OKRAJE LAVORU

Vidím tě, jak bys vypadal v sedmatřiceti a pořád bys mi byl nejspíš trochu, nebo spíš hodně podobný, jen o rok a půl zachovalejší. V zrcadle bys s mírným znepokojením pozoroval ustupující vlasy, ale tvoje rezignace by ještě nepostoupila tak daleko, aby ses přestal holit. Však taky proč: hezkej kluk, modrý oči, vysokej, blond, maximálně pár šedin, švihák v nejlepších letech, celkem ve formě. I bez posilovny: kdo to může říct?

Ale jinak je fakt těžký si tě po těch patnácti letech, co tu nejsi, aktualizovat a představit si tě v těch divných hadrech, co se teď nosí, s chytrým telefonem a ověšeného dalšími zbytečnými vychytávkami, v kanceláři nebo cestou do práce, jak si blbě vyspalý čteš v metru zprávy. Jak fňukáš a chodíš po doktorech. To by ses asi divil i ty. Ale zvykl by sis, patří to k tomu, nesměj se mi!

Pravděpodobně bys měl krásnou ženu a nějaké množství dětí a byl ve větší či menší míře šťastný. Nevidím důvod, proč by ne. Na druhou stranu, já jsem neviděl spoustu věcí.

A zbytek? To by bylo asi na tobě. Třeba bys hodně cestoval, naučil se řadu jazyků a dokončil několik škol a pak bydlel v nějaké zapadlé chajdě v Kanadě nebo bůhvíkde jinde. 

Anebo bys vydělal balík peněz a měl obří dům někde na kraji města a na zahradě pěstoval nějaké nesmysly. Možná bys měl kočku, pravděpodobně tlustou.

Jsem si skoro jistý, že by mě tvoje žena trochu nesnášela. I tak bych ale občas přijel a hráli bychom spolu ukradené Heroes III. po síti virtuálně natažené mezi pokoji. Do noci, ale nikdy bychom to nedohráli, protože to se dohrát nedá, ale o to vůbec nejde. Anebo bych nepřijel, protože bych sám sebe přesvědčil, že mám moc práce, ale to by byla věčná škoda.

Možná bychom se ještě potkávali na hanspaulce a bezpochyby by ses mi smál, jakej jsem nekop, a měl bys pravdu, ale já zas třeba líp jezdím na kole. Proč jsme se vlastně pořád museli v něčem předhánět, nevíš? Taky nevím. Piškotův pohár bychom nepořádali, protože by nebyl důvod. Ale třeba bych ti někdy přihrál na gól. Sólisto.

A někdy bychom spolu přes týden šli na oběd a nadávali, jak je to drahý a hnusný, a jak se ty naše děti spolu rvou. Úplně stejně, jako jsme se rvali my. Jedno by druhému vyrazilo zuby činkou a to druhé by to první zase roztočilo na křesle tak, že by si rozsekalo ústa o zeď. A ještě by se tomu tlemily. A byly by si děsně podobný.

Někdy bychom si možná ještě zabrnkali a zapěli, jenže bychom zjistili, že si už z Mňágy pamatujeme jen ty největší fláky a že se nám stále hůře mačkají barréčka. Což by nám zas tolik nevadilo. Vadí akorát to, že tu nejsi.

- Zapomeň na mě! 

- Je to nemožné!

text a foto Řízek, foto nejspíš máma

PROBLÉM ČTYŘ TĚLES

MUÍČKO! 

TATI!

MAMI!

MUÍČKO!

Mám hrozně rád naši postel, je to jakási kotva a jistota v dnešním složitém světě, ale jakmile se z vedlejšího pokoje uprostřed noci ozvou tyhle výkřiky, všechno se ve mně sevře, protože to zase začíná a naopak sladký spánek, jak jsme ho v předchozích hodinách krátce zažili, bez náhrady končí. 

Jak jsem kroutil hlavou nad zkušenějšími otci a maminkami, jejichž ratolesti se rozhodly torpédovat zasloužený odpočinek rodičů tím, že jim anektují postel (proč se s nimi prostě nějak nedohodnou?), tak přesně tohle se teď děje každou noc.

S tříletou dcerou se ve čtyři ráno velmi složitě diskutuje. Na její návrh, že si mám jít lehnout na gauč, jsem nedávno spontánně zareagoval zbytečným a úplně nesmyslným dotazem: "To myslíš vážně?" Co mi na to asi tak má říct?

Empatičtější žena ji v těchto situacích zpravidla vezme za ruku a odvede ji zpátky do jejího pokoje a počká u ní, až usne.

Mimochodem, kromě toho má Heda také roztomilé období budování interiérových bunkrů, respektive vypisuje zakázky na jejich výstavbu: "Táto, postav bungr." To mi zas tolik nevadí, akorát je potom nesmíme zase bourat, pročež se pak v bytě hůře pohybuje. Což teď ale stejně nechceme, protože chceme spát.

Zatímco ohřívám mlíčko, Heda nezadržitelně míří do dospělácké ložnice a zabírá mou polovinu. Diskuzi o návratu do správné postele razantně utíná.

Tak se aspoň trochu posuň, zaúpím, načež se dítě nepatrně pohne ke středu. Popostrčím ji o dalších asi deset centimetrů, abych neležel jen na tom dřevěném rantlu, přičemž v tu chvíli na posteli přistává kocour, který odněkud přiběhl, protože tohle si přece nemůže nechat ujít. Vměstná se někam mezi a rázem tu řešíme problém čtyř těles. Na dvou metrech. Ve čtyřpokojovém bytě.

Jsem z nich nejstarší a nejrozumnější, ale momentálně bezradný. V kompaktní poloze se pokouším pokračovat v započatém spánku, jenže okupovaný prostor není jediná nesnáz, se kterou je potřeba se vyrovnat: jak takhle mrňavé dítě proboha může takhle šíleně chrápat a funět...?

Nic, vzdávám to a odcházím do obýváku na gauč.

Jenže tam je přece ten bungr.

A nemůžu se na ni zlobit, protože mi ráno namaluje obrázek a na koberec, kde jsem spal, mi přinese nedopitou limonádu ze včerejška.

text a foto Řízek

RANGERS

Jsou všude a je jich moc. Staří, mladí, hubení, silnější, klušou, sprintují, se závažným výrazem kontrolují na hodinkách tepovou frekvenci, komentují své skvělé tréninky na Stravě a na Instagram se fotí s dramatickou, právě zdolanou krajinou zkrášlenou západem slunce. Prostě všichni běhají. Všichni - až na mě.  

Já běhám akorát po doktorech. Můj výpadek má řadu negativ, ale i jedno pozitivum: nouze mě naučila plavati, protože při plavání, jak jsem zjistil, mě nebolí nic, ani pata. 

Takhle, nedá se říct, že bych předtím vůbec neplaval ani to, že bych teď plaval nějak zvlášť dobře. Ale přece jen je to výrazný posun. Dřív jsem chodil třeba dvakrát do roka, aktuálně dvakrát až třikrát týdně.

Teď vám v několika bodech přiblížím, co je potřeba k tomu, aby se člověk na prahu čtyřicítky stal plavcem. Nečekám, že by to někoho inspirovalo, spíš jsem nevymyslel originálnější strukturu. 

1) Voucher. Moje žena nejspíš tušila, že mi brzo něco odejde, a proto mi před víc než rokem nadělila pět lekcí plavání s Libby. Dáváme si navzájem hodně voucherů, většina z nich propadne, a nejinak to vypadalo tentokrát – odchodil jsem dvě lekce, pak se nějak udělalo počasí na běhání a bylo to: plavky, brýle i ručník bouch bác! letí do kouta. Na podzim, když už pata fest bolela, jsem si na Libby vzpomněl a ukecal ji, abychom to společně dokončili, i když byl voucher už dávno prošlý. Na konci páté lekce jsem uplaval svých prvních asi deset metrů kraulem nebo něčím, co se tomu blížilo. Bylo to dost hrozné. Slíbil jsem, že se ozvu a že si zas dáme nějakou lekci, což jsem samozřejmě neudělal, protože to raději budu dělat po svém a blbě. 

2) Brýle. Občas jsem do bazénu zavítal i dříve, proto jsem měl i nějaké brýle. Potíž byla v tom, že přes ně nebylo moc vidět. Plodilo to celou řadu nepříjemně kontaktních situací. Byl jsem si skoro jistý, že plavecké brýle jsou od toho, aby byly neprůhledné a zamlžené, ale pak jsem si v obchoďáku více méně náhodou koupil nějaké asi za patnáct stovek a od té doby nevycházím z údivu, co všechno jsem předtím neviděl. 

3) Dráha. Plaval jsem vždy svoje pomalá prsa v takové té džunglí, kde se pěstuje Brownův pohyb, a ty vyznačené dráhy, jež jsou ohraničené plovoucími zábranami, jsem vždy obešel obloukem, vždyť ty jsou určené opravdickým sportovcům. Než jsem se jednou osmělil a otázal se plavčíka, jestli bych do jedné momentálně téměř opuštěné nemohl nakouknout. Dobrý muž mi vysvětlil, že do drah může i plebs, nejsou-li přítomny barevné kužely. A ty tam nebyly. Dráha je lepší. Klesá v ní riziko čelní srážky (ale taky už jsem ji zažil).

4) Permice. Paní Václava na pokladně v Podolí mi při mém váhání vnutila bodovou permanentku za cenu roční tramvajenky s tím, že je nejvýhodnější a že ji všichni kupují, čímž mě dostala a stal jsem se předplatitelem. Motivován tím, že to musím do konce roku dochodit, jsem ji pro jistotu projezdil za dva měsíce.

5) Kraul. Co jsme s Libby jen nakousli, jsem se (blbě) doučil sám. Pochopil a okoukal jsem, jak mám dýchat, takže jsem se po deseti metrech přestal topit. Máchat rukama není nijak zvlášť složité na koordinaci a šolíchat nohama také. Prsa jsou oproti tomu věda, v mém podání pokřivená. Výhoda je, že tu nikde není míč, který by se mi tam pletl, ani spoluhráči - velmi pravděpodobně plavu hrozně, ale nikdo známý mě při tom nevidí.

6) Podolí. Vždycky mi to tam přišlo sešlé a malinko odporné a páchnoucí a studené, ale vlastně mi to přirostlo k srdci. Mám to totiž opravdu blízko. Navíc je bazén plný různých bizarních zákoutí a zákazů, třeba místnosti na holení, kde se nikdo neholí, protože všichni se holí a oškrabují si zetlelou kůži přímo pod zákazem holení a oškrabování, a pak je tam taky královna všech cedulí, která v mnoha zkomolených jazycích zakazuje ždímání plavek. Nebo ti divnolidi, kteří se zřejmě formují v páře! Podolí baví. Akorát když člověk vyleze ven a zrak mu zavadí o cyklostezku, zase tam jsou. Všichni - až na mne. 

text a foto Řízek

POHÁR PŘETEKL

Třináct ročníků našeho fotbalového Piškotova poháru začínalo v časných dopoledních hodinách. Až letos jsme si řekli, že se místo toho sejdeme ve tři a budeme do té doby trávit sobotu s rodinami a užijeme si to.

Jak jsme si to užili? Náš kocour ráno bůhví jak chytil sýkorku, letěl bytem a postupně ji v chodbě, ložnici a dětském pokoji cupoval, zatímco se vyděšená žena zavřela na záchodě. Protože po Hedě jsem to chtít zatím nemohl a nikdo další tam nebyl, musel jsem nastoupit a po několika pokusech nešťastné zvíře druhému nešťastnému zvířeti vyrval ze chřtánu. Obouchaná sýkorka dostala šanci a využila ji: sletěla z balkonu do parku.

Vyrazili jsme na nákup a vzali to právě přes park: zatímco jsem koukal, jestli někde neleží bezvládná sýkorka, dítě klidně jednoucí na odrážedle nedaleko mne najednou zakňouralo "chci za maminkou" a zmizelo. Jakože doslova. 

Nejdřív mi to přišlo jako špatný vtip, který se brzy vysvětlí, ale v parku nebyla, nebyla ani u maminky, která zrovna odnášela tříděný odpad ke kontejnerům. Začali jsme zmateně běhat po okolí a dvě minuty hrůzy skončily tím, že ji žena našla na ostrůvku uprostřed přechodu přes hlavní silnici za rohem (ale prý počkala na zelenou). Uf. No, užíváme si to.

Po rozpačitém obědě v drahé restauraci, kde neměli rádi potulující se děti, vyrazily holky na loutkové divadlo o Ferdovi mravenci a brouku Pytlíkovi, mě i bednu s banány a dalšími klasickými proprietami Piškotova poháru konečně nabral Václav a až na to, že nám málem došla nafta, žádné další incidenty nenastaly.

A tak to mohu konečně stočit k turnaji. Sešlo se nás přesně devět a půl týmů, což je nejvíc v historii. Ta polovina znamenala, že jsme s kolegy z Forejtu řešili dilema, zda nás bude moc na jeden tým, nebo málo na dva. Zvolili jsme tu druhou variantu s tím, že jsme do každé skupiny umístili jeden Forejt a hodlali jsme se personálně mírně prolínat. Já sám jsem navíc měl chytat za Deník N, takže vše nasvědčovalo tomu, že vyrovnám svůj rekord v počtu týmů, jimž to budu kazit, a v počtu židlí pro jeden rozměrnější zadek. 

Poprvé jsme hráli na hřišti Motorletu a mělo to svoje výhody: třeba to, že to bylo po všech stránkách lepší, pokud člověku jde o fotbal. Složitější byly přesuny mezi dvěma hřišti, na nichž se paralelně hrálo, protože mezi nimi se nacházelo ještě jedno velké, na němž malé talentovanější děti hrály skutečný fotbal. Pokud člověk hrál za tři týmy, celkem se naběhal, aniž by vůbec vkročil na hřiště.

V deseti týmech bylo pochopitelně složitější dostat se mezi nejlepší čtveřici, která se posléze utká o putovní pohár. I když měl člověk hned tři kandidáty. Forejti na obou hřištích měli k postupu blíže než Deník N. Béčko na horním hřišti celkem nečekaně sbíralo body, byť občas hrálo bez střídání, bohužel však selhalo proti FC Restart, což byl tým, který nakonec skončil úplně poslední.

Áčko na spodním hřišti hýčkalo naděje ještě déle. "Hlavně ať nejsme spolu ve skupině, už se trošku známe," přál si Lukáš, kapitán týmu Jedna noha netleská, s nímž jsme přes zimu odehráli asi deset bezvadných přáteláků. Samozřejmě to vyšlo tak, že jsme proti nim hráli hned první zápas (a vyhráli jsme). Jenže v zápase, v němž jsem byl v očividném střetu zájmů, jsem našemu Filipovi nepochopitelně chytil hlavičku zblízka a krátce poté šel Deník N hned do dvoubrankového vedení, které už Forejt nestihl dotáhnout. Zatímco reprezentace našeho nezávislého média tak jako tak skončila až čtvrtá ve skupině, Forejtu někde v těchto místech pravděpodobně unikl postup.

Tou dobou už jsme byli všichni bez výjimky mokří - hráči, jejich odložené věci, diváci, papírové tašky připravené na předávání cen, poháry i nástěnka s výsledky. Po několika letech a první hodině parádního počasí přišlo něco mezi přeháňkou a průtrží mračen, ochladilo se o pár stupňů a nejlepší by bylo se do něčeho zachumlat, kdyby to všechno nebylo durch.

Hráli jsme tedy jen o celkové pořadí a nakonec sedmé Enko porazilo Kozu znezaneřáděnou, která pořád nevynechala ani jeden ročník. Legrační náboj měl duel o páté místo, o něž se už pod umělým osvětlením utkaly oba Forejty. Naše béčko bylo od začátku lepší, ale nechali jsme to dojít až do penaltového rozstřelu, kde jsem se dokonce trefil i já a vyhráli jsme. Penalty ostatně rozhodly poslední čtyři zápasy poměrně vyrovnaného turnaje: z trofeje se radovali hráči TJ Sigma Churpos včetně našeho bývalého stážisty Erika, kteří v rozstřelu porazili J. R. Club.

Zbývalo zmrzlýma rukama nadepsat diplomy a rozdat ceny. Brouk Pytlík vypadající jako já srazil z lavičky menší pohár pro poražené finalisty, který se samozřejmě rozsekal. Naštěstí jsme to takovou tou šedivou "americkou" páskou opravili tak, že to prakticky vůbec není vidět.

Piškotův pohár je vzpomínka na mého mladšího bráchu Adama a kdyby tu byl, mohli bychom teoreticky v béčku Forejtu nastoupit hned tři, protože jsme se na hřišti potkávali s nejmladším bráchou Kubou, který je mu ostatně podobný. A jednou, když mi to uprostřed boje ujelo, jsem na něj zavolal Adame!, aby mi poslal přihrávku. Kdo mě zná, ví, že mám mimořádně tichý a slabý hlas, takže to vlastně nikdo neslyšel. Nebo kdoví.

A pak už pohár přetekl, a tak nám zhasli.

text Řízek, fotky Kuba P.

DVĚ DĚTI STEJNÉHO VĚKU (PŘÍPADOVÁ STUDIE)

„To je proto, že nemaj sourozence. to vy jste se takhle s kamarádkou nepraly,“ neodpustili si ti, kteří nás neustále tlačí do druhého dítěte, jízlivé poznámky po našem sdílení zážitků z hor. 

Když pominu, že my v tomhle věku ještě taky žádné sourozence neměli, možná je to pravda. Ověřili jsme si toto tvrzení na vlastní kůži letos už podruhé v malebné chaloupce v Krkonoších. Každopádně o důvody k roztržkám dvou tříletých copatých holčiček nebyla ani letos v Harrachově nouze. Všechny pře vykazovaly shodné výsledky: hysterický usedavý pláč na jedné straně + smích na druhé, hysterický usedavý pláč postupně na obou stranách, hysterický usedavý pláč + žalobníček. 

„Ona mi řekla, že nemůžu bonbón.“

„Ona mě bouchla.“ 

„Ona nechce tancovat.“

Naše hypotézy o tom, jak už si spolu budou krásné hrát a my budeme mít chvilku klidu na rozjímání se svařákem na lavičce u horských panoramat, se nepodařilo ověřit. A nejen proto, že nám svařák odmítli dát do kelímku s sebou. „Ne.“ „A co do hrníčku? My jsme tady na hřišti u vás před domem.“ „Ne!“ 

„Já chci dětskou židličku!“ (byla tam jenom jedna)

„Zelený brčko chci já! Ne, já!“

„Tuhle lžičku budu mít já!“

„Já!“

Po třech dnech výzkumu v terénu se zástupkyněmi cílové skupiny přichází náš tříčlenný (poslední člen přes veškerou vynaloženou snahu bohužel nedorazil) výzkumný tým s následujícími zjištěními:

    • Před započetím dovolené je nutné si zavolat a synchronizovat vybavení – motorka, helma, šatičky, noční košile. Vše se musí shodovat, jinak bude mrzení.

    • Je nutné zaplnit každou minutu každého dne aktivitou. Prohlídka sklárny, dětské hřiště, bobová dráha, výšlap k Mumlavským vodopádům, liberecký IQ park, návštěva továrny na dřevěné hračky a podobné. Polední spánek se bohužel ve zkoumaném vzorku nevyskytl, a proto nebyl blíže prozkoumán.

    • Všechny navštěvované restaurace musí být vybaveny dětským koutkem. Tomu předchází podrobná rešerše dostupných internetových zdrojů.

    • Musí se objednat naprosto identické jídlo a pití. Subjekty zkoumání jsou na odchylky velice citlivé. 

    • Identická barva brčka je výhodou, která se ale v náhodných chvílích stává podmínkou.

    • Všechny svačinky, sladkosti a zkrátka cokoliv, co se kupuje, musí být ve dvou naprosto totožných verzích. Odlišné příchutě kapsiček jsou nepřijatelné.

    • Je dobré vzít s sebou pro pobavení nějaké zvíře, které nemá moc kam utéct.

    • Společenské hry s mnoha malými částmi naopak moc vhodné nejsou.

    • Účesy se musí provádět také ve dvou naprosto totožných variantách, bez ohledu na délku vlasů.

Jen tak si hned po návratu zasloužíte: „A proč už nejsme na tý chalupě? Mně se moc líbila.“ 

(poznámky pro budoucí výzkumníky: Chalupu je nutné příště objednat napřímo, a to zavolání paní nebo pánovi. Ne na Bookingu!)

text Míša, foto Řízek

TLUSTOVOUSY

Vím to, jsem protivný, když nemůžu běhat, takže jsem s přestávkami protivný od září loňského roku. Existují nějaké aktivity, které projevy akutní protivnosti tlumí, jako třeba plavání, jenže z něho mám stejný požitek, jako když žvýkám takový ten polystyren potažený čokoládou nebo když poskakuju v koloně před Barrandovským mostem.

Anebo kolo, to je přece jen o fous lepší. Ze silničního jsem udělal rotoped a druhé, to zábavnější expediční, mi visí nad pracovním stolem a trpělivě čeká, až budu mít čas a příležitost.

"Co kdybys do toho Hradce dojel na kole?" zeptá se takhle Maruška pozorující některé neklamné znaky blížícího se záchvatu protivnosti před plánovanou víkendovou cestou za kamarády. 

Co bych nedojel? Samozřejmě by kamarádi mohli bydlet v nějaké atraktivnější a méně placaté lokalitě: v Tatrách, Krkonoších nebo vlastně kdekoli, kde něco je, jenže nové kamarády-horaly takhle narychlo neseženu, brblal jsem si v duchu – ale dofoukl jsem duše, do batůžku hodil nějaké tatranky, do hodinek stáhl trasu a vše nachystal na diskrétní odjezd před půl sedmou ráno, abych nikoho neprobudil a někdy kolem poledne dorazil do cíle, jak bylo žádáno. Heda prý shodou okolností vstala v 6:25. 

Baví mě jet podle navigace, dává to vyjížďce zdání dobrodružství. A jsem ze závodu 1000 Miles Adventure zvyklý hodinky poslouchat na slovo: když mě šipka místo pohodlné trasy podél potoka bůhví proč pošle do kopce, kolem pole a hnusného sídliště, ani neceknu. 

První hodinu mě to baví. Je kalné nedělní ráno na pražské periferii, nikde ani noha. Jen v Úvalech zrovna jedou dva vlaky proti sobě, naštěstí každý po své koleji. Tak čekám. 

Ujet pět kilometrů mi trvá zhruba dvanáct minut. Vlaku výrazně rychleji. Kdybych projížděl uličkou rychlíkového vagonu, určitě by se ty vektory nějak sčítaly. Nepochybně bych byl v Hradci dříve, jenže bych přišel o zážitky.

Nebo spíš o pole. Lesy záhy došly a krajina se proměnila v neatraktivní polnohospodářskou placku protkanou vesnicemi s bizarními názvy. Tlustovousy, Přišimasy, Žhery, Skramníky, Zvěřínek, Hořátev, Jestřábí Lhota, Polní Chrčice, Sány, Zbraň, Mlékosrby, Boharyně, Homyle. Na vývěskách na návsích visí plakáty agrometalových a revivalových kapel. Zaujala mě skupina Anežka: má asi nikoli náhodou stejný font jako Metallica a zřejmě tady zrovna má turné. 

Ještě by třeba mohlo začít foukat, pomyslel jsem si – a stalo se: ze severovýchodu vanulo něco, co sice rozhodně nemělo parametry vichřice, ale vytrvale protivné to bylo a chvílemi i celkem akutně. 

Největší kopec celé trasy překonával čtyřicetimetrové převýšení a na jeho vrcholu byla místo výhledu umístěna bioplynová stanice, což jsem vzhledem ke směru větru tušil už na úpatí.

V Poděbradech jsem si dopřál kafe a svačinu, ale neprozřetelně jsem zůstal sedět vně kavárny a trochu jsem (v asi patnácti stupních) zmrznul, protože paní servírka se blížila ještě pomaleji než následně Chlumec nad Cidlinou, který byl zhruba na stém kilometru; do konce expedice jich zbývalo ještě třicet.

 

Dál jsem na kole s 2,5palcovými pneumatikami kosil co 12 minut pět kilometrů, jen už to bylo trochu s přemáháním a s bolavými zády. Aby toho nebylo málo, před Hradcem a těsně před polednem se nečekaně objevilo několik kopečků, čemuž už jsem odvykl, a přímo v Hradci pak rozladěné děti včetně našeho, které se přetahovaly o hračky a střídavě plakaly.

Ale furt to bylo asi stotřicetkrát lepší než plavání.

text a foto Řízek

FAMILIE MARES

Těžko říct, co si o nás paní domácí myslela, když místo očekávané "Familie Mares" z dodávky vylezlo sedm různě zmuchlaných mužů disponujících lyžemi a pípou, postupně jí podávalo ruce a slabikovalo zdvořilosti typu "háj, aj em Pítr". Já jsem taky moc nevěděl, co si o tom celém myslet, každopádně už jsem začínal věřit tomu, že jsem opravdu s kamarády na horách v Rakousku.

Oni takhle jezdí každý rok, ale zpravidla mě zapomenou pozvat, respektive je patrně přestalo bavit mě zvát poté, co jsem to rok co rok s různými výmluvami odmítal.

Ale teď jsem tu, dokonce mi svěřili dodávku (řekl bych, že správně odhadli, že nebudu mít cestou potřebu pít pivo) a vypnul jsem si i pracovní notifikace, tedy aspoň některé. Šestihodinovou cestou jsme třeba řešili, jak se pozná, že v sousedství někdo umře, a dospěli jsme k závěru, že podle televize: když nápadně hraje, soused umřel, když nápadně nehraje, soused taky umřel. Taky jsme hráli slovní fotbal (otáčím a zkracuju) a jediný, kdo neudělal skvělý vtip o Rakušanech a sklepu, byl asi Tutsu, protože pořád spal.

Večeřeli jsme sekanou z mikrovlnky. Kremžská hořčice, radotínské minipivo a divná hudba tekly proudem. Největší ohlas vzbudil zpěvák výčtových písní Ladislav Vodička a nějaká silná žena Natálka, která řekněme zpívala o lásce. Společenské hry jsme nepostrádali, protože jsme koukali na YouTube. Když došlo až na sestřih pořadu Rande, usoudil jsem, že jdu spát. Nenapadlo mě, že člověku může dojít YouTube. 

Postel měla jen o pět centimetrů víc než já a za celý pobyt jsem se s tím nedokázal srovnat, respektive naopak. Lyže měřily stejně jako já a byly tátovy, oblečení jsem měl bráchovo, a jelikož mě strašně tlačily ty boty, postupně jsem vyškemral ještě dvoje další ponožky.

Ale jinak jsem to po těch pár letech úplně nezapomněl; kdybychom byli na lyžáku, jezdil bych s Kubajzem v prvním družstvu, pokud by mě nesuspendovali za rozevlátý styl. Na Katschbergu jsme se ještě s teplými permicemi spustili z černé sjezdovky a pak z lanovky pozorovali zbylé kolegy, jak profesorsky i svérázně zdolávají rychle měknoucí svahy. 

Taky že bylo pořád asi jedenáct stupňů. Tutsu se nekonečně dlouho vyhříval na lavičce a srkal aperol. Péťa každou jízdou namotal tisíce úplně stejných obloučků a cestou do ubytování před námi jel strašně pomalu někdo z Brna a hned jsme přesně věděli, o čem si ta posádka asi povídá. 

Večer mi ukázali novou hudebně-zábavní dimenzi, a sice kapelu Bert and Friends. Milan skvěle hrál na kytaru a obskurním způsobem zničil paní domácí sprchový kout. Ta ale byla ráda, že jsme v pořádku, protože v televizi hlásili, jak pro Angličany a Holanďany přistával vrtulník – asi si zlámali nohy. "Když už mluvíme o těch zlomených nohou," vytvořil jsem asi nejlepší oslí můstek v životě a přiznal se ke zničení jakési rurální židle.

Poslední večer jsme pili "Pštroh", Milan mě obskurním způsobem zničil ve stolním fotbálku 0:10 a při turnaji se staly i další divné věci, ale já o tom celkově nemůžu napsat vůbec nic negativního, protože chci, aby mě zase příště pozvali. 

Na konci se paní domácí ptala, jestli jsme jako kamarádi, nebo co vlastně jsme. Nezáleží na tom, jestli naše vysvětlování pochopila nebo co si o tom myslí, jde jen o to, jestli Milan nebo pojišťovna zaplatí za zničený sprchový kout. Protože jestli ne, půjde do sklepa.

text Řízek, foto asi Petr a Marťas

 

TLAPLÁKOVKA

Jako rodiče nejsme úplně důslední a Heda opravdu není to dítě, které v patnácti poprvé s úžasem ochutná limonádu a bonbony dostává pouze 29. února a to jen tehdy, vyjde-li to zrovna na úplněk. Radost z toho bude mít možná akorát kamarádka zubařka, u níž bude stejně jako u logopeda patrně štamgastem.

Stejně tak se nám trochu rozvolnila opatření týkající se obrazovky; ono se to ostatně dost blbě vymáhá, když sami v jednom kuse civíme do telefonů (před chvílí mi mobil přinesla k vaření krupicové kaše, chtěla mi chudák udělat radost). Takže když někdo řekne: My nemáme doma televizi, pokrčíme rameny a opáčíme: My jo.

Tlapková patrola určitě není největší zlo z toho, co se dá na Déčku najít: tvůrci přišli s neotřelým nápadem, že ve fikčním světě tohoto seriálu bůhvíproč nahradí integrovaný záchranný systém jakousi smečkou štěňat vedenou vynalézavým a trochu panovačným nagelovaným hošíkem – a dětem se to líbí, což jim nepochybně vyšlo v průzkumech. Patrola všechno zválcuje; má virální potenciál srovnatelný se školkovým průjmovým onemocněním doprovázeným horečkami. 

Vadí mi akorát ta prvoplánová komerce: těch psů je tam jak psů jen kvůli tomu, že když koupíš dítěti Čejse, řekne fajn, dobrý, ale já chci ještě Máršla, potom ještě Rabla a Skáj a kde je sakra Rajdr (což je v Hedině podání Uajdu). A když už konečně máš všech šest až deset psů (někteří jsou ve vztahu k těm hlavním zjevně trochu "na volno"), ještě přece potřebuješ jejich vozítka a pak jejich vozítka pro jízdu mezi dinosaury a superhrdinská vozítka. 

Pořád se tam omílají stejné hlášky. Každé to zvíře, je-li vybráno pro záchrannou činnost, jak hotentot vždy zopakuje nedbale přeloženou větičku typu "Jsem v jednom ohni". Z čehož vznikají i nedorozumění: kvůli sloganu "Tlapky připraveny do akce, Rajdre, pane" si Heda dlouho myslela, že "akce" je to shromaždiště, kam jsou ta nebohá zvířata svolávána. Takže když jí Ježíšek přinesl tuhle jejich centrálu, říkala jí "akce".

Abych jen nekritizoval, jsou tam i dobré momenty, třeba zábavné vedlejší postavy: starostka je trochu pizda a chová slepici a vypadá trochu jako bývalá starostka naší městské části, která je tak trochu pizda. Starostku naštěstí žádné dítě domů nechce.

Teď tohle celé ještě přišlo do kin. Usoudili jsme, že tohle zařízení už Hedě nebudeme déle skrývat, a jednou v sobotu, když zrovna bylo krásně, jsme oblékli teplákovku (vlastně spíš tlaplákovku, haha) a vyrazili do obchodního centra řekněme za kulturou a já jsem tipoval, které z osmi přítomných dětí skrytých za středními a velkými kyblíky popcornu (malé neprodávají) začne plakat jako první a proč zrovna to naše.

(Pro nutričně radikálnější rodiče, kteří nadzdvihli obočí: Heda dosud popcorn neměla. Možná i proto si ty kuličky zvědavě jednu po druhé prohlížela a říkala jim "burger", který ale taky nikdy neměla.)

"Oni to jsou vlastně trochu vagnerovci ještě za Prigožina," konstatovala žena krátce potom, co se naši hrdinové konečně objevili na plátně - děti musely zvládnout kromě popcornu i nekonečné trailery na jiné filmy (včetně Krajča) a úplně debilní předfilm, nebo co to bylo.

Příběh je šablonovitý a Mirka Spáčilová by tomu určitě nedala ani svých typických šedesát procent. Přesto jsme se shodli, že nás to vlastně neuráží. Děti to chápou a celkem stíhají, i když tam pořád létají jakési meteority, lejzry a chvílemi i psi (učebnice fyziky to také není). Padouch je jasný, je tam i zlý a tupý starosta, navíc je tam určitě i nějaké to poselství.

Třeba to, že i nejmenší štěně v celém sále nakonec dokáže velké věci. Vydrží hodinu a půl v klidu sedět, nepoblinká se z popcornu a počůrá se až doma. 

text a foto Řízek

ZPOMALENÉ ZÁBĚRY

- Koho teď máte?
- Deník N.
- Ti jsou asi nejhratelnější, ne?
- No, říká se to.

Na pánském záchodě v berounské hale jsem během futsalového turnaje novinářů omylem vyslechl konverzaci, kterou jsem vyslechnout nechtěl a která by ve správném sportovním filmu byla přesně tím momentem, kdy by se podceňované mužstvo jamajských bobistů nebo jakýchkoli jiných -istů prostě vzmohlo, zařvalo nějaký motivační pokřik a pak za zvuků pompézní, ale zároveň i trochu jímavé hudby (doprovázené zpomalenými záběry) slavně zvítězilo. 

Akorát že to se vůbec nestalo: vrátil jsem se ze záchodu na hřiště a prostě jsme zase prohráli, tentokrát s Hospodářskými novinami, jež, při vší úctě, také nepatří k favoritům každoročního turnaje. 

Jak se stalo, že jsme otloukánkem a že nás soupeři považují spíš za kuriozitu? Tak předně je to dané tím, že jsme tam nikdy nic extra nepředvedli, vyjma legendární loňské rvačky s Primou. Taky máme místo dresů trička, což rovněž svádí k podcenění. 

Ale především je to tím, že zatímco v ostatních týmech se dají fotbalisté spočítat obvykle na prstech jedné ruky (což u malého fotbalu stačí), u nás na to bohatě stačí prsty dva – z čehož jeden nehraje, protože už přece ukončil kariéru a bude nám dělat trenéra (díky). 

My ostatní se sice strašně snažíme, ale takhle to většinou v životě nefunguje: jeden třeba strašně srandovně běhá, zato se mu nechce střídat, další dva jsou zcela nezdraví a přišli jen proto, že si dočista neopodstatněně myslí, že to celé nějak zachrání, další má na nose křehce vypadající brejličky a na nohou bizarní bílé tenisky. 

A fotbalisté z jiných týmů nikoho z nich nepustí k míči, což je právě ten problém. 

Postupně prohráváme s Deníkem Sport, zmíněnými Hospodářkami (tam aspoň chvíli vedeme, byť naše branka byla v podstatě vlastní) a nakonec i Novinkami. Když už to vypadá, že jediná radost budou výpečky v místní restauraci, protože nám zbývá jen nic neřešící zápas s bývalými kolegy z Aktuálně, objeví se příběh. 

Doteď celkem úspěšné Aktuálně potřebuje bodovat, aby si udrželo šanci na postup, jenže na hřišti máme od začátku překvapivě navrch. Honza na pozici posledního obchází dva hráče. Prokop mě najde přihrávkou a já při svém asi třetím kontaktu s míčem na turnaji poprvé střílím a míč projde skrz brankáře a nesměle se plazí někam do prostoru sítě, kam jej raději ještě uklidí pohotová bílá teniska. Náš početný fanklub propuká v jásot. 

Naše branka naopak odolává a ze snahy Aktuálně je křeč. Zkontroluju kotník mého kamaráda a nejlepšího střelce turnaje Jakuba, ale on ví, že to nedělám schválně, že jsem jen trdlo. Pak jdu najednou sám na brankáře a trefuju ho, což je moje poslední střela v turnaji. Těsně před koncem ale rychle rozehrávám aut na rozběhnutého Tobiáše a jeho neuvěřitelná obuv se ani tentokrát nemýlí a míč pomalu doklouže až do branky. "To byl můj první soutěžní gól od roku 2014," líčí hrdina později v šatně na improvizované tiskové konferenci.

Smějeme se na naše fanoušky o to víc, že díky druhému gólu kupodivu nakonec ani nejsme poslední. Celé to končí zpomalenými záběry na vepřové výpečky a loga Deníku N.

text Řízek, foto Deník N

SKLEP

Jistě by se dalo napsat pár odstavců o tom, jak jsme ve čtvrtek byli se ženou v Rudolfinu na Zkoušce orchestru a jak to bylo skvělé a že mi to sako pořád ještě je, i když neběhám, akorát bylo z balkonu slyšet Ebenovy vtipy skoro stejně blbě, jako když mám zrovna home office a pokouším se vnímat poradu z redakční zasedačky. Vyprávět však budu o následujícím večeru, který bude buďto přirozeným kontrapunktem nádherné Mé vlasti, nebo rovnou její nedopsanou větou, kterou by to mohlo končit: hodláme jít s Péťou a Vaškem do hospody a nejspíš to dopadne tak, že se vylijeme jak vázy.

Samozřejmě jsem dělal vofuky, že se mi tam nechce, ale Václav tyhle moje tendence zná, proto se mi snaží ubourat všechny bariéry a umetat chodník: před domem mi třeba staví autobus a vysype mě až před hospodou. Tam trochu zaváhám, neboť jsme zjevně v komorní sestavě, a ta ještě k tomu stojí u baru a nevábnou, ale oblíbenou nálevnou se rozléhá hlomoz jakési country kapely. 

Nakonec na chvíli najdeme kus volného stolu a jsme chvilku trpěni, než se cizí večírek rozjede. A řeči plynou a připíjíme si na nový rok s asi rekordním zpožděním, načež přicházejí další a další mládežníci a můj spásný nápad, abychom jim, než nás od rezervovaného stolu vyhodí, zkontrolovali občanky, ostatní jednomyslně zavrhují a ocitáme se v rozpacích vně hospody. 

Václav naštěstí bydlí v docházkové vzdálenosti a má sklep. To zní jako trochu zoufalé útočiště, ale tohle je sklep s velkým S, tedy až nám Vaškova žena otevře, protože si zapomněl klíče. Je to sklep disponující záchodem, basou piv, načatým rumem, dětským koutkem a pingpongovým stolem, což jsou všechno Čechovovy pušky visící na zdi, byť má každá jinou důležitost. 

Staré heslo říká, že dva lidé jsou společnost, tři jsou obíhačka, a tak jsme ten stůl rozložili a bylo to vlastně hrozně pohodlné, protože jsme nemuseli řešit nemovitosti, automobily, vztahy, tchyně, práci, děti a ani proč Péťa už nikdy nepůjde na Mňágu (ale půjde), jen jsme si každý počítali písmena velmi krátkého vulgárního výrazu. Jakmile se neúspěšný hráč stal tím celým slovem, odešel do dětského koutku pro rum.

Takhle to pokračovalo několik hodin: nejdřív hodně prohrával Péťa, pak chvilku já, ale hlavně jsem v pádu rozlil část nápojů na dětské hračky, tak snad je nebudou moc olizovat, a zápas se musel přerušit pro nutný úklid, ale na záchodě je naštěstí mop, a pak začal dost výrazně prohrávat pořadatel.

Nakonec jsme si v šatně, což byla už téměř prázdná basa, vyzvedli kabáty a vyrazili zase ven, sice trochu vratce, ale šťastni, že to takhle dopadlo, že jsme nemuseli poslouchat to country.

text a fotky Řízek

SAMI

Rodiče skvělých a zábavných dětí mi asi převážně dají za pravdu: jakkoli je senzační trávit s potomky každou volnou chvilku, vidět se v nich a vnímat, jak nenápadně exponenciálně rostou, je podobně nabíjející trávit i každou volnou chvilku bez nich. 

A tak jsme jednou v neděli měli jít do divadla, protože babička byla ochotná hlídat, ale nakonec jsme šli do kina a bylo nám to celkem fuk, jako jsme i moc neřešili, na co vlastně jdeme, protože celkem stačilo, že tam určitě nebude Tlapková patrola. 

Pohlídat tříleté převážně velice hodné dítě není zpravidla zas tak těžké, kámen úrazu nastává při pokusu dostat holčičku v nějakou aspoň trochu rozumnou hodinu do postele, dosáhnout konsenzu ohledně množství pohádek a pak se po dlouhém boji s vítězným gestem (když už konečně chrápe) vrátit k protějšku, který mezitím sám usnul. Ale dnes my ne, to babička si to užije!

Překvapeni, že se to opravdu děje, jedeme do multikina na Chodov a navzájem se při větrném výstupu z metra upozorňujeme na nezapnuté bundy, neboť momentálně nemáme koho komandovat. V obchoďáku samozřejmě zabloudíme, protože ho nejspíš navrhoval autor aplikace pro datové schránky nebo nějaký podobný pošuk, zajdeme do banky, nakoupíme punčocháče a mně jedny tenké rukavice, protože jsem zjistil, že jich mám doma sedm (!), kterým chybí partnerka. 

Prostě si to užíváme. 

"Můžu si koupit ty nachos se sýrovou omáčkou?" škemrá žena a já mám na jazyku, že až po večeři, když bude hezky papat, ale ovládnu se a souhlasím, pokud mi tedy zároveň vezme velkou kolu. 

Je to film Woodyho Allena a je úplně stejný jako všechny ostatní zhruba tři filmy Woodyho Allena, které jsem kdy viděl, a  vůbec mi to nevadí, protože tu opravdu nikde není žádná Tlapková patrola ani nic, co by ji připomínalo. Zápletka je ohraná, Paříž hrubě nevyužitá, decentní jazzová hudba příšerná, ale zdaleka nejhorší jsou ty nachos, které ale zároveň obsahují nějaké drogy, takže je bohužel všechny sníme. Závěr to však má brilantní, když tedy opustíme téma nachos. Tam to bude slabší.

Nejsme schopni vybavit si, jak se ten film vlastně jmenoval, ale soudím, že to ničemu nevadí. Teď bychom mohli spěchat domů a vystřídat a propustit unavenou babičkovou patrolu, která je momentálně patrně spolu s Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým na cestě k železnému zámku, a tam to zdaleka neskončí.

Ale to by úplně ztratilo ten půvab, což opět tým rodičů musí potvrdit: k čemu je zajistit si hlídání, když se člověk vrátí moc brzo? Jdeme ještě na víno. 

U nás na Budějovické covid a budoucí metro D ruku v ruce pohřbily všechny slušnější oblíbené hospody, ale na rohu velké křižovatky ještě něco zbylo. Je nám blbě z těch nachos, nicméně tatarák ještě zvládneme. Není to moc dobré a víno je prostě nějaké bílé, ale je nám fajn. 

Povídáme si: o práci a zdraví, o kamarádech, samozřejmě o Hedě. Vlastně jsem si dlouho takhle nepopovídal. Asi bychom to mohli zkusit častěji. 

text a foto Řízek

TATÍNEC A MAMINÍK

Ke třetím narozeninám dostala kolo. Doposud mírná zima sice cepování přála, ale nejsem s to jí vysvětlit, že se má držet řídítek, ne mého rukávu, a že je potřeba šlapat dopředu, ne dozadu. Nijak jí to však nevadí, kolo si pojmenovala Pepa a ráda ho myje. A nešlape, protože při tréninku pořád něco vysílá. Celkem vzato to ilustruje její přístup ke všemu. Heda málokdy mlčí. "Piš si to, zapomeneš to!" radila tchyně, když jsme se smáli prvním nemotorným pokusům o věty, které samozřejmě přišly neuvěřitelně vtipné jenom nám. Píšu si to, a tak se o tom můžete přesvědčit sami: 

Dolů - posím - hotový. (Jedna z prvních zaznamenaných vět, patrně se to týkalo vyměšování.)

Letadlo slyším. Kde je? (Tady jsme se asi o pár měsíců posunuli.)

Táta má kočku. Kočka papá něco. (!)

Bubudem spát! (Bubudem svého času znamenalo "nebudeme!" a ozývalo se to zhruba mezi 21:30 a 23:00.)

Jo. Chyba. Pardon. (Reakce na rozmrzelou větu "Ty ses pokadila do plíny".)

Bubiny nohoj. (To byl způsob hraní/zlobení ve vaně: blbiny nohou.)

Bobý den. (Na dotaz, co řekneš kocouru Mažuovi, až ho doma uvidíš.)

Holčička. Dudlík má. Ostuda. (Vůči ostatním kritická Heda se ho zbaví asi tak za další rok.)

Krémy jedou na výlet. (Oblíbená hra na hraně vany.) 

Paní, nemáš penízky? (V obchodním domě jsme neměli drobné na dětský vláček, a tak se šla zeptat paní do prodejny džusů.) 

To je krém. Mazací. (Díky.)

To je bordel. (Na udivený dotaz "Co jsi to tady udělala?") 

Já hodně pracuju na počítači a na telefonu. (Nevím, od koho to okoukala.)

Nech toho, táto. Říkám ti to naposled. (dtto.)

Seš hroznej. (Snědl jsem veškerou polívku.) 

Dáme koust do ledničky, aby to Maju nesnědl. (Koust byl dost dlouho toust.) 

Já chci, táto, ke mně. (Myšleno "k tobě, přitulit".)

Ci ponést! ("Chtěla bych, abys mě vzal/a do náručí.") 

Já neumím spinkat. (Přesně to potřebuješ ve 22:00 slyšet.)

Máš penízky? Nemáš? Já ti půjčím svoje. (To budeš moc hodná.)

Eliško, pojď si hrát dominy! 

Dám si malý kafíčko a dortík a budu spokojená. 

Táto, jsi v pořádku? Já jsem nějaká marná.  

Ty máš rýmu? To jsi asi chytil v práci.

To je nesmysl, táto! (Reakce na větu "To tričko asi zničila sušička.") 

Lupiči mají taky lupu?

Máš vaječník, dědo?

Povídej Smolíčka a... Jak se jmenuje ten druhej? 

Tatínku, není ti dobře? Přikryju tě tímhle pytlem. (Dík, hned je to lepší.)

Proč jste rozsvítili tu zapálečku? (Krycí jméno pro svíčku na adventním věnci.)

Do prdele! - Proč to říkáš, Hedo? - Protože mi nejdou ty karty.

To jsou jenom jako moje penízky, ve skutečnosti to jsou tvoje penízky, tati. (Ovšem.) 

Najdeme si to na internetu. 

Měsíc! Vypadá trochu jako telefon. (Myslím, že tím chtěla říct, že svítí.)

Tatínku, užij si běhání. A nenabourej do auta nebo do kola! 

Tatínku, neprohrajte, nehádej se a nepoperte se! (Jdu na hanspaulku.)

Maminka mi říkala, že přijde babička, ale ukázalo se, že babička nepřijde.

Zahrajeme nějakou krátkou písničku, ať mi nevyschnou hlasivky.

Já si ještě musím hrát s kamarády, kteří jsou moji přátelé. 

Neboj, vím, co dělám. (Na zděšený výkřik: To si nemůžeš sama stříhat nehty!) 

To je elegantní! (Vzala si černou mikinu.) 

Tatínec a Maminík. (Patrně naše nové přezdívky.)

Neříká se "ci", ale "chci", táto.

text a foto Řízek