pondělí 23. června 2014

OPEŘENÝ PROBLÉM

Sedí na anténě a dlouhé minuty se ani nehne. Pak zvláštní kombinací plachtění a střemhlavého letu zaútočí: přeletí ulici za několik vteřin a po divokém manévru se rozplácne o sklo a vrací se na základnu. U nás v ulici se usídlily poštolky a zejména našemu kocourovi tím změnily život.

Je tam, mrcha.
Mezi Pepanovy nejoblíbenější činnosti kromě aportování a počůrávání ručníků totiž patří pozorování světa z nadhledu parapetu ve čtvrtém patře. Má dvě pozorovatelny, dvě akvárka: okno do parku nabízí pohled na línější dění v parku, seniory venčící psy a holuby, ty okřídlené krysy, na střechách. Okno do ulice skýtalo dění podstatně akčnější. Kromě holubů třeba nakupující lidi, bourající auta, křičící děti a tak. Stačilo se rozvalit na parapet a kochat se. Dokud se neobjevily poštolky, ty mrchy.

Výskyt drobných hnědých dravců měl okamžitý efekt na populaci holubů na okolních střechách (buďto jsou sežraní, nebo se vystresovaní kdesi skrývají), bohužel však i na psychické pohodlí našeho zvířete. "Na Pepana právě zaútočila poštolka," hlásila mi snoubenka a já se tomu zdráhal věřit, protože poštolka přeci jen není orel mořský a Pepan není žádné morče (váží šest kilo, a to ráno a před snídaní). Zkrátka, dokázal bych si to docela dobře představit, pokud by poštolka měla k dispozici třeba autojeřáb.

Moc toho nevidí, ale je v bezpečí.
Pak jsem to ale viděl na vlastní oči: sotva se Pepan rozvalil na parapet, dravec na něj zaostřil a začal na něj bezostyšně nalétávat. Naše šelma, která obvykle bez respektu atakuje i mnohem větší psy a anektuje jejich pelechy, nebyla na útok ze vzduchu vůbec připravena. Nedalo se mu vysvětlit, že mu nehrozí žádné nebezpečí, že ostré drápy i zobák se sice nedají zpochybnit, ale jsou bez debat na druhé straně skla. Marná snaha, Pepan vyklidil parapet a svou seriálovou ulici sleduje už leda z podlahy či schovaný tak, aby se moc nevystavoval.

Trable s poštolkami budou mít zřejmě delšího trvání, neboť se nedaleko kocourovy pozorovatelny dokonce troufale uhnízdily a nevypadá to, že by se odsud chtěly brzo hnout. Nájemníci, byť jim zřejmě vadí jiné věci než nám (zakaděný chodník?), s tím těžko něco zmůžou, neboť poštolky chrání zákon.

Ledaže by se Pepan spojil s holuby a něco společně vymysleli. Vražda na tyranu prý totiž není zločinem.

text a fotky Řízek

úterý 17. června 2014

ČTYŘI BU

"Přátelé!" oslovil nás všechny hlas moderátora. Nazval nás tak už asi podvousté, aniž bychom se dosud stihli spřátelit. Měli jsme na to však teoreticky ještě dost času - teď ve dvě ráno do konce závodu chybělo asi deset hodin. Ležel jsem na karimatce, koukal jsem do plachty stanu postaveném na štěrkovém parkovišti a poslouchal, jak závodníci myjí zabahněná kola wapkou, jak z repráků pořád něco hraje, jak Franta leze do auta, kde něco zapomněl, jak se vedle mě Petr na těch šutrech převaluje a jak někde v lesích sviští Milan, který za náš tým zrovna najíždí kilometry. Až příště přijedu 24hodinový závod na kole, bude to bez iluzí, že se v noci aspoň na chvíli vyspím.

Žene se na nás nějaký mráček.
Do areálu ve Vesci u Liberce jsem na 20. ročník závodu Těžká pohoda přivezl tým Čtyři buzeranti. Jeho debilní název vznikl z vtipu, který si už nikdo nepamatuje, v časové tísni a kromě toho, že budil posměch, rozpaky a pochybnosti, kritizovali ho vlastně všichni naši závodníci, mí přátelé. Aspoň, že na výsledkové tabuli v cíli, kam se celý nevešel, měl milosrdnější podobu: Čtyři bu. Družstvo vzniklo z účastníků pravidelných čtvrtečních vyjížděk na Cukrák; na ten jsme, pokud správně počítám výškové metry, během závodu pomyslně vystoupali asi pětatřicetkrát. O závodě mi řekl kolega Čenda, který je husťák, protože to stejně jako mnoho dalších borců jede celé sám (smekám před nimi svou zabahněnou přilbu), a mě nenapadlo nic lepšího než postavit vlastní tým.

Petr právě završil 29. naše kolo.
Můj další přítel Václav (nepřítel cyklistiky) tuhle celou akci opovržlivě nazval Le Mans pro socky, když jsem mu prozradil, že se startuje asi půlkilometrovým během k přistaveným bicyklům, obdobně jako při onom slavném závodě. Jako kapitán jsem přemýšlel, jakého běžce nominovat, nakonec jsem nasadil sebe.

A start, "Přátelé", ohňostroj, rachejtle a běžíme. A je to napínavé, kluci určitě hypnotizují moje kotníky v děravých botách, ať na kluzké trávě vydrží. Pak už osedlat nejhezčí kolo na startovním roštu a jedeme. Na dvanáctikilometrovém okruhu je všechno: mokrý asfalt, mokré kořeny, kameny, brod, sanitka, prudké i táhlé kopce i parádní sjezdy. Provokativně se jede i kolem hospody, která ztichne až někdy ve čtyři ráno. Po půl hodině (a více) se vracíme na stadion, kde se Čtyři bu poprvé objeví na informačním panelu, a vyráží Petr. A po něm Milan a Franta. A tak pořád dokola do zblbnutí. Máme to dokonce napsané na papíře i s předpokládaným časem příjezdu a startu, zorganizovala nám to tak Milanova přítelkyně. Ta ale večer odjíždí a jsme až do rána, než přijede ona i moje Maruška, ponecháni napospas. Jízdní řád, přezdívaný tahák, papír, seznam a později cár, ale držíme i nadále.

Moje ferrari, nejhezčí bicykl v okolí
Noc ostatně přijde hrozně znenadání. Zaskočí nešťastného Frantu v temném lese s ubohou čelovkou. Pak už montujeme výkonné svítilny, ta moje (pochopitelně vypůjčená) dokonce nad ránem splaší nějakého ptáčka, který mě, chudáček, začne obletovat, anebo je sám halucinací. Z toho, že je ráno, máme samozřejmě potom radost, ale shodli jsme se, že noc byla na trati ze všeho nejhezčí a nejvíc nás bavila. To je člověk na trati častokrát opuštěn, všechno je pomalejší, tiché a tajemné a nikde žádný moderátor ani Maxim Turbulenc z reprobeden. Jen tu a tam prosvitne v dálce červené světélko, anebo ze tmy, zpoza stromů a mraků vykoukne měsíc anebo obrovský šutr.

Možná vás zajímá, co dělá jezdec týmu Čtyři bu, když zrovna nezávodí. Nejspíš vás to nezajímá, přesto vám to povím:
  • Navštěvuje bufet. Jeho nabídka a nasazení jeho obsluhy nás totálně překvapila, měli jsme volně k dispozici všechno od různých energetických sajrajtů po salámy, chleba s májkou až po senzační krupicovou kaši, kterou jsme se nezávisle na sobě postupně nacpali všichni.
  • Hrabe se v batohu a marně hledá nějaké suché oblečení.
  • Směje se kamarádům, kteří mají celý zabahněný ksicht, a sám má na čele otlačený nápis Giro od helmy.
  • Marně se pokouší o spánek.
  • S baterkou v ruce pátrá po příčině závady na přehazovačce, jejímuž principu příliš nerozumí.
  • Nadává na kapitána, na nebetyčnou troufalost a nerozvážnost, která ho sem zavedla, či na počasí.
Předávka štafety a na obzoru mráček
Počasí si za svůj výkon odstavec nezaslouží, ale zmínit bych ho měl. Když jsme se v jinak slunečném sobotním ránu totiž blížili k Liberci, na špičce Ještědu byl zapíchnutý obrovský černý mrak. Podivnost počasí se projevovala i nadále. Třeba když jsem jel já, téměř vždy pršelo, a jakmile jsem předal štafetu, objevila se duha. S Petrem jsme během poslouchání "Přátel" večer koukali na mobilu na aktuální radarový snímek: celá republika jasno, Liberec déšť. Další déšť jde z Německa, nás těsně mine. Teda nemine, rozmyslel si to a zahnul nad nás (hysterický smích). Jindy zase foukal prudký vítr. "To počasí je letos největší porno," poznamenal nad ránem jeden ze soupeřů, když jsme spolu na večerníčkovský převod 1-1 směšně klouzali z rozježděného blátivého kopce, který jsme chtěli vyjet. Nutno dodat, že v noci už nepršelo vůbec a nedělní slunečné dopoledne bylo za odměnu. Jelo se báječně, bez defektů, pádů i čehokoli zlého...

Sami sebe jsme překvapili, skončili jsme pátí v kategorii, celkově dvanáctí. Nakonec jsme se ovšem na pódium i tak dostali, byť kategorii Nejhorší název nevyhlásili: vyhrál jsem totiž v tombole nějaké energetické gely.

Přátelé, jsou fajn, ale radši bych byl, kdyby mi zabalili tu noční krupicovou kaši.

text Řízek, fotky Ř. a Maruška

čtvrtek 12. června 2014

BLANČINY KRŮTY A PAPRIKY

To byste museli znát Míšu. Nepřišlo by vám pak divné, že se v jedné z nejbizarnějších hospod, kterou jsem kdy navštívil, ve středočeské vsi Lhota ptala paní provozovatelky, jestli bere stravenky. Paní na nás upřela unavené oči, dlouze se zamyslela, nebo hledala ta správná slova. "Co bych s nima asi dělala?" zeptala se posléze a měla pravdu.

Stejně jako byste museli znát Míšu, museli byste vidět hospodu U Blanky. Na samotném konci obce Lhota nedaleko Brandýsa (anebo nedaleko Staré Boleslavi, jak kdo chce) má tato provozovna zřejmě napojit žíznivé návštěvníky nedalekého obřího koupaliště. Je téměř schovaná těsně za větším domem, uvnitř najdeme terč na šipky, malby asi místního umělce a nad výčepním pultem kalendář Hornbachu s dívkou v lascivní poloze vysypávající kolečko se štěrkem (nevěřil jsem, že něco takového jde).

Jako její (té restaurace) největší devizu v třicetistupňových horkách minulé neděle vidím bezútěšnou zahrádku, nebo spíš dvoreček, kde byl stín. Měli jsme fakt hlad a svým způsobem jsme se těšili na smažák, kuřecí prsa s broskví á la devadesátky anebo katův šleh - kamarádi jsou sice z hipsterské Letné, ale jsou správní a žádné fajnovky. A tak Pražáci vylezli z klimatizovaného teréňáku s ústeckou espézetkou a přilepili se k jednomu ze špinavých stolů.

Provozovna se v půl jedné odpoledne teprve probouzela po pravděpodobně velkolepé sobotní noci. Když dlouho nikdo nepřicházel, ten nejodvážnější z nás se vypravil do budovy pro jídelní lístky. Tedy pro jídelní lístek. Ten byl, jak jsme následně zjistili, sdílený pro celou restauraci a provedený zelenou fixkou na opačné straně zmuchlané faktury za nakládané hermelíny. Jak ten cár putoval od stolu ke stolu, to mi přišlo tak skvělé! Ostatně stejně jako další postava (majitel? kuchař?), která se vzápětí vypotácela z podniku a vypadala asi jako opravář zemědělských strojů.

Dali jsme si plněné lusky a krůty na rozmarýnu. Krůty byly až neandrtálsky obrovské a holky se nad nimi samozřejmě povinně ofrňovaly; lusky byly plněné něčím, co jsme identifikovali jako materiál pro výrobu játrových knedlíčků. Další paprikové lusky dostaly i holky ke krůtám - ty byly plněné pro změnu kysaným zelím. Bohužel jsme si nedali ovocné knedlíky, abychom zjistili, v jaké roli papriky vystupovaly zde. Ale jíst se to obecně dalo.

Pak už následovala ta humorná epizoda s placením a můžeme konečně na koupačku. Lhota je takové malé Chorvatsko a její věhlas daleko přesahuje její tuctové jméno, k bráně koupaliště se táhne dlouhá fronta aut i s cizími espézetkami.

Prý tam je někde i nudapláž, ale té odvahy bylo pro dnešek už dost.

text a foto Řízek

pátek 6. června 2014

KYSLIČNÍK NE!

Uvelebte se v sedlech, navlékněte si přiléhavé dresy křiklavých barev, připněte si helmy a dobře se dívejte. Televizní studio Štěně vám přináší exkluzivní záběry z naší - pravda, skoro rok staré – cyklistické dovolené na Rychlebských stezkách sestříhané do bezmála osmiminutového vzrušujícího dokumentu podkresleného akční a velmi tvrdou hudbou, jaká ostatně byla i tato akce.

Snímek je, jak je teď trendem, natáčen malou kamerou připnutou na nějakou vystouplou část jezdce, nejčastěji hlavu. Takže je všechno velmi autentické. Kamera třeba několikrát zamíří i pod vodní hladinu a bude třeba levitovat i nad smaženým řízkem Ondráš a pivy na zahrádce.

Průběh našeho výletu do obce Vápenná (v dokumentu označena krycím jménem Vápená) už dostatečně popsal Petr (na záběrech označen jako Pert), ovšem slova si můžete strčit někam, když máte takové skvělé záběry. Spatříte třeba čísi pád (mohl to být kdokoli, ale vzhledem k četnosti tohoto jevu nejspíš já), nesčetné množství přejezdů kamenů, zatáček, křivolakých lávek a podobných adrenalinových zákoutí.


Uvidíte ovšem taky Jeseníky, grilování jak od Pohlreicha anebo Babici, koupání v zatopeném lomu oživené našimi krásnými dívkami, labužníka s kremrolí (ve filmu nazvanou rakvička) a na závěr útěk zbabělého zkrvaveného cyklisty před kysličníkovou desinfekcí.

Proč o tom píšu a proč až teď, to vysvětlím záhy. Včera jsme po dojezdu z tradiční čtvrteční vyjížďky na Cukrák seděli u piva a někdo se o tomto vydařeném podniku zmínil. Následovala nějaká ošklivá Jirkova narážka na mě, že si to video syslím doma a že jsem ho nikde nezveřejnil.

Narážka ošklivá, ale stoprocentně pravdivá. Jako typická slibotechna jsem v polovině dubna, kdy Jirka ve svém domácím studiu patrně celé veledílo dokončil, nadšeně souhlasil s tím, že to sem někam brzo dám. Ale skutek utek, a film se tak mezitím stal trezorovým.

Zároveň může posloužit jako dobrý doklad toho, jak jsme se (ne)změnili. Petr třeba vypadal včera furt stejně a Jirka měl zase ty stejný blbý kecy. Zato nám s Maruškou ukradli mezitím kola, takže se stříbrným omláceným speciálem GT už padá někdo jiný a dobře mu tak, já teď padám na červeném velocipédu RB. A kysličníku se bojím pořád stejně.

text Řízek, video Jirka Štěně

pondělí 2. června 2014

NEJKRATŠÍ POLOČAS A KONEC LEGENDY

Chybami se člověk učí. Brácha Citrón, kterého před týdnem zkušenější hráči i rozhodčí peskovali za to, že vhazoval auty v nesouladu s pravidly, se napřáhl a dlouhým hodem našel přesně Lubošovu hlavu. Ten balon trkl do prostředka branky, ruce brankáře však zakmitaly naprázdno a vedli jsme. Kdyby to nebyla naše jediná střela mezi tyče, možná bychom i vyhráli.

V neděli jsme na Pražačce hráli divný zápas. Jako tolikrát jsme se z nejrůznějších důvodů sotva sešli; někdy se to prostě tak nějak přihodí a víc bych to nerozmazával. Velmi záhy jsme nicméně seznali, že i s generačně nesourodým útokem Citrón - Vlastík a se střelcem Matyášem nezvykle schovaným v obraně můžeme tentokrát bodovat. Nebo spíš měli bychom. Kulantně řečeno, soupeř byl hratelný. Tak samozřejmě, i my jsme hratelní, možná vůbec nejhratelnější, ale soupeři z Viktorie Bítovská B na to pořád ne a nemohli přijít. Prvních dvacet minut se tak vlastně jen střídaly nepřesné výkopy mé s nepřesnými výkopy soupeřova brankáře a častěji se chodilo pro balon do zámezí než hrálo. Inu, osmá liga.

Pak jsme je zničehonic ztrestali onou gólovou akcí a dali jsme si velký pozor, abychom hned o minutu později neinkasovali, jak se nám tak pravidelně stává. Tentokrát jsme to přestáli, neboť rozhodčí záhy kupodivu ukončil první poločas, přestože obrovské ručičky na věži nad Pražačkou ukazovaly ani ne 13 hodin. A to jsme prosím pěkně určitě začali později než v předepsaných 12:30 a polovina utkání má trvat třicet minut. Sudího možná z naší hry bolely oči a chtěl to mít co nejdřív z krku, čemuž ostatně rozumím.

Do druhého poločasu jsme vstoupili levou nohou, protože naši věkově nevyrovnaní útočníci nepokryli nabíhajícího hráče z druhé vlny (o několik vteřin dříve jsem jim to připomínal!) a ten zblízka hlavičkoval k tyči. A to byla úplně poslední střela mezi tyče po zbytek zápasu, tudíž je zjevné, že to skončilo 1:1. Jenže to vůbec nereflektuje dění na hřišti. Snažili jsme se, ač jsme neměli kým střídat unavené borce. Hrozili jsme, vymýšleli zajímavé akce a měli jsme poměrně obrovskou převahu a protivníci se prakticky nedostali za půlku, natož k nějaké střele. Ovšem to bylo naprosto k ničemu, protože my jsme vůbec netrefili branku. Ne nadarmo jsme poslední.

To, že utkání skončilo zakopnutím našeho trofejního míče až někam na Palmovku, už nikoho nemohlo překvapit. S podivem bylo to, že jsme s Lubošem míč záhy našli.

Ještě větší překvapení nám pak připravil Vlastík. "Rozhodl jsem se z časových důvodů a z důvodu toho, že již nejsem takovým přínosem pro tým, jakým bych si představoval, ukončit reprezentaci za tým FC Forejt," oznámil totiž den po utkání manažerům klubu.

Umět odejít včas se samozřejmě cení, ovšem konce kariéry hovorného veterána s legendárním bodlem a (dříve i) proslulými tepláky je mi nesmírně líto - a ani ne tak proto, že se nám tím počet aktivních "otců zakladatelů" zase smrskl a že jsem teď v kádru už druhý nejstarší. Přes všechny srandičky dokázal být platným hráčem, obvykle když to nikdo nečekal. Navíc mám Vlastu tak nějak rád.

Ovšem zároveň tak trochu doufám, že to bude stejné jako s těmi všemi Jágrovými konci a že ho fanoušci odejít nenechají.

text a archivní foto Řízek