pondělí 29. prosince 2014

NOVÉ AUTO

Ještě že jsem nekoupil tu tatrovku! říkal jsem si, když dvouletý synovec nadšeně točil volantem obřího policejního teréňáku na baterky a okamžitě zapomněl na všechny ty stavebnice, autíčka a svetříky, které vybalil předtím. Oči navrch hlavy a zářící úsměv od ucha k uchu. Ježíšek měl naštěstí dost prozíravosti v tom, že mu tenhle drahokam mezi dárky schoval až na konec. Věděl, že tohle všechno přebije. Třeba i případnou kuchařku od Ládi Hrušky. Tu ale nikdo z našich příbuzných nedostal, což je svým způsobem unikátní.

Tatrovku mi žena rozmluvila s tím, že by to byl spíš dárek pro mě - jasně, měli jsme s bráchou skoro tu samou a jak byla skvělá! Rozvážně i radostně nás provezla přes pískovištní část dětství. Žena mě však poučila, že dvouleté dítě retrodárky ještě tak úplně neocení. A mně samotnému připravila největší překvápko Vánoc - dostal jsem běžky, na nichž, až konečně napadne (a teď zrovna padá intenzivně), budu králem bílé stopy.

Samozřejmě, že Štědrý den je především logisticky náročný projekt. Začínáme na chalupě v Rašovicích. I kvůli nám Ježíšek přijde už krátce po obědě. Zvířata, děti i lidé zde koexistují v křehké harmonii hraničící s chaosem. Slavnostní tabule vypadá úžasně. Ne tak stromek, který inženýr s magistrem ne a ne umístit rovně. Otec však nezapře um a zručnost, kterou jsem nepodědil, a soustavou důmyslných klínů jedličku nakonec narovná. Na nebohý jehličnan následně navěsí kilometry blikajících řetězů, neboť čím víc to svítí a bliká, tím víc je to vánoční.

Kapry, řízky a vinné klobásy obalujeme na zahradě, jelikož vnitřek domu je už slavnostní a zaplněn. Je to nezapomenutelné, jak se zkřehlé prsty kmitají v ledových rozšlehaných vajíčkách. Protože moje rodina jí násobně větší objemy než Maruščina, smažíme sborově na několika pánvích. A posléze hodujeme náramně a náramné je i vybalování dárků.

Odpolední nadílka má nejen tu výhodu, že nedočkavým dětem se dramaticky ukrátí čekání, navíc jsme za světla s bráchou a otcem stihli i fotbálek na zahradě.

Večer je z jiného těsta. S Maruščinými příbuznými se scházíme ve velikém domě. Nechybí polévka, u níž se budeme taktně tvářit, že není ani trochu připálená. Ale i kdyby náhodou malinko byla, vždyť to nakonec není tak důležité. Pak přijdou další kapři, salát a hromady dárků. Hruška nikde. Nakonec se z tmavé chodby vynoří zářící Mikuláš na blikajícím houkajícím stroji a Ježíšek má zase na rok padla.
 
text a foto Řízek

pondělí 22. prosince 2014

PEKLO 4 - KRČ

Kde vzít na poslední chvíli vánoční dárky? říká si zřejmě hodně Ježíšků z nás. U nás ve sklepě! odpoví někteří z nich a v noci, když Zelená liška i ta protivná bába odnaproti zamhouří očka, vyrazí. Nevědí ale, že ve sklepech jsou jen plísně na stěnách a nedůležité předměty, jelikož ty cennější už mnozí jiní Ježíšci vybrali dříve. Takhle my si tu žijeme.

Že to dneska nebude předvánoční selanka, jsem pochopil, když mě v sedm ráno vzbudilo zvonění. U dveří stál topič, aspoň to tvrdil, a dožadoval se vstupu do domu. Tady je nutné odbočit - měl jsem za to, že topiči vymřeli spolu s parními lokomotivami a existují už jen v písničkách. Domníval jsem se, že vytápění našeho domu i celého liščího těla mají na starost dobře ukrytí skřítkové (otočíš-li kolečko na radiátoru, začnou třít nějaké větývky, vyskočí jiskřička, rozjede se nějaký stroječek a tak); takoví, jako v továrnách vyrábějí čokoládu. Jenže tu stál opravdový topič a upozorňoval, že dveře se nedají otevřít, a že tedy nemůže vykonat svou topicí činnost, ať už je jakákoli.

Pokud by stačilo vpustit topiče dovnitř a pokusit se znovu usnout, než se bude Pepan násilně dožadovat snídaně, bylo by to příliš jednoduché. Sklepení totiž na první pohled jevilo známky násilného vniknutí. Dveře byly pootvírané, zámky chyběly či byly rozbity. Ledva topič (to slovo se mi hrozně líbí, ale už je tu fakt dnes naposledy) zkontroloval ty svoje stroječky a opustil scénu, zavolal jsem na tísňovou linku a se ženou jsme vyčkali příjezdu strážců zákona.

"To jste jen jeden?" neodpustila si žena při příjezdu uniformovaného muže se stříbrným kufříkem, který tak dobře známe z televizních seriálů. Nevadí, posily patrně jsou v závěsu, zadoufal jsem. Bohužel muž navzdory kufříku připomínal směsí žoviálnosti a rezignace spíše nějakého inspektora z Čapkových povídek. "Buď by to mohl být Vomáčka, ale ten sedí, ale ty rozbité zámky, paninko, to vypadá spíš na Lojzu vodnaproti," představoval jsem si, zatímco muž už si v hlavě rovnal, jak do protokolu napíše "neznámá osoba násilně pronikla do sklepení a nic nezcizila." Ne, mnohem lepší bude "v nezjištěné době došlo k násilnému proniknutí t. č. neurčené osoby do prostoru sklepení a následnému nezcizení ničeho". Fakt na první pohled nic nechybělo. Jen někdo zničil veškeré dveře a otevřel veškeré sklepy. Jen náš ne. Jízdní kola, Lukiho draka, bowlingovou kouli pro Marušku, elektrickou příklepovou vrtačku od táty a drahé víno od švagra už jsem přece vzal loni, řekl si nejspíš lapka. Buď byl ohleduplný, anebo se dovtípil, že v tom sklepě opravdu už nic není a ani nikdy skladováno nebude.

Zásahová jednotka, psovod a vrtulník s termovizí furt nikde, nicméně policista se snažil. Fotil si, zapisoval jak o život a z kufříku něco lovil. Dělal jsem mu Watsona nebo Hastingse - baterkou jsem mu suploval blesk, došel jsem mu pro křížový šroubovák (ten zapomněl v jiném kufříku), když chtěl ze dveří dostat předmět doličný zničený - zámkovou vložku. "Mechanoskopie," odvětil inspektor a já přispěchal se znalostí ze seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Nějaký z němčiny předabovaný koprodukční zloduch dojede na to, že jeho kladivo, hasák či jiný loupežný nástroj zanechává pokadé stejnou stopu. "Je to něco jako balistika," dodal policajt a já byl doma, což jsem ostatně byl celou dobu.

Ptali jsme se, jestli toho mají hodně, takových kauz. A prý že jo. "Kde to žijeme?!" povzdechla si žena. "V pekle, mladá paní," odpověděl inspektor. "Já bych tady v životě nebydlel," dodal s tím, že v téhle pekelné části je objasněnost trestných činů dvacetiprocentní. Což se asi netýká našeho nešťastného sousedství.

Kromě ustanovení pachatele, k němuž patrně nikdy nedojde, zbývalo vyřešit jedinou otázku. "Proč si ten člověk odnesl ty zbylé vložky z těch zámků?" musel jsem se zeptat. "Buď je to sběratel, nebo ví, že po něm jdeme, tak nechtěl zanechat stopy," řekl policista a všichni jsme mu věřili, i on sám.

Jsem sice jen samozvaný Watson, ale mám také svou teorii: jsou přece Vánoce. Kdybyste tedy někdo našel pod stromečkem v úhledném balíčku rozbitou zámkovou vložku, dejte vědět. Podrobíme vás něžné mechanoskopii, nebo to z vás s kolegou prostě nějak vymlátíme.

text a ilustrační foto pekla Řízek

pondělí 15. prosince 2014

KUDRNATÝ KAREL A ROZEHRÁVKA SNŮ

Tu rozehrávku si budou spoluhráči bohužel pamatovat ještě dlouho. Moje zpětná přihrávka od půlicí čáry měla bezpečně najít Jirku, který měl vzápětí rozjet útočnou akci. Bohužel však šla hrozně, nepochopitelně pomalu. A to tak, že se jí číhající protihráč pohodlně zmocnil a založil jednu z nejjednodušších akcí v dějinách. Dobře to ale dopadlo. Stejně jako poslední zápas sezony, v němž FC Forejt porazil mistra osmé ligy Buchmeister team 2:1.

Říci, že moje reputace tou výše popsanou nešikovností utrpěla, není úplně přesné. Jako útočník totiž žádnou nemám, anebo jen tu nejhorší - na hřišti se pohybuji přesvědčivě a jistě jako Vetchý ve filmu Báječná léta pod psa. Do branky po vleklém zranění ještě nemůžu, ale protože jsem chtěl hrát a nikdo mě nedokázal zastavit, navlékl jsem na bolavou ruku ortézu, pokřižoval jsem se, poprosil jsem Jirku, aby na mě moc neřval, a vyrazil na zteč.

Takzvaná schůze
Začátek jsme měli já i tým docela slušný. Buchmeister totiž hrál v pohodě a s vědomím, že postup mají jistý. Dokonce jsem se díky jejich bohorovnosti dostal až do zakončení. Jelikož mou slabou střelu levačkou někdo podobně šikovný jako já tečoval, málem to skončilo gólem. O pár minut později jsem se zapsal ještě tím, že jsem nakopl brankáře soupeře do obličeje. Sice jsem se hned omlouval a snažil se okolí vysvětlit, že nejsem krvežíznivý rabiát, jen nemotorný teoretik, i tak to pro mě chvilku vypadalo nedobře. A tak jsem radši šel střídat.

A koukal jsem, jak to našim jde. Dobře jsme bránili a co prošlo, pochytal jistý Citrón (právem vyhlášen mužem zápasu), vepředu válel Tonda, který se na nás zase po čase přišel podívat. Hráli jsme obětavě a dalo se na to koukat. A mě tedy překvapilo, jak je to namáhavé.

Takzvaný Citrón a takzvaný Luboš
Druhý poločas začal tou srandovní rozehrávkou popsanou výše. O něco později jsem ze střídačky sledoval, jak Citrón nedosáhl na bodlo ze střední vzdálenosti k bližší tyči. Naštěstí jsme pak rozjeli naprosto parádní akci, která by si zasloužila minimálně Zlatou přilbu, nebo tak něco. Po neskutečné, bleskové souhře brutálně přesných přihrávek na 1:1 srovnal Jirka. Pak jsem se mohl proslavit i já, nebýt kopyto. Pokoušel jsem se jako Karel Poborský proti Portugalsku přelobbovat vyběhnuvšího brankáře, jenže celá situace ztroskotala na tom, že já nejsem božský kudrnatý Karel a branka na hanspaulku je dost nízká na to, aby se to podprůměrnému hráči povedlo. Takže to brankář nakonec vyhmátl. Místo pochvalných poplácání po ramenou, po nichž jsem téměř prahl, se spoluhráči po zápase posměšně ujišťovali, jestli jsem to tak fakt chtěl kopnout. Fakt jo, ale líp.

Tak zápas musel rozhodnout Tonda. Probil se a nekompromisně zakončil a je sakra dobře, že neviděl nikoho z volných spoluhráčů ani mě, jak jsem se nesměle hlásil o přihrávku. Protože Tonda má instinkt zabijáka, a proto nechodí střídat. Každopádně je dobře, že v tu chvíli byl na hřišti, a ne na střídačce, to dá rozum.

Přes několik nebezpečných závarů a přes moje zmatené pobíhání po hrací ploše, takzvaný Brownův pohyb, se už favorizovanému týmu nepodařilo smazat náš hubený náskok. Mohli jsme se tak radovat z prolomení ošklivé série šesti porážek v řadě a z konečného osmého místa ve skupině. Důležitější ovšem je, že se kapitán Václav na následující schůzi nechal ukecat a ponese tento těžký nevděčný kříž ještě minimálně jednu sezonu. Ta bude bezesporu postupová, jak nás tak znám. A já se pro příště radši vrátím do branky anebo na tribunu, slibuju.

text a foto Řízek

pondělí 8. prosince 2014

DUHOVÉ ČELO

Někdo to řeší ibalginem, valetolem a čínskou polévkou, jiný na to jde chytře a na večírek vůbec nedorazí či dá přednost čaji. S kocovinou po náročné sobotě lze však bojovat i jinak, třeba aktivní účastí na běžeckém závodě. Taková věc projasní smysly zcela spolehlivě. A pokud si v kopci potupně odložíte, můžete se tvářit, že to bylo tím enormním vypětím, ne včerejší rumovou smrští.

Takhle nějak jsem to viděl.


První kilometr Zbraslavského běhu bolí nejvíce, a to nejen ty, kteří o několik hodin dříve oslavili neúplné třicetiny. Na jeho konci je totiž běžec o 150 metrů výše nahoře na Závisti. Krpál je místy tak prudký, že se slabším jedincům nevyplatí běžet. Ověřili jsme to dokonce empiricky. Poté, co naše čtveřice společně vyrazila na trať, Lukáš a Milan (nazývaný Pražský Milan) se udrželi v závěsu za mnou, byť v těch nejprudších pasážích na rozdíl ode mne kráčeli. Přiznám se, že mě tím dost rozladili. Ne tak Pája, který hned od začátku ztrácel, což od něj bylo pozorné.

Můj o necelých patnáct let mladší jmenovec, který nebyl pochopitelně hendikepován večírkem, se za mě naopak nalepil stejně jak směs mokrého listí a bláta na mé terénní salomony - vybral jsem si je ze široké palety dvou párů bot poté, co jsem v brooksech s hladkou podrážkou nebyl schopný překonat blátivý kopeček vedoucí ke startu. Zato Milanovu pražskou moravštinu jsem zaslechl až v cíli, kde se objevil asi dvacet vteřin po nás.

Po úvodním stoupání zbývalo překonat už jen zhruba 3,5 kilometru a logicky to bylo hlavně z kopce. S Lukášem v patách, který při své druhé účasti překvapivě válel, jsme předbíhali dámy a pány vesměs staršího věku. Pach jejich úsilí a potu byl pak po asi dvaadvaceti minutách běhu konečně přebit odérem divokých prasat a dalších tvorů obývajících minizoo těsně před cílem. Sprintoval jsem mezi klecemi s kunami a voliérami s dravci a přede mnou nějaký jinoch vždy zrychlil, když jsem se ho chystal předehnat. Posledních pár metrů bylo ještě zpestřeno oraništěm, kde mladí i staří klouzali a padali a diváci na to vyjeveně zírali.
Lukáš ještě nevěděl, že je prga.

Hned jak jsem za cílem popadl dech a vychutnal si teplý čaj, zjistil jsem, že jsem střízlivý a že je vše zase krásné. Ten šedivý lesopark měl najednou zářivější barvy. Barva se vracela i do tváře ostatních. I ty čelenky, které jsme dostali darem - svítivě zelená, dvě modré a bílá s růžovým potiskem -, se mi skoro začaly líbit. Jenže než jsme se v improvizované šatně okolo laviček stihli převléct a podělit se o dojmy z tratě a rozhodnout, kdo bude muset odteď běhat se zeleným pruhem na hlavě, někdo nám ty čelenky sprostě vyfoukl. Všechny čtyři.

Příští rok se tedy budeme muset zúčastnit znovu. Lukáš bude muset dorazit obhájit prvenství v kategorii. My s Milanem umístění ve čtvrté desítce, Pája v první stovce. Především však budeme muset dopadnout lapku, jehož poznávacím znamením bude čtyřbarevné, duhové čelo.

text a fotky Řízek

pondělí 1. prosince 2014

JACEK BIAŁY

Už tak půl roku jsem intenzivně pozorovala zájem svého milého o muzikanta s fádním jménem Jack White. Když se ukázalo, že tenhle interpret v rámci šňůry navštíví i stověžatou matičku, bylo nabíledni, že Lukáš dostane lístky darem. A tak jsme 13. listopadu vyrazili směr Karlín.

Ve frontě, která se táhla skoro až na Florenc, jsme potkali Lukyho bývalého neoblíbeného kolegu, kterého opakovaně označuje za debila. Trochu jsem mu to záviděla, ale naštěstí i já jsem si svého idiota na koncertu našla, když jsem zjistila, že tam byl v prach se měnící hejhulák Petr Fiala.

Předkapela v podobě dvou skákacích ženštin se stejnou parukou nás zrovna moc nebrala, naštěstí to za 20 minut zabalily, jenže následovala další půl hodiny rapu z rapráků. Jack asi dlouho ladil, kdo ví. V devět se ale hvězda zjevila i se svou kapelou.

Rozjeli to ve velkém a asi se to líbilo, když jsem viděla frenetické polské fanoušky vedle nás, kteří po každé písni křičeli „Jaceeeek“. Jak jsem se dozvěděla od kamarádky Wiki, Jackovy kořeny skutečně sahají až do Polska, o to větší zklamání mě potkalo, když Jack pištěl: „Hello Czechoslovakia!“. Ale intelekt se od něj ten večer vlastně neočekával.

Můj choť se bavil stejně jako natřískaná tovární hala, já se chytala u songů, které jsem jakžtakž znala. Po hodině se Jacek rozloučil, ale to jen tak na oko. Praha (a Krakov) si ho přivolaly zpět. Člověk by čekal, že vystřihne tři songy jako přídavek a goodbye North America, ale frajer to klátil dalších 40 minut. Tak jsem si šla aspoň koupit rum.

Tím jsem myslela, že to pro mě končí, ale osud tomu tak nechtěl. O Jackovi jsem si ještě ten večer přečetla, že to je docela milej blázen (svatba před šamanem, knížky o černým moru) a tyhle jeho bulvární stránky mě nakonec přivedly k poslechu jeho songů, který teď ohromně miluju. A tak hrajeme třeba hru ve vaně, kdy Lukyn předvádí Whiteovy písničky a já hádám, co to je. Pouštím si ho, když jdu z práce a když jedu v autě.

Sečteno podtrženo – ten koncert jsem děsně prokoučovala. Měla jsem si tohohle borce naposlouchat dřív, protože teď už hraje jen v Chile. A potvrdilo se pravidlo, že když se jmenujete nějak jednoduše a krátce – jako Jack White, Lucie Bílá, Michal David, tak je vaše umělecké konání předurčeno k adoraci. Proto je jasné, že já ani Xavier Baumaxa nikdy Karlín nevyprodáme, zato se třeba jednou všichni potkáme na Iblácích.

text Maruška, foto David James Swanson

pondělí 24. listopadu 2014

KRAJINOU LAKATOŠŮ

 
Když chceme jet se ženou na wellness do Tater, shodou okolností to dopadne tak, že nás přivítá zamračený Ružomberok a wellness spočívá v procházkách blátem, přes popadané stromy a skrze mlhu a mlhou. Tím nechci říct, že to bylo špatné, naopak, bylo to skvělé!

Cvakej, než zase zaleze
V polovině listopadu je ve městě ležícím na úpatí Nízkých Tater a Fatry úplně mrtvo. V našem hotelu jsme jen my a asi pět recepčních, které se v nepravidelných intervalech střídají při dlouhých telefonátech v prázdném lobby baru. Každá z nich patrně vlastní dvě až tři auta, jelikož parkoviště je plné. Veškeré restaurace nabízejí halušky a pizzu. Pár zbylých lidí jde do kina na blbý český film Pohádkář. Když Macháček na plátně na dotaz, kam dal děti, odvětí, že do Klokánku, zasměju se jen já - z toho se dá usoudit, že ostatní jsou Slováci. Anebo jim to nepřišlo vtipné.

Druhý den vyrážíme do turistického infocentra, kde vědí nejvíc. Radí nechodit do hor, jelikož je ošklivo, místo toho máme vyrazit omrknout vodopád, který bublá téměř uprostřed jedné dědiny, a pak na Liptovský hrad, jež je prý nejvýš ve střední Evropě a je z něj někdy vidět do dáli.

Vodopád v Lúčkách
Vodopád najdeme, jako i později historickou horskou vesničku Vlkolínec plnou roubenek, s hradem je trochu potíž. Na obzoru se totiž vynořil lakatoš (lesní kolový traktor, LKT), a už Čechov věděl, že když se na pódiu objeví lakatoš, z lakatoše se vystřelí. Lakatoše nemají rádi nejen jejich opraváři, ale vulgarity jejich směrem chrlí často i výletníci: kvůli tomuto drsnému stroji, který z lesních cest vytváří autokrosová závodiště a louky mění ve vojenská cvičiště, jsme poznali, jaké to je doslova se brodit bahnem. (Matně si vybavuji, že jsme s bráchou tohle vozidlo v raném dětství nazývali Blázen a bylo v tom hodně pravdy).

Zkrátka kamkoli jsme šli, tam už lakatoš a jeho tým byli před námi. Jen těsně pod hradem (bylo to samozřejmě jen pár šutrů, což jsme čekali a nevadilo to), kdy jsme vešli do oblaku a do kalamitní oblasti plné popadaných stromů, jsme těžaře dřeva na chvíli předběhli. To však bylo mrzuté právě kvůli přelézání kmenů. Celkově to bylo nicméně určitě účinnější a zábavnější než třeba masáž.

Prosiecká dolina
O den později se přeci jen ukáže slunce. Sice opět jen v nížině, ale jsme u toho. Pak nám přes cestu přeběhne opravdická liška, nebo hodně zrzavý pes s bílým ocáskem. Stoupáme Prosieckou dolinou korytem potoka přes balvany. Chvílemi je to taková dětská via ferrata. Pod nejtěžším úsekem výstupu potkáváme dva turisty a připadá nám to k nevíře. Lakatoš se o slovo přihlásí až nad dolinou. Na zmrzačené cestě si Maruška elegantně kecne do bláta a natáhne se jak dlouhá, tak široká (v jejím podání spíš jak krátká, tak úzká), zatímco opodál žlutý stroj orá obrovským kmenem zrovna tu cestu, kudy půjdeme i my...

Medzi Prosiekem a Kvačany
Uvidíme pěkně a s citem zrekonstruovaný mlýn na místní bystřině. Žel dobrovolníkům se porouchala jakási součástka, takže mlýn je celý potmě a ono už se opravdu šeří. Pán něco slovensky brebentí, jeho slabý hlas bojuje s hučením splavu a klapáním lopatek. Dává tím vzpomenout na film Na samotě u lesa a mlynářovu slavnou historku, kterou si každý chce nechat vyprávět znovu. Marušku beztak nejvíc zajímá kočka, která se na nás přišla podívat a o niž se výklad ani informační tabule nezmiňují.

Seběhneme k našemu modrému vozu po lesní pěšině, která ještě v osmdesátých letech byla kupodivu hlavní silnicí. Příroda regeneruje. My večer regenerujeme s tatranským čajem.

Havárie
V sobotu si už wellnessovou turistiku odpouštíme a zalézáme do vodního ráje v Liptovském Mikuláši. Zjišťujeme, že právě sem směřovali všichni ti lidé, již chyběli ve městech, na turistických stezkách a v kinosálech. Je tu plno. Lidé se dělí o každou bublinku. Vymýšlíme nový sport - důstojnou chůzi. Je to pohyb na prostranství vedoucím z termálního venkovního bazénu do tepla budovy. Je potřeba předstírat, že nám není zima. Je to docela švanda.

A v neděli ráno se vracíme domů s několika konstatováními. 1) Že se do Tater podíváme někdy jindy, 2) že by lakatoše měla EU zakázat a nahradit je daleko ekologičtějšími jednorožci, 3) že muzikant Jack White je fakt borec a 4) že se nám fakt stejská po kocourovi.

text a fotky Řízek

čtvrtek 13. listopadu 2014

EXPERTI PŘES BĚH

Milane, popoběhni trochu dopředu, ať na tebe vidím. Ták. Neuvažoval jsi o nějakých pronačních botách? Tvoje klenby už mají dost. - Běžíš jako tučňák! - Ty, Vašku, běžíš krásně, jen jdeš trochu moc přes paty. - Ale máš moc velkej zadek. - Ty máš největší zadek na světě! Nikdy jsem neviděl tak velkej zadek, jakej má Lukáš! (Tak spolu hovoří a špičkují se experti přes běh.)

V pátek večer se na třídní sraz nečekaně doslova přiřítil Pája, renesanční muž - sportsman, vypravěč, lékař v Německu a propagátor levného a majitel značkového běžeckého oblečení. Jestli prý nedáme v neděli nějaký menší běh. A to já vždycky moc rád.

Jelikož jsem nejen majitel velkého zadku, ale zároveň i skvělý taxikář a organizátor, sešli jsme se v neděli v zamlženém Radotíně dokonce čtyři - doplnil nás Milan K. a Venál. A čtyři kumpáni, to už je veselá výprava. Navíc téměř samí extroverti se srdcem na dlani.

Cesta vedla údolím a temným lesem, jak se zpívá v jedné pěkné písničce. Stoupali jsme na nejvyšší radotínský vrchol, a když už pomalu začal řídnout vzduch a les přecházel v kosodřevinu, zavelel Pája k vrchařské prémii. Sprintovat mě bavilo asi pět vteřin a ostatní dva běžci si o nás, zatímco si můj někdejší soused vychutnával sladké vítězství, mysleli asi to, co si o mně myslí Pájova přítelkyně. Ta si o mně totiž prý myslí dost nehezké věci.

To samé si asi o nás všech pomyslela cyklistka, kterou jsme v dalším stoupání cíleně předběhli a přáli jí hezký den, příjemné šlapání a podobné zážitky. Každého cyklistu potěší, když jej předběhne zástup čtyř orosených mladých mužů s odhodlaným výrazem.

Byl to jeden z běhů, kdy člověk sotva stíhal pravidelně zvedat nohy, naslouchat skvělým historkám a nepravidelně vybuchovat smíchy. Nahoře u obrovského ranče, který pokaždé neznámému šťastlivci závidím a u něhož Václav vždy neopomene zmínit legendu, že toto gigantické panství dostaly nějaké dívky za zřejmě mimořádně hezké maturitní vysvědčení, se stalo něco divného. Zrovna, když jsme se bavili o úskalích spojených s výrony kotníku, jsem se s výronem kotníku zřítil na tvrdou zem, zasádrovanou rukou a bolestivou grimasou napřed. Na výrony a podobné vylomeniny jsou mí kamarádi zvyklí, ale tohle načasování bylo výjimečné.

Výjimečný byl i výron. Vždyť můj všední kotník - a to jsem ještě v té chvíli netušil - se v následujících šedivých dnech měl zabarvit do psychedelicky fialové barvy a narůst do rozměrů melounu (toho žlutého, ne zeleného, zase to nebudeme přehánět). Ale za uznalého potlesku imaginárního publika jsem vstal a spolu s kamarády jsem náš nedělní, nakonec třináctikilometrový výběh dokončil. Mohl jsem se tak zúčastnit i hodnocení kvality běžeckého stylu a následného špičkování.

Experti by nicméně řekli, že teď chodím trochu jako tučňák, sice hezky, ale dost výrazně přes paty. A mám fakt velkej zadek.

text Řízek, foto Pája přes korejské zrcadlo

sobota 8. listopadu 2014

PĚTKRÁT A DOST

"Nemáš doma náhodou krematorium?" zeptal se na střídačce Kajetána spoluhráč Pája. Náš nestřelec se totiž pár minut předtím objevil ve dvou mnohaprocentních šancích, jenže obě spálil, a tak naše skromné vedení 1:0 nad Žabím hlenem nenavýšil. Hned potom jsem malověrně podotkl, že to neudržíme a prohrajeme. A tak se i stalo, popáté za sebou.

Aby bylo jasno, opět jsme s Péťou utkání sledovali z pozice mrzáků. A opět se nám docela líbilo, takže očekávám, že v našem ligovém zpravodaji se zase dočteme něco ve smyslu, že hráli netalentovaní lidé s problémy s koordinací pohybu proti podobným zoufalcům a že z toho bolely oči. Znáte to, ti novináři....

Ujali jsme se vedení prostřednictvím Marťase, který tak dlouho napadal a bojoval u branky, až míč dostal za čáru. Žádná krása, ale radost rozhodně.

Poněvadž jsme dobře bránili a bráška chytal jistě, hýčkali jsme si naše drobné vedení. První poločas byl herně docela vyrovnaný. Vzruch přinesla situace, po níž se kapitán, který ohlásil, že už v budoucnu kapitánem nebude, octl po skluzu na zemi tak prudce, až se mu zakutálely brýle. Hráč Žabího hlenu sice vyfasoval žlutou kartu, ale Václavovi to nestačilo, těžce to nesl. Nakonec soupeři doporučil, aby se nechal vyšetřit, zřejmě psychiatricky (viz horní snímek). Je otázkou, zda se tím bude faulující hráč řídit.

Ve druhém poločase začali mít soupeři výraznější převahu, což bylo i důsledkem toho, že jich bylo asi třikrát tolik než nezraněných Forejtů, jimž začaly docházet síly. Jinak zápas plynul poměrně v klidu, než se objevily velké Kajetánovy šance - po jedné z nich po skvělém Citrónově výkopu a pohotové přihrávce od Jiřiny bylo potřeba jen usměrnit míč do prázdné branky... Ale aspoň jsme se měli komu smát.

Pár minut potom soupeř vyrovnal a po parádním Vaškově vlastňáku ve stylu vršovického dloubáku a další brance odskočil dokonce na 3:1. A to ještě Citrón chytil penaltu. "Máme nového brankáře, ty už budeš jen fotit," oznámil mi během utkání Jirka a vypadal, že to myslí vážně. Nevadí, aspoň se třeba naučím bubnovat, nebo tak něco.

Pak po pěkné kombinaci napřáhl ze střední vzdálenosti Alex a jeho nic neřešící gól na 2:3, při němž míč nádherně zapadl do šibenice, byl určitě nejhezčím momentem celého zápasu. Šanci na vyrovnání unavení Forejti už nedostali, naopak v poslední minutě žáby doplácaly do branky i čtvrtý gól.

Zbývají poslední dva zápasy a my v nich musíme bodovat a především vyřešit, kdo bude od příští sezony kapitánem. Je to tíživá funkce - do té doby oblíbený člen týmu se okamžitě stane nenáviděným, jeho dobře míněné motivační projevy budou zhusta ironizované a stanou se terčem parodií na sociálních sítích. Navíc se kapitán začne podezřele často objevovat u inkasovaných branek.

A víte, co je na tom úplně nejhorší? Musí na každý zápas nosit ve směšném černém pouzdru od historického mobilu balíček registraček, na kterých každý hráč vypadá jak pako! Takže to hledání bude nejspíš hodně složité.

text a fotky Řízek

pondělí 3. listopadu 2014

BENEŠOVIC VILA

Takoví experti jsou nejhorší. Průvodkyně už už chce vymrzlé výletníky vypustit do tepla jejich automobilů a místních hospod a jen ze sportu se zeptá, jestli nemá někdo nějaký dotaz. Proč si manželé Benešovi vybrali zrovna Sezimovo Ústí? vrtá mi hlavou už od začátku prohlídky jejich vily a tak se zeptám. Žena se propadá hanbou a hlavou se jí honí, že je její muž idiot, protože to paní průvodkyně říkala už na začátku, prý asi v druhé větě.

Můj problém je, že nezvládám vstřebávat víc věcí najednou. Když pozoruji a jsem ohromen, nevnímám, co se vypráví. Takže jsem informaci o tom, že starší bratr našeho druhého prezidenta měl nedaleko Sezimova Ústí nějaký mlýn či co, odfiltroval, zatímco jsem zkoumal Lužnici, vzrostlé stromy v obrovské zahradě a představoval si, jak na antuce opodál paní Hana pěkným čopem vyhání pana Edvarda z dvorce.

(Ještě horší to bylo tenhle víkend na zámku ve Žlebech, kde paní drmolila asi tom, kdo a kdy se kam přivdal a přiženil a co znamená který erb, zatímco se ze zámecké kuchyně linula neodolatelná vůně koláčů, které tam opravdu připravovali. To se fakt nedalo vnímat. Ale vzpomněl jsem si na ostudu z minulého týdne a radši jsem se na nic neptal.)

O Benešově vile se toho mezi plebsem moc neví. Vláda ji párkrát do roka pootevře zvědavé veřejnosti všanc, jindy ji má k dispozici premiér, který však dává přednost výstavám koček, takže tam moc nejezdí.

Za komančů tam schůzovali aparátčíci a prezident by možná řekl, že původní interiér vily zkurvili. Navezli tam židle jak z Pakulu a vybudovali tam takový nechutný betonový krb. A kdoví, co se tam všechno událo. Vilu ale před pár lety Úřad vlády zrekonstruoval a vrátil jí aspoň zčásti původní vzhled.

My jsme se k návštěvě sídla, které mělo manželům Benešovým připomínat slunnou Francii, odhodlali na sklonku října v neobvyklé kose. Třásli jsme se zimou. Sezimou. Ale i tak vám, až vláda tuhle tajemnou nemovitost zase otevře, návštěvu nelze než doporučit.

Uvidíte i Benešův památník, kde se zrovna organizátorka zájezdu seniorů pokoušela skloubit harmonogram prohlídek s kapacitou sociálního zařízení. Uvidíte Benešovo oblíbené křeslo i parapet, kde sedávala paní Hana. Funerální nadšenci mohou nahlédnout i do ložnice, kde Beneš v roce 1948 zemřel (na posteli ležela černá růže), a uvidí i jeho hrobku.

A pokud už opravdu žádný idiot nemá jakékoli dávno zodpovězené dotazy, můžete vyrazit k domovu.

text a fotky Řízek

úterý 28. října 2014

TVOJE SVĚDOMÍ

 
Po senzačním vstupu do soutěže se forejtovský gólostroj zadrhl, naší oranžové lokomotivě došla pára, soupeři naší titikaka hře vystavili stop a podobně. Poslední tři zápasy náš hanspaulský fotbalový tým zkrátka prohrál postupně 1:2, 2:6 a znovu 1:2, což znamenalo volný pád tabulkou, ne nepodobný pádu mému, při němž jsem si zlomil jakousi kost v zápěstí. Ale to sem patří jen částečně.

Zápas s týmem Tak dort jo nemohl dopadnout dobře, neboť soupeři byli fotbalisti a my byli sice velmi úporní a snaživí, ale přesto jen takyfotbalisti. Přesto se mladí muži s gelovými účesy, svítivými kopačkami a uplakaným pocitem křivdy při každé Kajetánově kose na vítězství docela nadřeli. Na to, že jsou první v tabulce a aspirují na postup, to žádná krasojízda nebyla.

Hrajeme důrazně.
V prvním poločase se totiž trefil jen jejich ofenzivně naladěný brankář, a to po přímém kopu přesně do šibenice. Pak jsme paradoxně měli šance spíš my, než na začátku druhé půlky dali hodně divný gól na 2:0. Po pěkné akci už jsme jen snížili; samozřejmě, že skóroval Jirka.

Alexův rozevlátý styl
V dalším zápase jsme podlehli týmu !nBev Tigers 2:6 a utkání si budeme pamatovat hlavně kvůli tomu, jak jsme se málem nesešli. Operátoři si jistě mnuli ruce, když předseda týmu a kapitán obvolali během posledních hodin před výkopem naprostou většinu známých i neznámých fotbalistů. Na výsledku tolik nesejde, ale úžasné je, že nakonec nastoupilo dokonce sedm hráčů FC Forejt a naprostá většina z nich legálně - dlouho to totiž vypadalo, že budou hrát dva. Akorát zamrzí, že nám při zápase někdo ukradl míč.

Tohle opravdu nebyl gól.
Třetí prohru v řadě jsme si přivezli z oblíbené Děkanky, kde jsme podlehli týmu se skvělým názvem AC SK Viktoria 1905. Zápas předznamenala zajímavá disputace na našem týmovém fóru. "Samozřejmě se rozhodni sám za sebe, Vašku, vůbec se tě nechci nějak dotknout, ale osobně si při vší úctě k tobě myslím, že byl měl jít do obrany někdo jiný. Ne, že bys byl špatný obránce, to vůbec, ale všichni ostatní jsou lepší," pustil se do našeho kapitána někdo, kdo se podepsal jako Tvoje Svědomí. Narážel patrně na to, že kapitánovy otisky byly k nalezení na značné části branek, které jsme letos dostali. Václav na konstruktivní kritiku zareagoval tak, že se přesunul do útoku. Docela mu to šlo.

Hráč z FHS právě skóroval.
Do branky se místo mě opět postavil Kuba a bylo to nejen administrativně nejjednodušší řešení (v zápise se změnilo jen křestní jméno a číslo registračky), ono to navíc i fungovalo. Bratr předvedl velmi jistý výkon; trumfnul bych ho možná jen v mé oblíbené disciplíně "vykopni balon do autu a pak se všem omlouvej", což spoluhráčům patrně moc nechybělo.

Viktoria byla hratelným soupeřem, tím víc zchromlé publikum (mě a Péťu) mrzelo, že spoluhráčům nemůžeme pomoct anebo jim to nemůžeme kazit. Po bezbrankovém prvním poločase podivný hráč soupeře v tričku Fakulty humanitních studií (tím se vše vysvětluje) obešel našeho brankáře, ale odpověděli jsme podařeným rohovým kopem, po němž pálil Kajetán. Jenže to byla poslední naše střela mezi tyče, kdežto soupeřům se ještě podařilo využít záhadně vzniklý nesoulad v naší obraně, v níž se v tu chvíli Václav prokazatelně nenacházel.

A pak se na hřišti setmělo a nikdo se neměl k tomu zapnout osvětlení. Dřív než světlo přišel až závěrečný hvizd a my všichni, tedy hráči, zranění fanoušci i naše svědomí, jsme s ním přišli o další body.

text a fotky Řízek

pondělí 20. října 2014

PAMĚTI

 
Můj oblíbený tchán před rokem slavil úctyhodné narozeniny. Dostal tehdy od příbuzných knížku - jenže takovou, kterou si musí vlastnoručně napsat. A jelikož sbírka milostné lyriky či dobrodružná četba pro mládež by v jeho věku už působila přeci jen trochu nepatřičně, o rok později docent Vladimír svým příznivcům podepisoval čerstvě vydané paměti.

Na večírku, kde se tato kronika tří čtvrtin století křtila, se sešly desítky fanoušků z řad rodiny, kamarádů a vrstevníků. Dorazil i jeho osmý vnuk, s nímž šijí všichni čerti, i čtyři z pěti jeho dcer. Ty mají mimochodem tři různé maminky. I z toho je vidět, jak byl autorův život doposud bohatý na zážitky.

Osmdesát procent dcer
S jeho nejmladší a nejhezčí ratolestí jsme rukopis nazvaný prostě Tatínek píše paměti mohli pročíst v předstihu, neboť jsme text měli za úkol jazykově vybrousit. Je to dojemné i břitké čtení. Autor s láskou vzpomíná na ty, kteří jej v životě ovlivnili a zasáhli. Jako i na první lásky, milenky a další múzy. Popisuje setkání s velikány české právní vědy a nejen jí, jako i třeba zkušenosti s prvním vozem - trabantem. Pro osoby s nespolehlivou pamětí mého typu jsou některé padesát a více let staré podrobnosti dočista fascinující. Vypadají jako vybájené, ale určitě nejsou.

Docent Vladimír, doyen Patentového úřadu kdysi koketující s uměleckou tvorbou i novinařinou, je však především skvělý vypravěč historek - třeba jak před sjezdem obránců míru dostal zánět varlat, zrovna když měl řečnit před mladými pionýry. Nebo když líčí platonickou lásku ke guatemalské spolužačce, kvůli níž se naučil španělsky říkat Kolik je hodin. Samozřejmě, že jsme některé znali už z minula, třeba o Vladimírově pyžamu anebo tu, jak byla počata Marjánka. A třeba popis společnosti štamgastů ve vinárně u Honzíčka, jíž paní tchyně přezdívá středisko vrcholového pití, je prostě brilantní. No, co bych vám vyprávěl, prostě si to přečtěte. Pokud to nějaký dobrý knihkupec bude mít.

Divoké dítě
A teď tu autor stál obklopený přáteli a zájemcům, kteří se zrovna nekrmili teplou šunkou nebo dortem, zdobil knihy podpisem. Třeba i některá z dam překonala ostych a zeptala se, jestli je docent Pítra opravdu s "dlouhým měkkým," jak píše v knize, anebo je tomu naopak.

Možná vás potěší, že já zatím paměti nechystám. Hrdinské zkazky, jak jsem si zlomil člunkovou kost a jak jsem si při tom po několikáté ověřil, že porazit gravitaci je nad mé síly, tak budu zatím šířit jen v podobě ústní lidové slovesnosti a městských legend. Mohl bych tím taky jednou třeba strašit děti, ale pevné vazby je na to škoda.

text a foto Řízek

neděle 12. října 2014

SRDÍČKA A KOSOČTVERCE

S koncem léta chladnoucí rybník v Holanech pokryje zelená hmota, do dřevěných chatek s rozvrzanými palandami přijedou závodníci i jejich podporovatelé a Ivan narazí první sud. Koncem léta je čas dát si triatlon.

Tyhle dva znali ostatní plavci jen jako
barevné skvrnky na obzoru.
Počasí se umoudřilo, ale do toho chladného žabince se stejně nikomu dobrovolně nechce. Hurďas a Jirka se hned po startu mocnými tempy okamžitě vzdalují mně i zbytku letos prořídlého startovního pole - leckdo z atletů totiž tentokrát dostal pozvánku na prestižnější mítink zcela jiného druhu.

My ostatní - plavci jen shodou okolností a z donucení - se pomalým cákáním zvolna přibližujeme k bójce, pak znovu ke břehu a to celé pro velký úspěch ještě jednou. Trochu jsem té vody vypil a byla nechutná.

Péťa, jak ho známe.
Z rybníka vylézám třetí, když už ti dva výše jmenovaní dávno točí svá horská kola ve vysokých otáčkách. Hned za mnou se ze zelených vln vynořují další postavy, proto je potřeba nelenit a navléct na sebe dres co nejrychleji. I při téhle banální činnosti se dá v elastických rukávech zabloudit, což se mi daří každoročně.

Vyrážím na rudém kole a jsem odhodlaný dohnat aspoň Jirku. Ten totiž každý rok píchne a zpravidla několikrát, takže by to nemusel být takový problém. Ale Jirka furt nikde, až pod sjezdem zvaným Broučci najednou uvidím - Hurďase. To mě překvapilo, protože jsem ho považoval za robota. A jelikož Jirka je opodál, jsme kompletní.

Moje nohy jsou fakt ekl.
Následujících dvacet kilometrů se z mé triatlonové historie asi nejvíc podobalo závodu v obvyklém slova smyslu. Tedy, když si odmyslíme, že trať není značená a že se úspěšný průjezd stanoveným okruhem prokazuje obkreslením srdíček a kosočtverců. Snažil jsem se těm dvěma chrtům všemožně ujet, ale ke mně byli snad přilepení izolepou. Až v dlouhém a náročném stoupání na Skalku odpadl Jirka a, jak se později dozvíme, posléze píchnul, aby dostál tradici, a přišel o třetí místo (z toho se na konci radoval Jimi).

Hurďas kráčí.
Hurďas se ale zjevně rozhodl, že se mnou pojede asi až domů. Neopustil mě ani v té rokli, která vypadala apokalypticky - lávky a chodníčky asi strhla velká voda, ležely bezvládně na hromadách spolu s vyvrácenými stromy a my jsme přes ně přelézali - já nadával, Hurďas mlčel, protože je robot. A do kempu, kde je centrum závodu, dojíždíme naráz.

Milan běží.
Tady opět následuje problematická pasáž, a to obouvání před závěrečným během. Na ten jsem si celkem věřil, byť jsem v něm ještě nikdy v dějinách nikoho nepředběhl. Rival mezitím získal tak dvacetivteřinový náskok, který si hýčkal i nadále. Ale pak najednou přešel do chůze, pustil mě před sebe a až do cíle jsem o něm nevěděl.

Pružan dostal tenhle pohádkový hábit.
Guláš po závodě byl senzační. Jako vítěz jsem dostal zvláštní prémii - musel jsem ostatním čepovat pivo. Šlo mi to střídavě, ale v průměru asi tak jako plavání. Většinou to dost pěnilo. Na sobotní afterparty, již většina startovního pole vyhledává, jsem chyběl, ale Ivan mi přibalil láhev s těmi senzačními utopenci, abych z toho taky něco měl.

Trochu nálevu se mi vylilo v autobuse, takže i další cestující z toho triatlonu něco měli.

text Řízek, fotky Anička

pondělí 6. října 2014

O POSVÍCENÍ

 
Někdy se běží lépe, někdy hůře. Po posvícení spíš hůře. Posvícení dle Ottova naučného slovníku znamená podzimní slavnost na památku posvěcení chrámu. V turisťáku to spíše známe z již klasického výroku Péti Forejta, jenž říkával, že není každý den posvícení a že po něm bývá většinou srač...

Něco na tom musí být a to nejen proto, že to říká Péťa Forejt, ale i například z osobní zkušenosti, a to nejen mé.

Zatiší s dítětem a přilbou.
Stalo se dne 28. 9. 2014, že jsme vyrazili na závody v přespolním běhu, pořádané sokoly z Unhoště. Závody probíhaly nejen v Unhošti, ale i v přilehlém okolí. Na startu Běhu Neumannovou stezkou jsme se sešli asi s dalšími sty závodníky, jež stejně jako my (já, Lukáš, Milda a Pája) chtěli co nejrychleji zdolat trať v délce oficiálně 9,6 km.

Před závodem ty vypadalo na velkou výzvu mezi Lukášem a Mildou. Lehce se špičkovali, promýšleli taktiku na tepy a časy a jednotlivé kilometry a hlavně řešili, kdo z nich bude lepší a jestlipak se o něco nevsadí. Lukáš poněkud vyměkl a nakonec se nevsadil. Což si v cíli následně vyčítal.

Bez práce nejsou koláče.
Trať závodu byla hezká. Pomáhalo také to, že jsme měli fanouškovskou základnu (přijela se podívat Maruška v roli fanynky a fotografky a na chvilku se objevila i dívka známá z nedávné svatby jako Růžovka). No ale především nás nadchla ta první polovina, lesní část závodu, již lemovaly hezké cesty podél potoka.

Tento stále klesající úsek mi dal zapomenout na krpál, jenž nás čekal na pátém až sedmém kilometru. Asi to zabralo, protože mé časy na pátém, šestém a sedmém kilometru nebyly vůbec špatné. Rád bych vám vyprávěl, jak jsme celý závod běželi bok po boku s Mildou, Lukášem a Pájou, ale realita byla taková, že Lukáš protnul pomyslnou cílovou pásku čtyři minuty přede mnou, Milda jeden a půl minuty také přede mnou a Pája dorazil tři minuty po mně.

Dejchej!
Závod byl vydařený, ale opět ověřil klasikovo rčení o posvícení, po němž následují zažívací problémy. Platilo to při závodě určitě pro Mildu, namlsaného druhým místem z prestižního mítinku v Třebotově, a pro mě s Lukášem hned o den později. Tehdy jsme zaběhli náš tréninkový vyšehradský okruh kolem sídla Žita 44 skorem v nejhorším čase, co to běháme, a navíc jsme pak oba onemocněli nepříjemnou rýmičkou.

Sportu zdar běhání a fotbalu zvláště.

Made by Vašek


text Vašek, fotky Maruška

úterý 30. září 2014

VE STŘEDU HRAJEME DOBŘE

Zkažená neděle. Muž je od rána jak na trní, protože se blíží zápas. Pak odpoledne nesmyslně brzo vyrazí na fotbal, kde obvykle prohraje, načež se nesmyslně pozdě vrací domů po povinném a doporučeném pozápasovém pivu. Žena hubuje, že na dlaždičkách v koupelně, ba i v kuchyni (proč, proboha?) jsou černé kousky gumy snad ze hřiště (a jsou tam), a muž je skleslý, protože jsme prohráli. Tohle se pak opakuje každý týden.

Po mnoha letech jsme tuhle depresivní rutinu zdařile nabourali - místo v neděli hráváme totiž ve středu večer. Navíc nám to zatím celkem jde a jsme čtvrtí v nejnižší lize na planetě (čímž jsme to právě zakřikl). Považte: v prvním zápase Forejt porazil Kolíky 2:1 (tam jsem nebyl), pak si poradil s Playboy Teamem 5:2 a v minulém kole remizoval se Seniory Praha B 1:1 - i když tam jsme tedy měli jednoznačně vyhrát, protože poměr střel na branku byl asi 36:2 v náš prospěch.

Čím to je, že se nám zatím relativně daří?

- Středy nám sedí víc než neděle. Na tom může něco být, jestliže kocovina po sobotním večírku je horší než únava z pracovního anebo proflákaného dne. Možná pro někoho jo. A asi záleží na večírku.

- Chodí Jirka. Jiřina zatím ovládl statistiky všeho a po zásluze jej rozhodčí vyhlásili nejlepším hráčem na světě. On na oplátku v každém zápase vyhlásil všechny ostatní hráče, kteří mu zrovna nepřihráli, anebo udělali něco jinak. Ale on už takový je, a máme ho proto rádi.

- Naši mladí se zlepšují. Třeba Citrón udělal za prázdniny neuvěřitelný pokrok, zdrsněl a přestal se bát. I když pořád trochu zmatkuje a vymýšlí patičky, když jdeme do přečíslení, má v každém zápase spoustu šancí - byť zatím nedává góly.

Náš hráč má místo hlavy kosočtverec.
- Potkali jsme zatím samé slabé soupeře. Už jen narazit na někoho, kdo je výrazně horší než my, je celkem neobvyklé. Když se tohle stane hned třikrát po sobě, je to na pováženou.

- Spalujeme šance, ale sem tam dáváme góly. Tradičně máme problém s produktivitou, ale třeba v dlouho vyrovnaném mači s Playboyem jsme dali pět parádních fíků. A jak vědí experti z televizního studia, kdo dá víc gólů, vyhrává.

- Důraz! Zaznamenal jsem, že soupeři brečí a padají po našich zákrocích čím dál častěji. Kromě toho, že to viděli v televizi, to asi bude tím, že hrajeme docela důrazně. Nemyslím tím, že se jako Karel popereme při zápase (Kája má poslední dobou pořád nějaké excesy), ale prostě nasadíme takové nepříjemné, otravné bránění. Není to moc pohledné, ale celkem to funguje.

- Ničím, je to náhoda. Podle téhle teorie to brzo přejde a poslední zápas je toho důkazem. A ono to tak nejspíš je a brzy se z toho zase stanou zkažené středy.

text a fotky Řízek