úterý 25. října 2011

ŽENY A DĚTI V BLÁTĚ A MLZE


Letošní Radotínské kolo Jardy Baráka se neslo ve znamení zabahněných stezek, mlhy a extrémních sjezdů. Naše cyklistická skupinka složená ze čtyř odvážných a všehoschopných jezdců se během cesty potýkala s mnohými nesnázemi a nástrahami.

 Vše začalo už na začátku kousek od radotínské cementárny, kde jsme se museli brodit bahnem, do kterého i několik z nás zapadlo. Poté následoval odvážný přechod s kolem na zádech přes kluzkou lávku a mírný sjezd ke Kalinovu mlýnu, kde byla naše první větší zastávka. 
Cestu nám začala ztěžovat padající mlha a vysoce vlhký vzduch, my jsme se však nenechali nepřízní počasí odradit. K naší skupince se během cesty přidal pátý jezdec, kterého jsme dohnali na vrcholku prvního zdolaného kopce (byl to úplně stejný cizí pán, jaký s námi jel loni).

Zanedlouho poté následoval kamenitý sjezd, který jsme všichni technicky zvládli na jedničku, především ti znás, kteří jeli na trekingových kolech, si zaslouží velký obdiv.

Po náročném sjezdu jsme chvíli jeli mírně zvlněným terénem až do Vysokého Újezda, kde nás čekal další, tentokrát však mnohem exponovanější sjezd.
Jezdci na horských kolech krpál zvládli dobře, avšak jednomu z odvážných jezdců na trekingových kolech se sjezd stal osudným, protože spadl a zničil si svůj stroj. Naštěstí se mu nic nestalo a doufáme, že na kolo nezanevře. 
 Po tomto extempore nás čekal vydatný oběd ve velice příjemné hospůdce U Krobiána v Hostími, kde nám dokonce kuchař poslal na účet podniku i zákusek (a kde na rozdíl od předloňska měli otevřeno). Po jídle jsme se ještě společně vydali do Karlštejna, kde se naše pětice musela z několika důvodů rozdělit.

Nejodvážnější cyklista s rozbitým kolem nasedl na vlak, ženská část výpravy jela podél vody a odvážní muži se vydali vstříc Velké Americe a dalším kopcům. Všichni jsme se opět sešli v cíli, šťastní a plní dojmů z celého dne.
 
text Míša Flavia, fotky Řízek
 
CELÉ FOTOALBUM NAJDETE TADY, archivní fotky z roku 2007 zde.
 

neděle 23. října 2011

VE VÍLÍ KŮŽI

Překvapení moc neumím, ale tentokrát jsem se fakt snažil. Vytáhl jsem svou partnerku na utajený přednarozeninový výlet. Nebylo to vůbec snadné, je zvědavá jak vopice. A Luki, co si mám vzít na sebe? Nic nepotřebuješ. Pojedeme autem? Ne, sockou. Je to daleko? Jo, je. A co tam bude? Uvidíš.

Vystoupili jsme u Viktorky, ale mířili jsme k Akropoli. Bystré Marušce to nemohlo ujít, akorát si z nějakého důvodu myslela, že jdeme na koncert Hm. Nechal jsem ji v tom, takže až ve frontě na šatnu se to profláklo. "Jééé, Luky, bude tu hrát taky Vltava," mžourala poloslepá Maruna na nástěnku opodál. "Někdy desátýho," ostřila dál do dálky. Tehdy zrovna bylo desátého, škoda.

Kromě téměř dokonalého utajení považuji za malý zázrak to, že před x lety rozpadlá kapela splnila slib a novou dlouhohrající desku nazvanou Komedianti se vracejí domů skutečně natočila.

Zatímco album je převážně o lásce (která mimochodem vypadá jak přesýpací hodiny), jako většina desek většiny umělců, koncert byl převážně o marketingu: Nebřenský reklamy opravdu umí. Poté, co prohlásil, že deska je zabalená ve vílí kůži (rozuměj celofánu) a že její zakoupení dočista změní náš život, nemohli jsme jinak než ji koupit.


Koncert měl podivuhodnou, ale upřímnou dramaturgii. Kapela zahrála všech 13 nových skladeb přesně v tom pořadí, jak si je nyní lidé budou vypalovat.

Mezitím desku nenápadně pokřtila, aniž album čímkoli polila (ani žádnými sekrety, jako jejich nejmenovaní kolegové ze šoubyznysu). A pak až do ultimátní desáté hodiny hráli staré vykopávky jako Básník les, Prasátko, Zajíc a koza, Hurá písničky nebo Bezvadnej chlap.

Seděli jsme na schodech, protože mě noha už moc nenesla a protože jsme nebyli s to snést výlevy několika hulákajících dementů. Poslouchali jsme, drželi jsme se za ruce a komíhali se do rytmu. Tak to má být.

text Řízek s přispěním Marušky, fotky Řízek

pondělí 17. října 2011

CO NÁM CHYBÍ?

 
Případné diváky by na naše fotbalové zápasy mohl aspoň navnadit příslib mnoha gólů. Je totiž fakt, že od porážky 0:1 v prvním kole jsme pokaždé dostali nejméně tři, spíš víc. Je ovšem také pravda, že na zápasy FC Forejt nikdo nechodí, až na mě. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy si náš manšaft připsal šestou prohru v šestém zápase. Ta série zatím působí nekonečně.

Těžko se dá našim hráčům něco vytýkat, tohle už je prostě depka. Přestože soupeř s názvem A.Č.A.B. byl o něco lepší než naši borci, žádná Barcelona to teda nebyla, minimálně remíza se dala uhrát - zvlášť když po půlce to bylo nerozhodně bez branek.

A mohlo být i lépe. Jirka levačkou z přímáku napálil břevno, brankář soupeře si totiž postavil dočista směšnou zeď v podstatě mimo branku. "Ta zeď byla úplně blbě, viděls? Úplně blbě, škoda," líčil mi pak na střídačce téměř hrdina okamžiku.

Jenže legračně chytající brankář od té doby vlastně nezasahoval, protože nemusel. Stříleli jsme jen z uctivé vzdálenosti a v přibližně stejné vzdálenosti rány míjely branku, horizontálně i vertikálně. Při několika pěkných kombinacích chyběla ta poslední přesná přihrávka, nebo jsme o balon nějak smolně přišli.

Po přestávce však začali zčistajasna dominovat protivníci, když jsme ne úplně takticky otevřeli hru, anebo jsme se spíš nestíhali vracet. Zápas začal připomínat obligátní hru celkem neproduktivní kočky s letargickou myší. Můj výborně chytající náhradník či nástupce ale dlouho odolával, až jej konečně útočníci v bílém dočista vyšachovali.

Hned po chvíli jsme dostali druhý gól a pak už se vše vrátilo do starých kolejí: nepříznivý vývoj neměl kdo zvrátit, opory se flákaly, začali jsme hrát totálně odevzdaně. Rádoš se urazil, protože dostával málo příležitostí, a ostentativně se oblékl a zbytek zápasu prostál za čárou. Kapitána Václava zase chytla do kravaty jedna ze dvou devítek soupeře (to nás asi mělo zmást), takže se málem porval. K brance jsme se nicméně vůbec nepřiblížili, chvílemi ani na půlku, dostali jsme třetího a pak jsme se až na výjimky rozutekli domů či zapíjet žal.

Když jsme se třemi kolegy v blízké hospodě rozebrali další nezdařený výkon, shodli jsme se na tom, že nám chybí jeden hráč. Ten by tvořil hru, nahrával ostatním do šancí, ty by sám proměňoval; kdyby náhodou ne, stihl by se včas vrátit, důrazně by bránil, ale bez faulů, obětavě by padal do střel a povzbuzoval ostatní, když se jim nedaří. Po zápase by všechny pozval na pivko, ty poraněné by namasíroval, pak by všechny rozvezl domů, zařídil a zaplatil tréninky, o víkendech by odpískal všechny zápasy a nikdy by nenechal balon doma či registračky na střídačce.

To by se pak vyhrávalo!

text a fotky Řízek

středa 12. října 2011

KOLOTOČ SE ROZBĚHL

Kolotoč byl kdysi před lety zabavný pořad, který byl výkřikem novácké zábavy určené většinou pro seniory, u nichž se těšil velké oblibě. Náš kolotoč ovšem není ani pořad a už vůbec ne určen pro důchodce, ovšem podobnost s nováckým Kolotočem tady je, a to je ona obliba. Vítejte v kolotoči turisťáckých schůzek.

Za slunečného dne jsme se po prázdninách sešli a zahájili jsme letošní rok, jak se patří. Dokonce jsme měli účast neobvyklých 111 procent, dorazilo tedy 10 dětí z 9.

Schůzka začala prověřováním fyzických sil táborníků, a to na hrazdě, kde dělali shyby. Po docvičení na hrazdě se naše grupa přesunula ke stolu, kde se Lukyk ujal slova a velmi důkladně přibližoval možnosti získání dalších zkoušek, které jsou na táborníky připraveny.

Po této rozmluvě následovaly oblíbené hry na důvěru, kdy jeden skáče do ostatních či probíhá před napřímenýma rukama. Skákání do rukou je jedna z disciplín, které jsou součástí oné důvěry, která je mezi kluky tak důležitá. Po prvním pokusu Aleše, který se neodhodlal se skokem úplně hned, následovali ostatní borci, kterým to šlo již o poznání lépe. Jak to tak ale bývá po prvním osmělení se skoky i Aleš nakonec neodolal a skočil.
A předtím ještě svazování rukou, kde bylo úkolem táborníků se rozmotat tak, aby se ruce nerozpojily. Po absolvování těchto „náročných“ disciplín se mohl opět na jeden týden onen kolotoč zastavit.

 Tak zase za týden, borci.

text Vencán 313, fotky Řízek 

pondělí 10. října 2011

NAPROSTÉ DNO


Už dlouho jsem si chtěl prostřednictvím tohoto místa v síti položit zásadní otázku: proč jsou šťastní lidé šťastní? Jednou z příčin může být to, že fandí fotbalovým týmům, které aspoň občas těší své příznivce nějakou tou výhrou. Což jsou v naší skupině všechna ostatní mužstva.

Takže kdybych třeba podporoval Spartu Pivaře, přijel bych se podívat na její zápas s jakýmsi FC Forejt - snad jsem to napsal správně - v pátek večer do Hostivaře. Budou to asi tragédi, 4 zápasy, 0 bodů, skóre 2:16, měli bychom je přejet. Měl bych asi jako většina týmu vyholenou hlavu a jezdil bych bílým autem, což ostatně jezdím.

Přijel bych pozdě, vlastně skoro až na konci první půlky, protože mi žena či přítelkyně uvařila něco moc dobrého a nechtělo by se mi spěchat. Kolik to hrajeme, otázal bych se hráčů na střídačce. Vole, nula nula, hrajeme tužku, voni taky, odvětil by jeden holohlavec. Náš brankář s trochu přebujelým egem by zrovna kličkoval na půlicí čáře a hravě uhýbal dotírajícím hráčům, kteří v těch brčálových dresech vypadali jako takoví roztomilí vodníčci.

Po skončení poločasu by vysoký hráč Forejtu nespokojeně gestikuloval v hloučku těch ostatních, kteří by mlčky a sklesle přikyvovali. Nic moc by se potom nezměnilo, jen bychom v poklidném tempu dali jednoho, a hned po deseti vteřinách druhého góla. V podstatě by nám to sami nahráli, nebylo by to těžké. Nebyli jsme lepší, jen jsme hráli víc do těla a oni to kazili.

Když bychom přidali třetího pěkně mezi nohy forejtovského gólmana, náš brankář by to své nadřazené kličkování jednou trochu nezvládl a hráč s legračním číslem 165 snížil.

Mrzet by nás to nemuselo, frustrovaní Forejti už by nepředvedli vůbec nic, naopak my jsme ještě o obě tyčky zvýšili na 4:1. Pak by ještě jeden náš macho možná malinko zbytečně sestřelil mrštnou forejtovskou máničku, což by zelené na chvíli trochu rozzuřilo, ale to k tomu přece patří. Klíčové je vždycky přerušit akci.

A pak bych nasedl do bílého auta a byl bych určitě šťastnější. Zato ti FC Forejt, ti by měli začít trénovat. Anebo zkusit nějaký jiný sport, jak trefně poznamenal jeden z nich.

FOTOGALERIE JE ZDE!

text a fotky Řízek

středa 5. října 2011

ZÚČTOVÁNÍ

A jsme konečně dole! Já i plastová sádra. Jistě celou řadu lidí zajímá, jaké jsou mé pocity. Tak určitě úleva, pak to teda trochu bolí a celý ten kloub zatím moc nefunguje. To mi ale nebrání v kostce zrekapitulovat, jaké to vlastně bylo.

1 - přesně tolik mám nyní zdravých nohou;
24. červnového dne jsem se byl proběhnout a nějak to nedopadlo;
45 dní trvalo lékařské vědě, než zjistila, že mám zase přetržený vaz;
8 je, pane, počet pokusů na magnetické rezonanci, kterým jsem se podrobil. A 4, jen 4 byly úspěšné, zbylé jsem znehodnotil tím, že jsem se vrtěl;

2 - počet plastik vazů, které jsem už v minulosti přerval, přesto jsme tomu dali ještě jednu šanci, také je to počet zlatých rukou mého ortopeda;
460,- je cena za nadstandardní pokoj na Malvazinkách za den;
0 korun se platí v případě, že se do nemocnice kvůli komplikacím musíte na víkend vrátit, a to se vyplatí;
45 - cena litrové coly od báby, co objíždí pokoje s vozíčkem s občerstvením;

63 - IQ mého nemocničního spolubydlícího, úspěšného mladého muže s velkým potenciálem, audinou a ambicemi;
224 zhoupnutí na berlích měří cesta z domova k metru, zpátky asi o dvacet víc, protože to je do kopce;
440 korun se doplácí na elegantní plastovou sádru v barvě dřevěného uhlí, která se nedrolí a dá se s ní lézt i na 6ti metrové žebříky;

32 heparinových injekcí jsem si bodal do prostoru lékaři nazývaného kožní řasa, jemuž my, laici, říkáme pneumatika na břiše;
1 berli se mi podařilo zlomit;
1900 - měl stát sporttester, který jsem si nakonec neobjednal, protože ho nějakou dobu nebudu potřebovat;
84 let bylo možná babičce, která mě v tramvaji chtěla pustit sednout;
2,5 hodiny jsem čekal na sundání sádry;
6 neděl celá ta belhavá šaškárna trvala.

text a mobilní fotka Řízek