pátek 30. července 2010

MELOUNOVÁNÍ SE


Tanec, to je tvůj život
text Venál, úpravičky a fotky Řízek

Jak se již stalo – bez tří let pětiletou – tradicí, po táboru se vyráží za zábavou do víru našeho velkoměsta.

Nejinak tomu bylo i letos. Tentokráte jsme však ze zřejmých důvodů již nezavítali do doupěte bitek zvaného Futurum, ale zavítali jsme do doupěte kytek, chcete-li zeleniny. Pro neznalé, jednalo se o jakýsi klub Meloun, který roztáčel hvězdná kola sobotní československou diskotékou. Ti, kdo neměli prsa, museli u vstupu platit pade – dokonce i ti, u nichž je to sporné (autor a Luky Luky). Holky asi zval dýdžej Zagorka.

V sestavě, která čítala velice zkušené diskotékové borce, se objevili i pro letošek diskotékoví začátečníci, a možná i o to to bylo lepší. Potom, co jsme se konečně všichni sešli, někteří na večer velice dobře připraveni již z odpolední brigády, jsme začali vládnout parketu, rozvášňovat a obnažovat naše těla a v neposlední řadě i někteří z nás trochu střízlivět. Ono to vládnutí parketu vlastně nebylo moc těžké, když zpočátku tam kromě nás byly jen nějaké už trochu vysušené roštěnky a asi dva chlípní roštěnci.

Hodiny pomalu ale jistě utíkaly, někteří lidé mizeli, dýdžej hrál a my jsme začali pomalu ale jistě odpadávat. Samozřejmě, že ne všichni, ale jako bychom tušili, že večer se chýlí ke konci, tak naše taktika z úvodu večera se změnila z nekonečného tancování na oslovování dýdžeje, aby nám zahrál právě tu naší.

Po několika pokusech se skutečně povedlo a zahrál nám Vodopády od CHaoZZ a na přetřes přišla i velice populární píseň o 4% menšině, kterou sborově zpíval celý zaplněný sál. Co víc si ještě přát?

Tak zase někdy na luxusním mejdanu zdarec.

Made by Vencán 313 reg. ochr. zn. Kos Oř

pondělí 26. července 2010

NA ORLÍKU


O téměř trojdenním výletu
text a fotky Řízek

Snad mě za tu upřímnost někdo neukamenuje, ale v našem turistickém oddíle jsou i tací vedoucí, jež neradi chodí. Mají k tomu různé důvody, od pohodlnosti přes aktivní preferenci jiných dopravních prostředků (kolo, jachta, drak) po různé bolístky. Tito lidé pak pochopitelně nemají dvakrát radost, když na táboře nastane čas trojdenního výletu, protože při něm je obvykle nutnost pořád někam chodit prakticky nevyhnutelná.

Letošní trojdeňák byl ovšem v čase tropických veder, kdy by jen blázen podnikal dlouhatánské túry - a proto k velké radosti těch pohodlnějších z nás byl výlet pokrácen na snesitelnější dva dny. A kromě toho se vyráželo jen do blízkého okolí.

K výpravě jsem se připojil později. Pomohla mi kalorická vzpruha v čimelické cukrárně a možná ještě více Nikol, která mě z tábora svezla svým traktorovým vozem až přímo do Orlíku nad Vltavou. Ten by právem mohl být považován za baštu TOP 09 (a snad ani netřeba erudovaného politologa k vysvětlení, proč tomu tak je). Jak se ze zmateného koláčového grafu na vývěsní desce dalo vyčíst, kníže zde bral téměř sedmdesát procent hlasů. DSSS pohořela, volili ji jen čtyři zoufalci. Tolik politika.

Na cestě po schwarzenberském panství jsme pak potkali bezvadného hada, který se s námi moc nechtěl bavit, protože zrovna večeřel. Pája napodruhé dokonce našel i písečnou pláž, a po koupačce jsme nedaleko od ní objevili i celkem snesitelné místo k přespání. Nocleh byl ve znamení neřešitelného dilematu, zda v neobvykle parné noci zvolit raději spacákovou ochranu před invazemi zběsilých komárů, nebo se odhalit a vydat se jim všanc. Nevím, jak ostatní, ale já jsem na to až do rána nepřišel. Zato se mi cestou na záchod totální tmou podařilo málem zabloudit. Možná i během této napínavé cesty mě přepadlo těch 32 klíšťat, kdoví.

Zážitkem druhého dne byla bezesporu prohlídka zámku. Přejme devatenáctileté slečně průvodkyni, ať jí vyjdou ty přijímačky na historii, když už nás tak pěkně zasvětila do tajů místních komnat, ohromovala využíváním tajných zámeckých zkratek a prostě tak. (Tu knížku, kterou mi jako aktivnímu zájemci o historii doporučila, si asi nepřečtu, protože jsem zapomněl, jak se jmenuje. Ale tuším, že to bylo něco s Metternichem). "Užijte si tábor, je to na vás dost vidět," rozloučila se rozpustile a sarkasticky a přiznejme si, měla docela pravdu. Emoce srovnala zvěřina v místní restauraci, jejíž obsluha Milanovi do polévky zlomyslně zamíchala drát - ale to už pro nás taky není nic nového.

První várku táborových fotek najdete v albu, díky Milanovi za pomoc s komentáři.

čtvrtek 22. července 2010

TÁBOR V KOSTCE

Kdo uteče, je srab!
text a fotky Řízek

Už nejsem na táboře, protože jsem žhavou půdu čimelické louky nahradil rozpálenou redakcí v dusném hlavním městě. Strávil jsem letos v Čimelicích jen slabou polovinu, za což vděčíte mému ještě slabšímu zdraví a rovněž nezměrnému pracovnímu zápalu, kvůli němuž a kvůli Marušce jsem se vždy tak rád a ochotně vracel zpět do Prahy.

Uniklo mi tedy jistě spoustu zážitků a momentek, na které si budou zúčastnění v hospodách vzpomínat a já budu jen rádoby vědoucně přikyvovat, jako že dobře vím, oč jde. Netuším třeba, jak se na prestižní místo na vnitřní straně plachty latríny dostala Ewa Farna, postrádám vysvětlení avantgardního sušáku na prádlo či genezi prvního kosodélníkového fotbalového hřiště na světě – jistě i jeho zákeřnost vedla k nepovedeným výkonům hráčů z týmu stařešinů, k nimž už jaksi spadám. O spoustě bulvárních novinek, bez nichž by kterýkoli tábor byl třetinový, jsem se zase dozvěděl až z médií, za které v rámci tábora právem pokládám například Venála.

Ale jindy, to jsem tam zase byl. To když se urovnával křivý stožár či spory různě křivých charakterů, počítala se klíšťata – myslím, že s jednatřiceti kousky za jeden den jsem se stal aspoň v tomto směru šampiónem –, když při zahajovacím ohni každý tajil dech, aby to proboha chytlo a když můj domácí mazlík opět naruby převrátil zažité přírodní stereotypy o dominanci středně velkého psa nad obézní kočkou. Pravda, nad skákajícím zeleným nepřítelem ani opeřencem už Pepan nevyzrál.

Nebo když nám opakovaně děti vykradly jackpot při tradiční bitvě tygrů s motýlky a lovci, či jak nás dvojice nejmenovaných táborníků téměř vypekla hromaděním bordelu pod podlážku – den před jejich skandálním odhalením jsem je chválil, jak pěkně mají uklizeno. Čepice taky za hřebík s vesničany vyhandloval sovětskou pneumatickou čističku vzduchu bulharské výroby. V paměti bezesporu zůstane i Péťova neuvěřitelná karetní série, při níž se z průměrného veterána stal lídr světových karbanických tabulek, či když tento ladně zaplul pod stůl, aby tak demonstroval svou odvahu. A zaznamenání hodná je i slečna, která nás na Orlíku pronásledovala, a průvodkyně, kterou jsme naopak pronásledovali my. Nebo když jsme si po zakázaném noclehu v divoké kousající, šustící a bodavé přírodě ulevili: „Ještěže nás nechytili!“

Víc zážitků časem nabídnu ve fotogalerii. Nicméně už teď se dá konstatovat, že se akce povedla tak na 95 %.

Jak jste tábor viděli vy? Nebo jak trávíte prázdniny? Nestyďte se a napište pár vět na rizek@rizecek.wz.cz.

sobota 10. července 2010

VODÁCI V JEHLIČÍ

Vymysleli jsme hru
text a fotky Řízek

V neděli ráno jsme se s Matoušem probudili – ovšemže každý jinde – a spolu s ostatními vedoucími jsme na sebe mžourali v jídelně. „Chtělo by to něco nevšedního,“ zamyslel se Péťa nad odpoledním programem našich dětí.

„Kimovka a hry v lese, piš to tam,“ zahrál jsem si na autoritu, třebaže jsem byl v Čimelicích vlastně jen víkendovým návštěvníkem. Pod otřepanými hrami v lese se totiž měla skrývat bezvadná a originální zábava. Aspoň jsme v to doufali.

A tak jsme ji vymysleli. Slalom deblkánoí na divoké vodě. Možná už někdy někdo něco takového objevil, ovšem suchá varianta – to tu pravděpodobně ještě nebylo. A jestli bylo, tak si to nechte pro sebe, ať nadšeným vynálezcům nezkazíte radost.

Pro slalom na divoké vodě je zapotřebí především svažitý kus lesa, nejlépe s nějakými drobnými překážkami, které mají nahradit nebezpečné vodní válce, vývařiště a víry. Také je zapotřebí Matouš. Ten totiž z krajinek vyřeže patnáct slalomových branek, zatímco si spoluautor nechá zdravotnickým personálem převázat svou bolavou pacinku. Těch třicet tyčí pak Matouš samozřejmě také odnese do lesa, zatímco já musím mít volné ruce – vymýšlím přece trať.

V lese jsme mezi stromy natáhli na provázcích branky, které se klikatily v zapeklitou trať plnou různých podrazů, zákeřností, protivodných branek a vlásenek. Všemu přihlíželi coby platící diváci veverky, kamzíci, zajíci a možná tam z nedaleké vodní hladiny dohlédl i obávaný labuťák, který svým ostrým zobákem a svalnatými perutěmi ve spaní straší už několik generací čimelických táborových děcek.

Děti se nejprve tvářily nechápavě, když jsme je s vestami a pádly a kusem klády odvedli do lesa. :-O nahradil pak převážně znuděný výraz, tedy :-¬/. Asi čekaly, že to bude nějaká další varianta lesního golfu s plastovými jamkami. Nůda! Nedalo moc práce vysvětlit, že kláda je lodí, jehličí zákeřnými vlnami, a vesta je tak naprostou samozřejmostí, a když to dokázala zpracovat naše unavená obrazotvornost, dětská o to snáze.

Přibližně po druhé třetí otrkávací jízdě jsme to našli. Začalo nás to bavit, závodníci po vteřinkách vylepšovali rekord trati, bylo tam nadšení úspěšných dvojic, zklamání bludných posádek, dokonce i nějaká uplavaná pádla. A vše směřovalo k vrcholu. To když se do vln vnořili i Péťa s Jirkou. Jejich exhibiční jízda ale skončila fiaskem na deváté brance– zmatený háček totiž namísto do ní navedl loď do protivodné branky 4, a to byl, vážení sportovní přátelé, konec všem nadějím.

To já s Matoušem jsme si ostudu neudělali. Náš čas sice na nejlepší děti o kousek nestačil, ale na druhou stranu jsme se necvakli. Což by se mi například s nejhorším vodákem, kterého Blanice poznala (Václavem, ne mnou), povedlo pravděpodobně nejméně šestkrát.

neděle 4. července 2010

PAŘÍŽ MÉHO SRDCE


72 hodin na Západě
text Maruška a Řízek, fotky Řízek

Dozněly poslední tóny blues. Na schodech Sacre Coeur se ozval spíš zdvořilý potlesk turistů. Starší muž sundal z krku kytaru a nakvašeně řekl: „You only know Oasis and R.E.M. but I don’t play that shit,“ nástroj předal populárnějšímu kolegovi, vzal batůžek a zmizel. Když jsme scházeli po schodišti z Montmartru, za zády už jsme slyšeli, jak si dav baťůžkářů prozpěvoval With or without you.

Taková je Paříž. Všichni mají stejné foťáky, znají ty samé písničky, v rukou třímají jazykové mutace jednoho turistického průvodce. Odlišit se člověk může tím, že si v nejlevnějším hotelu ve městě pronajme pokoj, kde se předchozímu nájemníkovi stal small accident, a proto jsou stěny čerstvě a smradlavě vymalované; nejezdí taxíkem, ale používá spletité metro; nebo pije jen růžové víno. (To proto, že ostatní barvy vína mají nehledě na kvalitu korkový uzávěr a naši hrdinové nejsou vybaveni vývrtkou.)

Jedna Paříže je nadzemní – v té se prohánějí peugeoty, Francouzi na kolech, voní tam bagety a běhají tam všichni ti fanoušci heavy metalu (rozuměj Eiffelovky), obrazů a francouzských parků.

Druhá Paříž je ta pod povrchem. Vypadá spíš jako taková upravenější kanalizace, je kosmopolitní, plná afrických dialektů a muslimských fezů. I tady se hraje, ale trochu jiná muzika než Imagine a Losing my religion.

To přijde chlapík s harmonikou a mezi dvěma stanicemi do skřípění unavených kolejnic a syčení brzd vybalí efektní šanson oceněný posléze několika eurocenty do kelímku doprovodného dítěte. Dvojice ten celý svůj dům pak přesune o vagón dál. Ale vydělat se dá i jinak – někdo prostě po zavření dveří vstane a odvypráví metru svůj mezistaniční kelímkový příběh. Tady je to spíš blues.

Město umí být shovívavé ke všem. Kde jinde totiž můžete sedět v parku na lavičce, popíjet víno a poslouchat nedaleký klavírní koncert Chopina. Ať už si člověk vybere ten svět nahoře nebo ten dole, jisté je, že vždy budete mít dojem toho francouzského výjimečného cirkusu dole páchnoucího a nahoře vonícího nadevropským pozlátkem.