OKRAJE LAVORU

Vidím tě, jak bys vypadal v sedmatřiceti a pořád bys mi byl nejspíš trochu, nebo spíš hodně podobný, jen o rok a půl zachovalejší. V zrcadle bys s mírným znepokojením pozoroval ustupující vlasy, ale tvoje rezignace by ještě nepostoupila tak daleko, aby ses přestal holit. Však taky proč: hezkej kluk, modrý oči, vysokej, blond, maximálně pár šedin, švihák v nejlepších letech, celkem ve formě. I bez posilovny: kdo to může říct?

Ale jinak je fakt těžký si tě po těch patnácti letech, co tu nejsi, aktualizovat a představit si tě v těch divných hadrech, co se teď nosí, s chytrým telefonem a ověšeného dalšími zbytečnými vychytávkami, v kanceláři nebo cestou do práce, jak si blbě vyspalý čteš v metru zprávy. Jak fňukáš a chodíš po doktorech. To by ses asi divil i ty. Ale zvykl by sis, patří to k tomu, nesměj se mi!

Pravděpodobně bys měl krásnou ženu a nějaké množství dětí a byl ve větší či menší míře šťastný. Nevidím důvod, proč by ne. Na druhou stranu, já jsem neviděl spoustu věcí.

A zbytek? To by bylo asi na tobě. Třeba bys hodně cestoval, naučil se řadu jazyků a dokončil několik škol a pak bydlel v nějaké zapadlé chajdě v Kanadě nebo bůhvíkde jinde. 

Anebo bys vydělal balík peněz a měl obří dům někde na kraji města a na zahradě pěstoval nějaké nesmysly. Možná bys měl kočku, pravděpodobně tlustou.

Jsem si skoro jistý, že by mě tvoje žena trochu nesnášela. I tak bych ale občas přijel a hráli bychom spolu ukradené Heroes III. po síti virtuálně natažené mezi pokoji. Do noci, ale nikdy bychom to nedohráli, protože to se dohrát nedá, ale o to vůbec nejde. Anebo bych nepřijel, protože bych sám sebe přesvědčil, že mám moc práce, ale to by byla věčná škoda.

Možná bychom se ještě potkávali na hanspaulce a bezpochyby by ses mi smál, jakej jsem nekop, a měl bys pravdu, ale já zas třeba líp jezdím na kole. Proč jsme se vlastně pořád museli v něčem předhánět, nevíš? Taky nevím. Piškotův pohár bychom nepořádali, protože by nebyl důvod. Ale třeba bych ti někdy přihrál na gól. Sólisto.

A někdy bychom spolu přes týden šli na oběd a nadávali, jak je to drahý a hnusný, a jak se ty naše děti spolu rvou. Úplně stejně, jako jsme se rvali my. Jedno by druhému vyrazilo zuby činkou a to druhé by to první zase roztočilo na křesle tak, že by si rozsekalo ústa o zeď. A ještě by se tomu tlemily. A byly by si děsně podobný.

Někdy bychom si možná ještě zabrnkali a zapěli, jenže bychom zjistili, že si už z Mňágy pamatujeme jen ty největší fláky a že se nám stále hůře mačkají barréčka. Což by nám zas tolik nevadilo. Vadí akorát to, že tu nejsi.

- Zapomeň na mě! 

- Je to nemožné!

text a foto Řízek, foto nejspíš máma