středa 28. prosince 2011

ZAŽIJ SVÁTKY JINAK

Obrovská moderní kancelářská budova, kde skoro nikdo přes svátky nezůstal, a po temných chodbách tak bloudí maximálně přízraky a uklízečka v oranžovém tričku, by byla bezpochyby skvělým prostředím třeba pro severský thriller. Mimoto se letos stala naprosto reálnou kulisou mých svátků.

Vánoce v práci jsou na jednu stranu celkem prima, na chvíli utečete zdobení stromku, zabíjení kaprů, přibíjení jmelí nad dveře a velkému úklidu. A rodinným procházkám a těžké vůni františků. Prostě takové té sváteční pohodě. Jenže většina z toho na vás stejně počká.

Třeba koledám zdrhnete jen částečně. To když si kolega v pusté redakci bůhvíproč dokola pouští Wham! a jejich odrhovací Last Christmas a při sledování klipu přemýšlí, jestli George tou dobou už věděl, že je teplej. Já si notuji ultradebilní vánoční píseň vlezlého Kotvalda a o něm mám jasno. Neutečete ani Šafránkové, z televize na vás totiž potvora zaútočí i v práci.

Pracovat o svátcích je na druhou stranu trochu otrava, vleče se to. Počítal jsem s tím a vzal jsem si balicí papír, umně pomáhám Ježíškovi, aby to mělo nějakou tu štábní kulturu, že jo. Kruci, nůžky jsem si nevzal.

Vánoční dobou se totiž v naší části světa nic moc neděje, protože všichni nakupují a nemají čas na blbosti. Akorát v Rusku demonstrují, nejspíš proto, že mají Vánoce a s nimi spojené nákupy jindy. Obědvám vánoční čínu z bufáče a má divnou kovovou pachuť, jako by jim do ní spadly nějaké ozdoby nebo možná prskavky. Nebo je to prostě sváteční pachuť.

O půl čtvrté tak jako tak mizím a na chvíli nacházím Vánoce. Rozdávám a přijímám radost pod dvěma různými stromky, umím totiž celkem obstojně cestovat v čase - někdo o mně zlými a falešnými větičkami říká, že sedávám jednou zadnicí na několika posvíceních, cestování časem ale zní lépe. Večer je dlouhý, štědrý a krásný a o půlnoci voláme topenářskou pohotovost. Vánoce umí být tak intenzivní!

To se nedá říct o Božím hodu, samozřejmě opět v práci. Jestli byl Štědrý den otrava, co je potom druhý svátek vánoční? Leoš Mareš to kdysi nevědomky vystihl, když pojmenoval své album Minuty se vlečou (to musela být určitě strhující muzika).

Dnešní text je, koukám, plný kvalitní hudby.

Krize dosáhla svého maxima, když 25. prosince zavřela dokonce i čínská bistra. S nostalgii vzpomínám na včerejší plechové jídlo. Jen vietnamské večerky nás zachraňují. Na sváteční redakční tabuli jsou párky s toustovým chlebem a hořčicí, radujme se, aleluja hosana (ještě nevím, že se mi zbytek hořčice vykydne do batohu)!

A hurá pryč! Cestou po seversky thrillerově pusté potemnělé chodbě se mě zmocňuje divný pocit - chvíli váhám, ale pak to poznám: je to opravdu sváteční pohoda. Opravdu existuje, jen mě letos nemohla najít. Na Boží hod večer a na Štěpána doháníme, co se dá. Pěkná pohádka s Klusem, squash, krůta, Heroes a zevlování v posteli. Vánoce, jak mají být.

Tak příští rok zase?

text a ilustrační mobilní fotka Řízek

čtvrtek 22. prosince 2011

SPÁSNÝ TUBUS

 Černá kočka neběhá přes cestu, je domácí. Lítá po bytě a přebytky negativní temné energie, která její mysl i masivní tělo celistvě ovládá, vybíjí na vybavení domácnosti a na nervech chovatelů. Ježíšek tomu ale učiní přítrž.

S pocitem, že se kocour Pepan chová divně, jsem se tu už nedávno svěřil. Tehdy jsem to přikládal akutní zamilovanosti anebo důvodům, které by se souhrnně daly označit jako "jiné". Nicméně ono to nepřestává, spíš se to stupňuje.

Považte, to jeho několikahodinové sedávání v koupelně na koši se špinavým prádlem, to se ještě dá snést. Horší je, když zvíře - stále ještě na dietě - třeba z kuchyňské linky v nestřežený okamžik sežere celý talíř čočky (bez uzeného). A darovanému panáčkovi od Milana ještě ke všemu ožužlá, ukouše nožičky, hanba. A Maruška říkala, že už i ručičky.

Ze všeho nejprotivnější je však jeho obsese uchošťoury. Ty získává tak, že si v poličce ve skříňce v koupelně nějak otevře jejich krabičku, tyčinku si odnese do obýváku a pak ji za strašného kraválu loví po parketách i jinde. Nakonec vatu sežere a tyčinku ohne, čímž to pro něj na chvíli končí; mezitím ale zjistí, že mu jedna zcela nedostačuje, a tak vytahá další, desítky dalších. 

To je prostě tak otravné!

Tomu všemu má zabránit Ježíšek. Už teď víme, že našemu domácímu zvířeti nadělí jakýsi obrovský tubus s několika otvory a dvěma šustivými chapadly, kterými se dá slídivě prolézat.

Tunelová kočičí schovávačka je ze všech stran pokrytá atraktivním plyšákovým materiálem, temná zákoutí pohlcují zlé duchy hyperaktivních kocourů a celá asi dvoumetrová konstrukce dočista utlumí jejich zájem o ušní hygienu i o pojídání lidských pokrmů.

Tedy aspoň doufáme. (Musí to ale zabrat, když ta hovadina stála jedenáct set.)

Pěkné svátky zvířatům i lidem!

text a fotky Řízek

úterý 20. prosince 2011

SRAZ BÝVALÝCH BÉČEK

 Stalo se to omylem ze snahy podpořit Český kuličkový svaz, myšlenkový pochod to musel být nenapodobitelný a tajemný, ale výsledkem byl třídní sraz. Nebyl to sraz kuličkářské školy, nutno podotknout. Organizace byla chaotická, jak má být, asi jako jsem řešil čtvrtletky z matiky - vyzkoušíte všechna zadání během pár minut, nic nechápete, nic nevychází, ale nakonec se to zpachtí dohromady a je z toho aspoň čtyřka. Pohodička. 

Pan Řízek tipoval, že nepřijde skoro nikdo, proto si asi preventivně nevzal peníze, abych to mohl platit za něj. Já tipoval patnáct lidí, no, kolik myslíte, že přišlo? Patnáct, neasi!

První někdejší spolužáci přišli dokonce i včas, byly to samé dámy, ale málo módní, či hůře, akademické, podle toho, jestli jste out a dodržujete akademickou čtvrthodinku, nebo chodíte "fashionably late", což je už ale tak hodinu nebo dvě zpoždění.

Nejvíc in je tudíž MUDr. Pecka, který přišel v náladičce doktorům vlastní někdy před jedenáctou. Ale zpět na začátek, to bychom přeskočili omáčku, třeba tu pálivou, co si objednal Bobík s čínskými nudlemi, které s námi trávily příjemných pár hodin u stolu, než je Daniela Knápkovic dojedla, protože přeci nepá... auauau.

Když zavřela kuchyně, nastal čas objednat si hermelíny, číšnice někde vyhrabala jistě nadšeného kuchaře a mladý pan Werner neplativší za své objednávky si taky dal. To jsou prosím novináři, samé rauty a hodování na cizí účet, pak že je v té škole nic neučí. K tomu čtvrté hnusné pivo z Náchoda, musel se Řízek přeci nějak potrestat.

Pája přinesl domů štěně, tudíž Marcela brzy pospíchala si ho prohlédnout, jestli je Pavlovi podobné. Bára taky odcházela, prý protože prostě jde, jistou logiku to má, hlavu a patu měla taky, tak proč ne. Teď teprve začala pořádná zábava, protože dorazil již zmiňovaný stomatolog Pecka, který ze sebe chrlil vtipné hlášky a vůbec to je taková aura gestikulace, ten člověk prostě umí udělat show, když je nakalenej!

Blanka po chvíli už charisma pana Pecky nezvládala, tak se raději odpoutala od davu a vydala se do modřanských dálav. Perda jen lehce vnímala dění, zvláště po svých deseti nočních a padesáti směnách v kuse - klasický život mladého doktora. Daniela doceňovala, že nedorazil nikdo z vyučujících, poněvadž se tím pádem nemusela držet na uzdě, zatímco jiní by přecijen nějakého vyučujícího docenili, asi aby slyšeli, jak skvělými byli ještě studenty, že teď už se to stádo nedá vůbec vyučovat.

Kolem půlnoci se zábava začala rozpadat, jelikož v jedenáct naposledy obsluha ještě něco nabízela, tudíž jsme opustili suchánkovic podnik a vydali se dom. V tom se ovšem objevila hyper-Maruška a přesvědčila přichcíplé exgymnazisty k nějaké akčnosti. No, Pavel šel ještě na zábavu atletů, ten samozřejmě teprve začínal s večerem.

Zkusili jsme jeden podnik u nějakých Nemožných, kde nás obsluha ignorovala, následoval sestup do Miráže, kde slečna Králíkových byla naposledy v 16ti pařit s rodiči. My pařili podobně jako ona tehdá asi, jedna runda, vtipkování o DJ "hraju srajdu, ale hlavně, že to řve" a mohli jsme se spokojeně vydat domů, v případě některých to znamenalo testování kapacity autobusu.

The End, někdy příště na shledanou.

Jelikož je čas vánoční a u nás v rodině je jen jeden maník, který peče cukroví, tak končím, než to tu začnu slepovat džemem a pocukruji celý blog. Svátky klidu a pohody, zívačka.

text Milhauz, mobilní fotky Milhauz a Řízek

úterý 13. prosince 2011

TŘIAPADESÁT PŘEKVÁPEK

Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak ty naše oslavy pokaždé hrozně rychle utečou. Člověk se ani nenaděje a jsou tři ráno. Naštěstí už za rok podnikneme s Jirkou další narozeninovou párty. Ta tentokrát nikam utíkat nebude, a když jo, tak ji nepustíme.

Ani jsme to nevěděli, ale strefili jsme se tentokrát do blbého termínu. Slavilo se totiž, ovšemže bez nás, paralelně i ve slavném doupěti bitek.

Milan!
Tak to chvíli vypadalo, že zůstaneme v klubovně jak ten zprofanovaný kůl v plotě s dvěma sudy, Maruškou, berlemi, česnekovou pomazánkou, bramborovým salátem a sýrovými roládami, jednou dobrou a druhou lepší.

Naštěstí v dalším průběhu večera se dveře do klubovny netrhly (a pro ty, kdo mají s idiomy stejné potíže jako já, to opravdu znamená, že přišlo dost lidí, ne naopak).

A byly tam i holky, a né, že né!
Nosili mně víno (bude mi 27, mám na to věk), děkuju, Jirkovi rum (aby ne, bude mu teprve 26). Přišla spousta lidí, které máme rádi. A nikdo z nich se nepřezul. Koberec z toho byl smutný.

Milan!
Ze všeho nejneuvěřitelnější bylo, když mi Maruška k mému nezměrnému údivu zahrála s Milanem Baumaxův song na mou kytaru (Maruška na žádnou kytaru nehraje!). Z toho jsem byl tak v šoku, že jsem se ani nedokázal adekvátně radovat (za což se oběma ještě jednou omlouvám).

Od Milana jsem dostal komiksového panáčka od firmy Kyanid a štěstí, který dostal vtipné jméno Milan. Našim ostatním plyšákům a kocourovi teď vypráví - a kreslí - sprosté a drsné vtipy, zatímco jsme pryč.

Co tohle bylo za disciplínu, si nepamatuji.
Vlastík nás obdaroval kakaovými kulíšky. A Jana na místě vytvořila nepochopitelný instantní dort, který vhodně doplňoval ty sýrové rolády. S Jirkou jsme si navzájem nic nedali. My si prostě nikdy navzájem nic nedarujeme. Ostatním děkujeme.

Pája jde příkladem.
A co se tam vlastně dělo? Především pařilo, nebo sedělo v křeslech a usínalo.

Pouštěli jsme si reprodukovanou hudbu z digitálního nosiče. Někteří hráli pingpong, někdo trsal, někdo hrál na kytaru převlečenou za smeták.

Když se kecají blbosti, tak spím.
Pak najednou byly tři hodiny patnáct minut a venku za plotem čekal taxík a oslava byla najednou za námi, ztrácela se za zatáčkou v potřísněné klubovně s unaveným nešťastným kobercem a ten taxikář jel jak dobytek pořád dál a dál a kužely dálkových světel poskakovaly po krajnici vstříc dalším neuvěřitelným dobrodružstvím.

 text Řízek, fotky Maruška a Ř.

(Články o minulých ročnících této taškařice najdete tady a hned vedle).

pátek 9. prosince 2011

PROBUZENÍ HVĚZDNÍ TULÁCI

Leckoho to zřejmě překvapí, ale trochu legendární Tichá dohoda ještě existuje. Tedy spíš papírově. Teď ale nečekaně přerušila hibernaci a oslavila 25 let od založení skvělým koncertem. A pak zase usnula.

ČTK psala v (řekněme) recenzi koncertu řečičky o "stovkách pamětníků," kteří přišli oslavit čtvrtstoletí kapely kolem dua Šrůmová + Šustr. Musím se ohradit, já teda pamětník nejsem, v době založení mi byl rok a měl jsem jiné starosti, takže si vznik Tiché dohody nepamatuji. A i jinak tam bylo dokonce pár dalších lidí, kteří neměli šediny.

Fotoalbum z koncertu je zde!

Blanka Šrůmová šedivá nebyla. Zato její někdejší poněkud psychedelický zjev vystřídal mnohem střízlivější sestřih i oděv. To Dan Šustr vizáží ustrnul někde v osmdesátých letech, se zatmavenými skly a koženými kalhotami, ale nejsme módní policie, že. Stárnoucím rockerům se to asi odpustit dá.

Se mnou šli táta, Radka a Péťa, Maruška odmítla. Nebude přece poslouchat něco, co by se líbilo našim rodičům. Řekla, a na počítači si zcela vážně pustila Kotvalda.

Byli jsme vážně VIP (díky, Ivane!) a měli jsme vše jak na dlani a část piva zadara. Začalo se promítáním videoklipů, sál v KC Vltavská se velmi slušně zaplnil a pak probuzená Tichá dohoda spustila.

Sérii několika méně provařených písní na začátku utnula Kotva a kříž a dál se pokračovalo hlavně hitovkami (Tulák po hvězdách, Chci přežít, Marioneta, Večírek osamělých srdcí, Vítr). Hrálo jim to moc dobře, dávali zapomenout na asi desetileté období koncertního odloučení. Akorát v Tulákovi nevyzpívala refrén (ale nevím, jestli to tak třeba nebylo vždycky a na desce to byl jen nějaký nahrávací trik).


"Blanko, vezmi si mě za ženu," křičela paní či dívka v publiku a Blanka se smála. Lidi v publiku moc nepařili, taky mají svoje roky, všichni byli nějací slušní, dokonce i sekuriťáci nás zdravili. Ale muzika byla výborná. A umělci dokonce zahráli i mou nejoblíbenější dohodovskou Kde spí andělé.

Na pódiu se umělci různě střídali, kopírujíce (under)popově-rockově-dekadentní minulost kapely, ale tím bych nerad zdržoval, zmíním jen zajímavého písničkáře Phila Shoenfelta - zahrál píseň Marianne o dívce, která poslouchá Petra Kotvalda - a na konci v přídavcích legendárního Michala Pavlíčka. S Péťou jsme si přiznali, že jej vidíme prvně. Zahráli si pecku od Doors.

Vytleskat se nechali asi čtyřikrát, celá show trvala skoro tři hodiny. Poctivý a povedený koncert. Naposledy se jen uklonili a Šustr slíbil, že se pokusí Tichou dohodu za rok opět na chvilku resuscitovat. Snad se mu to povede.

(Osobnější vzpomínka na závěr; kdo nechce, nemusí číst. Na táboře jsme kdysi s bráchou strouhali květák na placky a zpívali jsme si: Vím, že květák pořád nejíš, že nemáš ho moc rád. Já nemám vrásky z žádný placky, udělej to jako já. Včera se mi to vybavilo. Myslím, že to byl nejlepší remix Tiché dohody na světě.)

text a fotky Řízek

pondělí 5. prosince 2011

MIKULÁŠSKÝ PÁNSKÝ DEBAKL


Soutěžní divadelní festival radotínských turistů, kterým se naše tradiční mikulášská besídka v podstatě stala, letos zdemoloval zažité předsudky. Nešlo jen o to, že si minimálně dvě scénky dělaly srandu z gayů a dvakrát zaznělo Sladké mámení (byť jednou jako Špatné trávení). Především na celé čáře vyhrály holky.

V kině je to fajn.
Přepsaly dívky v 37. nebo 38. ročníku, jak si nikdo nebyl jist, opravdu historii mikulášské mitry? Co se týče umístění, tak bezesporu. Nikdo asi nepamatuje ročník, kdy by holky vyhrály, anebo nějak jinak zazářily. Tím spíš, že byly hned na třech prvních místech.

Proč tomu tak bylo? Tak jednak nejlepší letošní scénka, kadetská show Starořecko má talent, byla nesoutěžní. Vedoucí i jejich svěřenci si s ní opravdu vyhráli - a nepochybně by triumfovali, kdyby měli soutěžit s ostatními. Zvlášť veslující otroci jako akrobati nebo baleťáci byli úžasní.

Indiáni z Radotína.
A protože je chlapeckých družin letos málo, zbývaly jen další dva pokusy - a ty byly slabší než většina scének holčičích. Takže ta dívčí nadvláda dává smysl.

Vlčácký Poklad na Stříbrném jezeře prováhal slušnou výpravu i dobré nastudování zmateným scénářem, který si z originálního příběhu vzal až příliš mnoho. Nemayovci aby si pomalu načrtli nějaký diagram s postavami!

Táborníci jako módní policie.
A tábornická konverzační parodie holčičích knížek (na námět jedné takové publikace) nebyla po všech stránkách dotažená, byť ji kluci nezahráli vůbec špatně. Obávaná fotbalová scéna nedopadla zas tak strašně. Třebaže publikum teplého fotbalistu celkem přijalo a žádné "prolongace" (Václavův termín) během představení nenastaly, bylo to ale celkově moc obyčejné. Mitra už je jinde.

A šmoulí vítězství.
Na vítěznou doslova multimediální show nečekaně šikovných malých ještěrek, které si přisvojily Šmouly, tábornické dílo nemělo ani v nejmenším. Ač spíš než jakékoli herecké výkony a děj samotný zaujala projekce obrázků, kostýmy a písničky - tedy aspoň mne. Ale bylo to opravdu poctivě udělané a bylo znát, že si s tím někdo dal práci.
Snímek z kadeřnictví.
Osobně se mi nejvíc líbily nejstarší holky, když naživo s kytarou "zpívaly" strašně blbou písničku o tom, jak mitru nikdy nevyhrály. A pak taky super scénka o drbně kadeřnici. Ta byla geniální včetně situace, kdy celé kino napjatě čekalo, jestli kadeřnice opravdu odzpívá celé Holky z naší školky. Odzpívala.

A co se týče celkového dojmu, člověk v nově zrekonstruovaném kině měl chvílemi pocit, jako by byl ve Varech. Zázemí je už úplně někde jinde než v někdejší traktorce se zalepenými okny. Třeba promítání na obří plátno celé dopoledne určitě zvedlo. V celém sále je i výborně slyšet. Hlavně to všechno celkem odsýpalo. Snad i proto byl odliv lidí během představení daleko méně znát než v minulých letech.

Mikuláš je nejlepší psycholog.
Přišel i Mikuláš, skvělý jako vždycky, s nebeskou knížkou a dvojicí pekelníků. Chápavý a nenásilně vtipný světec s lízátky uspěl v souboji se stále drzejšími dětmi a táborník Aleš překvapil celý sál svými netušenými hlasovými kvalitami.

Jen sladkých věnečků bylo letos napečeno nějak poskrovnu, anebo si je lidé odnesli výměnou za dobrovolný příspěvek na naše super beachové hřiště, k němuž byli naším náčelníkem vyzváni. Tak jako tak, musel jsem se o jeden jediný dělit s Matoušem, a to je tedy velké mínus a prostor pro zlepšení do dalších let.

Ohlédnutí za předchozími třemi ročníky najdete zde, tady, a konečně i tady. Fotoalbum vytvořím časem.

text a fotky Řízek

sobota 3. prosince 2011

KONEC DOBRÝ, SESTUP VOLÁ

Poslední utkání nemohlo totálně zpackanou fotbalovou sezonu vytrhnout - o našem sestupu už si hodně dlouho nejen cvrlikali vrabci na střeše. Ono to s jedním bodem a devíti porážkami z deseti zápasů jinak ani dopadnout nemohlo. Ale remízou 3:3 s postupujícím Šejkem Peterka jsme si přinejmenším spravili náladu.

Pršelo a Běchovice, kde jsme měli hrát, byly strašně daleko. Strašně daleko byl i Václav, když jsme mu volal, kde jako je, když tu máme sraz a já tu jsem. Dočkal jsem se jej asi po 25 minutách a telefonátech, kdy už čtyři další mušketýři - celý zbytek týmu - vyčkávali u hřiště.

Prozřetelnost nás ale protáhla Jižní spojkou v rekordním čase, vozidla uhýbala, jako bych měl na střeše fabie majáček, a když ne, jel jsem jako Knight Rider nebo Trpišovský. Zkrátka a dobře, na svůj první zápas po půlroční zdravotní pauze jsem dorazil takřka včas.

Vyzbrojen masivní ortézou na kotníku a bezmeznou důvěrou v kombinaci umění a magie ortopedů na Malvazinkách, vrátil jsem se mezi tyče. A sledoval bizarní sestavu s dalším nepříliš často hrajícím, věčným rekonvalescentem Vlastíkem na hrotu a Venálem v neobvyklé roli posledního. Představili se rovněž Pája, Luboš a Rádoš, abychom to měli kompletní. Výhoda nedostatku hráčů se projeví teprve při jejich výčtu - nezabere to moc místa ani práce.

Nevedlo se nám špatně. Rozhodčí pár minut po úvodním hvizdu vymyslel standardní situaci v náš prospěch, kterou ale neměl kdo kopat. Specialisté jsou zranění, anebo nechodí. Nakonec se odhodlal Václav a jeho přízemní rána po teči obránce skončila k našemu nekonečnému údivu v síti. V pozápasovém rozhovoru pro Řízkovy stránky se přiznal, že to byl jeho první přímý kop v životě.

Venál měl i jinak svůj den. Dvakrát ostře vypálil, jenže pokaždé jeho střelu brankář vyrazil, jednou na tyč. Akorát si někde zapomněl svůj dres, tak hrál v nějakém hnusném tričku.

Ale šejci byli opravdu trochu někde jinde, nejen co se týče tabulky a výhledu do příští sezony. Když trochu zabrali, začali nás přehrávat. Šancí měli dost. A proto i záhy vyrovnali.

Noha držela, a tak jsem se odhodlal k tradičním a divácky velmi atraktivním dlouhým nákopům na Vlastíka, ze kterých dosud historicky nikdy nic nebylo. Dnes ale jeden z těchto předem ztracených balonů Vlasta asi záměrně sklepl na Luboše a šli jsme podruhé do čela.

Souboj se Šejkem Peterka měl pro mě kromě comebackového rozměru i rozměr virtuální. Jeden z jeho hráčů totiž také hraje fotbalový manažer Hattrick. Kdo z nich to je, jsem zjistil záhy. Uživateli Many 46 (v dresu číslo 46) jsem totiž vyrazil balon přímo k nohám a tento sympatický chlapík s excelentním zakončováním se nemýlil. Aby ne, já jsem jen hašteřivý člověk s ucházejícím chytáním v nedostačující formě, nemohlo to dopadnout jinak.

O poločase 2:2, sranda a spokojenost, pot stoupal vzhůru k reflektorům, dál spíš mrholilo a každý byl tradičně poločasově chytrý. Vlasta umí o pauze rozhazovat rukama jak Baroš vsedě ve vápně!

Nezměnili jsme nic. Bylo nás málo, fyzicky jsme přestávali stíhat, soupeři měli značnou převahu jak v poli, tak na střídačce. Občas se šejci rozestavili kolem našeho vápna jak při házené.

Na polovině soupeře často zůstával jen Vlastík. Ten mimochodem podal také velmi dobrý výkon - přenesl si svou současnou slušnou bowlingovou formu i na umělý pažit. Hrál pozičně, jako obrovská kuželka stál zády k brance a soupeři občas nevěděli, co s ním, ani dva jej nedokázali odtlačit. "Ty ses po deseti letech, co hraješ hanspaulku, konečně naučil podržet balon," vysekl mu po zápase poklonu kapitán Venál.

Čas od času jsme se ale dostali i k brance protivníků. Byl to zase Vlasta, u nějž začala naše poslední letošní úspěšná akce. Ostře pálil z úhlu a odražený míč doklepl do sítě Rádoš. Byli jsme neuvěřitelně efektivní a potřetí jsme vedli.

To bylo asi čtvrthodiny před koncem a bylo jasné, že udržet titěrný náskok bude soda. Tlak soupeře stoupal, my kompaktně drželi prešovský beton, a když už to vypadalo, že by to třeba mohlo vyjít, jeden z nejlepších soupeřových hráčů angličanem srovnal. To se možná dalo chytit, ale to bych se nesměl uplynulého půl roku válet. 

Pak se mohl (zády k brance) ještě proslavit Vlastík, ale to už by asi ani nebylo spravedlivé. Stará známá nejnižší osmá liga volá; sedmiligová epizoda končí, ale díky pěknému poslednímu zápasu aspoň ne tak trpce.

text a brutální mobilní fotka Řízek

pondělí 28. listopadu 2011

NAŠE VĚC V DEPRESI

Už brzy Česko přijde o jedno z nejroztomilejších zvířátek - gorilka Moja zamíří letadlem do Španělska, ahoj, chlupáčku, ťuťuňu. Aby toho nebylo málo, huňatá medvědice Cora vrhla mláďátka, která posléze sežrala, čímž všichni o roztomilost rázem přišli. V žebříčku roztomilých zvířat se tedy dere kupředu kocour Pepan, byť jej teď trochu přibrzdily zdravotní i jiné komplikace.

Týmu chovatelů v uplynulých týdnech přibyla nejedna vráska, naopak veterinářům a veterinárníkům z naší ulice jsme pravděpodobně zachránili kšeft. Začalo to nastuzením našeho chovance; nebohé zvíře dočista přišlo o hlas a na své oblíbené ptactvo na střechách tak každé ráno jen bezmocně naprázdno otvíralo tlamičku.

Poté, co Pepan úspěšně překonal chorobu, dostal zánět jedné spojivky. "Kulíšek, teče mu z očíčka," hořekovala nešťastná spolumajitelka. Lékaři z veteriny na Zelené lišce, jejichž jsme možná výhradními klienty, naordinovali kapičky. A nedlouho po této lapálii byl pořád téměř šestikilový kocour opět špatný. Odborníci zjistili, že ho bolí záda (patně se přeležel). Injekce to spravila.

Pak Pepanův život na několik dní nabral úplně jiný směr a rozměr. Do našeho bytu se načas přistěhovala kočka legendárního Honzy Huka, jíž se pomstil tím, že jí dal jméno Hermiona. My jsme jí říkali Hermelína nebo Hermuš, Pepan z ní byl u vytržení. Naučil se od ní úžasně loudit, skákat po stole a gentlemansky jí užíral její krmení, aby taky neztloustla. Bohužel pro něj se Hermuš po několika dnech pakovala.

Další pohroma pro Pepana nastala, když kvůli podivnému strupu na hřbetě dostal na krk satelit, jak jinak než z místní ordinace. Couval a shazoval předměty a celkově z toho byl dost nešťastný. Sice posléze zjistil, že i s touhle ozdobou se dá jíst a aportovat, přesto byl velmi rád, že se i tohohle po pár dnech zbavil. Za 140,- dostal na kontrole pohlazení od paní doktorky a přání pevného zdraví. A to se vyplatí!

Teď má jakési období depek. Celé hodiny prosedí na koši se špinavým prádlem anebo na futrálu od notebooku (tam ona taky sedávala). Hodně hlasitě se projevuje a noci tráví raději na samotce než na Maruščiných nohou, tam je nyní místo pro mě.

Je zamilovaný? Možná po ní dál teskní a vzpomíná na těch pár dní, kdy ho někdo láskyplně očmuchával. Je u nás nešťastný? Má psychické problémy? Chová se divně jen tak, aby se něco dělo?

Toť otázka pro experty z místní veteriny, kterým za jejich odborné konzultace i za milé pohlazení rádi zaplatíme.

text Řízek, fotky  Ř. a Maruška

středa 23. listopadu 2011

NA LOVU V DIGITÁLNÍ ÉŘE

Značná část mého příbuzenstva propadla démonu geocachingu. Závisláci. Dočista zblbli: s GPS přístrojem asi i spí, neznají jiné činnosti ani témata k hovoru. Došlo to tak daleko, že novomanžela své sestřenice neznám, nikdy jsem ho neviděl, ale z vyprávění vím, že už ukryl asi třicet takzvaných kešek, takže to nejspíš bude hustej borec jak kráva. Nicméně... stydím se to přiznat, ale ono je to docela zábavné.

I my jsme té masáži totiž částečně podlehli. Pro svět těch, kteří ve volných chvílích hledají po planetě schované krabičky, se jmenujeme Holky z marketingu. Prý je to z Viewegha, i tak je to ale pouze o fous méně strašné než Amatéři Radotín. A jako takové Holky z marketingu jsme dosud objevily třináct kešek. Tedy, do minulého víkendu jen sedm.

Je to bída? Zajisté. Ale naši kamarádi Vanessa s Kamilem jich mají ještě méně (a navíc zatím ani nemají keškařské jméno)! A tak jsme se domluvili a vyrazili jsme onehdy v sobotu společně na lov.

Slunce si ráno odkašlalo a nečekaně vykouklo ze smogu. V Normě jsme si koupili nápoje nevšedních značek a to, že už nejsme sami, jsme ihned poznali podle Vanessina řevu "Lukyyyyy!," který se linul od pokladen.

Vyrazili jsme na procházku k Jižní spojce, jak jinak než podél silnice. Žhavili jsme chytré mobily a namířili si to do míst, kde prý onehdy stávalo kino Oddech, než ustoupilo automobilismu. Nebudu vás napínat, byli jsme úspěšní, jen slimák krabičku našel dřív než my. V bordelu u protihlukové zdi. A šli jsme dál.

Po populární krčské cyklostezce jsme došli až do pálkařského areálu. Autoři dalšího pokladu chtěli, abychom se dozvěděli něco o softbale. Přestože jsem si předsevzal, že si takovými ptákovinami nebudu zaplevelovat hlavu a že to posléze okamžitě zapomenu, můžete se mě teď klidně zeptat, jaké jsou týmové barvy Eagles Praha, kolik je u nás mužských sofbalových lig či kdy tady bylo mistrovství v baseballu. Už jsem v tom kovanej.

U těch hřišť jsme našli ještě jednu. Tedy Maruška, když už jsme ztráceli naději, vytáhla z břečťanem zarostlého křoví rafinovaný pytlík od cviček. Nepoznával jsem ji! Takové věci dřív nedělala.

Vanessa měla furt nějaké problémy a Marušce byla zima, a to naopak není nic nového. Přesto jsme pokračovali dál, k branickému hřbitovu. Keška byla ukrytá stejně lajdácky jako metal za tenkými zdmi zkušebny v garážích naproti. Náhrobky rezonovaly. Přijely i dvě hlídky policistů a asi keškovaly za garážemi. Nebo co tam vlastně dělaly.

Kolem nablýskaných warťasů a úžasného dětského hřiště jsme vylezli do Jiráskovy čtvrti - nahoře na kopci se na sešlých fasádách starých vil i šedivých domečků drolí nápisy upomínající na literátova slavná díla. Mezi nimi jeden hnusný panelák a obrovská sídla a audiny lidí, co Jiráska možná neznají, zato znají, jak vydělat mamon! Neúmyslně jsme se tamtudy prošli dvakrát, podruhé po trase vícenásobné kešky. Zase tam byly vily sešlé i honosné i panelák.

To už nám ale docházely síly i šťáva v telefonní navigaci. Vanessa taky s grácií sobě vlastní rozhrabala kameny v pomníku padlých hrdinů, zatímco skrýš byla přece v dutém stromě a našel jsem ji já. (Je to s podivem, ale ta radost objevitele je návyková. A nebýt těch pokladů, na procházku bychom nešli a seděli bychom doma jak buchty.)

Poslední, šestou krabičku s propiskou a zápisníkem jsme nalezli na okraji lesa. Teda vlastně já, já jsem ji našel. Seběhli jsme listím k pustému branickému pivovaru a autobusovou vyhlídkovou jízdou jsme se asi po čtyřech hodinách vrátili na pankrácký kopec.

Takže jsme na třinácti; ještě tak dva a půl tisíce a bude mě zbytek rodiny brát vážně.

text Řízek, mobilní fotky Vanessa

neděle 20. listopadu 2011

MIMOSEZÓNA

Kdyby Rosamunde Pilcherová pro jednou opustila jistoty komerčního sukcesu a napsala i něco, co si člověk může beze studu číst i v metru, aniž by to musel mít zabalené v novinách, mohlo by se to odehrávat na podzim v podhůří rakouských Taur. Když obvykle vyhledáváné letovisko Zell am See opustí všichni, bary zatlučou okenice a údolí potáhne neprostupný škraloup mlhy, je to kulisa třeba pro pěknou detektivku, thriller nebo existenciální drama.

Důkaz, že jsme tam byli.
Něco mi ale říká, že něco takového britská spisovatelka Rosamunde, dříve píšící pod pseudonymem Jane Fraser, nikdy nevytvoří. Viděl jsem totiž za ospalých nedělních odpolední v televizi několik německých inscenací na motivy jejích "děl".

Tak třeba spanilá květinářka si vezme bohatého a starého sobečka obšourníka, avšak trpělivě trpí pod tou krutou knutou, dokud svého psa jak z reklamy na psy nevezme k atraktivnímu, leč osamělému (ale patrně ne homosexuálnímu) veterináři, který je jak z reklamy na veterináře. "Nezlobte se, že jdu pozdě, musel jsem pomáhat bernardýnovi, kterému uvízla packa pod pivním sudem," omlouvá se lékař (kdo by mu neodpustil?) a divactvu se tají dech. Jak to asi dopadne? Na thriller to fakt nevypadá.

Sklápěčce jsme se stihli schovat.
Zell am See normálně působí jak vyrvané z těch inscenací, jen kamery už stihli odvézt, barevné scenérie, muškáty za okny, obláčky, kravičky na pastvinách a mír a pohoda.

Tentokrát nás vítal požár pekárny v centru města, ranní mlhy a výluka na trati. V ulicích nula lidí kromě trhovce, který prázdné postranní uličce nabízí mošty a marmelády. Ten spolkový pulsující život, který jsem tak obdivoval (když sebemenší partička příznivců nedůležitého čehokoli v určený den připraví stánek s pivem a klobásou a na nějakou dobročinnou akci pilně od spořádáných občanů vybírá eura, přičemž se ožerou jen trochu), byl jen kouřová clona - v ulicích není prostě nikdo, ani spolky.

Na chodníku kolem jezera drandí sklápěčka drážních dělníků. Na jindy tak frekventované hladině není nic, od šlapadel po škunery, všechno spí někde v lodních pelíšcích. Jen podél břehu závodí tři kachny. V noci pak, aby se člověk skoro bál ven. Daleko snáz se však parkuje.

Vytáhl jsem jednou Marušku na túru. Nad městem je vrchol Schmittenhohe, měřící prý přesně 2 kilometry na výšku, asi o 1 200 metrů výš než jezero. Když se vylezlo jen o kousek nad střechy posledních domů, mlha ustoupila a zavládlo jakési babí léto. Jen kolem nebyla ani noha. Na svazích sněhovým dělům a sedačkám lanovek zvolna končila rekreace, horské boudy byly zavřené a nám rychle docházel proviant.

Moje první zkratka začínala nevinně.
Vkrádala se k nám pohorková nemoc. To je stejné jako normální ponorka, ale není to pod vodou. Voda došla. Přiznám se, už druhá náročná zkratka, kterou jsem vymyslel, nevedla nikam. Tedy jen k opuštěné chatě. A to natolik opuštěné, že jsem si ze žlabu s průzračnou vodou (Rosamunde zbystřila) půjčil dvě zrezivělá plechovková piva. Jedno německy ovocné, druhé normální, ale prošlé.

"Běž to tam okamžitě vrátit!" zhrozila se žena a dobré dva kilometry ostražitě sledovala, zda nás někdo nepronásleduje s flintou. O několik set metrů výše jsme první z nich vypili a pohorka zmizela.

Pak jsme spatřili první sníh a dvojici lidí, která pelášila v opačném směru. Vrchol se rychle blížil, však už jsme stoupali asi tři hodiny. S podivem jsme seznali, že už tu před námi někdo byl. V 1 900 metrech začínala naučná stezka. Tu je pták. A tu je kytka. Tady máme kunu. A tohle raději nejezte. O padesát metrů dál začínaly obrovské kovové protilavinové zábrany, blížili jsme se k horní stanici lanovky, která by tam byla jen asi o 3 a půl hodiny dříve, kdyby neměla dovolenou, a pod námi bylo podzimně pusté jezero jako na dlani.

Pak jsme se otočili, vypili i to prošlé půjčené pivo a za hodinu a půl jsme se po vlastních stopách vrátili dolů k autu. Unavení, ale spokojení.

Milka.
Co jsme na pozdních podzimních prázdninách ještě zažili? Třeba procházku kolonizovanou pustinou podél modrozelené řeky Salzachu. Uhání si tak regulovaným korytem pořád rovně a míjí pastviny, kravíny a místní akvapark.

Seznámil jsem se se sympatickou krávou. Užili jsme si návštěvu toho vodního světa s vůní podzimního hnoje. Jeskyně tentokrát žádné.  A v noci jsme podlehli spiknutí počítačových soupeřů v Heroes pět. Příště ty rakouské elfy a kouzelníky musíme porazit.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška

pondělí 14. listopadu 2011

OVCE A ŠÁTEČEK


Když si do Googlu zadáte "Nový Zéland Franta Košťál," umělý mozek nic smysluplného nenajde, vypadnou samé hovadiny. Zatím. On tam totiž ještě nebyl. Franta odjíždí zanedlouho nadlouho fuč; až se za rok dva vrátí, určitě už Google i Franta budou vědět víc. A na to jsme se v sobotu napili.

Taky vám přejeme šťastný nový rok.
Do údajně zelené země, kde připadá na člověka v průměru dvacet hospodářských zvířat, převážně vlnitých, vyrazí cestovatel s kamarádem asi za čtrnáct dnů. Za cestováním a za prací, jestli tam nějaká bude.

Nevím, jestli mu to přímo závidím... ale asi jo, závidím. A kdo ne, tak kecá.

Představ si to, sebrat se, na rok vypadnout někam dál, než umí naplánovat vyhledávač spojení pražské MHD, prostě vystoupit z kolotoče práce - domů - hospoda - práce - domů - chalupa - práce.

Neříkám, že to je tak špatné, není, je to fajn. Ale není tohle přece jen o fous lákavější? Nebuď pokrytec a přiznej, že jo! I kdyby tam měly být jen ty ovce.

Ještě předtím, než Franta usedne do letadla, pochopitelně sezval své přátele a kamarády na pivo do klubovny, aby na něj vzpomínali v dobrém. Anebo, pokud se to rozjede, si ráno nevzpomínali na nic. Anebo jen na to dobré.

Venku nečekaně uhodily mrazy, v klubovně byl sice smrádek, ale útulno, pivo lahvové branické a víno s přívlastkem neshodným "od Hurdálka" - zvlášť s kolou neodolatelné. 
DJ FourEight.
 Téměř výhradně maskulinní společnost hrála obíhačku, na trám kdosi připíchl nápis "Sbohem a šáteček." A v rohu seděl dýdžej Péťa a kromě Tří sester mi pustil i Gumídky. Připili jsme si dolomitskou pálenkou. Bylo to příjemné.

Franta se usmíval. Byl pruhovaný jak námořník, měl nové brýle a neuvěřitelně krátké vlasy. Prý čistě z praktických důvodů, kdoví, jak to tam bude s kadeřnickými pomůckami. Snad tam ale budou mít pohledy a třeba nám někdy napíše.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška

čtvrtek 10. listopadu 2011

ZLATÍ BLUDIŠŤÁCI

Hned den po Radotínském kole jsme si s Terkou udělali výlet do Loučeně. Komu se to ještě nedoneslo, tak v Loučeni je labyrintárium, a není ledajaké - je to totiž labyrintárium, které je první v Čechách a jediné v Evropě a zároveň první v Evropě a jediné v Čechách!

V loučeňském zámeckém parku je za příjemné vstupné přístupných jedenáct labyrintů všeho druhu. Než jsme si je všechny prošli, uběhly dvě hodiny jako nic, a to jsme se nijak neloudali a navíc jsme dvě bludiště vynechali. Labyrintárium v Loučeni zkrátka stojí za to navštívit. Malou ochutnávku z tamního prostředí poskytne fotoalbum z převážně Terčiných fotek, ale dětskou radost při chození po zapletených cestičkách pochopíte, jedině když si to vyzkoušíte na vlastní kůži a nohy.

Zkrátka až nebudete vědět, co roupama, zkuste Loučeň. Třeba tam taky potkáte rodinu Tomanových, možná tam půjdete v létě, takže vám nebudou mrznout prstíky v kapsách, a snad nebude skluzavka na konci palisádového bludiště celá od bahna a vy se budete moct sklouznout.

A nezapomeňte: Kdo nezabloudí v bludišti, ten se ani v bludišti neztratí! Nazdááár!

Fotoalbum z labyrintária

text Milan foto Terka

neděle 6. listopadu 2011

POLEDNÍ HORA A MY

Do šumavských Prášil jsme přijeli o pár dní později než ostatní lidé z Radotína, kteří se tam vydali strávit podzimní prázdniny. Kdybychom tam naopak dorazili třeba o sto let dřív, ves by se jmenovala Stubenbach. A kdyby o padesát, asi bychom se tam přes vojenský prostor nedostali, a proč taky, když tam skoro nikdo nebydlel. Co bude za další půlstoletí, je daleko za horizontem tohoto článku.

Kraj má prostě pohnutou minulost plnou zvratů, ale kvůli nim jsme nepřijeli. Ve sváteční pátek jsme hodlali vylézt na nejvyšší tamní vrchol Poledník, zvaný též Polední hora, anebo třeba Mittagsberg, jak je historii zrovna libo.

Ráno se náš trojčlenný tým dostal do skluzu, a tak nám všichni ostatní výletníci utekli. V Prášilech jsme navíc zašli do sámošky, a tam jsme učinili zásadní, třebaže nepochopitelné rozhodnutí - zakoupit placatku rumu. Tedy věc objemově nepraktickou, drahou, nedostatečně omamnou a celkově nevábnou a dekandentní. 

Na Poledník tak Václav stoupal vybaven plzničkou a mobilem, já Maruškou a fotoaparátem, no a pak nás doprovázel ten tuzemák, který vlastně nikdo nechtěl.

Okolí bylo skličující. Porosty totálně zdecimoval kůrovec, vichřice, těžaři, ochránci přírody, skleníkové plyny nebo bůhvíkdo, jisté však je, že mezi uschlými stromy lesáci natáhli lanovku a jejich padlé či poražené druhy mezi nimi vozili na hromadu. "Honza Stráský," volal na ně můj přítel, aniž by bylo zcela jasné, jestli jim tím fandí, nebo proti něčemu protestuje, nebo co vlastně.

Přesto jsme se odvážně pustili do zpočátku velmi plodné debaty o partnerských vztazích, lásce, odlišnostech a o samých tak velkých věcech, jako jací vlastně jsme, kam jdeme a směřujeme, než jsme dorazili na samé dno malinké lahve a vlastně i tematicky.

Jasné totiž přestávalo být naprosto vše, výhled tomu sekundoval, mlha se courala nad špičkami ulámaných stromů a Václav esemeskoval. O to překvapivější bylo, když se odkudsi vynořila někdejší radarová věž, která, když pozbyla své neblahé funkce, se stala rozhlednou s designem, jenž bys nevymyslel ani ty, a už vůbec ne já. Tam byli všichni, děti, dospělí, rodinní cyklisti s rafinovanými přepravníky na ratolesti i odporná česnečka na zahřátí za 35 korun, v níž bylo česneku asi jako šafránu.

Nedlouho po tom všem se oblačnost roztrhala a vykouklo to kýžené slunce.

Pak se Václav někde zapomněl, zavolal a našel, zapomněl, zavolal a našel, a než se ztratil potřetí, došli jsme Vlastíka a Péťu a začali, tak jako loni, hrát složitější (asociační, neveřejný) slovní fotbal, když ten reálný nám letos moc nejde. Hraje se na poslední dvě písmena, hledaný výraz se nesmí vyslovit, jen se napovídá. Zdokonalili jsme pravidla - slovo platí, jen když minimálně další dva vědí, tím spíš je nevědoucí hráč za blbce a je to pro něj skličující.

Popravdě nám to také moc nešlo. "Ta hra je na mě příliš jednoduchá, mně se stýská," brblal Venál a dostával branku za brankou. Nevedlo se ani učiteli, kterého zaskočil dotaz na zprofanované rakouské obrněnce či na druhy želv nebo velryb - což je podpásovka, když přece učí češtinu a občanku.

Bez jednoznačného vítěze jsme slezli zase až do Prášil, pár metrů před nimi se Václavovy obzory znovu rozjasnily a mohli jsme v klidu, ve čtyři odpoledne, jít spát.

text a fotky Řízek

středa 2. listopadu 2011

KRÁLOVSTVÍ POŠUKŮ

Na poněkud zvláštní škole, kterou ještě stále občas navštěvuji, se seriózně věnujeme třeba i počítačovým hrám. Jasně, že na ten seminář chodí povětšinou ztracené existence s nezdravě bledou pletí a s evidentními potížemi v běžné realitě. To ovšem nebrání tomu, abychom jednou takhle v neděli nevyrazili na exkurzi.

Nedaleko od Prahy si několik pravděpodobně zámožnějších excentriků vybudovalo muzeum či spíš skladiště arkádových (tedy hracích, ale nevýherních) automatů.

V Červeném Újezdě na parkovišti u hradu výpravu bledých studentů, která přijela s naším vyučujícím autobusem, a nás čtyři vítá pán s kolotočářskou vizáží. Míříme do dřevěné budovy, jejíž původní účel jsem nerozluštil, platíme osm pětek vstupné – do automatů se pak už drobné nehází, to je ošetřené – a jak na pouti jsme puštěni přes zábranu z řetízku. Uvnitř je pěkná zima, podél stěn jsou seštosovány desítky starých hracích strojů a pán vypráví, jak k nim přišel.

Že se takové haraburdí nakupuje přes eBay v Německu a specialisté na něco a něco to pak tady opraví a postaví vedle ostatních klenotů. Nejstarší předmět je z roku 1974, záchody jsou kdyžtak na hradě. Pak už můžeme konečně hrát.

Prastaré vesmírné střílečky nás nebaví, vždycky se najde nějaká včelička, která tě po chvíli sejme. Zdržíme se u palby na policisty, když sešlápneš pedál, vrah se skrčí. Pistole o sobě dává pěkně vědět, kope do ruky a po chvíli těžkne ve zpocené dlani.

Pak mezi stroji s Romanem objevíme skutečný poklad, kolem nějž se kupodivu davy netlačí – hru Golden Axe. Jedním tlačítkem se kouzlí, druhým se mlátí, třetím skáče. Můžeš si vybrat mezi trpaslíkem, paní v plavkách a takovým slizkým týpkem v modrém, ale určitě si vezmi trpaslíka, má nejlepší sekyru.

Na automatu jsem to nikdy nehrál, ale na tři-osm-šestce jsme to s bráchou váleli obstojně. S přehledem se s Romanem (modrým týpkem) promlátíme a prosekáme i přes úroveň na krunýři želvy, ale pak najednou zničehonic Game over. Nechápeme to, ale ženy už jsou stejně zmrzlé, tak ještě dáme pár závodů terénními dodávkami (?), vylezeme ven do tepla a nechápavě mžouráme do světla. Byli jsme tam jen hodinu a půl a odcházíme první. Pedagog i studenti pokračují v exkurzi.

Kdo nikdy nesomroval od rodičů desetikoruny, aby je mohl do nitra takového přístroje navždy uklidit a vyměnit je za několik desítek vteřin střelby do emzáků anebo zběsilé jízdy po závodním okruhu, ten takové muzeum asi nedocení. Těm ostatním návštěvu vřele doporučuji.

text Řízek, mobilní fotky Řízek a Roman