čtvrtek 30. dubna 2020

NECHAT TO UZRÁT

Leckdo nadává na karanténní kila. Píše, že se neodvažuje stoupnout na váhu. My jsme v pohodě, my ji totiž doma nemáme.

Respektive jednu jo, ale ta je jen kuchyňská. Obvykle trpělivě čeká na poličce na svou příležitost, protože když si k večeři přinesete kebab z bistra naproti, není potřeba pečlivě odměřovat ingredience. Jak jsme teď nějak víc doma, něco se změnilo.

Váha se zhruba od poloviny března nestíhá otáčet. Není to jen proto, že si na ní třikrát denně odměřuji dávku kofeinu: koronavirus probudil náš sporák a troubu a chuť stravovat se jinak než řízky přinesenými z hladových okének, která vyrostla v okolí. Zatímco žena třeba překvapila výborným salátem a skandinávskou polévkou tak výživnou, že by i Harrymu Holemu narostl chybějící prst, já jsem se vrátil k dávným pokusům o domácí chléb.

Lepek je kromě kofeinu a běhání jedna z mála nectností, které sám sobě toleruju. Zároveň je Zelená liška místem, kde je dobrého chleba dlouhodobě nedostatek. Místní Albert třeba nabízí vesměs holdingové výrobky nebo rozmrzlé prefabrikované chudáčky.

"Nemáte kvásek?" napadlo mě při návštěvě bio-eko-farmářského obchodu (kdysi celkem normální kavárny) v Braníku. Zaplatil jsem 680 korun (měl jsem myslím ještě ředkvičky a cappuccino) a šťasten jsem si smradlavé bublající moučné bahýnko přivezl domů.

Mám rád vůni chleba. To bylo to jediné, co moje dávné pokusy z chlebových atributů zachovávaly. Jinak byly placaté.

Čekal jsem, že to dopadne stejně, ale možná to prostě jen chtělo nechat mě uzrát a vykynout. A nejsem v tom sám: i můj nejlepší přítel v časech karantény začal péct a válí i bábovky.

Já jsem skončil u Šumavy. Na váze odměřuji obě mouky, kmín, sůl, vodu. Nemáme doma nic, co by proces urychlilo, ani robot, ani mocné paže, které by obří měchačkou ve velké míse těsto náležitě zpracovaly. Tak se musí kvásek snažit o to déle, ale o to déle se člověk těší.

Položím mísu s těstem na okno a co deset minut kontroluji, co se s ním děje. Zatím nic moc, ale do rána nevábná hmota nabude a po vyvalení na pomoučněnou desku chce být vytahována za okraje jako za uši a převalována. Ještě na dvě hodiny do tepla a trouba už se rozehřívá. Šup tam s ním. Jen se nespálit. A nesníst ho celý ještě teplý.

Vypadá a chutná jako normální chleba. Koupil jsem si ošatku, aby byl ještě hezčí a mohl bych se s ním vytahovat a sbírat zasloužené ovace. Každý je rád, když mu někdo pochlebuje.

text a foto Řízek

čtvrtek 23. dubna 2020

34 TISÍC ZCELA NESMYSLNÝCH KROKŮ

Mívám blbé i blbější nápady. Dost často je nejprve testuji na ženě. Míra jejího odporu bývá indikátorem, zda jejich realizace stojí za to. Někdy doufám, že vzdor bude tak tuhý, že mi nezbude než vycouvat.

Zaběhnout si sám maraton místo všech těch, které zrušili, přišlo mimořádně hloupé i mně. Jenže manželka překvapivě nijak zvlášť neprotestovala. Zjevně se kolem děje tolik divných věcí, že je lepší nad podobnými výstřelky mávnout rukou a čekat, až se to přežene.

Překvapený nebyl ani otec, který se měl stát doprovodným vozidlem – spolehlivou tatrovkou s náhradními díly a polévkami z pytlíku, jež na Dakaru zachraňuje osamělé motocyklisty, hazardéry zapadlé do dun. "V pátek se mi to hodí, napiš, kde mám být," reagoval. Dokonce se zdálo, že v běžeckém úboru nebudu aspoň na části trasy sám, jenže kolega a vodič Milan si večer před "závodem" naměřil 37,4, což na 42 kilometrů dlouhý výlet není nejlepší predispozice.

Nehrála Má vlast, nekonal se ani primátorův motivační projev k závodníkům, ostatně se nekonali ani ti závodníci. Praha v sedm ráno trochu připomínala Pripjať, tři minuty před pomyslným výstřelem jsem zaparkoval v opuštěném Podolí a pořád byl ještě čas to otočit, protože startovné by nepropadlo, ale u zavřeného bufetu s grilovanými kuřaty, kde jsem si vymyslel startovní čáru, by to už vypadalo divně, a tak jsem běžel.

Loni na podzim jsem snil o maratonu pod tři hodiny, ale pak jsem skončil s nohou v sádře; na jaře se mi zdál tentýž sen a fakt jsem se snažil a poprvé v životě vážně trénoval, jenže v sádře skončil celý svět, maratony nevyjímaje.

Avšak doběhnout za tři hodiny z Dvorců do Klecánek a zpátky by znamenalo ukrajovat kilometry za čtyři minuty patnáct sekund. To nejde, to by byl úplně nejblbější nápad, na to se nikoho ptát ani nemusím. Zkusím držet rozumnějších 4:30, ale už u podolské porodnice zjišťuji, že to opravdu není tak pomalé a že ten mazácký štrúdl k snídani není úplně v bezpečí.

Na čtvrtém kilometru je první kritické místo. Semafor u Národního divadla neví, že se tady bojuje o každou sekundu. Svítí zelený panáček, který je mi vlastně trochu podobný. Tělo i štrúdl si tak nějak zvykly na nepohodlné tempo, míjím Karlín, kam jsem běhával do práce, a za pár zatáček už nebudu sám.

Kipchoge měl při svém vídeňském dvouhodinovém laboratorním maratonu jednačtyřicet vodičů, zato já mám tátu na kolečkových bruslích. Veze gely a dva různobarevné iontové nápoje. Kanoisté trénují v peřejích a my na hladkém asfaltu dokonce trochu zrychlujeme a závodíme s popelářským autem. "4:25? Proč?" komentoval by aktuální tempo obvyklý parťák Václav. Keňský rekordman si se svými vodiči asi moc nepokecal, my jsme toho probrali celkem dost. Dokonce jsme i zavolali ženě. Nádherně to uteklo.

V Klecánkách u přívozu je virtuální půlmaratonský mezičas; kdybych vydržel, jsem už za slabých 95 minut v pomyslném cíli (nevydržím, vždy mám druhou polovinu pomalejší). To je už jen asi 17 tisíc kroků. Hned na otočce mě píchne v boku a můj běh, který nikdy nebyl moc učebnicový, se stává ještě zkroucenějším. Táta nicméně dál klouže po asfaltu, vypráví a upozorňuje na architektonické a přírodní zajímavosti, já spíš přitakávám. Otec nabízí, že mi smíchá dohromady žlutou a červenou limonádu, jako to dělají na Sokolovně. Směju se už trochu křečovitě, ale je mi lépe než na otočce.

V Troji se loučím s tátou a opouští mě i krize. Kolem třicátého kilometru bych na pražském maratonu v šíleném vedru hypnotizoval billboard na Lihovaru, který by se pořád neblížil. Tady jsem klusal ve stínu a blížil se k Rohanskému ostrovu a pak už je to jen kolik? Deset? A to přece běhám skoro každé ráno. Proč mě bolí záda? A ruce? Co si na chvilku sednout tady na lavičku?

Na rozdíl od běžného maratonu míjím lidi, kterým je moje utrpení úplně lhostejné, protože o něm ani nevědí, považují mě za poněkud uříceného občasného sportovce, který si v rámci platných pravidel zpestřuje karanténu. "Maraton se mimo závod dobře zaběhnout nedá. Bez štrúdlu diváků podél trati, kteří ti ve druhé půlce nedovolí vystoupit z trati a vzdát, to dobře zaběhnout nejde," rozumuje nad mým výkonem Michal, jeden z tréninkových kolegů z Děkanky. A asi na tom něco je. Hlava by už to hrozně chtěla zapíchnout, kdekoli, hned.

Musí mi stačit dvoučlenný štrúdl. Jeho první část čeká před Rudolfinem a podává mi vodu, na 38. kilometru je mi rozhodně nejhůř. "Jsem už v hajzlu. - Ale nejsi." (Je pravda, že už jsme s manželkou vedli i duchaplnější konverzace). U Národního divadla je zase na přechodu zelená a po náplavce do Podolí už je skoro jak běžet po chodbě bytu, jen to podstatně víc bolí. Dvanáct set metrů do konce (tři kolečka na oválu) a z auta mi má žena mává. V cíli voní grilované kuře, táta fotí a podává obě limonády, abych si mohl dát míchanou.

Fakt hrozná blbost, ale nezapomenutelná.

text Řízek, foto táta

středa 15. dubna 2020

BOMBA

 
Je to hadička, která vede od sporáku. K bombě. Nebo od bomby ke sporáku, záleží na tom, jak se na to díváš. Musíš otočit kolečko ve směru šipky, je tam nápis "Otevřeno", nespleť to, jinak bys to zavíral. Akorát ta hadička asi bude zpuchřelá, protože tam deset nebo patnáct let nikdo nic nevařil. A co vlastně chceš vařit? My vás nakrmíme.

Tchánovy instrukce byly v podstatě přesné. Ve sklípku u chaty byly opravdu tři různobarevné plynové bomby, od nich vedla hadička a na zemi ležela plastová nádobka zachytávající vodu kapající odkudsi. V nádobce plovaly tři stejnobarevné mrtvé myši, taky zpuchřelé, o nichž se tchán nezmínil. Izolace v plastové garsonce vyplněné vodou zjevně jejich pohyb omezila natolik, že se utopily. Jednočlenný pohřební průvod k popelnici nechal kocoura kupodivu zcela klidným; manželku jsem ke krátkému pietnímu shromáždění nezval a nevzal.

Ne zrovna využívaná chata na vsi sousedící s domem rodičů mé ženy byla záchrana, jak se vymanit z počátečních příznaků šílenství lidí zakonzervovaných do 2+kk. Naše dříve hodnotné diskuse se začaly rychle vyčerpávat. "Víš, jak je taková ta aplikace, která pozná a ohodnotí víno? Škoda, že není něco podobného na druhy psů," říkala jednoho dne žena opřená o parapet při pohledu na lidi a psy a roušky dole ve frontě před řeznictvím a byla to jedna z posledních kapek. Bylo potřeba změnit prostředí.

Vlastně jsem zažíval i jakési těšení se z nadcházejících mikrodobrodružství:

Jak vlezu do temného sklípku, opřu se o poličku a všechno vyskládané jídlo spadne dolů do prachu (řekněme, že to byl prach). Jak se vrátím z ranního běhu a ve sprše zjistím, že z ní nic neteče (všechnu vodu vypily myši). Jak nám tchyně na neutrální území mezi oběma sousedícími pozemky přinese vynikajícího králíka na česneku anebo nejsladší mazanec na Benešovsku. Jak si uděláme vycházku na úplný vrchol Pyšel a cestou budeme v lese poslouchat ptáky. Jak je kocour nepochybně šťastný, i když nemá mimické svaly, když si lehl mezi bledule do jakéhosi ad hoc hrobečku. Jak si budu chtít udělat míchaná vajíčka na pánvi přímo na kamnech, protože tomu plynu fakt nevěřím. Akorát ta kamna se mi moc nepodaří rozpálit, protože ty špalky nejsou tak úplně suché, takže jsou to nakonec spíš sushi anebo tatarská vajíčka, ale jsou naše. Jak to večer působí dojmem, jako by kocour rozvalený v křesle jako pán zamyšleně koukal na hru plamenů v kamnech.

Na chatě získává i dystopie takový malebnější, ladovský nádech. Uprostřed konce světa stojím frontu před menším obchodem pro kutily. Všichni jsme tam přijeli, abychom se vyhnuli frontě před větším obchodem pro kutily. Všichni máme na papírcích propiskou napsané seznamy věcí na přežití apokalypsy. 2x Pepo, Jar, 5x lichořeřišnice, 2x sprchová hubice, 4x angrešt (nebo rybíz). Sázím keře místo těch, které mi uschly, a udržuju mezi nimi navzájem a tchyní bezpečnou vzdálenost. Plyn funguje! Dokonce mi sežehl chlupy na ruce.

Ráno najdu v košíku vedle kamen stočeného slepýše. Předstíral, že je proutí, a strávil s námi klidnou noc. Vypustil jsem ho na sluníčko. Koukám na velkého brouka, který se zjevil ve sprchovém koutě a octl se jak uprostřed mé hygieny, tak uprostřed boje o život (voda už teče). Když se odhodlám mu pomoct, smekne se mu několik nohou naráz a mizí v odtoku, který možná ústí do nádoby, kde jsem našel ty myši. Kdoví.

Chata taky mizí, kocour se na zadním sedadle postaví na zadní, předními se opře o dveře a smutně kouká(me) jejím směrem. Nebo to aspoň tak působí.

text a foto Řízek

středa 8. dubna 2020

VŠUDE DOBŘE

Dnes je sice mezinárodní den Romů, ale už skoro měsíc je zároveň mezinárodní den "Domů!".

Máme to lepší než odhadem 90 procent lidí. Můžeme do práce, o kterou jsme nepřišli – třebaže jen na dálku. Nemajíce potomků, nemusíme se kvůli nim učit kvadratické rovnice ani jim zabavovat mobily a vymýšlet smysluplný program, když jim agilní měšťáci obalili prolézačky policejní páskou Nevstupovat. Mám(e) kde běhat. A nejsme ani nemocní.

Přesto je to občas trochu na palici.

Přes den mžouráme každý do svých monitorů a displejů a lezeme si na nervy, nebo spíš já lezu. Kupuju si věci na běhání a pořád něco jím. Kadence mého jedení překvapuje i mě samotného.

Když nejím, vařím kafe. Nouze, respektive nouzový stav, nás přiměla koupit topinkovač, pánev a především mlýnek na kávu. To poslední poté, co jsem z lokální kavárny, kterou jsem si značně oblíbil, omylem přivezl zrnka nenamletá.

Z lokální kavárny se stal mezitím improvizovaný farmářský obchod, jako se z nedaleké drahé restaurace stala "sousedská kantýna s okénkem", a kromě řady tradičních kavárenských atributů při té příležitosti zmizela i moje finanční gramotnost. Neboť ať už nakoupím cokoli, typicky kilo brambor, deset vajíček a dvě kapučína s sebou, nebo jedno mléko a dva jogurty a dvě kapučína s sebou, platím vždy šest set korun. Nakupuju zde obden. Dnes jsem vzal i pár farmářských tulipánů, takže to bylo sedm set.

Z domácího vězení je kromě mé těžce zkoušené peněženky a znuděné manželky nejvíc nesvůj kocour. Sice je v karanténě v podstatě nonstop jedenáct let, ale přítomnost lidí, kteří pořád sedí u počítačů, jedí a vaří kafe, narušuje jeho denní režim sestávající z šestnácti hodin spánku a osmi hodin mytí.

I já mám svůj denní režim. Na třiceticentimetrové pánvi dělám míchaná vajíčka a devětadvaceticentimetrové palačinky a topinkovač opéká inovativně seschlé toustové pečivo z Penamu tak ochotně, že se zařadil mezi nejvěrnější společníky – do společnosti HBO Go, tiskovek krizového štábu a virtuálního AZ kvízu s Alešem Zbořilem.

S nimi a spolu trávíme večery. Včera jsme dokonce hráli mlýn, abychom vyzkoumali, co v té dřevěné tubě vlastně je. Mlýn jsem naposledy hrál zhruba před dvěma dekádami se svým dědečkem. Pamatuju si, že mě pokaždé dostal taktikou, které říkával, tuším, přešupovačka. Docílil takové zničující konfigurace, že přesunem jediného kamene v každém kole nekompromisně zavíral jeden ze sousedících mlýnů a mě rychle zbavoval mých figurek. Zjistil jsem, že tahle taktika funguje i na manželku. Ale dnes večer se chystá odveta.

Jindy ženě barvím vlasy, protože její běžná kadeřnice si nemůže otevřít sousedské okýnko.

Jsem nervózní. Jemné prameny štětcem natírám čímsi, co připomíná lepidlo na tapety, a nevycházím z údivu. Nevycházíme už měsíc.

text a foto Řízek