středa 27. února 2013

TY HRAJEŠ TU HRU, LUKO?

Po víkendových 24 hodinách v práci jsem si tentokrát připadal debilnější než obvykle. Neschopen ničeho duchaplnějšího, zapjal jsem v pondělí ráno svůj nový, rychlý a poněkud hlučný počítač - a zhruba dvě třetiny ze svého náhradního volna jsem strávil záchranou planety. A protože jsem právě na své alma mater vyslechl plodnou diskusi na téma závislosti na internetu a hrách, chtěl jsem se z toho tady vyzpovídat:

To máte tak. Když jsem bylo dítě, jednou z mých nejoblíbenějších hraček kromě lega a plyšáků byla počítačová hra UFO: Nepřítel neznámý. Stal ses generálem výjimečného a nesmírně tajného projektu, jenž nemá za cíl nic menšího než záchranu světa před tajuplnými nájezdníky z planety Cydonie (jejich invaze začíná v daleké budoucnosti, tuším v roce 2001). Dostal jsi partičku nazdárků s ubohými puškami, kterým se podlomila kolena hned, jak zahlédli prvního mimozemšťana. A to ti první byli spíše takoví plyšáčci.

 A s nimi jsi během nekonečných hodin (v klidu, tvé oči chrání filtr na monitoru, tehdy se tomu věřilo) vybojoval nesmírnou řadu bitev, jež se všem na začátku jevily ztracenými - aby nakonec byla celá vesmírná invaze po zásluze rozmetána a potupena. Lví podíl na tom měla moje nejmilejší důstojnice Evelyn Hudsonová, kterážto byla pravděpodobně pěkná mužatka, jak se tak vznášela v létajícím skafandru nad bojištěm s plasmovým kulometem, celou řadu granátů a medikitem v podpaží. Když Evelyn zastřelili, nebo do ní dokonce nakladli vajíčka, musela se hra zastavit a načíst předtím, než k tomu politováníhodnému aktu došlo. Evelyn byla (a asi ještě pořád někde je) nesmrtelná a nenahraditelná.

Hra samotná už v roce 1994 nebo 1995, kdy jsem si ji na disketách okousaných viry nainstaloval do DOSu, vypadala grafikou trochu omšele. A její příběh, jak jsem vám tu převyprávěl, možná překonávají i scénáře oblíbeného humoristického pořadu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem (nesnáším Miroslava Donutila, ale Maruščina babička se na to ráda kouká).

Nicméně ta hra geniálně kombinovala tahové strategické střílení s plánováním chodu celého projektu. Takže se u toho muselo jakože hodně přemýšlet. Nejlepší ze všeho, kromě českého překladu s nepřekonatelnou hláškou "Cizáků zabyto", však byla temná atmosféra strachu. Jakmile se na obrazovce (s filtrem) zjevil nápis Skrytý pohyb a cizáčtí teroristé začali ostřelovat a okusovat nejen běžné civilisty, ale především moje hýčkané vojáky. A klást ty vajíčka. Nikdy jsem se před počítačem takhle nebál.

No, a loni vyšla její předělávka. Už se nejmenuje UFO, ale XCOM. Ale to je jako když se Česká soda přejmenovala na Čtvrtníček, Šteindler a Vávra uvádějí. Protože XCOM se přece už tehdy jmenoval ten tajný projekt, který měl vesmírné kolonizátory zastavit.

S nedůvěrou jsem tenhle revival nainstaloval. Nicméně, konečně se dostávám k jádru problému: poslední dva dny jsem strávil prakticky jen v tomhle fikčním světě. Ta hra je prostě výborná. Nevím, kdo to vytvořil, ale to dobré z originálu nechal, to nešikovné vymazal a spoustu výborných věcí přimyslel. Jasně, ten slaboduchý scénář zůstal, ale to by člověk zase chtěl moc. Je to napínavé, pořádně náročné a stěží se od toho odchází - kamkoli a za jakýmkoli účelem. A v úterý ráno mi došlo, že se blížíme k závěru. Proto jsem celý den vylepšoval svá vojska a postupně kosil další a další zákeřné vetřelce. A po velkolepé závěrečné bitvě (kterou jsem musel třikrát začínat znovu) jsme ten svět skutečně zachránili, aby ho nevcucla černá díra či co to bylo. Jenže tam zůstal sympatický a výjimečnými schopnostmi nadaný plukovník Archie "Kong" Hill (na snímku), jakási Evelyn Hudsonová verze 2013. Byl to hrdina a jinak to prostě nešlo. Obětoval se pro dobro nás všech. XCOM je druhá hra, kterou jsem kdy dohrál, o první píšu výše. Od Marušky vám mám vyřídit, že ji nesnáší. Ale já už ji hrát nebudu.

"Nedávej mi to, já bych se na tom stal závislým," řekl mi jednou se smíchem Péťa, když jsem mu cpal Maruščin tablet, ať si na tom něco zahraje. Asi tomuhle přístupu rozumím. Sice jsem zachránil svět, ale volno je v tahu a žena se zlobí.

text Řízek, snímek ze hry XCOM Enemy Unknown

středa 20. února 2013

MIKULÁŠ

Náplní posledních dvou týdnů pro některé z nás nebyly jen běžky a znovu další běžky s jinými kolegy než původní běžky. Je jasné, že o „laufování“ se tady do konce této zimy ještě nejmíň jednou dočtete (hurá), a tak je čas na jiné téma.

Zatímco stovky borců mazaly, píchaly a funěly a já u toho díky bohu nebyla, vylezl na svět chlap, který je mi v současné běžkařské sezoně nejbližší. Jmenuje se Mikuláš, je to můj synovec a narodil se 7. února.

Sympatický mi byl ještě v bříšku mé statečné ségry, protože je očividně teplomilný tvor jako teta a ven se mu nechtělo, ač už na tomto světě měl být už nejméně týden. A tak se jednoho únorového čtvrtka elitní lékaři z motolské nemocnice rozhodli, že když to nejde po dobrém, půjde to císařským řezem.

Mikuláš tak vypadal jako ze žurnálu: nepomačkaný, vlasatý s úctyhodnými 3,97 kilo vynikal nad ostatními minidětmi. Jeho specialitou, díky které mu přezdíváme Krtek, jsou obrovské ruce, které prostě nejdou přehlídnout.

My jako Hujerovi jsme se k němu dostali večer po porodu a hlavně po návštěvní době – prostě typický kulichové. Strejda Lukáš ho furt fotil a teta se bála, že mu ublíží. Takže ještěže třetí sudička byla novopečená babička, která to naštěstí s dětmi umí.

Hrdý otec, můj švagr Tomáš, první přírůstek do rodiny notně zapil. Druhý den mi volal už v devět hodin ráno, aby mi sdělil, že se právě probudil na gauči a že jeho syn bude mezi ctitelkami přezdíván díky výše zmíněné vlastnosti Miky Prstič. Prý pak mluvil ještě s mojí matkou, tak doufám, že jí nevyprávěl to samé jako mně.

text Maruška, fotky Řízek

úterý 19. února 2013

POKORA

Skutečný sportovec se pozná tak, že v sobotu naloží do auta kamarády, vyrazí do Bedřichova na běžky, za nějakých pět hodin i s pauzou na lehký oběd oběhne Jizerskou padesátku a místo do zaslouženého mekáče pak zamíří na plovárnu - ovšemže ne očumovat dorostenky v plavkách, nýbrž pendlovat mezi oběma konci bazénu. V neděli pak použité kamarády vymění za jiné a celou proceduru zopakuje.

Běžkování s kolegou Čendou jsem se trochu obával. Tím spíš, že jsme měli jet po trase Jizerské padesátky. Sympatický a usměvavý pisálek absolvoval různé nesmírně dlouhé věhlasné závody, jejichž jména já stěží vyslovím, navíc i prakticky v jakémkoli sportovním odvětví pravděpodobně zaznamenal nějaký úspěch, byť se jím nechlubí. To já se naopak rád vytahuji, i když moc není čím, jako teď:

S Čendou a dalším kolegou Adamem jsme do Bedřichova vyjeli za společnosti Křesťanského magazínu na Českém rozhlase. Když už nic jiného, naplnilo mě to jakousi pokorou.

V deset jsme vyběhli, v deset nula pět bylo zjevné rozvržení sil: Adam pojede sám na výlet, Čenda si hezky zatrénuje, já mám nejhezčí červené běžky (půjčovna se skutečně vycajchnovala) a budu funět a nepřítomně zírat do sněhu.

Jizerky nabídly přívětivější tvář. Teplota lehce pod nulou, bezvětří, panoramata jsem při tepové frekvenci zhruba 190 nestíhal vnímat, ale bylo asi zataženo. Někde přede mnou byl Čenda a usmíval se. A byl tolerantní. "Jedeš dobře," konejšil mě vytrvale. Hovno, říkal jsem si v duchu a měl jsem pravdu.

Nejhorší na celých Jizerkách a možná i na světě je Promenádní. Je přesně v polovině trasy Jizerské padesátky. Přímá cesta se několik kilometrů vlní v táhlých kopcích. Je to místo, kde jsem měl chuť zahodit lyže, boty i ty debilní hůlky snad z Teska a věnovat se něčemu jinému. Založit nějakou nadaci, zapsat se na jazykový kurz nebo třeba zahrádkařit. Bylo mi strašně. Tím spíš, že s nimi mám jet za 14 dní nějakou Krkonošskou sedmdesátku, nechápu proč.

Na konci Promenádní je ovšem i úžasný bufet, kde zaplatíte jen tolik, kolik opravdu chcete podle toho, jak vám chutnalo. Ne, nebyla to halucinace. Za skvělou čočkovou polévku, která mi zachránila život, a kofolu jsem podnikateli dal osm pětek a neprotestoval.

Je to sice trochu rouhání, ale pak už to šlo. Šílený krpál ze Smědavy už mě tolik neděsí, už se známe. Na 30. kilometru mi Čenda půjčil své karbonové hůlky a ty mé si hrdinně vzal, chudák. Pak začaly milníky na trati ubíhat, snad až moc rychle: někde jsme blbě uhnuli, a tak sporttester a mobil v cíli ukázaly něco mezi 48 a 49 kilometry.

Na parkovišti jsme nabrali Adama a vyrazili ovládnout libereckou plovárnu. Neměl jsem sílu protestovat. Chytřejší kolegové si s sebou vzali věci na převlečení, já jsem strašil lidi v šatnách v rádoby běžkařských homohadrech. Uplavali jsme další kilometr (takže padesátka možná padla!), navštívili páru podobnou mlze na hřebenech, jen teplejší, a na schodech na tobogán jsem pak měl pocit, že potřebuju nutně energetický gel.

V neděli se opravdoví sportovci vrátili na místo činu. Ti neautentičtí seděli doma, s hrůzou a pokorou vzpomínali na včerejší traumata, fňukali a celý den jedli.

text Řízek, fotka Endomondo.com

úterý 12. února 2013

NEJDŘÍV JE TRÉNINK

Nápad trénovat přes zimu venku vzbudil u části našeho fotbalového týmu když ne zděšení, tak určitě odpor. Racionálně vzato, není to příliš dobrý nápad. V zimě je zima, někdy je led, jindy sníh, jde ti pára od pusy, na čepici se vytváří takový hnusný tenký film z námrazy a potu, máš rudé tváře a přitažlivost jakéhokoli jiného trávení pátečního večera, ať už se jedná o hospodu, sex nebo přemítání u televize, je nekonečně větší. 

Přesto těch, které podobné choutky nejspíš míjejí, je poměrně mnoho, soudě podle celkem vysoké účasti. Nejeden nadšenec už od pátečního oběda odpočítává vteřiny, už aby si v práci mohl odpíchnout a vyrazit mrznout na umělou trávu u radotínské sokolovny. Ovšem pokud se nám do cesty nepřiplete karban.

Jeden z účastníků tréninku se v diskusním fóru honosí přezdívkou Strike, ti ostatní, kteří na něj v pátek netrpělivě čekali, jej mezitím prekřtili na megadebila a hůře. To proto, že namísto tréninku hrál s kumpány poker - a to v nálevně vzdálené provokativně jen pár metrů od hřiště. Samozřejmě, že nám právě tento borec chyběl do ideálního počtu a jeho absencí hra utrpěla.

Hazard jej však zcela ovládl. "To mu ty karty v práci nestačí?" dumali oslabení fotbalisté, zatímco úředník nedaleko prohrával svou gáži. Nejdřív je přece trénink, pak teprve ženy, karty a jazz! Když asi po půlhodině konečně dorazil, nikdo o něj už nestál. Natáhl na sebe bůhvíproč buclatý dres s číslem 1 a nevnímaje kritiku ze všech stran se přesunul na své tradiční okrajové místo a funěl a mával rukama.

Ale abych jen nepomlouval: každý pátek hrajeme parádní, takřka ligový fotbal. Technické finesy a hravé kombinace zkušených hráčů FC Forejt se drolí o namakané tvrďáky z lakrosu. Padají branky krásné i trapné, někdy celou dobu leje, jindy se sype sníh jak v ruské pohádce a celý stadion vypadá jako jeden velký romantizující výjev. Lámeme si ruce, kopeme se do kotníků. A nakonec se nám nechce domů a jdeme na pivo to celé rozebrat neviditelnými elektronickými tužkami.

Jen podivín Strike se vrací k balíčku karet.

text a ilustrační mobilní fotka Řízek

pondělí 4. února 2013

MODRÁ SMRT

Kromě těch několika čtenářů měl můj on-line občasník ještě jednoho vytrvalého souputníka, který se tu s radostí, tu s odporem podílel na prakticky všech mých literárních výplodech za posledních řekněme sedm let. Řeč je o mém přenosném počítači, jenž to však má už nejspíš spočítané. 

Jednu z posledních věcí, jež stříbrný fujitsu-siemens s nalepeným infantilním srdíčkem z jedniček a nul vytvořil, je světlemodrá obrazovka s decentní bílou šipečkou. A dál nic.

Z jeho už poněkud dýchavičných dvoujádrových útrob přitom předtím vyšly tisíce mázlých i dost ostrých fotek, břitkých i žvanivých textů i pro budoucnost lidstva zcela zásadní bakalářská diplomová práce. A ano, taky jsem u něj strávil nekonečné super hodiny pařením obstarožních her při večírcích s přáteli. A najednou tohle.

Jeho náhlý skon mě zastihl v Jizerkách. Volala mi Maruška, co že má dělat, že můj stolní laptop (vysvětlení viz níže) povídá ošklivé věci a že se zdá, že nenastartuje. Že se to stalo úplně samo. Pokrčil jsem rameny a vyrazil jsem chcípnout na běžkařskou magistrálu. Jednou to prostě muselo přijít.

Jistě, některé věci naznačovaly brzký konec stroje už delší dobu. Hučel jako naše lednička, tedy jako úl pěkně naštvaných včel. Ovšem když se strčil malý tak akorát zmuchlaný papírek pod jednu z kláves na pravé straně, hukot se výrazně zmírnil. Kromě toho se čím dál častěji odkudsi ozývaly takové divné pípance, jako když se zlobily počítače z doby před zvukovými kartami. Ze tří USB vstupů fungoval jen jediný, ale na to si po těch sedmi letech zvykneš. Obrazovka, už vyměňovaná, nefungovala vůbec, stejně jako baterie. Notebook byl tedy dlouhodobě upoután na lůžko na našem šicím stole a připojen na přístroje. Zkrátka a dobře, nebyl to ledajaký počítač.

Jeho konec ovšem asi taky nebyl zcela všední. Den po jeho kolapsu z Marušky vypadlo, že si vlastně chtěla pustit něco na Radiožurnálu, nějak se to zaseklo a ona počítači uštědřila zlostný záhlavec. A až chvíli poté že se přístroj odmlčel.

Kuriózní je, že podobně Maruška oddělala už jeden notebook, tehdy to ale odnesl jen pevný disk.

Tak jako tak, já se obecně s výrobky, které už z nějakých důvodů nestíhají moderní dobu, dost obtížně loučím. Může za to zcela jistě hitovka Svěráka s Uhlířem Neopouštěj staré známé pro nové, která se mi spolu s tím lkavým a jímavým sborem v refrénu někdy v dětství tak krutě zaryla do hlavy, že vždycky, když něco vyhazuju, představím si ten předmět na smetišti se smutným kukučem, jak na něj padají z popelářských aut další hromady nechtěných a nahrazených věcí, medvídků s jedním očičkem a ušpiněných panenek a jak je jim všem z toho smutno, mě nevyjímaje. To se pak prostě nic vyhodit nedá a všechno se doma vrší.

Takže je docela možné, že se ten stroj pokusím ještě naposledy resuscitovat. Neboť dneska jsi tak úspěšný a nemáš strach, žádný hřebík netlačí tě v botě. Ale zítra? Zítra budeš opuštěný starý brach, zítra budeš úspěšný kůl v plotě.

text a fotka Řízek