čtvrtek 29. října 2015

VZKŘÍŠENÍ AMATÉRA

Oči divoce planou, ústa se naprázdno otvírají a zase zavírají a celé tělo se zmítá jakoby v křečích. Být Štědrý večer, pravděpodobně bychom tu měli klasický případ kapří kosti v útrobách. Jenže je normální, skoupý večer a Vlastík se jen takto raduje, protože se mu při bowlingu daří. A moje žena mu kvůli vzrůstající ostudě zakázala řvát, tak křičí naprázdno. Vypadá to sice poněkud debilně, ale je to aspoň tiché.

Amatéři Radotín ještě žijí. Hrají sice nejnižší amatérskou bowlingovou ligu - butovický přebor -, ale jak jim to dneska jde! Vlasta dnes zvolil sváteční tričko v barvě svinibrodské zeleni a s nápisem Dudák na levém prsu. To, nebo cokoli jiného ho v první rundě motivovalo k nevšednímu výkonu 211 bodů. Ten provázelo radostné poskakování, křik a další věci, které v takových situacích dělává, ale už jsme na to zapomněli.

"Takhle jsem pět let nehrál. Nebo tři roky. Tři roky jsem takhle nehrál, rozumíš? Jo!" opakuje každému, koho to zajímá, nebo spíš by ho to mohlo potenciálně zajímat. Tuším, že i servírce a té blonďaté Krasomile ze Stanča teamu. Nakonec však vyhoví mé ženě a jásot ztlumí.

Kliďas Péťa hraje nadprůměrně, já svůj standard a Maruška údajně rozebírá s kolegy z týmu Gagvimardžot děti. "Jakou fázi dětí?" ptám se po jejím příchodu podezřívavě, neboť z naší dráhy to vypadá, jako kdyby s nimi flirtovala. Zato Vlastík je nadále v extázi. Osobu, která při minulém hracím dni s notnými problémy překonávala stobodovou hranici, připomíná jen vizuálně a výhradně zezadu - zepředu je dál rozjásán.

Zbývá ještě duel právě s Gagvimardžotem, tedy tradiční derby rivalů, při němž naši rowdies dost často zaházejí parkety dráhy pyrotechnikou a naopak skalní fanoušci soupeře rozvinou přes bar i stolky hospody překrásné choreo. "Miluju bowling!" volá můj soupeř Láďa po každém svém striku. "Miluju svou ženu!" kontruji já a Vlastík se aspoň hrozivě třese a otvírá pusu naprázdno. Amatéři suverénně vítězí.

Veškeré čtyři zápasy večera vyhráváme a z možných 20 bodů jich získáváme 16. To vše je vlastně soupeřům úplně jedno, protože hrajeme nejnižší ligu na světě bez ambicí se někam posunout a většina hráčů se přichází spíš odreagovat a přiopít předraženými nápoji. Ne tak my. "Možná budeme po dnešku první!" volá nadšený Vlastík z eskalátorů obchodního centra cestou domů. A o den později k tomu jako správný kapitán státnicky dodává: "Doufám, že příště udržím svou formu a budu opět plnohodnotným přínosem."

Tak my taky doufáme a teď už zase pššt.

text Řízek, foto ABL

pátek 23. října 2015

DVA V JEDNOM

Přiznám se, že hrozně nerad o něco přicházím. Oželet jednu z paralelně probíhajících akcí pro mě bylo kdysi natolik těžké, že se začalo říkat, že sedím jednou prdelí na deseti posvíceních. Byť je to u většiny lidí fyzicky téměř nemožné, dost často to tak bylo. Třeba jsem vyrazil hned na několik silvestrů zároveň. Takže když jsem si měl vybrat, zda se letos vydat na oblíbený turistický pochod Radotínské kolo Jardy Baráka odpočinkově s manželkou a kamarády, či objet drsnou cyklistickou variantu, vybral jsem si logicky oboje.

Moje RB po RKJB
V sobotu ráno všichni slušní lidé spali. Ženě, která se do poslední chvíle snažila tomuto scénáři zabránit, se něco zdálo: že se její muž oblékl do přiléhavého, nakrmil kocoura, pokradmu se proplížil ven a za tmy naložil kolo do auta. V Radotíně kolo poskládal, zapnul čelovku a zamával překvapeným organizátorkám. Takže zdrávi došli, respektive dojeli!

V reálu jsem u toho pokradmého plížení udělal strašný bordel a nechal jsem tam klíče, brýle a chytré hodinky, jinak se jí to zdálo přesně. Za cementárnou se začalo rozednívat, blátivá červená značka objímající potok však měla v procitání zpoždění. Čelovku jsem jako nepotřebnou odložil v Chýnici, kde jsem v kopci předjel cyklistku na úplně čistém, bílém horském kole. Vypadala jak víla.

Zato já! Z červeného kola se stalo hnědé. Obličej mi pokryly bahenní pihy a boty jsem měl promočené, což se dalo vysvětlit tím, že mají žraloka a několik děr ve špičkách. Přesto jsem v době, kdy slušní lidé včetně mé ženy vstávali, dál ujížděl směrem Srbsko, Karlštejn a lom Amerika.
Když všichni na povel vyskočí
a fotograf to prošvihne.

Síly mi začaly docházet po asi čtyřiceti kilometrech v obci Mořina. Vešel jsem do obstarožní sámošky. Asi osmiletý chlapec-prodavač měl hrůzu v očích. Ne tak z mého zjevu, ale spíš z představy, že mu pošpiním jeho krám. Kasa zachrastila a mladý Michal Tučný zahlásil "Čtrnáct korun!". Horalka a koblížek byly nejlepším jídlem dne. A i když byly asi plné palmového oleje a podobných věcí, donesly mě až k sokolovně.

Tam už čekala žena a naši kamarádi. Po odbahnění jsem s nimi vyrazil na konvenční dvacetikilometrový výšlap přes Černošice a Vonoklasy. V Černošicích jsme se rozprchli na farmářské trhy a nakoupili nesmysly. Ve Vonoklasech jsme se nechali zlákat k návštěvě patrně nejhorší hospody na světě průhlednou fintou, že dáme 105 korun a můžeme jíst vše, co se nám zamane. Jenže nejenže to všechno včetně hospody bylo nechutné a hnusné, navíc pan restauratér byl příjemný jak osina a jako třešnička na dortu z karbanátků a mastných špaget bylo, když mě nechal poklidit stůl s tím, že jsou restaurace bez obsluhy. Takže tam příště ne.

U seniora v Solopiskách jsme koupili mošty. Vanessa dostala ostružinový. A s Vaškem jsme letos téměř napoprvé našli vyhlídku na celý ten náš krásný kraj, jemuž by se mohlo říkat třeba Meandry Berounky. Na samotný závěr dvojvýletu jsem si ještě dvakrát zvrtnul kotník, ale to dodávám spíš jen tak do statistiky.

Hanina projevila mírný údiv, když jsem se dožadoval druhého účastnického diplomu a druhé propisky s nápisem Radotínské kolo. A byť se budou turisté chlubit, že pochodníků bylo podle rozdaných účastnických listů letos 277, ve skutečnosti jich bylo o jednoho méně. Ten jeden zato stihl hned několik posvícení.

text a fotky Řízek

čtvrtek 15. října 2015

MÁME KOMÍN

Táta je stavař a kutil a byl jím odjakživa, minimálně odméhojakživa. Jako takovému mu vždy bylo nepříjemné svěřit práci, kterou může zastat sám, specialistům. To je samozřejmě krásné, ale má to i jisté nevýhody, třeba když vás jako dítě nutí do podobných kousků. Tahali jsme takhle třeba s bráchou kýble (a plíce) plné škváry po schodech z budovaného podkroví. Trpělivě jsme přibíjeli palubky, zatímco naši vrstevníci někde honili mičudu anebo holky a opravdoví řemeslníci možná neměli co žrát. Dvacet let poté se otec rozhodl na chalupě přebudovat komín. Samozřejmě vlastnoručně.

K jakýmkoli komínům mám respekt, zesílený praxí v černé kronice v jednom ze zpravodajských serverů (samé osoby otrávené zplodinami). Takže když mi otec na jaře oznámil, že je potřeba na chaloupce vytvořit uvnitř starého komína nový kouřovod, znervózněl jsem a doufal jsem, že to třeba vyšumí. Jenže můj otec takový není. Jakmile se dny začaly krátit a letní žár vyhasínal, nahromadily se na chalupě nejrůznější trubky, roury, tmely a kolínka a byl jsem povolán coby pracovní síla.

Hlavně bezpečnost práce.
Zvykl jsem si a nevadí mi to, že při podobných procesech jsem pouhá lopata. Naprosto nic netušící trouba, jehož úkolem je nepřekážet a mezi neustálými vydatnými svačinami poslouchat povely a v hrubých rysech pomáhat naplňovat tvůrčí představy mého otce. Ten třeba projektuje budoucí trasu kouře z kamen a cizeluje její jednotlivé zatáčky a křižovatky, zatímco já bouracím kladivem z Lidlu demoluji původní zdivo, abychom jím mohli protáhnout novou rouru, a snažím se moc neškodit. Teď mi jedna cihla spadla. Snad si toho nikdo nevšimne. "Hm, zničil jsi vymetací otvor. Ale to nevadí, já ho slepím, běž si zatím vzít švestkový koláč a kafe, jo?" konejší otec.

Na konci září už potřeba topit začíná být hmatatelná. Zvlášť ve staré chalupě s tlustými zdmi. Její obyvatelé se přes den hřejí na slábnoucím slunci a přes noc jsou zachumláni do peřin a zahříváni domácími zvířaty. V podkroví tma a prach, skelná vata zalezla i pod rukavice, na něž mi táta napsal Luky, abych k tomu dílu získal osobnější vztah. Komín je zhruba v polovině. Z otce sálá budovatelské nadšení, ale není to to komančské zprofanované, je to prostá radost - nakažlivá.

Trochu se nám to komplikuje. Tmel má tu nepříjemnou vlastnost, že je nejprve hustý a hrudkovitý jako šťouchané brambory s cibulí a slaninou, ale jen pár kapek vody z nich udělá nemocniční vývar, zatímco žádoucí by bylo něco jako pyré. Historická kuchyňská váha je sice krásná, ale ve stavebnictví nepoužitelná, jak zjišťujeme. Navíc odhození nepotřebné vodováhy při minulé fázi budování se mi nyní v mé oblíbené pozici pobitevního generála zdá chybou, ale nahlas si to říct netroufám. Komín zjevně není kolmý. Nu co, tak toho vybouráme trochu víc. Chaloupka se otřásá v kopulačním rytmu sbíječky a pod peřinami se třesou zmrzlé ženy a děti.

O týden později, na začátku října, přijíždím na vymrzlou chalupu a pod rychloměrem mi svítí kontrolka se sněhovou vločkou. Když odjíždím, z komína se pořád nekouří. Aby ne. Je jím potřeba protáhnout poslední metr a půl roury, která vypadá jako poslepovaná kremrole. Na to by bylo samozřejmě žádoucí si povolat experty, jeřáb anebo aspoň pracovníky s dobrou životní pojistkou. (O tu jsem nedávnou změnou zaměstnání přišel.) Na střechu však lezeme s kolegou Kajetánem po svázaných žebřících jištěni jen modrým nebem a tátovou důvěrou a na vše máme jen jediný pokus.

Když se o den později nad střechou jak nad Sixtinskou kaplí objeví bílý obláček kouře, chtělo by se zvolat: Habemus caminum! Máme komín!

"Mohl jsem si zavolat odborníky, kteří by to měli za den hotový," zamyslí se nakonec otec a já na chvíli zadoufám, že ho tahle zkušenost přeci jen změnila. Jenže on dodá: "Ale to by nebylo ono. Dej si ještě buchtu a kafe."

text Řízek, foto táta Luboš

neděle 11. října 2015

FOTBALOVÁ SNĚMOVNA


Čtenářům tohoto blogu je asi zbytečné vysvětlovat, co je to Hanspaulka. Příspěvky o líté fotbalové soutěži tento prostor tapetují pravidelně. Zápasy radotínského týmu jsou tu vždy popisovány samotnými členy tohoto prestižního klubu, proto je na čase dát prostor divákům. Tedy poslyšte vyprávění o zápase FC Forejt – AC Guinness.

Zápasy Forejtu se většinou hrají v nějakých zapadlých končinách, kam to i Péťa má daleko – Kbely, Štěrboholy či Přední Kopanina. Proto bylo s podivem, že tentokrát oranžoví borci nastoupili v Radlicích. (Daleko to měl jen Péťa, ale ten to má daleko všude, jak bylo zmíněno výše.)

Dvě fanynky (má maličkost a paní doktorka Beková) mrzly u hrací plochy, v jejíchž koutech se odehrávaly celkem tři zápasy. Nebudu zapírat, že výkony Forejtu jsem nikdy neuznávala za fotbal, oproti minulému roku však vidím tak třicetiprocentní zlepšení! Ani to mě ale neudrželo ve stavu sledovat jejich „akce“ dýl než pět minut.

Mnohem víc mě totiž zaujalo to audiodivadlo se zápasem spojené. „Dolu, dolu, dolu,“ nebo „Záda, záda, záda,“ či „Ale tohle musíme vybojovat.“ Není těžké si všimnout, že hanspaulští fotbalisti rádi opakují pokyny svým spoluhráčům. Těžko říct, jestli opakování slouží k větší motivaci, protože nejdůraznější jsou v zahozených šancích („Píča/Kurva/Posrat“).

Kromě slovní ekvilibristiky pak zápas Forejtu s příznivci irského piva připomínal duely, které známe z poslanecké sněmovny. Za Guinness hrál třeba Andrej Babiš – osoba, která komentovala cokoliv, kdykoliv, jakkoliv, ale vždy rozčíleně. Tenhle Babiš neustále obviňoval Kajetána, rozuměj Kalouska, který si nenechal utéct šanci do Babiše zajet, strčit, počastovat ho čůrákama. Křesťanský demokrat Rádoš byl pak klidnou silou zápasu.

Ovšem hrdinou celého utkání se stal hráč nejzkušenější a nejstarší – Petr Schwarzenberg Forejt, jehož jméno ostatně dlí i v názvu klubu. Jestli byla TOP 09 vystavěna na Schwarzenbergovi, tak se jistě inspirovala u radotínských borců. Péťa dal bez zbytečných keců hattrick, a zajistil tak Forejtům výhru 3:0. Týden nato sice skutečný Schwarzenberg oznámil, že už nebude usilovat o křeslo předsedy strany, tam ale veškerá podobnost s FC Forejt končí, protože Péťu zatím nikdo do síně slávy uvádět nehodlá.

P.S. Nejlepší hláška stejně byla „Hraj s náma, ne s nima.“

text Maruška, foto Řízek

neděle 4. října 2015

VESELÁ DEPRESE

Jako kdyby Gott zčistajasna zapomněl, s kým že to ten muž snídá. Nebo kdyby Landa omylem zaměnil bílého jezdce za černého pěšce. Tak jsme se cítili, když písničkáři Jakubu Maláškovi přezdívanému Trsáč při vystoupení vypadly slova jeho největšího hitu Au revoir čokosong. Malý velký bytový koncert však jinak neměl chybu.

Vašek mě přivezl a spěchal koupit dárek místo vstupenky do privátního klubu v přístavku domu na Bořislavce, kde měl Jakub i jeho spoluhráč, cellista Honza vystupovat. Vašek z večerky donesl slivovici. Já vytáhl z batohu domácí švestkovou marmeládu, což krásně ladilo. Cítil jsem se krásně konspiračně, jak nějaký disident, když jsme zvonili na neznámé jméno.

I klukům to vážně ladilo. V prostoru zaplněném asi deseti kamarády, sochou a Honzovou přítelkyní, z které se vyklubala moje někdejší spolužačka, jejíž přezdívku jsem taktně propálil, hráli asi dvě hodiny a občas byli i vtipní. A i když zrovna nebyli, díky Péťově smíchu to na nahrávce bude vypadat málem jako sitkom.

Jakub je písničkář, jehož nejveselejší skladba se jmenuje Deprese. Tak by zřejmě zněl slogan, jímž by ho jeho vydavatelství, pokud by nějaké měl, prodávalo do rádií. Jeho texty jsou často dost zásadní. Třeba když zpívá o dvou dámách, které popíjejí kávu - paní Parkinsonové s paní Alzheimerovou.

Ostatně i on sám je i už úplně jiný než pošuk, který na táborech místo dovádění v lese soustředěně bubnoval do stromu či stočeným ručníkem šikanoval Řízka a ve stanu jménem Lipno po něm házel sýr Lipno a jindy zase prohlašoval, že jej přitahují květiny, motýli a další věci. Mimochodem, stal jsem se kdysi i spoluhrdinou jedné jeho zásadní skladby ("Johana balí Řízka, když do kytary tříská").

Ta tentokrát nezazněla, asi ji Honza nemá v notách na cello. Zato předvedli celou řadu nových písní. Poslouchali jsme a jedli jsme skvělou budapešťskou pomazánku, pili víno a rajčatový džus a já jsem se snažil fotit, akorát mi do záběrů pořád lezla ta nakukující socha. A možná i ona mohla za to, že Trsáč zapomněl začátek svého největšího hitu a popletl sloky, ale my jsme mu to odpustili, zvlášť poté, co Čokoládu nakonec zahrál ještě jednou a dokonale.

Jakubovi onehdy chyběl jen krůček ke hvězdné slávě, když se doprovázen právě Honzou probojoval do finále obskurní soutěže Česko hledá písničku. Tehdy však více kamarádů ochotných posílat esemeskové hlasy zapojil jakýsi odulý pan Ládek... A netrvalo dlouho a pan Ládek se stal pak ještě odulejším Xindlem X, nazpíval celou řadu umělecky hodnotných písní a stal se jakousi celebritou.

Že něco takového (jako je třeba Olga Lounová) Jakuba zatím těsně minulo, asi jemu ani nám tolik nevadí. Asi by pak třeba bylo složitější nakupovat v samoobsluze nebo jít jen tak po ulici nepoznán, případně odehrát koncert a zároveň každého z diváků znát jménem.

text a fotky Řízek