sobota 30. listopadu 2013

LADOVSKÝ PODZIM


V zimě pravděpodobně okolí Senohrab připomíná Ladovy obrazy. Třetí víkend v listopadu však nebylo po zasněžené malebnosti ani vidu, jen děti si na startu Podzimního běhu lyžařů idylicky opékaly buřty a hezky to vonělo. Zato dospěláci se mohli těšit na osmikilometrový kros v teplotě jen pár stupňů nad bodem mrazu. Leckomu, včetně mě, dal pořádně do těla.


Byl to prý už 58. podzimní senohrabský běh a na Vávrově palouku pod obcí se štosovali běžci. Nás internetem předem nezaregistrované zarazila dlouhá fronta táhnoucí se k jedné z chatek, v níž jsme si asi půl hodiny měli počkat na startovní číslo. Asi i kvůli přívalu neregistrovaných se program trochu zpožďoval.

Viewegh plagiát
Zpočátku dav vůbec nepostupoval a pořádně jsme promrzli. Když jsme se po krůčcích konečně dostali k okénku, přišla navíc studená sprcha. "Čísla a čipy už nejsou," zavolala paní z okýnka nekompromisně. V tu chvíli to vypadalo, že vyrazíme maximálně tak na procházku Ladovým krajem anebo domů. Neměli jsme sice pražádné ambice být někde v popředí výsledkové listiny, ale přeci jen, když už jsme tady...

Jelikož nás smolařů byla naštěstí jen hrstka, nakonec se nějaká startovní čísla našla po těch, kteří do Senohrab nedorazili. Tak jsme se do nich navlékli. Kamarád Václav, postavou statný chasník, tak musel k velkému pobavení přihlížejících vyběhnout mezi dvěma křehce vypadajícími dívkami. Startovalo se totiž po trojicích, které na trať vyrážely s dvacetivteřinovými intervaly.

Senohrabští běžkaři z lesních cestiček pečlivě odfoukali listí, trať nebyla ani moc měkká, ani zmrzlá. Klouzalo to jen místy.

Prakticky jsme neopustili les a bohužel se mi zdálo, že ani kopce. Rovinek bylo poskrovnu. Na startu jsem se ještě cítil přijatelně, ovšem už po dvou kilometrech mi dva zkušenější běžci, s nimiž jsem držel krok, začali nezadržitelně utíkat. A bylo to čím dál horší. Že bych přepálil začátek?

Po dlouhém seběhu na čtvrtém kilometru jsem začal odpočítávat, kolik zbývá do konce - což mi kdysi jeden bývalý spolužák a atlet zakázal. Chyběl mi dech. A nejvíc demotivující bylo, když mě s nepředstavitelně hlasitým hekáním, které možná fungovalo jako klakson na pomalejší, předbíhali lidé, jež podle čísel museli nutně startovat snad pět minut po mně. Někteří si nesou v ruce rukavice, asi je jejich pekelné tempo tak rozpálilo.

Nejlepší z nás byl Milan, proto je mázlej
Tak špatně, jako v kopcích ve třetí čtvrtině trati, mi za necelé tři roky, co běhám, ještě asi nebylo. Lapal jsem po dechu, bylo mi na zvracení a připadalo mi, že se nepohybuji dopředu. Sporttester to více méně potvrzoval. Dva kilometry do cíle jsem zaostřil pohled na červený kulich asi sto metrů před sebou a slíbil jsem si, že ho nepustím z dohledu. Vydrželo mi to asi patnáct vteřin. Okolí vůbec nevnímám, jen zaznamenám, když se na chvíli přiblížíme k hlavnímu tahu na Benešov.

Pak k mé velké radosti cesta začala klesat zpět k Vávrově palouku, do nosu praštila podzimní vůně ohýnku a buřtů, do uší chrchlání z megafonu a o pár chvil později už jsem se s nepřítomným pohledem dopotácel do cíle, necelých 38 minut po startu na "pěkném" 102. místě. Pro srovnání nesrovnatelného: vítězný Jan Procházka (který mimo jiné třikrát za sebou vyhrál Velkou kunratickou) strávil v senohrabském lese o deset minut méně. Nejlepší žena Kamila Gregorová to stihla pod 33 minut. Jak se jim to povedlo, netuším. Já v cíli koukám do prázdna a hledám ztracené plíce.

"Není ti nic? Řekni něco!" Václav, jenž prý doběhl asi jako čtvrtá žena, o mě měl strach a donesl mi banán a čaj. Jsem za ten servis vděčný. Po chvíli se mi vrací do tváře jakási barva a i odhodlání se sem příští rok vrátit a všem to hrozně natřít.

text Řízek, fotky neznámá paní, Venál a Ř.

článek vyšel na serveru Rungo.cz a je publikován s jeho laskavým svolením

středa 20. listopadu 2013

JAK JSME KOZU POTRKALI

Hanspaulská Koza znezaneřáděná onu neděli neměla svůj den. S podceňovaným FC Forejt prohrála 1:3. Kapitán oranžového týmu svým svěřencům, tedy hádavým ambiciózním veteránům, naopak tleskal za bezesporu nejlepší výkon sezony.

Z několika důvodů byl zápas Forejtu s Kozou více než tuctové osmiligové hanspaulské kopání tělnatých nemotorů. Předně Kozu máme rádi, jelikož se od založení turnaje účastní našeho Piškotova poháru.

Kozí hráči jsou v pohodě, navíc jejich zápasy často sleduje i moje sestřenka Hanka, kterou mám taky rád. "No mač se mi vůbec nelíbil, naši hráli jak ponocný," hodnotila po duelu Hanka. A měla trochu pravdu. Koza v nafukovací hale na oblíbeném hřišti v Braníku růžky vystrkovala jen sporadicky, spíš vůbec.

To náš kapitán nám i sobě po střetnutí gratuloval. "Rád bych všem poděkoval za dle mého soudu zatím nejlepší výkon letošní sezony," vyznal se Václav. Forejt nastoupil v prakticky nejsilnější sestavě, se všemi esy, trumfy, žolíky a spodky - a bylo to znát.

Hned po pár minutách Jirka poslal oranžové do vedení a nevídané odhadem tak osmdesátiprocentní držení míče Forejtu budilo naději na další góly.

Jenže pak najednou tři znezaneřádění hráči utekli naší obraně, včas vybíhám z branky, jsem u míče první, kontroluji situaci... ale balon se nějak divně odráží před prázdnou bránu přímo na nohy jinému hráči Kozy a je srovnáno.

Václav tenhle omyl označil za "drobné škobrtnutí". Na moc dlouho nás to nezaskočilo a Marťas propálil náhradního gólmana soupeře a zase jsme vedli.

Velkou převahu jsme měli i v druhém poločase, ale uklidňující gól si myslel, kdovíjak není důležitý, a nechal na sebe čekat. Namísto toho z ojedinělé šance soupeře zvonila tyč naší branky.

Až Kajetán využil chaos při rozehrávce a završil skóre. Kromě střelců hrál parádně taky třeba Alex, ve kterém nám roste budoucí Messi. Já jsem se naopak zapsal do historie zápasu hlavně jedním povedeným výkopem, po němž míč nepochopitelně zůstal zaháknutý v síti pod střechou, a jen Kájova akrobacie jednoho z našich nalezenců zachránila.

"Rozdíl mezi tímto zápasem a ostatními zápasy byl ten, že jsme měli konečně i přechodovou fázi a nehráli jsme tak super zbrkle jako jindy," zamyslel se kapitán na klubovém webu. Chvílemi to tak opravdu vypadalo.

Forejt po pátém vítězství v sezoně přeskočil svého soupeře a vydrápal se na letos rekordní páté místo. Forma nám roste, takže je skoro škoda, že za týden sezona končí a po proflákané zimě to na jaře zase bude tradiční průser.

text Řízek, fotky sestřenka Hanka

středa 13. listopadu 2013

15:56.7

Takhle vypadal v cíli Milan, do sudu se házely čipy.
V listopadu 1985 mi bylo 11 měsíců, když se ke svému předposlednímu startu na Velké kunratické chystal můj tehdy sedmadvacetiletý otec. Jeho čas 17:23.2 jsem si stanovil za metu. O rok později se otec patrně rozhodl naplno věnovat rodině, a tak naše stopa ve výsledcích na pár desítek let mizí. Bylo načase to změnit.

Jenže hlavní převážně mužská tříkilometrová trať vedoucí přes Hrádek a další dva kopce byla vyprodána za půlden, bohužel za jiný půlden, než jsme s mým "tréninkovým partnerem" Václavem očekávali. Tak holt příště. Když mi ale tři dny před závodem napsal Milan, jestli nepůjdu místo kohosi, kdo nemůže, neváhal jsem. A nepotěšil jsem Marušku tím, že jsem to s ním celý večer mobilně řešil, místo abych si v restauraci povídal s jejími kolegy.

Jindy klidný Kunratický les připomínal pouť. Z parku je parkoviště, ke startu se táhnou davy kolem rozličných stánků. Od brambůrků a cukrové vaty přes čepice po sporttestery. "Pojďte na gulášek," cpe nám slečna vehementně vizitky nějaké restaurace. Jindy ano a moc rádi, teď teda fakt ne. Protože bychom jim poblinkali Hrádek. Ten mumraj se mi nelíbí, ale jinak to asi nejde.

Hurá do fronty pro startovní čísla a čipy. Zaplatím stovku navíc, abych se ve výsledkové listině mohl chlubit vlastním jménem. Mně neznámý Martin tak zůstává jen na startovním čísle. Jeho příjmení je tak dlouhé, že se na číslo skoro nevejde. Představuji si, jak třeba sedí doma před televizí a tráví svatomartinskou husu. Jsem nervózní.

Je celkem kosa, dlouze řešíme, jestli běžet v krátkém triku a trenýrkách. Nakonec ano, ale nikoho podobně otužilého jsem na trase nepotkal. Milan tvrdí, že skončím v prvním potoce, běžím totiž s ortézou na kotníku, v němž mi po několika marných operacích chybí jeden důležitý vaz. Taky se toho trochu obávám. Trochu dost.

Mladíci s megafony nahánějí opozdilce na start a užívají si to. Špalír před námi se postupně rozbíhá. Co deset vteřin vybíhá dvojice. Zapínám chytré hodinky a vyrážím oranicí, kterou vytvořily stovky bot přede mnou. Po sto metrech je první brod a můj sen o suchých ponožkách končí.

Mám respekt a nikam se neženu, první kopec mi ale připadá krátký. Napůl běžím, napůl kloužu k potoku - a to už je Hrádek? Na laně mezi stromy vlají mladí, staří i ženy. Poslušně se zapojuji do vláčku a šplhám vzhůru. Na konci mi to nedá a zkouším jinou cestu po čtyřech. Není to o moc rychlejší, ale cítím se jako člověk s vlastním názorem. A s tepem 194. Jakmile se kopec zlomí do prudkého padáku, zmatené nohy najednou neví, jak brzdit. Zase potok, tentokrát nějaký hluboký. Kotník drží, zaplaťpánbů za ortézu.

Jediných pár set metrů po asfaltu a poslední kopec. Dobíhám kolegu Milana, něco mi říká, vůbec mu nerozumím. Chvíli jdeme. Tenhle krpál je zdaleka nejhorší, kam se hrabe Hrádek. Milan je hotovej a zůstává někde vzadu. Když se cesta narovná, mám konečně pocit, že běžím. Někdo na mě křičí, asi povzbuzuje, určitě se tvářím jak idiot. Tep mám dál kolem 190, ale předbíhám spoustu lidí. Mnoho z nich se zastavuje a jde.

Pak už je to zívačka. Po dlouhé rovince zpět k Hrádku a z kopce dolů. Dobíhám muže v zářivém trikotu a obdivuji jeho asertivitu při předbíhání pomalejších. V cílové rovince na sebe mrkneme a sprintujeme, abychom ještě na poslední chvíli naklonili chronometr ve svůj prospěch. V cíli si plácneme a připadám si jako závodník. Byť ti opravdoví už asi tou dobou dávali rozhovory pro televizi. Pálí mě v krku od studeného vzduchu a navzdory zimě ze mě kape pot. Je mi ale blaženě.

Moje hodinky ukazují šestnáct minut. Je jasné, že jsem tátu vzor 1985 dal. A namátkou taky kajakáře Vávru Hradilka, kardiochirurga Pirka a další celebrity, jako je právě Milan a ostatní atleti z pražského Radotína.

Hlavně jsem to jako dva tisíce dalších doběhl a neskutečně si to užil.

text a fotka Řízek (Článek vyšel v téměř shodné podobě na serveru Rungo.cz a je zde publikován s jeho laskavým svolením.)

středa 6. listopadu 2013

RENESANČNÍ HRAD

Otázka za tisíc korun. V jakém slohu je postaven hrad Křivoklát? ptali se v jedné televizní soutěži takové sympatické, od pohledu inteligentní dvojice. S gustem bych se z pohodlí gauče vysmál těm tupcům, kteří po chvíli váhání prohlásili, že v renesančním. Renesanční hrad? Hahaha! Mámo, koukej, jak jsou lidi blbí a troufalí, že lezou do televize. Jenže, v té televizi jsme byli my – a jelikož jsme tedy nic nevyhráli, nezbylo nám, než se na Křivoklát vypravit a aspoň se dodatečně dovzdělat.

Můžeme jet. Pán má špinavou čepici
Byl teplý, barevný a trochu větrný den. Tramvaje měly sváteční vlaječky a komančský agronom a Křemílek s Vochomůrkou už se těšili, jak večer dostanou metál. Ze smíchovského nádraží nás svezl osobák do Berouna, kde nás překvapila výluka, takže žádná romantika motorákem hlubokými lesy a nad řekou. Chvíli jsme v jednom z náhradních autobusů jeli dočista sami, ale naštěstí se nás řidič na nic neptal, protože bychom to nevěděli.

Jako obvykle jsme začali obědem v namátkově vybrané, ale pravděpodobně nejhorší restauraci v obci Křivoklát. Pak už jsme vystoupali ku hradu, který opravdu vypadal celkem goticky a nedobytně. Koupili jsme lístky na prohlídku, a jelikož bylo dost času, prohlédli jsme si výstavu o Lánské oboře a taky o panu Nepraktovi. To bylo všechno fajn, ale dvě minuty před začátkem prohlídky jsem zjistil, že jsem mezitím ztratil vstupenky. Hrad se nám totiž chtěl vysmát ještě jednou, jako by to v televizi nestačilo.

Úprk na vlak
Naštěstí paní v pokladně v rychlosti vyhotovila lístek nový – na papírek napsala 2x PLACENO a průvodkyně si ničeho podezřelého nevšimla. A stejně jako ostatní burany, z nichž někteří třeba celou dobu telefonovali, nás provedla rozličnými hladomornami a studenými sály a ukázala věž, jejíž zdivo je prý devět metrů tlusté.

Nikdo to prý zaživa nedobyl, jen se s tím pořád kšeftovalo, sem tam to vyhořelo, nebo to někdo zgruntu přestavěl. Musel jsem nicméně uznat, že po renesanci ani stopa. Můžete se přesvědčit i na fotografii - tu jsem ovšem snímal v poklusu, normálně se ta stavba nekácí a nechybí jí kus věže.

Tímhle nám dopřáli jet jen 1 stanici
Sice jsme původně chtěli jít pěšky do Nižboru, ale čas kvapil nějak moc rychle - přetékali jsme do basketbalu. Takže jsme raději doběhli na nádraží a po absolvování únavného hromadně dopravního kvadriatriatlonu složeného z motoráku, autobusu, rychlíku a metra jsme se náhle objevili v našem novogotickém bytě obývaném palácovou kočkou – vyčerpaní, ale mnohem chytřejší.

Teď už bychom to tomu Hámovi natřeli; pokud by se ovšem, lišák, nezeptal na něco jiného.

text a fotky Řízek