středa 28. dubna 2010

S MIKROFONEM ZA LAKROSEM


Ty dějiny nepřepisujte!
text a fotky Řízek

Usednout na věž nad hrací plochou, do ruky popadnout papír se sestavami. Nasadit sluchátka s mikrofonem a rádoby suverénní polohu hlasu. Otočit kolečkem hlasitosti a začít se potit. „Dobrý den, vítám vás u čtvrtfinále boxlakrosového Memoriálu Aleše Hřebeského,“ slyší příjemný hlas ve sluchátkách. Svůj. Zatímco se borci pod věží shlukují do svých zahajovací formací, komentátor-elév se potápí v neprobádaných vodách hry, kterou si myslel, že už celkem zná.

V internetovém věku jde leccos tak nějak rychleji a nedá se pokaždé říci, že je to fajn. „Vypadl nám komentátor, potřebuju, abyste to vzali vy,“ dozvěděli jsme se s Milanem pár minut před začátkem jednoho ze čtvrtfinálových bojů od šéfa věhlasného turnaje. Aby bylo jasno, nejsme žádní turnajoví nováčci – na věži se vyskytujeme už prý třetím rokem, a proto jsme již dávno lakrosoví experti a klidně by si nás mohli pozvat do televize.

Nebo radši ne.

On-line přenos běžel schovaný na jednom sportovním serveru a pravdepodobně se na něj dívali právě ti dva lakrosoví nadšenci, kteří se z nějakých příčin nedostavili přímo na stadion. I tak to bylo až příliš velké publikum a server nevědomky hazardoval se svou pověstí.

Milan, který převzal otěže komentování o poločase, mi striktně zakázal, abych sem dával odkaz na popisované video. Budete si ho muset najít sami.

Ale fakt nečekejte Zárubovo přepisování dějin, Dusíkův lehký amok pokaždé, když se někdo pohne směrem k brance, Bosákovy lehkonohé fórky či Čapounovu analytickou záplavu předůležitých statistik o tom, kdo v posledních pěti vzájemných zápasech spotřeboval nejvíc kyslíku. Řízek s Milanem přinesli do historie českého komentování dva nové fenomény. Tím prvním bylo popisování viděného: když se útočník jednoho celku řítil sám na branku, dozvěděli se ti dva diváci, že se útočník... kde je jen v té soupisce to číslo... tak už ne, už mu ten míček sebrali.

Tím druhým bylo ticho.

neděle 25. dubna 2010

VÝLET PLNÝ PŘEKVAPENÍ


Na místě, kde se dá dělat úplně cokoli
text Kubča, mobilní fotky Řízek

Překvapením bylo už to, že jsem po páteční svatební oslavě vůbec vstal a dorazil s mírným zpožděním na uklízení klubovny. Tam jsem se snažil nepřekážet a vyvolávat alespoň dojem, že něco dělám. Naštěstí někteří ostatní na tom byli lépe, uklízeli a dokonce s sebou měli kola na plánovaný výlet. Navíc na mě počkali, než jsem zavezl domů svatební dary (díky, díky moc!) a já jsem se tak mohl přidat k výpravě za skrytými krásami Radotína.

Dalším překvapením pak byla trasa, po které nás Franta vedl do kopců. Poté, co jsme si vytlačili kola krásným a nedotčeným údolím, jehož polohu bohužel nesmím prozradit, protože by tím přestalo být nedotčené, nás čekala už jen pohodová vyjížďka na kole. Alespoň jsme si to mysleli.

Frantu a Řízka bohužel posedl duch piráta z D1 a snažili se vzájemně vyhazovat z pěšiny. Ještě, že nad ní nebyly nainstalované žádné kamery.

Vrcholem výletu byla skalní vyhlídka, na které se podle průvodce dalo dělat úplně všechno. To jsme sice nestihli, ale alespoň jsme se rozvalili na slunci a nasávali sopečný prach z Islandu. Když jsme se nabažili prachu i vyhlídky, čekal nás už jen poslední výšlap do Vonoklas a pak nádherný sjezd podél modré značky s několika překvapivými hupy. Cestou zpět se někteří z nás mohli těšit na pivo a hermelín čekající v klubovně.

Závěrem nezbývá než pozvat milovníky nedotčených radotínských koutů, vyhlídek a tlačení kol do kopců na příští projížďku s Frantou.

úterý 20. dubna 2010

SVATBA OBJEKTIVNĚ


Lampióny, náklaďák a stroboskop
text a fotky Řízek

„To ne, svatbu musí popsat někdo objektivní,“ bránil se novomanžel Kubča nabídce, aby povyprávěl, co se od pátečního poledne do sobotního rána vlastně odehrávalo. I když pomineme fakt, že objektivní psaní je mýtus, není to snadný úkol. Chyběl jsem totiž na obřadu (dejme tomu, že kvůli sopečnému daru z Islandu) a na svatební noci. I když ta je prý taky mýtus.

Nerad bych se mýlil, ale obřady bývají většinou dost podobné. Tentokrát to bylo ozvláštněné tím, že dvakrát ano zaznělo v Brdech na Skalce. Někde poblíž má být nějaký meteorologický radar, ale ten tentokrát nebyl důležitý. Nevěsta Martina byla krásná a spanilá, ženich Kubča elegán, svatebčané dojatí a dostali v modré krabičce luxusní bonbónky, uprostřed nichž se ukrývala mandle, nebo něco takového. Velmi chutné. Žádné překvapení nenastalo, nevěsta neutekla, ženich si to nerozmyslel. Mohlo se tedy pokračovat na hostinu. No a tam jsem vlastně taky nebyl.


Na večerní mejdan už mě neklidná sopka (a tím nemyslím Marušku) pustila. Klubovna byla obležena známými i neznámými lidmi, z nichž řada z nich měla lahve a vybízela ke společnému pití z plastových kalíšků. Novomanželé se pořád usmívali, nevím, jak to dělali. Všude byla spousta jídla a myslím, že mohu objektivně (!) napsat, že hlavní hvězdou byl nakládaný hermelín – tedy, jak říká Václav, když zrovna nespí na židli, náklaďák.

Nejkrásnějším momentem, když pro tentokrát pomineme nevěstu, byly létající lampióny. Organizace jejich startu se zhostil Franta tak vehementně, že naprostá většina přítomných nabyla dojmu, že ten srandovní pán to i celé vymyslel, nakoupil a připravil. Tato zábavná pyrotechnika se prý nesmí používat v okruhu padesáti kilometrů od letiště, takže vlastně nikde, ale díky sopce bylo nebe vymetené, a tak naše lampióny mohly tak maximálně přeletět Berounku a zapálit Lipence.

Pak následovala nekonečná diskotéka – a zde nám, dýdžejům, neustále někdo házel klacky pod nohy. Geniální playlist vždycky zrušil někdo, kdo si prostě musel na něco kliknout. Nevím, jestli jsme to byli my, nebo agresivní stroboskop, ale nedlouho po začátku naší diskotéky se klubovna bezmála vylidnila, připomínajíc pak ten vzdušný prostor. A protože jsem byl uvnitř, co se dělo vně, mi bylo ukradené.

Nad ránem jsme se trousili domů, někdo spadl do řeky, jiný do skladu. Další spal na židli. Odcházeli jsme se ženichem, který se i nadále usmíval. Mezitím jeden můj kamarád, který si nepřeje být jmenován, v batohu odnášel i dvě sklenice úžasných nakládaných hermelínů (jednu pro něj, jednu pro mě), protože bylo nutno ctít plíhalovské „dvě sousta do kapsy a jedno do břicha.“ Jestli je přiznání polehčující okolnost, tak se přiznáváme...
-------------------------------------------------------------------------------------------------

Martino a Kubčo, přeju vám, ať vám to vyjde a ať spolu zažijete samý hezký věci.

čtvrtek 15. dubna 2010

VEJTAHA NA OBAMOVI


Tříkilové nasávání prezidentů
text a fotky Řízek

„Být novinářem, který čeká na letišti na přílet prezidenta Obamy, není kdovíjaké terno,“ postěžoval minulý týden ve sloupku v tištěné MF Dnes jeden redaktor. Vadilo mu, že dvě hodiny bezpečnostních prohlídek jsou vyváženy jen minutou Obamy. A protože takové texty přece nepatří na papír, ale na blog bezesporu jo, stěžuji si i já. Být novinářem, který čeká na letišti na přílet prezidenta Obamy, není kdovíjaké terno!


A co teprve na Medveděva. Moje čtyřdílná letištní mise totiž započala právě s jeho příletem. Neslavně. Na mramor starého ruzyňského letiště mi upadl foťák, že se všichni novináři s útrpným výrazem otočili. Přežil, ale Medveděv přiletěl pozdě. Já s ním, v jedenáct v noci jsem zmrzlý doma a ten malý pán ani nezamával.

Od focení jsem tam nebyl - od toho tam byli profíci. Měl jsem jen dělat to, co ten nespokojený kolega, a sice čekat a psát. Přesto se mi podařilo splašit zábavnou hračku, která nekonečné čekání vylepšila. Obří objektiv! Obama přivezl úsměvy, ty přítomným fotoreportérům vyloudila na rtech i kombinace mého prťavého nikona s třístovkovým objektivem o rozměrech protitankové střely. Vypadalo to asi jako xenony na felicii. Přesto jsem prezidentské mávání asi jako jediný nezachytil (neostřilo to), zato mám policajtku.


Odpoledne odlétal Medveděv, červený koberec byl na svém místě, policajtka taky, malý muž v modrém saku se dokonce i otočil a zamával. Tentokrát jsem se soustředil a mávání mám. Uniformované múze jsem řekl: "Na shledanou," a ona odpověděla: "Na shledanou."


A v pátek ráno odlétal i Obama. Pyrotechnický pes očmuchal mou batožinu a tajný agent vyzkoušel, jestli moje D 90 opravdu fotí, a není to ve skutečnosti protitanková střela. Prezident přijel v koloně a mával tak dlouho, že jsem ho obrazově sejmul i já. A pak mě málem odfoukly rotory Air Force One, což bylo přesně to, bez čehož by summit nebyl pořádným summitem...


A to bylo tak nějak vše; ledva se prezidentský speciál odlepil od země, v tramvaji jsem rozžvýkal několikrát zrentgenovanou a očmuchanou svačinu a začal se těšit na nějaké další nasávání celebrit.

neděle 11. dubna 2010

VLASTENCI A BRBLÁNÍ


FC Forejt a TBC Lachtan vs. rozhodčí
text Vlastík, fotky Marťas

Tak nám začala konečně po zimní pauze jarní část Hanspaulské ligy. Naše nadšení a nabuzení z halových tréninků vzalo za své ještě před zápasem, kdy rozhodčí řekl, že Vašek, Kajetán, Rádoš a Marťas nemohou hrát ve své obuvi. Vašek jako kapitán zkoušel argumentovat tím, že hrajeme již roky a nikdy se nám to nestalo (bohužel v pravidlech je popis obuvi pro tento druh hřiště a speciálně Vaškovy lité kopačky opravdu tuto podmínku nesplňovaly). Tohle ovšem věděli všichni až na Vaška. Nakonec tento úvod odnesl Marťas, který se neměl do čeho přezout. Bylo to citelné oslabení.

Řízkovu verzi příběhu si můžete přečíst zde.

Nyní k samotnému zápasu. Ten nezačal špatně, ze začátku jsme soupeře do ničeho nepouštěli, a navíc se Rádoš v jediném našem světlém momentu řídil heslem „Když nevíš co s míčem, tak vystřel“ a vymetl šibenici. Zde musím konstatovat, že to byla naše jediná přímá střela na bránu!!!! Zápas byl takový nemastný neslaný, přesto se vše mohlo vyvíjet jinak, kdyby...


Stále za stavu 1:0 vymyslel „skvělý“ svazový rozhodčí pro nás penaltu. Bohužel ji šel kopat Vašek, který sice nemá natrénováno, ale dle jeho slov si věřil. Myslím, že v tu chvíli trochu ztratil soudnost. Na druhou stranu my jsme mu to dovolili kopat, byl to tedy od nás alibismus. Myslím, že Matyáš, Kajetán, nebo Radim by byli lepší exekutoři. Nicméně v klíčovém okamžiku zápasu vést dva nula, vše by vypadalo jinak. Věřící si Vašek však ani netrefil bránu. Pak přišel zmar, nejprve Matyáš provedl faul, který viděl jen rozhodčí, a za připomínky dostal žlutou kartu. Poté fauloval Kajetán, s míčem trefil i nohy soupeře a na světě byla druhá žlutá karta. Poté již soupeř vyrovnal po našem nedůrazu.

Zde musím říci, že rozhodčí neuznal soupeřům regulérní branku a nastřelené břevno. Těmto situacím předcházel údajně špatně vhozený aut (toto viděl opět jen rozhodčí). Za stavu 1:1 se šlo do druhého poločasu. Ten pokračoval ve stejném duchu výroků rozhodčího, pozastavovali se nad tím i náhodní diváci od vedlejších hřišť. Bohužel náš jindy celkem klidný tým pomalu vřel a supěl a bylo jen otázkou času, kdy tento přetlak vypluje na povrch. Zpátky ke hře. Soupeř opět zahrozil nastřelením břevna tentokráte z vymyšlené penalty proti nám. Řízek si brblal pro sebe, neboť soupeřův hráč při situaci předcházející penaltě pořádně zařval, a výsledkem byla další žlutá karta. Vzápětí chyboval Matyáš a soupeř se ujal vedení.

My jsme nebyli schopni adekvátně reagovat, rozhodčí, který pískal jen to, co viděl jen on, tomu nepřidal, a tak přišel další trest, vlastní gól Rádoše. Za stavu 3:1 už bylo prakticky rozhodnuto. Přesto přišel i v těchto okamžicích parádní moment. Vašek ve snaze ubránit soupeřův protiútok vyslal na Řízka střelu hodnou jeho vzorů z Ligy mistrů, my všichni už viděli další parádní vlastenec, proti byl ale Řízek, který vystřihl možná nejlepší zákrok sezóny. Přesto se soupeř ještě dočkal, v poslední minutě rozhodčí opět vymyslel penaltu, a tu soupeř bezpečně proměnil.

Mohlo by se říct konec, ale nebyl. Nějak jsem to nevydržel a začal si brblat pro sebe. To jsem neměl dělat, rozhodčí nejprve vytáhl červenou kartu, poté si to rozmyslel a dal mi jen žlutou. Pro mě první za pomalu desetileté působení v Hanspaulské lize. Vše je jednou poprvé. Po zápase jsem ještě krotil Řízka, chtěl rozhodčímu poupravit úsměv a Vašek s ním bezpředmětně debatoval. V tom, že rozhodčí pískal jen to, co viděl jen on, jsme se shodli i s hráči soupeře.

To vše nás ale neomlouvá. Náš výkon byl hodně špatný, a nic na tom nemění to, že Vašek nedal penaltu, kterou šel nesmyslně kopat. Pokud chceme vítězit, musíme přidat úplně ve všem. Hlavně se naučit přihrát si na dva metry a vystřelit na bránu. Pokud za šedesát minut trefíme prostor brány pouze jednou, vyhrát prostě nemůžeme. Konečná bilance: branky 1:4, žluté karty 4:0.

Tak toť vše. Příště to snad již bude lepší.

Za FC Forejt Vlastík

sobota 10. dubna 2010

NESPORTOVNÍ PÍSKÁNÍ


FC Forejt - TBC Lachtan 1:4, na penalty 1:2, na žluté karty 4:0
text Řízek, fotky Marťas a 1x Řízek, editor Maruška

„Je mi jedno, jak pískají ostatní. Já pískám takhle,“ objasnil mi rozhodčí po prvním našem letošním utkání hanspaulské fotbalové ligy, proč zápas zlikvidoval. Nekňuba s píšťalkou a kartami pravděpodobně krátce předtím absolvoval lobotomii nebo nějaký únos mimozemšťany, jinak si jeho počínání neumím vysvětlit. Nebo tam byla někde skrytá kamera.

Vlastíkovu verzi příběhu si můžete přečíst zde.

Úhrnem to byly tři penalty, z nichž dvě viděl jen on, třetí dokonce jen slyšel (!), čtveřice žlutých karet vesměs za nic, naprostá absence nějakého citu pro hru a pískání totálních ptákovin. Ale pozor, borec měl rozhodcovské zkoušky – hádám na šerm, krasobruslení nebo pouštění draků. Než budu pokračovat v monotónním ublíženém tónu, jen důležitá poznámka: prohráli jsme si to v podstatě sami.


Taky jsme ale vůbec nemuseli hrát. Arbitr usoudil, že ošoupané kopačky jsou taky kopačky, a poslal polovinu týmu přezout (na umělku se s nimi nesmí, přesto s nimi polovina lidí a týmů hraje). Náš kapitán se naštěstí vejde do mých sálovek a procházka po sídlišti mu jen prospěla a Kája po zápase prohlásil, že se mu v turistických botách hraje lépe, a kopačky zahodil, ovšem z Marťase se nedobrovolně stal fotograf. Už tohle bylo divné, ale to byla jen předehra.

Byť jen s jedním hráčem na střídání jsme se do soupeře pustili s vervou nám vlastní. Docela nám to, pravda, usnadňoval herecký tým TBC Lachtan. Někteří jeho hráči nebyli s to pochopit, že se hraje na žluté, ne bílé čáry a že při autovém vhazování že se musí stát pevně na zemi. Jejich vyskakování tak zchladil Rádoš. Jeho placírková zkusmostřela se mu vrátila, a zatímco se polovina týmu chytala za hlavu kvůli zahozené příležitosti, volejbalista vypálil podruhé – a do šibenice.

To byla naše první a vlastně i předposlední střela v tomto duelu, čímž už jsem dopředu vyzradil důvod, proč by nám to blb ve žlutém triku (rozhodčí) neprohrál, i kdyby pískal ještě hůř. Lachtani měli protivný zlozvyk padnout a zařvat pokaždé, když jejich akce skončila nezdarem. Maminky na Jižňáku znovu a znovu otvíraly okna a přesvědčovaly se, jestli jsou jejich děti v pořádku. Po faulu, kdy se Matyáš provinil asi tím, že se na soupeře zle zatvářil, jsme tak vyfasovali první kartu za řeči.

A bylo to čím dál horší. Kajetán skluzem čistě získává balón, řev jak u zubaře – a další karta. Sudí byl v rauši, jinak se nedala vysvětlit penalta, kterou proti nešťastným Lachtanům posléze vymyslel. Václav ji však blahosklonně poslal vedle. A pak bylo hned vyrovnáno a přišla přestávka.

Pak jsme dostali další kartu – zasloužil jsem si ji, protože jsem nepěkně tituloval simulujícího Lachtana, namísto toho, abych tak označil rozhodčího, který si to zasloužil tak třicetkrát oprávněněji. Druhá karta v životě! Další student DAMU si posléze vyprosil penaltu, když sudí viděl Venálovy ruce, a ono to zatím bylo břicho. Rádoš se za postranní lajnou svíjí smíchy, to už je moc. Břevno. Balón ve vápně málem v náručí na druhé straně – hrajte dál. Soupeřům sudí neodpustil jen skákané auty.

Na 3:1 skóroval nešťastný Rádoš, přičemž vlastenec se předtím málem povedl i Václavovi – kdyby takovou bombou otestoval bibendum v druhé brance, mohlo to být veselejší. Takhle se pak už jen zranil Radim, což Marťasovi poskytlo pět minut před koncem možnost nastoupit (a především boty). Tedy aspoň teoreticky, v praxi sudí obstrukcemi sněmovních rozměrů pustil Marťase do hry až půl minuty před koncem.

Stihl tak už jen poslední penaltu – provinil jsem se opět já. „Byl tam kontakt, slyšel jsem to, musel jsem to písknout,“ vejde nepochybně do učebnic pro svazové rozhodčí. Ano, byl, letmo malíčkem v brankářské rukavici, muselo to být hodně bolestivé. Lachtan upadl, jako by se na něj zřítil strom (aniž bych mu něco takového přál). Bibendum z penalty skóruje, žlutá pro Vlastu za řeči, závěrečný hvizd. Pak mi ještě rozhodčí zakázal napovídat kapitánovi, co nepěkného má napsat do zápisu o výkonu rozhodčího, jemuž v ústech chybělo pár zubů, patrně po nějakém podobném pískání. Nejsmutnější ale je, že Lachtani vůbec žádné nadržování nepotřebovali – s takovou by nás přehráli asi i tuleni.

Ale v tom, že jsem cestou k autu přes sídliště zabloudil, určitě mělo prsty to zakomplexované hovado!

středa 7. dubna 2010

STANLEY CUP V KLUBOVNĚ

Pot, krev a rock'n'roll
text a mobiloviny Milan

Poslední dobou jsme přivykli společenštějšímu trávení volného času. Co týden promítáme nebo se jinak bavíme v klubovně, navštěvujeme koncerty i festivaly, venčíme spolu psy. Stejně tak sobotní večer jsme nechtěli trávit doma. Když jsme ale pár minut před plánovaným začátkem akce poslali asi pět set tisíc esemesek, načež přišlo cirka pět set tisíc negativních odpovědí, a my seděli smutně tři u stolu, už se zdálo, že z toho dnes nic nebude.

Jako švábi do houslí se ale postupně plazili další a další příchozí, najednou nás bylo šest a začal turnaj smíšených dvojic v kroketbale nebo, chcete-li, v hokejketu, ve kterém naprosto pohořeli Vašek s Maruškou.



Když pak dorazil ještě Pája a Řízek, spojil se Pája s Marťasem a Řízek se Špínou a odehráli strhující mač o extrémně dlouhé hrací době, z nějž odešel poražen ten tlustější tým; neúprosné tempo hry jistě vycítíte z přiložené videoukázky.

Pak jsme ještě chvíli blbli, Řízek zahrál na moji kytaru, zatímco jeho dál hnila ve skladu, a už nám začala akce nápadně přetékat do druhého dne. Proto jsme uklidili hokejky, zuli brusle a vyrazili do postýlek.