Zatímco orientace v přírodě ani ve městě mi vůbec nejde, občas se dokážu rychle a zároveň nesprávně rozhodnout, a tak jsem poslal spěšně poslední článek korektorům a místo klidného večera s holkama si v rychlosti zabalil závoďácký nátělník a vyrazil na koloběžce na smíchovskou náplavku.
Running up that Hill patrně spočívá v tom, že se z bodu A máte nějak dostat přes několik dalších kontrolních bodů v určeném směru a pořadí zpět do bodu A. V tomto konkrétním případě jsme měli postupně potkat výdechy ze Strahovského tunelu, sochu T.G.M. na Hradě a nakonec jakousi další sochu na Žofíně. Stáhnout si trasu do hodinek je považováno za faux pas a člověk by se tím prý i ochudil o část srandy. Kontroly nikdo nekontroluje, vše je na bázi poctivosti. Vlastně se mi celý ten koncept hrozně líbí, včetně toho, že na startu nás bude asi deset.
Nebyl však čas se rozplývat, musel jsem se rychle rozhodnout: buď si tu trasu pěkně naplánuju nad mapou a pokusím se ji naučit, jenže nestihnu start, nebo tu přípravu odfláknu, ale zato to těsně stihnu.
Takže jsem se na startu před jednou z kobek na náplavce stydlivě ptal přítomných, jak poznám ty tunelové průduchy a jestli je to nějaká větší věc (byla). Měl jsem prakticky jediný plán: vyběhnout přes Arbesák a pak nějak skrz Kinského zahradu vzhůru a pak se uvidí. Možná to není nejkratší, ale aspoň trochu to tam znám.
Hned po startu se přítomní rozdělili na dvě skupinky: jedna zjevně mířila tam, kam jsem původně chtěl já, avšak první dva dravci měli očividně jiné plány a jako by to chtěli střihnout přímo přes Anděl a pak asi rovnou vzhůru přes ten park za obchoďákem. Zahodil jsem veškerou taktickou přípravu a pustil se za nimi, protože nepochybně vědí, co dělají. Ukázalo se však, že oba mají pro strach před auty a tramvajemi uděláno, ale hlavně lepší nohy. Mnohem.
Takže byli hned pryč. U Anděla jsem tak byl už sám a více méně náhodně natrefil na schodiště v parku Sacré Coeur, naštěstí zrovna v situaci, kdy na téhle šílené křižovatce nastalo krátké bezautí. O kus výš už jsem byl skoro bez dechu, zato jsem pochopil, že výdechy z tunelu opravdu nepřehlédnu. Serpentinami jsem se doplazil až na Strahov, pohladil betonové monstrum, vyhnul se louži, abych nešel vodičkou, a spatřil, jak se z opačného směru, tedy asi od Kinského zahrady, blíží závodnice, jež se posléze stala mou vodičkou.
Někde na Loretánském náměstí jsme prohodili pár slov, protože mi tepovka klesla z nějakých těch mezních hodnot. Pohladili jsme T.G.M. Přes Jánský vršek jsme spadli někam k Malostranskému náměstí a pak mi Katka v nestřeženém okamžiku zdrhla, ale místo ní se objevil zadumaný a trochu zanedbaný Jiří Pospíšil kráčející zjevně od Mlejna, tak jsem zamířil opačným směrem a dohnal Katku.
Poslední sochu jsme na Žofíně hravě našli a závěrečný kilometr jsem jen přemítal, jestli jsem gentleman, nebo naopak prevít, který na náplavce nasadí k drtivému finiši a o sekundu soupeřku-souputnici porazí. Dopadlo to klasicky někde mezi: doběhli jsme společně.
Jelikož ti dva, kteří mi na startu utekli, byli v cíli už deset minut a před námi dorazila nejspíš většina dalších, žádné ovace se nekonaly. A tak zbývalo poslední rozhodnutí: dát si pivo v cíli, nebo ještě stihnout dát Hedě dobrou noc. Tohle jsem třeba vyhodnotil správně.
text Řízek, foto Petr M.
