Mívám blbé i blbější nápady. Dost často je nejprve testuji na ženě. Míra jejího odporu bývá indikátorem, zda jejich realizace stojí za to. Někdy doufám, že vzdor bude tak tuhý, že mi nezbude než vycouvat.
Zaběhnout si sám maraton místo všech těch, které zrušili, přišlo mimořádně hloupé i mně. Jenže manželka překvapivě nijak zvlášť neprotestovala. Zjevně se kolem děje tolik divných věcí, že je lepší nad podobnými výstřelky mávnout rukou a čekat, až se to přežene.
Překvapený nebyl ani otec, který se měl stát doprovodným vozidlem – spolehlivou tatrovkou s náhradními díly a polévkami z pytlíku, jež na Dakaru zachraňuje osamělé motocyklisty, hazardéry zapadlé do dun. "V pátek se mi to hodí, napiš, kde mám být," reagoval. Dokonce se zdálo, že v běžeckém úboru nebudu aspoň na části trasy sám, jenže kolega a vodič Milan si večer před "závodem" naměřil 37,4, což na 42 kilometrů dlouhý výlet není nejlepší predispozice.
Nehrála Má vlast, nekonal se ani primátorův motivační projev k závodníkům, ostatně se nekonali ani ti závodníci. Praha v sedm ráno trochu připomínala Pripjať, tři minuty před pomyslným výstřelem jsem zaparkoval v opuštěném Podolí a pořád byl ještě čas to otočit, protože startovné by nepropadlo, ale u zavřeného bufetu s grilovanými kuřaty, kde jsem si vymyslel startovní čáru, by to už vypadalo divně, a tak jsem běžel.
Loni na podzim jsem snil o maratonu pod tři hodiny, ale pak jsem skončil s nohou v sádře; na jaře se mi zdál tentýž sen a fakt jsem se snažil a poprvé v životě vážně trénoval, jenže v sádře skončil celý svět, maratony nevyjímaje.
Avšak doběhnout za tři hodiny z Dvorců do Klecánek a zpátky by znamenalo ukrajovat kilometry za čtyři minuty patnáct sekund. To nejde, to by byl úplně nejblbější nápad, na to se nikoho ptát ani nemusím. Zkusím držet rozumnějších 4:30, ale už u podolské porodnice zjišťuji, že to opravdu není tak pomalé a že ten mazácký štrúdl k snídani není úplně v bezpečí.
Na čtvrtém kilometru je první kritické místo. Semafor u Národního divadla neví, že se tady bojuje o každou sekundu. Svítí zelený panáček, který je mi vlastně trochu podobný. Tělo i štrúdl si tak nějak zvykly na nepohodlné tempo, míjím Karlín, kam jsem běhával do práce, a za pár zatáček už nebudu sám.
Kipchoge měl při svém vídeňském dvouhodinovém laboratorním maratonu jednačtyřicet vodičů, zato já mám tátu na kolečkových bruslích. Veze gely a dva různobarevné iontové nápoje. Kanoisté trénují v peřejích a my na hladkém asfaltu dokonce trochu zrychlujeme a závodíme s popelářským autem. "4:25? Proč?" komentoval by aktuální tempo obvyklý parťák Václav. Keňský rekordman si se svými vodiči asi moc nepokecal, my jsme toho probrali celkem dost. Dokonce jsme i zavolali ženě. Nádherně to uteklo.
V Klecánkách u přívozu je virtuální půlmaratonský mezičas; kdybych vydržel, jsem už za slabých 95 minut v pomyslném cíli (nevydržím, vždy mám druhou polovinu pomalejší). To je už jen asi 17 tisíc kroků. Hned na otočce mě píchne v boku a můj běh, který nikdy nebyl moc učebnicový, se stává ještě zkroucenějším. Táta nicméně dál klouže po asfaltu, vypráví a upozorňuje na architektonické a přírodní zajímavosti, já spíš přitakávám. Otec nabízí, že mi smíchá dohromady žlutou a červenou limonádu, jako to dělají na Sokolovně. Směju se už trochu křečovitě, ale je mi lépe než na otočce.
V Troji se loučím s tátou a opouští mě i krize. Kolem třicátého kilometru bych na pražském maratonu v šíleném vedru hypnotizoval billboard na Lihovaru, který by se pořád neblížil. Tady jsem klusal ve stínu a blížil se k Rohanskému ostrovu a pak už je to jen kolik? Deset? A to přece běhám skoro každé ráno. Proč mě bolí záda? A ruce? Co si na chvilku sednout tady na lavičku?
Na rozdíl od běžného maratonu míjím lidi, kterým je moje utrpení úplně lhostejné, protože o něm ani nevědí, považují mě za poněkud uříceného občasného sportovce, který si v rámci platných pravidel zpestřuje karanténu. "Maraton se mimo závod dobře zaběhnout nedá. Bez štrúdlu diváků podél trati, kteří ti ve druhé půlce nedovolí vystoupit z trati a vzdát, to dobře zaběhnout nejde," rozumuje nad mým výkonem Michal, jeden z tréninkových kolegů z Děkanky. A asi na tom něco je. Hlava by už to hrozně chtěla zapíchnout, kdekoli, hned.
Musí mi stačit dvoučlenný štrúdl. Jeho první část čeká před Rudolfinem a podává mi vodu, na 38. kilometru je mi rozhodně nejhůř. "Jsem už v hajzlu. - Ale nejsi." (Je pravda, že už jsme s manželkou vedli i duchaplnější konverzace). U Národního divadla je zase na přechodu zelená a po náplavce do Podolí už je skoro jak běžet po chodbě bytu, jen to podstatně víc bolí. Dvanáct set metrů do konce (tři kolečka na oválu) a z auta mi má žena mává. V cíli voní grilované kuře, táta fotí a podává obě limonády, abych si mohl dát míchanou.
Fakt hrozná blbost, ale nezapomenutelná.
text Řízek, foto táta
