sobota 30. prosince 2023

TOUR DE PARKETY

Vyrazil jsem do ulic Paříže. Spustil jsem se po kostkách někam k Seině, kolem mě neslyšně svištěly tesly a elegantní dámy s bagetami v košíkách městských kol a na nábřeží klusali štíhlí lidé, když tu mě vyrušila žena. Prý nám přivezli nákup. Zabručel jsem, sesedl z kola, přezul se z treter do bačkor a sjel výtahem do přízemí. 

Pořídil jsem si cyklistický trenažér, další z věcí, kterým (a především jejich vlastníkům a provozovatelům) bych se ještě před pár lety usilovně smál (mobil, Facebook, dítě apod.), až bych se za rýsující se fotrovské bříško popadal. 

Marně jsem se snažil rozmařilou investici v řádu nižších desítek tisíc aspoň sám před sebou (u ženy jsem to ani nezkoušel) ospravedlnit tím, že posledních pár měsíců kvůli jakémusi zánětu v patě nemohu moc běhat a deptá mě to (a třeba plavání mě strašně nebaví). A vyrazit na pár hodin (natož dní) někam do pustiny na horské kolo je, uznávám, přece jen trochu sobecké. Ty pustiny jsou ke všemu zpravidla trochu z ruky. Navíc mám doma přece staré silniční kolo, které jen bezduše visí na stěně, takže najde využití... Samozřejmě všichni víme, že šlo o bohapustou krizi středního věku u člověka, který na tu teslu nemá.

Taky jsem si říkal, že mít doma v pracovně funkční kolo v podstatě okamžitě připravené vyjet téměř kamkoli na světě čtyřicet centimetrů od kocourova hnízda a metr a půl od klavíru je nejenže cool, ale vlastně i velmi časově úsporné a pohotové. Ve tři čtvrtě na deset uspím Hedu a můžu si místo romantického filmu nebo sjíždění sociálních sítí třeba půlhodinku šlapat a něco si tím dokazovat i kompenzovat.

To jsem ale nevěděl, že na tohle zařízení nakonec budu muset čekat dlouhé týdny. Během prokrastinace jsem si totiž pustil jakési srovnávací video na YouTube, kde sympatický mladík testoval různé výrobky a ten, který jsem si s ohledem na finance původně vybral, při jízdě vydával zvuky asi jako tatramatka. Hned za zdí spí Heda: pokud bych ji ve tři čtvrtě na deset uspal a v deset probudil, trochu by to ztratilo kouzlo. 

Původní objednávku, která na mě už opravdu čekala na prodejně, jsem trapně stornoval a připlatil si dalších dvanáct tisíc za stroj, který z onoho videa vyluzoval zvuky připomínající šepot květin (další tisícovku stál bonusový balíček čítající například značkový ručníček, to je pochopitelně potřeba). Trenažér byl "na skladě", ale jak už se mi to stalo kdysi s hodinkami téže značky, problém byl, že ten sklad byl někde na východě Polska, nevedly k němu žádné silnice a nikdo se do něj ještě nikdy nedovolal.

Po asi třech týdnech nepohybu jak mého, tak netrpělivě vyhlížené zásilky jsem se konečně dočkal a na parketách to rozbalil: před sebou na obrazovce (třeba) Alpy, na levoboku poklidně spící kocour a přes ulici okna opuštěné hospody. Šepot květin nenastal: nějaké decibely totiž přidalo moje vrzající tělo i kolo. V prodejně se mi pokoušeli ještě vnutit originální podložku, která vypadala jako karimatka, ale bylo na ní logo, takže stála osmnáct set. Prý kvůli potu. To jsem už odmítnout dokázal a na parkety umístil plastovou podložku z Ikea.

A ta je skutečně potřeba. Můj první a asi nejsilnější dojem z toho celého je zatím pot. V bytě máme celkem teplo a ani otevřené okno mě nějak nedovede ochladit a pod přístrojem na neoriginální podložce je pokaždé obří louže. Nejsem posilovnový typ, takže jsem nikdy nic podobného neviděl, protože na běžném kole se to jaksi uvolňuje průběžně a do ztracena. 

Druhý dojem je, že se to v některých základních rysech podobá zážitku z kola. Stroj má jakési plastové ližiny, na kterých se umí velmi mírně pohybovat, takže člověk tak trošku klouže a pohupuje a vrtí se a nesedí na tom úplně přikovanej. Zároveň trasy, které jsem dosud projel, vypadají více či méně jako živé a to, že se najednou rovná cesta začne klikatit někam do sedla Tater, velmi rychle poznáte. Jsou tam i nějaké soutěživé a srovnávací prvky, to mě ale zas tolik nezajímá, protože moje motivace je aspoň nějak se hýbat. Plus ta krize.

Co mi chybí, jsou pauzy na kafíčko a na dortík a ochucený birell, které prostě doma nemají to kouzlo. 

Co mi nechybí, jsou řidiči chovající se ke mně jako k tzv. cyklozmrdovi. Zatím mi všichni dávali přednost, nikdo na mě netroubil a ani mě nesprchovali vodou z ostřikovačů. Ale je možné, že je to třeba v prémiové verzi aplikace nebo v nějakém jiném zvýhodněném balíčku.

text a foto Řízek




úterý 19. prosince 2023

VNĚ OSLAVY

A co bychom to nezvládli? Je tedy pravda, že od té doby, co Heda přinesla ze školky růžovou pozvánku na narozeninovou oslavu starší spolužačky pořádanou v luxusním hračkářství v centru, jsem si v hlavě maloval různé černé scénáře, jak to celé asi tak může vypadat. Průběžně jsem si je upravoval a ztmavoval, jak přicházely další pokyny organizátorů. Nebojte: v deset si děti převezme animátorka a rodiče budou konverzovat a popíjet kávičku a pak si děti zase ve dvanáct vyzvednou. To víš že jo.

Maruška nevypadala ve formě, pojedeme tedy sami. A co bychom to nezvládli? Beru Hedu na koně a cváláme po Václaváku. Přece nepřijdeme pozdě. Hamley's, kde jsem nikdy nebyl, prý už přes 260 let otevírá prodejny stejným způsobem, asi se jim to osvědčilo. Zaměstnanci mají zvony a něco křičí, poněkud vyděšená oslavenkyně taky zvoní, pak se brány otevřou a předvánoční koupěchtivý dav vniká do prodejny, jíž vévodí obří kolotoč. Heda se ke mně tiskne a já na to všechno čumím asi jako ten starý pán, když ho Karlík vezme do továrny na čokoládu. 

Napodruhé najdeme školkové děti, přiléhající rodiče a animátorku. Pozdě jsem pochopil, že ty monstrózní tašky přes rameno, které jsem rezolutně odmítl, jako že já rozhodně nakupovat nejdu, neboť jdu slavit, ve skutečnosti byly určené pro naše svršky. Ale ostatní jsou na tom i hůř. Paní Emilová kromě kabátů vleče odrážedlo.

Paní nás skrz mraky lidí vede ke kolotoči s očekávaným výsledkem: Heda se ho bojí, takže zůstáváme vně oslavy. Další jedno až dvě děti brečí, což je pořád vzhledem k okolnostem celkem slušné skóre. 

Dotočeno, míříme o patro výše. Jsou tam zajímavě vypadající stavebnice a různé vodní srandičky, kde se dítě chce zmáčet, ale program mu to neumožňuje. Místo toho míříme do zrcadlového bludiště, jenže kromě toho, že část dětí potřebuje čůrat, je potřeba všem ještě natáhnout bílé rukavice, aby se víc než 260 let stará zrcadla neuprasila. Což ukrojí další nemalou část oslavy.

Pak se už krájí i dort a předávají dary. Některé děti nepřekvapivě sedět u stolku nebaví a chtějí se jít zmáčet, jenže na to teď není čas, protože se jdeme podívat do motýlího domu a cestou tlumeně kleju, neboť se obávám, že se Heda obává motýlů. Její osa zla se vyvinula - sekačky a vysavač už ji tolik neděsí, momentálně nám vadí kolotoče a motýli. Dáme tomu i tak šanci, jenže pak na mne jeden zákeřně usedne a to už je moc a jsme zas vně oslavy a budeme zčásti neprávem považováni za asociály.

Vracíme se ke stolečku s dortem. Teď se čeká na bubble tea, ale ten se porouchal, což mě tedy hrozně mrzí. Holt půjdeme znovu na kolotoč. Tady mě naše nadstandardně bojácné dítě překvapí, protože spolu nejdříve sjedeme obří skluzavku a nakonec jako mistři ovládneme i ten kolotoč. Společenská konverzace nad kávou neproběhla, tak snad příště. Ještě ukořistit balonek a hurá domů. 

Podaří se mi ulovit kafe v kelímku, což mi částečně rozjasní den. A odpoledne půjdeme na loutkové divadlo! A co bychom to nezvládli?

text a foto Řízek

neděle 10. prosince 2023

V IZOLACI

Přišel k nám bílý kůň, zalehl nám celý dvůr. Co je to? Samozřejmě covid. 

Na dvě čárky na ženině testu jsem zíral stejně vyjeveně, jako když na mě před čtyřmi lety mávala něčím podobným, ale těhotenským. Stejně jako tehdy i teď to byla bezprecedentní a pro nás zcela nová situace. 

Je pravda, že Maruška nevypadala úplně dobře, a tak se celkem nabízelo nechat ji pod dozorem ošetřovatele Majua (kocour) a držet od ní dál jak sebe, tak dítě. Volba padla na chatu a znělo to téměř skvěle: táta si vezme notebook a bude si přes den dělat ty svoje noviny a po uzávěrce bude pečovat, přes den bude totiž pečovat babička a nadto nám vyvařovat a pak večer bude odpočívat u prosecca. No a Heda, ta bude prostě jenom hodná.

V pondělí večer jsme dorazili do Městečka, kde bylo asi dvacet centimetrů sněhu. Zatímco jsem prohazoval cestu, ozvalo se divné praskání. Jak se ukázalo záhy, byla to silná větev borovice, která se ulomila a dopadla zhruba dva metry od tchyně, na niž se snesl jen elegantní poprašek. Zřejmě to bylo jakési znamení a na nás teď bylo, abychom ho rozklíčovali. A na mně, abych tu větev rozřezal a odtahal z ulice. 

Druhý den jsem si v dětském pokoji optimisticky vybalil notebook. Heda mi seděla na klíně a samovolně spouštěla solitér, o kterém jsem nevěděl, že jím můj stroj disponuje. Chvíli to byla zábava, třeba na poradě, pak už to začínalo být poněkud otravné a s prací zcela neslučitelné. Pak se ukázalo, že na veškeré babiččiny povely dítě reaguje zavrčením, což je nějaká nová hra, která byla pro všechny zúčastněné ještě méně zábavná než ten solitér. A hlavně že se ode mě nehne.

Na oběd do blízké hospody jsme dojeli na bobech. Heda nesnáší, pokud boby jedou z kopce nebo rychleji než krokem. V restauraci byli velmi vstřícní i poté, co jsme všude rozlili jahodový džus a celkově se chovali přesně podle toho vzorce, který určitý typ restauratérů vede k těm imbecilně působícím ostentativní zákazům dětí. Cestou zpět jsem naopak musel boby táhnout svižněji a na zpomalení reagovalo zavrčením. Nemůže to být z Tlapkové patroly? Tu bych mimochodem ostentativně zakázal.

Využívám chvíle, kdy je dítě s babičkou venku, schovávám se v dětském pokoji a zapínám počítač. Jenže Heda utíká za mnou zpět do chaty a při zouvání bot si neznámým mechanismem rozsekne ret o schody nebo o zeď. Krve je samozřejmě jak z vola a řev nebere konce, tedy do té chvíle, než nahlas vyjádřím spekulaci, že by to možná mohl vidět doktor. Pak už je to najednou téměř dobré. Jen teď bude pár dní vypadat jako Karlos Vémola muší váhy.

Odpoledne bylo stejně hrozné, ukňourané a protivné – třeba taková výprava za Mikulášem a anděly do blízkého Poříčí se taky nezapíše mezi naše hvězdné společné okamžiky, ale byl jsem odhodlán ještě pár dní vytrvat. Jen si na to prostě vezmu volno. 

Jen poté, co si zahraju fotbálek. Zbaběle zdrhám na otočku do Prahy a pálím za sebou mosty a radši si nepředstavuju, co se tam děje. Nicméně v době, kdy jsem krásným volejem ze tří kroků snižoval na konečných 2:5, babička kupodivu bez problémů uspala dítě. 

Čekal nás tedy společný večer, a tak jsme seděli u prosecca a vlídně rozprávěli a pak se trochu hádali o manželství pro všechny a pak jsem zavrčel a šel spát.

Středa už byla o něco lepší. Na nikoho nespadla žádná větev. Marušce už bylo lépe. Rozestavěli jsme sněhuláka a iglú. Pokoušeli jsme se bobovat, ale pořád nás to baví jen po rovině nebo do kopce. Vrčení, pravda, moc neustávalo.  "Bože můj, to je spratek, to je hrozný," odtušila rezignovaně babička a večer nám udělala bramboráky. 

Pak jsme týmu oznámili, že se zítra vracíme domů (rozhodli jsme se, že ženin covid už není nakažlivý. Prostě nemůže). Pak přišla obleva. Změkl nám sníh a stal se z něj parádní stavební materiál. Dostavíme iglú a Heda s fialovým rtem v něm chce přespat (zapomeň a padej do toho auta). 

Jak to ti lidé během pandemie dělali?

text a fotky Řízek