pátek 27. prosince 2013

MÍŠIN PRVNÍ HEJT

Nejsem nijak extrémně pintlich, nevadí mi spát tři dny ve stanu a sprchovat se jen vlhčenými ubrousky a jednou jsem snědla ve čtyři ráno i quesadillu, co mi spadla v Dlouhý omylem na zem. Ale zážitky z povánočního bowlingového minisoustředění torza Amatérů a Kamarádek na Andělu mě donutily sepsat můj první čistokrevný on-line hejt. 

(První off-line hate už si u mě vybrala pracovnice České pošty na Černokostelecké).

Člověk si za 780,- korun za dvě hodiny představuje když už ne naleštěné dráhy, kožené sedačky, drinky zdarma a pikolíka u každé dráhy, který podává koule a chválí strajky, alespoň takový ten nenadchne/neurazí standard. V bowlingovém centru Equinoxe příhodně umístěném ve foodcourtu mezi fastfoody na Andělu si ale tenhle 'standard' vysvětlují po svém. 

Koule oškrábané tak, že už dávno ztratily svůj původní tvar, dráhy zapadané prachem, že můžete vidět směr vašeho hodu i všech hodů za poslední rok a půl, koberec prošlapaný až na beton pod ním, vrstva bordelu pokrývající voskovací stroj, usvědčující ho z mnohaměsíční zahálky, koš u baru, do kterého někdo minimálně nablil, a navrch naprosto odshoradolů zesraný a několik týdnů nemytý záchody.

"Ty vole, mě to tady tak strašně sere."
"Měli bychom to nějak zmedializovat, vyhejtovat ...třeba u mě na stránkách."

Majitel toho zaplivanýho podniku by zasloužil celodenní torturu (zahrnující nucené sledování projevu Miloše Zemana prokládané reklamou na Timotei s hlasem Marthy Issové), stejně tak pán obsluhující rozesrané dráhy a pindající kvůli botám a házení koulí na zábranu, parta mladých blbounů snažící se hrát s Maruščinou koulí a cpát do ní svoje tlustý prsty a pokladní v Tesku, která Lukymu decentně naznačila, že je dement.

"Přístě půjdem radši do nonstop bowling baru ve Vršovicích."
"Tak jo..."

text kamarádka Míša, fotka Řízek

pátek 20. prosince 2013

PEPANOVO MÍSTEČKO


V naší domácnosti není dne, kdy by nezazněla otázka "Děje se něco?". Milovníci bulváru si teď budou mnout ruce, jak nám to doma skřípe, ale vězte, že senzace se nekoná. Ptám se tak totiž pravidelně Lukáše do telefonu na momentální situaci v redakci. V překladu mě prostě zajímá, jestli má v práci do čeho píchnout (stážistky vyjímaje). Zhruba jednou měsíčně však zkouším tuhle větu na Pepana poté, co se občas probudí a tváří se, že nedožije poledne. No ale němé zvířátko vám těžko odpoví, že jo.


První podezření, že Pepeček není tak úplně ve své srsti, máme ve chvíli, kdy po probuzení nepřiběhne a neskáče do postele s otravným mňoukáním, ať mu jako dáme okamžitě najíst. Nastává hledání zvířete ve všech možných skrýších – obvykle se ale válí pod postelí. Leží tam na hromadě nepotřebných věcí jako kohoutek z pohádky, nožky mu trčí do výšky a funí jak v posledním tažení.

Ze začátku nás samozřejmě takové stavy děsily, přece jen je to člen rodiny. Když mu člověk sáhne na bříško, zkroutí se do rigor mortis a v tu chvíli věříte, že nějaký ten mimický sval přece jen má. Když ani nežere, většinou už to nevydržíme a rychlou záchrannou náručí ho dovezeme do specializovaného veterinárního sanatoria na konci naší ulice, jež nese poetický název Veterina Zelená liška.

Josef tam má už svého známého pana doktora, s kterým bych chtěla být dobrá známá i já, ale vždycky mi to zhatí Lukáš, protože jde se mnou a prezentuje se jako můj druh. Pan sexydoktor je sice urolog, ale umí i bolavá bříška – Pepana prohmatá, strčí mu teploměr do …. prostě mu změří teplotu, otevře mu tlamičku a dá prášky „na všechno“. Tři sta z místa za zázrak, který se nekoná, neb přijdeme domů, Pepa se nažere, vyblinká kus gumičky, která ho celou dobu trápila a je po nemoci. Takto to proběhlo už zhruba desetkrát (to už jsou vlastně tři tisíce), ale stejně o něj máme strach pokaždé, když to divadlo rozjede.

Ale aby to předvánoční zamyšlení o černém tvorovi nebylo jen z veterinárního soudku, musíme se vám také svěřit s novým roztomilým zlozvykem Joskose (řecký ekvivalent Pepana). V době rozjímání a blížících se svátků totiž objevil úžasné nové místo k odpočinku – batoh, který si Lukáš koupil od Jirky. Tam teď tráví naše zvíře téměř veškerý volný čas a láska je natolik veliká, že batůžku nosí i aportované gumičky (ty, co nestihne sežrat). Nabádám Lukáše k obezřetnosti, jelikož mně většinu zavazadel Pepan v minulosti ze zlosti počural, tak uvidíme.

Takže vám přejeme, abyste si o Vánocích našli taky takové pěkné místečko, kde je vám hezky a kde si odpočinete. Užijte si to co nejvíc!

text Maruška, foto Řízek

sobota 14. prosince 2013

DOBEŠKA VE VLTAVĚ

To víno je sice hrozně hnusné, ale o to víc tě mám rád, šeptal jsem Marušce ve třetí řadě na koncertě Vltavy na Dobešce. Co si šeptali členové kapely, kteří do rozlévaného červeného o přestávce taky chybně investovali, nevíme. Ale do celého sálu dvě hodiny rozlévali barevné a chutné písničky, pročež byl to parádní koncert.

Na Dobešce bych jednou chtěl bydlet, je to tam trochu snobský, trochu dekadentní (když si půjčím kus cizí písničky). Ta vilka by nemusela být moc velká. Chodil bych každý druhý den do divadla anebo do baru, kde bych potkával sklepáky. Starým dámám bych na dlouhém schodišti z Podolí, kam bych chodil plavat a běhat, pomáhal s taškami a na jeho vrcholu se kochal úžasným výhledem na Vltavu, byť ji trochu przní nevzhledný Barrandovský most.

Chci ten batoh!
Co teprve, když se Vltava vylije až na Dobešku! Ta rozpolcenost místa se projeví i tím, že ti snobštější (mají hipsterské brýle, svetry a jsou slavní režiséři) si vytáhnou skládací židličky, zatímco dekadenti s otrhanými batůžky či šátky ve vlasech trsají v uličkách. Cítím se někde na hraně, zůstáváme sedět a decentně tancujeme horní polovinou těla. Zejména v druhé polovině koncertu nabité letitými hity jako Prasátko, Marx Engels Beatles a zejména Bezvadnej chlap mě skládací sedátko vyloženě omezuje, a nebýt ti tančící lidé tak divní, hned bych se k nim přidal.  

Nemá smysl psát o tom, co Vltava hraje, ale spíš jak. Je to vybroušené, rafinované a hrozně zábavné. A díky sólové kytaře Petera Bindera taky úplně jiné než před x lety. Tentokrát si Robert Nebřenský celý koncert hýčkal akustickou kytaru a snad jako vstřícné, nebo vyčítavé gesto k převážně usedlému publiku kapela téměř celý koncert proseděla. Ale to neznamená, že by to nebylo strhující.

V první polovině koncertu Vltavští přehráli prakticky celou nejnovější desku, která je prostě tak dobrá, že si to zaslouží. Třeba songy Trosečník anebo titulní Láska je možná, to ti je tak našláplé! Neocenily to jen dvě děti, co seděly za námi, které se po třetí skladbě ptaly, jestli už je to poslední písnička, a uprostřed milostných písní usnuly. Takže neviděly ani házení podprsenek po muzikantech a neslyšely ty písničky o pejscích, prasátkách, kozách a zajících, které přišly později.

Já osobně bych jen místo písně Kristuša zařadil skladbu Socha, kdybych byl na místě koncertujících, což naštěstí nejsem. Ale nedožadoval jsem se toho nijak hlasitě, jako kdosi, kdo při přídavcích vyžadoval opus Orloj viděl chlapec. Což o to, je to pecka, ale kytarista Binder správně poznamenal, že je v kapele nový, a že ji tudíž neumí. Ovšem přislíbil, a to je důležitější, že příští rok bude nová deska, dá-li pánbů. A pánbů je prý jejich fanda.

Na úplný konec se musím přiznat k hrozné věci. Mezi těmi všemi posluchači a mezi tóny pravděpodobně poslední skladby Básník les jsme se sebrali a barbarsky utíkali na autobus. Zejména tomu pánovi, kterému jsem málem šlápl do piva, ale i ostatním fanouškům se omlouvám, ale jelo to už za tři minuty.

text a fotky Řízek

neděle 8. prosince 2013

V TUBUSU Z BAMBUSU

 Oproti předešlým dnům tohoto týdne bylo v neděli 1. prosince počasí nad očekávání. První paprsky ranního slunce se rozlily po obloze a svou vlezlou všudypřítomnou září mě vzbudily z poklidných snů. Pravdou je, že již dříve mě probudil můj budík, který jsem měl za tímto účelem nastavený, ale budík se dá, na rozdíl od sluníčka, vypnout. Každopádně, a to je důležité, se dnes konal 31. ročník tradičního Zbraslavského běhu

Kubča dostal nešťastnou třináctku.
Na otázku, zda společně s Řízkem, Milanem, Kubčou, Pájou a ještě jedním Milanem poběžím, jsem se rozhodl odpovědět kladně. "Tak co," říkal jsem si, "je to jen pár kilometrů, a navíc poběží taky Pája, takže to bude v pohodě." První věc, která mě trochu znervóznila, bylo zjištění, že trať vede okolo keltského oppida Závist. Ne snad, že bych se bál Keltů, to ne, ale jak jsem dobře věděl, tak toto keltské sídlo bylo vystavěno ze strategických důvodů na krpálu kdesi nad nádražím.

Nemám kopce rád. Když běhám, tak hezky podél Berounky, nejlépe po proudu směrem na Smíchov. Mou domněnku mi potvrdil i Milan. "Na druhou stranu," říkal, "ta druhá půlka tratě bude zase celá z kopce." Jestli si myslel, že mě tím povzbudil, tak se šeredně zmýlil. Jak už jsme psal, nejradši běhám po rovině a neholduji ani prudkým sestupům.

Lukáš zjistil, že Pája fakt nedorazí.
Společně s Milanem a Kubčou jsme jeli na Zbraslav autobusem. Cestou jsme potkali ještě jednoho kluka z atletiky – Tomáše Vodičku a jakousi paní s kočárkem, oba šli také běhat. Nálada mi poklesla podruhé, když jsem zjistil, že Pája nakonec nepůjde. Na startu závodu, který se nacházel hned vedle zbraslavského nádraží, jsme se sešli ještě s Řízkem, který přijel autem s druhým Milanem.

Jelikož nás Řízek zaregistroval přes internet, dostali jsme každý senzační herní trhák "V tubusu z bambusu" zdarma. Až později jsem zjistil, že se to nejspíš V tubusu z bambusu nejmenuje, že je to jen obyčejný Mlýn, a to, že je v tubusu z bambusu, jsou pouze jeho největší přednosti. Dost mě to zklamalo.

Řízek v koncích
Dále jsme měli taky každý své startovní číslo, což se prý po zkušenosti z jakéhosi závodu v Senohrabech nezdálo být tak samozřejmé. Ještě před začátkem jsme se šli rozběhat do známého zbraslavského zookoutku. Milan zde měl neustále narážky na Řízkovu běhací soupravu. Závod začal zhruba ve čtvrt na dvanáct. Celkem trať měřila něco málo pod pět kilometrů. Startovalo se po čtyřech v pravidelných intervalech. Z naší skupiny jsem vybíhal až jako poslední.

Hned za první zatáčkou začalo přituhovat. Nicméně jsem pokračoval a držel tempo s jakýmsi klukem v oranžovém dresu. Tak ve dvou třetinách kopce jsem si již musel na chvíli odpočinout. Oranžový kluk mi mezitím utekl. Asi v téhle chvíli jsem to celé zvoral. Rozhodl jsem se kluka pronásledovat a veškerý svůj dech obětovat na vystoupání kopce. Nahoře ze mě byla už jen funící lokomotiva, které došlo uhlí. Chtě nechtě jsem přešel do režimu jogging. Jediné, co mě těšilo byl fakt, že oranžováč zpomalil také.

Druhý Milan je hrozně stydlivý.
Předbíhat mě lidé začali v místech, kde končila krátká rovinka a začínal zase krpál dolů. Měl jsem strach, aby mě nepředběhla už i ta milá babička, se kterou jsem ve svém intervalu startoval. Posledních 800 metrů jsem to hecnul a dohnal toho pomeranče, který mi předtím zase utekl. Dobíhali jsme hrdě těsně za sebou. Ovšem ti, co nás viděli předtím běžet, vědí, jaká to byla bída.

Milan v začátcích
Po závodu mi byla zima, a tak jsem si chtěl obléci svou bundu. Nemohl jsem ji ovšem najít. Po chvíli hledání si toho všiml i Řízek a začal ji hledat taky. Málem bychom to už vzdali, ale všiml si nás nějakej chlap a vyndal tu bundu z batohu. Asi dostal z krádeže výčitky svědomí. Tvrdil, že ji vzal omylem. Jo, taky se mi často stává, že něco někomu omylem ukradnu.

Na závěr závodu jsme si dali ještě polívku v restauraci Škoda lásky na náměstí. Když to vezmu kolem a kolem, tak to byla fajn akce, a navíc mám teď jako jeden z mála lidí na světě V tubusu z bambusu!

text hostující hvězda Lukáš Radovanský, fotky Řízek a Kubča.

čtvrtek 5. prosince 2013

VŮNĚ

 
Ta vůně ve mně okamžitě vyvolala příval vzpomínek. Vinice všude, kam se podíváš. Salvy z protišpačkové dělostřelecké ochrany. Pálava, která vypadá jak ze sádry. Park u Lednice, ze kterého trčí minaret. Srážkovou mapu, jež ve zbytku republiky výsměšně nabízela jasno. Zlevněné vanilkové kafe, které jsem si nedávno přinesl z Alberta, po otevření totiž vonělo stejně synteticky jako polský instantní kávovinový nápoj, který jsem pil na Moravě. Tak jsem si na to všechno vzpomněl.

3Bobule
Na Moravu jsme s Maruškou vyrazili krátce před parlamentními volbami, však taky na dálnici agitovala celá řada papírových kandidátů. Na střeše jsme měli půjčená kola a kocour musel zůstat u tety Míši: oni lidi vždycky řeknou, že to zvíře je malé a hodné, a pak ve skutečnosti se ukáže, že je velké a zlé, vysvětloval mi provozovatel ubytování v předstihu, proč kočku, byť malou a hodnou, rozhodně ne. Dojeli jsme do Strachotína, který taktak že nezaplavila voda z Nových Mlýnů, ale třeba to měli vypočítané. Co minutu se ozývaly divné rány a až později nám došlo, že tak se bojuje proti opeřeným škůdcům.

Tušili jsme, že dobré víno bude nedaleko. Třeba v naučných filmech Bobule a 2Bobule bylo prakticky všude, když si místní tak horlivě nalévali ze skleněných lahví polepených logy sponzorů. Bohužel jsme vyrazili úplně opačným směrem, než se v obci nacházely sklepy. Nikde žádná nahá Voříšková ani voňavá réva. Zato jsme objevili bowling, faru a pustý obří kemp. A až v něm nám stočili fajn pálavu. To bylo ještě hezky, jenže když jsme se pak ráno vzbudili, mobilní aplikace i obloha ukazovaly dešťová mračna.

Nakonec jsme ale kola vytáhli a byl z toho pěkný výlet přes Lednicko-valtický areál. Najedli jsme se v Pohlreichem vychválené restauraci U Tlustých v Lednici a museli jsme mu dát zapravdu. Dojeli jsme až do Mikulova, kde polovina týmu zůstala a vyčkala na odvoz.

Maruška pozoruje delegaci debilů
V dalších dnech se počasí nevylepšilo, spíš naopak, stejně jako instantní cappuccino z pytlíku bylo čím dál hnusnější. Dali jsme se na turistiku a vylezli na Pálavu, na Dívčí hrad a dál. Pod obrovskou skálou se najednou vynořil jabloňový sad; ochutnali jsme, tahle odrůda byla určitě nejméně přívlastková, možná i příslovečná účelová. Ve Věstonicích kupujeme od nějakého garážového kutila burčák a v restauraci se seznamujeme s krajovou specialitou – špekovými knedlíky plněnými škvarky. Je to všechno takové lehké a dietní.

V Mikulově další den potkáváme agitační dodávku Hlavu vzhůru. Její posádka má na sobě jasně bílé stejnokroje, vypadají jako nějací experti na ozáření nebo technici z kriminálkového seriálu a z reproduktorů na nás valí lidovky. Tady někde se zrodily ty dvě promile, nebo kolik dostali ve volbách. Rychle pryč na zámek. Hlavu dolů, jdeme totiž do sklepa zhlédnout obří sud. Provází nás jakási halasná delegace debilů. Žertují a fotí se. Stydíme se za ně, ale oni jdou všude s námi, na prohlídku zámku i do patrně nejhorší hospody ve městě.

Jelikož nadále prší, je čas nechat se rozmazlit. Vyrazíme do akvaparku, jenže tam nás nepustí, protože jim praskla voda. Jasný naschvál. Abychom se jim pomstili, otáčíme vůz do Hustopečí, kde v saunovém světě nacházíme když ne sedmé, tak minimálně šestapůlté nebe.

A můžeme jet domů, jen se ještě jednou stavíme v Lednici. Plavba po vodním kanále je téměř romantická, jen tam trochu zápolí s bobry. Zpoza stromů se pak vynořil minaret, a my jsme tak viděli téměř všechno, co je potřeba vidět. Jen ta Voříšková tam někde musí být.

text a fotky Řízek