úterý 29. května 2018

SURIKATY Z ČAPÁKU

Únikovky by mohly být slangový výraz pro inkontinenční pomůcky. Daleko spíše jsou to však takzvané únikové hry, které se po Praze začaly objevovat zhruba na místech, kde před patnácti letech rostly čajovny. Máte-li v domě nevyužitou kočárkárnu, schovejte tam pár hlavolamů a tajných dveří, než to zase pomine.

Za nekřesťanský peníz si skupinka zpovykaných Pražáků anebo natěšených cizinců znuděných trdelníky a levným pivem strašně ráda koupí vstupenku do zmenšeniny pevnosti Boyard vybudované v zatuchlém žižkovském sklepě.

Úkolem je zpravidla dostat se pomocí vlastního důvtipu z uzavřené místnosti, vyřešit nějakou globální záhadu prostřednictvím drobných, často velmi efektních a promyšlených úkolů a odmykání zámečků s číselnými kódy. Pátrá se po golemovi či po Hitlerovi, hledá se útěk z atomového krytu anebo se můžete stát čtveřicí příslušníků, jež sotva opustili policejní akademii, a přesto je poslali vyšetřovat vraždu. Jako nás dneska.

Náš nadřízený vypadá jako Kamil Střihavka, potahuje z cigarety a zastřeným a vychlastaným hlasem nás uvádí do příběhu hry Mise #53. Moc ho nestíhám vnímat, protože se právě seznamuji s policejním mundúrem, který jsme byli nuceni obléknout. Střihavka odchází do hospody (!) a my se najednou ocitáme sami na žižkovském zaplivaném dvorečku.

Tělo už odnesli, zůstala jen nakreslená silueta na zemi. Kromě toho je tu kufr a bicykl. A taky jsou zde na stěnách čmáranice a bůhví, jestli nám tím někdo nechce něco vzkázat. U mrtvoly parkuje policejní dodávka a hned jsem s klíči, které jsem nahmatal v kapse, hrnul k jejímu zámku. Chtěl jsem se nenápadně vpasovat do role lídra - ale nepasovaly tam.

Jsme tentokrát tým Surikaty z Čapáku. Jako takové se zmateně rozprchneme po prostoru. Naše počínání připomíná Brownův pohyb, překřikujeme se, bezhlavě přemisťujeme rekvizity. Po chvíli se uklidníme, dáme hlavy dohromady a zjistíme, že jsme se zasekli. Marně se utěšujeme, že skuteční policisté by na tom nebyli o moc líp, nicméně aspoň by čas využili buzerací kolemjdoucích. Jenže tady žádní nejsou.

Ve vysílačce naštěstí zapraská povědomý hlas našeho šéfa; zní to jako, když jsem se jako Mikuláš snažil předstírat, že jsem někdo zcela jiný. “Haló, haló, možná některé ty graffity mohou něco znamenat,” huhlá vysílačka a my si poprvé navzájem i každý zvlášť nadáváme do debilů, ale postupujeme, odmykáme první zámky a útroby zaparkovaného vozu nám vyjeví zcela nový svět. A za ním hned další. Tohle nám rozhodně na akademii zapomněli ukázat.

Tahle hra je skvělá - delší, hodně multimediální a komplexnější, než bývá zvykem. Připozdívá se a každá další vyluštěná šifra, další důmyslný spínač či nádoba s něčím slizkým nás zdánlivě vzdaluje řešení. Záchvaty malomyslnosti a záseky už nepočítáme, záchranná vysílačka praská co chvíli, ale chvíli po limitu, po asi sto osmi minutách snažení, skutečně odmykáme poslední dveře.

Ty vedou v podstatě přímo k policejnímu prezidentu a ministru vnitra v demisi, kteří nám v dohledné době předají vyznamenání.

text Řízek bez přispění Surikat z Čapáku, foto Mise #53

úterý 22. května 2018

STROJ ČASU

"Máte tady ten sráč," oznámil otci jeho dvorní opravář vozidel a vraků. Neznamenalo to nic menšího, než že jeho skútr značky Čezeta, rok výroby 1959, je najednou schopen pohybu.

Obstarožní motocykl přezdívaný prase byl dárek k otcovým narozeninám; jenže dárek uspěchaný - tichý, nepojízdný. Přesto, že otec se strýcem (kdysi mívali vozidla stejného typu a rochnili se v nich) dali hlavy dohromady, na závadu nepřišli. Ani se k tomu vlastně moc nepřiblížili a čas plynul. Jen jsme o problému hodně mluvili a bylo to otravné. Přesněji řečeno, žena mi řekla, ať už s tím prasetem jdeme do prdele, a měla pravdu.

Easy RiderTeď tu ale stojíme na radotínské ulici, motor bublá, z výfuků jdou světlemodré jedy a zapatlaný mechanik chrlí další nadávky vůči nebohému stroji, pod nímž se nezadržitelně vytváří nedůstojná loužička. "Chčije z toho volej, nebrzdí to a to zdaleka není všechno," mávne rukou muž a přeje nám, potměšile, šťastnou cestu.

Skútr má bydlet na chalupě a druhý den ráno se ho tam pokusíme dostat. Je to zhruba osmdesát kilometrů. Táta je jezdec, má zářivě bílou přilbu jak dobrovolníci v Sýrii, kolem krku šálu a na rukou pracovní rukavice. Vypadá docela vyrovnaně na to, že na tom 35 let neseděl. Já jsem řidič doprovodného vozidla, jako mají na Dakaru. V kufru máme asi nějaké nářadí, pokud ho otec naložil, kromě toho i nealkoholické pivo, kdyby pilotovi z prachu cest vyschlo hrdlo. Za autem máme pro všechny případy přívěs, byť kolem toho proběhla výměna názorů: podle otce to skútr uráží, podle mě dojedeme nejdál do Břežan a pak za ten vozík budeme strašně rádi.

Kladu otci na srdce, ať jede pomalu. "Pomalu ne, to je nebezpečné," odtuší, motor, nebo spíš motůrek zaburácí, nebo spíš zaskřehotá a jezdec se nejistě dává do pohybu. Ještě méně jistě se otáčím s přívěsem, mezitím otec mizí, takže v nové roli doprovodného vozu poprvé selhávám.

Najdu jej až u pumpy v Dolních Břežanech, které jsou oproti všeobecnému očekávání na kopci. Oproti mému očekávání na mě otec už nějakou dobu čeká. Návštěvník z jiných časů budí rozruch. Modrobílá čezeta v lidech vyvolává podobné sentimentální pochody jako jiné tuzemské vynálezy té doby, jako třeba kofola, Karel Gott nebo měnová reforma. Motorkáři při míjení natahují jednu nohu - buď tím otce zdraví, nebo jej upozorňují na nesklopenou stupačku.

Zase mi ujel. Při průjezdu Mukařovem proto bílou helmu na krajnici málem přehlédnu. Motorka utichla a stojí v pangejtu. Asi jsme dojeli, ovšem jako doprovodný vůz mám konečně šanci vyniknout. V praxi to vypadá tak, že otci podávám chlazený nápoj a sleduji, jak hasákem, nebo co to je, přidělává uvolněný výfuk. Asistenční služby vynalezli zřejmě mnohem později než čezety.

Výfuk nepadá a cesta odbočuje z hlavní silnice na rozbitou okresku mezi lesy, plnou zatáček a horizontů, ale skoro bez provozu. Tentokrát se držím na dohled a občas se přistihnu, že se nahlas směju. Skútr se na každé větší díře nebezpečně rozvlní a to zadní kolo rozhodně není ve správném úhlu, při náklonech tajím dech, ale cíl se rychle blíží.

Za vraty chalupy otec otvírá šampus, polévá karoserii a pár kapek sektu se v louži mísí s unikajícím olejem. Vlastně nevíme, jak skútr pokřtít. Podle otce by měl takový stroj mít indiánské jméno. Tedy jméno s příběhem, ale zároveň i přesahem. Zatím z toho vychází něco jako Ten, kterému v Mukařově upadl výfuk, ale nevzdal se a před obcí Nučice normálně v kopci předjel osobák.

text a foto Řízek
fotogalerie je zde 

čtvrtek 17. května 2018

BOROVIČKA A SPRITE

Jako by na svatbu Luboše a Zuzky do slovenského Martina jel z Prahy celý ranní expres. Smutně jsme nahlíželi do plných kupé, na ty prozíravé, na ty sedící. Jeden z nás celkem dobře vymyslel, že pojedeme vlakem, ale z vrozené lakoty nekoupil místenky. Pochodovali jsme tam a zpět skrz vagony a ztráceli naději, až jsme dospěli do jídelního vozu. Přišel nám mnohem důstojnější než zbývající neobsazené prostory - chodbička, záchod a nárazníky. Barové stoličky jako by čekaly jen na nás. Průvodčí nás hanácky přesvědčovala, že vlak je plný dělňasů, kteří v Kolíně, nejpozději v Pardubicích vystoupí, a my se rozvalíme na jejich místo.


Kafe a čaj jsme dopili už někde kolem Peček. Obsluha záhy zaznamenala, že jsme sice dál družně konverzovali, nicméně ustali v konzumaci, a jemně nás na to upozornila. V restauračním voze se konzumovat musí, což je jeho výhoda i prokletí. V Kolíně navzdory předpokladům přistoupili další dělňasové a ti stávající v soupravě zůstali. Situace se stávala neudržitelnou.  


A tak jsme si namísto místenky objednali pivo, snídani, pivo a další pivo a najednou nám ten svět vevnitř i venku připadal přijatelnější. Vlak se pohupoval, řepkové lány svítily a my jsme za zády nechali i obec Červenka přezdívanou Roman Červenka. Krátce potom vystoupila hanácká průvodčí a nastoupil někdo méně zajímavý, na pastvinách se objevily ovce a kozy a zmizel mobilní signál, což byl signál, že jsme na Slovensku. Vlak se trochu vylidnil a bylo možno obsadit kupé. Výkonná viceprezidentka jídelního vozu k nám mezitím našla vztah. "Nazdar, mládenci," mávala na rozloučenou.


V Martině všechno proběhlo strašně rychle. Hned nás naložili do autobusu (kde jsem mimo jiné zjistil, že jsem někde nechal foťák). Sympatický člověk podobný Peteru Nagyovi do nás začal nalévat borovičku. Jmenoval se Peter, na což jsme reagovali vyprsknutím borovičky. V dobrém reprezentování naší vlasti jsme pokračovali i nadále, protože všechny ty blbé kecy o tom, že je to tady jak někde v Transylvánii, jsme říkali maximálně polohlasem. 


V evangelickém kostele si nicméně Luboš se Zuzkou řekli "Ano" a "Áno" a i pro pohany byl obřad příjemný a stravitelný, až na tu jalovcovou chuť zažranou na patře. Následoval přesun do společenského sálu penzionu; zde jsme už místenky měli, usadili nás k Vaškově rodině, v níž dominuje hodný Jáchym. Foťák se mezitím našel.


Měli jsme typické slovenské národní jídlo - pekingskou kachnu. Byla tak dobrá! Nezasloužila si, abychom se po ní ještě přetláskali sladkostmi, řízky a dalšími pochutinami. Jenže stalo se.


Ono nám celkem bylo do smíchu. Taky jsme vymysleli míchaný nápoj pro třetí tisíciletí - borovičku se spritem. Jmenuje se Bospor a už brzo se s ním setkáte v každém pořádném klubu. V Krymské nám utrhnou ruce.


A do smíchu bylo i nevěstě. Předáváme finanční dar schovaný ve vkusné tašce. Není to vidět, ale věřte, že je na ní pes se slunečními brýlemi, který si fotí selfie. Našel jsem ji ve skříni. Taková věc prozáří každou svatbu.


Nechali jsme si zahrát Reklamu na ticho od jiného zdejšího umělce, ale první tanec spolu novomanželé proploužili na něco úplně jiného. Transylvánská lidová, nebo co.


Jáchym mezitím koloval mezi námi bezdětnými jako chovací trenažér.


Až dodatečně jsem si všiml, že se na levé straně téhle fotky potlouká Travolta.


Velký zájem v našem týmu vzbudila chůvička z Lidlu.


Václav se ukázal jako správný kapitán a rozjel mašinku. Dokonce při průjezdu zvládal vískat sedící babičky ve vlasech.


Před půlnocí dorazil folklorní soubor Kriváň. Probíhaly jakési rituály, po nichž náš kamarád a spoluhráč skončil nenávratně v opravdovém chomoutu. Přejeme mu to!


Uprostřed noci nás napadlo, že si vezmeme borovičku a doneseme ji na autobusové nádraží. 


Tam nám však došlo, že jalovec už nemůžeme ani cítit, tak jsme ji zase donesli zpět. I tak nám ale obličeje zářily štěstím. Tak jako novomanželům už napořád.

text a fotky Řízek

středa 9. května 2018

MAKÁME

Mému zaměstnavateli přebývalo volné startovné na pražský maraton. Dozvěděl jsem se o tom ledabylým dotazem na oddělení, jež má na starosti korporátní zaměstnanecký blahobyt. Pravda, před 14 dny jsem stejnou vzdálenost běžel ve Vídni, následně jsem nemohl moc chodit, šoural jsem se a fňukal. Ale přece jim to tam nenechám.

Je to blbá vlastnost, která se patrně dědí z určité strany mého rodokmenu. Třeba má babička (učitelka) shromažďování jakýchkoli věcí, které je možno zadarmo získat, dotáhla do dokonalosti. Těmito předměty, mezi nimiž převládaly vyřazené vodovky, křídy, učebnice a další archaické výukové materiály, se v podstatě zastavěla. Z pozůstalosti by se bývalo dalo vybavit několik nenáročných škol v Africe.

A tak tedy jdu. Okolí mě má v lepším případě za idiota. Marně Maruška argumentuje, že jakýsi odborník doporučuje mezi maratony aspoň čtyřměsíční pauzu. No jo, ale ví odborník, že to je zadarmo?

---------------------------------------------

V Praze běžím počtvrté. Vím tedy, že polovina lidí v metru na mě kouká s neskrývanou nenávistí. Chápu je. Spolu s kolegy jim na celou neděli zavřeme přesně tu část města, kterou zatím Dolínek s Krnáčovou ušetřili. Ta druhá, tolerantní polovina pasažérů jsou závodníci.

Ještě před startem jedním skvělým manévrem předbíhám několik tisíc lidí. Místo sektoru K, kam mě moje na poslední chvíli vydané startovní číslo posílá, se totiž nenápadně vplížím do dravějšího sektoru C. Nemá se to. Možná se to i nesmí. Jenže káčko je pro ty, kteří chtějí především přežít a průběžně posílat selfíčka, kdežto v céčku převládají kompresní podkolenky, energetické gely a neskrývané ambice. Nic z toho nemám. Céčko je ale i pro ty, kteří nechtějí na Karlově mostě kličkovat mezi výrazně pomalejšími lidmi a odpadkovými koši po chodníku. Každý chce být v céčku. Kromě těch, kteří chtějí být v béčku.

Běží se rychle. I proto se mi první polovina závodu děsně líbí. Lehce pofukuje, ještě není takové vedro, usmívám se na lidi, plácám si s neznámými dětmi u hrazení a zatím se ode mě ještě neodvracejí. Poslouchám cizí rozhovory. Někdo se chlubí, že byl ve Vídni. Vida - další, který neposlechl experty ani manželku. V poločase zdravím fandícího Vaška s rodinou, krátce předtím potkávám i skupinu těch nejrychlejších, mezi nimiž nápadně svítí bílý Američan, který to pak celé nečekaně vyhraje (ve skvělém čase).

Ve druhé půlce přituhuje, přitom začíná být nesmírné horko. Na Strakonické, která je sama o sobě otravná, nudná a dlouhá, visí nesčetně billboardů s Babišem. Směje se na nás, vstřícně gestikuluje a tvrdí, že makají.

Taky makáme. Konečně jsme na Libeňském mostě, pro nějž to taky klidně může být už poslední maraton. Vypadáme mnozí hůř než on. Už není nálada na plácání a úsměvy. Vídeňský kolega odpadl. Hlava by chtěla běžet pořád stejně, ale nohy se chtě nechtě připomínají s tou Vídní. "Co je zas tohle za úlet?" ptají se nešťastně. Na posledních třech kilometrech výrazně zpomaluji a nepozorovaně se kolem mě prosmýkne (vídeňský) osobní rekord. Ale dobíhám ani ne půl minuty sám po sobě. To je asi sto metrů, z toho se nestřílí. V cíli mě fotí kamarád Petr; volá na mě, ale vůbec o něm ani o sobě nevím.

Na masážním lůžku (přece jim tam tu masáž zadarmo nenechám) se ukáže, že na tom nejsem tak dobře, jak sám sebe přesvědčuji. "Křeč, křeč, křeč!" volám zoufale, když se marně snažím slézt. Obě masérky mi protahují nešťastnou končetinu. Ostatní běžci přihlížejí. Po tomhle incidentu seznám, že je čas sbalit medaili a nesmysly od sponzorů a odejít.

---------------------------------------------

Takže se mi hromadí nevzhledné medaile, upomínkové předměty a zážitky ze závodů, které jsem nemohl vynechat, protože byly zadarmo. V podstatě jsem se jimi zastavěl. Moje pozůstalost tak jednou může skončit v pěkném vetešnictví, nebo v prostorném kontejneru.

text Řízek, foto Petr Topič

středa 2. května 2018

KULATÝ NESMYSL

Nevzpomenu si, kde se vzal, jestli jsme ho našli na hřišti (ukradli někomu jinému), koupili, dostali anebo si ho jen vypůjčili a nevrátili. Nicméně ten žlutozelený míč nás provázel po mnoho sezon a celkem dobře symbolizoval naši křivolakou cestu nejnižší myslitelnou fotbalovou ligou.

Totiž: začínal s námi jako svítivý, kulatý a spolehlivě nafouknutý (my byli mladí, svalnatí a nafoukaní). Byl s námi u všech legendárních duelů - byl u remízy 2:2 se dvěma brankářovými góly přes celé hřiště i u porážky 1:16, vždycky také nejlépe věděl, jestli kecáme, když křičíme po odpískaném faulu, že tam byl kontakt s balonem. Byl pokaždé nejblíž a měl to z první nohy.

Zato v posledních zápasech před tím, než nás opustil, byl sice pořád svůj, ale už okopaný a špinavý, odlupovaly se z něj pláty, byl celý šišatý a ucházel (my taky už místo machrování na začátku navlékáme ortézy a navzájem se seznamujeme s aktuálními a čerstvě přibyvšími neduhy a naše ambice jsou přinejlepším ucházející, možná už úplně splasklé). Soupeři se jeho i nás trochu štítí - obvykle jsme do něj při zápase kopali jen tehdy, když už jiný, lepší v okolí nezbyl. A to je ostatně i princip, jakým se vybírají týmy do poslední ligy.

Každopádně míč už není. Nějaký náš ostrostřelec jej v utkání pátého kola poslal kamsi do hlubin Kunratického lesa. Za normálních okolností bychom vytvořili rojnici a bylo by jen otázkou času, než by ho někdo z nás vytáhl z křoví ostružiníku anebo z hromady starých igelitových pytlů. A dělal by, jako že to byla maličkost a samozřejmost, přesto by byl za efemérního hrdinu okamžiku, užil by si dvacet vteřin slávy, načež bychom na to zapomněli a věnovali se pozápasovému urážení už odešlých soupeřů. Kteří, jak bychom se zajisté shodli, sice možná vyhráli a třeba jsou jejich dovednosti v průměru o něco vyšší, zato však my jsme kvalitnější občané - nebrečíme u rozhodčího, nejsme zákeřní, nesimulujeme a předně umíme prohrávat. A vždycky najdeme ztracený míč i důstojnost.

Jenže tentokrát jsme na sebe jen smutně koukali, neboť si nikdo nedokázal vzpomenout, kterým (aspoň zhruba) směrem ten balon vlastně letěl, protože jsme jich vysoko nad nebo úplně vedle poslali hrozně moc. Dokonce není úplně jasné, kterou branku jsme vlastně přestřelili. (Ve stejné době soupeř z týmu Senioři Praha B z pěti střel čtyřikrát trefil branku, což byl ostatně i důvod, proč jsme prohráli 0:4).

Rychle se stmívalo. "Já vím, že je to krutý, ale nechme ho tady. Užili jsme si s ním, měli jsme ho rádi, ale je čas jít dál," řekl jsem nečekaně dospěle a cítil jsem na těle, jak nastává nová éra, bezmíčová, nejistá, která může skončit úplně jakkoli. Šla z toho husí kůže, anebo jsem se málo oblékl.

Pokývali jsme hlavou a šli opodál nad pivem a limonádou přemýšlet, co se sebou a týmem dál, abychom nebyli tak trapní. A zase jsme nic nevymysleli, ale bylo to celkem fajn.

Akorát pokladníkovi jsem zapomněl napsat, že jsme ztratili míč. Tak Péťo, fakt jsme ho ztratili. Sice nás to může někam dál posunout, nicméně i tak bychom potřebovali peníze na nový.

text a archivní foto Řízek