středa 28. ledna 2015

CVIČÍM

Začal jsem cvičit. Plechový ženský hlas z chytrého telefonu nevzrušeně odpočítává další a další série podivných cviků. Kroutím se na parketách, funím a kocour mě v lepším případě starostlivě pozoruje, v horším aktivně pomáhá očmucháváním. Je mi třicet let a cítím se jak želé - těch pět minut denně mi jistě brzo propůjčí břicho kulturisty. Tenhle kýžený stav se ovšem zase o jeden den nepřiblížil - v pondělí jsem totiž necvičil, sebral se a odjel na skok do hor.

Tyhle road movie mám tuze rád. Modré rodinné kombi ujíždí po liberecké dálnici. Na spolujezdci sedí změť tatranek a funkčního prádla, na zadním sedadle brzké vstávání dospávají nádherné běžky a půjčené hůlky a veselý řidič si něco moc falešně prozpěvuje. Zatím je mu do zpěvu, ale v půl třetí musíme být v práci, tak je potřeba trochu spěchat.

Střih. V Bedřichově na stadionu svěřuji běžky servismance v půjčovně, jsem totiž kopyto. Nevím, čím to namazala, ale je to síla. Po osvědčené trase Jizerské padesátky se svou velmi volnou technikou drápu z Kristiánova na Rozmezí a dále na Knajpu. Jindy mi to trvá přes hodinu, tentokrát i s tatrankou a čůráním snad o dvacet minut méně. Lyže jedou neskutečně, ničím to nepřipomíná můj předchozí výlet a trápení v čerstvém sněhu (z nějž pochází fotografie). Předjel mě naposledy mercedes někde u Hodkovic, ale to se nepočítá.

Drandil jsem okolo německých turistů v oblečcích a la seriál Vyprávěj i kolem nešťastných dětí na lyžařských výcvikových kurzech. Soucítím s vámi. Samozřejmě že je ten tělocvikář idiot, že po vás chce běžky, ale vypadněte z mojí stopy, mládežníci, tiše jsem jim hrozil. A ironicky děkoval, když se konečně hnuli. A najednou jsem byl u Jizerky a blížil jsem se na Promenádní. Tahle tři kilometry dlouhá, zvlněná nekonečná cesta mě poprvé v životě bavila, na čemž měly pravděpodobně lví podíl ty dosavadní tři dny usilovného pětiminutového cvičení.

Když jsem se po třech hodinách klouzání a 42 kilometrech v nohách objevil opět na stadionu, nemyslel jsem na to, jak budu pod dohledem kocoura sténat na parketách. Nebo jak další hodinu a půl pojedu zpět do Prahy a pak budu devět hodin sedět u monitoru v práci. Cítil jsem se dál jako třicetileté želé, ale jako naprosto spokojené, unavené želé.

Někdy taky zvedám tříkilové činky.

text a archivní fotka Řízek

středa 21. ledna 2015

MILANI A ŘÍZEK NA BLANÍČKU


Povídala nám má tchyně, že v Kondraci, vsi přímo pod Blaníkem, mají tak velké řízky, že se jim nevejdou na talíř. Když jsem o několik hodin později obcí probíhal, přísahám, že jsem tu vůni ucítil. Přesně takhle totiž voní řízky, jež se nevejdou na talíř a jež jeden nemůže ochutnat, protože mu z extrémního půlmaratonu přes Blaník zbývá ještě šest kilometrů a s takovým obrovským řízkem v bříšku by se běželo těžko.

Zimní běh na Blaník letos prodloužili o 5 kilometrů na populárních 21 a na jeho start jsem se postavil se dvěma Milany a asi 350 dalšími anonymními lidmi. Cestou jsme museli vyřešit několik rébusů. Třeba jak jedním vozem přepravit závodníky na start ve Vlašimi a zároveň manželku a tchyni do Benešova ke kadeřnici. Ženy s dosud neupravenými vlasy a autem tak nakonec zůstaly v Benešově; Milani a já pokračovali dál autobusem.

Sbíráme céčka.
"Musím si koupit banány k snídani," usmyslel si jeden z Milanů v sobotu v osm ráno na pustém autobusáku. Kupodivu se mu to v nedaleké večerce povedlo, ale na startu měli banány taky - a zadarmo!

Ve Vlašimi na zámku, odkud se vyráželo, jsme rozhodně nebyli mezi prvními, ale fronta na vyzvednutí čipů a startovních čísel ještě celkem ušla.

O hodinu později to bylo podstatně horší a emotivnější. Slečna totiž na startovní listině neměla závodníky seřazené podle abecedy, což dost zdržovalo. Had nedočkavců se táhl až daleko za zámeckou bránu a decentní mrholení přecházelo v déšť se sněhem. Zimu jsme zaháněli spartakiádní sestavou na motivy skladby Céčka, již nám dopřálo (pochopitelně) Rádio Blaník. Jelikož plánovaný start se kvůli té rozházené abecedě zpozdil, šli jsme se projít do zámeckého parku.

Čínský pavilon, neboli
japonský altán
Nejzajímavější byl jednoznačně Čínský pavilon honosící se směšněhrdinským přídomkem "nejstarší čínský pavilon u nás" (tuším, že z roku 1780). Na jeho střeše sedí drak a ve větru se kolébají zvonečky. Doufám, že po Zemanově návštěvě v Říši středu vyroste v nějaké tamní Vlašimi aspoň jeden český pavilon s Krtečkem na střeše a s cinkajícími půllitry místo zvonečků.

Když už si všichni vystáli fronty na čísla i na hajzlíky, shromáždili se u brány a moderátor deseti nejbližším závodníkům (asi) sdělil pokyny, pro nás ostatní to bylo spíš takové legrační huhlání. "Tak kluci, poběžíme jako tým," zavelel jsem, načež jsem se hned po startovním výstřelu naprosto zbytečně prodral vpřed. Milani, kteří mou týmovou výzvu vzali vážně a způsobně zůstali pohromadě daleko vzadu, se mi vysmáli, což fotografům neuniklo.

Příběh Milana I. : 4 body o půlmaratonu aneb reflexe závodu ve zkratce

  1. Krásné počasí, pro běh jak stvořené. Příjemný deštík, který osvěžoval běžce po většinu času.
  2. Týmový start, který trval dvě sekundy, než se Řízek vzdálil někam dopředu a nechal oba Milany daleko za sebou. Holt tým je tým :-) Doženu ho až u japonského altánu (čínského pavilonu, pozn. red.).
  3. Klidný běh až k Blaníku, kam nás vytáhla nějaká cizí dvojice. Na 7. km oba křičíme „Moc rychle!“… čas na kilometr 4:19.
  4. Pomalu předbíhám lidi do kopce a pak i z kopce. Kupodivu cestou zpátky mě skoro nikdo nepředběhne a ani Řízka nevidím. Poslední kilometr v parku do kopce je za trest a cíl v nekonečnu. Nakonec skvělý čas těsně nad 1:45. Díky, krásný závod.
Smějí se mně!
O pár set metrů později někde u pavilonu mě překvapil jeden z Milanů, který se vedle mě objevil. V mrazivém dešti říznutém sněhem jsme dál pokračovali bok po boku. Spadla mi vločka do oka, je to legrační. Běžíme moc rychle; upalujeme přes park, pak po úzké asfaltce stoupáme do obce Dub k první občerstvovačce (bezva, polil jsem se čajem) a pak do Kondrace. Poslední táhlé stoupání po silnici - a už "jen" ten Blaník.

Nejnáročnější pasáž začíná prudkým seběhem k potoku. Milan mezi kamením a kořeny kličkuje jako ostřelovaný srnec a začíná se mi vzdalovat. Od potoka dál se stoupá, místy po schodech, jindy po kamenech. Kolega je i v kopci rychlejší, obdivuji jeho efektivní rychlochůzi. Před posledním nejprudším úsekem uhýbáme vytrvalcům z čela závodu, kteří už sbíhají z bájné hory - a pane jo, to je teda kvapík!

Rozhledna je v mlze, Milan je asi dvacet metrů přede mnou a výš už to zaplaťpánbůh nejde. Jsme v půlce, už se musíme jen vrátit. Kamarád je z kopce odvážnější. Nebo spíš já jsem zbabělec. Dole pod Blaníkem u potoka nevyhnutelně jdu do výronu, ale moje ortéza to úžasně zachránila. O pár metrů dál dostanu křeče. Zmocní se mě panika, na tuhle variantu jsem nebyl připraven.
Naše závodníky spatříme třeba v čase 5:48 a dále.
Vyškrábu se na silnici a vsetínského kolegu zahlédnu, jak pádí ke Kondraci. Kulhám za ním. Necítím se dobře. Cítím se zle. Předbíhají mě lidé, kteří už mě jednou předbíhali. Nevím, jak si to vysvětlit. Běží to dvakrát? Běží čas pozpátku? Běžím já pozpátku? Všechno je nějaké pochybné. Měl bych být někde jinde, ale kde? V Kondraci zavoní řízky, nebo je to aromatická halucinace - je to možné. (Nedávno jsem měl živý sen, jak se dívám do obličeje vlkovi, kterému strašně smrdí z huby.) Milan se ztrácí. Předbíhají mě lidé, kteří už mě dvakrát předbíhali. Padá mi hrudní pás. Je mi mokro a zima. Jsem down jak na jaře sníh. Je mi hrozně.

Příběh Milana II. : Dilema, podivní lidé a deka

Po oslavě se mi z postele moc nechtělo, ale nakonec jsem sraz s naším týmovým autem stihnul. Ve Vlašimi bylo chladno a před závodní kanceláří stála fronta zkracující se tempem asi člověk za minutu. Naštěstí jsme dorazili včas, a tak nás největší nával závodníků minul. 
Fronta byla i na záchodech, takže bylo potřeba řešit dilema, zda srát, či nesrat. Rozhodl jsem se nesrat, ale pak pořadatel oznámil posunutí startu o půl hodiny, a já jsem situaci přehodnotil. Naštěstí byl na záchodě ještě i zbytek papíru, takže bych řekl, že se akce vydařila! 
Dojem už mi nezkazila ani skutečnost, že mě při závodě předběhla řada podivných lidí. Dokonce mám pocit, že jeden z nich měl deku.

Walking dead.
Na občerstvovačce na 16. kilometru se polévám čajem. Dál se běží prakticky jen z kopce. Vím to. Stejně to nejde. Úplně sám se šourám zámeckým parkem. V krátkém stoupání přecházím do chůze (naštěstí mě nikdo nevidí). Park je nekonečný. Čínský pavilon je hnusný. Kýč je to, nic jiného. Slečna u cesty hlásí kilometr do konce. O půl kilometru dál je cedule kilometr do konce. Věřit ceduli? Věřit slečně? Nesnáším je obě. Padá mi hrudní pás. Padá na mě deka.

Vidím zámek a cíl. Vidím Marušku, má nový účes - a je to za mnou, hodina 48 minut. Milan už tu tři minuty popíjí čajík, druhý Milan dorazí za dalších osm. Vítěz to uběhl za hodinu 24 minut, nechápu. Jakákoli nejlepší žena, můj tradiční soupeř, doběhla minutu přede mnou. Prý ještě teče teplá voda ve sprchách, ale přenecháme ji jiným závodníkům, tak jako poukázky na guláš. Oblékám si blankytně modré tričko s motivem závodu a potřetí se polévám čajem. Je tedy načase jet a celé okolí dalších několik týdnů až měsíců otravovat líčením zážitků z Blaníku a vzpomínáním na tu nenaplněnou řízkovou vůni.


text Řízek s přispěním Milanů, foto David Karas, Maruška a Milan K.

neděle 18. ledna 2015

PROCHÁZKA PRAHOU, TO JE VÝKON

Spočítat, kolikrát jsme byli my kamarádi-žurnalisti v hospodě, by se myslím s úspěchem nedalo. Zato společné výlety a procházky, ty se i za ty mraky let, co se známe, zcela přehledně dají přepočíst na prstech jedné ruky (anebo nohy). Jak ukázal lednový výlet večerní Prahou, je to škoda. Když je dostatek pití na posilněnou, dá se to zvládnout v jakémkoliv počasí, i když se pak může stát, že některé etapy výletu zůstávají tak trochu v mlze.


Výlet jsme absolvovali ve složení 7 lidí a čtvrt (našemu Fandovi se asi výlet také líbil, soudě podle toho, že svého otce tlačícího kočárek povzbuzoval k rychlejší jízdě hlasitým „Heja! Heja!“). Sraz byl v centrále klubu turistů, která voněla turistikou, a slabší povahy to těžce nesly. Vlastně všecky povahy to těžce nesly. Kromě Lukáše odkojeného turistikou, který to komentoval slovy: „Já nic necítím."


Mírně traumatický zážitek jsme se rozhodli kompenzovat alkoholem. Každý s vlastní flaškou vína v ruce jsme vyrazili směrem na Pařížskou, dále jsme pochodovali přes Letnou, Pražský hrad (kde jsme doplnili hladinku alkoholu v krvi), Petřín a Strahov až na Břevnov, kde naše mise končila.

Po cestě jsme nezabloudili, a dokonce jsme splnili několik úkolů pro chytré hlavičky (obojí hlavně díky detoxu Míši s Honzou). Pamětní list, který jsme v cíli dostali, si myslím zasloužil každý člen naší výpravy.


Speciálně však Míša M. za to, že celou trasu (v lednu!) ušla v prstových botách, aby nám dokázala, že jsou fakt super.


text hostující hvězda Anča B., fotky Ř.

pondělí 12. ledna 2015

ZELENÁ VÝŠKA

Kamarádi. Vezmete je na závod, bezpečně a pohodlně je tam odvezete a oni se vám odvděčí tím, že vás dvacet metrů před cílem předběhnou. Běh Partyzánskou stezkou v Oseku tak patrně nebude patřit ke sportovním zážitků, ke kterým bych se v budoucnu rád vracel. Vzpomínka, pokud ji zcela nevytěsním, spíš zabolí u srdíčka. 

"Všechno nejlepší k narozkám, něco jsem ti přinesl," říkal mi Milan místo pozdravu a já se naivně začal těšit na nějaký hodnotný dar. Kamarád mi však jen vrátil cyklistický bidon, který jsem u něj před časem zapomněl. Zklamání jsem nedal najevo a soustředil se výhradně na nadcházející závod.

V Oseku bylo téměř vše jako loni. Sál hospody plný lidí v různé fázi převlékání a aplikování rozličných podpůrných prostředků a gelů, jediný záchod, na němž se běžci zbavovali předstartovní nervozity držíce nedovírající dveře kabinky, tatranka, účastnický list a pořadatelé komolící název mého týmu - letos mi ze Zelené lišky udělali Zelenou Výšku. Jen se změnilo počasí. Bylo asi patnáct stupňů, mrholilo a foukalo něco jako orkán.

Oproti loňsku jsme se rozrostli. Ke mně a kolegovi Adamovi (na snímku) přibyl právě vsetínsko-pražský Milan a jeho někdejší kolega, tělocvikář Míra. Ten posléze zboural moje předsudky o plnoštíhlých nedovzdělaných frustrovaných idiotech, kteří celé dny v teplákovkách sedí na švédské bedně a pozorují sekundární pohlavní znaky dospívajících svěřenkyň při pokusech o basketbal. Možná tento opravdový tělocvikář leccos z toho ve skutečnosti praktikuje, hlavně se však ukázal jako nesmírný sportsman - všechny nás vydrtil nejméně o čtyři minuty a v cíli vypadal, že by si to s chutí proběhl znovu.

Rázná paní organizátorka nás před startovním výstřelem varovala, že trať je strašná, hnusná a nechutná. A první dva kilometry se to proti větru po asfaltu skutečně tak jevilo. Snažil jsem se takticky schovávat za vyšší jedince - najít takové je většinou snadné. A pak se přiběhlo do lesa, vítr si převzaly stromy, na nás tak zbylo překonání dlouhého kopce k jakémusi partyzánskému bunkru, který jsem ani letos nezahlédl, jelikož jsem v tu chvíli měl tep 199 a zcela jiné starosti. Další asi tři kilometry se čvachtalo blátem, po kluzkém listí či po nasáklém mechu. A to já mám zase celkem rád.

Mým dočasným úhlavním nepřítelem se stala jakási klopýtající paní s tepláky vytaženými až někam k bradě. Z kopce jsem jí ukázal záda, ovšem když jsme se vrátili na asfaltku a všichni kolem mě razantně zrychlili, opět jsem dostal šanci prohlédnout si tento zajímavý běžecký model, který příště asi taky vyzkouším.

Poslední dva z devíti kilometrů jsem spoléhal na pomoc větru v zádech, když už nohám se moc nechtělo. Ta se ale ukázala příliš chabou. Tepláková paní se vzdalovala, jakožto i pár dalších sportovců, jež jsem teoreticky mohl třeba ohrozit, kdybych zabral. Několik desítek metrů před cílem ve vřavě místních diváků zcela zanikly cizí kroky, mladý a nějak povědomý muž kolem mě lehce prosvištěl - ano, byl to Milan. "Mám pro tebe ještě jeden dárek k narozkám," myslel si nejspíš, zatímco urval 26. místo rezervované pro mě. Poznal mě už z dálky podle zelených pruhů na zádech a charakteristické ortézy na kotníku. Velmi se podivoval, že jsem se ani jednou neohlédl.

Dalo by se snad říct, že jsem tu potupu unesl. Většinu nadávek, které mě napadaly, jsem totiž spolkl. Uvědomil jsem si, že bych na jeho místě jednal stejně - vidět před sebou unaveného Milana s ortézou, těšícího se na čaj v cíli a na 26. místo, našel bych v sobě ten zbytek energie a předběhl ho dřív, než by řekl Sokol Vsetín. Vždyť je to koneckonců sport.

Ale i tak mě to trochu mrzí. Nebo by se to dalo říct i přesněji, ale už jsem to spolkl.

text a foto Řízek

čtvrtek 8. ledna 2015

ČESKO VE TŘI, OSADNÍCI V PĚT

Dívali se na nás s obavami a nevraživostí, již čepice, šály a zimní bundy nemohly ukrýt. Na maminky a tatínky, domorodce z Nespek, jakožto i na jejich ratolesti, partička tří mladíků a dvou dívek se dvěma boby a jednou termoskou s grogem působila jako nečekaný rušivý element silvestrovského sáňkování na místním svahu. My jsme je nechtěli anektovat ani jejich děcka ohrozit nebezpečnou jízdou, ale vysvětlete jim to!

Nakonec se všechno obešlo prakticky bez incidentů, byť hybnost některých našich posádek byla značná a kopec vážně strmý. Akorát nějaký chlapeček s bobem najel do mé manželky, ale vyprovokovat jsme se nedali. Jen jsem žertem chtěl havarovaného chlapečka podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol, čemuž se jeho maminka silvestrovsky přívětivě smála. Byli jsme na poslední procházce daného roku, courali jsme se zasněženou středočeskou krajinou a stejně jako o rok předtím jsme se blbě najedli v místní nespecké restauraci. Legendární plovací hranolky vystřídal matlací bramborový salát. Ale příští rok to určitě zase zkusíme znovu.

Už s mokrými botami a rozsednutými boby jsme zalezli do senzačně vyhřáté chaty. Zatím se kocour Pepan nečekaně aktivně seznamoval hned s dvojicí cizích koček a nevypadal, že by mu tenhle rušivý element vadil. Ale možná trochu vyčítavě sledoval svého bezmála třicetiletého pána, který ho kdysi nechal upravit tak, že si s cizími kočkami může tak maximálně povídat.

Vybalili jsme kvanta jídla a kosořský barman nás zásoboval rozličnými drinky. Ťukali jsme si s docentem, který nám tak nádherně zatopil a jehož chatu jsme obsadili. Sedli jsme si tak, že každý mohl koukat do kamen, což je ta nejchytřejší televize, jakou znám. Vybalili jsme společenské hry a zase jsme se do toho vložili tak intenzivně, že nás příchod nového roku zastihl v nedbalkách.

Pak jsem viděl něco hrozného - kousek televizního silvestrovského "mejdanu". Byl sice nový rok, ale na obrazovce jako by se zastavil čas. Kompars ve studiu předstírá, že sedí v hospodě a dobře se baví. Vlastně předstírá i to, že jsou v novém roce, protože jsou předtočení. Dechovka předstírá, že hraje, a když má pauzu, Izer vypráví sprosté vtipy. Třeba tenhle: Chlapovi se na silvestrovské zábavě líbí slečna. Čeká na ní před záchodem. Neví, jak ji oslovit. Jak se jmenujete, slečno? Ne, to je blbý. Kde pracujete? To je snad ještě horší. Nakonec dívka vyleze ze záchoda a chlap řekne: Sralas'? Všichni se smějí.

Vrátil jsem se na radši na chatu a všichni jsme si přáli a volali jsme kamarádům a známým na jiné, bujařejší silvestry a v malé obci toho času decentně pod sněhem lítaly petardy a ohňostroje. Chudáci psi a další bojácná zvířata se na to dívali s obavami a nevraživostí, kterou se zakrýt nedá a která tu bude zase napřesrok, stejně jako televizní Izer, jako moje nakládané hermelíny, které nikdo nejí, jako Lubošova hovorná nálada, jako holky, které jdou brzo spát, jako zlomyslná vědomostní hra Česko ve tři ráno a Osadníci v pět a jako tohle trochu povinné juchání, které je ale nakonec docela fajn.

text a fotky Řízek

čtvrtek 1. ledna 2015

PF 2015

Přejeme vám všechno dobré v novém roce. Ať se vám daří vše, na co sáhnete. A ideálně, pokud na to ani nebudete muset sáhnout. Pokud tančíte na tyči jako Maruška, přejeme, ať nemáte moc modřin a spálenin. Pokud běháte jako Řízek, přejeme málo výronů a řadu skvělých výkonů. Pokud se rádi válíte v pelechu jako kocour Pepan, přejeme vám, aby vás nikdo uprostřed zevlování netahal do divných výšek a nenutil pózovat na novoročenku. 

Hlavně se však mějte rádi, třeba jako Maruška, Pepan a Řízek.



Na viděnou v novém roce se těší

mnohočetný kolektiv Řízkových stránek

P.S. Takhle jsme vám přáli loni, předloni, předpředloni, předpředpředloni a ještě někdy dávno.