čtvrtek 29. listopadu 2018

UDAV SE MÝMI PONOŽKAMI

Víkend měl být oslavou mého letošního běhání. Mělo se mi dostat zasloužené odměny za všechny ty finiše závodů do vrchů na hranici kolapsu. Za všechno to běhání ve vedru. Vstávání za tmy. Štítivé a nepublikovatelné výrazy ženy přenášející zpocené hadry do pračky. Za výrony. Za rýmičky. Za bramborové medaile.

Zkrátka, v seriálu běhů do kopce na pražských periferiích jsem si především díky trpělivosti a nedostatečné účasti rychlejších lidí vysloužil třetí místo mezi veškerými muži do 39 let.

Nedělal jsem si iluze, že bych mohl díky odměně za tento grandiózní úspěch opustit zaměstnání a půl roku si třeba jen užívat někde v Tichomoří, když se startovné na jednotlivé běhy pohybovalo v rozmezí od 20 do 50 korun (to byly ty honosnější závody s tatrankou a pitím). A bylo mi jasné, že ač kultovní soutěž letos získala oficiálního partnera, který prodává automobily, novým ojetým vozem bych ze závěrečného ceremoniálu sezony stejně neodjel.

Přesto jsem se na vyhlášení nejlepších lokálních kopcařů těšil skoro tak, jako se každoročně jako každý masochista těšívám na přenos Atleta roku s Alešem Hámou a Monikou Absolonovou (letos bohužel těhotnou, takže nepřítomnou).

Jenže mně určená trofej (viz foto) propadla do tomboly a už se s ní nikdy nesetkám, neboť jsem místo slavnosti v hotelové lobby na Chodově o zhruba třicet kilometrů dál směrem na jih přezouval auto. Respektive díval jsem se, jak majitel autoservisu sleduje při práci svého brigádníka a nadává přitom na nespolehlivé brigádníky. Já v duchu nadával na omezené majitele pneuservisů a jejich ještě omezenější kapacity. Měl jsem tedy zimní kola, ale případný plastový pohár, láhev hypermarketového vína či třeba barevné sportovní ponožky dostal nějaký neznámý jeliman, jehož jediná zásluha spočívala v tom, že zrovna nemusel přezouvat auto a že ve správný moment vyzvedl lístek do tomboly. Udav se mými ponožkami!

Už klidnější a skoro už srovnaný s tím, že cenu, ať už byla jakákoli, mi nikdo nevrátí, jsem se v neděli vydal na Podzimní běh lyžařů do nedalekých Senohrab. Je to krásný přespolní běh, jenže konkurence je zde našlapaná a dosahované časy zcela mimo mé schopnosti a potenciál. Pokusil jsem se aspoň nadchnout ženu a její rodiče pro skvělý nápad na odpolední výlet: pojedou se mnou, počkají v teple kolem ohniště, v cílové rovince mě povzbudí, pak mi přinesou teplý čaj, odvedou do auta, vyslechnou si zážitky z trasy (dlouhou, ne krátkou verzi) a pak mi dají hovězí vývar a kuře s bramborem.

Realizovali jsme nakonec jen ten vývar a kuře - na trase jsem si musel poradit sám. Hned na začátku jsem to nezvládl, protože jsem nemohl najít čelenku. Našel jsem ji po závodě ve špičce levé boty, v čemž by mi žena a její rodiče jistě pomohli.

Hlídal jsem si muže s kulichem s bambulí. Běžel podobnou rychlostí jako já a v kulisách spadaného listí byl dobře vidět. Na pátém kilometru, kdy se trasa na chvíli přimkne k silnici I/3, jako by přejel do pomalejšího pruhu, zato já zůstal v levém, i když na mě občas někdo zezadu blikl. Trať byla bohužel zcela prosta tradičního bláta - o negativních vlivech globálních klimatických změn na přespolní běhy by mohl někdo na FTVS napsat skvělou diplomku -, a tak zcela odpadlo oblíbené klouzání do nejprudšího krátkého výšlapu. Kluk s kulichem mě nedohnal.

V cíli jsem si nejprve vyndal čelenku z boty a pak jsem si u jednoho ze stánků strategicky číhajících na běžce, jimž se ještě nevrátila krev do mozku, vyzvedl svou cenu za 48. místo - nové boty na kolo. Sice mě stály dva tisíce, ale nemohl jsem je tam nechat. Vždyť by třeba propadly do tomboly a radoval by se z nich úplně neznámý jeliman.

text Řízek, foto Martin Digmayer

středa 21. listopadu 2018

SLIMÁCI

Bratislava hlavná stanica, půl desáté večer. Žlutý vlak brzdí v zatáčce, a ještě než se zastaví úplně, opravuji se, že to ve skutečnosti nebyla zatáčka, nýbrž oblouk. V hale ošuntělého nádraží nic není, jen u jediných dvou zásuvek se choulí lidé, kteří si tam ohřívají své telefony.

Tísnivá bezútěšnost pokračuje i nadále. Kráčíme podél frekventované silnice, přes nestvůrné nadchody někam vstříc centru. Vede nás šéfredaktor Pavel a trochu se směje a víc se stydí za naše poznámky. Nafrnění Pražáci komentují okolní pustinu a nevlídnost. Ale ono kolem fakt nic není. Hele, prezidentský palác je vedle magistrály. Nekecej! Fakt jo.

Náš hotel je vlastně hostel, a třebaže se přilehlá ulice jmenuje malebně Panenská, ústí do obrovské nepřehledné křižovatky. Hospody zavřely, i bagetárna Subway (jediné metro v Bratislavě, směju se) už počítá tržbu. Uchytíme se až v zašlé pizzerii, než nás poprosí, abychom stlačili gombík na zdi. Tím se spouští signál, že máme jít pryč.

Do půlnoci s Honzou pomlouváme nepřítomné kolegy. Ráno vstanu dřív a vzdor oteklému kotníku vybíhám k Dunaji. Kolem dálnice, autobusového nádraží a pak dál po asfaltovém chodníku k dálničnímu mostu. Ze všeho nejhezčí je ta řeka. Zdaleka.

Setkáváme se cestou do cizí redakce, které máme dnes koukat pod ruce, abychom se od zkušenějších něco naučili. Na zastávce tramvaje číslo pět je kavárna s rozmrazeným pečivem. Skoro všechny sladké druhy se jmenují slimák. Slimáci se však liší podle příchuti. Jde mi z toho hlava kolem, něco takového jsem nečekal.

Pětka nás veze městem, které celé vypadá zhruba jako Libeň. Denník N sídlí v kancelářské budově hned naproti kovošrotu, místní šéfredaktor mi uvaří kafe a i ostatní jsou na nás milí jak na hloupějšího mladšího sourozence. Umístí nás do zasedačky, jež se stane naší rezervací. Pak pro nás sehrají efektivní a celkem rychlou redakční poradu nad obsahem novin a webu a pak nastává ta důležitější část: dozvědět se, co všechno děláme blbě, respektive co bychom mohli dělat lépe, protože oni to tak dělají.

Chodíme mezi řadami počítačů, naši průvodci se sem tam zastaví a něco nám vykládají. Pokud by to někdo vyfotil, vypadalo by to asi jako snímky ze Severní Koreje, jen nemáme ty notýsky. Já teda jo, ale nestíhám si to zapisovat. Ukazuje se, že Slováci náš postup na cestě k dokonalému zpravodajství bedlivě sledují a mají celou řadu výhrad, které člověka na první poslech raní, ale na druhý jim musí dát za pravdu. Jde mi z toho hlava kolem, ještě víc než z těch slimáků.

Jsou ale věci, které se neodneseme. Slovenští kolegové editoři nás místo oběda pozvali do jakéhosi šalátového baru. To v Praze aplikovat nemíníme a až přijedou oni, vezmeme je do jídelny v poliklinice naproti, kde považují svíčkovou se šesti za šetřící dietu.

Blíží se večer, s ním se slovenským kolegům nachýlila uzávěrka a nám zase odjezd. Zase jdeme po nekonečném chodníku podél místní magistrály k nádraží, které je v zatáčce i oblouku zároveň. Rychlík z Maďarska je plný a naše úsporná redakce se rozhodla ušetřit za místenky. Dámy však zabraly místo v jídelním voze, jen se odtamtud nesmíme hnout. Někde u Chocně se ztratí signál i internet a s ním i Slonková s Kubíkem, mají něco o Babišovi. Ale ono to stejně nebude důležité.

text a foto Řízek

neděle 11. listopadu 2018

VELKÁ S MALÝMI

Stázina to neví, ale má startovní číslo 6634. Jsou jí tři roky, vypadá na tři roky, ale dneska jsou jí formálně čtyři. Aby mohla běžet. Má boty na suchý zip a pláče.

Start Velké kunratické pro malé děti je z poloviny jímavý, z té druhé fascinující. Rodiče kolem jejich koridoru vytvořili špalír, z nějž trčí mobily a foťáky. Uprostřed špalíru defilují ve dvojstupu holčičky 4-7 let (snad Stázinu nikdo nepráskne). Je to, jako by si ve školce hrály na maturitní ples. Někteří rodiče konejší, jiní fandí jako na fotbale. Každých pět vteřin dvě holčičky vyběhnou a ztratí se mezi stromy a zbylý dav se o krok posune. Tři sta sedmdesát metrů, v cíli diplom a hračka.

Stázina asi úplně přesně neví, co dělá, cupitá po spadaném listí. V davu hledá známé tváře. Hodnou, legračně malinkou tetu Marjánku a divného strejdu Lukáše. Zírá naším směrem. Větší část naší delegace (aka Hujerovi) běží s ní, samozřejmě mimo dětskou trať, kterou od běžného světa oddělují žluté pásky. V nejvzdálenějším bodě Stázina předvede drobný fígl, chce si skrz les nenápadně střihnout zatáčku, ale pořadatelé ji jemně popostrčí zpátky do vymezeného koridoru. Samozřejmě by to mohl být jen omyl tříletého dítěte. Já v tom ale vidím velký potenciál rafinovaného křiváctví do budoucna.

My ostatní se pokoušíme nemotorně rozcvičit. Letos nebudou žádné bizarní sázky a hecování. Chceme jen přežít. Marušce je blbě, Tomáš je po operaci srdce a bere léky na snížení tepu, takže vlastně antidoping, Slížák ztloustl, Martin nikdy neběhal a já mám kotník o velikosti dýně hokaido a přes něj nepoddajnou ortézu. Kunratickou to ale nezajímá, takže tu všichni jsme a z nějakých protekčních důvodů (s velkou nevolí najdu ve výsledcích i u svého jména tým Labská bouda - moje tradiční stáj Zelená liška to bere jako velezradu) startujeme hned zkraje závodu, krátce po veteránech.

Trať je ještě nerozdupaná tretrami, gumotextilními kopačkami a Slížákovými kily, je příjemných deset stupňů a dalo by se pomýšlet na překonání osobního rekordu. Já jsem však ještě patnáct minut před startem intenzivně pomýšlel na to, že vůbec nepoběžím. Ale už jsem tady, brodím se potokem, který jen pro forma nechává na dně trošku vody, šplhám na Hrádek a bůhvíproč se u toho marně pokouším běžet, místo toho, abych jako pavouk nebo zvídavé batole využil veškerých končetin v nerovném duelu s drolícím se svahem.

Na těch pár divných vteřin na vrcholu Hrádku, kdy popletené nohy vůbec nerozumí tomu, že je ženu zase dolů z kopce, se každý rok těším - a je v tom trochu přiznaného masochismu. Nad posledním kopcem mě kdosi předběhne, čímž mi pomůže najít tempo do posledního zběsilého kilometru, který končí zase dole u potoka. Doběhnu ve stejném čase jako každý rok. I s dýní.

Pár minut po mně se z posledního svahu spustí má žena. Má boty utažené pro jistotu na dvě kličky a trochu se usmívá. Cupitá po spadaném listí ve špalíru cizích lidí, ve kterých nevidí rodiče ani divné strejdy. Jsem na ni hrdý a ona je šťastná, i když v cíli nedostane růžovou bárbínu.

text a foto Řízek

úterý 6. listopadu 2018

CESTY PÁNĚ POŠŤÁKA

Větší část profesní kariéry jsem strávil v rychlém internetovém prostředí a tiskoviny, které moji předchozí zaměstnavatelé často spíš ze setrvačnosti vydávali, jsem považoval (v lepším případě) za nutné zlo. Nemoderní, rigidní, neaktuální, nepraktické a výrobně náročné. Ježiši, jak mě ty noviny (v lepším případě) štvaly! Parní lokomotiva vedle neviditelné stíhačky. V dnešní době? Nesmysl.

Samozřejmě jsem pak byl první, který se hnal k hučícímu pohyblivému pásu obří tiskárny, z něhož padaly dvaasedmdesátistránkové výtisky našeho speciálního vydání k výročí neexistující republiky. Hned po generalitě. Ta je v Deníku N nepočetná, takže jsem uzmul výtisk číslo 00004 a dychtivě si špinil palce a očichával novinový papír. Taky jsem namátkou hledal překlepy na stránkách, které mi ještě jen virtuálně prošly pod rukama. A pak jsem cestou do redakce pln dojmů a zbytkového alkoholu spadl z kola, ale to není předmětem tohoto pojednání.

Uznávám, papír v sobě má jistou magii. Ale nastávají komplikace, které internet nezná. Když už něco smysluplného napíšete a vytisknete a chcete se tím pochlubit, nebo to dokonce prodávat, doručit to zbytku světa není snadné. (Ostatně, vyzkoušel jsem si to už na začátku tohoto roku.) Donést dvě stě gramů chytrých slov a ostrých fotek do několika tisíc schránek sice nezní jako bůhvíjak náročná logistická operace – byť by si nějaké kódové označení zasloužila, třeba AKCE PANELÁK –, jenže ve skutečnosti je to jako nebezpečný výsadek do území ovládaného Talibanem. Velké nasazení s nejistým výsledkem. Cesty distribuce jsou zkrátka nevyzpytatelné jako cesty Páně.

Říct, že distribuční firma zcela selhala, není úplně přesné. Protože blíže neurčené množství šťastlivců své objednané noviny dostalo, nebo to tak firma aspoň vykázala. Ba dokonce se s nimi (ta první skupina) fotili na sociálních sítích, čímž dráždili ty méně šťastné. Podobně jako u minulého zaměstnavatele jsme se rozhodli vzít osud a noviny do vlastních rukou a pustili jsme se do hraní na pošťáka. Oproti hraní na doktora je to méně zábavné a výrazně invazivnější:

- PROSIM?
- Dobrý den, já se omlouvám, že vás otravuji, ale nesu noviny vašemu sousedovi, nemohl jsem se dozvonit. Mohla byste mi otevřít?
- COŽE?
- Noviny... Deník N, speciální vydání. Panu Horákovi, asi není doma.
- ŽÁDNEJ DENÍK EM NENÍ. HORÁK TU NEBYDLÍ. BZUČÁK NEBZUČÍ A JÁ VÁM NEOTEVŘU, PROTOŽE JSEM NAHÁ!
- Děkuji, jste moc hodná.

Co vlastně jsem? Jsem manuální internet, jsem jen nosič informace, nemohu protestovat. Nemůžu jí říct: "Blbá krávo, táhni i s tím svým podělaným panelákem v téhle totální díře, kde ani metro nejezdí. Kde to vlastně jsem? Na Spořilově? V Záběhlicích? A není to jedno?" Místo toho jdu do vedlejšího vchodu a začínáme zdvořile a od nuly.

Bojuji, avšak není to snadné. Někdo si objedná noviny, ale na zvonku nemá jméno. Nebo na schránce. Nebo si je nechá doručit na kolej, kde ho nikdo nezná. Ani vrátný.

Navzdory všemu si držím víc než 90procentní úspěšnost – kam se na mě hrabe PNS. Jsem vytrvalý, vlezlý a využívám různých triků a darů, které mi seslalo nebe. Třeba počkám na kolemjdoucí pošťačku, která má na rozdíl ode mě i od běžné distribuční firmy klíče od vchodů, a navíc nevypadá jako bytař nebo potenciální násilník. Jsem na ni milý, vynechám humor o České poště. Teď jsme spojenci. Nebo využiju toho, že domovnice šla zametat listí a nedovřela dveře. Je to trochu adrenalin a velká improvizace, nicméně obvykle to vychází.

A někdy je to paráda. V Braníku nad pivovarem jsou prvorepublikové vily, každá má obrovskou zahradu a – co je momentálně klíčové – luxusní schránku i s čitelnou jmenovkou. Ráj doručovatele.

Nebo když mi otevře sám předplatitel. I když jsem tu o dva dny později, než jsem měl být, je nadšený, jako kdybych mu třeba právě zavedl elektřinu nebo odblokoval záda. Třeseme si rukama, přidávám pár historek z redakce, samolepky a placky pro děti, odmítnu kafe a loučíme se bezmála jako dlouholetí přátelé.

Ale nedá se to. Republika je výrazně větší než Braník, kde jsem se dozvonil na 19 lidí z 20. V každé redakci, která se do podobného dobrodružství pustí, v určitou chvíli nastane střet zájmů mezi doručováním starých novin a vytvářením nových. Zbylé výtisky neseme v obálkách na opravdovou poštu a až je ta paní pošťačka, která mě zachránila v Modřanech na sídlišti, poveze v té směšné tašce na kolečkách a bude je cpát do schránek, zanadává si, jak je to neskladné a těžké.

text a foto Řízek