středa 26. února 2014

HOVOŘÍ ENDORFINY

Pan Sváťa se dal do běhu. Ne teď, ale odhadem tak před patnácti lety. Tehdy, po padesátce, srdíčko začalo zlobit a ujít jen sto metrů bez zadýchání začalo být nemožné. Lékař varovně vztyčoval ukazovák. A nebylo divu: Sváťa prý tehdy vážil přes sto dvacet kilo. Teď muž z vísky na Příbramsku vstává každý den v pět ráno (jako vstával celý život do práce), zacvičí si a pak se jde proběhnout. Když zrovna neběží nebo necvičí, jezdí na kole. A chodí na běžecké závody, kde se po výkonu dává do řeči s neznámými zpocenými mladými muži. 

Kdybych neměl při cestě auto, a nenašel tak výmluvu pro náhlé rozloučení, dozvěděl bych se při zpátečním společném výklusu z Čerčanského chlumu, na jehož vrchol vedl závod, o panu Sváťovi ještě daleko více; více, než bych sám chtěl. Takhle jen vím, že drobný chlapík v trenýrkách a tričku loni absolvoval 53 závodů, z toho závodů do vrchu bylo 17, a že mu tak ten rok hezky utekl. A neváží už 120, ale 70.

Není to poprvé, kdy se s námi běžecký cizinec chtěl podělit o zážitky, a je to pokaždé jímavé. A podezřívám sám sebe, že tohle je jeden z hlavních důvodů, proč na závody chodím - jsou to ty minuty těsně po nich, kdy ze mě nehovoří vysokoškolsky vzdělaný Pražan, ale místo něj jen endorfiny, adrenalin, testosteron a smrad a všichni to asi mají podobné. Závody se pořádají proto, aby to bylo komu vyprávět. V cíli je nutné najít sušenky, čaj a především publikum.

"Pak jsem v lese před sebou zahlídnul Vlastu Šroubka, a to bylo špatně," chrlil onehdy po Běhu partyzánskou stezkou v sokolovně v Oseku u Hořovic neznámý veterán svlékaje si dres s číslem, přičemž posluchači jsme měli být patrně já, kolega Adam a přítel Václav. "A proč to bylo špatně?" přišlo mi slušné zareagovat. "No protože já nemůžu běžet jako Vlasta Šroubek!" doplnil očividně zcela samozřejmou věc. Šroubek totiž zřejmě v kontextu partyzánského běhu platil za jakéhosi gurua, jehož tempo nemůže být byť jen napodobováno.

Takovým guruem byl v Čerčanech legendární Miloš Smrčka, který i letos vyhrál a na vrcholu stanul v době, kdy jsem se kilometr pod cílem napínavě přetahoval o průběžné (odhadem) padesáté šesté místo s nejlepší ženou a dvěma šedivými hlavami. Byl to můj první Chlum, ostatně i první závod do kopce. Zatímco pamětníci zažili třeba i ročníky se sněhovými závějemi, tentokrát bylo počasí jak v polovině dubna a já to málem nestihl, protože jsem vezl snoubenku do Benešova ke kadeřnici. Začal jsem pozvolna a za necelých 23 minut jsem v sobě našel ještě dost vůle k tomu, abych ve finiši odvrátil útok nějakého chlápka s čelenkou. O pár vteřin později doběhla nejlepší žena a o dalších několik minut později kopec zdolal i pan Sváťa, když já jsem zrovna hledal dech a blaženě se topil ve vyplavených hormonech.

Pak jsme se dali do běhu a do řeči.

text Řízek, foto Iva Digmayerová

pondělí 17. února 2014

BIATLON BLBŮ

Tohle je horší než alkoholismus, prohlásil Petr ve dvě hodiny ráno upínaje zarudlé oči na obrazovku počítače. Tam právě ozbrojenec Kull reprezentující Vlastíka nemotorně manévroval po herním plánu, zatímco se jej jeho kamarádi, toho času teroristi, podobně nešikovně pokoušeli zaměřit a odstřelit. Klopýtali takhle už několikátou hodinu a nevypadali, že by měli kdy přestat.

Sešlo se nás v pátek v noci v klubovně šest za jediným účelem: zahrát si po dlouhé době Counter Strike 1.6, a to v nějaké kupodivu legální sovětské verzi, která do našich počítačů natáhla hromadu nebezpečně vypadající azbuky doprovázené řadou otazníků. Snad proto, že se někteří z nás dostavili až po jedenácté večer, spojili jsme notebooky v rekordním čase.

Hráli jsme naši oblíbenou snajperskou mapu, kde není nic než dvě dvoupodlažní budovy a dvě věže s rezavými žebříky, z nichž se tak parádně padá, a dvě podzemní chodby, v nichž tak rádi zmateně bloudí počítačem vedení hráči a Vlastík. Teroristi i policisté naráz vyběhnou a začnou se hlava nehlava zabíjet odstřelovacími puškami, po několika vteřinách až minutě hra skončí masakrem a to celé se opakuje až do zblbnutí. Buď běžíš, nebo střílíš. Takový noční biatlon blbů.

Rozdělili jsme se na dva manšafty vedené hráči Hovnocuc (Marťas) a Chlupáček N. R. (Milan). Já coby Quincy jsem podal svůj tradičně matný výkon, jemuž nepomohlo ani dočasné přejmenování na Báru Honesovou. Vždy jsem vykoukl zpoza zdi a Chlupáček mi zcela nekamarádsky okamžitě ustřelil hlavu.

V tu ránu jsem si pomyslel: proč hrajeme právě a prakticky výhradně tuto mapu? Není mi to jasné a pravověrní hráči stříleček by to asi nepochopili, ale jako už tradičně o tom takřka nebylo sporu. Protestoval jen Vlastík, který svoje mizerné statistiky vysvětloval tím, že nevidí, ovšem na jiné mapě to patrně nebylo lepší.

Vlastík se pak rozzuřil, když se Milan přejmenoval na KuII, což původního Kulla mátlo. Milan to pak vyřešil tím, že se přejmenoval na Vlastíka.

Po půlnoci nás opustil Megapuding (Smeagol), který potřeboval zachovat svou tvarohem stimulovanou horolezeckou životosprávu kvůli závodům. O něco později začal mít zdrhací tendence i Player1 (Petr), jenž se čas od času nesměle vymlouval, že ráno musí prodávat. Ovšem tým Kulla a Chlupáčka ve štychu nenechal.

Okolo půl třetí jsme s Hovnocucem zvedli hlavu a dotáhli jsme do té doby skoro beznadějné skóre na chvíli téměř k remíze - o hodinu dříve jsme se dohodli, že budeme hrát do patnácti vítězství. Pak do třiceti. Naštěstí jsme pak ale projevili i jakýsi náznak zdravého rozumu a napínavý duel mezi dvěma věžemi jsme za stavu 60:41 pro Chlupáčkův tým ukončili.

V tu chvíli mohli v okolí radotínských říčních lázní zrušit výjimečný stav a pracovníci rozvodných závodů si mohli přestat lámat hlavu, co způsobuje na tuto noční hodinu extrémní odběr elektrické energie v této oblasti.

text a fotky Řízek

neděle 9. února 2014

HERÁKPARK

Letenští hipsteři se div že nepřivazují ke sněhovým dělům kvůli monstróznímu olympijském parku, kde si děti, kterým televizní přenosy nedostačují, mohou vyzkoušet exotické sporty typu bruslení. Některým obyvatelům prý vadí, že jim sponzoři Českého olympijského výboru po čas zimních her zabavili park. Stranou zájmu letenských hipsterů, ale i jiných angažovaných občanů bohužel zůstává náš krčský Herákpark, jenž budoucí sportovní hvězdy vychová jen stěží, jelikož si ho už dříve zabrali jiní. A zatímco na Letnou musí mít názor každý nýmand, o Herákparku nikdo nepíše.

Do Herákparku, jenž svůj téměř oficiální název získal patrně nejen kvůli tomu, že jej částečně ohraničuje ulice Herálecká, se policisté vydávají zásadně jen na koních a ve dvou. Poněvadž je koní málo, nikdy jsme tam dosud žádné policisty nepotkali. Samotný prostor, který mezi původními bytovkami tvoří starší stromy, prošlapané trávníky a jiná bujná vegetace, vybízí přímo k trávení volného času. Jen musíte dávat pozor, kam šlapete. Anebo si můžete sednout k oknu a je to jako televize.

Samotný prostor je v podstatě rozdělen na tři zóny. V první, nejdál od nás a nejblíže k metru Budějovická, hrají prim teenageři holdující omamným a psychotropním látkám, prvním láskám na lavičce, jimž se oddávají za hudebního doprovodu z mobilů, usrkávaje z podomácku vyrobených vodních dýmek a vodek s džusem z nedalekých večerek. Tato zóna ožívá převážně záhy po skončení vyučování, anebo o velké přestávce, ovšem s příchodem letních prázdnin její vytíženost dramaticky stoupá. Nějaký sociolog by tady mohl kupříkladu zjistit, proč jsou naši mladí šťastní, třeba z odpadků, který po nich zůstává. Ale teď ze mě určitě hovoří závist, že mi není -náct, na klíně mi na potagované lavičce nesedí předčasně vyvinutá buchta z béčka a všechno je fajn, protože nám odpadla hudebka.

Prostřední část parku je určena dětem. Je oplocená, nesmějí do ní tedy vstupovat ani mladiství tragédi ani pejsci. Tento revír hlídají maminky s kočárky a mají to těžké - je tam poměrně luxusní hřiště a pískoviště, kterým bych postupoval s opatrností.

Poslední prostranství je vyhrazeno pejskům a exotům. Pejsci, stejně jako exoti, však s oblibou využívají i další třetiny hřiště. Z této části hrací plochy se patrně rekrutují osoby, které nám vykrádají sklep - v podstatě jediné, co nám v něm zbylo, je můj starý snowboard, takže kdyby se toho někdo ujal, klidně si tady nějaké to olympijské třeštění uspořádáme. Předtím však budu ještě chvilku pomlouvat Herákpark.

Zatímco pejsci jsou poměrně jasní, u exotů se ještě zastavme. Jsou to třeba lidé, kteří se někdy na pár dní ubytují na lavičce a pak zase beze stopy zmizí. Nebo jiní, kteří si uprostřed noci povídají o prvních zkušenostech s análním stykem - máme park hned pod okny ložnice a zejména v létě je akustika jak v opeře. Anebo manželé, kteří se místo hádání občas povyrazí badmintonem na panelové cestě. Či když si parta čtyřicátníků o vlahé srpnové noci zaleze do skrovného altánku a tam provozuje neskutečně falešné trampské písně za doprovodu kytáry.

Uvědomuji si, že exoti jsme i my, protože kočku, ještě k tomu černou a vykrmenou, nikdo jiný v parku nevenčí. Tedy, ono to spíš probíhá tak, že Pepana jednou za čas z domova přenesu na nějaký méně zakaděný herákparkovský trávník. Pepa pět minut zírá, co že se to děje, přikrčí se při každém vánku či odhrnutí záclony. Pak sebere odvahu, sežere trávu, přikrčený jako někde v zákopu přeběhne pět metrů k nedalekému stromu, kde se schová a pozoruje okolí. Jakmile zjistí, že nejbližší savec je aspoň sto metrů daleko, zametaje břichem beton nenápadně uteče k domovním dveřím, odkud vrhá na pana spolumajitele prosebné pohledy, ať už to otevřu a jdeme proboha rychle pryč z tohoto divného světa do toho našeho menšího. Pepan nemá Herákpark vůbec rád, ale ví, že to občas musí být.

Exkurze do našeho zábavného okolí bude někdy pokračovat dílem zasvěceným skvělé jídelně Pára, pokud tedy budu rychlejší než hygienici.

text a fotky Řízek

pondělí 3. února 2014

2 KARLŠTEJN

V září 2012 využili Milan s Řízkem mimořádně pěkného dne a vyrazili během na Karlštejn. Od té doby v Berounce uplynulo hodně vody​, ale tak jako každá voda jednou steče z hor dolů a Stázinu Kuba zbouchne, tak jsme se o jednom mimořádně zimním a mimořádně volném dni vrátili na místo činu.

Náročná a divácky atraktivní cesta se z Radotína vlnila po červené zasněžené značce. Prověřil nás ostatně i sraz v 9:00 pod sídlištními hodinami, kde tak často naše dobrodružství začínají. Za ten rok a půl jsme se přeci jen někam posunuli a profesionalizovali, takže jsme mezi paneláky museli chvilku okounět, než zánovní sporttestery objevily nad našimi hlavami dostatek družic a mohlo se vyběhnout.

Dodržel jsem tradici, že musím vypadat srandovněji než kolega - kolem hlavy jsem si omotal šátek, další mi sloužil coby nákrčník a kolem pasu jsem navlékl pás s malými lahvičkami, což dohromady vytvořilo iluzi pořádně rozezleného ukrajinského demonstranta s molotovy vždy po ruce. Co do tohoto kostýmu trochu nesedělo, byly moje ježíškovské terénní běhací boty Salomon XT Wings 3. "Vypadají jako pohorky," vyzdvihl jejich hlavní dovednost Milan. Mně tedy připadají spíš jako boty na běžky, ale hádat se nebudu.

Oproti historicky prvnímu Karlštejnu jsme na úvodní vrch vystoupali oklikou skrze Černou rokli. Tak jako všechno okolo byla bílá. Sněhu bylo tak akorát, byl jako tenký molitan a pohlcoval mé dupání. Naše identické hodinky co pět minut pípnutím ohlašovaly další uběhnutý kilometr téměř současně, jako na pokyn neviditelného satelitního dirigenta. Pak se stalo, že se naše chronometry najednou rozdělily - někde jsem si to o sto metrů zkrátil a už jsem to nedohnal.

Jinak se ale běželo pěkně - přes chatovou oblast a kolem radotínského ranče Southforku k rozcestí pod Kulivou horou. "Blíží se to pole," poznamenal hubenější z naší dvojice a i ten masivnější věděl, co to znamená. Doklouzali jsme totiž do Solopisk (do roku 2003 oficiálně Solopysk - padly kolem toho i nějaké pubertální vtípky), zahlédli jsme nedbale strakatou kočku a prudký kopec před námi. To je to pole, které neúprosně stoupá až do Vonoklas a jež nikdo nemůže mít rád.

Centrum Vonoklas leží na polovině zhruba dvacetikilometrové cesty, která se posléze láme a prudce klesá do Karlíka, kde pokaždé marně hledám továrnu na čokoládu. Před námi lesem zjevně jela dvě horská kola a velmi jsme se divili jejich odvaze, jak tak, soudě podle stop, vedle sebe sjížděla ze strmého kamenitého svahu. Můj detektivní talent živený severskými kriminálkami však následně odhalil, že to, co jsme považovali za nebojácné cyklisty, byl ve skutečnosti kočárek s odvážným dítětem. Pod svahem nikde žádný neležel, tak se zřejmě vozidlo stejnou cestou vrátilo i zpět.

Pak nastal druhý neoblíbený kopec, dlouhé stoupání na Mořinku. Takové překážky tradičně překonáváme v rozestavení 1-1 namísto obvyklého konverzačního 2-0, tentokrát jsem však mladšímu kolegovi opatrným tempem dovolil formaci změnit na Milan-50 metrů-Řízek. Rozhodl jsem se totiž spořit síly na neoblíbenou louku nad Mořinkou, kde jsem minule málem uvařil motor. Naše tempo se tak propadlo na turistických 7 minut na kilometr, pak se ale vynořila Mořinka a na plechovém víku popelnice seděla přimrzlá nedbale strakatá kočka ze Solopisk. 

U hlavní silnice visí takový pouťový Ježíš, za ním začíná táhlé stoupání na nejvyšší bod trasy, které ale tentokrát zvládáme úplně v klidu a po kamenité cestě se řítíme do Karlštejna, kolem pravděpodobně gotického hradu až na nádraží. Milan uběhl 20,20 kilometrů, já o 110 metrů méně, radost však máme vyrovnanou. "Vždyť je celá mokrá," naoko se zlobí paní pokladní, když jí Milan podává zpocenou stokorunu z kapsičky. Zpotil se i můj mobil a jeho fotoaparát na hrad odmítl zaostřit, tak si ho musíte domyslet. Ledva vylezeme na perón, přijíždí elefant a ve svém dvoupatrovém bříšku nás doveze zpět do Radotína. V Černošicích zahlédneme úplně stejného Ježíše a stejně jako u té strakaté kočky nedokážu pochopit, jak se tam tak rychle octnul.

Jaký by to byl výlet, kdyby neskončil v hospodě! Volíme nádražku, kde místní osazenstvo zrovna obědvá a nepouští nás sednout, tím pádem braníka a limonádu pijeme na stojáka. Jen těsně cestou zpět k hodinám nezmrzneme, což je dobrá zpráva, takže můžeme za rok a půl vyrazit zase.

text a mobilní vlakové foto Řízek