o ní. 

Pohlídal jsem si dobře hned první seběh senohrabského závodu. Vypadá nezáludně, míří po kraji svažující se louky do úvozu, který se po pár stovkách metrů začne ostře zvedat po svahu vzhůru k lesu. Ten seběh vypadá naprosto neškodně, ale paměť je velká čarodějka. Přesně před třemi lety jsem se na trati tohoto závodu ocitl poprvé. Bylo to tehdy vůbec poprvé, co jsem se kdy ocitl na trati jakéhokoli běžeckého závodu (kvůli covidu měl tehdy virtuální podobu, kdy si každý přijel trať odběhnout v čase, který si zvolil). No a tehdy jsem byl očitým svědkem toho, jak se Lukáš vybíhající s vervou sobě vlastní poroučel k zemi do bahna právě v místě, kde se louka mění v úvoz a bývá tam vcelku logicky nejvíc mokro. 

Řekl jsem si, že takto letos neskončím, tedy pardon nezačnu, a hned úvodní pasáž zaběhnul běžeckým stylem, kterému se v plavání říká “paní Radová”. Přišlo mi to přiměřené. Ano, litoval jsem, že kolegové ve stejném triku jsou fuč a že jsem výhodu společného startu prohospodařil tak brzo, vždyť sil i elánu na rychlejší proběhnutí bylo dost, ale zase jsem byl spokojen, že pokračuju neumazán. Přece ten dres byl fungl nový!

Když jsem vzpomínal na to, jak vypadala trať v roce 2020, přišlo mi, že letos je přece jen o poznání blátivější. Čekal jsem sníh, ale převládalo bahno. Na mém způsobu probíhání těch nejrozblemcanějších úseků mi nepřišlo nic zvláštního. Minimálně do okamžiku, než jsem na nich vstoupil do vícečetných interakcí se “soupeři” na trati, jedno zda těmi mě předbíhajícími, nebo těmi, jež jsem dobíhal já. 

Nemohl jsem si nevšimnout, že se do kroku opírají tak nějak víc. A že když jsem za nimi, odhazují bláto mým směrem. Ne že bych šel v blátě na špičky, ale přece jen jsem se snažil najít nejpevnější část cesty a volil trochu jemnější došlap. 

To vše jsem tak nějak vnímal. Plně mi věc došla, až když jsem po proběhnutí cílem došel k oběma klubovým kolegům, kteří už se pár minut zahřívali čajem a ukusovali ze sušenky. A tu Karel začal porovnávat moje a Lukášovo pozadí a bavit se tím, že jsme asi neběželi stejný závod. 

Byl by to žert, který by zůstal mezi námi, kdyby Lukáš Karla nevyzval, aby věc fotograficky zdokumentoval a já neuposlechl výzvy, abych k tomu něco PATetického napsal…. 

text Pavel alias Pat, foto Karel J.

ODLOŽIT MOBIL

Někdy na výběr moc není, ale občas mám pocit, že se dá ve správnou chvíli odložit mobil a s ním velice zajímavé a spletité světy sociálních sítí, nedopít kafe, nedojíst punčák z kavárny z Poříčí a místo toho obout pohorky a vyrazit ven, protože je tam jeden stupeň, jedna dcera a její milovaná starší kamarádka-sestřenice a taky pět čísel úplně nasáklého sněhu a je klidně možné, že se tam na zahradě díky tomu něco semele, anebo se taky po dvou minutách otráveně vrátí domů a budou škemrat, abychom jim pustili Pepinu anebo toho otravně milého Paddingtona, ne, tak tady to vypadá, že se na zahradě pustily do projektu sněhulák; strejdo, nepomáhej nám, jo, tati, nepomáhej nám, dobrá, tak já si budu koulet vlastního, a jde nám to všem docela dobře, zejména teda mně, protože téměř tekoucí špinavá koule vyztužená listím a bůhví čím ještě dalším, co se na ni cestou nalepilo, je obří a na svahu už téměř neřiditelná, ale holky čtyřručně nezaostávají o mnoho a moje nabídky na spolupráci hrdě odmítají, my tě nechceme, strejdo, jo, nechceme tě, tati, poď puyč, tedy než se jim to nějak celé nesesype, zatímco letí dovnitř vyškemrat něco  na nos a oči (petržel a cherry rajčátka, ale budiž), takže nakonec stavíme společně a náš flekatý krasavec alespoň zdálky a v hrubých rysech skutečně připomíná sněhuláka, navíc už se začíná šeřit, takže ani nebude vadit, že se nám to trochu hroutí a trčí z toho překvapené tlející listy z jabloní, navíc máme hotovo, respektive pořád je tu ještě hromada sněhu z toho sesutého dívčího pokusu a děti asi ještě nejsou úplně durch, takže vzduchem letí první koule a neteř si to nenechá líbit a Heda samozřejmě v rámci tříletých možností kopíruje sestřenku, jejíž brácha, který se dosud opodál meditativně pohupoval na zasněžené trampolíně, zbystří a chce se také podílet na násilí, a tak všichni řveme a smějeme se a běháme po zahradě, kde už skoro žádný sníh nezbyl, protože většina se namotala na sněhuláčí koule a ten zbytek se nám vsákl do bund a rukavic, a máme celé červené tváře a ten sněhulák se samozřejmě za chvíli rozpadne a zmizí, ale tohle by někde zůstat mohlo.

text a foto Řízek

DROLÍ SE TO

Kunratická je objektivně vzato a z mnoha důvodů strašná kravina, ale je návyková a přitažlivá. Nadto se zde, když se propleteš změtí stánků s langoši a barevným elastickým zbožím zázračných vlastností, dá celkem spolehlivě změřit, jak pokračuje okorávání těla sedavého zaměstnance, který se ve volných chvílích za rozbřesku či za soumraku pokouší proměňovat ve vytrvalostního běžce. 

Asi jsem to běžel poosmé nebo podeváté a zase se mi tam okázale vůbec nechtělo, ale ve skutečnosti jsem byl zvědavý, jaké to bude, co při zátěži udělá bolavá pata, co na to budou říkat naražená žebra z fotbalu a jak na mě bude Heda v cíli volat Tatínku, do toho. 

To poslední nevyšlo, dceři přišla atraktivnější sestřenice a její želva v teráriu než utrpení jejího otce, a tak do cíle nedorazila. Což jí vlastně schvaluju a je určitá šance, že nebude po tátovi.

Ví se o mně, že jsem netýmový, ale nepomáháte tomu ani vy ostatní. Proč jsem se stal jakýmsi předvojem SK Babice, když prakticky všichni ostatní kolegové startovali o hodinu později, ví asi jen pořadatelé.

Potkával jsem veterány v teplákách a gumotextilních kopačkách. Měli ještě červené tváře, na šedivých vlasech kapičky potu a všichni byli podezřele málo zabahnění. Vzápětí jsem zjistil, že je trať poměrně nerozčvachtaná, a tedy i rychlá. V potoce bylo strašně málo vody a být šikovný, dalo se to zvládnout i se suchýma nohama. 

Šikovný samozřejmě nejsem. Po pár minutách zvykání si a po prvním rozehřívacím kopečku přichází stěna Hrádku. Na tom je nejhorší to, že to člověk už zná. Drolí se to pode mnou a snad poprvé udělám tu hroznou chybu, že se podívám nahoru, jak je to ještě daleko a vysoko. Nahoře nohy vůbec nechápou. Klopýtám hned zase dolů a poprvé si připadám docela jistě, protože mám po letech škudlení konečně slušné boty s pořádným vzorkem. 

To hnusné končí posledním táhlým kopcem, který přitom ani nemá jméno. Tam už hodně zpomaluju a poprvé koukám na hodinky a snažím se vypočítat hloubku zubu času, ale nejde mi to, díky čemuž nepodléhám panice. Žebro tam je a pata taky, ale co mají říkat ti dědové? Na mezičase ve dvou třetinách trati už se zorientuju: jsem na tom dokonce lépe než loni, což mě upřímně potěší. Poslední kilometr by asi měl být tryskem, ale já jsem tak nějak rád, že jsem rád, a kolega Lukáš z Děkanky mi o hodinu později na tomto úseku nadělí dvanáct sekund a doběhne v navlas stejném čase 15:34,1, který beru všemi deseti.

Jsem spokojený, a to nebývám. Stejně jako loni si říkám, že to bylo možná naposledy, co jsem to dokončil za méně než šestnáct minut, a že je vlastně hezké, že mi to ještě není tak úplně jedno. 

text Řízek, foto Tomáš L.

ČERTÍK BERTÍK A HOLČIČKA

Snažím se, ale vím, že v roli otce mám své limity: nejdou mi třeba rukodělné aktivity, byť vlajka na 28. říjen, kterou jsme zhotovili prostřednictvím vodovek a čtvrtky a pak ji slavně nalepili na kočárek a vyrazili na Hrad, sklidila málem aplaus. 

Ještě mnohem méně mi jdou pohádky. Potíž je v tom, že se po mně jejich vymýšlení vyžaduje každý druhý den v době, kdy už běžné děti spí a já už bych šel docela taky. Naštěstí je Hedina laťka zatím poměrně nízko: oblíbila si fiktivní dvojici "Čertík Bertík a holčička", již spolu zažívají četná dobrodružství, kam až naše společná fantazie sahá. Moc daleko, pravda, ne. 

Moje pohádky jsou objektivně dost hrozné a nudné. Čertík Bertík s holčičkou obvykle někam jdou, on je děsně nešikovný, takže se zpravidla zraní nebo onemocní, holčička se o něj stará. Pak už mu je lépe. Konec, opona, jdeme spát. 

V této disciplíně mě na hlavu poráží nejen Maruška, nýbrž i tchán, který si ve svých pětaosmdesáti jubilejní desáté vnouče pohádkově užívá. Nedávno rodinu zaujal loutkovým divadlem, které bylo vlastně spíš performance, jak se záhy ukázalo. Hrálo se na žehlicím prkně a krátká pohádka "Jak šlo vejce na vandr" k údivu zkoprnělého publika zničehonic skončila tím, že upustil syrové vejce na novou podlahu (konec vandru). Od té doby se s Hedou marně dožadujeme reprízy. Babička nikoli.

Co mi jde ještě hůř, je lhaní. Když jsme včera vyráželi od kamarádů z Hradce Králové, chybějící dudlík na spinkání se mi prostě nechtělo hledat, protože jsem netušil, ve které z asi sedmnácti tašek by tak asi mohl být, a už jsem fakt chtěl jet. Kamarádka do rodícího se hysterického záchvatu totálně přetaženého dítěte přišla se záchranou v podobě příběhu o dudlíkové víle, které dítěti náhradou přinese nějaký dáreček. To víš, že jo. Oba jsme rychle prokoukli, že žádná taková víla není, a Heda řvala dál. 

V autě hned usnula, dudlík nedudlík, a doma jsme se večer s Maruškou rozhodli využít příležitosti a velmi nepřesvědčivě rozehráli riskantní hru, že dudlík - stejně jako zimní bunda, což je pravda - bohužel zůstal v Hradci. (Daleko radši bych jí upřímně řekl: zlato, budou ti už skoro tři roky, jsi hrozně šikovná holka a už se na ten dudlík vykašli a najdi si radši nějaký jiný zlozvyk, který mě taky začne brzo štvát. Nicméně nevím, jestli bych situaci pomohl.) 

Když se trochu uklidnila, celkem věcně mě žádala, abych nasedl do auta a pro ten dudlík jí do Hradce zajel. To jsem odmítl s tím, že je to hodně daleko. Pak mi (opět logicky) navrhla, abych se pro něj zítra zastavil, až pojedu do Bratislavy. Nebo že bych vlastně mohl někde koupit nový.

Jestli to chceme vyhrát, zbývá jediná věc: Čertík Bertík někde ztratí dudlík. S holčičkou ho půjdou hledat, nenajdou ho, ale čertík pak najednou zjistí, že bez něj se mu líp povídá a že mu to vlastně vůbec nechybí. 

Případně řeknu tchánovi, ať zahraje Jak šel dudlík na vandr. 

text a foto Řízek