POPÍRAČI A ZAKUKLENCI

Hrdlo se sevře, po těle se rozlije horko a cosi začne pulsovat do spánků. Cítím se jak Bart Simpson, když jeho otec aplikuje své svérázné výchovné metody. Nemohu moc dýchat, dusím se.

Není to virus, je to ulice Jeremenkova, kudy možná jednou pojedou tramvaje, ale zatím se tu vleču jen já. Dva kilometry se táhnoucí pozvolné stoupání zdolávám se šátkem přes ústa a nos, což je nedobrovolný zátěžový test. Je jarních šestnáct stupňů, ovšem nákrčník, někdy také přezdívaný tunel, z příjemné teploty vytváří saunu. Ta je na nedalekých Dvorcích, mimochodem zavřená, jako všechno ostatní.

Je s podivem, jak tenká vrstva látky toho dokáže tolik změnit, a to se teď držím jen běhání, zbylé aspekty narušeného života vynechávám. Ponechme také stranou, že okolní běžci vypadají, jako by maskovaní vytrvalostně prchali před zákonem. To by až tak nevadilo. Horší je, že z fešáckého nákrčníku, který bývá vítanou pomůckou třeba při běžkování v teplotách kolem minus patnácti, se po hodině běhu v maratonském tempu nevyhnutelně stává neprostupný roubík nasáklý slinami.

Při prvních bězích v karanténě jsem byl papežštější než většina kolemjdoucích papežů. Národ běžců se totiž po vyhlášení karanténních opatření a následné povinnosti mít na veřejnosti zakrytá ústa a nos rozdělil na menšinu popíračů (mívají takové tvrdé až posměšné výrazy v očích, když si zkoumají ty naše více či spíš méně elegantní antivirotické modely) a dominantní zakuklence.

Z mého rozsáhlého a nepřehledného sportovního šatníku nemohla padnout volba na nic jiného než na tunel, kterým mě kdysi obdaroval kamarád Mikuláš, než jsme spolu v zimě vyrazili do Jizerek. Nasadil jsem jej, ještě než jsem vůbec vykročil ze dveří, a tvrdošíjně jsem pod ním trpěl, i když jsem třeba časně zrána v Krčském lese mohl nakazit tak maximálně stromy, polymorbidní srnku nebo muflona (pokud by se to svinstvo přenášelo na zvířata, stejně by to mufloni chytli ze svých toulek areálem Thomayerovy nemocnice, která, jak víme, je semeništěm nákazy).

Po protrpěném týdnu jsem se osmělil a po vzoru takzvané chytré karantény jsem si zavedl takzvanou chytrou zahalovací povinnost. Pokud se pohybuji v lesích, mimo civilizaci, nákrčník natáhnu na obličej jen tehdy, když se někdo blíží. Kolega Molda tenhle model přirovnal k přepínání dálkových světel na tlumená neboli potkávací.

Ve městě rouška, v pustině bez. Je to způsob, jakým ani nevědomky neškodím nikomu, ale ani sobě. A zachovávám si aspoň část radosti z pohybu, která pravděpodobně posiluje imunitu – a když ne, aspoň dobrý pocit. Byť je možné, že mě někdo udá, protože striktně vzato něco (nařízení? opatření?) porušuji, asi jako ti nebozí nudisté, na které pozorní občané zavolali strážníky.

Co tím chci říct? Ať jsou lidi slušní a ohleduplní, ale zůstanou rozumní. Jinak se nepřímou obětí pandemie mohou stát i zalknutí amatérští sportovci.

text a foto Řízek

DYCKY ÖRESUNDSKÝ MOST

Saga Norénová, policie Malmö. Kultovní hláška sexy policistky ze seriálu Most. Ne TOHO seriálu „Dycky Most“, ale dánsko-švédské kriminálky. Dlouholetí předplatitelé Řízkových stránek vědí, že autor a ta dáma, která s ním bydlí, si potrpí na dovolené po stopách oblíbených příběhů (srovnej Oslo 2016). A i tentokrát se vaše oblíbená dvojice vydala mapovat místa výše zmíněného snímku, a to opět směrem sever Evropy – do Kodaně.

Saga bydlí za rohem (a přes moře): ve švédském Malmö. Její moderní byt stojí pod věžovitým bytovým domem známého španělského architekta a parkuje před ním Porsche 911 S z roku 1977 v barvě Jägergrün, což je něco mezi hlenem a Kaplického chobotnicí. Svůj nevšední vůz Sága kdysi vyhrála: spolužák se s ní vsadil, že nedostuduje policejní akademii. Sága má totiž Aspergerův syndrom, nebo něco, co se mu velmi blíží. Pro práci policisty to má sice své výhody, ale plodí to i řadu nekomfortních situací. Člověk, který napsal Most, nejspíš vymyslel nejdřív Sagu, se všemi jejími nedokonalostmi. A byl to výborný nápad.

Za porsche se řadí rodinný velkoprostorový vůz. Vystupuje z něj Martin Rohde z kodaňské policie. Jde váhavým krokem, protože je tu prvně. Nenapravitelný sukničkář Martin jede navštívit svou novou kolegyni, s níž vyšetřuje zapeklitý případ, který započal nálezem rozpůlené ženy na hranicích mezi Švédskem a Dánskem. Martin zatím neví, že se v bytě nachází i jeho osmnáctiletý syn, ale lze předpokládat, že z toho nebude mít radost. Dojde ke dveřím a dlouhé vteřiny hledá správný zvonek. Na zdi ve skutečnosti žádný není, ale Martinův představitel hraje velice přesvědčivě.

Na tento a další podobné fígle námi oblíbeného seriálu nás upozorňuje asi padesátiletá švédská průvodkyně Eva, která nás ve svém autě vybaveném oldschoolovými obrazovkami, na kterých promítá pasáže ze seriálu, doveze i k dominantě, která spojuje Kodaň a Malmö – k Öresundskému mostu. Po tomto osmikilometrovém kolosu se za hodinu vydáváme zpátky vlakem do Kodaně, kde už nás čeká další sightseeing s prvky nordic noir, neboli severské detektivky.

Byt Sagy Norénové (ta škatule).

Což je žánr, který je čtenářům a divákům sympatický tím, že zobrazuje detektivy jako běžné lidi se svými problémy, třináctými komnatami a démony. Každý správný severský vyšetřovatel je psychicky labilní, protože ho v dětství zneužívali, je na drogách nebo aspoň chlastá. Seriály plynou, zatímco se hlavní hrdinové srdnatě perou sami se sebou, a když už to fakt jinak nejde, občas i něco vyřeší.

Tím si odbudeme turistické lákačky a snažíme se zapadnout mezi místní.

Mít či nemít kolo, to je to, oč v Dánsku všem běží. A tak si i my půjčujeme bicykl a společně s tisíci Dány brázdíme ploché město až k Andersenově víle. I tato socha stejně jako mnoho dalších světových „pamětihodností“ je zatížena něčím, čemu říkám efekt „push-up podprsenky“. Na všech fotkách vypadá krásně, ale když ji pak vidíte na vlastní oči, je to taková oprýskaná slečna, za kterou se rýsují komíny kodaňských továren vyfukující oblaka kouře.

Byli jsme i v botanické zahradě,
kde toho bylo hodně k vidění.

Vracíme se zpátky přes malebné zálivy s kotvícími plachetnicemi. Normální manželé by dost pravděpodobně na takových místech zastavili a rozplývali by se nad jedinečností takového okamžiku…Já se můžu dojímat leda sama, protože Luky chytil slinu a tempem závodu 1000 mil mi ujíždí někam do noci. Tak třeba jindy, říkám si, když šlápnu pořádně do pedálů, aby se mi můj muž příliš nevzdálil i fyzicky.

Kodaň je zábavná, je drahá, fouká tam, je mekkou cyklistů, místem, kde všichni mluví brilantně anglicky a kde si v restauraci dáte alkohol a pizzu s marinovaným květákem jen výjimečně, protože by vás to zruinovalo. A vůbec nevadí, že to tam ani v nejmenším nevypadá jako v seriálu Most.

text Maruška a Řízek, foto Ř. a paní Eva

PIŠKOTŮV NEPOHÁR

Měl to být nejlepší Piškotův pohár v dějinách. Místa v obou základních skupinách se vyprodala za 23 hodin. O putovní trofej se mělo utkat osm fotbalových týmů včetně obhájců loňského prvenství. Nejlepší střelec turnaje měl dokonce vyfasovat voucher na pobyt na Labské boudě pro dvě osoby se snídaní (takže si s sebou do 1340 metrů nad mořem mohl hypoteticky vzít třeba nejlepšího brankáře). Nakonec, když je to ten jubilejní desátý ročník, nechali jsme vyrobit trika. Jsou moc pěkná a mám jich plnou bednu.

Pointu není složité uhádnout: někde na druhém konci světa někdo sežral nedovařeného luskouna, který předtím sežral vadného netopýra, a rozjel se divný dystopický film s prvky blbé komedie. Jedním z bolestných, ale zároveň těch globálně nejméně tragických důsledků bylo odložení našeho turnaje na neurčito.

Zmatená tisková konference vlády kvůli hrozbě nákazy nejdříve zrušila akce nad sto osob. Na našem turnaji by se druhou březnovou sobotu pravděpodobně bývalo sešlo takových osmdesát, devadesát lidí. Přes různé vychytralé nápady jsme už tehdy byli o krok před ostatními, jak říká Babiš, a turnaj jsme odpískali.

Co dělat, když se nemůže hrát? Půjdeme aspoň týmově do hospody a dáme si na bráchovu počest do nosu (svíčková se šesti, výpečky, nebo možná smažák) a vzpomínkového panáka, nebo i dva. V sobotu ráno jdu v noci čurat, chci být nenápadný jako v reklamách na přípravky na prostatu, a tak v předsíni nerozsvěcím a cestou zpět zavadím dlahou na zlomeném prstu o prázdnou láhev od vína, která na botníku marně čekala, až ji někdo odnese do zeleného kontejneru.

Zatímco se láhev kymácí a snaží se to ustát, uléhám, načež nás o pár vteřin později vyžene z postele gong oznamující tříštění skla o dlaždice. Jsou asi tři hodiny ráno, žena mžourá do mobilu a zjišťuje, že se vláda v noci pod rouškou tmy rozhodla od sobotních šesti zavřít většinu obchodů a veškeré hospody. Zatímco v polospánku sepisuju článek na náš zpravodajský web (díky mé nešikovnosti budou čtenáři s insomnií informováni včas), rozmrzele mi dochází, že týmový oběd v nedaleké restauraci, na který se Piškotův pohár smrskl, se rovněž odkládá na neurčito.

Za úsvitu vymyslím alternativu: pozvu spoluhráče domů. Vezmu z našeho špajzu veškeré zbylé lahve z narozeninové sklizně a objednáme třeba pizzu, spíš několik. Péťa povypráví o tom, jak se mu učí ve škole bez dětí, Kája se svěří, jak mu dorůstá klíční kost, já budu mlít o práci za časů koronaviru a zbytek obstará Václavovo řečnění.

Ten z nápadu není překvapivě vůbec nadšen. Navrhuje, že místo toho vytvoříme hlouček v parku. A tak si říkám, proč vlastně ne.

A jdeme do Pankráckého parku, je krásný den. Sedíme na lavičce před zavřenou kavárnou, lidi ještě nemají roušky a legálně tvoří hloučky, na trávě dorostenky metají hvězdy a děti si hrají s červeným letadlem, které dokáže vyletět děsně vysoko, ale soustavně přistává v korunách okolních stromů. "Tak na Adama," zavelí kapitán a zavelí ještě několikrát. Než dorostenky zmizí a místo nich se objeví jeho žena a dvě děti. Procházka pokračuje v podobném duchu, ale v sousedním parku. Z Kavčích hor je vidět panorama Hradu a někde za ním se rýsuje hora Vlhošť, tvrdí Kája. Přijde mi to jako blbošť, ale kdoví. Koukej na ty psy, jak blbnou, nebo co to vlastně dělají.

Taky blbneme. Ale pohár letos bude. Musí, když už mám ty trička.

text a fotky Řízek

POSEIDON DOMÁCÍ

"On je taky už přeci jenom pán v letech," konstatovala lékařka a snažila se nespokojeně vrčícímu Pepanovi šetrně odsunout ocas, aby se dostala do citlivých míst certifikovaných pro měření teploty, i u takto majestátních živočichů.

Kocour postupně vyčerpal veškeré své typizované obranné reakce – proběhlo schovávání pod postel, zarývání drápů do mého kabátu a následné zběsilé vyšplhání na rameno ve výtahu (podobně jako Harry Hole zdviže nesnáší) i pouštění chlupů cestou na veterinu, jehož praktický smysl mi uniká. Tak už mu z jeho repertoáru zbývalo jen syčení a cenění na několika místech zjevně poškozených zubů. A to přišlo teď.

S Pepanem se známe skoro dvanáct let a leccos jsme za tu dobu pochopili. Třeba to, že když nejí, není to proto, že by sám sebe vyhodnotil jako otylého a obrazně řečeno se chytil za čenich. Když několik dní v miskách zůstávaly granule, dovtípila se žena, že by to mohly být zuby.

A byly to zuby. Kočičí tlama má v ideálním stavu tvar těch kleštiček, kterými asistentky ředitelů nadnárodních firem z důvěrných dokumentů před skartací vyndavají kancelářské sponky. Pepanovy kleštičky lékaři upravili tak, že zvíře přišlo o další svou chloubu. Levý horní tesák a další dva méně dominantní zuby mu pravděpodobně budou chybět méně než to, co mu veterináři uzmuli už kdysi dávno. Ale i tak to zřejmě zaregistroval.

Na přetrpěnou narkózu reagoval Pepan nečekaně. Několik hodin chodil po bytě a odmítal si byť jen sednout, připomínaje nespokojeného tygra ve výběhu. Na koberci se ostatně začala objevovat vyšlapaná cestička. Nakonec jsme to vzdali my a usnuli.

To (zvíře) si pak nějak sedlo. Avšak druhý až čtrnáctý den nastal jiný problém: dostat do něj antibiotika. Po dobrém, jak jsme zjistili, to nejde, takže jsem na něj musel zakleknout podobně jak Finanční správa a injekční stříkačku mu vrazit do nově vzniklého prostoru mezi zuby. A pak si ho udobřovat různými laskominami, protože tvrdé granule teď jíst nemůže.

I to bylo zpočátku složité. "Ten se bude mít," konstatovala prodavačka nad pestrou směsicí nejrůznějších paštik a kapsiček. Velká část z nich později skončila vyhozená, aniž by se jich kocour vůbec dotkl. Občas se mu ani nebylo lze divit: kombinace jehněčího s kuřetem je fakt trochu divná. Ale jinak to bylo složité a stěží odhadnutelné: Kachnu můžeme, husu vůbec ne. Mořské plody? S tím za mnou ani nechoďte. Klokan? Pštros? To se mi nezdá. Tuňák? Nikdy. Nemáte tam lososa?

Nakonec jsme logicky skončili u nejdražšího značkového krmiva v kapsičkách. Přivezli ho ve velké krabici, do níž se Pepan samozřejmě ihned uvelebil.

A funguje to, kocour se zjevně zotavuje. Včera byl na chatě a neuvěříte, co se stalo pak. Skrze prosklené dveře bylo vidět, jak se na zahradu připlížila konkurenční kočka zvaná Ferda. Jejich pohledy se skrz sklo střetly. A když došlo na cenění zubů, otočila se a pelášila pryč. Efektivní K.O. – Pepa zvítězil, aniž by se musel pohnout. Chybějící tesák ho tak nemusí mrzet, jeho nový trojzubec mu dodává respekt.

text a fotky Řízek