neděle 28. srpna 2016

SOUSTŘEDĚNÍ TALENTŮ (sledovali jsme online)

Hráči slavného fotbalového mužstva FC Forejt po roce vyrazili na soustředění na chalupu na Kutnohorsko. Jejich radosti a útrapy naši reportéři sledovali v aktualizované, živé až živelné reportáži:

14:16
Vážení potenciální čtenáři, náš online přenos pomalu končí. Naši hrdinové se řítí ku Praze, unavení předchozími zážitky i svíčkovou anebo kancem s osmi. Jejich další osudy budeme sledovat v běžném zpravodajství. Z dálnice D1 vám přejeme pěkný zbytek víkendu.

12:46
Máme hroznou žízeň. Právě nám však servírka oznámila, že zrovna narážejí sud. S limonádou. To se může stát jen nám!
 
12:44
Opravdu jsme v 31 stupních hráli fotbal. Staří bojovali jako lvi, ale prohráli v prodloužení. Fandily nám slepice. Pravděpodobně máme všichni úpal. Dokonce nikdo nechce teď v hospodě vyprávěním historek vyhánět ostatní hosty. Divil se tomu i pan vrchní.


8:58
Řada hráčů si na snídani stěžovala, že je bolí hlava. Shodli jsme se na tom, že to je patrně hlavičkováním při nohejbalu.

7:29
Dnes nás čeká kopaná na hřišti v Jindicích. Původně jsme tam měli trénovat už včera, jenže místní tam z nepochopitelných důvodů potřebovali mít dětský den.

7:27
Hezké nedělní ráno, milí případní čtenáři. Předně se omlouváme za drobné technické nedostatky při přenosu. Vysílání je experimentální a ne úplně odladěné a na úpravách se pracuje, pokud se zrovna nespí. A tady se zatím povětšinou spí.

1:30
U táboráku zůstává posledních pár vytrvalců-pěvců. A taky Láďa Křížek a předním i Země vzdálenááá. V dálce začali štěkat nějací psi. Rašovice na nás budou dlouho vzpomínat.

21:43
Diskuse, jestli v šesté třídě Jirka hrál basketbal v týmu s holkama, anebo s ním hrál i někdo jiný, zůstala bez jednoznačného závěru. Je to škoda, protože trvala asi hodinu a půl.
20:31
Hurá, jsme zpět na chalupě. A jsou tu s námi i roštěnky.

17:51
Hrajeme nohejbal už asi sedmnáct hodin. Sledují nás vidlácké děti, kterým jsme asi zabrali kurt. Ve hře nervů zatím nepolevujeme, snad budou muset jít na večeři anebo spát.

15:09
Jsme u rybníka Vidlák a hrajeme nohejbal. Na téhle hře se mi líbí, že aspoň vizuálně chvílemi vypadá jako sport, i když to hrají vemena jako my. Akorát tu dost smrdí rybina.


14:19
"Kdybyste mě hledali, tak jsem se ztratil." Jirka je unavený.

13:48
Prý jsme si odhlasovali, že becherovka není tvrdej alkohol. Připomíná mi to výroky Zemanova lékařského konzilia.

13:06
Dokázali jsme to. Vašek cestou udělal parakotoul, Kubča chrlil bonmoty. Po patnácti kilometrech jsme se šťastně shledali. Vaškovi už ani to pivo nechutná.

11:19
Start výběhu se neustále oddaluje. Vašek musí ještě dopít, dojít si na velkou a zásobovat nás nějakými moudry.


10:52
Nejlepší penaltu předvedl Vašek. Jmenovala se Pocem, kam jdeš, a on při ní upadl a míč skončil úplně mimo. Penalty vyhrál brankář Kuba.

10:44
Má to fakt úroveň. Jirka teď třeba přinesl dýni.

10:28
Dost mě překvapilo, že jsme sami od sebe začali hrát fotbal. Než Jirka zakopl míč na druhou stranu vesnice.


9:30
Přijel Kubča. Převezl nás, protože přijel vozidlem E, tedy vlakem.

8:55
Čekají nás velké věci. "Všichni si nastoupí v běžeckým," velí Vašek. Plán je, že poběžíme na 15 km vzdálené koupaliště. Můžete se vsázet, kolik nás dokončí. Jestli někdo.


8:16
Jirka vstal. Nabídl jsem mu čaj. "Dám si pivo, dík," konstatoval.
7:13
Dobré ráno, milí čtenáři. I dnes budeme bedlivě pozorovat naše hrdiny, kteří ale zatím povětšinou spí. Brzo je však vzbudí pinkání tenistů z blízkého kurtu, dejte na mě.

1:19
V určité fázi večírku nastane situace, kdy se vytahují divné historky z minula. Někdy se v nich souloží, častěji však zvrací, zřídka obojí. Dost často se ani nestaly, aspoň ne oficiálně. "Kdyby ten debilní kouř nekouřil!" posteskl si Jirka.

0:35
Péťa konsoliduje oheň.

23:28
"Já kdybych nebyl strojařem, tak bych byl hvězdářem," prohlásil Luboš. Nebe je tu fakt úchvatné.

22:22
Vašek měl hrozně dlouhý proslov. Byl skoro dojemný. Mluvil spatra. Řešíme strategii a vize do budoucna. Buřty jsou dobrý. Paní v Bille měla pravdu. Říkala totiž, že dobrý jsou všechny. Jo a platil jsem je prostřednictvím MasterCard.


21:38
Opékáme buřty a řešíme zajímavé věci. Třeba iPhone. Podle Vaška je to telefon pro holky. "Hovno je telefon pro holky," reaguje Jiřina. A tak.

21:23
Tak jsme tady. Jiřina už stihl urazit mě i Péťu.


20:42
Šternberk.


20:23
Vozidlo A mezitím dorazilo do Rašovic. A přesunulo se do hospody.

19:59
Tak ještě mekáč. Ale už fakt jedeme.


19:23
První ostuda, konečně. Nakupujeme v Bille. Kupujeme dvacet buřtů a dvě kila točeňáku. Dva mladí muži nám nevěří, že jsme fotbalisté. "Nemáte takový účesy," odhalil nás. Vašek mu odpověděl, že jsme z "takový speciální ligy".

18:57
Dobrá zpráva. Sud už je na palubě vozidla B. Nebo teď nevím, možná je to A. Prostě to, ve kterém mám jet.

18:42
Řízek by si měl zabalit, ne cvakat do počítače.

18:37
Vyrazilo vozidlo D, jež není součástí výpravy. Sedí v něm Maruška, Pepan a dýně, která je z celé posádky nejtěžší. I když s kocourem to bylo o fous.

17:20
Řízek zkouší editor blogů pro telefon. A ono to půjde.

16:59
Na cestě ještě nejsme, ale už skoro jo. Za nějaké dvě hodiny vyrazí z Radotína vozidlo A složené z Jiřiny, Luboše, Marťase a kondičního trenéra Milana. Vozidlo B vyjede o něco dříve a poveze Péťu s Vaškem a pak i sud. Nakonec nabere i Řízka. Vozidlo C bude patrně autobus, kterým v sobotu přijede Kubča. Kubča není hráčem FC Forejt, ale nemá o víkendu do čeho píchnout.

16:56
Experti se shodli, že se v kufru Vaškova auta na soustředění poveze Kozel jedenáctka. Snad nebude kozel zahradníkem. Snad nebude nikdo zahradníkem.

16:45
Dobrý den, milí čtenáři. Velkoklub FC Forejt vyráží na své historicky třetí soustředění a vy můžete být aspoň symbolicky při tom. V reálu tam ale být nemůžete, protože jste nezaplatili příspěvky.


text a fotky Řízek

sobota 20. srpna 2016

SOMMELIÉŘI A VINAŘI

„Třicet lidí na Vltavě? To mi nepřijde moc komorní,“ podivil se Franta, když jsem mu na kole začal nadšeně vyprávět svoje nedávné zážitky. Nedorozumění se vyjasnilo, když jsem doplnil, že nešlo o sportovní, ale o kulturní akci a že jsme nejeli na kánoích, nýbrž na bílém víně.

Vypočítal jsem čas potřebný k vychlazení lahve chardonnay z pokojové teploty samoobsluhy U Zuzanky na takovou teplotu, aby po přesunu před areál Žlutých lázní v teplém letním podvečeru mělo optimálních 10 stupňů (nad nulou), k maximální spokojenosti sommeliéra Řízka.

Šťastnou shodou okolností tato doba uplynula právě ve chvíli, kdy jsem musel vyrazit na vlak, přesunul jsem tedy víno z mrazáku do batohu, přidal k němu svůj optimálně podchlazený sauvignon, lahve oddělil novinami kvůli tepelné a mechanické izolaci a takto vybaven jsem cestoval na Palackého náměstí a dále, už s Řízkem, na stanici Dvorce.

Tady jede Kubča
Zhruba dvacet minut před plánovaným začátkem představení jsme začali s degustací na jedné z laviček lemujících hlavní silnici, pozorujíce ptáky, debatujíce o běhu a o Kubčovi, který se za námi řítil na kole přelidněnou cyklostezkou. Když konečně dorazil, degustace již byla téměř u konce, navíc už podle všeho koncert začal, a proto jsme opustili své dočasné útočiště a zamířili směrem, kde jsme podle linoucích se tónů tušili naši oblíbenou kapelu.

Ještě štěstí, že jsme s Řízkem měli lístky koupené předem, jinak bychom se nejspíš na akci nedostali. Tedy za předpokladu, že jich organizátor dal do oběhu třicet. Přibližně tolik lidí se totiž pohupovalo pod odkrytým pódiem, kde kytarista, prý známý např. ze seriálu Vinaři a reklam na jogurt, zpíval o tom, co by dělal v nebi, kdyby tam dneska byl.

„Ta je dobrá,“ postaral se Řízek zbytečně hlasitě o úvodní ostudu, když zazněly první tóny písně s pohádkovými motivy. Následovaly další písničky převážně z posledních dvou alb, prokládané těmi povinnými, ale i méně hranými skladbami ze vzdálenější minulosti.

Nejlepší z koncertu bylo z ryze objektivního hlediska sólo v písničce Prodává se kytara, ačkoli Kubča bude tvrdit, že to bylo „Amore, amo, more“.

Po posledním tónu se z muzikantů jako kouzlem stali Vietnamci, stánkaři a obchodníci se suvenýry. „ŘÍZKOVI Robert Nebřenský,“ napsal na poslední stránku zpěvníku Robert Nebřenský a nechal knížku plnou notiček, veršů a akordů kolovat mezi ostatními členy Vltavy, aby je tam začínající švestkový magnát měl podepsané všechny.

Domů nás svezl blanokřídlý výtah, lodě postavené na vodě s kapitánem Pejskem, na přídi jelen, a vzadu, mezi lidmi sám, modrooký pán vzadu jeden.

text Milan, foto Řízek

středa 10. srpna 2016

POJEDEME K MOŘI

Nerozumím tomu, že někdo tohle dělá dobrovolně. Že sedne do auta, jede tisíc kilometrů jen proto, aby si vedle něj na pláži kydli stejní morbidně obézní Češi, které potkává třeba v metru - jenže tentokrát asi nejeli ráno do rachoty, nýbrž přivstali si a rozmístili na atraktivní místa své deky o osušky (tak jako my). Jsou do ruda spálení a halekají.

Stejně nerozumím Mikulášovi. Celý den v ukrutném vedru monotematicky (Maruška se ho to slovo pokusila naučit) přenáší po oblázkové pláži konvičku se slanou vodou a její obsah s maximálním soustředěním vytrvale vylévá na policejní autíčko. Padesátkrát, stokrát. "To je myčka, víš, stuejdo?" opakuje. V noci měl slabší chvilku, jejíž následky protekly skrz matraci skoro až do přízemí apartmánu. Ale jinak je to velký frajer, má na hlavě hustou čepici s Mimoni a rovným (!) kšiltem, a kdyby mu příliš volné plavky neodhalovaly půlku zadku, mohl by klidně aspirovat na titul "Nejroztomilejší zdánlivě hodné dítě na plážích v Omiši 2016 v kategorii 3-5 let".

Jindy zase maluje voskovkami po nábytku anebo se pohybuje v nějaké své paralelní tříleté realitě; povídá sám sobě podivné příběhy, dává běžným věcem bizarní přívlastky (pouicajtskej, žualočí, bubáčí, čauodějnickej pudink) a sem tam zařve nebo mě kopne. Bohužel většinou tehdy, když se snažím docílit toho, aby se třeba oblékl, svlékl či přestal dělat právě tu nebezpečnou činnost, kterou se zrovna zaobírá. Když nezalévá auto, buduje na pláži z vyplavených klacků a vajglů (fuj je to!) hranice a docentem konvičkou hasí fiktivní ohně. Avšak když s panem domácím uspořádáme luxusní táborák i s opékáním špekáčků, je mu to úplně buřt a místo toho bloumá po zahradě. Ale už mě to vlastně skoro nepřekvapuje.

To Stázina je rovnou krásná. Má velké hluboké oči, a když něco chce, ukáže na to a prohlásí drsným hlasem: "Hueehueeehueeehueee". A pak se vrávoravě, ale překvapivě svižně rozběhne třeba vstříc schodům anebo moři. Dokáže taky během zlomku vteřiny přejít z usedavého pláče do démonického smíchu a naopak; to mi přijde pozoruhodné, ale možná nás to na konci tohoto pobytu čeká všechny. Babička ji s oblibou nechává v apartmánu bez plenky a zkouší ji naučit na nočník. A pak nadává, že vzor na dlaždicích je tak nešťastný, že je nemožné poznat, které jsou ještě pokaděné a které pohromě unikly.

Dohromady jsou ovšem obě děti vcelku na pěst a jejich matka patrně není ve skutečnosti povoláním právnička, nýbrž anděl vybavený svatou trpělivostí. Koupíte-li čtyři hračky (pejsky v záchranářských autech), začnou se tutově přetahovat zrovna o toho jednoho konkrétního vořecha policajta a na ostatní kašlou, i když je tam třeba senzační pitbul popelář anebo mopslík hasič, který taky není k zahození. A takhle je to se vším - konývkou, šutrem, který se dá krásně nacpat do pusy, pudinkem, nakrojeným jablíčkem, slanou vodou, tabletem s pohádkami.

Babička, která Chorvatům říká láskyplně Jogurti, dnes dostala ohromný nápad, že zajdeme na oběd do restaurace. "Tohle já nemám vůbec uád," pronese rezolutně Miki nad porcí lasagní v přepočtu asi za čtyři stovky. Lžičkou ale sežere veškerý parmezán, tedy ten, který nerozhází kolem, hraje si se sousedními korýši a měkkýši a nakonec ("uizoto já nemám vůbec uád") sní tři lžíce rizota (není to totiž ve skutečnosti rizoto, ale piuátskej žualočí talíš, věděli jste to?), zatímco Stázina paralelně ochutná veškerá jídla včetně přinesených a postupně přemístí sedmdesát procent babiččina zeleninového salátu včetně tuňáka pod stůl. Dáváme ohromné dýško a budeme dělat, že se to nikdy nestalo.

Nikdy neřvou naráz, ale na střídačku. A i kdyby to autíčko za dopoledne zalil tisíckrát desetilitrovým džberem, Mikuláš prostě po obědě neusne. Což by bylo žádoucí, protože my všichni ostatní bychom docela rádi (v noci hrajeme ze zoufalství mariáš). Aspoň pět minut, co, Miki? Ne? Teď se tu třeba pokouším psát blog a on kdesi sebral Maruščiny drahocenné dioptrické brýle a předstírá, že čte Kunderu. A teď mi začala Stázina bušit kyblíkem do klávesnice. Život je jinde.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

pondělí 1. srpna 2016

ZÁVIST AŽ NA KOST

Pája je kamarád do deště. Samozřejmě bychom spolu mohli jít běhat i jindy, než když je 95procentní pravděpodobnost srážek, anebo to prostě jednou zrušit, ale už se stalo, jsme tu na parkovišti u zbraslavské minizoo, nad námi černá mračna a před námi nedělní výběh.

Pavlovy hodinky nás povedou po trase Trailové Závisti - závodu, který jeho duchovní otcové protáhli přes veškeré okolní kopce. Nejdříve nás čeká ostrý výšlap na hradiště Závist. Kameny, kořeny i vzduch jsou ještě vlhké po ranním lijáku; nikde ani noha, kromě osamělého výletníka v prestižkách a džínách. Ze Závisti cesta škodolibě vede znovu dolů do údolí. Ve stručnosti probereme novinky v rodinách, nejsou-li, tak politickou a socioekonomickou situaci, jenže už jsme v Károvském údolí, což znamená, že zase poběžíme do kopce a do kopce se nemluví.

No, poběžíme... Ono to vlastně moc nejde. Z Jarova si to vykračujeme k Zálepům a pak, místo toho, abychom si ty vydřené nadmořské metry nějak vychutnali, serpentinami po svahu plném kluzkých šutrů spadneme znovu do Jarova, jen o kousek dál. Začíná mrholit. Odkláníme se od trasy závodu a místo do Zvole stoupáme rovnou k Zálepům. Déšť výrazně zhoustl. Zarostlou cestu po kamenitém srázu přehradil padlý strom, který ještě strhl dráty. Opatrně přelézáme a hustý déšť se mění v bouřku. V lese je střídavě tma a mlha.

Noříme se z lesa a běžíme skrz vesnici. Jsme mokří až na kost. Pája vtipkuje o dvou mladých mužích zasažených bleskem anebo uškvařených při překonávání padlého stromu omotaného drátem. Radostně mu sekunduji a vymýšlím k tomu klikací webové titulky.

Pavlova technologická vybavenost mě pokaždé fascinuje. Z kapsy tentokrát vytahuje nepromokavý telefon a začne nás uprostřed lesa a běhu natáčet. Nahrávka má všechno to, co podobné počiny činí tolik atraktivními - roztřesený neostrý obraz divoce střídající záběry na zmoklé postavy a jejich zšeřelé okolí -, a proto ji nikdo nikdy nespatří.

Ztrácíme cestu, ale už zbývá jen seběhnout k potůčku a proti jeho proudu vyšplhat do Lhoty. Je to nejhezčí část trasy, opravdový periferní trail. Potůček díky dešti nabral na síle, je zábavné ho dvacetkrát brodit a nezdržovat se irelevantní obavou o mokré boty. Místy se dokonce objevily jakési náznaky vodopádů. Na kopci fotíme selfie, já to zase nějak nepochopil a koukám zcela jinam a blbě. Mezi posledními kapkami dobíháme přes Lhotu zpět na Zbraslav. A když se na parkovišti loučíme, je samozřejmě po dešti.

text Řízek, foto Pája a Ř.