IMOBILISACE EX

Dá-li skoro pětatřicetiletý Keňan s atletickou postavou maraton pod dvě hodiny, proč by stejně starý Čech s novinářskou postavou nemohl dát maraton pod tři hodiny?

Poprvé v životě jsem si dal nějaký sportovní cíl (myšleno realistický; doufat v postup našeho týmu v hanspaulce je jako přát si celosvětový mír). A začal proto i systematicky trénovat. Pomalé, ubíjející dlouhé běhy jsem střídal s dynamickými zadýchanými, našel jsem zalíbení v tartanovém oválu a poskakování v rytmu běžecké abecedy. Pod Kavčími horami jsem si našel mírný asfaltový kopec a k údivu pejskařů i jejich svěřenců jsem jej na hranici anaerobního prahu a především vůle desetkrát za sebou vybíhal. Někdy jsem i dělal kliky, když se nikdo nedíval.

A bylo to znát. Vídeň 2018, ještě bez tréninku: čtrnáct minut nad třemi hodinami (v hrozném vedru). Vídeň 2019: osm minut nad třemi hodinami. O měsíc později v Praze: 3:04:18.

Podzim měl být můj a předevčírem v Drážďanech jsem se měl na trati tamního maratonu zdržet (včetně radostného gesta v cílové rovince) jen zhruba 175 až 179 minut. Jenomže zůstalo jen u snění, respektive u hanspaulky.

"S.: Před týdnem: 2. 10. si při kopané podvrtl pravé hlezno. Dg.: Fractura mall. ext. ped. l. dx. sine disl. Dop.: Klid, elevace, imobilisace ex za 6 týdnů."

Poslední část šifry by se dala číst jako znehybnění bývalky, ale je to ta horší varianta – sádra na šest týdnů. Jenže to nejde, když máte za měsíc běžet maraton.

Ležím s nohou nahoře, o berlích zdolávám Bezděz, a především hledám lékaře s odlišným názorem. O dva týdny později, stejný rentgen, jiný doktor: "Nález může sugerovat zlomeninu, ale dle mého soudu nejde o traumatické změny na skeletu. Sestro? Sundejte tomu mladému muži sádru."

Je to jako ten vtip o dvou právnících a třech názorech.

Nemám berle a všem ukážu, že to ještě půjde. O tři dny později už běžím (žena gestem ukazuje, že mi drží palce, protože ví, že bez běhání budu čím dál protivnější), ale potom se zase šourám. Bylo to předčasné. Tréninkový plán je zesláblé noze šumák.

Avšak nakonec i tak jedeme do Drážďan – fandit Vaškovi. I on má jeden směr a jeden cíl: půlmaraton pod hodinu a půl. A je blízko. Na šestnáctém kilometru kolem nás profrčí osamělí rachitičtí Afričané, jimž sotva stačí cyklisté, kteří jim rozrážejí cestu.

Jen o několik desítek minut později v pásmu blahobytněji vypadajících závodníků s charakteristicky zakloněnou hlavou a bolestnou grimasou probíhá můj nejlepší kamarád. S Maruškou jsme pro něj vytvořili personalizovaný transparent, ale naše kreativita i náplň dvou lihových fixů byly asi vynaloženy zbytečně. "Nemám naběhané objemy," opakuje s nepřítomným výrazem a vzdaluje se k další křižovatce.

Spěchej, tramvaji desítko, můj přítel potřebuje podpořit před cílem! Dobíhám k hrazení, zrovna když finišuje skupina šťastlivců s časem pod kýženou hodinu a půl. Poslední tři kilometry musely děsně bolet, Václav výrazně zpomalil, ale i tak si zlepšuje osobák na 1:31:54. Je nejprve hrozně zklamaný, pak se mu však v hlavě nepochybně začne rodit plán:

Dá-li třiatřicetiletý Václav se svou postavou půlmaraton za 1:32, proč by o půl roku starší Václav se svou postavou nemohl dát půlmaraton za 1:30?

Jaro je naše!

text a foto Řízek

NÁJEMNÍ SMLOUVA

1. Předmětem této Nájemní smlouvy (dále Smlouvy) je pronájem romantické chaty (dále Objekt) v rekreační oblasti poblíž rybníka známého jako Máchovo jezero. Objekt sestává z objektu chaty, zahrádky s několika ks boudiček a 3 ks stromečků.

2. Smluvními stranami této Smlouvy jsou podnikavý zedník se zálibou ve vytváření historizujících kazetových stropů, který asi od dětství chtěl být právníkem a sepisovat složité smlouvy (dále Pronajímatel), a skupina 7 divných lidí a 1 dítěte, kteří přijeli z Prahy a jejichž jména je Pronajímatel oprávněn zkomolit (dále Nájemce). Součástí Nájemce je oproti předchozí ústní dohodě 1 ks osoba t.č. s francouzskými holemi, která byla výslovně upozorněna na to, že Objekt není bezbariérový a že za případné zranění na křivolakých schodech do podkroví Pronajímatel ani kdokoli jiný nenese odpovědnost. O případném výstupu na hrad Bezděz a sestupu z hradní věže nemluvě.

3. Nájemní smlouva se uzavírá na dobu určitou. Její platnost začíná právě v tom okamžiku, když se Nájemce v pátek laskavě uráčí dorazit do Starých Splavů s trapnou výmluvou na špatnou dopravu v Praze, zaplatí kauci a vzdušné a seznámí se s kompletním vybavením Objektu (viz bod 4) a zcela těmto informacím porozumí, což stvrdí svými notářsky ověřenými podpisy. Platnost smlouvy končí až poté, co se Nájemce v neděli konečně vzbudí a připravenou baterií různých mycích prostředků vyleští parkety, utře prach, vyleští příbory (které Pronajímatel vzápětí podrobí auditu), zaplatí Pronajímateli za čtyři spotřebovaná polena (viz příloha Tarif kamen) a konečně opustí pozemek.

4. Za jakékoli porušení dobrých mravů i zásad stanovených v této Smlouvě je Pronajímatel oprávněn udělovat pokuty podle Sazebníku pokut, který tvoří samostatný Sešit 1. Pokuty je Pronajímatel oprávněn vybírat libovolně v jakémkoli množství i za jakékoli jiné prohřešky spáchané jakýmikoli jinými osobami.

5. Vybavení Objektu, za jehož nepoškození je Pronajímatel osobně zodpovědný, mimo jiné tvoří: sektorová kuchyň (výčet jejího vybavení, které bude předmětem auditu při odjezdu Nájemce, tvoří samostatný Sešit 2), 1 ks obývací pokoj s 1 ks pohovkou (tzv. "gaučem") v uspořádání 3+2 (provozní řád pohovky tvoří přílohu Provozního řádu Objektu, který tvoří přílohu této Smlouvy), několik dalších ložnic, televize, která po zapnutí svítí modře a odpočítává z 5 minut do nuly a pak se vypne, 43 ks zrcadel, 32 schodů nestejné výšky a šířky, sprchový kout, WC mísa (vč. tzv. "prkýnka" a 6 roliček toaletního papíru třívrstvého), venkovní gril (spotřeba dřeva bude vypočítána dle Tarifu grilu, jež tvoří součást přílohy Tarif kamen Provozního řádu Objektu).

6. Nájemce proti podpisu obdrží sadu 11 různých klíčů, Smlouvu a Provozní řád a zavazuje se, že nepřijdou do rukou neoprávněných osob a nepatřičných dírek (v opačném případě je Pronajímatel oprávněn vymáhat pokutu dle Sazebníku). Nájemce tímto bere v patrnost, že bohužel existují i předměty, které v Objektu zamčené nejsou, jakož i předměty, jejichž užívání neupravují patřičné smlouvy a řády. V takových případech se způsob užívání řídí českým právem, ať už je tím míněno cokoli.

7. Provoz Objektu a jeho okolí během pronájmu a průběh samotné rekreace je bohužel zcela v rukou Nájemce. Pronajímatel tak neodpovídá například za to, že ve filmu Všichni dobří rodáci nehráli Bohdalová, Hrušínský, Kemr ani Somr, nýbrž všichni ostatní čeští herci. Nelze tedy Pronajímateli přičíst na vrub prohru jednoho z týmů ve vědomostním kvízu. Stejně tak Pronajímatel nemohl ovlivnit to, že si ta osoba se sádrou při hře Carcassonne místo kýžených kostelů a měst pořád z váčku s kartičkami tahala ty pitomé cesty, v důsledku čehož utrpěla porážku. Už vůbec nelze Pronajímateli klást za vinu, že z obce Bezděz na hrad Bezděz je to takový krpál a že v bistru "S láskou Karel" bude Nájemce půl hodiny čekat, aniž by si ho Karel laskavě všiml, v důsledku čehož Nájemce zklamán odejde do nádražky na svařák a instantní kávu.

8. Tuto smlouvu strany uzavřely dobrovolně a při vědomí toho, že se navzájem naštěstí vidí naposledy.

Ve Starých Splavech, 18. října 2019

text Řízek a Pronajímatel, foto Nájemce

KAPITÁN KORMORÁN

Ještě před pěti minutami to byl tuctový chlapík, který v džínách a svetru vystoupil z postaršího vozu na parkoviště u levého břehu řeky Drávy. Nad ním se klenul hraniční most, jako se klenulo i jeho tatíkovské bříško. Na druhém břehu bylo Chorvatsko, po mostě jezdily kamiony. Muž beze slova prošel kolem hloučku lidí a dětí a zmizel v útrobách výletního plavidla nazvaného Szirén.

Když se vrátil, měl pruhované triko, na hlavě čepici s kotvičkou a na tváři široký, avšak důvěryhodný úsměv ostříleného mořského vlka, kterého nemůže vůbec nic rozházet, protože už všechno zažil, a co nezažil, dovede anticipovat, a pokud to náhodou nedovede, bude se tak aspoň tvářit. Kapitán. Lidé zmlkli a napjali zrak jeho směrem. Byli to Maďaři, až na dva nervózní výletníky s batůžkem a fotoaparátem.

Kapitán spustil dvacetiminutový monolog v místním jazyce. Nejspíš všechny obřadně přivítal. Odkud jste k nám přijeli? Z Györu? Až z Budapešti? Výborně. Tak tohle je naše loď. Je, mrška, už trošku postarší, mnohem starší než támhle madam (tichý smích), ale obě jsou stejně věrné a spolehlivé (hlasitější smích, paní rudne). Tuhle trasu zná jako své boty, samozřejmě kdyby nějaké měla (dvojice Nemaďarů s batohem a foťákem se nervózně ošívá). Poplujeme na ostrov ptáků, jež se zovou kormoráni (dvojice Nemaďarů na sebe kývne, jako že tu jsou správně). Mají takovéhle rozpětí křídel (ukazuje), a kdybychom je dnes náhodou nepotkali, rozhodně to neznamená, že bychom vám já nebo tady pan kormidelník, tedy celá naše společnost Drávai sétahajózás, vrátili peníze (nejistý smích). Chlapečku, pojď sem. Jak se jmenuješ? Tomász? Tak Tomászi, ne aby ses houpal na zábradlí. Slib mi, že to nikdy, za žádných okolností, nebudeš dělat. A kdybys náhodou viděl ledovec... tak víš, co si počít, abychom nedopadli jako na Titaniku (dvojice Nemaďarů zbystří). Prostě si vezmeš tu vestu, které tu máme dohromady tři – pro mě, pro tebe a pro maminku (maminka rudne). A co bys chtěl dělat, až budeš velký? Chceš být kapitán? Výborně. Tak dost řečí, pojďme na palubu. Kdo chce pivko nebo tatranku, ať se staví vzadu v kapitánově bufetovém okýnku. (Dav se hrne na palubu, zůstávají jen poslední dva lidé). Moment, a co vy dva tady chcete?


Maďarsky ani rusky neumíme my, anglicky ani jinak on. Na prstech mnoha rukou (nevýhoda forintů) nám ukazuje cenu za dva lístky a mezinárodně pochopitelným gestem nás zve na palubu. Abych nic nezkazil, jen kývám hlavou. Sedíme na zádi, motor bublá, Maďaři ugrofinsky švitoří a kormoráni? Něco nad námi krouží. Ale ruku na srdce: spíš to jsou rackové. Nebo vrabci. Asi byli krást na blízkých vinicích, ale kdo by jim to mohl mít za zlé. Taky jsem si uzobl, když jsem byl včera ráno běhat.

Szirén houpavě pluje někam k Dunaji, rybáři na obou březích zkameněli, výletníci žvýkají lokální tatranky a pijí kolu z kelímku. Jsme tu jen my dva (a padesát Maďarů), uprostřed dovolené, stovky kilometrů od domova, nejsou komáři ani mobilní data.

Ani kormoráni. Ale komu to vadí?

text a foto Řízek

VESELÉ PÍSNĚ O POTRATECH

Bílá felicia trpělivě kluše prostředním pruhem, dlouhý úsek s omezenou rychlostí. Je únor 2010. Trochu usínám. Budoucí manželka mlčí a myslí snad na hory, které opouštíme. Došla nám cédéčka, a tak jsme naladili zdejší alternativní rádio.

Že je alternativní, prozradí divoké pohyby malých reproduktorů v papírových dveřích z Mladé Boleslavi. Ve velmi krátkých vlnách je rozvibrovalo mlácení do klavíru, do něhož velmi hluboký, sytý a naléhavý ženský hlas vyprávěl hrozné příběhy. "Tak to byli Dresden Dolls," prozradil moderátor a já jsem probuzen, chci vědět a slyšet víc a chci na jejich koncert, nejlépe okamžitě.

Dovolená skončila, felicia krátce nato (v bazaru ve Vestci). Skončili i Dresden Dolls. Než jsme na ně stihli vyrazit, rozpadli se na Amandu Palmer a bubeníka, kterého nebudu jmenovat, neboť v následujícím vypravování nefiguruje. A když se loni dvoučlenná kapela nakrátko dala dohromady (a my měli lístky na jejich koncert do Londýna a hrozně jsme se těšili), hloupě se to sešlo se spuštěním Deníku N, takže jsme nejeli nikam (ale i tak to byla jízda a pořád je).

A když jsem se blížil k divadlu Hybernia, kde čekala Maruška se dvěma lístky na Amandin sólový koncert (jejím dárkem k našemu výročí), raději jsem se netěšil – aby do toho zase něco nevlezlo.

Dvacátá devátá řada je naše. Začíná to divně. Po třetím zazvonění se rozezněla reprodukovaná hudba, zhaslo se a opozdilci našeho typu si mobilem svítili na cestu přes cizí kolena a zadky. Amanda si za potlesku nesedla ke klavíru, ale vytáhla titěrné ukulele. A když dobrnkala, začala mocným hlasem vyprávět historky ze života, jaký by nikdo nechtěl.

O dospívání, přetrhaných strunách klavíru, zneužívání, blbých polohách lásky, smrti a potratech. Když už jsem se začal v křesle vrtět a vzpomínat na Karla Plíhala, který na koncertech občas (sebe)ironicky říkal, že každý správný písničkář má především vyprávět, a když zbude čas, tak něco zahraje, sedla si Amanda ke klavíru a mlácením do nebohých klapek a směsí křiku a zpěvu zcela vyplnila prostor, který je obvykle vyhrazen sračkoidní muzikálové produkci, veselou písní o potratu. I takové jsou potřeba. Já si z toho dělám teda trochu srandu, ale bylo to opravdu hodně silné a skvělé.

Asi z povinnosti druhá polovina začala největším hitem Dresden Dolls, jenže spoustu lidí jej nestihlo, protože se teprve trousili od baru, takže to bylo pokažené. Historky byly stále temnější, přenesli jsme se mezi doživotně odsouzené i do čekárny potratové kliniky. Amanda má dar sugestivně vylíčit cokoli, co zažila, i kdyby to třeba nebyla pravda, z čehož ji nepodezírám. Obecenstvo včetně nás dvou jí viselo na rtech.

Ve druhé polovině bylo písniček víc – tady jsme se lehce neshodli, protože ženu spíš bavilo vyprávění než hudební produkce. Tu kazily jen vizuální efekty, které se z neznámých důvodů a zřejmě záměrně občas spustily při refrénech a zahrnovaly stroboskop (jedno použití) a ostrou modrou zářivku svítící od klavíru do publika (více použití). Bylo to úplně zbytečné a připomnělo to koncert Tata bojs ve stodole v Chotěmicích, kdy světla obsluhoval nějaký malý kluk a hudebníci si stěžovali, že se začínají opékat. Tak tady se opékali diváci.

To nejlepší přišlo na konec. Příště chce Amanda do Prahy přijet i s Dresden Dolls a s novou deskou. Pokud nebudeme zrovna něco spouštět, najdete nás tam.

text: Řízek, foto Gabriel Kuchta, Deník N
rozhovor Deníku N s Amandou Palmer najdete zde.