pondělí 29. března 2010

UDĚLALI JSTE CHYBU!


Čtrnáctkrát ne
text a foto Řízek

Jsem příznivcem jakýchkoli last minute akcí a jejich nadšeným propagátorem. Vždyť prakticky každá nevšední úchylka ze stereotypu plánování přece každému nutně musí přijít vhod. Proto by mi asi ani nepřišlo divné, kdyby mi někdo ve středu ráno poslal esemesku, jestli nechci jet ve čtvrtek odpoledne na pár dní do Rakouska lyžovat. Naopak bych okamžitě odpovídal - čím stručněji, tím lépe - jen aby mě náhodou nikdo nepředběhl!

Čtrnácti jedincům Rakousko na poslední chvíli zas tak skvělý nápad nepřišlo. Ty osoby jsem pečlivě vybral (dobře, pár z nich tam bylo trochu z nouze) ze svého telefonního seznamu a v zoufalé snaze zaplnit aspoň nějaké volné místo v mém zdánlivě nevyhnutelně prázdném autě jsem jim odeslal zvací dopis čítající necelých 160 znaků. Pojeď na hory s Řízkem. Cena mírná, společnost vynikající, nebo tak něco. Čtrnáctkrát jsem byl s nezbytnou slušností téměř okamžitě odmítnut. Teda třináctkrát. Jedno odmítnutí bylo ještě zajímavější, ale o Honzovi i Hukovi jsem tu před časem psal, navíc Sparta dneska vypadla, takže pojďme dál.

Do Rakouska jsem nakonec vyrazil, třebaže mé auto zůstalo doma. Vešel jsem se k jiným. Svezl jsem se bavorákem - docela prima, ale felda je felda, víš co. Na horách jsem tak sice byl jediný, který s sebou neměl partnera, rodiče či zvířátko, avšak určitě to bylo lepší, než kdybych jich přivezl čtrnáct.

Protože partička, ke které jsem se slušně řečeno připojil, má ubytování a celkově organizaci až na detaily velmi zmáknuté, měli jsme se bezvadně. K večeři bylo možné pojídat jesetera, hovězí, salát, špíz a špecle, dokonce i zároveň, čehož jsem pochopitelně využil. Na svazích Katschbergu si pak bylo možné vybrat z větrného uplakaného pátku, který svými neurvalými poryvy neúprosně zavíral jednu lanovku za druhou, až pak na jediné sjezdovce zbyli už jen ti nejotrlejší - Češi; či z prosluněné soboty, kterou vyzdobilo dvacet čísel nového sněhu, který se v noci na sjezdovkách bůhvíodkud vzal. I zde jsem si vybral všechno.

To, že ještě prosluněnější neděle z prvotního plánu last minute zmizela, bylo právě vinou těch několika nezmáknutých detailů. Ale co. Aspoň jsem ušetřil za nocleh. Těch čtrnáct oslovených sice ušetřilo za tři a za velmi ledabyle využitou permici, ale zato neviděli to, co já. Padajícího Jirku, úžasnou šestikilometrovou červenou sjezdovku a v neposlední řadě bavorák zevnitř.

čtvrtek 25. března 2010

VÍKEND S PRINCEM


O pronásledování návštěvy
text a foto Řízek

Britský princ není ani Obama, ani papež. Dvaašedesátiletý čekatel na královský trůn tak nemohl po příjezdu do Prahy čekat davovou hysterii, spíše zdvořilý zájem. Ani já jsem ji nečekal, přesto jsem se na víkendovou pracovní směnu docela těšil. Být o víkendu v práci není za normálních okolností příliš zábavné (a to je asi stejné v jakékoli profesi), takže taková vzácná návštěva je vítané zpestření. Navíc, když pomineme papundeklové pohádky z víkendových dopolední kdysi v dětství, moc princů jsem zatím v životě neviděl.

Ekologický Charles a jeho žena Camille s bolavými zády měli nabitý program. Jeho části mohla média sledovat, částečně tak i já. O novinářské akreditace byl poměrně velký boj; kapacita byla neúprosná, a tak jsem byl rád, že aspoň dvakrát se na mě Štěstěna reprezentována ambasádou usmála. A tak, když jsem prošel nesmlouvavou bezpečnostní prohlídkou, mohl jsem se v sobotu těšit na setkání s modrou krví se zeleným smýšlením, jak tak vtipně psala média.

V sobotu kolem poledne přiletěli z Maďarska a hurá na Hrad. Čekal na ně houf fotografů a kameramanů, pisálků jako já moc nebylo. A tak jsem byl rád, že jsem si s sebou neopomněl vzít foťák, takže jsem aspoň předstíral, že jsem také fotograf. Třebaže jsem tam byl spíše na čumendu.

Jak vypadá takový fototermín na Hradě? Musíte tam být o hodinu dříve, v salónku vás uklidí do houfu dalších a čeká se. Pak se otevřou dveře, z jedné strany přikráčí princ se ženou, z druhé prezident se ženou. Začnou cvakat závěrky a létat blesky, že by je ani supermeteoroložka Dagmar Honsová nespočítala. Všichni ostatní chtějí mít jiné záběry než všichni ostatní, takže se vám vytrvale někdo cpe před objektiv. Prezident se zdraví s návštěvou, první dámy se usmívají. Za dvě minuty je po všem. To se opakuje třikrát na různých místech Pražského hradu. A o den později se stejně letmo střetneme ještě před Stavovským divadlem.

Než člověk nasaje atmosféru vznešenosti a honosnosti, je zase venku před hradem, mezi ruskými turisty s čínskými kamerami. Étericky rychle to vyprchá. Člověk je hned zpátky v redakci mezi Topolánkovými průšvihy. Přesto však to bylo prima setkání; nevím jak princ, ale já jsem si to užil. Obrazový důkaz o tom, že jsme se sešli, se dá nalézt zde. (Návod: Sjedete k druhé fotce, kde Charles kyne na pozdrav, a uvidíte muže v obleku s fotoaparátem před obličejem...)

Mějte se tu hezky, já valím na hory. Díky čau.

sobota 20. března 2010

GARÁŽOVÝ ANDROŠ


Hm... Naděje, auto a dvě stovky
text a fotky Řízek

Nalézt sám sebe, nalézt kamarády, nalézt klub, nalézt po koncertě Frantu a nezapomenout v klubu oblečení. Čtvrteční koncert naší oblíbené téměř rockové kapely Hm… začínal i končil jako nějaká trapná bojovka, kdy vás unavený vedoucí pošle do daleké neznámé vesnice vyměňovat rezavý hřebík za fotografie dívek ve věku 15–25 let.

K těm dívkám se ještě vrátím. Nicméně měli jsme sraz na Hradčanské dole v metru, s Pájou a Milanem jsme se sešli nahoře a přes staveniště tunelu s poetickým jménem Blanka jsme přešli někam, kde jsme doufali, že nás objeví i Franta se svým autobusem.

Jenže autobusy přijížděly a odjížděly a ten správný, modrý, pořád nikde. A víte, v čem to vězelo? „Jsme v ulici Pod Kaštany,“ křičel jsem do telefonu, zatímco Franta zřetelně slyšel: „Jsme v ulici Pod Baštami“ a hned tam vyrazil. To byla jistě taky moc hezká ulice, ale bez nás. Vymysleli jsme ještě třetí ulici, Pod Baštany a opájeli jsme se kolou s vodkou a legrační představou, že se lidi zpod kaštanů nesnášejí se sousedy zpod baštanů, a čas běžel. To, že Franta přijel zrovna ve chvíli, kdy jsme z místa někam bezradně odcházeli, byla jen další hříčka toho unaveného vedoucího, co si tuhle bojovku vymyslel.


Nepřekvapí, že se opožděný transportér už i s námi vydal úplně špatným směrem. „Hele, ale tudy se jede do Suchdola, ne na Hanspaulku,“ přesvědčil jsem nakonec šoféra těsně za kulaťákem. Pak už bylo jen dílem okamžiku, než jsme nalezli totálně schovaný, ale nesmírně přívětivý garážový klub U Rafa se starými televizemi, holými zdmi a androš zvukem. Facebookoví fandové to navíc mohli mít zadarmo! Zavilí odpůrci sociálních sítí mezi námi jistě zaplakali. Protože mi to bylo blbý, zaplatil jsem. To bylo ve 20:23, ve 20:24 začali Hm… hrát.

Kapela nemůže za své fanoušky – ani za opilé Milana s Pájou a jejich přesun se židlemi do nové první řady pár minut před koncem koncertu, ani za alternativní dredované osvetrované holky, které se nám nelíbí. Asi jsme v tomto směru příliš konzervativní a mainstreamoví – ještěže dorazila má milá.

Koncert byl sice nebývale ukecaný, ale i tak zaznělo téměř vše, co bych si přál. Od Sovy přes Karla po topiče Antonína po Ukulele a Babičku s ukulele. Dozvěděli jsme se také, že Antonínova elektrárna měla ve své době nevídaný výkon 72 megawattů - když se miloval s tou holkou proklatou, ohněm a lopatou. Podruhé jsem slyšel kotlíkový song Naděje o situaci, kdy někdo někomu nechá auto a dvě stovky, a podruhé jsem z něj byl když ne úplně u vytržení, tak někde dost blízko. Naděje na další přídavky se postupně zmenšovala, když si Maruška navzdory odporu sálu vykřičela Kocourka a když sál mohl posléze pochvalně zamručet, když zazněla romantická píseň Buď můj salám.


Bojovka se chýlí ke konci, vystupujeme na Dejvické, zatímco zbytek tlupy ujíždí k Radotínu. Milan nad ránem zjišťuje, že mu chybějí nějaké svršky. Třeba si je kapela nechala a vrátí je až poté, co zaplatí dlužné vstupné.

úterý 16. března 2010

VIDIMSKÉ ZIMITVÍ


Osm statečných a kérovačka
text Matouš, fotky Řízek

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, tak se to říká. Ještěže to neplatí pro chaty a zvláště ne pro tu v Dolní Vidimi na Kokořínsku.

Vrátili jsme se sem po roce a půl s očekáváním něčeho nového a trochu drsnějšího. Ale nebudu předbíhat událostem a vezmu to hezky popořádku. Ono se i chvilku zdálo, že se nikam nepojede kvůli nízkému počtu dětí. Ale situaci zachránil Smeagol, který se rozhodl poctit táborníky svojí přítomností. Vlakem z Radotína jsme dojeli na Hlavák, kde si na nás počkal Řízek, a už jsme mazali na metro na Holešovice, odkud nás měl odvézt autobus do Chudolaz.

K naší velké radosti nás řidič opravdu vyklopil v Chudolazech a nevysadil nás o několik kilometrů dál se slovy, že tudy je to kratší, jako ten poslední. Cesta na chatu proběhla v rychlosti a už jsme si šli pro klíče a hned se sháněli po sirkách, které byly opět nedostupné.

Během pěti minut jsme ze sebe udělali s Václavem blbečky u paní Krbcové, která jen kroutila hlavou nad tím, že nemáme sirky. Ještě veselejší bylo, že po našem návratu oheň v obou kamnech vesele hořel.

Uvařili jsme erární gulášovku, která přišla všem k duhu, a za několik málo okamžiků se strhlo nekompromisní osidlování ostrova Katan. Kdyby to někoho zajímalo, vyhráli Špína a Řízek. Ráno nás jaksi zradila vybavenost chaty: tentokrát nic rozbitého, ale okenice fungovaly perfektně, takže jsme jemně zaspali. Po snídani jsme sbalili batohy a šli s klukama na nějaký ten výlet. Cílem byly Jestřebické pokličky. Pro zvědavce: je to pískovcový útvar, kde vrchní část odolává erozi více než nižší, a vytvoří na vrcholku takovou kamenou pokličku.

Cesta probíhala většinou lesem a rozbředlým sněhem. Po zhlédnutí Pokliček jsme se vydali mimo značku do Jestřebice, kde jsme chtěli navštívit hospodu, kterou jsme navštívili i minulý rok a kde prodávají dršťkovou polívku a dají vám gulášovou. Byla zavřená, ale nabízela se i alternativa. Tam jsme se ohřáli, něco pojedli a šli dál bez Páji a Vaška, kteří se odpojili a jeli stopem do Mělníka koupit jídlo na večeři.

To ještě nevěděli, že kupují ingredience na oběd a že jim na zpáteční cestě téměř nikdo nezastaví. Nakonec se do Vidimi dostali civilním taxíkem kolem desáté hodiny.


To už jsme byli najedeni a čekali jen na ně. Poté se rozehráli další Osadníci, které jsem vyhrál Já!...a Vašek. Protáhli se až přes půlnoc a ačkoliv by bylo moudré jít v onen okamžik spát, museli jsme hrát dvě hry whistu, abychom se pak mohli také díky okenicím probudit v jedenáct hodin.

Odchod a úklid proběhl rychle a téměř chaoticky, naneštěstí jsme nestihli původně zamýšlený autobus a museli jsme jet o hodinu později. Nevadí, alespoň jsme si změřili svojí rychlost na silničním radaru. Cestou domů půlka lidí spala, takže jim cesta do Prahy utekla rychle.

Tak zas někdy ve Vidimi!

pátek 12. března 2010

DESÁTÉ ČTRNÁCTINY


Španělské radovánky na periferii
text a fotky Řízek

Rádošovy oslavy bývají zvláštní a ne každý k nim hned najde cestu. Není to totiž jen tradiční pitka do čtyř do rána, kdy z rádia vyhrávají Tři sestry a (ten) Péťa se svléká do půl těla. Tohle je jiné - někde napůl cesty mezi výše zmíněnou klasickou formou a dětskou oslavou v Mc Donaldu, kdy vám milá paní Hranolková dá balónky, hamburger, zahrajete si nějaké veselé hry a nakonec si i prohlédnete mrazák, odkud všechny ty skvělé a zdravé dobroty pocházejí. Páni!

Tady se totiž také hrají hry a celkově to bývá takové klidnější.

A víte, proč tomu tak asi je? Kdysi se z nějakého důvodu vžila představa, že je Rádošovi neustále čtrnáct let, a proto každé další narozeniny jsou čtrnácté. Jo, to by tím mohlo být. Nicméně, jak říká klasik, nevím, dál.

A tak se kromě obligátního slavení také hraje. Letos bylo tématem Mexiko, Španělsko, býčí zápasy, tequila a takové věci. V rámci toho se má přítelkyně oděla do svůdného hávu doni Končíty Ančíty a já jsem byl muchacho Pedro, byť s kloboukem J. R. Ewinga, dej mu Pánbůh věčnou slávu. Kromě nás to ostatní s kostýmy moc nepřehnali, tedy až na Péťu, který dočasně vyměnil dres FC Forejt za konkurenční Barcelonu.

Plánovaný pětiboj náhodně smíšených dvojic se smrskl na čtyřboj, navíc první disciplínu - kterou jsme s Janou slavně vyhráli - kvůli neschopnému rozhodčímu nakonec organizátoři vyškrtli. Bylo to velmi kontaktní - tak kontaktní, že člověk místy téměř zapomínal, kdo že to zrovna s kým chodí. Jezdilo se na divokém býku, při jakémsi tangu se přenášela růže v ústech z vázy do vázy, jablko mezi čely, a především se rozepínaly podprsenky a knoflíčky košile. V tom jsme také byli dobří.

Nevýhodou toho všeho bylo, že jsme byli až třetí a že po skončení bylo najednou po půlnoci a za necelé dvě hodiny se tak nějak téměř všichni měli k odchodu. Mezi těmi několika nejvěrnějšími, jež vytrvali až do rozbřesku, jsem nebyl, takže nevím, jak to přesně proběhlo. Nicméně nejmenovaný účastník mi pak přiznal, že jel domů prvním ranním vlakem, ale že neví, co že to bylo za vlak. Takže asi tak.

úterý 9. března 2010

LUKÁŠ JE SLAVNÝ


Nezapomenutelná televizní premiéra
text Kristýna Svatá, fotky Kristýna a Martina Topinková

Nejenže se o něm píše na jeho blogu, ale dokonce byl v televizi. V Hyde Parku na ČT24, ve středu asi v 20:41. S Honzou Šibíkem. Neviděli jste ho? Koukněte na záznam. Je to hvězda. Nutně ho tam potřebovali. Měl se na něco zeptat a nikdo jiný to udělat asi nemohl… Proto se pro něj vypravilo ČTauto – až do bowlingové herny.

A aby si nepřipadal před kamerou opuštěně, pozvali na natáčení i dvě jeho spolužačky. Ty ale musely pěšky. Měl položit dvě otázky světoznámému fotografovi. Jeho první otázka byla ale tak vyčerpávající, že k druhé se už nedostali. Předskokana mu dělala doktorka Daniela Mrázková s Martinou.

Ve druhém vstupu konečně přišla řada i na mistra. Moderátor Luboš Rosí, který se nenechal vykolejit ani bandou srbských fotbalových fanoušků, situaci nezvládl. Nejspíš se před ním styděl mluvit, a tak se zakoktal a jeho úvodní vtip zanikl. Když pak před ním měla mluvit Kristýna, zakoktala se taky…

Není amatér. To každý ví. Ví to samozřejmě i Honza Šibík. A tak to o něm v živém vysílání prozradil těm, kteří to možná ještě nevěděli.

Po tom náročném vstupu jsme s ním šli do hospody. Rosí se tam vytahoval knihou, kterou dostal. On o ni projevil zájem. Rosí odešel a knihu mu tam nechal. Náš skromný hrdina však tento dar nemohl přijmout. Poslal ji velkoryse do Hollaru.

Hned druhý den se o něm dokonce psalo na facebooku – „…zajímavý host, zajímavé dotazy (dobrý výběr tazatelů od přenosového vozu)…“. On je ta závorka… Závorka s velkým Z. Byl v televizi.

Lukáš je slavný.

(Hyde Park s Janem Šibíkem (a se mnou) najdete zde.)

sobota 6. března 2010

V ČESKU OPĚT SNĚŽÍ


A na silnicích to klouže
fotka a text Řízek

Zpravodajské servery milují víkendové sněžení. V sobotu a v neděli totiž v redakcích sedí mnohem méně lidí, ti lidé jsou obvykle mnohem línější, dívají se na pohádky a na tenis, ti vyvolení i na facebook. Občas i mrknou z okna, jak venku sněží. Nic moc jiného se po nich asi ani nechce, protože venku sněží, a to je klíčové. Na homepagích se pak unisono skvějí titulky typu V Česku už zase sněží, na silnicích to klouže. Anebo ještě úderněji: V Česku už zase sněží. Na silnicích to klouže.

A všichni jsou spokojení. Hlavně čtenáři - nikdo z nich si toho chumelení totiž doteď nevšiml.

I my máme celostátní sněžení velmi rádi. Rádi se na něj z okna koukáme – já jako na fenomén nebo jako celek, který mě uklidňuje. Jak to naposledy všechno odtálo, to bylo hned všude spoustu bordelu! Tohle je přece mnohem lepší. Bílá peřina je konejšivá, optimistická a evokuje příjemné vzpomínky na grog v hospodě někde na horách, upadlou hůlku z lanovky nebo na útulný pokoj v penzionu Bertrand.

Pepan hledí spíš na jednotlivé poletující vločky, v nichž vidí bůhvíco, patrně kořist. Kořist sleduje dočista vehementně, že ho musí bolet za krkem, jak intenzivně hýbe hlavou. Jestli při tom i na něco vzpomíná, bohužel nelze zjistit. Stejně ho to za pár minut omrzí a začne se olizovat nebo si hryzat drápky, už ho mám přečteného.

Sníh je prostě bezva.

pondělí 1. března 2010

ZVYKÁM SI, DÍKY


Jak mete nové koště?
text a foto Řízek

Některé životně důležité změny nelze přehlédnout a nelze je ani nechat bez komentáře. Kupříkladu tato.

Na své zdlouhavé cestě za fotografickým osvícením jsem před několika dny opustil excentrickou zrcadlovku Olympus a zařadil se mezi dav těch, kteří se budou s brunátnými tvářemi do krve hádat o to, zda je lepší Nikon, nebo Canon. Dřív jsem se jim smál a lakonicky nabízel třetí možnost, a sice, že rozhodně Olympus. No ale ona to vskutku pravda není, i když přiznávám, že jej mám hodně rád a nedám na něj dopustit.

A tak teď tu máme, co jsme chtěli. Ve velké modré krabici malá černá krabička, několik svazků černých drátů a průvan na běžném i úvěrovém účtu. Má nová D 90 má podle jednoho z odborných konzultantů, s nimiž jsem o problému přestupu do nepatrně vyšší třídy hovořil, nabídnout "hodně muziky za strašně málo peněz." Do polemiky o množství hudby se zatím pouštět nebudu, ale s druhou částí už si dovolím nesouhlasit. Je to pro mou příjmovou kategorii velmi drahá sranda.

Kromě práce, studia, večerů s přítelkyní a kitingu na sněhu jsem poslední dny věnoval právě testování nového přístroje, pochopitelně. A jaké jsou první dojmy?

Je těžký! Přístroj spolu s poměrně masivním objektivem váží tolik, že by bylo v případě krajní nutnosti možné použít jej jako zbraň na blízko.

Návod překládal imbecil. Nebo někdo, kdo českou stylistiku a podobné věci spatřil jen z rychlíku. Je také zarážející a možná i trochu demotivující, jak v něm coby příklady slouží neskutečně hnusné tmavé fotky o velikosti hnusné poštovní známky.

Displej má rozměry menšího okna. Je to skoro k nevíře, jak se něco takového do malého tělíčka foťáku vejde. Nicméně, jestli se fotka povedla, stejně zatím poznám až v počítači. Ale je to pěkné.

Ostří velmi rychle, přesně, baterie má velikou výdrž, menu je přehledné a možnosti nastavení berou dech. A to tak, že po několika stovkách expozic máte stejně dojem, že vychytávky přístroje využíváte přibližně ze dvou procent. Nicméně i první začátečnické fotky mají dobré barvy, minimum šumu a prakticky vše, co má být ostré, ostré jest.

A tak můžeme vyrazit na fotovycházky. Já s Nikonem, Maruška s Olympusem. V Městečku u Nespek má žena chatu, a co jsem doposud nevěděl, také řeku. Ze silnice je totiž zcela skryta za domy s uštěkanými psy a za podivné rezavé maringotky. Je to ale Sázava, plyne líně, a tak v klidu počká, než si ta hejblátka nastavím.

Zvykám si a je to prima.