TOLEROVANÉ KOPYTO

Zůstat někde déle, než by bylo záhodno, je vždycky trochu svízel. Z toho pak plynou takové ty dojemně debilní příběhy: nejsmutnější lední medvěd na světě žil v betonové kostce v nějaké snad severokorejské zoo a pošel. Poslední tučňák se roky dvořil betonové samici a pak pošel.

V našem malofotbalového klubu jsme těmi medvědy já a Vašek. Zbytek smečky se zranil, nebo se prozíravě zavčasu začal věnovat jiným činnostem a sleduje nás, pokud vůbec, zpovzdálí. To se týká jak nepočetné skupinky ostatních otců-zakladatelů, tak (s výjimkou Matyáše) i těch, kteří přišli o fous později, v období jakéhosi rozkvětu, a tak třeba pamatují naše "zlaté roky" (ano, hráli jsme chvilku i předposlední ligu, rádi o tom vyprávíme).

Medvěd Václav chodí ve čtvrtek, kdy se hraje Liga, na angličtinu, nám zbývají tři hodiny do výkopu druhého zápasu sezony (která se beztak nedohraje, ale nepředbíhejme), přičemž první kolo skončilo ostudnou prohrou 1:8 a naštvaným odchodem naší španělské hvězdy, v kuloárech přezdívané Otylý Messi.

To by nebyl takový problém, horší bylo, že jsme zbyli zhruba tři. Včetně mě, velmi křehkého v podstatě emeritního hráče, jejž nedobře zhojené jarní zranění vyhnalo z oblíbeného prostoru mezi tyčemi do vynuceného exilu ve zbytku hřiště, kde se viditelně trápí. Vůbec jsem hrát nechtěl, protože mě nějak bolí třísla a břicho a tak.

Nový vedoucí mužstva Filip to užuž chtěl vzdát, pak jsem si nasadil svou nejsilnější fotbalovou zbraň, a sice ukecávání. A protože i Filip zabojoval, nakonec jsme k Hostivařské přehradě dorazili v přesném počtu, třebaže řada z nás asi měla pro ten večer jiné plány. Řada z nás by se asi divila, že tam vůbec je. (Dál to asi nemá smysl rozebírat).

Našemu novému brankáři je 22 let a je po všech stránkách lepší hráč než já. Možná je i v soukromí lepší člověk než já. Nevím, kolik z mých spoluhráčů ještě bydlí u maminky. Jsou o půl generace mladší, ale fajn, protože mě tolerují, i když jsem kopyto, mám šediny a hypotéku. Ale přiznám se, že se mezi nimi cítím trochu nesvůj.

Kéž bych svou fotbalovou nešikovnost mohl třeba svést na bolavá třísla! Ale to bychom si lhali do kapsy. Prostě kulhám po hřišti zpravidla tam, kde není míč. Teď mi zrovna někdo přihrál před branku. Strašně naivně obcházím ještě mnohem staršího brankáře, oba padáme, ale míč leží přede mnou metr, stačí ho jen v pádu trefit. Jenže já ho jen lehce lízl a balon se strašně pomalu dokoulel za čáru. Tak takhle vypadá vítězný gól. I na naše poměry mimořádně hnusná podívaná.

Forejt se raduje. Dát první branku je, řekl by jakýkoli spolukomentátor, vždycky dobré. Tým se uklidní, spadne z něj nervozita. No a hlavně teda vede 1:0. Do přestávky se ukáže, že soupeři na nás nestačí. Vedeme 4:0, mění se strany. Předvedu to, v čem je asi má nová fotbalová role: stoupnu si ke vzdálenější tyči, prudká přihrávka projde skrz vápno a já ji velmi nejistě zblízka uklidím do sítě. Je to s podivem, ale o chvíli později mám na nešikovné noze hattrick, ale brankář chytá. Filip dá čtyři góly, nakonec vyhráváme 8:0, což nám v součtu s předchozím zápasem vychází na nevídané pozitivní skóre 9:8. Nadšen každému vyprávím, že dva góly jsem dal jen jednou v životě - a sice oba jako brankář z výkopu, nikoho to pochopitelně nezajímá.

O týden později je nás už přeci jen víc. Václav přišel s novou výmluvou, tentokrát je v preventivní karanténě. Z matadorů jsem tak jediný a nestíhám už od začátku, protože nemohu najít parkovací místo. Počátek utkání tak sleduji z lavičky, z čehož vyplývá, že tentokrát máme k dispozici náhradníka.

Dáváme dva rychlé góly, když jsem konečně vpuštěn na trávník, ocitám se na svém oblíbeném místě u pravé tyče, kde mě se štěstím nachází Matyášova křižná přihrávka. Dá to velkou práci, ale míč je nakonec v síti. Opět z jednoho metru. V poslední minutě končí můj zhruba třetí kontakt s míčem těsně vedle.

Každý správný špatný tým po vedení 3:0 o pauze přestane hrát. Náš nový brankář Karel se ve svém sektoru okázale nudí, a tak jsme po jedné troufalé rozehrávce potrestáni. Utkání nevalné úrovně spěje do finále, rozhodčí už má spíš myšlenky na noční cestu z periferie, ale Filip, náš (do příchodu Karla) jediný fotbalista, ještě nedal gól. První pokus mu pokazí soupeřův obránce, který si doslova přivlastní jeho branku, ale v poslední minutě obejde několik hráčů a konečně taky skóruje.

Radujeme se asepticky, do hospody nejdeme, ona už je stejně pod zákonem, a prcháme domů sledovat aktuální zprávy. Schválně, jestli tuhle vítěznou minisérii mladých mužů s výjimkami zastaví další soupeř, nebo plukovník Prymula.

text a foto Řízek

TRIATLON V UVOZOVKÁCH

Balil jsem si: kartáček na zuby a pastu, kdyby na ně došlo, ponožky, tričko a trenýrky (taky spíš záložní), horské kolo, běžecké boty, švýcarský nožík, přilbu, roušku a pak jsem se zarazil. Je to přece jenom triatlon, i když (už) spíš společenský. Takže jsem tam ty plavky, brýle a ručník přece jen přihodil, ale moc jsem tomu, že vůbec vlezu do rybníka, nevěřil. 

Nevím, kdo z nás dvou první přiznal, že se nám do Holan zas tak moc nechce. Každopádně panovala shoda  - jakkoli tu akci máme hrozně rádi, volných víkendů je pomálu a tlaky okolí se taky nedají úplně přehlížet. Nicméně v sobotu ráno nakonec zastavil na Zelené lišce modrý transportér, což je jakýsi tradiční posel dobrodružství, pohltil mé hanebně špinavé kolo, krosnu i strašně moc věcí, které jsme si za poslední dobu nějak nestihli říct.

A jelo se na sever, přes jedinou pumpu na světě, kde nemají kafe. Obdivoval jsem kamarádovo nové, lehoučké a zářící kolo S-Works, i péřovku, kterou si s sebou prozíravě vzal s vidinou chladného večera.

Na triatlonu se od mé poslední (předloňské) účasti změnilo ledacos, třeba i kemp, jenž měl být naším zázemím, jak jsem dezorientovaně zjistil. Na druhou stranu takový Péťa tu pořád jako vždycky byl, ale nevypadal, že by se chystal soutěžit. "Kde jsou závodníci?" ptali jsme se, zatímco se z chatek trousili rozespalí účastníci předchozího večírku. Smích potvrdil, co jsme více méně očekávali. Dostali jsme diplomy za účast a pak jsme dohustili pneumatiky, načerpali vodu do bidonů, přibrali ještě Mílu a vyrazili aspoň projet krásnou trasu cyklistické části.

Babí počasí vyhnalo do pedálů celou řadu lidí. V mém oblíbeném stoupání na Vlhošť bojovala silnější paní na elektrokole s loužemi, které ji obklíčily a chtěly ji snad ten samohyb zkratovat. Dostal jsem se díky tomu na čelo fiktivního pelotonu, ale pak, v nejprudším kopci u hájovny, se ozvalo bzučení a madam se kolem mě prosmýkla a nezadržitelně mířila k etapovému vítězství, protože ve skalách už žádné louže nebyly.

Vlastně poprvé jsem se rozhlížel kolem sebe. Třeba na Hvězdě je hezká alej, kterou jsem nikdy dřív nezaznamenal, protože už jsem se mentálně připravoval na blížící se technický sjezd zvaný Broučci. Však jsem se z něj taky několikrát skutálel. Dneska jedeme opatrně, vyhýbáme se houbařům s plnými koši i trempům a už jsme za Úštěkem a cesta vede po písčité, místy plážové cestě vzhůru na Skalku.

Tam už na nás čekají ostatní účastníci "triatlonu" a přesolené jídlo a pokračuje se k další pivní zastávce zvané U tlustejch prdelí (není to sebereflexe závodníků). Na stole bufetu nacházím hopíka, zato opět ztrácíme skupinu a bez nehod se vracíme do kempu a je to poslední pohyb tohoto dne, protože v rybníku plavou jen labutě a šlapadla, dojít na blízkou zříceninu se nám nechce a o pingpongu za 20 korun na hodinu jen uvažujeme, ale bez konkrétního závěru.

Večer, sotva se unavení "závodníci" vzbudí, se zapálí oheň. Péťovi pění pivo, v poměru 42 ku 58 se namíchá australské víno se žirafou s kolou a kdo se včas nevzdálí, dostane za úkol opékat maso a přijímat reklamace. Vzpomíná se na někdejší pitky, provádí se vztahová archeologie a vedou se důležité řeči o homosexualitě ve večerníčcích a o tom, za jakých okolností se po souboji v kuličkách nemusí podávat soupeři ruka. Dostáváme se poblíž klíčového poznání: proč s námi nerady jezdí (některé) manželky a přítelkyně (protože vzpomínáme na někdejší pitky a řešíme homosexualitu ve večerníčcích). Akorát na to pravděpodobně do zítřka zapomeneme.

Po půlnoci zalézáme do obytného transportéru, který na šikmé ploše parkuje bez zatažené ruční brzdy. Kde se vzbudíme, tak nikdo předem neví. Vzbudíme se uprostřed koncertu Hop tropů, protože kolegové ohleduplně počkali, až ve dvě ráno skončí reprodukovaná hudba od sousedů, a vytáhli nástroje. 

Bylo to vlastně hrozně příjemné, i když to nebyl tak úplně triatlon. Ostatně ani Frantovo kolo není tak úplně S-Works, nýbrž ve skutečnosti přestříkaný rám z Tchaj-wanu koupený na Alibabě. A taky je fajn.

text Řízek, foto Ivan a Ř.

VÍKEND HUBENÝCH KOŘISTÍ

Vynořil se z nějakého křoví a v hubě měl cosi. Pokoušel se o nenucenou chůzi, ale bylo znát, že se strašně chce pochlubit. Pak mu malá myška vyklouzla z tlamy do trávy a začala černobílá groteska. Pepan v roli nemotorného tlouštíka zcela přehlíží hlodavce, který se mu z deseti centimetrů nepokrytě směje do obličeje. Pak po něm zase chňapne a poponese ho do úkrytu v listoví. A myš zase prchne. A pořád dokola. Pak to toho mrštnějšího přestane bavit a zmizí napořád.

Je víkend hubených kořistí, ale to ještě nevíme. V neděli časně ráno nakládáme do auta dva prostorné koše na houby a tchána coby navigátora a jedeme do Křečovic, protože zrovna tam mají ten nejlepší houbařský les. Serpentinami k Neveklovu se kdysi hbitě proplétal tchánův trabant, jeho někdejší majitel na zadním sedadle pozoruje okolí a působí dojmem, že si výlet velmi užívá, i když jedu na jeho vkus moc rychle (ale opravdu si nemyslím, že jezdí jak sráč, což mi často předhazuje).

Jenže za Neveklovem je uzavírka, s čímž jsme nepočítali, a tak do Křečovic přijíždíme křivolace odjinud a tchán volá: To není země, ale zahrádka!

Zahrádka možná, jenže ten správný, voňavý a mlčenlivý les nemůžeme najít. Zatímco jinde v Česku lidé odnášejí z hvozdů posledních pár obřích hřibů a fotí si je na Instagram, zmateně popojíždíme po malebné krajině a jako Wabi Daněk hledáme místo, kde ještě kousek lesa zbyl.

Konečně parkujeme nedaleko (asi) bývalé hájovny, která svému původnímu účelu nejspíš neslouží, namísto toho k ní vedou šipky Svatba A+M. Možná Anička a Martin. Pokud je ženich gentleman, pustil svou nastávající na první místo cedulky. Ale taky to mohli pojmout čistě abecedně: Aleš a Martina třeba. Možná ještě dospávají svatební noc.

Přemýšlím o tom, zatímco bych měl nacházet houby. Jenže les je suchý, hřiby se mu vyhýbají. Já ani tchán v listí a mechu a jehličí nevidíme nic, jen Maruška sem tam najde babku, protože je nejmenší, a má proto nejlepší přehled (což už v životě při té příležitosti slyšela tisíckrát). Hej, a co když je to úplně jinak? Třeba je to Alice a Magda, Alfréd a Mirek...

Tchán konečně nachází aspoň klouzka a já malinké, ale krásné bedly. "Ty bedly bych být vámi nejedl," konstatuje Maruščin kolega, doktor historie a zjevně i amatérský mykolog poté, co mu žena zašle snímek kořisti. A zdá se, že má pravdu, bedly červenající, podle některých zdrojů jaksi jedovaté, zahazujeme, i když mi to trhá srdce. I bez nich však bude dost hub na chudší bramboračku pro dvě a půl osoby. Ostatně, celé jsme to vlastně podnikli zejména proto, abychom pak jednou našemu potomkovi řekli, že byl na houbách, když byl na houbách.

Cizí potomci jsou už ve věku, kdy vymýšlejí taškařice. "Babičko, řekneme Lukášovi, že jsme mu snědli tu jedinou švestku, co má na svým stromě," navrhovala před časem neteř.

Nazrál čas ji utrhnout doopravdy. Stázina se úkolu ujala zodpovědně. Zatímco Pepan bloumá po zahradě a možná hledá myšího běžence a Maruška se těší na úspornou bramboračku, krájím jedinou švestku na malé kousíčky, aby se na každého dostalo. Je skvělá a je to důkaz toho, že čas od času ke štěstí stačí i hrozně málo, třebaže většinou fakt ne.

text a foto Řízek

ZPRUZENÝ A ZPRUZENĚJŠÍ

Jak se často stává, že jsou lidi podobní svým psům a vice versa, nedá se to úplně extrapolovat na chovatele koček. Nechci říct, že kočky vypadají všechny plus minus stejně, ale potenciál podobnosti s lidmi je u nich přeci jen slabší než třeba rozdíl mezi jezevčíkem a bernardýnem anebo Horákovým laboratorním psem, a to kvůli menší rozmanitosti těchto oprsklých a rozmazlených zvířat.

O mně ani o mé ženě se třeba nedá říct, že bychom byli nějak výrazně tlustí a chlupatí, černí ani líní a tak. V čem si jsme ale extrémně podobní s naším zvířetem, je totální rozladění, pokud je nám blbě a nemůžeme se hýbat, jako jsme zvyklí. A nedokážeme to pochopit a zkoušíme to pořád dokola.

Pepan třeba nesnáší horké letní dny v malém bytě; je schopný je celé proležet v jakémsi vegetativním stavu ukrytý pod postelí a vylézt jen kvůli jídlu a naopak.

Tuhle zpruzenost jsem považoval za ultimátní, ale není to tak, ukázalo se, že daleko větší malér je límec. Pepan sice (možná) překonal nevyléčitelnou nemoc, ale nebylo to zadarmo, jeho hřbet je zjizvený mnoha rankami po 84 injekcích a ta jedna z nich byla mimořádně hnusná a hnisavá – a ty mu prostě nevysvětlíš, že ten šmirglpapír, co má místo jazyku, v tomto případě hojení nepomáhá, ba naopak. Musíme zase na veterinu, ale neboj, žádné injekce. Copak? Proč syčíš na roztok s dezinfekcí? Aha, ty tam vidíš tu zlou stříkačku...

Pepan dostal plastový límec, což je mezi kočkami považováno za extrémní potupu. Okamžitě upadl do hluboké deprese a okamžitě upadl, protože jeho tělo bylo načas zbaveno tykadel a senzorů v přední části, které za normálních okolností zaručují hladký průchod soupravy labyrintem nábytku. Zároveň přešel na zcela nový způsob chůze s hlavou útrpně skloněnou k zemi. Když odchází z ložnice do obýváku, satelit kreslí takové vlnovky těsně nad zemí.

Já vedro taky nemám rád, ale daleko horší je právě to, když mi někdo znemožňuje pohyb, konkrétně běhání. Jako třeba aktuálně natažené tříslo, nebo co to vlastně je. Časově se to zcela kryje s Pepanovým límcem. Takže teď jsme oba nesnesitelní a žena, sama v předběžné karanténě, nás střídavě konejší a ošetřuje.

A my chodíme dokola po malém bytě, kulháme a se svěšenou hlavou, on se satelitem, já bez něj, si smutně zpíváme: "Kaž-dý krok je utr-pe-ní, kaž-dý krok je de-pre-se!" a satelit se houpe do rytmu. 

Ale ten límec, to je ještě slabý odvar proti košilce. Navlékli jsme jej do ní a vypadal nikoli jako zpovykaná domestikovaná šelma, nýbrž jako jakási jitrnice s podvozkem. Po obléknutí na protest odmítl držet rovnováhu a narazil do zdi, jako maratonci na 35. kilometru anebo já po jedné svatbě. Tak jsme to zase sundali a vrátili mu límec, ale zaplaťpánbů se mu to hojí, tak už to snad nebude na dlouho. Dva nasraní samci na čtyřiceti metrech čtverečních je víc, než se dá ve střednědobém horizontu udržet.

text a foto Řízek