SASKIA BUREŠOVÁ

Opakuje se to půlrok co půlrok: krátce poté, co dorazí rozpis zápasů hanspaulky, v diskuzi na klubovém webu oznámím, že tohle je nejspíš moje poslední sezona (a samozřejmě trochu doufám, že mě někdo bude přemlouvat, přičemž je to pochopitelně každému fuk), a poté začnu usilovně přemýšlet, do které skříně jsem před letní pauzou schoval svoje nejlevnější kopačky z dekáče.

Herně nijak nevynikám, přesto mám v týmu status legendy, a to výhradně díky dlouhověkosti; jsem něco jako Saskia Burešová. Tak mi o půl generace mladší kapitán volá na dovolenou do Řecka, že v prvním zápase vyhráli 3:2. Skromně zamlčí, že dal hattrick. To já jsem si letos na jaře ten jediný, kterého jsem v životě dosáhl (při vítězství 8:1), málem napsal i na LinkedIn.

Těším se. Kapitán mě nabírá na Karlově náměstí. Hrajeme na hřišti Čechie Smíchov, kde jsme kdysi utržili dosud nejtěžší porážku 1:16, ale to jsem ještě chytal. Teď už máme vzadu daleko jistějšího Milana a všude kolem je spousta talentovanějších a mladších hráčů. Sešlo se nás rekordních 13, což je na malý fotbal moc, naštěstí dva kolegové mají na rozdíl ode mne soudnost a stane se z nich pro dnešek fanklub. 

Někdo přijde s myšlenkou, že než točit dvě celé pětky, utvoříme dvojičky. Je to skvělý nápad, jenže se mám střídat s Matyášem, který nestřídá. Aspoň se moc nezpotím, hledám rychle nějaké výhody.

Soupeř z Dynama R.U.M. B je oproti nám nepočetný. První poločas je ale vyrovnaný a nezvykle zcela bez branek. Září oba gólmani. Zářím i já, protože o poločase dorazily moje holky. 

V prvním poločase jsem měl míč zhruba třikrát a třikrát jsem jej ztratil špatnou přihrávkou na Filipa. V druhé polovině to ode mne o moc horší to být nemůže, respektive ano: při prvním střídání dostávám loktem do hlavy a hra je přerušena. Možná bych měl taky rozšířit fanklub, bleskne mi otřesenou hlavou. Následně zazdím gólovku po nezištné přihrávce od Filipa mladšího.

Pak se něco stane. Dostávám míč někde na hranici vápna a zkouším se prokopat k brance. Napodruhé se mi to daří a k mému údivu končí nenápadná střela u levé tyče. Žasnu, mávám rukama, jako by šlo o něco stěžejního, ne o druhou nejnižší ligu na světě, a běžím někam pryč na vlastní polovinu a cestou si zmateně plácám s kýmkoli, koho potkám. Teprve dodatečně mi dojde, že mi vlastně přihrával můj brácha Kuba, a že bych tedy měl děkovat především jemu. 

Ještě se párkrát bezcílně proběhnu po hřišti a pouštím do hry Matyáše. Ten trefí z přímáku spojnici a pak mě už nevystřídá, což je vlastně prozřetelné, protože bych svůj zářný moment mohl nějakou blbinou znegovat. Nezneguje ho nakonec vůbec nikdo.

Vítězíme 1:0, hopkáme s Hedou po ploše, všichni se radují, vtipkují o postupu do šestky a na jaře končím. 

text Řízek, fotky Filip

STAYIN' ALIVE

Zpočátku mám problém se do toho vžít. Sice zachraňuji život kolegy Václava, momentálně bezvládně ležícího u kuchyňky na zemi, ale spíš mě rmoutí, jak jej při zaklánění hlavy moc netrápit taháním za jeho mohutnou, ale ne moc anatomicky tvarovanou bradku. Volám na tísňovou linku (to se tu dělá zvednutím paže), že kolega nedýchá. Instruktorka mě vyvede z omylu, že ano. A odborná pomoc už je na cestě. Dobře pro něj. Představuju si, jak bychom netrpělivě napínali sluch, než by se ve Spálené mezi duněním tramvají ozvaly sirény. 

Komu by se chtělo celou sobotu strávit v práci na kurzu první pomoci (který jsme si navíc zaplatili)? Dvanácti z nás kupodivu ano. V zasedačce v místech, kde normálně humorně vyrušuju při poradách, se objevil poutač s údernými hesly a kolem něj se pohybovaly tři bleděmodré instruktorky z organizace ZdrSem a jedno neuvěřitelně hodné dítě. Ve vedlejším křídle odpočívaly a na svou desetiminutovku slávy se těšily takzvané anduly.

Pochopil jsem, že pravidla a doporučení pro případ urgentního řešení průseru se od toho, co jsem se kdysi ledabyle učil před zkouškami na velmi prestižního vedoucího základní turistiky, výrazně zjednodušila, aby nešikovný laik, který byl ke své smůle první na místě neštěstí, neudělal víc škody než užitku. Proto i úvodní nalejvárna nebyla dlouhá a ještě před prvním kafem nám po redakci porůznu popadali figuranti s neznámými neduhy. 

Velké štěstí bylo, že nás na to bylo víc a že někteří byli obdařeni vhodnou kombinací erudice a autority. V naší čtyřčlenné skupině se tak spíš ztratilo, že jsem chtěl chudákovi zmítanému pravděpodobně epileptickým záchvatem naučeně zaklonit hlavu (kupodivu to nešlo), nebo když jsem paní s obrovskou popáleninou od varné konvice odmítal zavolat sanitku (vždyť to přejde). Ano, odpovídá to člověku, který hlubokou tržnou ránu ve vlastním koleni vyřeší tak, že ji obváže špinavými návleky a nejdřív dokončí závod a až pak volá pomoc. 

Pak jsem si nainstaloval aplikaci Záchranka. Určitě jsem ji měl už dřív, jenže jsem mezitím pár telefonů utopil. Dokonce jsem v ní tentokrát i vyplnil své údaje. Pak jsme si zkusili resuscitaci (prý z nemocnice odejde po svých jen každý desátý oživovaný, ale paní měla pravdu, že když se to otočí, tedy že každého desátého můžeme zachránit, stojí to za pokus). 

A zlatý hřeb, jestli se to tak dá říct, byla autonehoda. Hodně účastníků a hodně chyb, které jsme tam nasekali. Asi bych neměl vykecávat všechno, nicméně třeba ta super zatmavená skla, které má naše nové auto, asi zas tak super být nemusí. A možná jsem se Honzy, který to celé zorganizoval a který hrál provinilého a šokovaného řidiče auta, mohl zeptat, jestli ho něco nebolí. Promiň. 

Co si z toho odnést? Bylo to velmi užitečné, ale upřímně nevím, jestli bych jen s touto jednodenní průpravou v kritickém momentě dokázal pomoct. Zvlášť lidem s bradkou.

text Řízek, foto Václav F.