úterý 27. října 2009

ŠLÉPĚJE

Sníh na začátku října a jiné utopie
Hudba a text: Milan

Čas od času je potřeba nad něčím mávnout rukou. Některé věci jsou už ve světě lidí tak zavedeny, a jestli se pan Darwin nespletl, zřejmě se tak po tísíciletí tvarovaly ku prospěchu našeho druhu. Asi je dobře, že víc mluvíme než jednáme, víc jednáme než myslíme a mnohem víc si myslíme než řekneme, čímž se dostáváme do zajímavé smyčky, ze které si každý dennodenně vybíráme to, co se zrovna hodí.

Nevím, kde se vzaly stopy ve sněhu na návsíčku ve Vysokém Újezdu ani kam se poděl jejich autor poté, co dvakrát došlápl na sněhový ostrůvek. Snad si uvědomil, že by byla veliká škoda pošlapat jedinou zasněženou plochu v širokém okolí a raději se vypařil, vyletěl vzhůru, nadnášen dobrým úmyslem, a liboval si, jak se na něj zezdola sníh usmívá. Není přece nutné všechno pošlapat, pomyslel si.

pondělí 26. října 2009

AUTEM, NEBO PĚŠKY



O setkání, které téměř změnilo můj život
text a ilustrační foto Řízek

Vstoupil jsem do vozovky s vědomím, že řidič blížícího se auta o mně ví, a tak na mě blikl a zvolnil. Na druhé straně přechodu mě oslovila žena.

„Chlapče!“ zvolala a já jsem se automaticky zastavil.
„...?“ zareagoval jsem.
„Máte auto?“ otázala se na první pohled poněkud velmi těhotná paní a mně před očima přejel trapný filmový scénář komedie zjevně nevypsaného autora o neznámé stopařce znenadání rodící na zadním sedadle felicie, k čemuž jí dopomáhá nešikovný student žurnalistiky. Pak bych tam vrazil pár leteckých záběrů idylické (třeba) moravské krajiny a Krampola s Kornem. Lidi by na to přišli, hrál by mě Kryštof Hádek. A recenze stejně nikdo nečte. Lehce jsem se otřásl, ale přikývl, že ano.

„A ta vteřina by vás zabila?“ zareagovala a já jsem ji nestihl.
„Teď vás trochu nestíhám,“ přiznal jsem.
„Kdybyste počkal, než to auto přejede,“ vysvětlila dáma.
Uznal jsem, že by mě nejspíš nezabila.

„Tak vidíte. A sám určitě víte, kolik energie stojí, aby se takové auto rozjelo. A to je přesně to, na čem stojí a padá naše civilizace. Slibte mi, že o tom budete přemýšlet,“ asi uzavřela ekopaní.

Slíbil jsem a pak jsem o tom přemýšlel. Nepochybně měla pravdu, určitě je energeticky výhodnější plynule projet přechodem a veškerý okolní život ignorovat. Jako i projíždět křižovatky na červenou a zastavovat jen z velmi vážných důvodů, třeba když se mi chce čurat.

Pro potřeby dosud překážejících chodců by se také všude měly vybudovat oddělené koridory, podchody a nadchody, čímž se také spoustu energie ušetří. Vytiskl bych rovněž nějaké barevné brožury, které by vychovávaly chodce k větší odpovědnosti za nižší emise projíždějících automobilistů.

Doteď jsem si myslel, že naše civilizace i já stojíme a padáme asi tak na 3 762 důležitějších věcech, ale paní mi otevřela oči. Bylo to pro mě inspirativní setkání a doufám, že i vám tenhle text otevře oči...

čtvrtek 22. října 2009

VYFOUKAT A VYSMÁT


Na týden takovým fotografem
text a fotky Řízek

Fotky se mi na týden vměstnaly do života a způsobily, že toho stíhám ještě méně, než jsem zvyklý. Ovšem na druhou stranu, fotoaparát, závěrka, spoušť, ba ani zkřehlé prsty nezahálí. Zapsal jsem se totiž na fotografický workshop, který se s francouzským válečným fotografem Patrickem Chauvelem koná u nás na škole. A tak fotím, tedy jsem.

A jelikož toho pan Chauvel ve válkách již jistě mnoho prožil a vytrpěl, a je tedy dostatečně otrlý, zvolil jsem si ke zpracování téma Hanspaulská liga. Kdo mě zná a koho zde nudí periodicky se opakující litanie nad dalšími prohrami našeho milého FC Forejt doprovázené vždy velmi podobnými fotkami, tak jistě odtuší, že tohle mi fakt jde. Nechtělo se mi vstupovat do jiné než vyzkoušené řeky, třebaže mé téma i zpracování v konkurenci ostatních workshoppujících fotografů připadá takové fádní a šedé.


Borci totiž fotí třeba život na koleji Hvězda, stanici metra Muzeum, jeden den s feťákem (což je vlastně všechno podobné), nějakou tu gymnastiku na koních, kavárnu pro blázny, babičku malířku anebo výlov rybníka. (V té souvislosti mě napadlo další klasicky české téma sbírání hub, ale na to už není klima.) Zkrátka samá nosná a sociálně kritická témata.

Prostě je to inspirativní kurz. Šedovlasý fotograf má jiskru, charisma a pochopení, fotky si prohlédne, nad některou se dokonce i rozhovoří. Nad mými zatím nikoli, ale stejně bychom si moc nepokecali, s mou nulovou francouzštinou.


Takový workshop je prima z několika důvodů. Předně je za něj spousta kreditů, a ty se vždycky hodí, ovšem také skýtá možnost vyzkoušet jiné aparáty a zajímavé objektivy. Jeden z nich jsem včera otestoval při foukané našich táborníků a při reakcích mých kolegů na nejnovější zprávu oddílového bulváru.

A pak jsem zase vyrazil snímat naducané fotbalisty při divokých kreacích jejich vášnivého hanspaulského tance. Až bude hotovo, rád se pochlubím.

neděle 18. října 2009

LEAVING ŽABKA



Sbohem a šáteček
text a klasické foto Řízek

Tolik jsme toho spolu zažili! Od vytopených sousedů přes ukradené kolo až po kocoura letícího z okna na dvorek. Navzdory tomu, že jsem se ve svém nyní již bývalém bytě příliš často nevyskytoval, bylo téměř roční bydlení v pokoji téměř nad prodejnou pojmenovanou po nějakém polském obojživelníkovi akční. Přesto a (jak se rádo píše) právě proto nastal čas zvednout kotvy a to, co zbylo, a přesunout se dále.

Počátkem tohoto měsíce jsem se jal stěhovat asi o tři sta metrů dál a o jedno patro výše, přičemž v takzvaném ateliéru zůstala jen nesourodá dvojice pračka a kocour. Když se i tyto věci podařilo přemístit, nezbylo už v doupěti vůbec nic, jen vzpomínky. (A pak taky rozbité posuvné dveře do koupelny, ale o tom taktně pomlčme).

Devátého října jsem se pak sešel s mou oblíbebou paní domácí, abych jí předal klíče od již naprosto prázdného doupěte. „Och, rukulíbám, milostpaní, to máme dnes nádherný den. Jen pohleďte na ten čistoskvoucí takzvaný ateliér!“ řekl jsem doslova. „Ach ano, jsem dočista nadšena, v jakém úžasném stavu mi ten takzvaný ateliér vracíte!“ doslova odpověděla paní domácí.

Přes podobné zdvořilosti (ale upřímně míněné!) jsme se dostali k tomu, že mi paní z kauce strhla litr, rozloučila se, vypustila mne a na uprázdněné místo dosadila od pohledu nenáročného cizince, který už v šusťákách šustil před vchodem.

A tak už i se zvířetem dlíme jinde, v bytě pracovně nazvaném U Radima. Tedy tam, kam se v případě nutnosti vejde i dvanáct kamarádů spjatých počítači, kabely a touhou postřílet ty ostatní, ovšemže ve virtuální realitě (ale o tom až jindy).

Takže až nás někdo budete chtít navštívit, před Žabkou už nemrzněte. A až tady jednou uklidím – a to se klidně může stát –, těm voyerům z vás poskytnu nějaké autentické záběry.

čtvrtek 15. října 2009

TRNÍ A KALHOTKY

Orgie s kalciem
text a phone-photo Milan

Večírky mají tu nevýhodu, že – a s tím sotva co zmůžeme – dříve nebo později překlenou v raníčko. Daní za noční život pak bývají rozličné nepříjemné fyziologické stavy, které každý léčí jinak. Mně bylo krátce před polednem, zatímco se ještě v klubovně odstraňovaly stopy po oslavě, po chuti vyrazit na kolo a jako kompenzaci za včerejší nezdravé jednání si dát trochu do těla. Tak jsem probudil esemeskou Řízka, který telefonicky kývnul.

Zvolili jsme trasu Radotínského kola. Úplně dobře nám nebylo, ale tušili jsme, že čas to spraví, jako ostatně vždycky všechno. Co jsme netušili, bylo, že nám výlet nabídne takovou sadu neotřelých zážitků!

V bezprostřední blízkosti silnice na Kuchař jsme nalezli jedny kalhotky malé, zručně pověšené na větvičce, jedny kalhotky velké, pohozené v křoví vedle jedněch trenýrek průměrných a krabice od mléka litrové. Pomalu střízlivějícím už se nám vracely dřívější intelektuální kapacity a se zapojením detektivní intuice jsme zvažovali různé varianty událostí, jež se tu v minulosti odehrály.

Konaly se zde orgie jedné drobné a druhé tlusté ženy s průměrným mužem, kteří si libovali ve zdravém životním stylu, ke kterému patří mj. i dostatečný přísun vápníku, obsaženého především v mléčných výrobcích?

Není ale litr mléka pro tři lidi málo, tím spíš, když je jeden z nich otylý?!

Bylo nám jasné, že jde do tuhého, proto jsme urychleně podezřelý prostor opustili. Jak jsme prchali, abychom už byli co nejdál od toho divného místa, nezvládl jsem na mokré lesní cestě řízení, a než jsem stačil zaklít, byl jsem v trní.

Narozdíl od večerní talkshow Báry Štěpánové jsem v něm sice nemusel debatovat např. na téma „Dala jsem mu hned první noc! No a?“, ale musím říct, že o moc lépe jsem se v tom skutečném trní necítil. Především jsem se nemohl dostat ven, protože to píchalo, když se člověk pohnul. A Řízek mi ani nepřišel na pomoc.

Na fotce je kolo v trní už beze mě a naznačená má trajektorie bezprostředně před havárií.

Časem přibude další report z tohoto výletu.

pondělí 12. října 2009

A ZASE NIC


Forejt FC - Bronx KKK "B" 1:2 (po poločase 1:1)
text a foto telefonem Řízek

Pět zápasů, čtyři porážky. Tristní letošní bilanci týmu FC Forejt ještě znásobila páteční výsledkově těsná prohra s mužstvem z Bronxu 1:2. Stalo se to nedaleko Kavčích hor, ale ani to nepřimělo televizi, aby utkání vysílala živě, či aspoň zařadila jeden dva spoty. A navíc naše hra už znechutila úplně všechny, takže jsme letos poprvé neměli žádné příznivce v ochozech. Hanba jim všem.

Přitom se bylo nač koukat. Zábavných momentů byla celá řada, divácky vděčná byla zvlášť situace, kdy Péťa z bezprostřední blízkosti namísto do sítě soupeřovy branky namířil do koruny vzrostlého topolu. Míč zůstal zaklíněn do větvoví, než pro něj po zápase Kája akrobaticky vyšplhal.

Ale padaly i góly. Na první by případný fanoušek nemusel čekat dlouho. „Takovej šourák k tyči,“ popsal situaci po zápase Vlasta, typicky tak, jak to nikdo jiný na hřišti neviděl. Nicméně zase jsme záhy prohrávali, byť začátek zápasu nevypadal tak zle. Dvakrát měl Zdeněk na pravém křídle tolik prostoru, jako by se beci Bronxu báli do dvacetimetrového okruhu kolem našeho hráče vůbec vstoupit. Napodruhé Zdeněk nenadálé výhody využil, nalezl volného Štěpána. Spící kanonýr, který nastoupil nezvykle coby stoper, neomylně trefil šibenici.

Jenže pak naše aktivita jaksi ustrnula a soupeř, kterému jsme do té doby přinejmenším stačili, najednou začal diktovat. Projevovalo se to zejména tak, že na naší branku se střílelo, zatímco šusťákový gólman soupeře si mohl býval kousat nehty, kdyby si ovšem předtím sundal rukavice.

Nejvíce to gólově zasmrdělo při jisté tyčce, ale šancí měl soupeř poměrně dost – a to by snad uznal i Vlasta. O celkem nespravedlivou remízu jsme přišli po rohovém kopu, v hlavičkovém souboji selhal kupodivu náš nejvyšší hráč. Přestože do konce zápasu zbývalo ještě spousta času, příležitost k vyrovnání nepřišla. Jen spousta nepřesných výkopů, zastavených kliček, míčů ztracených v zámezí a po žluté kartě na každé straně.

Po zápase jsme se shodli na tom, že máme hrozně těžký los a že to příště bude určitě lepší. Tak uvidíme.

čtvrtek 8. října 2009

MEDICINBÁL REVIVAL


Neopouštěj staré věci pro nové...
text a foto Řízek

... nařizovala kdysi písnička mně i celé řadě dalších dětí prakticky nesplnitelnou věc. Protože kdybychom se tím řídili do důsledků, praskaly by nám skříně a byty ve švech, no a popeláři by naopak přišli o práci. Jenže jako dítě tomu věříte. Neměl jsem ten naléhavý téměř protestsong rád a nejradši bych na něj hned zapomněl, bohužel byl příliš vlezlý.

Vlezl do hlavy a kroužil tam – kdybych musel platit autorům za tohle tantiémy, byl bych velmi chudé děcko. A tak jsem mezi své hračky usedal v depresi a hledal v očích plyšáků zárodky budoucích výčitek, až je zahodím pod postel pro nějaké nablýskané lego. Ty se tomu možná směješ, ale víš, jak mi tenkrát bylo...?

Avšak existují (dospělácké) situace, kdy se opouštění přímo nabízí, či je přímo nutností. Třeba rozchody a stěhování. Poslední dobou mě potkává spíše to druhé, nepoměrně fyzicky náročnější, ale asi příjemnější varianta. Opouštěl jsem zrovna starou kukaň s nákladem starých věcí a mířil do nového hnízda, když tu jsme s Milanem u kontejneru zahlédli... No to prostě není možný!

Nemýlili jsme se? Víš co? Mrkneme se, až pojedeme zpátky - něco takovýho, jako je zánovní medicinbál, by přece nikdo aspoň trochu racionální nevyhodil...

Opravdu tam byl. Jako smutná dýně se placatil u popelnic. S preventivní nenápadností, co kdyby si ho tam vážně jen někdo odložil, jsme ho ukryli do kufru auta.

Tam jsem ho pár dní vozil, protože jsem se od něj nedokázal odtrhnout. Nakonec jsem jej ale přeci jen svěřil dětem v oddíle. „Není to šikana?“ kroutila hlavou Šavle, když viděla lítý souboj v krabím fotbale s obézním míčem. I kdyby ano, věc, která už sebe sama nejspíš viděla na smetišti, zažívala druhou mízu, byť se z ní občas trošku něco usypalo. A Svěrák s Uhlířem by si mohli pogratulovat, jak je jejich výchova ke schránlivosti účinná. Tohle se prostě vyhodit nedá!

pondělí 5. října 2009

KONCENTROVANÉ FOTBALOVÉ NEUMĚTELSTVÍ



Forejt FC - Atletico Cerveza 3:6
(po poločase 0:4)
text Řízek a foto Eliška a Řízek

Třígólový knock-out FC Forejt v úvodu, očekávání přídělu, který dorazil jen zčásti, a několik jiskřiček naděje, jež někdo pokaždé velmi rychle zadupal do země. Když připočteme zimu znásobenou studeným umělým běchovickým světlem a několik tragikomických etud, kdy náš tým netradičně v oranžových rozlišovácích (ale díky za ně) nedokázal ani správně vystřídat, máme souhrn dalšího nepovedeného forejtovského mače v kostce.

Anebo, když to vezmeme z druhé strany, co by bývalo muselo být jinak, abychom proti stejně zelenému, ale o mocný krůček lepšímu týmu Atletico Cerveza uspěli? Předně bychom neměli prochrápat začátek utkání. Po první vážnější šanci zůstává balon pár metrů před bezmocným gólmanem a nikdo, vůbec nikdo, kdo by jej chtěl získat. Tedy až na soupeřovic útočníka.

A valí se to dál. Péťovi nešťastně přistává balon na ruce, o penaltě není pochyb, tak jako o jejím proměnění. A když to za chvilku bylo už 0:3 po průvanu v prý druhé nejlepší obraně na světě, zdálo se být zaděláno na pořádnou ostudu. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že jsme do té doby
- nedali kloudnou přihrávku,
- kromě pěkného Pecenova přímáku nevystřelili na branku, ba se k ní ani nepřiblížili do jejího okolí,
- obrana plápolala a já jsem nic nechytil,
- nedokázali jsme ani pořádně hodit aut, naopak jsme je rovnou házeli zase do autu,
- nadávali jsme si navzájem, řvali na Vlastíka, který zase víc diskutoval než hrál.

Korunu nejhoršímu letošnímu poločasu nasadil nejmenovaný obránce v těsném červeném tričku, který nikým neohrožován na polovině snad zakopl o míč a stejně jako já jenom pozoroval další rychlý útok zakončený neskutečně přesnou ranou k pravé tyči, kam se toho ten den vešlo mnoho.

Druhá polovina mohla být buď ještě horší, a to bych tedy ani vidět nechtěl, nebo přeci jen o vlas lepší. To se i stalo; byť asi hlavně proto, že to soupeř poněkud vypustil. Matyáš skvěle rozehrál ojedinělý roh a Jiří při svém prvním letošním startu ukázal, že taky umíme. Jenomže jen o pár vteřin později už na pomyslném ukazateli svítilo 1:5, slávisty nepříliš oblíbené skóre.

Navzdory všeobecné nevraživosti a rozhádání přišla z naší strany další korekce, Jiří se díky ní vyšvihl na špici štíhlé tabulky našich podzimních střelců. Co víc, využil i nesmyslného vyběhnutí a pomalého návratu gólmana, přihrál do gólovky Vlastovi, a snad všichni na hřišti se začali modlit, aby to neposlal až přes plot.

Vlasta branku trefil, což mohutně oslavil, jenže za pár vteřin skóroval i na druhé straně. Asi to vypadalo dost nepochopitelně, ale po jeho hlavičkové teči jsem vůbec nic neudělal a jen koukal, jak to opět končí v síti. To nám zcela vzalo vítr z draků, jakýkoli další nápor pár minut před koncem postrádal smysl.

Vlastík mi dnes v autě líčil, že je špatná koncepce a že je třeba ji změnit. Já si spíš myslím, že hrajeme blbě a že dokud nezačneme hrát líp, tak nebudeme vyhrávat.

pátek 2. října 2009

O BURČÁCÍCH A LIDECH


Mikulovské vinobraní na vlastní kůži
text Honza Horký, fotky Řízek

Asi taky znáte aspoň pár z té spousty vtipů/posměšků/urážek, kterými se častují Pražáci s Brňáky ve snaze dokázat si, jaké město má nad druhým navrch. My Pražané to sice víme, ale vysvětlujte to v Brně. Občas zní historky Pražáků o nenávisti Brňáků až hrůzostrašně. Kamarád dostal v Brně kvůli svému nevinnému „heléé volééé“ pěstí, jiní dopadli hůř, když jim nikde nechtěli nalít. Nás ale nic takového naštěstí nepotkalo. Naopak.


Na vinobraní v Mikulově, což je od Brna kousek, nám totiž nalívali velmi ochotně všecko, co teklo. A to včetně piva, což se považuje na vinobraní tak trochu za přestupek proti etiketě. Asi jako když se na firemním večírku vysmrkáte do kravaty.

Ale zpátky k vínu. Teda hlavně k burčáku, o kterém jsme básnili už cestou autobusem z Brna do Mikulova. Na úvod jsme si připíjeli výborným červeným. Ten nám vykouzlil na tvářích spokojené úsměvy, a my tak mohli všem ukázat naše červené zuby. O chvíli později přišel na řadu neméně dobrý bílý burčák, kterého jsme se drželi už po zbytek odpoledne, které plynule přešlo do večera a pozdních ranních hodin.


Na jeho konzumaci jsem se až tak nepodílel (jsem to prase, co pilo pivo), ale matně tuším, že burčáku padlo asi šest lahví. Na svědomí je měli hlavně Lukáš s Michalem, kteří si kvalitu pochvalovali s každou lahví pokaždé o něco víc. Být tam o chvíli dýl, možná by se propili až na burčákový Olymp.



Ale o čem z mikulovského vinobraní vlastně psát, když tam toho bylo tolik? Třeba o degustaci vína, kterou jasně vyhrál Lukáš se svým tramínem, a pak už jen smutně sledoval, jak jeho sklenička za uznalého pokyvování putuje od pusy k puse? Nebo o tom, když jsme utřeli nos a neviděli místní největší sud na víno, protože, jak nám sdělila dost akurátní slečna, jsme „laická veřejnost“, která k sudu (asi posvátnému) sama nemůže? Nebo o monstrózních bramborácích, které nás překvapily svojí mastnotou a konečnou cenou? Ono totiž 100g/16 Kč vypadá docela sympaticky, než to mrsknou na váhu. O šílených pouťových atrakcích připomínající trenažéry NASA, kam Míša s Lukášem moudře šli před tím, než si dali ty bramboráky? Možná o koncertě Olympiků, kteří už sice snesou přirovnání k velmi archivním ročníkům vína, ale stejně to rozbalili ze všech nejlíp? O závěru v nonstopu, kde se nás díky jukeboxu snažili vytrvale přesvědčit, že Praha je matka měst a nálad, což stejně všichni víme? O zpáteční cestě autobusem, kdy už jsme o burčáku nebásnili, jeho poslední láhev nedopili a v zatáčkách se křečovitě drželi sedadel, ale nakonec to všechno sportovně ustáli?


Těžko se z toho vybírá. Snad můj chatrný popis doplní Lukášovy fotky. Nejlíp ale uděláte, když si to v Mikulově prohlídnete příští rok sami…nebo s námi.

A na úplný závěr jedno velké díky Hrbáčkovým, kteří nás nezištně ubytovali a hostili…i když jsme ti pražští cajzli.


Více fotek z Moravy najdete (časem) ve fotogalerii, slibuje Řízek.