SVÍČKOVÁ S PĚTI STEHY

Na začátku loňského listopadu mi napsal Jakub z týmu Tutto Bene B: "Rádi bychom se přihlásili na Piškotův pohár." To mě poněkud vykolejilo, protože náš malý fotbalový turnaj se odnepaměti odehrává v druhé polovině března. Taková nedočkavost byla samozřejmě extrémní, ale včasných přihlášek se letos sešlo tolik, že jsme si řekli, že do prestižní polouzavřené společnosti osmi týmů poprvé přizveme další dva. Že tedy sedmý ročník bráchova vzpomínkového turnaje bude něco jako revoluční, jako když se mistrovství světa rozšíří na 24 týmů anebo zavádí video.

Modří měli více ze hry.

Jak to tak bývá, měli jsme trochu velké oči: loňský obhájce trofeje z Nového Strašecí se - věrný své tradici - opět těsně před začátkem odhlásil, nicméně aspoň vrátil putovní pohár. A tradiční Stodůlecký piráti se sice sešli, ale jejich řady byly nesmírně prořídlé. Takže z revolučních myšlenek nakonec zůstalo jen přemístění nástěnky od laviček směrem na viditelnější místo k plotu. A i to jsem měl u spolupořadatele Vaška velký problém prosadit. Naopak já jsem dlouho nemohl skousnout to, že kromě tradičních tatranek jsme na Václavovo naléhání koupili i dost hnusné kávenky s údajnou příchutí latté. Jiné věci zůstaly totožné: nádherné počasí, pohodová atmosféra prozářená hysterickými záchvaty hlavního rozhodčího a co se našeho týmu týče, i intenzivní večírek po skončení turnaje.

Pirátům zbylo jen pivo pro pláč.

Největší důvod k oslavě mělo ve žlutém hrající mužstvo Torolky, jež si bez větších potíží došlo pro pohár. Víc než papírového favorita, který blazeovaně sleduje naše osmiligové útrapy už ze čtvrté nejvyšší soutěže, nám navíc můj otec zákeřně nalosoval do skupiny. V ní si Torolka nejprve poradila s Kozou znezaneřáděnou a pak i s naším FC Forejt, který by se mohl tentokrát klidně přejmenovat na TJ Pětapůl, pokud už by to nebylo zabrané.

Nejlepší hráč i hráčka.

Protože jsme - vinou špatné životosprávy v jednom a demence v druhém případě - měli problém se sejít, půjčili jsme si Martina z nehrajícího torza Stodůleckých pirátů. Jeho důrazný styl pomohl povýšit charakteristický rys naší hry, tedy absenci útočení a o to obezřetnější obranu, na úroveň a la Bílkova tvrz.


Silná Torolka nám dala jen jeden gól, zato proti nováčkům z týmu Na zdraví pana Macháčka hrajícím ve světle modrém jsme dokázali z jediné střely skórovat a pak i s obří dávkou štěstí výhru udržet nekonečných dvacet minut. A to se Macháčci na lavičce snad spawnovali či rojili, neustále jich přibývalo, bylo to až k nevíře. Díky další ztrátě Macháčků by nám k postupu do semifinále bývala stačila remíza s Kozou, jenže tady jsme v historický okamžik selhali. Navíc jsme při prohře 0:2 přišli i o Citróna, který s rozseklým rtem sice vyslovil přání pokračovat, ale v Thomayerce mu zašili pusu pěti stehy. To mu ovšem po turnaji nezabránilo dát si svíčkovou s osmi.

Duel brankářů v poutavém semifinále.

Ve druhé skupině nedočkavci z Tutto Bene B postupně změřili síly s TJ Pětapůl, Dream teamem a rovněž nováčkem nazvaným Jedna noha netleská. Skupina byla zajímavá i tím, že na Piškotově poháru, aspoň pokud mě paměť neklame, poprvé nastoupily dvě ženy - v Dream Teamu a v Tutto Bene. Přičemž dáma v bílém dresu dokonce skórovala a ředitelství turnaje ji zvolilo i nejlepším hráčem. Kromě bílých do bojů o pohár postoupili i hráči Pětapůl. Dream team jako už tradičně zamířil do zápasu o předposlední místo a s ním i Jedna noha netleská.

Pohár nejméně na rok putuje k Torolce.

Oba duely neúspěšných týmů nepostrádaly poutavost. Dream team sice prohrál 2:5, ale zaznamenal aspoň premiérové dvě branky. To náš soupeř Jedna noha netleská v boji o páté místo šel do vedení, jenže pak se probudil náš kapitán Václav a brankou a nahrávkou na gól zápas téměř vlastnonožně otočil. Jako jsme pak otáčeli panáky v hospodě, ale to není tak podstatné.

Do semifinále prošla Torolka přes Pětapůl až díky penaltovému rozstřelu, ve kterém se vycajchnoval zejména brankář Torolky. Pětapůl pak po vyrovnaném průběhu nakonec přenechal třetí místo Koze znezaneřáděné, zatímco finále skončilo těsnou výhrou Torolky nad Tutto Bene.

Pak se rozdávaly lesklé poháry a celkově se radovalo a gratulovalo. Šampaňské a Braník v plastu pak odnesly povedený a nakonec vlastně příjemně nerevoluční ročník Piškotova poháru.

text Řízek, fotky Ř. a sestřenka Hanka
víc fotek časem na www.piskotuvpohar.cz nebo tady.

SEŘÍZENÁ MÍŘIDLA

Naše bowlingové mužstvo je nejspíš obecně nazíráno podobně jako svého času jamajský čtyřbobový tým. Roztomilá kuriozita na hranici recese - totálně bez ambicí, velmi hlučná, křiklavě oblečená, složená ze ztroskotanců, odsouzená k prohře, podceňovaná.


Zarostlý Vlastík se ovšem zhlédl namísto bobování v biatlonu. Ale prý už dávno, ještě než to bylo "in". Naši hru proto komentuje v biatlonovém stylu. Posílá nás za netrefené kuželky na trestná kolečka na záchodky a zpátky. Mluví o "nevhodně seřízených mířidlech"; nejspíš "špatná máza" pak zapříčiní, že se můj bratr, týmový benjamínek, při rozběhu rozplácne a duchapřítomně to zachraňuje variací na break dance.


Nějaký profesionálněji vyhlížející soupeř se se mnou zcela zbytečně pokusí rozebírat podmínky na naší dráze číslo jedna, jelikož se podle něj dramaticky změnily oproti jiným dnům. Ten člověk v tom vidí jakousi levárnu a ptá se na moje zkušenosti z tréninku. Pokrčím rameny a přiznám, že jsem svou kouli před měsícem schoval do skříně a dnes ráno vytáhl jen proto, že jsem si náhodou vzpomněl, že je další turnaj. (Vzpomněl jsem si proto, že ve stejné skříni jako koule je vysavač. A protože se u nás o víkendu luxuje.) A že trénujeme individuálně, což znamená, že hrajeme sami jiné sporty.


Zatímco pokračujeme v biatlonových paralelách, zbylé týmy se od nás trochu štítivě odvracejí. Oblečeni částečně ve starých zelených fotbalových dresech FC Forejt rozebíráme, zda bychom si vybrali spíš Italku Dorotheu Wiererovou, nebo Norku Tiril Eckhoffovou. Vlasta konstatuje, že bychom neměli zapomínat na Rusa Šipulina, protože je taky dobrý.


Kupodivu vítězíme. K zesměšnění favorizovaných Frfánových Hulibuřtů 5:0 nám stačí, když bratr trefí dvě ze tří posledních kuželek. "To je debil," vydechneme unisono, protože shodí jen jednu a paní Hulibuřtové věnuje půlbod za jejich vzájemnou remízu.


Amatéři Radotín - tak se bohužel jmenujeme, ale pořád to zní lépe, než kdybychom třeba měli ženský tým s podobným jménem - šplhají tabulkou vzhůru. Najednou jsme čtvrtí.


Poslední hra je ale nervozní. Hlavně proto, že jsem na střídačce. Daleko víc vnímám tu tíhu, která je na bedrech mých kolegů. Oni asi taky. Péťa buší pěstí do sloupu a omylem hraje, když zrovna nemá. Nenahraje ani stovku. Ani ostatní kolegové zrovna neválí. Naštěstí vedlejší dráha strašně zlobí a soupeři na ní hrající se zlobí ještě víc. Zaznamenávají nejhorší výkon sezony, my jen druhý nejhorší, a proto opět vyhráváme. A to je klíčové.


Radost ovšem trvá jen chvíli, protože nám za tři minuty jede metro, k čemuž musíme ještě překonat takzvaný Kotasův labyrint na stanici Střížkov. Železobetonové bludiště o třech úrovních.



Tunelem za odjíždějící soupravou tak doznívá hrdý pokřik: Někteří lidi nevěří, že Amatéři zvítězí.

text Řízek, foto Ř. a Citron

CHLOE A JEJÍ PIZZA

Dívka sedí v restauraci a po dlouhém zkoumání jídelního lístku, když už ostatní spolustolovníci nervozně koukají na hodinky a mobily a sami na sebe, konečně mávne na číšníka. A začne mu zdlouhavě vysvětlovat, že chce támhletu pizzu s mořskými plody - pokusí se s roztomilou, ale spíš debilní italštinou ten název vyslovit, ale dopadne to asi jako "gnoči". Načež nebohému pinglovi zdůrazní, že na vrchu musí být houby. "Protože já, když si dávám pizzu, TRVÁM NA TOM, aby na vrchu byly houby," dodá a lidé u stolu si opět potvrdili, jaká kráva to je.

Dívka se jmenuje Chloe a ve skutečnosti neexistuje, je to jen náhodné jméno z učebnice angličtiny. Symbolizuje můj donkichotský boj s certifikátem z cizího jazyka, do nějž jsem se pustil před několika lety ze stejného důvodu, jako když ti dojemně staří lidé studují univerzitu třetího věku. Tedy určitě z dobrého, ale už jsme ho já i oni mezitím zapomněli. Já totiž angličtinu používám v práci leda na to, abych si přečetl titulky na BBC, dokázal pochopit pointy vtipů Cyanide & Happiness (tedy Kyanid a štěstí) - a abych si občas přečetl v angličtině něco od Nesboa; a na pochopení strastí detektiva Harryho Holea opravdu bůhvíjaký lingvista být nemusíte.

Krátká věta, v níž fiktivní dívka vystupuje, slouží jako návod k úkolu, kdy je potřeba určitou frázi vymyslet jinak. Ovšem tak, aby smysl zůstal zachován - nelze tedy jen napsat Chloe je kráva a má problém. Zároveň ono řešení nesmí být na méně než tři a víc než šest slov. Dokonce vás i navedou tím, že vám jedno dvě slůvka poradí.

Moje učitelka Tracey, která na rozdíl od Chloe ve skutečnosti existuje, sice dokáže ledacos, ale v tomhle se mnou za těch několik let společných lekcí absolutně nehnula. Zlepšil jsem se třeba v mluvení - už jsem schopný říct místo jedné holé věty tak dvě až tři, než mi do toho skočí a začne vyprávět o tom, jak její extrémně nadaný pětiletý syn už umí odmocňovat v latině, nebo tak něco. Vlastně jí ani moc nerozumím ani ji nevnímám. Ale v tomhle jsem pořád bezradný.

Takže spolu s Tracey a Chloe sedíme v kavárně. Tracey usrkává presso, něco ťuká do telefonu a připravuje se na další zoufalce, což sleduji periferním pohledem, stejně jako periferním poslechem vnímám Micka Jaggera, jak z repráků zpívá Paint it black a dumám, proč chtěl mít všechno černé, vždyť je to hnus, jako Depešáci, se na ně podívejte.

Zbytek pozornosti už dvacet minut upírám na papír, na němž jsou naznačené mikropříběhy dalších hrdinů, které mám v pár slovech převyprávět. Sáře její otec, zjevně po špatné zkušenosti, zakazuje být venku po setmění (dobře jí tak), Alex se těší, jak napíše úkol a vyrazí na kolo (být jím, tak to otočím, ale nechci mu radit, třeba to má vyzkoušené naopak). Frank se chystá přestěhovat do města, protože na venkově není práce (zní to logicky, jenže bacha, Franku, ať tě to nesemele). Všem jim rozumím, jenže nic víc.

Párkrát už jsem se odhodlal k tomu, že jsem si ve vyhledávači našel termíny té zkoušky. A pak jsme se s Tracey vrátili k Chloe a já tu stránku raději vymazal z historie.

Jsou na tom možná i jiní hůř, nicméně v mojí třinácté komnatě sedí fiktivní dívka z učebnice a spokojeně chroupá pizzu zprasenou houbami. A ještě dlouho bude. Odevzdávám poloprázdný, spíš prázdný papír a tvářím se omluvně. Tracey mávne rukou. Její syn se mezitím plynule naučil třetí jazyk a přemýšlí, do čeho se pustí dál. Než zvládne čtvrtý, určitě spolu na ten certifikát vyzrajeme. Nebo spíš pátý.

text a foto Řízek

P. S. Při rešerších k tomuto textu jsem objevil, že na Filipínách má Chloé dokonce vlastní restauraci Chloe's Pizza. To jen tak na okraj - na takový ten křupavý, co necháváte na talíři. Magsaya at mabusog!

NEKONEČNÉ VTEŘINY S POTÁPĚČEM

Dalo by se říct, že při našem sobotním delším výběhu nás poháněla vzájemná nenávist. Nadávali jsme si víc než obvykle. Třeba mně se nemohlo zapomenout, že jsem nás obrovsky zdržel tím, že jsem se na poslední chvíli vracel pro věci na převlečení. Zatímco Milan nás nechal patnáct minut čekat před svým hotelem, respektive hotelem, v němž bydlí. Bez udání důvodu! Ani Vašek podle mě nebyl bez viny, ale už si nevzpomenu, co provedl. Určitě to však bylo opovrženíhodné.

Zkrátka prvních pár kilometrů jsme byli navzájem vulgární a i tempo jsme zvolili takové, aby nám na to vyzbyl dech. Na lavičce u pomníku Rudých letnic seděla dívka a koukala do mobilu. Aspoň se nám to tak zdálo. Ve skutečnosti to byl ale odpadkový koš přeplněný různobarevným bordelem, byla to jak optická iluze, co si určitá skupina lidí kdysi dávno přeposílala e-mailem, než vynalezli Facebook. Vašek si nevšiml dívky, koše ani Facebooku.

Pak jsme se najednou octli ve Slavičím údolí, které se v tužších zimách stává sáňkařským areálem pro chudé se zákeřným skokánkem uprostřed. Nadávky ustaly, Milan vzpomenul svou naštíplou kostrč, Václav přidal do pléna letitou historku s nejdelším pilotovaným letem a já zavzpomínal na rozštípané sáně. Ničení saní ve Slavičáku k Radotínu patří asi jako zpožděnky, cementárna a cukrárna U medvídka pandy, kterou vynalezli ještě dávno předtím, než jsme se stali čínskou kolonií.

Nad Lochkovem jsme se omylem octli na nájezdu na dálnici, pochopitelně jsem za to zase mohl já. Když se to vyjasnilo, zavedla nás červená značka na asfaltku, po níž projížděly kolony myslivců v terénních vozech. Cesta vedla k jakési rozvodně. Bál jsem se klukům říct, že jsme tam jako děti chodili s babičkou na šípky a že tam tehdy byla mrtvá liška, protože by to na mě zase svedli. Pak přišel asi nejhezčí úsek cesty, během nějž jsme řešili nejprve ODS pod Petrem Fialou a posléze zvracení do postele a jeho nevýhody.

O pár kilometrů dál už za Cikánkou jsme zahlédli dokonce i živou veverku. Tedy kromě Vaška. Ale byla to opravdu veverka. Zatímco jarní slunce už svádělo tlusťochy, aby navlékli barevné elasťáky a vyrazili po asfaltové cyklostezce na kolo, u potoka v lese ještě zůstala pachuť zimy, bláto bylo zmrzlé a na jednom místě zůstal dokonce uklouzaný led. A už jsme si vzpomněl, proč jsme si utahovali z Vaška. Byl oblečený jak potápěč, chyběl mu jen šnorchl a ploutve a chvílemi i kyslík. Muselo mu být hrozné vedro a opruzeno.

Na šestnáctém kilometru jsem v lese zakopl, pár vteřin v hlubokém předklonu vybíral nevyhnutelný pád, načež jsem se opravdu rozsekal. Kamarádům to přišlo pozoruhodné a groteskní, zvlášť ten nekonečný a předem prohraný boj důstojnosti s gravitací. Těžko se na to dalo reagovat, bylo to potupné skoro jak nausea na prostěradle.

"Dneska je to hodně avantgardní," odtušil pak Milan, když jsme si u takzvaného Southforku (říká se, že ranč dostaly dcery nějakého úspěšnějšího člověka k maturitě, snad za samé jedničky) střihli cestu přes pastvinu. A pak dolů do Černošic. Vyhnuli jsme se Jansově ulici pojmenované po jiném kamarádovi, protože je příliš příkrá. A posledních pár mil jsme zcela bez fantazie dotáhli po asfaltu podél řeky mezi těmi cyklisty probuzenými ze zimního spánku.

Na Sokolovně jsme čekali víc než hodinu na oběd. Pro případný personál: to nulové dýško máte přesně za to, mohli jste nás aspoň varovat - zvlášť když na nás bylo vidět, jak obrovský máme po 23 sobotních kilometrech hlad. Mezitím historka o mém zdlouhavém pádu nabyla neustálým opakováním na směšnosti. Když si pro mě přijela manželka, měřila chvíle mezi zaškobrtnutím a kontaktem s podložkou už třicet vteřin a dále narůstala. Až si na to příště s kamarády vzpomeneme, bude to možná půlhodina v potupném předklonu. Anebo si raději najdu jiné kamarády.

text Řízek, foto Strava.com