čtvrtek 29. března 2012

LEPŠÍ KONCERT NOHAVICI NEŽLI HOVNO V NOHAVICI

Zapomínání má vedle řady nepříjemných důsledků taky jednu výhodu - můžete se opakovaně radovat ze stejných věcí. A tak jsem i já znovu zajásal, když mi zazvonil telefon a Petr se mě ptal, jestli počítám s tím Nohavicou, na kterém jsme se domluvili na Rádošově oslavě.

Po chvíli rozpomínání se mi přece jen v hlavě vybavily rozostřené obrysy partyrozhovoru. (Partyvěci jsou lacinější kopie obyčejných věcí, jako např. partystan, partypříbor, atd.) Takže my půjdem na Nohavicu a konečně uslyšíme vyhlášené táborové oplodňováky z těch nejpovolanějších strun!

Petr mě zavedl do hnojárenského kampusu a musím uznat, že tam mají budoucí kombajnisti moc pěkné zázemí. V koncertním sále se už všechny prominentní židle prohýbaly pod hýžděmi studentů a jiných dříve příchozích návštěvníků, proto jsme se s Petrem museli smířit s poněkud béčkovými místy. Ale i tak jsme měli slušný výhled.

Než jsme do sebe stihli vyklopit kelímek (partypůllitr) s pivem, nakráčel na pódium střapatý Nohavica a byl milý a vtipný. Během koncertu ho doprovázel polský harmonikář. Na jméno si nevzpomenu, zato jeho kumšt si budu pamatovat ještě dlouho. Náramně dobře mu to znělo, a i Nohavica se přiznal, že přestože musí hrát a zpívat, stíhá si do toho vychutnávat jeho vybroušenou hru.

Místo očekávané salvy sladkobolných písní nám pan Jarek hrál písně všech druhů a nálad. Nechyběly osvědčené písně jako Zatímco se koupeš, Darmoděj, Mikimauz nebo Fotbal a Ostravo, slyšeli jsme ale i písničky úplně nové. Zazněly také některé "virtuálky", což jsou menší "narychlo" složená dílka komentující aktuální dění, která Nohavica průběžně publikoval na svém webu.




Jarek Nohavica nepřekvapil, protože nic jiného než skvělý koncert jsem nečekal. Patří mu velký dík za to, že si udělal čas na pražské studenty, a ještě větší dík patří Petrovi za to, že mě vzal na koncert s sebou.

Takže díky kucí!

UPDATE: Našel jsem na takovej hrcprc sestřih na YouTube, je sice takovej hrcprc, ale něco z atmosféry koncertu se do něj chytilo. Odkaz je http://www.youtube.com/watch?v=mkTwe-bBOSk

Text, fotky a video Milan

úterý 27. března 2012

NÁVRAT DO MINULOSTI

Rádošova narozeninová oslava potěšila nejen jeho kamarády a přátele, ale bezesporu i secondhandy v okolí. Letošním tématem tradiční maškarády byla totiž osmdesátá léta - a kdo nemá hluboké skříně, musel do hrabárny, jejichž tržby patrně letěly strmě vzhůru.

Přestože převlékání obvykle moc neřešíme, anebo úplně sabotujeme, tentokrát jsme si udělali pěkný sobotní výlet za kostýmy. Protože osmdesátky, to je větší výzva než vesmírlidi s divnými klobouky nebo Afrika.

Tak jsme zajeli na Točnou, kde je asi ten nejvíc megasekáč ze všech, jak jsme si našli na internetu; kolem poměrně honosné budovy, která vypadá spíš jako nějaká moderní továrna, parkují luxusní auta (aha, tak takhle se šetří!).

Uvnitř je umělohmotný smrad, hrají pěkné písničky z Impulsovic krabičky a celé rodiny přehrabují v obrovské hale naprosto strašné hadry, které by z fleku mohly tvořit kostýmy pro cokoli. Na sítnici mi zůstal obraz malé holčičky, kterak s výrazem původního Davida Copperfielda přehrabuje v drátěném koši plyšáčky. A nakonec ji čísi ruka táhne pryč, asi do luxusního auta. A ona se pořád dívá tím směrem. Hráli k tomu myslím Neckáře. Ša-la-lala-li... Brr! Ať už jsme venku!

Nechtěl jsem být anonymní normalizační nula, chtěl jsem si připomenout nějakého svého tehdejšího hudebního idola. Třeba Roxette, Depeche Mode anebo aspoň Freddieho Mercuryho, ale žena mi to soustavně vymlouvala - namítala, že mi chybí vlasy, anebo že jsem moc tlustý. Že prý bych mohl dělat Michala Davida, pěkně děkuju. Postavu bych na to měl, ale zase mi chybí ty jeho přenosné klávesy s úžasným pyrotechnickým efektem.

Nicméně když jsem v oddělení kožených hrůz objevil super lesklé černé kalhoty, které mi kupodivu byly, rozhodl jsem se, že budu Freddie stůj co stůj. A že nemá cenu přemýšlet nad tím, kdo a k čemu ty kalhoty používal přede mnou. Nechal jsem si pod nosem knírek a večer se našli i lidé, kteří poznali, co jsem (byl) zač. Jiní si bezpochyby mysleli, že jsem německý pornoherec.

Maruška měla legíny a koženou bundičku a vlasy á la trvalá, takže něco mezi Madonnou a Petrou Janů. A taky měla červené lodičky.

I na kostýmech ostatních bylo znát, že ta doba byla taková neuchopitelná a vyblitá. Tuzexové kreace a divoce natužené účesy střídaly normalizační teplákové modely s céčky a nátělníky. Sem tam se objevil i nějaký ten do kůže oděný zbohatlík. A Bobíkovo černobylské strašidlo, tak to byl jedním slovem úlet.

Jaká byla vlastně párty? Nejvíc asi napoví fotogalerie, nicméně mejdan byl tradiční s vícebojem dvojic, kterému jsme se vyhnuli. Bylo tam hodně lidí, které jsem neznal, někteří byli nesympatičtí, ale málem jsme se poprali jen jednou.

text Řízek, fotky Řízek a Kubča

pondělí 19. března 2012

PIŠKOTŮV POHÁR ULOUPILI PIRÁTI

Vybrali jsme osm set korun za startovné a za to jsme objednali rozhánění mraků stíhačkami. Mělo to vydržet po většinu dne, zatáhnout se mělo až v podvečer. A vyšlo to. Druhému ročníku našeho Piškotova poháru tak šéfovalo celodenní slunce, tudíž se všichni spálili. I ti, kteří tipovali, že by FC Forejt letos obhájil vítězství.

Obhajoba se totiž tak úplně nepovedla. Loňský vládce vzpomínkového miniturnaje o třech účastnících narazil na to, že letos bylo týmů nečekaně šest, z toho čtyři lepší než my.

Jen manšaft pana Vodky, věrný svému názvu i jménu předsedy (pan Vodka skutečně existuje), v předvečer turnaje zřejmě předčasně oslavoval, a tak byl poněkud oslaben - a po velkém boji jsme jej nakonec udolali.

Ale o pomyslné vavříny, slávu, skutečný pohár a teplý sekt bojovali jiní. Loni druzí Stodůlecký piráti nakonec naplno využili přesunu turnaje na jejich domácí stadion, čtyři zápasy vyhráli a mohli se radovat.

To taková Koza znezaneřáděná, poslední mužstvo pamatující i pilotní ročník turnaje, zase za pět zápasů nedostala gól. Klobouk dolů! Ve vyrovnané špičce to však stačilo jen na třetí místo.

I když jsem jí nejprve přisoudil omylem místo druhé, což by vadilo málokomu, ale TMK Černejm koním ano, protože oni tím samým omylem skončili třetí. To bylo takové výsledkové faux pas, které mě mrzelo.

A Faux-pas, ti zase skončili čtvrtí. A je to vůbec důležité? Nepochybně ano, ale jsou i podstatnější věci než pořadí v přípravném turnaji, že jo.

Nikdo se nepopral, byť si statečný rozhodčí od zapálených chytráků vyslechl své (jednou i ode mne, omlouvám se). Někteří hráči vytáhli na sluníčko rodiny a přítelkyně, já od každého trochu - navíc za FC Forejt poprvé nastoupil brácha Citrón a nevedl si špatně. Sice po nadějném začátku už jen trefoval tyčky a nadával; ale to je úděl všech našich posil, že je brzy stáhneme do našeho výkonnostního bahna.

Nikdo se snad vážněji nezranil, takové to povinné pánské fňukání a bebíčka nepočítám. A nezbyla nám ani žádná jablka a jen pár sponzorských hygienických mejdlíček s karabinkou, které hráči pro jejich tajuplnost a ne úplně zřejmý smysl překřtili na lubrikační gel.

V bufetu u hřiště měli ucházející pivo a excelentní sekanou, takže jsem si přesun turnaje z Radotína do Stodůlek pochvaloval i já.

Byl to prostě pěkný den, aspoň já jsem si to užil. I když to dlouho vypadalo, že jako pořadatelé nedáme ani góla a skončíme úplně poslední, nakonec jsme (jako jediní z celého turnaje, a to je důležité!) otočili brankami Vlastíka a Marťase nepříznivý průběh a panu Vodkovi po prohře 1:2 zbylo jen pití na žal.

To ve Stodůlkách, tam se určitě slavilo, jestli se Standovi a spol. podařilo tím ledovým sprejem na nakopnuté hnáty šampus zapomenutý v autě ochladit na nějakou rozumnou teplotu...

Díky všem, kteří dorazili. A zejména Vaškovi a Marušce za pomoc.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška, více info na http://www.piskotuvpohar.cz/

pondělí 12. března 2012

PROKOPÁK PŘÍSNĚ TAJNÝ

Nedělní ráno bylo nečekaně kalné, ale slib je slib. Zkontrolujeme nabití našich inteligentních mobilů a do batůžku sypeme mandarinky a polomáčenky. V magických 10:10 na zastávce stepováním odháníme vlezlou zimu a ledový vítr a čekáme na Vávu s Kamilem. Jdeme totiž po zimním spánku poprvé na kešky.

Tedy, zimní spánek zažily jen Holky z marketingu, tedy my. Druhá část našeho, troufám si tvrdit, tradičního týmu nejenže už má konečně i keškařské jméno, ale také dokonce přes čtyřicítku zářezů, oproti ubohým třinácti našim. Ale v Prokopáku, Václaváku mezi pražskými lesoparky a parkolesy, ještě lovit nebyli, takže jsme na tom byli v podstatě stejně.

Autobus nás pod šedivou oblohou vyplivl na Barrandově nedaleko školy, kam jsem chodíval jako dítě. Nikoho to nezajímá, což je zcela v pořádku - objektivně uznávám, že mnohem interesantnější je telefonní budka vycpaná plyšáky a koneckonců i Vávin holý zadek nedbale schovaný za až příliš vypelichaným vysloužilým vánočním stromkem. Za okny paneláků zašustily záclony. Ta dívka nezná stud.

Noříme se do hlubin dosud spícího lesa. Nacházíme bývalou hájovnu, plníme triviální úkoly a Kamil o pár set metrů dál na vyhlídce během několika vteřin odhalí důmyslnou skrýš drobné krabičky, když pod námi v údolí spěchá tmavě červený motorák.

Zdá se, že procházka bude efektivní. Naši přátelé na nás totiž nově machrují výrazy jako mudlodědci, geolidi a geopsi, hovoří o logování, mysterkách a multinách, do deníčku píší TFTC (asi Ten Foťák Taky Chci) a celkově jsou hrozně nabušení. Takže se začínáme cítit trochu jako mezi mými geopříbuznými, tedy poctivě out.

Zkoušíme další nedalekou a patrně ambiciózní prokopskou multinu. Už od začátku mám neblahé tušení, že nás její autor hodlá prohnat kolem obřího vojenského objektu ukrutně tajného významu, který se v prokopských skalách, anebo hluboko pod nimi, ukrývá.

A skutečně je tomu tak. Skryté kamery nám jistě nahlížejí až do útrob - nebo aspoň některým z nás, protože Váva prostě nezná stud -, žiletkový ostnatý drát ti vyšší z nás téměř cítí na temeni a maskovací fólie nad tajemnými vraty určitě nebude pro srandu králíkům.

Je to dlouhé, náročné, ale zajímavé. Fotit je samozřejmě přísně zapovězeno. Cestou ležérně odlovíme jednu tradičku u skalního tunelu (tu nám jinak bystrozraký Kamil blahosklonně nechá, neboť je to krabice jak kráva a je prakticky vidět z cesty), a pak potkáváme zjevně nevojenský objekt, v němž jsou v současnosti podle všech indicií a věrohodných zdrojů dislokovány kozy. Taky jsme snědli "pomrdanč" a z vyhlídky pozorovali dvě věže barrandovského sídliště.

Když nás autor-konspirátor konečně pustí se zamotanými hlavami od všech těch tajností, míříme pomalu k metru. Maruška je zmrzlá a nemluvná, nad námi co minutu brzdí obrovská letadla. Rozvíjím konpiraci o rizicích pádu letounu na strukturu tajného armádního objektu, ale Kamil mě přesvědčuje, že by ani mnohatunové monstrum souboj s masivem skály nevyhrálo. A tak jsem klidnější.

Odskočíme si ještě pro jednu krabičku dolů do malého lomu a nakonec pohoříme u sokolovny v Jinonicích, kde ta schovaná věc prostě není. Doslova není k nalezení. Na rozdíl od metra a tramvají, které nám pak (téměř) precizně navazují. Po mnoha hodinách končíme výlet nečekaně efektivním dvojrodinným nákupem v Bille (to je zase naše doména).

Celkově jsme tedy zase o něco hlouběji zabředli do toho globálního šílenství. Anebo se taky dá říct, že jsme nedělní kocovinu zahnali a zamrazili příjemnou procházkou.

text a fotky Řízek, a taky jedna fotka od Marušky

středa 7. března 2012

FAKANI, TRPASLÍCI, TLUSTÍ LIDÉ A SPARTA

A já jsem se na ten fotbal tak těšil! Chtěl jsem radostí umačkat zástupce šéfredaktora, když mi onehdy donesl dva volňásky na duel Sparty s Plzní. Protože takový mač, to bude něco jako El Clásico, žádné nemotorné okopávání se Slováckem, to bude umění - opera, ne muzikál s vílou, elfem a Landou. Souboj titánů!

Žel, zase jsme jeli pozdě a nebýt ohebnosti dopravních předpisů, stáli bychom v nekonečné frontě v jedné z bočních uliček na Letné ještě dneska. Parkoviště je plné. This is Sparta! Policajti gestikulací posílají auta někam, někam dál. V nich se tísní mladí muži v šálách a válečných barvách, připravení hnát svůj tým mohutným chórem k vítězství nad rivalem. Taky někam dál.

Jedeme na opačnou stranu a odvážně parkujeme někde u staveniště Blanky, dokonce na dohled od Generali Arény. Koukají na nás dva měšťáci, ptám se, jestli je to legální. Odpověď mě odzbrojí, tenhle kus ulice ještě patří k sedmičce a oni jsou ze šestky, takže nic nevědí. Ach jo, pozitivní dojmy z městské policie jsou zase ty tam.

Auto tam necháme, snad se kdyžtak botičce ubrání. Pípá esemeska od bráchy, ptá se, jaký je fotbal. Nevím proč, ale cítím v tom slávistovo škodolibé popíchnutí - když se po pěti minutách po začátku konečně prodereme na bidýlko nad sparťanským kotlem a na obrazovce svítí 0:1, chápu proč.

"Choďte včas, sedněte si, nevidíme," hulákají otrávení lidé kolem za námi. Dezorientovaně si sedáme na betonové schody. V té chvíli se někdo prožene po levém křídle, centruje a šikovný trpaslík válečník Pilař hlavou zvýší na 0:2. Maruška by se mi a té mé Spartě nejspíš s chutí vysmála, jenže má strach - je tu spousta mladých mužů v šálách a ve viditelně špatné náladě, a hlavně jsme strašně vysoko. Jímá ji něco jako závrať.

Najednou se někde na druhém konci stadionu malinkatí rudí hráči dostanou k brance a takovým tím typicky ligovým plácáním sníží. Využíváme výbuchu radosti, naděje, spontaneity a kamarádství a přes asi třicet lidí se probíjíme na naše místa - nic jako naše místa neexistuje, chybí čísla řad a zasedací pořádek nikdo nedodržuje, ale nakonec někde sedíme.

Je nějaká zima a všude kolem jsou nesympatičtí haranti počmáraní barvičkami. Aha, rodinná tribuna. No ale bylo to zadarmo. Fakani za námi pronikavými pištivými hlasy bez ustání skandují hovadiny jako Horváth fuj, Horváth fuj! Neumí hrát fotbal, Plzeňský, do hnoje - ano, tohle je antikoncepce. Chci pryč, ale hra mě fascinuje, zápas má skvělé tempo a atmosféra téměř plného stadionu je úžasná. Až na ty mrňouse, co by potřebovali proplesknout, i když to Šimůnková nemá ráda.

O poločase jsme unešeni a unášeni davem lidí, kteří se potřebují vymočit; zdá se, že projektant stánku s takovým zájmem o pisoáry a kabinky nepočítal. Opět kvůli té mase přijdeme o prvních pár minut, ale tentokrát se nejspíš nic zásadního nestalo. Opouštíme rodinné ochozy, půjčujeme si cizí místa těsně u trávníku. Je tam vidět podstatně hůř, ale zase tam místo uřvaných dětí je jen ožralý debil ve sparťanském kloboučku.

Přicházejí lidé s párky i jakýsi nápor Sparty, ale nic z toho - najednou zase Pilař běží a padá, od nás to vypadá jako jasná penalta (takže to sežral i někdo jiný než chudák rozhodčí, na kterého zeshora házeli ty párky). Ale i Horváth se občas utne, Sparta žije a prahne po vyrovnání.

Pak Maruška propadne naprostému a nečekanému záchvatu smíchu, když plzeňský kapitán přiběhne blíž k tribuně a ukáže nám své mohutné břicho, s nímž by se neztratil ani v osmé hanspaulce - naopak pro mě je nadějné, že i s nepřátelským BMI se může člověk dostat do první ligy. Maruška smíchy slzí a ožralý debil něco pořvává směrem k plzeňským fans.

Pak Mario Holek, jemuž jsme minule vymysleli bezvadnou přezdívku Mario Kluků, předvede blikanec, založí plzeňský protiútok, brankář to taky úplně nevychytá a Plzeň vede 3:1. Debil sklesle sedí a s prázdným výrazem v očích setrvá až do závěrečného hvizdu. Já jsem střízlivý a nemám klobouček, jinak jsme na tom stejně.

Spartě nelze upřít snaha, ale Plzeň je najednou o několik lig jinde. Domácí se nedostanou za půlku. Horváth se rafinovaně plouží po hřišti a zdržuje. Propadám zoufalství, depresi a zimě. Vrcholem zmaru je vymodlený faul těsně před vápnem, kdy sparťané tak dlouho dumají nad tím, jak překonat zeď či brankáře, až prapodivným a naprosto nesmyslným signálem zbaběle rozehrají až někam na půlicí čáru a o míč přijdou. Rozléhá se ohlušující pískot a pár minut před koncem, když by Spartu nezachránilo ani podstatně větší zvíře než střídající Slepička, se ozve mohutné Hřebík ven! This is taky Sparta.

Konečně je konec. Frustrovaný táhnu ženu pryč k autu, které nemá botu, a aspoň tohle mě těší. Jedeme pryč, na večeři do restaurace, kde mě dodělali novým ovocným pseudopivem z Prazdroje, fakt hnůj. Plzeňští neznají slitování.

text Řízek, ilustrační foto taky Řízek

(Vysvětlení k fotografii: Pepana by na stadion sice nevpustili, ale pak se tvářil, jako že aspoň při focení nesmí chybět.)

neděle 4. března 2012

MILHAUZOVA POBŘEŽNÍ HLÍDKA

 Neměl jsem v sobotu v osm ráno nic na práci - znáte to, vstanete si o víkendu tak ze zvyku v sedm, nevíte coby, tak si řeknete, že se podíváte do práce. Odpoledne bude teplo, tak jsem si řekl, že pojedu na kole, dokud je ještě ranní umrzlá rosa.

Začnu reklamou na nový díl cyklostezky z Braníka do Modřan, přímo po břehu Vltavy. Potkáte bagříky, Ukrajince a ceduli zákaz vstupu, kterou všichni zařadili do ignore-listu, tak jsem se společensky připojil.

Cesta je díky novému asfaltu republikovým unikátem, čili je vhodná i pro silniční kola, která na českých silnicích a chodnících s láskyplně namalovanou značkou cyklisty mají jinak asi velice dlouhou životnost, viděl bych ji tak na osmičku posléze ležatou.

Cesta je to adrenalinová, poněvadž ještě nejsou nainstalovány sítě podél golfového hřiště. Magistrát či osoba zodpovědná sa jistě včil stydí. Nicméně i přes lehce přehlédnutelný nádech nihilismu je to cesta romantická a po dokončení bude jistě příjemnou změnou, oproti industriálnější částí vedenou cestou současnou.

Na Přístavišti se flákalo pár policistů fotících kachny. Nic, co by člověka překvapilo či zaujalo. Když však připlouvala i policejní bárka, začal jsem mít pocit, že možná nepůjde jen o sobotní dýchánek zašívajících se strážníků. Všiml jsem si ležící osoby, která vypadala tak trochu, jako že dýchánek už nerozdýchá. Když přišli strážníci s černým pytlem, začalo to vypadat, že opravdu o piknik asi nepůjde. Začal jsem si připadat trochu jako v americkém seriálu typu CSI Přístaviště.

Všechno šlo rychle, precizně, foťáky ověnčené několika blesky, kufříky forenzních doplňků, dobře vypadající a slušně oblečení vyšetřovatelé. Bylo vidět, jak jsou zkušení, jeden odkryl osobu ve "spacáku", hned znovu zakryl, pokrčil rameny a fotil kachničky. Jednoznačně mluvili tajným policejním kódem, jelikož se bavili o kafi, o tom, co bylo včera a jak je na houby, že tam musí čekat na nějakýho blbečka.

Rybář o pár metrů vedle se nezalekl, s vidinou obdobného úlovku poctivě čekal s prutem v ruce a nervózními prstíky na navijáku. Flákající se strážníci si ovšem nevšimli neomalených labutí na břehu. Vydal jsem se k nim na výslech. Viditelně něco zatajovaly.

"Přiznej se, nebuď labuť!" pravil jsem zostra. Labuť zasyčela. Za ní se čistila druhá, nepochybně komplic zbavující se důkazů. Nemusím být policejní psychoveterinolog, abych viděl jasné znaky poukazující na podezřelé chování. Strážníky však jasně více zaujaly kachny, je fakt, že ty se tam taky seskupovaly jak nějaký gang. Uvidíme, kam vyšetřování povede dále. Jen aby labuť nemigrovala.

Cestu zakončím drive-inem na náplavce. Musím říci, že oproti loňským čtvrtečním trhům bylo množství stánků na farmářském trhu mnohem vyšší. Ovšem k půl deváté, kdy se stánky ještě částečně budovaly, bylo označení drive-in docela přesné, jelikož dodávkáři se vždy zastavili v uličce mezi prodejci. Zvlášť ten mrak čmoudu ze studených aut jako ochutnávka zdarma byl vážně vábný. Měl jsem už v této fázi to štěstí pospíchat, takže jsem ušetřil.

V práci jsem otevřel návštěvě a obdržel láskyplná slova Představoval jsem si to tu z fotek trochu jinak, ale to jsou holt fotky a realita. Na mou odpověď Tak snad se vám tu bude i přesto líbit se mi nedostalo reakce. Tak to mám rád.

text a fotky Milhauz

čtvrtek 1. března 2012

MUSÍTE TO OBEJÍT!

Opět jsme byli běhat a opět jsem byl jediný, kdo byl oblečený normálně. Namísto elasťáků si Řízek vzal zelené funkční spodky a přes ně trenky, takže vypadal, jako kdyby chtěl na vánoční besídce hrát hokejistu. Tolik krátké zpravodajství běžecké módní policie.

Byli jsme jen dva. Vyběhli jsme ze Zbraslavi podél Vltavy. Protože na asfaltové cestičce běhaly, jezdily a bruslily mraky lidí, běžkyním prosvítaly kalhotky a ambiciózní běžci nás předbíhali, rozhodl jsem se strhnout volant směrem k řece a pokračovat mimo mainstream po punkové pěšince.

Superbažant.
Cestička to byla fajn, dokud jsme se neocitli ve vodní pasti Modřanských lagun. Nevěděli jsme, co si počít. Řízkova navigace v telefonu marně přepočítávala trasu, aby nás vysvobodila z té šlamastiky, a my už se pomalu chystali vypálit světlici, kterou by snad zahlédnul nějaký záchranný člun v nedalekém přístavišti.

Pak nás ale zpozorovala Ona. Zrovna venčila psa na asfaltové cestičce, ze které jsme před několika minutami neprozřetelně seběhli, když uviděla dva nešťastníky v pasti. Hrdinně nás navigovala: "Musíte se vrátit kousek zpátky!". Když jsme ji tak docela neposlechli a začali jsme zkoumat led, jestli by to nešlo na břeh přejít, znovu hrdinka zakročila: "Musíte se vrátit ještě kousek zpátky!" Za své životy vděčíme této neznámé paní.

Kmotra liška.
Pokračovali jsme přes Most inteligence do Malé Chuchle, vyběhli jsme prďáckej prďák do zoo, kde byly lišky, hezcí Bažanti a tuctové bažantice, veverky a výr velký a sova pálená, latinsky Tyto alba, slovensky Tyto albumy, plzeňsky Tuta alba. Prohlédli jsme si zvířátka, vyběhli do Slivence, našli jsme pěknou vyhlídku nad Radotínem a se 17 km v nohách jsme se před sokolovnou rozloučili.

text Milan, mobilní fotky Řízek