pátek 28. května 2010

DVA V JEDNOM


Prohra s Lužinýýý 2:3, remíza s 5 plus 1 statečných 2:2
text a foto Řízek

Zůstaňme ještě na chvíli u fotbalu, prosím. Vítězství, které tu minule opěvoval Venál, nás takzvaně nenakoplo. Minulý pátek by naši fandové, kdybychom nějaké měli, jen s prázdnýma očima hleděli do země a případně utírali slzy do černozelených šál a vlajek. Prostě jsme už zase prohráli, a to naprosto zaslouženě. Zato tento pátek, to už bylo aspoň o kousek lepší. Ze Štěrbohol, které leží těsně vedle Madagaskaru a Mongolska, vezeme bod za plichtu 2:2.

Před týdnem byl tým Lužinýýý Boys byl od začátku tak nějak nad síly našich borců. A jestli si myslíte, že našemu brejkovému antifotbalu nějak zvlášť pomohl hrbolatý terén ve Stodůlkách, tak vůbec ne. Naopak, našim už tak dost kodrcajícím kombinacím moc neprospíval. Spíš jsme se k nim vůbec nedostali.

Na polovině postával nepohyblivý Matyáš, pak dlouho nikdo, no a vzadu obranný blok, který nevěděl, kam dřív. A tak jsme během prvního poločasu spíše jen sledovali a zastavovali, co vše se na naši branku valilo. Tam jsem si aspoň do změny stran užíval šťastný zápas, byť jsem všechny ty tyče a náhodičky ani nestačil sečíst. „Hezky, Vokoun!“ křičel Rádoš a měl pravdu.

O poločase se to všechno zlomilo. Boys už po šesti minutách zlikvidovali mou stominutovou neprůstřelnost. Ale stalo se to, co nikdo, kdo viděl první poločas, nemohl čekat. Z první naší střely stoper Štěpán vyrovnává, jeho přímák mizí v síti. Nespravedlivá remíza však dlouho nevydržela. Přišla nepovedená minuta, ve které jsme dvakrát kapitulovali, a na celkem očekávatelné porážce nezměnil nic ani Matyáš, který se po pěkné kombinaci trefil do dočasně opuštěné branky.


Jak začal dnešní zápas s týmem „5 plus 1 statečných“, nevím, tou dobou jsem vězel někde na cestě, společně s Rádošem a Grygerou. Vlasta to totiž tentokrát se svou tolik preferovanou sockou vyhrál, aut bylo nějak příliš. Takže když jsme konečně přejeli celý svět a dorazili do Štěrbohol, na ukazateli skóre svítilo 0:2, v bráně stál Jirka a Vlasta se hádal s Vaškem. A vtipné bylo, že jich bylo opravdu jen 5 plus 1.

Hned jak jsem si stoupl do branky, obraz hry se změnil. Ale ne kvůli mně, mohl za to Jirka, který v podstatě záhy poté, co opustil bránu, snížil. Pak mě prověřil nebezpečnou tečí Štěpán a byl poločas.

Ve druhém jsme nehráli špatně. Brzo Jirka vyrovnal střelou do přesného středu branky, a mohlo být i lépe, kdyby Václav třikrát místo nezměrné paniky sám před brankářem zakončil aspoň nějak, ono by to tam nejspíš spadlo. A kdyby Jirka třikrát místo tyče trefil něco rozumnějšího. Pak mě ještě prověřil nebezpečnou tečí Karel a bylo to.

Ten postup asi letos spíš nevyjde.

úterý 25. května 2010

HANSPAULKA NA HANSPAULCE


FC Forejt - ZAK Praha 1:0
text a foto Venál

Po „krásném“ zjištění naší situace v tabulce – ano, drahý čtenáři, jsme poslední, tedy byli jsme poslední – jsme se vydali hrát další kolo naší, vaší, mojí, tvojí, jeho, její hanspaulky.
Sraz v Radotíně klasicky připomínal scházení se švábů na pivo, nicméně po pár minutách jsme byli komplet a mohli vyrazit na hřiště směr Praha 6 Hanspaulka.

Zápas v podstatě probíhal v naší režii. Jeden útok střídal další a na soupeřovu bránu se valila jedna nebezpečná akce za akcí. Naštěstí netrvalo dlouho a jedna taková nebezpečná akce se vyvinula tak, jak jsme zrovna potřebovali, a to gólově. Ano, byl to náš v této sezóně takřka nepolapitelný a nedostižný střelec – mistr placírka Rádoš. Opět prokázal svou kvalitu a zavěsil.

Bohužel po gólové situaci jsme místo fotbalu až moc napodobovali lidské činnosti typu paličství, hrobařství a mnoho dalších disciplín, ale ne a ne se vrátit k vykonávání fotbalu. Akce, střelba to všechno jsme měli, ale furt nepřicházely další pojišťovací góly.


Naštěstí pro nás soupeř nevsítil žádného fíka, a tak jsme se mohli radovat z hubeného vítězství jedna nula, a mohli tak opustit poslední místo ligové tabulky.

Co se našeho výkonu týče, nebyla to žádná diskotéka ani hitparáda. Po devadesáti jedné a půl střelách, kdy tak tři šly na bránu, nás ke konci soupeři občas přehráli, ačkoli jejich věkový průměr byl skoro takový, jako náš věkový součet. A to tam byl i Vlasta. Dá se tedy říci, že jsme vyhráli zaslouženě.

Tak zase někdy.

Made by Vencán 313

neděle 23. května 2010

NEZABÍJEJTE DAVIDA!


Na tohle do divadla ne
text Nikol, foto www.muzikal-jetrebazabitdavida.cz

Myslela jsem si, že divadlo nemůže být strašné, ale tento zážitek je vážně pekelný. Zavolal nám náš známý, který pracuje v Divadle Broadway v Praze, že má volné lístky na muzikál Je třeba zabít Davida. Já kývla, že půjdu. Neposkvrněná informacemi o tomto projektu jsem si myslela, že je stvořen jako výsměch nedávno tolik propagovanému muzikálu Děti ráje. Ale ono ne. Prvnímmé zděšení a odpor k celému tomuto dílu vyvolalo to, když mě kreslený Michal David upozornil na to, že si mám vypnout telefon, nebo mě zastřelí…

Omlouvám se tímto hercům, že jsem jim nezatleskala, ale za tu hrůzu to vážně nešlo!

Iva Pazderková alias Blondýna z reklamy na jogurt se celou dobu snažila, zpívala z plných plic a válela se na pódiu, ukazovala publiku, co má pod sukní i ve výstřihu, maskovaná pod černou parukou, kterou odhodila při závěrečném a velmi slabém aplausu…

Roman Vojtek, který představoval několik osob najednou, snad klesl v mém vědomí ještě hlouběji, než když jako učitel v seriálu zbouchnul studentku…

Vanda Konečná snad jako jediná zpívala písničky z muzikálu Kleopatra bez ovlivnění toho nemožného hemžení….

Ivan Vyskočil, Bohouš Josef, Tomáš Beroun asi nemají dost peněz, že vystupují v této propagandistické show Michala Davida.

Když jsem viděla scénu před přestávkou, kdy si všichni herci na podiu vzali zelenou šálu a zpívali píseň My jsme ten správnej tým, nevěděla jsem, jestli je to legrace, nebo zdali to myslí vážně.

Pak už jen chyběla druhá půlka, kdy Juraj Bernáth a Michal Sobotka převzali hlavní role a snažili se zabít Davida. Musím konstatovat, že jsem tím začala být konsternována, a kdyby mě v té tmě někdo pozoroval, viděl by, že sedíc s otevřenou pusou dokořán nevěřím vlastním očím a uším.

Jediný pozitivní závěr z toho plyne, a sice, že ta hrůza mě nestála žádné z mých vydělaných peněz. Lituji ty, co za to zaplatili a trpěli tam stejně jako já. A nejvíc ty, co za to zaplatili a ještě se jim to líbilo.

čtvrtek 20. května 2010

V BAKALÁŘSKÉM SEMIFINÁLE


Malý krok pro lidstvo
text a foto Řízek s využitím ČTK

Měli jsme dnes úspěšný den, já i pan hokejista Rolinek, chtěl jsem tou napůl vypůjčenou fotkou vtipně říci. Podobně jako český výběr učinil významný krok v boji o medaili, i já jsem se dnes posunul do semifinále mistrovství Řízka v získávání jakéhokoli akademického titulu.

Těsně před koncem základní hrací doby jsem totiž dopsal, vytiskl a nechal svázat svou bakalářskou práci plnou nácků, grafů a Dělnické strany. Šampaňské už se chladí v ledničce a fanynky, které už asi moc nedoufaly, namalovaly na tváře zjednodušené podobizny mne. Po pěti letech snahy, odříkání, drilu a studijní dřiny na dvou přetěžkých školách je totiž titul pro mistra světa bezmála nadosah.

A ono to obecně vzato vlastně není zas tak výjimečné, ale pro mě jo. Jestli to vyjde, tak to totiž bude poprvé v historii.

Spousta z mých spolužáků, přátel a kamarádů začala s psaním už asi loni na podzim, tím pádem v době, kdy začaly vonět šeříky, vybírali barvu vazby a rovnali číslování. Já jsem tou dobou vyčkával, až se dostaví nějaká múza. A vyčkával. A taky si mě na prvního máje natočil nějaký dělnický soukmenovec na mítinku spolu s Vandasem (asi kolem patnácté sekundy, dál na to nekoukej).



Múza nepřišla, zato dorazil stres. A pod tlakem to dílo rychle přibývalo a rostlo, až mi přerostlo přes hlavu. Jako nějaké nevycválané děcko, které rodičům prohlubuje vrásky na čele svým klackovitým vzdorem, se ta věc vzpírala a bránila vybroušení do klenotu mezi kvalifikačními pracemi. A když už to vypadalo, že jsem vyhrál, tak jsem si to včera v noci nějak neuložil a musel jsem brousit znovu. Ale už to je. Má to osmdesát stránek, 130 tisíc znaků a význam pro budoucí badatele? No nezměrný.


Tak jen doufat, že v cestě za titulem nepřekvapí nějaký hokejový trpaslík typu obhajoby.

sobota 15. května 2010

VANDR!

Květnová výprava očima Vendy
text Venda foto Milan

V pátek 7. května se naše šťastná třináctka sešla ve 14,30 na radotínském nádraží, odkud putovala osobním vlakem směr Praha Hlavní nádraží. My holky byly sice v oslabení tři ku deseti, ale i tak jsme se (i když s jistými obavami) vydaly vstříc osudu třídenního vandru. A nelitovaly jsme! Po zhruba dvacetiminutové jízdě prvním vlakem následoval přesun do druhého, který uháněl na Mnichovo Hradiště a ve kterém jsme strávili dobrou hodinku a půl, ulehčili našim batohům částečně snědeným jídlem a užili si první legraci.

Pak jsme vystoupili z vlaku, hodili batohy na záda a vydali se po červené turistické značce na zříceninu Valečov. Po krátké pauze na již zmíněném Valečově jsme ušli poslední kilometry tohoto dne. Cestou jsme potkali pár vyhlídek, Drábské světničky a Studený průchod. Po nalezení vhodného místa na spaní, opékání buřtů a postavení přístřešku byl čas jít spát. Probrali jsme se do studeného rána, nasnídali se, sbalili věci a vydali se na nejdelší trasu našeho výletu.

Po prvních deseti kilometrech se nám naskytl krásný pohled na hrad Kost. Tam jsme si slízali zmrzliny a muselo se chtě nechtě pokračovat na náš další cíl – Trosky. Dorazili jsme pod hrad, ovšem Michalovi s obřími puchýři a pár líným jedincům (třeba tobě, Vendo, viď? :), pozn. Mil.) se nahoru nechtělo, tak zůstali dole, popíjeli limču a hráli si se žlutým bagrem Bimbem, který pak obdivovali i ti, kteří šli nahoru na zříceniny (a zeshora jim mávali z věže!). Když jsme Trosky opustili a ve skalách našli místečko na spaní, postavili jsme přístřešek, najedli se, vyslechli Marťasův příběh a šli spát.

V neděli ráno jsme vyšli poměrně brzy, ačkoliv jsme měli moře času. Prvním cílem posledního dne byl zámek Hrubá Skála, na který jsme narazili asi kolem jedenácté ranní. Pak jsme pokračovali v cestě Hruboskalskem až do Turnova, kde jsme měli hodinový rozchod. Následně naše třináctka ušla poslední dva kilometry a ocitla se na nádraží v Turnově. Tam jsme si vyslechli pár nadávek na komunisty od pana Bezdomovce, který byl už dvacet let bez bytu a měl jen svou milovanou pampelišku. Nakonec jsme všichni znavení dorazili do Radotína o dvě hodiny dřív, než bylo původně plánováno. Bohužel se do tohoto článku nedá vyjádřit všechna legrace, kterou jsme na výletě zažili. Myslím, že se tento vandr povedl a už se těším na další!


Milan a Marťas děkují Vendě za shrnutí a taky se těší na další akci!

čtvrtek 13. května 2010

TAKŽE DOBRÝ!


Veselá depka v rudém tričku
text a fotky Řízek

Přátelé a kamarádi se po čase sešli na koncertě valašské kapely Mňága a Žďorp. Hrála v Akropoli, což ale s momentálně populárním Řeckem nemá nic moc společného. Mňága předvedla solidní koncert a představila slušné nové věci, my jsme předvedli solidní večírek včetně neslušného rozvracení vztahů a je jen škoda, že si to jen málokterý z nás dopodrobna pamatuje. „Jen víc takových tahů,“ glosovala má přítelkyně stav a rozpoložení, v němž jsem dorazil domů, a měla pravdu.

Přitom to zpočátku vypadalo, že dokonce zůstaneme venku před Akropolí. Ne proto, že by o hitmakery ve středním věku byl takový zájem , a že by tedy nebylo místo, ale spíš z toho důvodu, že se nám nějak zalíbilo v Kubelíkově ulici před kontejnery s tříděným odpadem, občerstvujíce se načervenalou kolou a probírající to naše milé společenství. Prostě taková příjemná hodinová vteřina bez konce.

Dvě dámy pak s naší pomocí chtěly vyměňovat politiky; snažil jsem se je přesvědčit o marnosti a nesmyslnosti jejich snahy, a tak mě napadá, že jsem v tom rudém tričku musel vypadat jako aktivní komunista bránící zasloužilé soudruhy na prvních místech kandidátek. To rudé tričko to chudák ostatně schytalo i od všech přítomných přátel a kamarádů. Jestli to prý není oficiální oděv média, kde pracuju. Ts.

Přeci jen jsme se ale nakonec rozhodli jít dovnitř, když už jsme měli ty lístky za dvě stě dvacet. Plastové lahve jsme v rámci etikety vyměnili za kelímky a začala show. Kapela na začátku přišla se songy z minulé desky, pak následovaly dva tři zbrusu nové fláky a pak hrozivě veselá píseň o jaderných zbraních. Ta byla ostatně signálem pro přesun od baru do kotle, pod vedením Václava jsme se tam octli strašlivě rychle; jeho statné postavě trochu připomínající nového Robina Hooda všichni uhnuli a skákající dav měl jistě velkou radost, když jsme se navalili přímo do jeho čela, k nohám Petra Fialy a jeho kamarádů a přátel z kapely.

Bylo to živelné a chvílemi mě hudba s mírnou pomocí červeného a zelené dostávala do euforických stavů, což se u mě projevuje zejména skákáním do výšky průměrného vzrůstu průměrného muže. Nemohl jsem si ale také nevzpomenout na koncerty, kdy s námi v kotli řádil brácha a přemýšlel jsem, kde asi řádí teď...

„Je to nemožné,“ dožadovali jsme se opakovaně oblíbené depkárny. A že nás z našeho totemu nebylo málo. Považte: já, Marťas, Franta, Venál, Péťa, Pája, Milan a Kubča s kamarádkou. Ale Fiala se zuby nehty držel programu, song nám nicméně slíbil napříště. No ne že bych mu nevěřil, ale uvidíme.

Utíkalo to nepopsatelně svižně, nové věci se mi celkem líbily a kapela jimi zároveň sympaticky příliš nenabourávala očekávanou smršť letitých hitovek, zdomácnělých i obehráváním u ohňů a večírků v našem milém společenství. Na to, že jsme byli v Řecku, nebyl zvuk zas tak špatný a popový ani za mák.

Protihluková desátá hodina však byla neúprosná a zpod pódia nás vyhnala zpět ke společenské konverzaci u baru, odtud po čase ze Žižkova dolů a domů k partnerům, maminkám a babičkám. „Všechny ty tvoje koncerty a fotky jsou stejný,“ odtušila o den později má milá a měla pravdu.

Takže dobrý.

pondělí 10. května 2010

REKLAMA NA RUGBY


Brunátné děti vs. mikrogranule
text a foto Řízek

„To my kdybychom hráli na mistrovství světa, tak prohrajeme 0:200,“ říkal nám dnes pán, co hraje rugby a vytváří webové stránky, a sám se tomu zasmál. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali. Nemohu soudit, jestli kecal, ani co mu jde lépe, rugby jsem jej hrát neviděl. Nicméně s našimi turistickými dětmi jsme dnes totožnou hru vyzkoušeli, a jsem si jistý, že když už ne v tvorbě webů, tak v tomhle sportu bychom si jej určitě vyndali.

Na louce u Berounky kvetly pampelišky a po cyklostezce běhali tlustí lidé a každý z nich měl láhev na pití a někteří i psa. Louka byla neposekaná, a tak jsme ji museli zválet. Rugby se ukázalo jako hra náročná především na čistotu oblečení – je to ztělesněný stereotyp reklamy na špinavé prádlo. Kdysi jsem překládal nějaké scénáře pro Ariel a jsem si jist, že tam něco takového muselo být.

Brunátné dítě v čistém tričku se prohání po louce se šiškou v ruce a jiné dítě jej nemilosrdně pošle k zemi. Šťastný smích dětí a vlezlá hudba. Detail na odporně zpocené a zabahněné dítě, jak se širokým úsměvem (mohlo by třeba mít ještě rovnátka, aby se ti to vrylo do paměti) kráčí k mamince. „Vyhráli jste?“ ptá se šťastná mladá matka. „Jasně, ale podívej na mé krásné bílé tričko, jak je celé odporně zpocené a zabahněné!“ nasadí děcko lítostivý výraz. „Neboj, to zvládneme, ty můj šikulo,“ poplácá maminka syna po zpocených ramenou.

Záběr na pračku, jak pere. Na obrazovce se objevují nějaké zelené bobule a šipky a hlas odborníka, který popisuje souboj revolučních mikrogranulí nebo hyperčástic z multiaktivní hmoty s potem a sajrajtem. Nakonec maminka vítězoslavně vytáhne z pračky tričko, které je ještě bělejší než předtím, což je pochopitelně prezentováno jako úspěch. „Všichni jsme vítězové,“ jásá maminka i dítě.

Naše brunátné děti rugby bavilo asi tak do půlky zápasu, který pak vlastně pokračoval spíš proto, že nás je bavilo sledovat a radit jim. Tedy nejdříve jsme to zkusili s nimi, ale Marťas skončil skoro v tratolišti krve a já jsem se hrozně zpotil a zabahnil. Shodli jsme se na tom, že na jejich místě a v jejich věku bychom se už dávno byli poprali.

Ale nutno říci, že zápas nabídl i další pozitiva. Ke konci hra počínala rugby připomínat aspoň zdálky a objevovaly se zárodky pěkných akcí, jedna hezká fotka, no a kluci si určitě pěkně zaběhali, zasportovali a zanadávali. A jistě mají extrémně šikovné maminky, které to bláto z krásných triček dokáží eliminovat. Třeba i bez hyperčástic.

čtvrtek 6. května 2010

PRVOMÁJOVÝ POLITICKÝ BESTIÁŘ


Lásky čas rudý, hnědý, černý a modrý
text a fotky Řízek

„V kolik jsi vstával po čarodějnicích?“ Kdokoli normální by na takovou otázku nejspíš odpověděl nějakým přinejmenším dvouciferným údajem, možná i pozdně odpolední hodinou. Ne tak já a komunisti.

Fotogalerii najdete tady.

Už před devátou jsme se spolu řítili tramvají k Výstavišti, oni museli z ideologických důvodů, já z finančních a reportážních. Nevím, jestli to byla prozíravost dopravního podniku nebo náhoda, ale každopádně jezdily samé nízkopodlažní spoje. Nerad bych někomu křivdil, ale nebyl tam nikdo pod sedmdesát let, snad až na šoféra. Ten taky jediný v tramvaji zůstal i za Výstavištěm.

U Křižíkovy fontány se mi nelíbilo, bylo tam zvláštně zatuchlo a smutno, navzdory těm sice hluboce vrásčitým, ale neskonale optimistickým obličejům. Zazněla Píseň práce. Soudružka Semelová na pódiu povídala strašně zdlouhavé vtipy, které měly tu úžasnou vlastnost, že nebyly ani trošku vtipné, dechovku to zjevně nebavilo a Haló noviny zase nebavily mě. „Práci čest, volte číslo šest.“ Tak jsem zamával Miloušovi a vyrazil za dělníky, ti si dali rande na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Policejnímu lustrování při vstupu jsem se nevyhnul. „Víte, že na té občance vypadáte jako Tomáš Rosický?“ usmál se uniformovaný muž a já jsem věděl - to je ale sakra stará fotka. Idylické klábosení nám ale narušil pan Vandas, který si přišel postěžovat, že jeho bílé ovečky musejí také ukazovat občanky. Policisté se pak za chvíli vytratili, ale prý to nebylo kvůli Vandasovi (nevychovaný Word jeho jméno neustále komolí na vandala, tomu se omlouvám).

Na záhonech se válely stovky papírků s podivnými hesly, Vandasovi zlobil mikrofon, ale pak se rozjel a mluvil tak dlouho, že jeho soukmenovce musely bolet zdvižené paže (kterými přece třímali ty vlajky). Hrozivá ozvěna od okolních domů navíc způsobovala, že pozorný posluchač ty kydy slyšel dvakrát. Když na pódium nastoupil malý muž s kytarou a písní, že snad jednou bude líp, zamáčkl jsem slzy a vyrazil dál.

Kdo by čekal, že se na náměstí Republiky srotí republikáni, tak by se spletl. Snad že neexistuje náměstí Anarchie, sešli se anarchisti tam. Měli krabicové víno (kdyby někde poblíž byla hlídka Věcí veřejných, jistě by je napomenula) a nalepovací kníry, transparenty, vlajky a úderná hesla. Sympatické bylo, že to s projevy nepřeháněli, povinně odsoudili kapitalismus a vydali se na procházku centrem.

ipadal jsem si se svým malým nikonem přesně mezi kolegyní-fotografkou Lucií, Šibíkem a dalšími profíky na jedné straně a cizokrajnými turisty s krabičkami na straně druhé. „Kapitalismus, špína, hnus“ mě sice nijak zvlášť neohromovalo, ale lepší než poslouchat ultrapravicového Pseudokryla nebo vandalovo hřímání.

Prvomájový politický bestiář jsem zakončil na modrém Petříně, kde jsem potkal momentálně nepříliš populárního Milana (Jančíka) a taky Jiřího (Janečka). Pražané s vidinou lanovky zdarma způsobili, že místo čekání ve frontě šlapali jsme raději do toho ukrutného kopce vzhůru k rozhledně. Vlajky vystřídaly balónky a modré igelitky. Nepoměrně větší muž bez kytary na pódiu zpíval dětem, pro něž byl ale větším lákadlem skákací hrad a formule než songy o kadícím pejskovi. Určitě si taky myslel, že jednou bude líp.

A protože to bylo fakt krásné, ale zároveň to stačilo, tak jsem se sebral, očuměl pár mainstreamových líbajících se dvojic a rychle pryč. Nerad bych vynášel unáhlené soudy, ale tentokrát to asi zamilovaní nad angažovanými vyhráli.

pondělí 3. května 2010

DVACET LET NAŽIVU

A pořád mě to baví
text a většina fotek Milan

Pálení čarodějnic člověka zmůže. Abychom nastřádali nějakou tu energii na večer, uspořádali jsme v sobotu regenerační vyjížďku na kolech. Už to bude nějakej ten pátek, co jsem se naposled vsoukal do té přiléhavé elastické kombinézy, která toho skrývá setsakra málo, nazul botky s kovovými udělátky na podrážce a šlápnul do pedálů.

Dneska v jednu odpoledne si mezi půlky vrazili sedlo kromě mě ještě František Košťál, Domča Tomanová a Martin Šrůta a frčeli jsme kolem Měsíčního údolí do Chotče a potom přes pole do Kuchaříka, kde jsme zkejsli na náměstí, jak teda to místo nazval Franta, i když přesnější by asi bylo říkat nářiť.

Plácek to byl ale moc pěknej. Sedli jsme si na lavičku u dětského hřiště a první, co jsme merčili, byly dvě nenačaté lahve vína na stole. Franta měl s sebou sice kolovínový nápoj z domova, ale ten dlouho nevydržel. Rozhodli jsme se teda to líp vypadající vínko koupit, vhodili jsme do kalíšku šedesát korun a vychutnali si zlatavý obsah lahve z týhle totální samoobsluhy.

Kromě vína tam byly taky houpačky, klouzačka, telefon a tabule, na které jsme si vybili svoje potlačované výtvarné cítění. Samozřejmě jsme se nezapomněli podepsat, a Domča nás dokonce pod naše dílo zpodobnila. Strávili jsme v Kuchaříku pěknou řádku minut a byla to úplně výborná řádka a jsem rád, že jsem mohl narozky oslavit dílem i takhle.

Pak už jsme se rozjeli domů s tím, že se brzo zase uvidíme v turisťáku. Šikula Franta, který mi taky na dnešek vykurýroval kolo, opravil hadičku u pumpičky, a tak jsme mohli foukat do sudu, aby z něj teklo pivo, což je právě ten jev, kterej člověk od sudu nejčastěji očekává. A pak už se začali hromadit hosté, i když určitě ne s takovou vervou, se kterou se do dílny hrnuly miliardy rozličných hmyzů. Ale i tak jich bylo celkem dost, to mě potěšilo.

Ve druhé části večera se většina příchozích zúčastnila šipkového turnaje, zatímco já jsem se, coby Milan s pérem na hlavě, zasadil do role pozorovatele. Nějak ani nevím, kdo vyhrál, ale Petr mi říkal, že měl dost dobře našlápnuto – akorát že se pak zasekl při dohazování a jedinej, kdo byl ještě o něco horší než dlouhovlasý biolog, byl bohnický nešika Péťa Forejt.

Pěkný narozky, díky, díky moc!