úterý 26. června 2018

POUŠTĚNÍ K VODĚ

Zhruba před měsícem nám pan vedoucí Řízek slavnostně oznámil, že bychom měli tmelit kolektiv, a proto se rozhodl uspořádat teambuilding. Protože oproti jiným oddělením na něj nedostal přidělené peníze (zda vedení usoudilo, že jsme stmelení dostatečně, a peníze proto nedá, nebo to ani nezkoušel, autor tohoto textu už neinvestigoval), oznámil, že to bude u jeho ženy na chatě a bude se tmelit při sjíždění Sázavy. A se strýčkem Doodlem vybral poslední víkend v červnu.

Že byl termín vybrán ve zbytečném předstihu, ukázaly následující turbulentní dni, kdy se pan vedoucí nečekaně vyautoval z týmu. A protože hrdě odmítl nabízenou možnost, aby teambuilding byl, ovšem s účastí svého nového osobního kouče, stal se exvedoucím a teambuiding se změnil na týmauting neboli též týmcrashing.

Zatímco pro pana exvedoucího byl uvedený víkend završením jeho vyautování, pro autora těchto řádků to bylo zase završení týdne zlomenin, který začal v pondělí, kdy se mu rozbil fotoaparát (naštěstí šest dní před koncem záruční doby). Ve středu pokračoval naprasknutím držáku cyklosedla, které upravil a snažil se tvářit, že je vše v pořádku, aby se v pátek při dojezdu domů sedlo úplně rozpadlo vedví. A to zdaleka nebylo vše – jak se dočtete dále.

Úhelné sedmičlenné jádro týmautingu (i s již dříve vyautovanou Veronikou) mělo sraz v sobotu ráno v osm hodin na hlaváku a nalodění dopadlo v pořádku, ač se to možná podle přiložené fotografie nezdá.

Některé ještě zřejmě dlouho po odjezdu zaměstnávala otázka, proč, ačkoli jedeme do Čerčan, jsme nesměli nastoupit do vlaku se směrovkou Čerčany, ale do toho na protější koleji, u něhož bylo uvedeno Tábor. A přestože to vypadá, že jsme vyráželi již v hluboké noci, tak tento dojem způsobuje vinohradský tunel.

Vylodění v Čerčanech dopadlo v pořádku, byli jsme tam o hodinu dřív než ten vlak, který měl uvedeno, že do těch Čerčan jede, a počet účastníků vzrostl na devět. Nalodění do plavidel také proběhlo hladce, až na to, že s autorem těchto řádků nikdo nechtěl sdílet loď, a tak musel jet sám. Pan exvedoucí mu sice opakovaně sliboval půjčit ženu, ale autorova hrdost mu nedovolila to přijmout.  Pravda, ani ona žena tomu od začátku nebyla příliš nakloněna, a když mu na zhruba 30 vteřin sama do lodě vlezla, aby s ním sjela pseudojezík, hned se slovy "Tady je to mokrý" zase uprchla.

Úsek z Čerčan do Týnce nepatří mezi vodáky mezi nejoblíbenější. „Je to volej,“ varoval exšéf předem a měl pravdu. Tedy částečně. Volej to byl, pokud to nebylo skoro vyschlé řečiště, kde jsme se pohybovali s lodí z kamene na kámen. Na trase byly sice čtyři jezy – ale jen jediný se dal překonat způsobem, který by sice někteří jedinci mohli označovat za sjetí, ale sami uznávají, že je to přílišný eufemismus.

(Mimochodem, jak autor těchto řádků posléze zjistil, být sám v lodi mělo i jednu nepatrnou výhodu: byť on sám měl větší ponor, loď měla jen jedno těžiště a při zvolení správné techniky byl někdy pohyb po kamenech a mezi nimi trochu jednodušší). Viz foto.


O tom, jak náročná cesta to byla, stačí sdělit dvě čísla z aplikace Endomondo: Celková vzdálenost 16,33 km (včetně cca 300 metrů do hospody a zpátky) a čas 7:37:46, strávený na trase (tedy včetně hospody v Nespekách - tři hvězdičky z pěti).

Po sportovní předehře tak mohla pokračovat druhá část, kulturně gastronomická, na již zmíněné chatě. Tedy před ní. Tam ve stejnou chvíli jako my dorazila i Anička, která si nechala ujít dobrodružství na vodě, ale zato měla čerstvě zvládnutou zkoušku ze starých německých spisovatelů.

Poté se vytáhl gril a kytary a zapálil oheň. Pan domácí byl neustále vnitřně rozerván a obával se, že jídlo nebude stačit, a měl tendenci doobjednat další od Šárky, která jakožto poslední účastník vyrážela z domova až po osmé. Naštěstí do té doby se ukázalo, že jídla moc neubývá, a tak objednávka skončila jen u sáčku brambor a pár hermelínů.

Snad jen drobná zmínka o kvalitě tamního nábytku: Možná by neuškodilo si pořídit bytelnější sezení než pár plastových křesílek, z nichž na některých se již začaly zřetelně rýsovat letokruhy. Ono nakonec je vlastně úspěch, že jsem na tom křesílku, které stálo na zhruba dvacetiprocentním svahu (tamní ohňokoutek je evidentně zkolaudován jen na komorní skupinky a velice rychle přechází ve strž) vydržel po více než dvě hodiny sedět a ono tak dlouho vydrželo 120 kg živé váhy, než se mu ulomila levá zadní noha a já nečekaně během vteřiny zaujal polohu vleže.

Mezitím zněly kytary, kdy Áďa 1 udivovala tím, že – byť nejmladší účastník – fungovala jako všechny zpěvníky od dob Ztracenky a Niagáry přes Mňágu a Plíhala až po kapely, jejichž jména jsem v životě neslyšel či je hned zapomněl. A oba kytaristé Lukáš a Honza zase udivovali hbitými prstoklady, byť především první neustále opakoval, že se stydí. Anička naopak udivovala koženými botami a oblečkem a k dokonalosti jí chyběl jedině bičík či pendrek.

Další z hřebů pak zařídil Áďa 2 hitem Řízku, Řízku, já tě mám tak rád, Řízku, Řízku, já tě udělám.

Třetí z hřebů pak zařídila sousedka, které na nás ani přes opakované vyhrožování (a naše opakované pouštění hitu Řízek) nezavolala policajty, a tak jsme to znechuceni marným čekáním o půl druhé ráno zabalili a šli spát do chajdy. O kvalitě chaty mluví zajisté to, že její majitel raději šel spát do přilehlé patrové vily ke tchánovi, byť na druhou stranu zase ráno donesl dvě konvice horké kávy i mléko. A k ránu se nakonec dočkali i ti, kteří doufali, že konečně uvidí skutečného pána domácnosti kocoura Pepana, který vše přišel důkladně zkouknout.

Zda jeho kontrola dopadla v pořádku, jsem již bohužel nemohl zaznamenat, protože pak už moje maličkost musela odjet vytvářet hodnoty do rubriky #PokornýhoBizáry. Takže ani nevím, jak vypadají rybí záda a proč Pepan zběsile prchal po ulici.

Zato vím, jak vypadá kompletně rozsedlé kolo. Když jsem přijel domů, šel jsem urychleně ještě před službou vyměnit sedlo. Při tom jsem ale zjistil, že mám uvolněný drát a vlastně dva, až jsem nakonec seznal, že jsou oba zcela vyrvané i s kusem středu zadního kola.

text Mára Pokorný, foto Řízek a Mára

čtvrtek 21. června 2018

ŠMOULÍ KREV

Jsem pořád ještě přesvědčený, že žiju na jednom z nejhezčích míst Prahy. Nejsou tu vůbec žádná turisticky přitažlivá panoramata ani pulzující noční život - tedy občas tu v parku hulákají bezdomovci, ale to se nepočítá. Ani kavárny se sofistikovanými názvy a vybydleným, přitom pravděpodobně rafinovaně stylovým interiérem. Přesto má zapadlé umrněné sídliště Zelená liška svoje vlastní specifické kouzlo. Je malebné, i když se jeho křivolakými uličkami mezi pejskaři proplétá popelářské auto.

To je ale minulost, protože už se neproplete. Jednoho rána se po obou stranách uliček objevily modré pruhy jako od krvácejícího šmouly. Ta čuňata je zběsile načmárala skrz výmoly i tam, kde na zanedbané vozovce asfalt úplně chybí, a především tam, kde si dosud nedovolili parkovat ani nájezdníci ze Středočeského kraje. Ti loni zjistili, že je nedaleko metro a že se u nás dosud parkuje grátis, a tak celé okolí každý všední den vezmou útokem a vyplení veškerá parkovací místa i chodníky. Při pohledu na změť fabií HTP s eskem na poznávacích značkách i klidnější lidé než já nemají daleko ke zkratkovitému jednání. Liška is fucked, chtělo by se říct.

Modré zóny u nás po mnoha odkladech mají začít platit 1. července a to modální sloveso je možná až příliš silné. Mohly by možná začít platit. Tohle město se totiž dál drží tradice, že jakákoli IT zakázka či dopravní změna je provázena průserem. Systém na vydávání parkovacích karet spadl hned první den.

O týden později už se všechno podařilo nahodit. Měl jsem zrovna volné odpoledne (nějak se mi jich teď sešlo víc), tak jsem svou činorodost nasměroval do budovy úřadu. Dojít tam není úplně snadné. Výlez z metra a přilehlou pasáž před časem zavřeli, protože se hroutí.

Uvnitř instituce mě zaujala nápadně dlouhá fronta u cedulky s nápisem Plavenky pro seniory. Na informacích žádám o informace. Paní okamžitě přechází do plačtivé defenzivy. Že za to nemůžou. Že se vydává jen sto lístků denně. Že se to teď nevydává, ale že je tam paní. Nebyl jsem z toho moc moudrý, nicméně došlo mi, že nekonečná fronta na domnělé plavenky se dotýká i mě.

Vrátil jsem se domů pro dostatečně tlustou knížku. Tři úřednice seděly u počítačů, jedna byla asi mimořádně důležitá, protože nad sebou měla slunečník, aby se nepřehřála. Možná byla serverem. Poslední paní suplovala nefunkční výdej lístků do fronty. Prostě halekala po chodbě. Kromě toho rozdávala už poněkud nervózním, ale pořád ještě disciplinovaným čekatelům papíry s tužkami. Z neznámých důvodů jsme měli uvést svou mailovou adresu. Takhle nějak si představuji zařizování občanky v Úlanbátaru. Nebo v nějakém středočeském městě. Samozřejmě bez urážky.

Záda přede mnou vůbec nemění polohu. "Vono by to chtělo vzít klacky a vyhnat tu verbež. Dobytek je to!" rozčiluje se starší pán. Jiná paní smutně konstatuje, že je tu dnes potřetí a že čeká od šesti hodin ráno (je jedna odpoledne). "Každej den sem chodím a každej den nejsou čísla," posteskla si. "To je bordel na kolečkách," hodnotí jiná. Pak někdo vtipný přijde a ptá se, jestli je to fronta na brambory. Ne, na plavenky. Občas se z davu ozve nesmělá výzva k defenestraci kohokoli - úřednic, Středočechů, starosty. To by ovšem bylo jen gesto. Radnice sice sídlí ve výškové budově polikliniky, jenže bohužel v přízemí.

Starosta ve frontě čekat nebude. Parkovací kartu nepotřebuje, neboť auto nemá. V radničním plátku nezapomíná zdůraznit, že jezdí na elektrokole. Po volbách na něm neslyšně pošlape do zapomnění.

text a fotky Řízek

čtvrtek 14. června 2018

POHANA

Maruška má bezpochyby velký potenciál dosáhnout v životě značných úspěchů. To se nicméně nevztahuje na oblast realitního makléřství. „Chtěla bych vás pozvat k sobě na chatu,“ nadhodila jednoho dne nad sklenkou vína a my s Honzou nadšeně souhlasili. „Je to tam ale dost punk,“ (citace pozměněna uplatněním práva na odpověď) dodala a nám zmizel úsměv ze rtů. Náš vytříbený charakter nám ale nedovolil nabídku odmítnout, navíc takové setkání bylo příslibem neskutečné zábavy. I přesto jsme náš příjezd na chatičku odkládali, co nám síly stačily. Raději jsme čelili nelehké výzvě v podobě kulturní vycházky, kterou nám Maruška naplánovala.

Jednoho by napadlo, že výlet mimo Prahu obnáší mimo jiné očistu od všech hipsterských podniků vyznačujících se pomalou a nepříjemnou obsluhou a mrkvovými pomazánkami v cenové hladině kaviáru – opak byl ale pravdou! Naším cílem byl hipsterský podnik na pobřeží vyschlé Sázavy, kde se Pítrová a Werner stali jedním tělem a duší a slíbili si lásku, dokud je Lukášův smrtelně náročný maraton nerozdělí. Ano, skutečně jsme tu popíjeli něco, co se jmenuje tonic expresso a k tomu si dávali chia pudink. Neb jsem starý pozér, mé nadšení neznalo z hranic. „Líbo, tady bych asi taky chtěla svatbu,“ řekla jsem celá rozněžnělá. „Tak se tady na nějakou stav,“ odpověděl mi můj drahý. Obhlídka rybníka, kde byla Mariana jednou bruslit, a svatebního kostela – dojemný, check!

Horký den si říkal o osvěžující koupel v řece. Řeku jsme sice měli, osvěžující ale ne. Byla to výzva pouze pro odvážné, kteří příliš neřeší osobní hygienu. Přirozeně se toho chopil Řízek, který později nepříjemně zapáchal. Byla to idyla, co si budem, žejo.

Všechno hezký ale musí jednou skončit. Přiblížili jsme se k oné exponované chatě a hovor a smích utichly. O to překvapenější jsme ale byli, když jsme zjistili, že docenti Pítrovi a bakalářka magistra Wernerová (nevím, jak je v této vlastnické struktuře zapojen Lukáš – máte předmanželskou smlouvu?) jsou vlastníky dvou luxusních haciend a malého bazénku. Svou příručku, jak se zbavit filcek, odhazuji v dál. Bazének jsme s Honzou okamžitě ovládli a k radosti všech přítomných předváděli tragickou scénu z Titaniku. Řízek s Jankem se tvářili nechápavě, Mariana zklamaná svými hosty odvracela zrak. Když už jsem se začala obávat, že je vše ztraceno, vyřítil se pan docent se sklenkami sektu na vskutku luxusním plastovém podnose. Takže za tohle dáváme na Bookingu 10/10 a velký srdíčko!

V chatičce vystřižené jak z Báječných let pod psa jsme zasedli k jednomu stolu a má noční můra v podobě deskových her dostala reálné obrysy. Obstrukce a klamání tělem mě tentokrát neochránily a stala jsem se členem týmu předurčeného k prohře – já, Maru, Honza. Přeci jen se mi nějak zdálo, že naše polovičky si nestihly zabít alkoholem tolik mozkových buněk jako my - jejich divoké polovičky. Hra založená na asociacích a přirozené inteligenci ukázala, že moje hypotéza je lichá. V momentě, kdy si tým málomluvících lidí začal spojovat komunismus s lokomotivou, jsem tušila, že se nám nikdy nemůžou rovnat. Bylo to tak, Řízek byl zdrcen a o to spokojenější jsme byli.

Abychom ho utěšili, nechali jsme ho zahrát na kytaru. Provedení oceňuji, selekce však pokulhávala. Chce-li si člověk udržet dobré sousedské vztahy, ale zároveň si pozve mě a Míču, nemůže tam přece narvat Slavíky z Madridu. Mezi naším hlasitým popěvkem „jajajajaja“ a hledáním kastanět se zcela přirozeně ozvalo: „Mariano, jsou dvě ráno, nejste tady sami! Lidi nemůžou spát!“ Jsme slušní lidé, a tak jsme se vyhnuli vulgaritám, zavřeli okno a pouze zpívali sprosté písně, v nichž ústřední roli hrála sousedka Hana, v tu dobu přezdívaná Pohana. Není zač, Marjánko.

Text už je sice dlouhý, ale ještě jsem slíbila, že Řízka pochválím za jeho organizaci výletu na Konopiště. Součástí jeho master plánu byl totální dopravní mindfuck, který spočíval v přesouvání aut, pěšců, vlaků zcela nemyslitelnými směry. Oběd v místním skanzenu tvořeném z lidí a smažených jídel. Smažák jsem do sebe nasoukala dřív, než kdo mrknul, se slovy „sorry, ale u smažáku rozhoduje každá vteřina, to víme přece všichni“.

Celkově hodnotím výlet velice pozitivně. Jen se bojím, že s ohledem na mou hlasitost a prořízlá ústa se chatkový pobyt vol. II příště uskuteční beze mě. Škoda, přitom takový skvělý lidi to jsou.

Výjevy jako Honza v roli převozníka Chárona, hnědý záda, Jan Čenský kupující meloun, grilování a v podstatě i Janko se mi do příběhu nepodařilo zakomponovat.

text a foto: Andre_Mdl (autorka je nejlepší přítelkyní majitele Řízkových stránek, blízkou důvěrnicí Marianky, majitelkou ochranné známky „Hovory z gauče“ a profesionálním hejtrem)

pondělí 4. června 2018

NEPŘÍMÁ ÚMĚRNOST

Osmdesát nervózních lidí stojí rozprostřených na přechodu pro chodce. Za nimi se štosují auta. Všichni sledují hádku dvou šedesátníků, z nichž jeden je polonahý. Ten oblečený je pořadatel běžeckého závodu, druhý je napomínaný opozdilý sportovec, který si navíc nevzal tričko. Ale číslo má.

Výměna názorů graduje. "Tady platí pravidla atletiky, nejsme žádní nudisté!" pohoršuje se ředitel závodu a je rozhodnutý mu zabránit ve startu. Napomínaný muž na něj okázale kašle, zřejmě proto, že s sebou prostě žádné triko nemá. Zbylí lidé, hlídka městské policie i čekající řidiči by mu snad odpustili i chybějící trencle, hlavně, aby už byl start. Je přece jen horko a neděle a zítra taky musíme do práce. Ale organizátor ještě dlouze šátrá v ledvince, asi hledá foťák - To jako poběží s ním? zašumí davem -, pak ještě cosi řeší se strážníky, a pak už se konečně běží, i včetně opozdilého nudisty.

Jsou to ty okamžiky, kvůli kterým člověk dělá ten vrcholový sport. (Vrcholový proto, že se běhá do kopce). A tyhle nedělní malé závody jsou nejlepší, protože koncentrace excentrických situací a jejich původců je v nich výrazně vyšší než v běžných závodech. Malé závody přitahují velké exoty.

Dnes běžíme rychlý, krátký dvoukilometrový závod ze dna Hlubočep na Dívčí hrady. Prvních čtyři sta metrů je po rovině, pak se zahne po asfaltce strmě vzhůru. Na začátku jsem trochu zaspal a nedaří se mi dodržet sofistikovanou taktiku, tedy pohybovat se v dohledu těch nejlepších, ideálně někde na konci druhého sledu sportovců a postupně se mezi nimi propracovávat vpřed a vzhůru.

Místo toho mi první i druhý sled uteče už pod kopcem a třetí sled jsem já sám, na nějž se dotahují další sledy a sledě.

U bývalého sokolského cvičiště, kam direktoriát závodu narychlo přesunul zázemí, protože nádražku někdo obsadil, asfaltka přechází v mírnější stoupání. Beru za to, jenže to i ostatní. Na pořadí se proto nic extra nemění, ale úplně cítím, jak řídne vzduch a mění se okolní příroda, přibývá kosodřevina a tak. Možná se i trochu ochladilo a cestu lemují ty orientační tyče, kdyby byla mlha.

Poslední stovky metrů vedou po poli a už se moc nestoupá, o to rychleji se běží. Konečně pár lidí předbíhám, smějeme/šklebíme se na sebe, ale vzápětí před sebou najednou vidím cizí neforemná záda a soudě podle sílícího funění, někdo se mě ještě snaží zbavit mé pracně budované pozice. Na posledních metrech však předvedu něco jako drtivý finiš a zvítězím nad nimi oběma, dostihově řečeno, po tuhém boji o nos. "Jste kurvy," odtuší jeden z poražených a má pravdu.

Organizátoři dali hlavy dohromady a nad papíry vypočítali výsledky. Nejlepší tři v každé věkové skupině budou vyhlášeni. Zcela domýšlivě jsem si na tu slávu u piva počkal: Mám jít na pódium s batohem? Nebude vypadat blbě, že mám každou ponožku jinou? Mám se smát od ucha k uchu, nebo se spíš tvářit sebevědomě, jako že to teď bude už napořád?

Veškeré mé obavy se rozplynuly vzápětí - jsem ve své kategorii čtvrtý, počtvrté za sebou. To je zcela proti pravidlům atletiky i pravděpodobnosti.

text Řízek, foto Martin Digmayer

P. S. Nudista ve výsledcích zůstal.