čtvrtek 25. února 2016

LÁSKA OD NETOPÝRA PO POLICII

Kvůli tomu Maruška plakala u vánočního stromku. Příbuzné tím zmátla - měli za to, že to bylo dojetím z nečekaného dárku. Já jsem ovšem hned věděl, že je to neskrývaná hrůza z cesty letadlem do Osla.

Nápad vyrazit do Norska uprostřed zimy byl mírně řečeno neobvyklý a okolím nepochopen. Stejně jako hlavní cíl výletu: prohlídka hlavního města ve stopách slavného fiktivního detektiva Harryho Holea z knížek zdejšího autora Jo Nesbøa. Pro srovnání, je to jako kdybyste cestovali 1 500 kilometrů třeba na procházku Brnem tak, jak ho znal detektiv Martin Tomsa. To si samozřejmě zaplatí jen velký fanoušek, nebo úchyl.

Což jsme my dva; přečetli jsme všech deset knih (s Holem, ne Tomsou). Nedýchajíce jsme s Harrym prošli jeho hvězdné okamžiky i zvracení a deliria, obrečeli jsme prsty, které cestou poztrácel, i kolegy postřílené i rozemleté v komunálním odpadu. Od prvního Netopýra až po poslední Policii jsme mu přáli, aby našel (a neztratil) opravdovou lásku a aby s tou svou životosprávou taky něco udělal... vždyť je to hrůza.

Tady se asi taky stalo něco krvavého.
"Harry Hole je slavný detektiv. Workoholik a taky alkoholik," začíná průvodkyně Lina v salonku luxusního hotelu v centru Osla, kde kromě nás sedí několik Australanů, pár Švédů (dokonce v národních barvách) a Ukrajinka se synem, kteří se tam octli spíš omylem. Lina zjišťuje vzdělanostní úroveň asi desetičlenné skupiny. Poprvé triumfujeme, deset holeovek kromě nás nikdo nepřelouskal. Někteří amatéři dokonce ani jednu. Vysmějeme se jim a vyrážíme do podvečerních osloských ulic.

Taková prohlídka po stopách neexistujícího hrdiny probíhá vlastně skoro stejně jako normální turistická vycházka městem, jen místo "vlevo kostel, postaven, vypálen, zbourán a postaven znovu" nás průvodkyně obvykle odvede na nějaké tuctově vyhlížející místo a pak prohlásí, že v páté knížce se přesně tady stala vražda. Což je nápověda velmi vágní, ježto v průměrné holeovce umírá zhruba tolik postav jako ve dvaceti minutách jednoho dílu Hry o trůny, což je pořád hodně. Když Lina dodá, že šlo o Armádu spásy, jsem doma, je to můj oblíbený Spasitel. Tady ho uprostřed takové té tradiční akce s polévkou pro bezdomovce vrah odpráskul, ale pak se ukázalo, že vražda sice proběhla, jenže obětí měl být někdo jiný, což knížku protáhlo o dobrých dvě stě napínavých stránek.

Holmenkollen. Tady to Harryho bolelo...
V centru města trestuhodně chybí obvyklý sníh. Mírná zima udělala čáru přes rozpočet nejen filmařům točícím v Českém Krumlově Anděla páně II, nýbrž i Scorseseho produkci tvořící první filmovou holeovku - Sněhuláka, v hlavní roli s Michaelem Fassbenderem. Zachraňují se, jako kdysi Kateřina Neumannová v Liberci, dovážením sněhu. Cestou k dalšímu místu činu zkouším od Liny zjistit, jak to ale vyřeší s tím můstkem - Harry totiž padoucha ve finále neohroženě dostihne v útrobách starého skokanského můstku, zatímco nad městem už se tyčí nový, ocelový. Zjišťuji, že Lina neví a ani ji to moc nebere. "Je to hrozná zima beze sněhu. Nedá se tu běžkovat, člověk musí metrem až na kraj města," má zcela odlišné starosti. Škoda, protože mě doteď vrtá hlavou spíš ten můstek. Postaví Scorsese dřevěný Holmenkollen? Nastoupí armáda grafiků? Najdou jiný, podobně vypadající můstek, třeba právě v Liberci?

Prohlédneme si i budovu soudu, který kvůli formální chybě nepotrestal neonacistu, jenž ve stánku s kebabem ubil imigranta - bylo to v díle nazvaném Červenka, což je mimochodem letošní český Pták roku. Červenku Maruška nemá moc ráda, ale v jednom norském žebříčku obsadila knížka první místo před Jezerem mrtvých jistého Adrého Bjerka, což jsem taky nečetl. I Lina a někteří Australané detektivku, v níž se rafinovaně prolíná několik časových rovin, považují za klíčové dílo. "Aspoň tam Harry potká tu svou buchtu Ráchel," pokrčí rameny Maruška a jdeme dál - ke Schrøderům.

Pokud jste alkoholik, nemáte to v Norsku jednoduché. V obchodech seženete jen pivo a míchané nápoje pro teenagery, ke všemu nekřesťansky drahé. Flašku si koupíte jen v krámech nazvaných mazlivě Vinmonopolet, které ještě zavírají bizarně brzo. Když tedy Harry má zrovna své temné období, nepomůže mu žádná večerka s chápavým Asiatem, ale jen hospoda U Schrøderů, kde se může v koutku v klidu nalévat předraženými alkoholy. Štamgasti na nás přes sklo koukají stejně nechápavě jak Maruščina rodina o Vánocích.



Hospoda nechápe, na co čumíme
Blížíme se do finále. "V jednom z bytů v tomto domě začne manželům cosi kapat do polévky. Myslí si, že je to voda. Když to ochutnají, zjistí, že voda to rozhodně není...," vypráví Lina a my víme, že touto vraždou mladé dívky (jak se hned ukáže) přece začíná Pentagram, překombinovaný spletenec pěti mordů na pěti místech Osla. Další čtyři ale vynecháme, namísto toho míříme do nenápadné ulice Sofies gate. Mezi seversky znějícími jmény na zvoncích jedno vyčnívá - Harry Hole. Odvážlivci z naší skupiny zvoní. Hlavu z okna vystrčí někdo, kdo se představí jako Harryho soused (mrk mrk). "Jo Harry, no on je teďka pryč, jeho syn Oleg má jarní prázdniny. Zkuste to příště," hlaholí na nás. Je to samozřejmě celé šaškárna a domluvené, ale potěší to.

Živého Harryho bychom asi ani vidět nechtěli. Filmového jo. Přemýšlíme, kdo by ho a jeho Ráchel hrál u nás, kdyby se do toho nakonec Fassbenderovi nechtělo. Co Roden? Roden s Aňou? Nebo Igor Chmela se Soňou Norisovou? Nakonec by to stejně dopadlo tak, že by to točil Renč a hrál tam Vašut s Bydžovskou...

Lina se loučí, účastníci výletu utíkají do knihkupectví doplnit si znalosti a my se loučíme taky - s Harrym i s Oslem. Zítra jedeme domů a Maruška letadlo zvládne.

text a fotky Řízek

čtvrtek 18. února 2016

KMOTROVSKÁ

Nesnáším předsudky. Ale jedním dechem dodávám, že skoro pokaždé, když se někdo na silnici chová debilně, je to řidič velkého BMW se zatmavenými skly a nápadně přehlednou registrační značkou. "Podívej, ten má ale štěstí, že na něj vyšly ty samé pětky a nuly," říkám s lehkým sarkasmem spolujezdkyni pokaždé, když nás někdo zběsile problikává, předjíždí na dvojité plné čáře těsně před začátkem dálnice, podjíždí nás zprava anebo opouští kruhový objezd bez blinkru. Prostě dělá přesně ty hovadské věci, které od člověka patrně vyžaduje řízení velkého BMW s kmotrovskou espézetkou. Anebo staré vytuněné oktávky v tédéíčku, ale to je jiný příběh.

Jisté nepravidelnosti při přidělování registračních značek, lidově nazývané "nehorázné uplácení úředníků registrů vozidel", svého času hojně kritizovaly naše sdělovací prostředky. Korupce všedního dne, tak zněl jeden z titulků, který si pamatuji. Zvláštní shodou okolností se pak vozy s pohlednými značkami hromadily třeba na sjezdech určitých politických stran, ale nutno dodat, že i jinde, třeba v blízkosti pražského magistrátu. S poukazováním na tento nešvar souvisí i jistý posun ve vnímání - co zpočátku zřejmě vypadalo jako frajeřina, je nyní spíš považováno za projev zastydlého devadesátkového privatizačního nevkusu.

Přiznám se, že jsem nikdy přesně nepochopil, oč lepší je mít na autě plíšek se čtyřmi jedničkami než třeba s trojkou, sedmičkou, osmičkou a nulou. A už vůbec by mě nenapadlo platit deset tisíc, což je nově legálně možné, a stát před úřadem v noci frontu kvůli tomu, abych na autě měl R1ZEK44 anebo MAR1ANA. Nebo třeba samé pětky a nuly.

Jenže teď jsem přesně jednu takovou značku dostal.

Úřednice, tuším paní Zdenka, mě poslala zaplatit správní poplatek (450,-) a mezitím ji ledabyle položila na pult přepážky na pražském Jarově, kam jsem si na kole dojel pro náhradu za ukradené espézetky. Pokud totiž nemáte značku, nemáte podle zákona ani jezdit. "Samozřejmě si klidně jezděte, ale můžete narazit na nějakého blbce," svérázně mě před svými kolegy při ohlášení krádeže varoval místní policista. Tak jsem radši vzal kolo.

Samé pětky a nuly ležely na pultíku mezi námi a já se paní poněkud nezdvořile zeptal, jestli si dělá srandu. "To máte za to, že vám ty značky ukradli, aby to tak nebolelo," smála se paní. Další dva čekající řidiči si černobílé plechové štěstí dlouze prohlíželi. Nakonec jeden z nich konstatoval, že by nic takového nechtěl, protože by mu okamžitě obešli auto klíčem. Manželka naopak měla radost - konečně si totiž značku našeho auta bez potíží zapamatuje. Zapamatuje si ji totiž každý. A náš nenápadný korejský kombík teď bude mylně zaškatulkován do kolonky "vozidlo kontroverzního podnikatele".

Takže se teď omlouvám části řidičů BMW. Fakt to s těmi espézetkami mohla být náhoda. Ale už mě prosím předjíždějte jen zleva a na to problikávání se taky vykašlete, dík.

text a foto Řízek

pondělí 15. února 2016

KAMARÁDI

Ve dvou je běhání lépe stravitelné. Leckterý běžec si proto pořizuje psa nebo kočárek s dítětem, aby se při monotónním a v podstatě nudném pohybu aspoň nějak zabavil. Dá se ovšem vzít zavděk i kamarády, má-li člověk nějaké.

Zdá se to k nevíře, ale mrzlo, až praštělo. Teploměrových -10 ještě zvýrazňoval bílý ledový opar, který se vytvořil nad Berounkou. Právě se do tohoto oparu s Milanem chystáme vběhnout. Zapínám čelovku a po chvíli zjišťuji, že je úplně zbytečná - zasněženou cestu podél vody dokonale osvětlují xenony měsíce. A protože je opravdu zima, nemluvíme a zrychlujeme a jako nějaký mistrál letíme přes zmrzlé pole podél řeky zpátky z Černošic do Radotína. Pod lampou v lázních zjišťujeme, že mráz spolu s tou bílou mlhou vytvořily na mé zarostlé tváři něco jako ledopády.

Jen o dva dny později přijde obleva; nasáklý sníh ještě bojuje se vzrůstající teplotou a my jsme tentokrát dokonce tři. Pája mě s Milanem veze do Psár a čeká nás dvacet kilometrů někde i hlubokým sněhem, kde před námi kdosi soustavně s nadějí nazouval a vzápětí zklamaně vyzouval běžky. A přijde taky výstup na Kněží horu. Právě tam dojdou jinak neustále vysílajícímu Pájovi slova a do čela se dostávám já, za což budu zakrátko čelit nenávistným narážkám zbytku výpravy. Ale od toho jsou přeci kamarádi. "Nejlepší ze všeho je hustý, poctivý vývar s nudličkami," načne nejhovornější z nás další téma a my zjistíme, že jsme dostali hlad. Naštěstí má Pájova běžecká vesta ve svých záhybech ukrytou vodu a já v děravé kapse nesu energetický gel. Vývar to není, i tak to ale potěší a zachrání.

Legendární Pája kluše skrz Pyšely.
"Tak já bych teda přijel," hlásí o pár týdnů později znovu Pavel, když už je venku podle kalendáře polovina února, ale venku to vypadá jak v květnu. Před zelenými vraty domku v Městečku o hodinu později zastaví automobil a vyleze z něj od pohledu sportovec. Ne, ty tmavé brýle prosím tě nech v autě, co by tomu řekli sousedi. Běžíme takzvaný Lukiho okruh. Lukiho okruhů je celá řada, tento dvanáctikilometrový vede nejdříve konverzační rovinatou částí k Sázavě, načež následuje kros doslova po stopách koní a potom středočeské Tatry kolem obce Pyšely. Uprostřed debaty o porušování předpisů a ukradených espézetkách se podřeknu a vyzradím (svůj) světový rekord na této trase. Ukecaný atlet náhle energii přesměruje z mluvidel do lýtek a stehen a začne okamžitě stíhat prakticky nepřekonatelný čas. Vlaju za ním a nadávám. Zpět u zelených vrat jsme o pouhých osm vteřin pomaleji.... Časovou ztrátu však Pája hravě dožene ve své dvoulitrové octavii na cestě za svou snoubenkou.

Druhý díl Starce a moře - Běžec a hora
S někdejším maratoncem Václavem máme pak na Valentýna sraz v Řeporyjích. Jeho manželka a v tomto případě i manažerka totiž zosnovala náš společný běh, aby bývalé spolužačky mohly mezitím právě zde nerušeně krafat. Slibuji nenáročný výlet do Svatoprokopského údolí, známějšího jako Prokopák. Ve skutečnosti je to samé stoupání, skála a "krátký, prudký kopec, ale už poslední", jak několikrát avizuju. Václav je oddaný a dobře vychovaný, protože mě do hajzlu a ke všem čertům posílá jen v duchu. Za odměnu mu ukazuji tajný vojenský objekt, tunel ve skále a nakonec i jezírko, které filmařům bez fantazie na dosah od Barrandova nahrazuje atraktivnější, ale vzdálenější lokality. "Tady plaval ten listonoš - muž s koženou brašnou," říkám. A pak následuje poslední, šestikilometrový kopec.
Dalo by se napsat, že má-li člověk kamarády, tak i takový kopec je vlastně krátký, ale to je blbost, takhle to fakt nefunguje.

text Řízek, fotky Ř. a Pája

pondělí 8. února 2016

ZOO BERLÍN

Zdálo se mi o Aj Wei-weiovi. Normálně se mi sny nezdají a tím méně o čínských umělcích. Třásli jsme si rukou a já mu slušnou čínštinou říkal, jak obdivuju jeho práci. Tuším, že mi říkal něco podobného, solidní češtinou. Byl to trochu servilní sen. Pořád ale dával větší smysl než vyrazit ráno do Berlína a ten samý den se vrátit zpět. Jepičí výlet. Fotbalová turboturistika.

Aj Wei-wei postavil úplně jiný olympijský stadion, než je onen berlínský. Ten na rozdíl od Ptačího hnízda (neplést s Čapím) podpírají mohutné sloupy a nad Východní branou jsou pověšené olympijské kruhy. Přijedete-li v sobotu dopoledne v den zápasu domácí Herthy s Borussií Dortmund, je obří parkoviště před ještě větší ošuntělou budovou prakticky prázdné a na jeho okraji teprve stánkaři z dodávek vykládají bratwursty a hektolitry piva. Sedmdesáti čtyřem tisícům lidí, kteří dnes dorazí fandit, určitě přijde obojí vhod.

Jižák
Máme zamluvené dva lístky, tátovy připravené bagety jsme snědli a ještě asi čtyři hodiny zbývají do výkopu, vyrazíme do města - jak jinak než žlutým U-bahnem. Jet linkou U2 přes "Zoo station" je magické. Koukáme na vykachlíkované stanice, smějeme se Kubovi, který se marně snaží stáhnout si německý slovník a s jeho pomocí vyluštit brožuru dopravního podniku. Píší v ní, že v Pchjongjangu jezdí staré německé soupravy metra. Jen že místo reklam v nich visí portréty různých Kimů. Vylézáme na náměstí Alexanderplatz, kolem proudí davy lidí a občas je vidět i potácející se žlutočerný dres Dortmundu.

Nad námi se tyčí jakýsi Sputnik na párátku. "Když je člověk v Berlíně, měl by se podívat na Televizní věž," zavelí otec a nemá cenu mu odporovat, ostatně platí to on. Na řadu máme přijít za hodinu a půl, vyrážíme na procházku k Braniborské bráně. Na třídě Unter den Linden je čilý stavební ruch a fanoušků Borussie přibývá. U brány se nám na chvíli ztratí Kuba, protože se šel pozeptat, za co že to tam vlastně protestují Balúčové z Balúčistánu. V poklusu okukujeme Reichstag a zpět pod věž jedeme dvoupatrovým autobusem. Otec je dojatý: vzpomíná, jak naposledy jel dvoupatrákem po nějaké šílené pařbě z Brna, a to v roce 1992. (Jen o rok dřív U2 vydali Achtung baby, které se částečně natáčelo v Berlíně a začíná peckou Zoo Station.)

Ve věži se zařazujeme do fronty. Když nás pustí dál, následuje další fronta - na bezpečnostní rámy. Po ní fronta na frontu na výtahy. Začíná se mě zmocňovat nervozita. Výtah letí do dvousetmetrové výšky rychlostí šesti metrů za sekundu a z ochozu je vidět celé město. Paneláky na východě se lesknou. Řeka se leskne. Leskne se i moje čelo, je tu fakt horko. Po polovině ochozu začíná další fronta - na výtahy směrem dolů. Tato fronta se pohybuje rychlostí šest centimetrů za minutu.

Jedna ze dvou šancí utkání
Otec a bratr si zatím nepřipouštějí vážnost a absurditu situace: být zavřený na vysoké věži uprostřed Berlína, zatímco utkání, kde jsme měli být, za chvíli začne. Připouštím si to za ně. Tak nenápadně, jako se na prosklené báni dá, předbíháme. Mladý pár se do nás španělsky pouští. Španělsky neumím, ale gestikulace je jasná - paní ukazuje na konec fronty. Vysvětluji, že situace je vážná, protože nestíháme fotbal (el fútbol!).  Doporučují, abychom šli dolů pěšky, je to jen 968 schodů. Ptám se dámy u výtahů, ale prý to nejde. Výtah se snaží, padá rychlostí šesti metrů za sekundu, ale už to nestíháme. Při úvodním hvizdu jsme někde pod zemí mezi Bismarskstrasse a Deutsche Oper.

A vlastně jsme nevyřešili jeden problém. Jsme tři, lístky máme dva. Táta s Kubou dvacet minut po výkopu mizí v hučícím stadionu, já se v autě převlékám do běžeckého. Na mapě jsem našel jakýsi lesík, směřuji k němu. Probíhám přes pěkný, až příliš úhledný park plný skalek a stinných míst. Ano, je to trapné, je to hřbitov. Naštěstí končí a za hlavní silnicí začíná Grunewald. Jak zjišťuji, je to berlínský Krčský les. Na hodinu v něm zmizím, zpátky na hřbitově už slyším hukot ze stadionu. Zápas právě graduje, zbývají poslední minuty. Dávám si Bratwurst mit Senf a pánové ve stánku žertem porovnávají kalorickou hodnotu buřtu s tím, kolik jsem právě spálil v lese. Kdybych uměl jazyk, něco bych jim řekl, takhle se jen blbě směju a přitakávám.

A pak se z nitra stadionu začnou valit modrobílí a žlutočerní. Samozřejmě, že zápas skončil 0:0. Nejvíc šancí bylo prý v prvních dvaceti minutách, tedy když jsme byli ještě pod zemí. Na druhou stranu, zážitek to i tak byl velký a sloup trčící hned ve výhledu vadil prý minimálně. Někdo v hledišti měl na sobě i sepraný dres Kollera. Dáváme nějaké další bratwursty a kakao v půllitrovém kelímku. Na nádraží S-bahnu čeká několik tisíc lidí. Kuba se opět ztrácí a nachází. Jedeme ještě někam do centra, vlak nás ale vyplivuje s fanoušky někde na předměstí. V tureckém bistru končíme výlet kebabem, nacházíme žluté U2, už zase prázdné parkoviště a jedeme domů. Řídím, táta vypráví, Kuba spí.

Druhý den mi píše Hertha a děkuje mi za návštěvu. "Byl to vzrušující zápas o čelo. Sice bez branek, ale s nesmírným zaujetím," rozplývá se mailový automat a nabízí mi slevu 30 procent na příští domácí zápas s Wolfsburgem (zvážím to). A takový byl ostatně i náš bleskový Berlín. Sice jsme za těch pár hodin pořádně nic neviděli, ale to zaujetí bylo nesmírné.

text Řízek, foto táta Luboš, Kuba a Ř.

pondělí 1. února 2016

ŠLAPACÍ TRAMVAJÍ DO STANICE LIŠKA

Paní vytáhla z kapsy štůsek papírů a na první z nich napsala krasopisně Zelená liška. Podtrhla to a zakončila dvojtečkou. To budou výpisky. Žena tipovala deset, já patnáct, ve skutečnosti se u metra na Budějovické shromáždilo skoro třicet lidí, kteří si spolu měli vyrazit na nedělní vlastivědnou vycházku po jednom z nejstarších pražských sídlišť. A určitě nejhezčím, protože našem.

Kdo tam všechno byl: početná ekipa důchodců, několik starousedlíků, rodinky s dětmi, zamilované páry relaxující po náročném víkendovém souložení. A samozřejmě nemohli chybět ani osamělí podivíni v prestižkách a šusťákovce. U nich si člověk může být jistý, že začnou co nevidět vyprávět zážitky z nějakého dálkového pochodu - a taky že jo.

"Gábi, Gábi! To jsem rád, že tě vidím," oslovil nějaký mladý muž mou ženu, u níž jsem si byl dosud prakticky jistý, že se jmenuje úplně jinak. Naštěstí se pak ukázalo, že jsem pravdu měl já, skutečná Gábi - vysoká blondýna bez brýlí - se objevila o pár minut později. Ale i tak mě to trochu nahlodalo.

Neuvěřitelně pustý Herákpark
Průvodkyně z projektu Praha neznámá nás nejprve zavedla do důvěrně známého parku, přezdívaného Herákpark. Ostych před nečekanou návštěvou (anebo spíš počínající déšť) z něj vyhnal -náctileté narkomany i bezdomovce, takže prostor vypadal mnohem útulněji než obvykle, ale nebyl autentický - jako když zateplíte funkcionalistický činžák z třicátých let nekompromisním barevným polystyrenem. A to se stalo tady všude kolem nás.

Zelenou lišku začali stavět v třicátých letech s bláznivou, ale o to funkcionalističtější myšlenkou na nájemní byty o výměře "menší než malé". Až se z nich staly takové komické kukaně. Že z venkovních pavlačí, kterými nahradili vnitřní chodby, táhla předválečná zima, prý tolik nevadilo. Uhlí bylo levné, navíc venkovní chlad kromě pohodlí zabíjel i bacily, které by se v obyčejné chodbě jinak s chutí množily a útočily na moderního prvorepublikového člověka.

Ambiciózní plány budování zelenoliščího sídliště narušil nejprve chybějící kapitál a posléze přebývající Hitler. Takže značná část Lišky (včetně našeho domu) vyrostla až po válce. K ní se váže i nepěkný incident z jejího samotného závěru, na nějž upomíná název ulice Obětí 6. května i pomníček. Nacisté tu postříleli téměř všechny obyvatele jednoho domu. "Dvou domů," sykl jeden z účastníků prohlídky, člověk patrně nejpovolanější, který všechno ví, všechno zná, a každý mu proto potajmu chce dát pěstí. Šprti si to všechno zapsali do notýsků. A za odhrnutými záclonami nás s očividnými obavami a nedůvěrou okukovali místní.

Došli jsme do naší ulice a paní průvodkyně už s neskrývaným odporem ukazovala na ty naše barevné zateplené fasády a zasklené pavlače - funkcionalismus pod nimi pláče. K tématu občanská vybavenost jsem chtěl nadhodit, že je tu i skvělá jídelna, jejíž kachlíky a pára nad knedlíky propadly červí dírou z období socialistického realismu a už tu zůstaly, a naproti i drogerie, jejíž svérázný majitel na mě jednou něžně řval "Ty hovado!", když jsem mu vozidlem omylem bránil ve výjezdu.

Ale zvídavé výletníky spíš zajímala bývalá továrna Jawy, dodatečně přilepené výtahy u některých domů či někdejší skvostná společná prádelna, místo níž je nyní kráter. V něm už klíčí budoucí administrativní budova. Zaskvěl jsem se zmínkou o tom, že na zpustlém hřišti, kde zelené lišky teď dávají dobrou noc, budou mít sídlo mormoni - a nějaký další podivín z toho chybně usoudil, že si s ním chci povídat o mormonech a pražské zeleni.

Menší než malé byty, ulice i auta
Než jsem se dokázal vyprostit z objetí jeho konverzace, zavedla nás průvodkyně na místní hřbitov. Obrovitá paní v tygřím oděvu (na to nepadl jeden, ale dva pavilony šelem!) spočinula na lavičce vedle hrobu slavného rodáka Sylvestra Krnky, vynálezce (mimo jiné) i šlapací tramvaje. Škoda, že se jeho nápad neujal. Kdyby jich pražský dopravní podnik pár měl, předloňskou ledovkovou kalamitu, která jinak ochromila cokoli vybavené trolejemi, by přestál takříkajíc s prstem v nose.

Pak už nás čekala jen sorela. Socialistické činžáky a paneláky vyrostly krátce po válce a zajímavé jsou především tím, že měly dokonce podlahové vytápění (podle starousedlíků to v něm divně škrundalo) a na fasádách domovní znamení, aby pracující člověk po šichtě v Jawě bezpečně a radostněji trefil do své ubikace. Domovní znamení na Lišce však mají jednu orientační nevýhodu: všechna vypadají prakticky stejně a mají i stejné barvy.

Vycházka za 150 korun (100 pro seniory) se po hodině a půl vrátila zase na začátek. Zatleskali jsme a mohli jsme jít domů. Paní si zálibně pročetla zápisky, složila štos papírů do kapsičky u kabátu a spolu s tygřicí a nejchytřejším pánem nasedli do šlapacího metra a odjely neznámo kam.

text a fotky Řízek