středa 31. října 2018

HARRY POTTER A KÁMEN ÚRAZU

Kousek od Nové Paky, v malebné krajině Českého ráje leží chatkový tábor Sopka. Děti se tam v létě patrně vyřádily při etapové hře Harry Potter a sbírka mincí Barda Beedlyho aneb vzpoura Smrtijedů.

A zatímco řádily, jejich vedoucí zevlující na travnatém plácku s fotbalovým míčem nejspíš dospěli k závěru, že jim to kopání celkem jde. A hned potom, co se vrátili do civilizace, vystřízlivěli, umyli se, uklidili ešus a zkontrolovali, jestli nemají klíšťata, přihlásili se do Hanspaulské ligy.

Až na to, že se tábor jmenuje jinak a není v Čimelicích, je to vlastně okopírovaná historie našeho fotbalového týmu.

S LDT Sopka nás nespojoval jen podobný osud, ale i podobně nelichotivá poloha v tabulce naší skupiny. Sopka sice ležela ještě kousek pod námi, jenže naše výchozí pozice se začala zhoršovat se snižujícím se počtem našich hry schopných kamarádů.

I mě skolila rýmička, ale utkání nejnižší ligy na světě má absolutní prioritu, tak jsem se obalil šálami a šátky a šel. Povolali jsme i bratra Kubu, který dosud dával přednost vysokoškolskému soustředění. A bylo nás tak akorát, stejně jako soupeřů. Unikátní bylo jen množství míčů, které jsme donesli a které postupně všechny zmizely ve tmě pod hřištěm.

Záhy se ukázalo, že když jsme si na táborech říkali, že nám to kopání celkem jde, chyběla nám soudnost. Na hřišti se odehrávalo něco strašidelného – kamenem úrazu bylo posunout balon aspoň přibližně požadovanou intenzitou a směrem. Při kontaktech s míčem, které byly vesměs omylem a nahodilé, hrozilo poškození samotných hráčů. A celé se to úplně rozpadlo ve chvíli, kdy se po jedné vzájemné nešikovnosti zranil nejstarší hráč Sopky, která tak musela pokračovat oslabena.

Hrát přesilovku v malém fotbale je hračka. Trpělivou kombinační hrou rozeberete unavené soupeře a do prázdné branky přidáváte další a další góly. Pokud tedy nejste my. My jsme své už tak nedostatečné fotbalové umění zahodili a nahradili ho totálním chaosem. Všechny balony končily za plotem. Vůbec jsme si nevěděli rady. Jen jsme si nadávali. Soupeři stačilo usilovně stát kolem branky a potutelně se usmívat a nenápadně nevěřícně kroutit hlavou.

Až po nekonečných 45 minutách udělal bratr dvě kličky a zavěsil míč do šibenice, což měl udělat o půl hodiny dříve a několikrát, načež rozjel s kamarádem mladým Matyášem nepochopitelnou dětinskou oslavu plnou plácání a la černošský gang v Bronxu a mávání rukama do neexistujících kamer, jako kdyby právě v nastavení rozhodl finále Ligy mistrů. „Přestaňte se radovat,“ poručil starý Matyáš. Vrátili jsme se na zem.

Soupeř zareagoval nečekaně. Zraněný hráč se vrátil do hřiště a postavil se k mojí brance. Sice se nemohl hýbat, ale i tak byl celkem nebezpečný. Nebo se tak aspoň tvářil. O pár minut později se navíc zranil náš Dan a stoupl si k němu. Souboje dvou zchromlých mužů se měnily na vzájemné podpírání a působily nechtěně komicky. Sopka nás však začala tlačit a cítila, že slabšího soupeře už letos nepotká, takže by bylo záhodno vyrovnat. A málem se jí to povedlo. Trefila břevno a měla i další šance. Ještě párkrát jsme překopli balon přes plot až k zaparkovanému traktoru a pak to naštěstí skončilo.

Poprvé v kariéře jsem po zápase zašel za rozhodčími, abych se jim omluvil za to, že se na to museli celou hodinu koukat.

A pro všechny zúčastněné z toho vyplývá, že věci, které na táboře vypadají tak hmatatelně a opravdově, jako třeba fotbal nebo Harry Potter, v reálném světě neexistují.

text a foto Řízek

úterý 23. října 2018

NEBEZPEČNÁ RYCHLOST

Jedeme do Třeboně a náš výlet je naprostou antitezí čehokoli spjatého s tímto koutem jižních Čech. Nevrátíme se zrekreovaní, nečekají nás lázeňské románky jako od Kundery ani mazlavá rašelina. A na náš pobyt rozhodně nepřispívá zdravotní pojišťovna.

Je na nás tristní pohled. Jsme nedobrovolní dárci krve. Příjemcem je zejména naše oblečení. Václav má rudý hrudník, já obě kolena záhadně zevnitř. "Proč mi utíkáš?" zlobí se, když se šouráme k autu. "Já prostě neumím chodit takhle pomalu. Nemůžu zastavit," odpovídám upřímně a klepu se zimou.

Za námi dohasíná Václavův narozeninový dárek. Pravděpodobně nejrozporuplnější závod, který jsem kdy běžel. První ročník třeboňského přírodního maratonu lákal na lesní prostředí, přitom na rychlou, rovinatou trať, kdy by si troufalí běžci mohli pomýšlet na zlepšení maxima. I já jsem si na to myslel. Jenže pak se z původně plánované systematické přípravy stala nejdřív nepříliš ideální a nakonec vyloženě nepovedená a nestíhající, kterou jsem korunoval tím, že jsem se tři dny před závodem cestou do práce rozsekal na kole a den před maratonem nastydl.

Do toho jsme čelili různým tlakům, kterým špičkoví sportovci zpravidla vystaveni nejsou. Václava třeba čekala důležitá cesta do Anglie a podle manželky by bylo rozumnější si tuhle šílenost odpustit a být třeba jednou taky o víkendu s mladou rodinou. A ač jsem si víceméně zvykl na to, že by žena byla raději, kdybych místo běhání třeba fetoval nebo sbíral fotografie pana prezidenta, tentokrát bylo dohadovací řízení ohledně případné participace mimořádně složité. Termínová kolize závodu s oslavou osmdesátin mého nejoblíbenějšího tchána vypadala pro oba vyjednávací týmy téměř neřešitelně, jelikož tohle je zrovna akce, na kterou mi nikdo omluvenku nevystaví. S trochou magie a s větší trochou nelibosti se však dá stihnout všechno.

Takže zatímco se zbytek rodiny z manželčiny strany strojil do gala, balil za mě dárky, které jsem nestihl připravit, a přemýšlel, kdo se s kým pohádá a kdo se pokecá gulášem, já jsem zcela sobecky trpěl někde uprostřed jihočeského lesa.

Už v té kavárně, kde jsme se zahřívali před startem, mi došlo, že to dnes nemůže dopadnout dobře. "To je zřejmě nejhorší tiramisu na světě," podotkl kolega a pokoušel se stařený a pryžový zákusek aspoň rozkrojit, když už nejde rozkousat. Já jsem měl stažený žaludek a nedal jsem si nic (pak jsem samozřejmě měl hlad).

Z náměstíčka nás poslali skrz úzkou bránu a kolem bistra, kam jsme kdysi s rodiči chodívali na kapří hranolky, nás šipky vedly do lesa. Ten se kolem nás zavřel. Zůstala jen přímka z panelů, která nekompromisně rozdělovala stromy jak hranice mezi oběma Korejemi. Vizuálních vjemů výrazně ubylo, respektive nebyly tam žádné. Největší zážitek byla modrá značka na jednom z jehličnanů. Bylo to jak běžet nekonečným tmavě zeleným tunelem. Nedokázal jsem rozlišit, jestli klesám, nebo stoupám a nebýt tam občas cedulky s čísly kilometrů, jestli se vůbec pohybuji. Nedokážu ani říct, jestli se mi ta krajina líbila, nebo ne. Ona tam vlastně žádná nebyla. Byly tam stromy a cesta.

Vnímal jsem jen svůj nervózní dech a šňůru lidí před sebou. Neběželo se mi dobře, čas se hromadil, neplynul, zvedl se mi tep a první krize místo doporučovaného 35. kilometru přišla už někdy kolem patnáctého. Poblíž třicátého se pak stalo něco mimořádného – asi na tři minuty jsme opustili les a po asfaltce se obtočili kolem nějakého statku.

To bylo v době, kdy jsem prostě nemohl zastavit. Mohl jsem třeba hodně zpomalit – i svůj osobní rekord jsem klidně mohl nechat, ať se ztratí někde v dálce. Mohl jsem si třeba v duchu počítat kroky a šoupat koleny o sebe. Ale kdybych se zastavil, vybouchnu. Jsem nebezpečná rychlost. Pořadatelé naštěstí 40. kilometr udělali bůhvíproč poloviční, což mi způsobí krátkodobou zmatenou radost. Ve střednědobém horizontu to však většinu závodníků spíš zamrzí. Jejich chytré měřicí přístroje na zápěstích jim v cíli škodolibě oznámí: Kámo, potil ses pěkně i nějaké ty kalorie jsi spálil, ale tohle přece ještě není celý maraton. Smůla!

Ale jsme zpátky na náměstí, hledám cokoli na zahřátí, jelikož škola s našimi věcmi na převlečení se jeví děsně vzdálená, Václav naopak už možná vidí věže třeboňského zámku. Mezitím potkávám známého, šéfredaktora konkurenčního média. Ptá se, jak se nám daří. Odpovídám otevřeně: "Vede se výborně, předplatitelů nám přibývá, to jo, ale prosím tě, nepůjčil bys mi pár korun na teplý čaj?"

Během druhého kelímku kamarád dobíhá a jen hlesne, že jeho žena měla pravdu, zatímco v Praze už se ta moje ostentativně kouká na hodinky a neteř se synovcem řádí pod rautovými stoly. Tak hybaj převléknout, ať pomatenému zeťákovi, který prostě musí stihnout všechno, příbuzní a rodinní přátelé dopřejí kromě téhle zvrhlé radosti ještě aspoň kousek dortu.

text a foto Řízek

neděle 14. října 2018

MÁME SLOVO

Pět dospělých mužů namačkaných v osobním autě se tři čtvrtě hodiny hádá, zda je nadcházející víkendové karetní soustředění spíš něco jako mistrovství světa ve fotbale, nebo Turné čtyř můstků.

Je to otázka zásadního charakteru: pokud by se jednalo o jednorázový turnaj podobný světovému šampionátu v čemkoli, vítěz by si z Krkonoš odnesl kocovinu a dobrý pocit, ale žádné body do nové sezony. Kdežto model podobný skokanskému poháru počítal s tím, že víkendový vítěz si odveze nejen nehynoucí slávu, avšak zároveň i body do dlouhodobé soutěže, která po zbytek roku probíhá po večerech v hospodách.

Hrajeme karetní hru vist. Je to něco jako zjednodušený mariáš pro hloupé lidi s dostatkem času. Přesně to jsme my; máme na to celý víkend. Když se konečně shodneme na tom, že naše karty jsou spíš podobné skokům na lyžích – nečekaný vyjednávací úspěch mého křídla vistové asociace –, nemůžeme se shodnout, na jakém principu bude cestovat putovní pohár. Je to něco jako Máte slovo s Jílkovou, ale bez ní a na ploše asi tří metrů čtverečních a nedá se to vypnout. Strašné, přitom skvělé.

Naštěstí už jsme na chatě, narazili jsme sud a vyložili karty na stůl. Kolegové oceňují, že konečně jakž takž zvládám míchat, aniž by mi karty zůstávaly nehnutě v ruce, nebo se naopak válely všude možně. Ale jízlivě poznamenávají, že v čase výrazně utrpělo moje bývalé herní mistrovství. Musím jim dát za pravdu – panuje u nás dlouhodobě Vlastova éra; odpadovému úředníkovi konkuruje jen Pája, pokud je zrovna střízlivý. Já jsem spadl do šedivého průměru a jsem spolu s ostatními do počtu. Zkrátka, vist je jednoduchá hra, kterou hraje pět lidí a vždycky vyhraje Vlasta.

Ale rveme se statečně. Házíme po lepších zlé pohledy, vulgarismy a v ojedinělých případech i karty. Turnaj trvá dlouhé hodiny a najednou je sobota odpoledne a asi bychom měli jít ven.

Na hřebenu je krásně, jenže to nevnímáme, protože podle plánu se při případných přesunech hraje asociační slovní fotbal. Což, jak se ukáže, je ještě emotivnější a konfliktnější zábava než jakákoli karetní hra. Debata o jediné sporné situaci zabere celou zpáteční cestu z výletu. Bohužel není k dispozici videorozhodčí, který by nás rozsoudil, jestli je "mladá dívka" na "lo-" lolita, nebo lolitka, a jestli je to, nebo není jedno.

Tentokrát jsem v menšině (lolitka a jedno), a dokonce i lidé, kteří obvykle nemívají názor, mi nevybíravě naznačují, že jsem idiot. Načež začnu hru úzkostlivým dodržováním pseudopravidel těch pitomců destruovat, což zbytek ansámblu rozzuří ještě víc. Holky by se v téhle situaci spolu minimálně přestaly bavit, nebo by si vjely do vlasů, což u některých z nás není možné. My jen sedneme ke stolu potaženým igelitovým ubrusem, rozdáme karty a nadáváme si úplně stejně jako normálně.

V neděli je únava znát už i na kartách. Kulového krále už tíží žezlo a zelený spodek foukající do flétny nestačí s dechem.

Poslední hra se koná na nádherné vyhlídce na ovce, hory a podzim, vyhraje Vlasta a dostává fiktivní pohár, který vlastně vůbec nikam putovat nebude. Sedáme do auta, rozehrajeme slovní fotbal a na ploše tří metrů čtverečních se tři čtvrtě hodiny hádáme o tom, jestli platí gól dosažený slovem laskonka. Skvělé, přitom strašné.

text a foto Řízek

čtvrtek 4. října 2018

FAKTOR KOČKA

Čas od času potřebuje každý z nás vypnout. Naštěstí žijeme v krásné době, kdy si můžeme beztrestně ze dne na den dovolit útěk z civilizace. Pro tuto variantu jsem se rozhodla nedávno já a prchla jsem na chatu, kde jsem chtěla strávit pár dní v úplném osamění. Vlastně spíš ve formátu 1+1, kde tím +1 je náš kocour.

Celé jsem si to představovala ve stylu filmu Jíst, meditovat, milovat. Budu dělat běžné věci, nebudu se stresovat, budu dlouho spát a hodně číst.

Když se mi první den ucpal záchod, který jsem nakonec musela zprůchodnit ručně, myslela jsem, že je to první a poslední překážka na mé cestě k zenu. Chyba. Čekala mě ještě jedna – Pepan. Ten očividně nepochopil, že toužím po klidu, a rozjel každodenní psychedelickou show, která začínala zhruba v půl šesté ráno, kdy se dožadoval jídla osvědčenými metodami – zavírání dveří, skákání na hlavu, nekonečné mňoukání.

Když to nepomohlo, vyčůral se na předložku v koupelně (sorry, mami). Dostal-li nažrat, nevlezl si do pelechu jako každá normální kočka, ale jal se mě přesvědčovat o své bezmezné náklonnosti a furt mi lezl do náruče, když jsem si chtěla číst.

Samostatná kapitola ponorkové nemoci s kočkou je „zvracení“. Když se mi podařilo Josefa na chvíli doslova vykopnout na zahradu, většinu času venku strávil pastvou. Nemusíte být zrovna veterinář, aby vám došlo, co je cílem tohoto spásání. Náš Pepan to ovšem praktikuje ve velkém, několikrát denně. Pak dorazí domů a pozvrací cokoliv kdekoliv. Kdybych byla Koukal, marketingově to vytěžím a sepíšu do bestselleru s názvem Jiný – příběh nesnesitelného kocoura.

Musím říct, že po těch pár dnech se docela těším do Prahy. Problém je, že tam nemůžu jaksi odjet, protože zatímco sepisuju tyto řádky, Pepan někde venku běhá a odmítá se nalodit do auta. Trvá to už zhruba 40 minut. Naposled, když jsem ho volala, zdrhl přede mnou a vylezl na strom. No…tak aspoň jeden z nás si to tady udělal hezký.

text a foto Maruška