pátek 27. března 2015

DĚLÁNÍ

Začíná to pokaždé stejně. Zavolá tchán. "Nazdar, Luki," zašvitoří, poptá se, co je nového v manželství a v novinách, načež se svěří, že má "malinkou prosbu." Je potřeba přidělat teploměr. Zasekl se mi na počítači seznam internetu a nic to nedělá. Spadla nám konzole od záclon, leží na zemi a nehýbe se. Já pak třeba jdu a oboustrannou lepenkou nainstaluju teploměr tak, že není zevnitř vidět. Vypadá to, že si stěžuju, ale já jsem za tyhle testy kutilské způsobilosti rád. Ač v nich zpravidla selhávám na celé čáře.

Rodiče mé ženy bydlí o dvě patra níže. Tudíž, když jde tchán naproti do řeznictví pro rohlíky a šunku, můžeme na něj mávat a rozpustile hvízdat, což je pozitivní. Negativní je, že jsem coby potenciální opravář čehokoli dost na ráně - a tomu, že skutečně manuálně zručný jsem, patrně pan docent tchán dál věří, navzdory všem důkazům svědčícím o pravém opaku.

Kupříkladu ten zmiňovaný teploměr nejprve tchán nemohl najít. Nenapadlo ho totiž, že ho přidělám tak důmyslně, že bude celý skryt za okenním rámem. (Pokaždé, když se v bytě kvůli dalším drobným pracím zastavím, kontroluji, jestli tam ještě visí. Zatím jo.)

----

Vyzbrojen příklepovou vrtačkou, ohledal jsem jednou o víkendu místo nehody. Konzole skutečně ležela na koberci bez hnutí. Jako skoro neřešitelné se jevilo samotné rozebrání tohoto zařízení. Vypadalo neproniknutelně. Chtěl jsem to vzdát, ale nakonec jsem objevil malinkaté šroubečky divného tvaru a s využitím fištrónu a cyklistického nářadíčka jsem tyč nakonec rozložil. Dále tu máme tři díry ve zdi. Napadlo mě, že hmoždinky držící konstrukci byly zkrátka příliš drobných rozměrů, proto ta věc spadla. Pogratuloval jsem si k důvtipu a navrhl řešení: použít o fous větší hmoždinky, celé to tam znovu našroubovat a zase jednou být za hrdinu. Jenže větší hmoždinky se do díry nevešly. Bylo potřeba vyvrtat větší díru, ale zase ne moc velkou.

Nevýhodou v těchto situacích je můj drobný vzrůst. Byť mám pořád o několik decimetrů více, než činí průměr ženiny hobití rodinky. Abychom to nezdržovali, z vratkého křesla, které mi sloužilo coby štafle, jsem prostě během vrtání tří děr třikrát spadl, obvykle i s nářadím a okolními předměty. Hrozně nadávám. V bytě je strašné vedro. Vrtačka má moc krátký kabel a asi jsem použil příliš velké vrtáky. Konzole nedrží, ani se mi ji nedaří narafičit tak, aby aspoň jakoby držela. Je potřeba tím pádem najít větší hmoždinky a větší šrouby. Ani pak to nedrží. Vrtám další krátery do zdi. Jeden titěrný divný šroubek padá a navždy se ztrácí někde mezi právnickou či krásnou literaturou a popelem od cigár, ale když se kácí les.... Počtvrté padám. Mám chuť to tu zapálit.

Po čtyřech hodinách konstrukce jakž takž drží, ale mně i konzoli je jasné, že se nevidíme naposledy.

----

Po pár dnech jsem přišel zkontrolovat teploměr a konzoli. Teploměr tam stále ještě je, kupodivu i konzole. Už od pohledu vypadá nedůvěryhodně. Záclonu na ni nikdo raději nepověsil. Dokonce se mi zdálo, že i obývák se trochu zmenšil - židle a stolek, které pod konzolí původně byly, někdo snad raději odsunul od okna dál do místnosti. Někdo tak vytvořil dopadovou plochu. Někdo, kdo se na mě s důvěrou a veselým "Nazdar, Luki" brzy obrátí s dalším odpovědným džobem.

A já budu šťastný, že je mi důvěřováno, a rád se zase pustím do díla. Koneckonců, jsem přece manuálně zručný zeťák.


text a ilustrační foto Řízek

pondělí 23. března 2015

PADESÁT ODSTÍNŮ HNĚDI

Mysleli jsme si, že největším překvapením pátého Piškotova poháru bude to, že v něm nečekaně zvítězila Koza znezaneřáděná. Než nás před půlnocí při tradiční týmové afterparty šokoval spoluhráč Luboš přiznáním, že maluje obrazy, a začal nám je na mobilu ukazovat.

Piškotův pohár je prostor pro vzpomínky i pro nenávratnou radost. Letos to byla i trochu rebelie. Někteří fotbaloví outsideři zbořili papírové předpoklady. A počasí zase vzkázalo meteorologům, ať si předpovědi strčí někam. I věhlasní Norové věštili na sobotu v nejlepším případě pošmourno. Ale kromě dělníků na visuté plošině na fasádě jednoho z paneláků se na nás po většinu dne smálo i sluníčko.

Jediné, v čem jsme byli letos první, bylo losování. Maruška lísteček s naškrabaným FC Forejt vytáhla hned na samém počátku losáže, načež se v naší skupině postupně octli samí papíroví favorité na zmuchlaných papírcích. Pak jsme začali blednout. Z Václavova rukopisu jsem postupně rozluštil: LC Kamikaze Abydal (bezva, dvakrát po sobě to tu vyhráli), Celtic THK (mužstvo dvou našich někdejších krátkodobých spoluhráčů, kteří hrají tak trochu jinou ligu, konkrétně čtvrtou) a Torolka (těch jsme se děsili nejméně, ale mohu už teď prozradit, že skončili druzí). Zkrátka, byla to když už ne skupina smrti, tak minimálně kómatu jo. Zato v béčku si Koza znezaneřáděná měla zahrát s Vodka teamem, Stodůleckými piráty a Dream teamem, zkrátka se samými tak nějak hratelnými jmény.

Hned v úvodním zápase se Celtic potkal s Kamikaze a obhájci nestačili. Větší překvapení se zrodilo na druhém hřišti, kde Dream team hned v první minutě skóroval a vedení nad Kozou udržel. Já jsem si mezitím po skoro půlroce cvičně stoupl do branky a kolegy poněkud vyděsilo, když jsem z úvodních pěti střel dostal asi šest gólů a nechytil jsem ani taxíka. Naostro jsme proti Torolce však inkasovali jen jednou a náš van Gogh v druhém poločase vyrovnal. Asi náš nejlepší letošní zápas, bohužel. Další dva favorizované týmy nás poměrně snadno přehrály 2:0 a 3:1 a poslaly nás do "skupiny hrůzy" o 5.-8. místo - poměrně přesně pak naši hru Tonda vystihl jako "padesát odstínů hnědi".

Do zápasů pro neúspěšné nás doprovodili loňští obhájci, pro něž to bylo trochu trpké. Na druhém hřišti se i přes úvodní prohru radovala z postupu do semifinále Koza společně s Vodka teamem. Jeho hráči však postup oslavovali průběžně a zřejmě už od rána, což jejich další hru i průběh turnaje poněkud poznamenalo.

Ve skupině zklamaných dominovali hráči Kamikaze Abydal. My jsme mohli myslet maximálně na šesté místo, jenže to bychom museli porazit Stodůlecký piráty. Místo toho se náš vzájemný zápas odehrál převážně v uctivé vzdálenosti od obou branek, a skončil tak pochopitelně 0:0. Působilo to až zdvořilostním dojmem. Porazili jsme však Dream team 2:0, což okořenil rozhodčí Vlastík tím, že mě v závěru za ruku mimo vápno na dvě minuty vyloučil. Urvali jsme tak aspoň předposlední místo. Nešťastný Dream team ironicky jako jediný porazil pozdějšího vítěze turnaje, přesto však skončil poslední.

Na druhém hřišti to mezitím bylo samozřejmě mnohem zajímavější. Koza pokračovala ve vítězné jízdě, otočila zápas s Celtikem a poslala zeleno-bílé favority jen do boje o třetí místo. V něm porazila Vodku, jejíž hráč dokonce hodil po rozhodčím Mírovi dres (ale pak se mu, už vyloučený, šel omluvit). A ve finále Koza těsně porazila Torolku a štítek s jejím komplikovaným jménem se tak objeví na putovním poháru.

-----

Seděli jsme u tchána v bytě a hodnotili průběh turnaje a naše sedmé místo, když Luboš začal najednou hodnotit i výzdobu bytu. "Tenhle obraz není nic moc, je nějakej nedomalovanej," podotkl. "Rád bych viděl tebe," poznamenal Péťa, načež Luboš poslal po místnosti kolovat mobil s obrázky svých děl, o nichž nikdo z nás neměl ani tušení. Loď plující mlžným oparem. Váza se slunečnicemi. Zátiší s mandarinkou. Úlet.

Jsem zvědavý, co nás překvapí příští rok. Ale možná bychom mohli turnaj spojit s výstavou. Nebo vzhledem k našim žalostným fotbalovým dovednostem i tomu, že hnědé dokážeme vyprodukovat na 50 odstínů, místo fotbalového raději uspořádat turnaj v malování.

text Řízek, fotky Maruška a Vlastík
Více fotek přibude časem

pondělí 16. března 2015

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ČASU

Sledovat řeku, jak se od pramenů mění z dovádivého potůčku v mohutný klidný tok, jak bytní a nabývá na síle, budou moci o jednom květnovém víkendu závodníci štafetového běžeckého závodu Vltava Run, zatímco jim samotným budou síly spíše docházet. Nás se to netýká. Já a mí kamarádi je budeme sledovat maximálně zpovzdálí přes sociální sítě, neboť jsme to celé nějak zvrtali. V pěti stručných dějstvích vám vylíčím, jak se to stalo.

1. Nadšení 

Na začátku je touha a asi čtveřice běžců. Někdo nám řekl o čtyři sta kilometrů dlouhém víkendovém závodu podél Vltavy, poslal odkaz, a my teď hoříme nadšením. Má nás být trojnásobek plus dvě dodávky, dvanáct tisíc za startovné a další drobnosti. A tak jsme už na začátku prosince obeslali kamarády a pustili se do přemlouvání. Reakce, pokud se dostavily, oscilovaly mezi nadšením a opatrným zájmem. Bylo to nadějné.

2. Doufání

V polovině ledna je nás už přibližně sedm. Dalších několik váhá, včetně mojí ženy. Jsme pěkná partička: dva novináři, ajťák, telefonní obchoďák, auditor, právník, sportovní prodavač, možná i internista. Jen ten název nám chybí.

3. Zrada

Nejhorší rozchody jsou e-mailové. Když mi Milan jednou ráno píše, že se svou nadnárodní firmou sestaví vlastní štafetu, je to jak kudla do zad, tvořená jedničkami a nulami. Ztrácíme v něm jednoho z tahounů. Náš chystaný tým zato dostává dva pracovní názvy "Nesnášíme Deloitte" a "Milan Kučera je zrádce".

4. Hořkost

Konec ledna, poslední šance na přihlášení s nižším startovným. Je nás osm, vybírám peníze. Kupodivu se mi na účtu nějaké scházejí. Chceme se jmenovat Vltava Rum, je to vtipné, jenže stejně vtipný už byl někdo loni, takže nám název systém nedovolí. Co teď? Jak se později ukáže, drahocenné minuty ztrácíme demokracií - nechávám hlasovat o novém názvu. Těsně vítězí můj návrh Hledání ztraceného času nad Lumpenkavárnou. Ale je to ostatně jedno, protože krátce před naší registrací organizátoři přihlášky kvůli naplnění kapacity stopnou. Peníze posílám zpět a dostavuje se hořkost.

Moc se mi líbila představa běžet za tým Hledání ztraceného času. Představoval jsem si Karla Čáslavského v cyklu Vltava v obrazech komentujícího ty skvělé divně zrychlené záběry vorařů na vltavských peřejích, dělníků budujících kaskádu i prvorepublikových bruslařů v Praze. A samozřejmě se mi líbily i další vrstvy toho názvu. Třeba rozpaky závodníka, který dumá, proč běžel tak pomalu. Nebo koneckonců ten čas ztracený vymýšlením názvu, který nás nakonec stál místo na startu.

5. Záchvěv

O měsíc později, když už jsem na závod málem zapomněl, se mi ozvala paní z Vltava Runu, že prý rozšířili kapacitu a že jestli tedy nechceme taky běžet. Už ne za 12 tisíc, ale za 15 tisíc, jenže co je dneska zadarmo, že jo? Jenže nadšení vyprchalo: z osmi původních běžců zůstávají tři, kteří si včas nenašli nějakou výmluvu.

Prohlašuji tímto tým Hledání ztraceného času za mrtvý. A všem těm stovkám zpocených lidí, kteří se budou v dešti motat po úzkých cestičkách na Šumavě a uhýbat před týmovými dodávkami, přeju, ať si to užijí. A závidím jim to samozřejmě jen trochu.

text Řízek, ilustrační snímek: E. Chalupný , Vltava 1903) [Public domain], via Wikimedia Commons

úterý 10. března 2015

POLOMÁČENÝ KOCOUR

Kdyby náš kocour uměl mluvit aspoň tak jako současná primátorka Prahy, nazval by nás nejspíš debily. Jednou za čas totiž zvířeti nařídíme koupel. Jenže téměř každý ví, že jak kabely v tunelu Blanka, tak černé kočky vodu nevyhledávají. Spíš naopak. Vznikají z toho pak nepříjemné, podrápané situace.

Na internetu existují návody na koupání koček. Zpravidla by se podle odborníků tato zvířata měla mýt před výstavami, jak jsme se dočetli. Ovšem na situace, kdy nevýstavní (přesto krásné) zvíře poněkud smrdí, manuály nepamatují. Zato doporučují kočku nestresovat a po skončení ji vysušit fénem, což ji samozřejmě určitě nevystresuje.

S kocourem Pepanem je to čím dál složitější, protože je to učenlivý prevít. A zpravidla pozná, co se na něj chystá. Před cestou automobilem třeba neomylně zaleze pod postel jak Němci do krytu. Že se z práce vrací jeho panička, odhalí se zachrastěním klíčů v domovních dveřích (tedy o čtyři patra níže), možná i dříve, jen mi to nechce vyzradit.

Takže i tuhle trapnou boudu ihned prokoukl.

Návod radí, že koupat by měly dvě osoby, a v tom se nedá než souhlasit. Vlastně ne, chtělo by to ještě jednoho psychologa a dva až tři siláky. Maruška napouští trochu vlažné vody s naředěným šamponem pro dlouhosrsté psy (s prošlou trvanlivostí) do vany a konejší. Já v roli zlého policajta z kocoura nejprve vyrábím polomáčenku. Jenže se nám nedaří vyvrátit Pepanovo přesvědčení, že už nás po téměř sedmi letech přestal bavit, a že jsme se ho proto rozhodli utopit. Dosud polosuchá šelma bryskně odhaluje slabé místo (můj úchop) a šplhá pryč z nenáviděné vany. Objevují se první šrámy na hrudi chovatele; ještě hlubší jsou ty ve vztahu zvířete s jeho domnělým pánem.

Maruška dále konejší a pouští sprchu. Pepanova zuřivost narůstá, začíná šermovat packami. Velmi správně manuál doporučoval tvorovi ostříhat drápky - což je ovšem další činnost, kterou Pepan nenávidí podobně jako alobal, koně a vysavač, tudíž jsme mu je nechali. Nakonec sprchuje žena mě s kocourem v náručí, rozuměj s drápy zarytými do mé mocné hrudi. Mě nikdo nekonejší. Po nezbytném osušení a granulové kompenzaci za všechna ta příkoří nastává druhá část očisty - ta individuální. Uražený kocour zalézá do ústraní a vlastnoručně a vlastnoslinně se zbavuje těch prošlých chemických sajrajtů.

V půl desáté večer, asi hodinu a půl po koupeli, Pepan na chvíli přerušil olizování a hodil po mně zlým pohledem. Bylo v něm asi tohle: "Jsi debil, ke všemu ještě s podrápaným nosem a okem."

text a foto Řízek

P.S. Dodatečně ještě soundtrack k dnešnímu článku: http://youtu.be/CJMp3yPtzEE

pondělí 2. března 2015

ZAVOLAT SYNOVI ŠÍLENÉHO STŘELCE? (ANKETA)

Řešili jsme zásadní rozpor v našem manželství. Náš společný známý v nejmenované redakci odmítl zavolat synovi muže, který v Uherském Brodě zastřelil osm lidí, s prosbou o reakci. Maruška to považovala za obdivuhodný akt vzdoru, já za nepochopitelné selhání a pózu. A tak jsme se zeptali kolegů a kamarádů ze serverů iDNES.cz, tn.cz, týdeníků Euro a Týden, jak to vidí oni, a ať nás rozsoudí. A vzniklo nám takové povídání o morálce, mediální logice a hranici hyenismu.

HONZA:
Těžká otázka! Mám hrozně alibistickou odpověď: ne každej člověk může dělat rozhovor s každým, chce to na to mít žaludek. Já bych takový rozhovor asi vést nedokázal, ale řemeslně cítím, že by se o to redakce pokusit měla - vybrat někoho, kdo to dá. Ale dát tomu časovej odstup, čtrnáct dní, měsíc minimálně (i když tohle by bylo zajímavý i po půl roce). Tohle má totiž smysl jedině rozhovorem, vždycky to bude hodně emoční - páčit z něj "já vod vás potřebuju jen krátký vyjádření, jak se cejtíte" je samozřejmě kokotina.

Ale já mám občas takový fosilní myšlenky. Jako třeba že máš brát ohledy na lidi a nesnažit se bejt první, kdo přinese vyjádření někoho, kdo se ještě nevyjádřil, i když to lidem fakticky moc neřekne. Navíc je právě rozdíl mezi "jako editor to chci, zavolej mu" a "jdu mu zavolat".

PETR I:
To je těžký... Hodně záleží na konkrétním volajícím, jestli na to má žaludek (já bych asi neměl), a zároveň na médiu (pro Blesk je to OK, pro ČT nikolivěk). Ale pořád mi to přijde víc v pořádku než otravovat rodiny obětí, i když jen o ždibec...

Víceméně souhlasím s tím, co to odmítl, ale jak říkám, je rozdíl v médiu. Respektive odmítnout v seriózním deníku mi přijde OK, v bulváru je to pokrytectvé, protože ten z podobných postupů žije. A shánět toho člověka takhle brzo po útoku je hyenismus, nicméně se nedá vyloučit, že ten člověk řekne něco zásadního, co ten telefonát zpravodajsky zlegitimizuje.

PAVEL:
Já bych to asi neudělal, nemám na to žaludek, ale spousta novinářů ano. Ale dá se to udělat i citlivě, poslat mu esemesku, jestli se třeba nechce za rodinu nějak vyjádřit a tak. Záleží na tom, jak se to formuluje. Ale já sám bych do toho asi nešel. Tomu střelci, kdyby žil a byla ta možnost, bych asi zavolat dokázal, ten syn za to nemůže.

ČENDA:
Musím říct, že celkem respekt k tomu, kdo to odmítl. Ono je často těžký říci, že tohle je hrana, za kterou už nejdu. Já jsem podobnou situaci zažil ještě v regionech, šéf mě tehdy hnal do Písku za rodiči ajťáka, který zabil doktora, jenž ho operoval, a pak sebe. Jel jsem, rodiče jsem našel. Poslali mě do háje. Já jsem z toho byl špatnej a kolegyně, se kterou jsem byl v kontaktu, to na mně poznala. Pak mi šéf psal dopis, že se to stává a k naší práci to patří.

Asi mi nevadí pokusit se slušně o kontakt, ale taky přijmout odmítnutí a nenahánět toho člověka za každou cenu. Zažil jsem i situaci, kdy se paní učitelka potřebovala vypovídat po tom, co jí na školním výletě zemřelo dítě. Byla to nešťastná událost, v noci se ztratilo. Po pátrání našlo mrtvé a ukázalo se, že za tím byl nádor mozku. Je to dost na hraně. Veřejným zájmem bys to už v tomhle případě neuhádal. Nicméně nikomu to nepřeji a odmítnutí chápu. Tyhle situace jsou pro redaktora fakt náročné.

Větší problém vidím ve zveřejnění jména útočníka. To odnese spousta lidí.

PETR II:
Jde o to, co to bylo za noviny nebo web. Chápu, že v bulváru je to OK. Na webu bych to viděl tak napůl, jestli to dávat, přeci jen net je víc bulvárnější než papír a potřebuje kliky. Já osobně bych to na webu typu Týdne nebo iDnesu asi taky odmítl, ale byl jsem v podobný situaci v Nedělním světě, a tam jsem se zapřením zavolal paní, jejíž kluk přejel ožralej autem jinýho kluka. Zpětně mi to přijde, že už bych to nedělal. Teda i když paní byla nakonec docela v pohodě.

Podle mě měl právo se na to vykašlat, ale zase vlčáci z iDnesu ucejtěj téma a jdou po masu, znáš to.:-)

HANKA:
To je těžká otázka. Ten chlap (vrah) nebyl oběť, zároveň syn nemusí být odpovědný za chování svého otce… Asi bych nechala na individuálním rozhodnutí každého novináře, zda chce do takovéto věci jít. Pokud je venku jméno vraha, ten syn může být stigmatizovaný… Na druhé straně už kvůli tomu je fér mu dát možnost se k věci vyjádřit.

Osobně bych toho syna vraha kontaktovala, ale velmi opatrně a kladla bych důraz na dobrovolnost jeho vyjádření. Pokud by se ale nechtěl vyjádřit, respektovala bych to. A pokud by se vyjádřil, vyjasnila bych si s ním důkladně, zda chce uvést své jméno. Určitě více taktu bych věnovala příbuzným obětí. U těch bych velmi váhala, zda a jak je kontaktovat. A kdy.

Epilog:
První, kdo se synem střelce mluvil (nebo jinak komunikoval), byl Český rozhlas. Krátká zpráva založená na jeho stručné reakci se objevila krátce po poledni ve stejný den, kdy jsme se ptali kolegů na jejich názory. Jeho vyjádření pro rozhlas citovaly další servery včetně média, jehož redaktor se vzepřel a synovi pachatele volat nechtěl.

text Řízek s přispěním Marušky, ilustrační foto Ř.