úterý 28. dubna 2009

BRÁCHOVI.


Na úplném konci se začíná jen těžko. Nevím, jak se s tím srovnám. Stejně jako nemám tušení, jak s tímhle naložit. Psal jsem už o lecčem, především o sobě, o skvělých výletech, nezapomenutelných ostudách, o porážkách amatérských i placených sportovců. O tragédiích u nás i ve světě. Nekrolog ale nikdy ne. Ten neumím a taky psát nebudu.

Chtěl jsem Ti hlavně říct, že mi tu hrozně chybíš. A že je mi to celé strašně líto. Když o tom, že tu už nejsi a nebudeš, zas a znova přemýšlím, utíkám se schovat do banality vzpomínek. Ne do těch nejčerstvějších, bolestivých, hodně daleko odsud.
Byl jsi můj první kamarád. To bylo sice dáno biologicky, ale i tak Ti to nikdo neodpáře.

A hrozně jsme se rvali. Než jsi málem umřel potom, co jsem já vymyslel tu blbinu s převáděním kol přes lávku, ještě dneska mě to mrzí. Pak už jsme se prali méně.
Vzpomínám, jak jsme plácali na pískovišti silnice a půjčili jsme si cement, aby nám to lépe drželo. Snad na to nikdy nikdo nepřišel. Jak jsme šli na tenis a někde jsme nechali rakety. A jak jsme se takhle malí na Vltavě brodili pro nákup, zakecali jsme se a zapomněli zaplatit.

Jak jsem si rozrazil bradu o zeď, když jsi mě roztočil na křesle, a já ti pak zase na oplátku urazil činkou kus zubu.
Měli jsme hrozně moc plyšáků a Zvířecí království, královnou byla lvice Elza, co ji máma našla u popelnic (a vyprala), a prezidentkou byla kočka Chlupačka, asi aby jí to nebylo líto. A pak jsme přišli na náš první slavnostní oheň ve fialových teplákách.

A potom jsme nějak rychle vyrostli, byl jsi můj vyšší, hezčí a blonďatější brácha, podnikali jsme jiné akce - třeba tu ostudu v Lounech - a já ti spoustu věcí záviděl. Už jsme neseděli spolu v lavici a nemohli jsme se trumfovat, kdo přinesl víc jedniček a méně poznámek. Nicméně nejspíš bys to vyhrál. Jako jsem si myslel, že vyhráváš vždycky, když nás život bolel.

Chci vzpomínat dál, ale chtěl bych s tebou. Takhle to není ono. Nevím, kde teď jsi, ale doufám, že je Ti tam lépe než tady, protože tady je hořko.


Mám Tě rád a nikdy nepochopím, že jsem ti nestihl říct, jak byly ty roky s tebou skvělý.


Tvůj

Řízek





pátek 24. dubna 2009

STÍHAČKA, NESTÍHAČKA, PRO(S)HRAČKA


Forejt FC - No fear KK 1:4
text a foto Venál

Jak se stalo tradičním zvykem, při odjezdech na zápasy FC Forejt má někdo zpoždění. Někdy já, někdy Vlastík, někdy Matyáš, zkrátka vždy alespoň pět minut nabereme. Tentokráte to ovšem nebylo pět minut, ovšem hned pětatřicet, což se na první pohled může zdát jako dost velká nestíhačka, ovšem to bychom nebyli my, kdybychom z toho neudělali stíhačku.

Zkrátka a dobře nechci na vás machrovat, ale jsme dobrý a stihli jsme to, a tak v podstatě mohl být zápas zahájen přesně na čas. Po úvodním výkopu jsme k mému velkému překvapení drželi pomyslné otěže zápasu my a to především díky dvěma velkým šancím, které jsme si dokázali vypracovat. Bohužel ani jednu z nich jsme nedokázali proměnit, a tak přišel čas soupeře, jenž dokázal využít zaváhání naší obrany a po nedůrazném odkopu nechytatelnou dělovkou do pravého horního rohu Lukyho brány zasadil první ránu.

Po obdržené brance jsme zvýšili naši aktivitu a přidali jsme pár polínek pod kotel, tak jako každý tým, který se nechce vzdát a chce zápas když už na vyhrát, tak alespoň zremizovat. Odměnou nám za to bylo pár předvedených pohledných akcí, ovšem soupeře jako kdybychom neuchlácholili a obdrželi jsme po brejkové situaci jeden z nejsmolnějších gólů, jaké jsem za celé účinkování v Fc Forejt viděl. Opět to byl náš nedůraz a naprosté nedorozumění mezi gólmanem a obranou. Nechci jmenovat, ale Vlastíku měl jsi to prostě odkopnout co nejdál a ne se pokoušet nahrávat.

Po odpískání první půle nám jeden z obránců (Vlastík) řekl, že má něco s achilovkou, což mohlo sehrát roli i u druhého gólu, ovšem znáte Vlastíka. Do druhé půle nastoupila lehce pozměněná pětka, kdy moje maličkost vystřídala Vlastíka. Střídání to bylo vcelku povedené, jelikož kuloární zprávy uvádějí, že moje střídání přineslo velké oživení hry a podařilo se nám snížit stav na jedna dva.

Snížení stavu proběhlo po stříleném rohu, kdy jsem zachytil balón u brány a z otočky jsem chtěl střílet, ovšem všiml jsem si lépe postaveného (zařval si samozřejmě, já bych si ho nevšiml) Kajetána, který dělovkou prostřelil vše, co mu stálo v cestě.

Po tomto kontaktním gólu jsme soupeři takřka nic nedovolili a veškerá iniciativa byla jen na našich kopačkách. Soupeř se zmítal na vlastní polovině, ovšem kýžený efekt to nepřineslo a tak po mém vystřídání (zdravotní důvody) jsme obdrželi ještě dvě branky po standardních situacích. Góly to byly spíše takříkajíc zadarmo, kdy si obrana nepokryla hráče soupeřů, a ti již nikým neatakováni pohodlně hlavičkami skórovali na jedna tři a po několika málo minutách na konečných jedna čtyři.

Hodnocení zápasu: Hodnotí Špíňák
Zápas nadprůměrné kvality osmé ligy, kde oba týmy po poločase za stavu jedna dva mohli zápas strhnout na svou stranu. Prvních deset minut druhé půle to vypadalo na FC Forejt, ale ten jako kdyby se zalekl toho, že by snad mohl i vyrovnat, ba co víc otočit zápas a vyhrát. Možná i to hráčům svazovalo nohy, a tak aby se dočkali zaslouženého gólu, góly ještě dostali.

Hodnocení hráčů: Dnes se mi hráči budou hodnotit velice špatně, jelikož jsem přesvědčen, že se všichni velmi snažili, přesto musím říci, že snaha není vše a budeme muset již konečně proměňovat šance či si najít elitního střelce.
Lukáš Řízek Werner – Občas mu vypadl některý z balónů z ruky, ovšem po tak dlouhé pauze zaviněné zraněním nic neobvyklého. Za obdržené branky nemohl. 1-
Petr Péťa Forejt – Na Péťovi bylo vidět, že by rád konečně v této sezóně vyhrál, snažil se makal, jak vzadu, tak vepředu, ovšem na třetí brance má jeden z podílů proto 2.
Vlastík Hroch Jansa – Na Vlastíkovi se podepsala bolavá achilovka, která mu neumožňovala hrát tak, jak by sám mohl. Vlastík se snažil, dokonce podnikal i vpády na soupeřovu polovinu. Bohužel však první dvě branky jdou na jeho rub proto 3.
Filip Rádoš Řehoř – S pomyslnou kapitánskou páskou se vydal na hřiště a nezklamal, ale výrazně nenadchl. Vyhrál poměrně dost hlavičkových soubojů, což s jeho výškou pravda není takový problém, ovšem zde je důležitý rovněž timing, který se v něm projevil. Co se týče ovšem přesnosti nahrávek a důrazu, není to ono, proto 3.
Kajetán Karles Bek – Neohrožený bojovník, co nevynechal jediný souboj, běhavý, technický, odměnou za jeho aktivitu byla vstřelená branka. To je velice dobrá vizitka, ovšem nahrávání spoluhráčům by mělo být lepší, mohl by je více zapojovat do hry. Rovněž po jeho chybě v rozehrávce padl druhý gól, proto 2-.
Matyáš Maty Jirčík – Maty hrál jak na houpačce, krásné okamžiky střídaly takřka totální kolapsy, snažil se s výsledkem v první půli něco dělat. Škoda pro nás, že neproměňuje šance a jeho nasazení v druhém poločase a veškerá motivace v druhém poločase úplně odpadla. Maty se lepší, ovšem tento zápas k jeho top utkáním rozhodně patřit nebude. Jsem si ale jist, že se bude zlepšovat zatím však 3-.
Josef Václav Špirek – nehodnocen, odehráno jen jedno střídání

úterý 14. dubna 2009

MINUTA Z PŘÍRODY


Svátky botanické a zoologické
text a foto Řízek

Velikonoce jsou za námi, oddychli si všechni ti narcisové, kteří přežili naši včera skončenou výpravu do Orlických hor. Několik z nich takové štěstí nemělo – tísnili se v čerstvě legračně umyté felícii se třemi unavenými spolujezdci a jedním střízlivým řidičem. Na rozdíl od nich měli stonky ponořené do láhve od vodky a bezesporu jim nečinilo vůbec žádnou radost, že se měli stát dárkem. Prý potěšil.

----------

Velkého brouka jsme našli uprostřed pole a vášnivé politické diskuze. My totiž nejenže donekonečna omíláme dokola stejné historky a hlášky ("Běž si někam udělat trolejbus, Matouši!"), ale občas dokonce rozvineme nějaké to seriózní téma. Kdo může za vládní krizi, hádali se odrbaní turisté uprostřed luk nevědíce, že to samé zrovna pálilo nějakou agenturu na vymýšlení veřejného mínění lidí. Ti měli tvrdit, že Paroubek; nebylo mi to proti mysli. Mně ne.

Tentokrát na sebe opět narazili nesmiřitelní – bleděmodrý Řízek s oranžovorudým Vlastou; ostrá debata navíc sklouzávala i do osobní roviny ("Nejenže volíš blbou stranu, ale i ten bowling, karty a hanspaulku hraješ jak lempl a čteš knížky o ničem a o skřítcích"), a když jsme zabředli do totálního bahna rozpravy o moudrých zelených poslankyních, namočil jsem si boty v nějaké bažině. Brouk byl tak vysvobozením, přetrhl nebezpečnou nit a vrátil nás do bezpečných vod hovorů o ničem.

-----------------

Obdivovali jsme hraniční bunkry a při prohlídce pustých chodeb a místností poslouchali, co by, kdyby. Mravenečci možná také na své hromádce budovali nějakou tu linii opevnění – a třeba jejími betonovými podzemními útrobami jednou potáhnou v čele s otráveným průvodcem houfy zmrzlých hmyzích turistů a budou si místo vnímání povídat o holkách. A fotit, pokud se to tam bude smět a pokud Nikol přiveze sklerotikovu nabíječku.

Přebrat 1019 snímků, kterými jsme zaplnili můj foťák, chvíli potrvá. Ale až to bude, uvidíte. Drsné hututu. Jáninu závoru. Soví mycí linku. A taky nějaká ta namalovaná vejce.

úterý 7. dubna 2009

BACHA, SLEČNO MATKO!


Hudební absolutismus
text Řízek, foto pereportabella.com

Z letošního Febiofestu jsme si nevyzobali ty nejchutnější rozinky. A nechme stranou, že moje společnice rozinky nepochopitelně ani nejí. Červený koberec osvětlený loučemi sice vypadá pohledně, ale k čemu to je, když vede na blbé filmy?

Buďme féroví, první pokus ještě nebyl tak zlý. Slovenský film Tango s komármi sice nijak zvlášť neoslnil, ale třeba ve srovnání s jedním z hrdinů jsme se neměli tak zle. Emigrant, který se z Argentiny na Slovensko vrátil, aby se rozvedl, vinou osudu, vyšinutého Ukrajince a nepochybně také scénáristy trávil značnou část snímku zamčený v jakési rezavé kleci umístěné někde v bažinách. Společnost mu dělala jeho dcera, kterou dosud neznal, a která je navíc pěkně nepříjemná, a tancující (?) hejna komárů. A pak mu ještě někdo ukradne kufr. Prostě pech, no.





Napodruhé to bylo sice zdarma, jenže. A před Bachem bylo ticho pojmenovali Španělé snímek, na který jsme vyrazili prostě proto, že jinde bylo PLNO a že to bylo zadarmo. Film začal tím, že před Bachem nebylo ticho - tlupa mnoha opilých intelektuálů a dvou velmi unavených lidí stepovala na chodbě kina a čekala, až se za dveřmi do sálu vymluví nějaký režisér a podepíše pár památníčků a bříšek.





Trvalo mu to sakra dlouho, opilí lidé zatím četli Lidové noviny, kde Míša na titulce kecala, že na Obamu leda bez klíčů, ale bylo to zdarma. "Takové čekání na film lidi stmeluje. To je obdobné, jako když se zpozdí letadlo. Ti cestující jsou pak jako jedna rodina," mudrovala jakási Ája. "Hahaha, Šedý vlk Radotín," pobavilo ji mé tričko a ke svému doprovodu dodala: "Svlékněte se, slečno matko!"

Bizarní zážitky pokračovaly. Hrací skříňka o velikosti klavíru jezdí po dlaždicích jakési garáže. Pak přijde slepý ladič pián a ladí piáno. Dva umlousaní šoféři kamionů snídají, mudrují, a pak jeden z nich začne hrát na foukací harmoniku. Senzačně a Bacha. Ten se pak objeví. Mudruje a hraje na varhany Bacha. Pak přijde průvodce. Dá si horkou čokoládu v baru a vypráví turistům. Loď pluje po Labi, motory hučí a voda šplouchá, asi Bacha.

Plný vagon cellistů (snad to byli oni!) v podzemí fidlá v šíleném tempu, to asi nebude fuga. Trhovci balí potraviny do partitur a mudrují. Maruška se zvedá a odchází potemnělou uličkou. Nasedám do tramvaje a konečně je to ticho.

P.S. Na serveru csfd.cz jsem si o filmu přečetl toto: "Několik přemoudřelých prupovídek rušilo jinak čarokrásný film ... Už jsem tiše, dívejte se, poslouchejte ... tanec polní trávy a plevele podle cesty ... hrbolatého povrchu flekaté asfaltky ... mosazných hrníčků ... pečlivého ladiče pian ... supícího výletního člunu na Labi ... cinkotu zubního kartáčku v kelímku ... vagónu metra letícího tunelem ... zběsilých kontrabasů na jeho palubě ... vlastního těla i mysli ... Váš."
Na rottentomatoes.com naopak jistý Bill White píše zhruba: "Pes sleduje, jak jeho slepý pán ladí piano. Z filmu uběhlo jen deset minut a už se nudím, jak ten pes. "

sobota 4. dubna 2009

REMIZOVALI JSME 2 : 1,5.


První gól, bod a kapitánova ubrečená stížnost
text Řízek, fotky Hanka

Neobvyklou kulisu měl zápas druhého kola naší skupiny. Ani tak ne diváckou, jako spíš hudební. A také kolem jezdily tatrovky a hučel buldozer.

"Je to docela dobrý, ale hrajou to pořád dokola," hodnotil snažení rockerů zkoušejících snad v kabině pankráckého hřiště Péťa. Stejně tak nejlepší hráč soupeře pořád stejnou kličkou vodil naše beky a ve spolupráci s mýma nejistýma rukama vytvářel před naší brankou podivuhodné závary. Do dějin by mohla vejít (zkusme to) zejména situace, kdy jsem před sebe vyrazil jeho střelu, následnou dorážku, pak do další obětavě padl Honza, a ani čtvrtá rána během pár vteřin neskončila gólem.

Ten jsme však obdrželi brzy, opět po rohovém kopu, Péťa se někde zapomněl. Moje spravovaná noha sice proti střele zblízka zasáhla, ale nedostatečně. Mohlo nás to mrzet, protože jsme toho v úvodu zápasu stihli docela dost. Zahodit. Honza běžel sám na brankáře a snad chtěl ušetřit potrhanou síť, když mířil přímo do něj. Péťa z bezprostřední blízkosti trefil nebesa. A Matyášovo úžasné sólo kolem tří modrých kuželek zastavila až ta čtvrtá, zatímco volný Piškot žadonící o přihrávku na levém křídle málem přišel o plíce.

Druhá polovina utkání byla z našeho pohledu určitě chvályhodnější. Především jsme začali dávat ty góly. Piškot byl zřejmě prvním, kdo se letos v zakončení neunáhlil. "Gólu předcházelo ukázkové rozebrání obrany soupeře zásluhou Honzy a Matyáše. Ten mi předložil pěknou přihrávku na hranici vápna. Nepodlehl jsem prvnímu dojmu narvat to tam, co to dá, ale podíval jsem se, kde stojí gólman, a poslal mu to placírkou k tyči," sdělil mi exkluzivně první jarní střelec.

Bylo ještě radostněji: Matyášův důraz oslavil rohový kop nového typu, který jsme si usmysleli hrát. Prudká přihrávka do blízkosti branky, ve vápně všichni naši borci - tedy kromě Vlasty, jenž to bojkotoval, protože se mu to nelíbilo.

Jenže pak přišel určitě nejdiskutovanější moment utkání. Tvrdá rána k bližší tyči, kde jsem (snad) byl včas, k mému údivu skončila v síti. Nikdo nejásal, chystal jsem se rozehrát, přesvědčený, že míč prošel do branky z boku. Vzhledem k stavu sítě by to nebylo tak divné. Rozhodčí, střelec, ale třeba i náš bývalý kapitán však viděli gól. Sice jsem se hodně - tentokrát kapitánsky -vztekal, ale nic jsem na tom nezměnil, což jsem ostatně čekal.

Zlobit se na rozhodčí ale bezesporu nemůžeme. Pískali zoufale, ale spravedlivě - soupeře po mém záchranářském faulu okradli o jednoznačnou penaltu. I proto jsem svou ubrečenou stížnost v zápise neadresoval jim, ale hanspaulskému svazu. Za naše prachy byste mohli zašít sítě, padouši!, znělo její důležité poselství.

Remíza ujde. "Byli jsme fotbalovější, k vidění byl fotbal nahoru dolů," vystihl dnešní mač Piškot.

středa 1. dubna 2009

JAK MI ZOBÁK NAROST'


Tři příběhy z první poloviny týdne
text a ilustrační foto Řízek

Vstával jsem chvíli po páté. V parčíku mezi činžáky byla ještě noc a pusto, ale ptáci vyhrávali, jako že normálka. Obvykle tímhle parkem nechodím, obvykle nevstávám v pět, a tak mi to způsobilo akustický šok. Ještě teď mi to ptačí jamování hučí v hlavě. Takové to otravné, vlezlé tramtadá píp lalala píp umcaca.

Že je vlastně jaro, jsem si naplno uvědomil až v práci. Přehříval se totiž server, pro který byla zřejmě roční doba dostatečně dogmatickou výmluvou, i navzdory deseti stupňům panujícím za oknem. Ptáci zde nezpívali, pravděpodobně také přehřátí. Ironický Apríl tak udělal z webového periodika off-line deník. Ale svět se kvůli tomu nezhroutil, tedy aspoň jsem si nevšiml. Ostatně jsem ani nemohl, když mi místo něj z obrazovky svítily chybové hlášky.

O dva dny dříve jsem jel na horní okraj Žižkova, čímž se celý případ začíná anachronicky uzavírat. Vezl jsem dvě kytary do opravny, která sídlí v zašlé vilové čtvrti. Na dvoře odjakživa stojí žigulík, paní na zahradě okopává záhonky a pan Znamenáček (aby to bylo hudebnější, přezdívám mu vtipně Předznamenáček) kvapně zavírá dveře, aby kočka nedejbože nevlezla do dílny. Ta je ve sklepě, voní klihem a po stěnách a skříních se na návštěvníka po očku koukají kostlivci strunných nástrojů.

Padá na mě atmosféra Čapkových povídek."Kdo vám ten krk lepil, mladý muži? No helemese, páni, ten tomu dal. Počkejte, nechte mě hádat - Podojíčko ze Smíchova? Ne? Tak Zemánek z Hrdlořez. Nene, ten to nebyl. Ten si tam, ostuda, vždycky ještě nalepí cedulku, a ta tu koukám není." Bystré oči za tlustými brýlemi pak upřel na tu druhou polámanou kytaru. "Hádám, že na ni spadl nějaký těžký, tak stokilový předmět, není-liž pravda?" Vysvětlil jsem mu, že ne předmět, ale můj osobní Dean Václav to byl. Chápavě pokýval hlavou. "Já to dám do kupy - ale vašnosti, bude to něco stát."

Když odcházím, v domě je ticho jak v nekonečné pomlce. I ta kočka chodí dočista neslyšně - jen prosím rychle zabouchnout, proboha. Ani naše kroky nezazní. Nemá to moc logiky, ale Žižkovem se ozývá jen tramtadá píp lalala píp umcaca.