neděle 28. listopadu 2010

ODPAL, DĚDO

Golf pro všechny chudý lidi
text Řízek, fotky Ř. a Maruška

„Golf je pro mě moc aristokratická věc. Já bych řekl, že panský dítě má hrát golf,“ vyznal se kdysi pan prezident, ale to byl ještě pouhý pan předseda. Třeba od té doby změnil názor, ale snad právě pro to, že panským dítětem jaksi nejsem a pana prezidenta jsem ještě jako pouhého předsedu velmi uznával, měl jsem k tomuto sportu dost dlouho podobně knedlíkový postoj jako on. (Kamarádi o mně tvrdí, že jsem servilní.) 

A stejně tak jsem měl rezervovaný vztah k country, suši, squashi a nákupům přes internet. A skoro se vším z toho už jsem se sblížil! Jen s golfem pořád nic. Do minulého víkendu jsem tak měl nejsilnější golfový pocit, když jsme onehdy na kolech punkově projížděli po cestičkách kolem bunkerů ještě nehotového hřiště u Berounky. Anebo když jsme pomocí klacků šťouchali v lese tenisáky do plastových jamek. Už tehdy jsem ale musel přiznat, že bych to rád zkusil doopravdy.

Golf je pro mě jako pro laika příjemnou procházkou kultivovanou krajinou zpestřenou občasným nervovým vypětím. Minulou neděli jsme se takhle pěkně prošli z Anděla k Erpetu na Strakonické. Spolužačka golfistka Lucie nás pozvala na akci, kde si každý otrapa z ulice mohl pod vedením zasvěcených zahrát na Tigera Woodse, Jiřího Bartošku a Marka Ebena zcela zdarma.

Přišli jsme právě včas, když zrovna cosi pokřtil Ondřej Hejma, který – bez urážky – pro náš program absolutně nebyl důležitý, klíčové bylo, že se mohlo začít nerušeně hrát. Na jednom ze zastřešených odpališť se nás totiž ujal roztomilý dědoušek, o němž Václav tvrdil, že učil hrát golf všechny československé prezidenty.

Byl to bezesporu sympaťák a dobrý učitel – přestože mé milé rafinovaně a nenápadně koukal na prsa (viz foto). Nejprve mě a Václava zbavil iluzí, že má odpal něco společného s hokejem, čímž nám mimo jiné vrazil hůl do opačné ruky, než bychom bývali čekali. Vysvětlil nám také, co kdy napnout, co povolit, kam se kdy dívat a na co myslet, aby se na to dalo koukat. A hlavně, aby to někam letělo.

Na estetiku bezesporu vyhrála Maruška, o mně pán s distingovaným ebenovským humorem tvrdil, že při odpalu mám „kolty proklatě nízko“, a Václav většinou míček taky trefil. Po půlhodině intenzivního tréninku, kdy nám hůl už skoro těžkla v rukou, jsme seznali, že se blíží hanspaulka (viz předchozí článek), a že je tedy třeba jít. Po několika mých nepříliš slavných soutěžních pokusech o odpal, které by asi silnější dítě přehodilo krikeťákem, jsme se vydali na další pěknou procházku smíchovskou přírodou.

Až to bude zase příště někde zadarmo, určitě jdu znovu a vyzvu dědu na duel.

úterý 23. listopadu 2010

SBOHEM, SLAVNÁ SÉRIE!

Přišli jsme o neporazitelnost: Power WCC - FC Forejt 2:0
text Řízek, fotky Marťas

Dešťové kapky skrápěly skloněné hlavy něšťastných borců, kteří s hanbou opouštěli kolbiště. Výběr hvězd, který dosud neokusil palčivou pachuť porážky, poprvé padl, tak jako mistři světa podlehli provinčnímu Portugalsku.

Zmar. Vlastovo bodlo končí na tyči.
Za vlasy přitažené příměry táhnou. Ale nedosti na tom - třebaže jsme papírově museli být favority, na krásné umělce na Opatově na nás mohly body čekat jen náhodou. Fotbalovými kvalitami i organizací hry byli totiž hráči Power WCC chvílemi o několik lig jinde. S míčem u nohy se u nás bohužel narodil maximálně Jirka, jenže na té noze měl křečové žíly, kvůli kterým teď nehraje. Chyběl i zraněný Marťas.

Červení jakože reprezentanti tak z našeho týmu udělali partu smutných vodníků. Nicméně chybělo málo a mohli jsme napsat další díl letos úspěšného seriálu "dáme náhodný gól z ničeho a pak to nějak ubráníme." To když na půlce hřiště Vlastík nepřemýšlel a bodlem zamířil přesně k tyči - bohužel až moc.

Konstrukce zazvonila ještě jednou, tentokrát pálil druhý z dua starých pušek Péťa. A jinak? Šance měli jen červení a zaplaťpánbůh trefovali jen brankáře. Takže s velkou dávkou štěstí jsme urvali poločasovou remízu 0:0 - což je samozřejmě jen kosmetická útěcha.
Kudy to mohlo projít...?
V druhém poločase se nám totiž zcela nesmyslně odporoučela obvykle soustředěná obrana. Z ojedinělých selhání se stával trvalý chaos, hrálo se nahoru dolů, jenže našemu sporadickému nahoru chyběly šance.

To na druhé straně to konečně vyšlo někdy kolem čtyřicáté minuty, fotbalisté nám dovezli míč až do prázdné branky, proti tomu se nedalo říct ani popel. Vaz nám o několik minut později zlomil trapný gól, kdy mě obránci opět nechali vyniknout tváří v záda osamocenému útočníkovi. Ten však kolmou přihrávku vůbec netrefil, jen mou nohu. Já taky ne, takže se míč posměšně doplazil za čáru bůhvíkudy. Pokud jeho dráhu někdo pochopil a chce nám to vysvětlit, ať to třeba napíše do diskuse.

Zpěv hymny před zápasem.
A nadějím byl konec, protože to bychom ty náhodné góly museli dát nejméně dva. A jelikož nám nevycházelo vůbec nic, ani dlouhé nákopy, dopadlo to zle. "Musíme se na ten následující zápas líp připravit a eventuálně se přizpůsobit hře soupeře," zamyslel se kapitán FC Forejt Václav, podle kterého bychom mohli vyrukovat například s jedním zataženým útočníkem, nebo s něčím dočista jiným. Případní skauti z řad našeho budoucího soupeře jsou teď bezesporu naprosto zmatení a nevědí, co čekat.

Oproti tomu, jiní porážku a týmovou náladu ne úplně vystřiženou z Rychlých šípů vstřebávali těžko. "Pokud si budeme nadávat a shazovat své výkony, tak to vůbec nemusíme hrát," rozhořčil se Vlastík. Toho se musím zastat, spolu s Péťou zahráli slušně, nic moc nezkazil ani debutující Alex. Matný a pomalý byl Zdeněk, nic moc nepředvedl ani kapitán. Tradičně zahrál výborně stoper Štěpán.

Tak jako tak, následující zápas, který odehrajeme tuto neděli od 20:45 opět na Opatově na Mikulově, se bez nadsázky dá označit za utkání o postup do kjaje. Takže apelujeme na naše fanoušky: to, co můžete vidět každé pondělí v televizi jako Okresní přebor, nabízíme my každou neděli v reálu i bez reklam. Přijďte.

neděle 21. listopadu 2010

NÁVRAT KRÁLE

Aphrodite v Matrixu
text Venál, fotky Kamil

K pátečním večerům neochvějně patří návštěva klubu, hospody, společenské události, přátel, kin, knihoven, divadel… Rovněž i já jsem využil pátečního večera a zamířil jsem do klubu Matrix, kde byla nejočekávanější akce tohoto podzimu. Legendární d’n‘b DJ Aphrodite opět v Česku. Tento Brit, který se považuje za jednoho z průkopníků DnB hudby, si udělal čas a odskočil si z rodné hroudy do naší milé vlasti.

Po doražení do Matrixu, následovala anabáze s přeplněným barem a k velkému překvapení všech zúčastěných následoval druhý velký šok. Přání vody vyřčeno z mých úst opravdu zúčastněné vylekalo. Po počátečním rozkoukávání jsme si vybrali jedno z nejlepších míst v kotli. Místo bylo hned pod větrákem, což se obzvláště hodilo, jelikož vzduch v Matrixu byl takřka nedýchatelný.



Zaplněný klub očekával příchod Aphroditea. Před-DJové už se pomalu chystali odejít, atmosféra se pohnula tím správným směrem a najednou se tam zjevil. Chvíli nás všechny ještě nechal napnuté a pak to přišlo. Dj Aphrodite v celé své letité kráse vytáhnul první desku a začal hrát. Hned úvod byl nabitý, Aphrodite od začátku dokazoval, proč je jedním z nejuznávanějších a nejznámějších z d’n‘b DJů.

Mejdan nabíral na obrátkách. Bary stále praskaly ve švech, lidi poskakovali, máchali rukama, nohama a my stále pařili v kotli. Při pohledu na hodinky, které ukazovaly půl třetí, a já tomu nemohl uvěřit, jsem si donesl další vodu a rozjel jsem se do posledních zatáček koncertu.

Ještě nehrál žádný svoje klasický pecky, říkal jsem Kamilovi a v tu ránu, co jsem to na něj dořval, naskočil podklad Ganjamana následovaný podkladem od Pendulum a už to jelo. Po zahrání dalších pár pecek se s námi Aphrodite rozloučil a já zjistil docela příjemný fakt, že jsem si to velice užil i bez chlastu.

Solidní mejdan.

Made by Vencán 313

čtvrtek 18. listopadu 2010

TAK JSEM NAVŠTÍVILA ŘÍM


Italská fotoreportáž
text a fotky Nikol

Řím. Kdo by ho neznal hlavní město Itálie a asi tak trochu i módy, možná... Smrdí historií ze všech stran, v centru města je víc turistů než Italů, ale je super. Říkal to Péťa Forejt!

Tak jsem navštívila Řím, město velkých kostelů, značkových kabelek a rozkošných Italů...


Moc se mi tam líbilo. To umocnilo počasí, které nám náramně vyšlo a na konci října jsem si
užívala ještě babího léta....

 
V tom městě je na tisíce fontán a každá má svou historii, svůj pramen, své holuby a malíře....
 
Taky spousta kostelů, ve kterých si tak člověk uvědomí, jak moc je malinkatej, jak moc tahle církev je bohatá a jak je věčná....
 
Hodně sloupů a antických sídlišť lemujících jednu z hlavních silnic je trochu archaické. Naopak, že kolem Kolosea vede silnice, je futuristické...
 

Řím se mi líbil a co víc dodat... jo, že se tam chci mrknout ještě jednou, protože jsem se nedostala
na svatopetrskou kopuli ve Vatikánu...

úterý 16. listopadu 2010

NEČASOVI KLUCÍ ZLOBÍ

Komentář metropolitního průseru
text Maruška, ilustrační foto Řízek

Svět se zbláznil. Rozdíl mezi pravou a levou se stírá. Rychlé šípy se kamarádí s Bratrstvem kočičí pracky. Přesně tak působí oranžovomodré páření, jehož výsledkem je velká koalice na pražském magistrátu. Věrní voliči kroutí hlavou, příznivci topky taky (protože ti ostrouhali úplně) a diví se i předsedové obou stran. Radost z toho mají leda tak Bohouš a Karel, kteří si plácli někdy v půl čtvrté ráno, možná už před několika měsíci.

Praha je stát ve státě, což potvrzuje i výsledná perverzní smlouva. V čele toho státu teď stojí partička zlobivých spratků, kteří využili vytíženosti rodičů a trochu jim přerůstají přes hlavu. Pražská ODS a ČSSD tímto krokem ztratily příliš mnoho. Občanští demokraté naprosto podstatnou část skalních příznivců. Mají teď několik dní na to, aby takovou pornografii před voliči alespoň částečně obhájili, jinak pro ně bude mít tento krok existenční rozměry.

Počínání levice a pravice v hlavním městě a jejich následná spolupráce není až tak nebezpečná. Nebezpečné je, jak to působí navenek. I kdyby na magistrát nastoupila TOP 09, zatížená zatím leda tak Kalouskovou oblibou alkoholu, nic by nezměnila. Kostlivců ve skříni je tam i na čtyři roky příliš. Velká koalice ale nenávratně poškodila tvář obou největších českých stran v očích těch, kteří jsou v demokracii nejdůležitější.

Modré metropolitní děti se teď cítí jako vítězové, bezesporu se tak cítí i tým oranžových. Dost ale bylo hraní. Je na čase přivést do Prahy Nečase, který by měl využít svého poetického příjmení a dokázat, že zvládne stranu reformovat tak, jak sliboval. Ostatně čtyři děti už vychoval, tak by mu banda pubertálních fakanů neměla dělat problém. Zhrzené příznivce zpátky nenaláká, ale pokud situaci na magistrátu jakkoliv objasní, nebudou se alespoň muset bývalí voliči stydět za to, že straně kdysi pravidelně házeli svůj hlas.

středa 10. listopadu 2010

AFÉRA S BRUMÍKEM

Inťoši na výletě
text a fotky Řízek

Na víkendové výlety s turistickým oddílem patrně nikdo z nás nejezdí s tím, že by se tam něco extra nového dozvěděl. Několikahodinové hegeliánské rozpravy ani diskuse o čerstvých knižních novinkách nebývají zvykem, to spíš to nasávání - třeba vjemů z podzimní přírody a magického šustění listí pod vibramovou podrážkou. Nicméně, občas mí kamarádi i překvapí.

Na podzimkách jsme se takhle v neděli ráno docela pěkně přeli o unijní dotační politiku. Na to, že debata následovala po nedlouhém spánku, to bylo, myslím, velmi zdařilé. Panelu u hranatého stolu se během mazání snídaně zúčastnili dva zarytí eurooptimisté a eurosnílci, jeden levicový euroodmítač a eurodemagog a jeden povrchně vzdělaný mediální euroskeptik.

Díky dotacím jsme měli prima snídani.
Dokonce jsme probrali klady a zápory společné zemědělské politiky. "No né, ty si děláš srrandu, ale voni ti zemědělcí fakt nemaj ani na chleba," vykřikoval brunátný diskutér. "V tom si s tebou, jestli mi to nebudeš mít za zlé, dovolím nesouhlasit. Agricultural politics je trend, který naznačuje správnou cestu, jíž by se v budoucnosti Unie mohla společnými silami ubírat," distingovaně oponoval jiný diskutér. Než nám došly chleby a argumenty, ohřál se čaj a vychladly rozjitřené emoce.

Zůstaňme u pečiva. Při dlouhé cestě z hradu Houska jsme rovněž namáhali hlavičky. V podobném složení, jen na post Bobíka nastoupil Péťa. Utkali jsme se ve virtuálním slovním fotbalu.

Virtuálním proto, že hledané slovo je neveřejné a nesmí se za žádnou cenu vyzradit. Existuje jen v nápovědách. Klíčové je samosebou udržet nit, tedy tušit, na který výraz se snaží příjít hráč před vámi. Když se to nezdaří, tak se pak Vlasta třeba domnívá, že má hádat "orgasmus", když hledaný výraz byl přece "onanie". A to je sakra rozdíl. Nejenže dostal góla, ale navíc celý zčervenal.

Zatímco o chvost tabulky se v líté bitvě na cestě mezi Rájem a Mšenem přeli Péťa s Vlastou, v čele to bylo dlouho tělo na tělo mezi mnou a Maruškou. Zakolísal jsem poprvé až na Blekotovi - vždycky jsem byl arabeloodmítač, takže to mě ani neurazilo.

Slovní fotbal Vlastovi jde tak jako reálný.
Vrchol byla ale aféra s takzvaným mléčným výrobkem. "Je to mléčný výrobek a hodně se to jako reklamuje," napovídal jeden ze slabších hráčů. Byl jsem si jist, že to má začít na "br" - a na jakoukoli reklamu na bryndzu jsem si opravdu nemohl vzpomenout, a tak jsem kapituloval podruhé. Nicméně všichni moji spoluhráči věděli. Byl to totiž Brumík.

Brumík? Takový ten sladký paskvil s ksichtem medvídka? Tohle že je z mlíka? Vždyť i Brumík sám na svých webovkách uvádí jako mléčné výrobky sklenici s mlékem, jogurtový nápoj, kousek sýra, tavený sýr, ovocný jogurt, sýrovou pomazánku, tvaroh a podmáslí - ale sebe ne! Sebe chutný méďa totiž považuje za cereální výrobek. A to je sakra rozdíl.

Cereální = ze zrní. Ne z mlíka.

Cekal jsem, že mě aspoň podrží ostatní turisté. Jenže chyba lávky. "No to je mléčnej výrobek, stejně jako čokoláda," dostalo mě do kolen.

Zkrátka a dobře, diskutovat se s nimi dá, ale když jdou do krámu, hledají mléko a jogurty mezi fidorkami a čokoládami a naopak. Takoví jsou mí kamarádi.

A já zase neumím prohrávat.

pondělí 8. listopadu 2010

MOURINHOVI HOŠI

 FC Forejt – Plný plíce 3:1
text Vencános 313, podzimně mobilní fotky Řízek 244

Stejně tak jako jeden z nejúspěšnějších trenérů na světě, i my upřednostňujeme hru ze zajištěných zadních pozic. Srovnávat tady ovšem současný tým Mourinhovy party s tím naším by bylo ovšem více než k pobavení. Ale přece jen, je tady jedna, dvě podobnosti.

Fc Forejt i Real Madrid vedou své soutěže a mají oba dva velmi vydařené skóre. Zatímco naše skóre dosáhlo na metu 24:5, to madridské 27:5. Je tedy vidět, že jdeme tou správnou cestou. Mé přání je, abychom na té cestě zůstali ještě tři zápasy. Ty zbývají do konce ligy.

„Ty jo, vidíš je? Jsou skoro všichni vyšší než my, to bude zase průser," pomysleli jsme si s Péťou. Tak kapitáni ke mně, zahlásil rozhodčí a já už klusal ke středovému kruhu, abych mohl losovat o balón. Z losování nakonec nic nebylo. Já si nechal stranu a soupeř míč. Beztak byl jejich.

Pozápasová spokojenost v pološeru.
Po úvodním oťukávání nastalo na každé straně několikero zajímavých okamžiků, které jako kdyby hlásily: “Přijde fík, fíkus se blíží,“ ovšem nebylo jasné, na jaké straně. Vlastík nevyužil zaváhání brankáře a balón zpod něj nakopl vedle brány a na druhé straně zase zazvonila tyč.

Soupeř se valil na naší bránu. Naštěstí z toho nic nevytěžili, a tak jsme mohli udeřit my. Po rychlém rozehrání, kdy jsme s Marťasem běželi za takřka ztraceným balónem, se srazil brankář se svým obráncem, já jsem se zorientoval a z otočky napálil míč do poloodkryté svatyně hostujícího týmu. „Jedna nula, yes, jedeme dál, pojďte,“ takto jsme se navzájem motivovali a podporovali, co to jen šlo.

Bohužel pro nás za pár dalších chvilek soupeř srovnal a nám bylo jasné, že následující chvilky pro nás budou opravdu horké. Následovalo lehké zatlačení FC Forejt do defenzívy, ale faul hostujícího útočícího hráče nám dal šanci rozehrát standardku od naší branky. Té se ujal Štěpán a já jsem si pomyslel, je to dost daleko, ale tak třeba to dopadne. A vskutku, balón se snášel směr branka, já jsem vyskočil, balón mě netrefil, gólman na něj nedosáhl, a tak míč skončil v síti a my se mohli radovat z druhého gólu.

Vlasta popisuje, proč to zase nevyšlo.
Do poločasu se již nic významného nestalo, a tak jsme s relativním klidem o přestávce mohli probírat, co dál. Po poločasové pauze na nás soupeř pořádné vlítnul. Útok stíhal útok a obrana se vyznamenávala. Soupeř sice držel více míč na svých kopačkách, ale nebylo mu to nic platné.

Po osmělení v druhé půlce jsme převzali iniciativu my. Výsledkem byla dvě nastřelená břevna z kopaček Vlastíka, přečíslení a další šance či pološance, které jsme nedokázali proměnit. Po této naší smršti se opětovně začali o slovo hlásit soupeři a vše to vygradovalo skvělým zákrokem Lukáše, který nohou zachraňoval.

Po dalším intermezzu, kdy se nic moc nestalo až na několikero střídání, následovala jednoznačně nejhezčí akce, kterou soupeři nebyli s to vydýchat. Luky výkop, já hlavička na volného Péťu, Peťa z první a góóól. Další branka soupeřem otřásla a my už výsledek pohlídali až do konce.

Díky všem. Makáme dál, co to jen půjde.

Made by Vencános 313

čtvrtek 4. listopadu 2010

VÝROBA KOMÁRA Z VELBLOUDA


Veselé stroje ve Mšeně
text, foto a video Řízek (a Youtube)

Víte, kdo byl Rube Goldberg? A kdo jsou Peter Fischli a David Weiss? Přináším střípek z tábornických podzimek, kde se hrála nebývalá hra. Abyste pochopili celé její obsáhlé kulturní pozadí, budeme si muset nejprve objasnit nějaké pojmy. Takže to dnes bude i s výkladem.


Rube Goldberg byl americký židovský karikaturista a vynálezce. Proslul kresbami a navrhováním fantastických strojů, které přes svou ohromnou složitost prováděly velmi jednoduché úkony. Míček spadne do mističky, ta se nakloní, vyteče z ní voda, ta rozhýbe lodičku, ta v pádu zase něco roztočí a tak to jede pořád dál. Dostalo to souhrnný název Stroje Rubeho Goldberga. Anglická Wikipedie napovídá, že stroje fungovaly povětšinou na principu řetězové reakce, ostatně to dá rozum.

Zdá se, že v anglicky mluvících zemích z jeho jména dokonce vytvořili něco jako hanlivý přívlastek pro cosi, co přes svou nebetyčnou složitost a délku trvání vytváří jen velmi drobný - jestli vůbec nějaký - přínos. Důchodová reforma á la Rube Goldberg. Rada á la Rube Goldberg. Dokonce pan kreslíř má (díky tomuto nepříliš lichotivému přívlastku) i heslo ve slovníku Merriam-Webster. A taky dostal Pulitzera, ale to asi ne za vynálezy.

A Japonci v plagiování Goldbergových fantazií pořádají soutěže.

Goldberga neznám, ale Švýcary Petera Fischliho a Davida Weisse ano – jsou jedním z největších přínosů mého studia na žurnalistice. Respektive jejich film Der Lauf der Dinge (anglicky The Way Things Go). Umělci si koupili starou tovární halu a na její ploše rozprostřeli fantastický stroj plný aplikované fyziky, pyrotechnických efektů, rozlévajících se nebezpečně vypadajích chemikálií a pomalu se kutálejících kol - a pak to celé natočili. Kdo na to má trpělivost, celé třicetiminutové dílo z roku 1987 se dá zhlédnout na Youtube.



Teď ještě zbývá objasnit, jakou to má souvislost s podzimkami ve Mšeně.

Dorazil jsem na tam o mnoho později než většina lidí, cítil jsem proto tak trochu morální dluh. A proto, když se mě Milan v sobotu večer otázal, jestli mám program pro děti, zavrtěl jsem sice jako obvykle hlavou, ale zároveň jsem začal usilovně přemýšlet. Zšeřelá tělocvična mi připomněla Fischliho továrnu a asi tak čtvrtá hra z mé dílny byla na světě.

A tak skupinky dětí začaly stavět goldbergovské stroje, aniž by kdokoli z nás tušil, že se to tak jmenuje. Předlohou byl poměrně jednoduchý výrobek dua Milan a Řízek, který měl více méně vzdělávací účel. Velký míč se svalil po žíněnce z pódia, porazil židli podepřenou krabičkou od ledové kávy. Ta opěradlem posunula lakrosku, která k velké radosti všech sejmula i prázdnou láhev od pití.

Jak si vedly děti? Nejambicióznější projekty budovaly skupiny kolem Tondy a Lukáše s Vojtou. Lukáš byl nakonec rád, že po pádu gilotiny ze švédské bedny nepřišel o hlavu nebo o brýle. Bohužel, když zařízení vytvořené i z rozbité sedačky a koštěte mělo spadnout, několikrát selhalo. Zato lakrosový tým vytvořil na tělocvičných lavičkách působivý řetězec míčů, pokácel lakrosovou hůl a nakonec i medžiky. Márův a Kokosův výběr sestrojil klasiku s medicinbálem a židlí.



A holky? Těm se podařilo zabudovat i prvek tajemství. Jejich řetězec na konci ze svých útrob vyvrhl obří hrací kostku - každý si mohl vsadit, co padne. A ty druhé navíc zapojily i lidský faktor. Zpoza branky se vynořila nenápadná ruka a pomohla vylétnout papírku křičícímu Gól!

Rube Goldberg by měl asi radost, kdyby věděl, co je Mšeno, Mára a tábornický podzimky.

úterý 2. listopadu 2010

MILANOVÉ A FRANTA NA KOLECH

Tři muži, dvě jména, jeden cíl
text a fotky Milan (ten opravdovej)

Na svůj první podzimní cyklovýlet jsem vyrazil v neděli 10. 10. s Milanem a Frantou. Připojil jsem se k jejich výpravě do Křivoklátska. Načasování akce bylo perfektní, neboť se mlha zvedla, právě když jsme zaparkovali transportéra na náměstí Kublova.

Začalo to krásně, brzy jsme ze silnice vjeli na lesní cestu, která nás provedla stezkou poeticky nazvanou Údolí ticha. Občas jsme museli seskočit a přenést kola přes těžký terén, ale to nezkazilo dojem z přímo pohádkového prostředí. Po této části jsme již začali odečítat kilometry, které nás dělily od první hospody ve Skryjích.

Hospoda byla trochu zklamáním, ale aspoň jsme viděli holčičku, jak se s kumštem houpe, a pak její sestřičku, které to naopak vůbec nešlo. Když Milan dojedl „topinku se sračkou“, jak tuto pochutinu pracovně nazýval personál, snesli jsme se k Berounce a pokračovali podél jejího toku.

Zřejmě nejtěžší stoupák výletu dlouhý něco přes kilometr a s převýšením okolo 150 metrů nám vzal něco sil a podnítil naši chuť na další pivo, které nás čekalo po sjezdu do Roztok, stejně jako teplý oběd. Ve třetí čtvrtině vyjížďky nám zpět k autu chybělo asi deset kilometrů, a my doufali, že by se to mohlo stihnout tak za tu půlhodinku.

Jenže Franta píchnul. Naštěstí s sebou on i Milan měli náhradní duše, což by situaci řešilo, pokud by obě tyto rezervy nebyly také opatřeny otvůrky, potvůrky. Pomohlo teprve lepidlo a záplaty, zatímco čas západu slunce se začal nachylovat. Milan doufal, že až se vrátíme, bude celkem tma, škarohlíd Franta předpověděl tmu jako hovado. Jisté bylo, že úplně světlo nebude.

Do karet nám příliš nehrál ani následný krpál. Kola jsme tlačili a naše tachometry se shodovaly na rychlosti 0 km/h, což není moc. Znejistil jsem, když jsem si v duchu narychlo spočítal, za jak dlouho se tímto tempem dostaneme do cíle. Původně zamýšlená půlhodina to rozhodně nebyla.

K naší radosti jsme se ale brzy ocitli na silnici a po asfaltu jsme se rozhodli dojet až do Kublova. Odměnou za vyšlapané vertikální metry nám byl ještě jeden příjemný sjezdík a krásná večerní panoramata ozdobená obrovským měsícem, který visel na nebi jako skleněná koule na vánočním stromku.

Na obloze rozzářil se Velký vůz,
zpátky domů odvezl nás Frantův vůz.

A tam byla hrozná zima!