Existují konvenční narozeninová přání a konvenční narozeninové dárky. A pak jsou ty podivnější: Václav si nepřál nic než skupinově doběhnout z Berouna do Radotína. Necelých třicet kilometrů přes kopce.
Mám ho rád a přišlo mi to málo, a tak jsem na poslední chvíli, v předvečer expedice v obchodě s levným sportovním zbožím sháněl takzvanou běžeckou vestu na dlouhé výlety a jakési lahvičky, které se do ní dají chytře umístit a pak se z nich v průběhu výkonu dá třeba upíjet.
Našel jsem ji na internetu, byla černá a levná. Její jedinou nevýhodou bylo, že ji mají na skladě jen v Polsku, tak jsem koupil jinou, větší, ošklivější, bílo-zelenou. A rovnou jsem vzal dvě, protože Milanovi, druhému účastníku výpravy, zhatila případnou oslavu epidemie, tak aby mu to nebylo líto.
Přijímat dárky člověk musí umět, což Václav umí. Přestože měl od kolegy půjčenou mnohem lepší vestu (což jsem samozřejmě nevěděl), tvářil se, jako by dostal přinejmenším roztomilé štěňátko.
Cesta vlakem nám utekla bez nehod. Průvodčí se ptala, kdo z nás snídal česnek, ale nikdo jsme se nepřiznali. A venku už nepršelo a nemělo by, pokud aplikace nelže.
Běžíme od nevábného prostranství mezi nádražím a dálničním mostem po červené k areálu špitálu, kde se prý natáčela Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (ta strašlivě špatná). Tato zajímavost a proud asociací dočista polapí mou pozornost, mineme odbočku a najednou jsme na mokré pastvině, kde překračujeme energií nabité, nebo přinejmenším tak se tvářící ohradníky. Máme za sebou sotva dva kilometry a už bloudíme, hořekuji, ale červená značka zase za chvíli odkudsi vykoukne a zvolna stoupáme na první z plejády kopců.
Mokré kameny kloužou, ale brzy jsme v pořádku zase úplně dole pod skalou i pod svatým Jánem. Následuje historka, jak Václav po příkré stezce tlačil nebo tahal kočárek. Není to moc zajímavé, ale přeci jen má dneska narozeniny. Milan se strašně vzteká, protože vesta a lahvičky s vodou mu srandovně skáčou na hrudníku. Omlouvám se, že menší velikost neměli. Celkem logicky mi vpálí, že jsem ji nemusel kupovat. Má pravdu. Ale to poskakování je fakt legrační. Nakonec Milan část věcí přesune do zadní kapsy, čímž se jeho pohyb stane o trochu plynulejším.
Bubovické vodopády jsou paní Columbová, nikdy je nikdo neviděl. Tentokrát bylo všude kolem hodně mokro, i v mých botách. Skalky a vymletá místa jen dávala tušit, kudy se kdysi valila voda. Nebo aspoň zurčila.
Vymlel se Václav. Ujely mu kecky a po zadku se svezl po blátě tak, že se zastavil až o trčící pařez. Byla to jediná trčící věc široko daleko. O kopec výše se osvědčily papírové kapesníky, které patří k základní výbavě každého běžce, a darovaná lahvička s vodou. S asistencí se kolega zvládl umýt v poklusu, neztratili jsme tak drahocenné vteřiny.
Vaškovi rodiče se na Karlštejně brali. Všichni to víme, ale pro jistotu si to zopakujeme. Opouští nás humor, v nohách máme už nespočet výškových metrů, o horizontálních kilometrech ani nemluvě. Z Karlického údolí nás cesta vede Romantickým údolím uprostřed krásu, jak je napsáno na turistické tabuli podél ukrutného krpálu. Zůstaneme plus mínus kompaktní. Ale už máme celkem vymleto.
Tohle už je téměř vše, ještě seběhnout do Solopysk, vystoupat k South Forku a dolů. Nasadit roušky, koupit pití ve večerce, dvě a půl hodiny se převlékat u auta a zase někdy. "Tu vestu si sice nemusel kupovat, ale není tak úplně debilní, dík," loučil se Milan, jelikož cestou a věkem zmoudřel.
text a foto Řízek
