NEBĚHEJ!

Neběhej! ozval se z hlubiny za mnou mohutný hlas. Zpozorněl jsem, zda to není nějaká reakce na můj nepodařený maraton včetně návodu, jak se toho příště vyvarovat, jenže ve skutečnosti jen nějaká paní na eskalátorech ve vídeňském metru česky napomínala rozjívené dítě a moje dojemné pajdání jí bylo volné a tak to má být.

Můj maratonský výlet má společného jmenovatele: byl jsem během své krátké cesty za bolavými zážitky několikrát ve špatný čas na špatném místě. Respektive to špatné místo dominovalo, čert vem čas.

Skvěle jsem si třeba koupil místenku tak, že jsem pět hodin seděl proti směru jízdy na jediném sedadle bez zásuvky a především bez žaluzie proti sluníčku, které mě docela solidně opékalo. Nicméně zas je to vlastně příprava na závod. Sice slibují, že bude pod mrakem, ale já je znám.

Co se mi nepovedlo ještě víc, byl hotel. Na Bookingu měl sice slušné hodnocení a strategickou polohu u hlavní silnice, z níž se bude zítra startovat, jen asi o kilometr blíže centru, akorát mi nikdo neřekl, že budu bydlet ve špeluňce v přízemí s oknem přímo na onu dálnici, křížící se zde s jinou bezmála dálnicí. Zároveň podél ní vedl celkem využívaný chodník, jak se později ukázalo, od hospody nebo nejspíš plejády hospod.




Předposlední špatné místo bylo ve startovním poli. Číslo 3990 mě kupodivu poslalo do prvního koridoru mezi běžce aspirující na čas třeba i pod tři hodiny. Tam jsem se, přiznejme si to, minimálně pro tentokrát octl neprávem.

A to počasí: být v Praze, v klidu si spokojeně moknu. Takhle mě a mně podobné čeká razantní probuzení z váhavého jara v podobě dvaceti stupňů a sluníčka. Houby pod mrakem. Spálím si hlavu, ale to není to nejhorší.

Nejhorší je před závodem nespat. Moje premisa, že dálnici přece zavřou, když tam hned ráno startuje maraton pro bambilion lidí a musejí jim tam přivézt kamiony, do kterých si závodníci dávají věci, nebyla správná, respektive ano, zavřeli ji, ale asi v šest. Přesto jsem předpisově usnul, možná dříve, než doma Maruška uspala nezmara Hedu.

No jo, ale mně se zdál sen. Mám za chvíli startovat na maratonu, jenže to nestíhám, protože se k místu startu brodím kalnou vodou, mám ji až po ramena. Bude to těsné, třeba na mě počkají, říkám si v tom snu, ale odpovídám si v snu, že se přece nemůže na nikoho čekat, vždyť je to velký závod.

Nevím, jak by to dopadlo, protože jsem se v jednu probudil asi v důsledku nočního troubení tiráku nebo nějakého veselého návratu z restaurace. Měl jsem sucho v krku, tak jsem se napil a chtěl pokračovat v napínavém snění, jenže ono to nešlo.

Sem tam za tenkým sklem projelo auto, sem tam prošel ožrala, ale gros se odehrávalo v mé, zatím ještě nespálené hlavě. Byl jsem na špatném místě v ní.


Nešla vypnout. Malovala varianty průběhu závodu, ale zdaleka nejen to, promyslel jsem celou řadu pracovních i rodinných věcí, aniž bych chtěl, zbytek byl jen nějaký sled obrazů a asociací, který nedával smysl a měl jediný cíl: abych nespal, a šest set sedmdesátkrát jsem se při tom otočil z levého boku na pravý a zpět.

Jsem nervák, vím to o sobě a asi se to s věkem nelepší, před dlouhým závodem jako i před čímkoli, co ostře vybočuje z komfortní zóny, si rád (?) přehrávám, jaké to bude, nejlépe ve všech možných i nemožných variantách, ale tohle bylo i na mě extrémní. Do toho ššš! osobák - vrrrrum! motorka - něco veselého v němčině s vágní artikulací a pořád dokola.

Někdy po druhé hodině mi došla trpělivost a na recepci jsem žádal o jiný pokoj anebo aspoň o špunty do uší. Pán se zatvářil účastně, ale je plno, výměna leda zítra (tak dík). Špunty nemají.

Vrátil jsem se zpátky a dál neúspěšně bojoval na trati spánku. Nevyvíjelo se to dobře. Vlastně se to nevyvinulo nijak. Do tohoto hotelu a do této hlavy prosím už příště ne.

Ze setrvačnosti jsem nastavil budík, který jsem zas ráno v šest bez využití vypnul. Nevím ani, jak dopadl ten sen, jestli jsem se včas přebrodil, protože jsem už neusnul. V přestrojení za zombii jsem se dovlekl na celkem odpornou, ale potřebnou snídani. Mohl jsem působit dojmem, že jsem právě doběhl maraton.

Možná by bylo rozumnější kapitulovat a jít místo závodu třeba na nějakou výstavu.

Na druhou stranu, odkdy dělám rozumné věci? A navíc by ty všechny varianty závodu, které jsem tak pracně v noci vymyslel, přišly vniveč.

----

Na startu se rojili odpočatí lidé, soustředění na svůj výkon, na který poctivě trénovali. Sluníčko už krásně svítilo a tak nějak tuším, že ho ve druhé půlce závodu budu nenávidět. Ostatně spolu strávíme víc času, než bychom oba chtěli.

Ale čert vem čas, jsem v cíli.

text Řízek, foto pán a Ř.

TRYSK

„Konec týdne proprší, meteorologové varují přes zvednutím hladiny řek,“ stálo ve zpravodajské SMS, která mi pípla na mobilu, když jsme ve čtvrtek vyjížděli na výlet do Karlových Varů. 

No problem, řeknete si. Vždyť budou jen ve wellness, na procedurách a jíst a pít. 

To bychom samozřejmě rádi, ale už nějaký ten pátek nám dělá společnost Heda, která při příjezdu na místo činu ostentativně prohlásí: „Já nechci do Karlových Varů.“ Ve svém věku má skloňování vskutku pod kontrolou, což se například o vylučování stále říct nedá. Takže alespoň trochu nás ta věta potěšila, zatímco na sklo auta začaly dopadat první dešťové kapky.

Vary jsou pěkné, pořád dost ruské, ale na to vám dá zapomenout teplá oplatka. Bydlíme v hotelu, který byl v roce 97 určitě nóbl. Heda má přistýlku, což bere jako důkaz toho, že už je „velká holka“. 

Baví ji hotelový výtah, na snídaních a večeřích se chová tak, že by měla doživotní zákaz vstupu do Marthy‘s Kitchen. Přemítám, jestli by ho tam neměly mít i ty Rusky, které si ládují kabelky jídlem od snídaně.

Vyrážíme lanovkou na rozhlednu, což je zážitek. Dítě se navíc obstojně unaví, když se rozhodne šlapat nekonečný počet schodů po svých. Prší trochu víc, tak se schováváme v podnikatelském záměru s názvem Motýlí farma. Po zaplacení několika stovek zjišťujeme, že Heda motýle nesnáší (strhnu ti to v patnácti z kapesného, holčičko) a dáme se na ústup. 

Neprší a Lukáš zavelí, že druhá část dne bude o vláčku a cestě na zámek Bečov nad Teplou. U dětského publika to má docela úspěch, dokonce nerozbije relikviář svatého Maura (a i kdyby, naštěstí je to jen kopie).

Jeden by čekal, že dítě bude po celodenním dobrodružství znavené, ale Heda místo toho popadne pítko a míří na „vody“, jak říká teplým pramenům, a následně se opakovaně kochá „Tryskem“, což je v miminovštině název pro Vřídlo.

Už je to dlouhý, tudíž otec použije pár donucovacích chvatů, aby část rodiny nasměroval do hotelu, kde strašně unavená Heda usíná „už“ v půl 10.

Uteču před uspáváním do sauny, kde sedím s ruskou rodinou, jejíž členové mají plavky a ač prý žijí ve Státech, zanechávají saunu i mé povědomí o té národnosti v neutěšeném stavu.

Je den odjezdu a konečně prší. Heda na motorce ještě naposled objíždí vybrané vody a dvakrát se loučí s Tryskem a ptá se mě, proč jí taky nemává.

text Maruška, fotky Řízek

VYROVNÁNO

Chodím na zápasy, i když vím, že můj přínos týmu už je jen symbolický. Symbolizuju totiž duši FC Forejt z doby před víc než dvaceti lety. Tehdy se žvanění o vlastním fotbalovém týmu stalo skutečností, když jsem si odkudsi z Hloubětína vezl krabici s velice odpornými dresy a ze Strašnic obálku s rozpisem utkání a mohli jsme začít. Myslím, že mě ostatně větší část mužstva považuje za nedotknutelný talisman, což má tu výhodu, že na talisman se neřve. To by sis mohl zkusit!

Nicméně v jedné dovednosti oproti mladším a talentovanějším kolegům přece jen vynikám: pamatuju si, co pozoruhodného jsme v hanspaulce zažili, protože jsem u toho zpravidla byl. 

Takže skoro před 20 lety, na konci května 2003, jsme v nejnižší lize narazili na tým Banda gayů. Dnes by to už asi jako humor neprošlo, ale tehdy byly mantinely volnější, byly-li vůbec nějaké, a tak jsme se celkem smáli, když proti nám nastoupili borci v růžových tričkách, na nichž měli fixkou dopsané jmenovky v podobě zdrobnělin - třeba Svobůdka, Nováček atd. Smát jsme se přestali, když jsme zjistili, že "gayové" dorazili jen čtyři (procenta, hahaha). Věděli jsme totiž, že přesilovku hrát neumíme a že takové zápasy plodí (mnou) nezapomenutelné ostudy. 

Tehdy ale bylo všechno jinak. Po nervózním začátku jsme rychle dali pár gólů, pak sice ve druhé půlce jejich brankář a zároveň nejlepší hráč snížil na 1:4, ale poté jsme se konečně rozjeli a mužstvo, které se snad za další sezonu rozpadlo, jsme přejeli 11:1. Vůbec na tom nezáleží, ale nikdy jsme nevyhráli výrazněji (naopak rekordní prohru máme ještě krutější - 1:16). Jediný, kdo v zápase neskóroval, jsem byl pravděpodobně já coby (tehdy a dalších mnoho let) brankář. Góly tehdy dali: 4× Jiřina, 3×Piškot, 2×Rádoš, Zdeno, Václav. 

Letos to byl v sedmé lize jiný příběh.

Třikrát za sebou jsme prohráli, což není úplně zdařilý vstup do jarní části soutěže. Ostatně i před zimní pauzou jsme vlastně třikrát za sebou prohráli, navzdory čemuž se nám nakonec podařilo dost podivně postoupit. Nevelkou formu našeho malofotbalového týmu podtrhuje poslední, deváté místo na Piškotově poháru. 

Před čtvrtým zápasem jsme se zkrátka necítili příliš jako favorité. Hlavně potom, co jsme v minulém kole hráli i na naše poměry opravdu mimořádně strašně.

Hráli jsme s mužstvem Sváteční manšaft, které nepochybně bylo favoritem, neboť jsme byli poslední. Brzy jsme se ujali vedení - sledoval jsem to ze střídačky, byl to prudký a přesný aut, na který si naběhl náš celkem nový obránce Venca. Druhou branku jsem mohl dát já, ale to by mě musel Filip z rohu trefit nějak lépe, nebo já si lépe stoupnout. 

Dost často na mě Matyáš starší (který do týmu přišel jen pár let po začátku, takže si na mě dovolit může) řve, abych včas přihrával a nedrbal to. Myslel jsem na to a nezištně našel o generaci mladšího volného Fílu, synovce legendárního Péti Forejta, a vedli jsme 2:0. Když jsme do přestávky zvýšili už na 4:0, musel jsem upozornit kolegy, že i tohle, jak historie napovídá, umíme zkonit. Navíc výsledek ne zcela odpovídal průběhu: soupeři se do zakončení dostávali rozhodně častěji než jen svátečně.

Ve druhém poločase mi jich začalo být brzo líto. Zatímco jejich šance pochytal náš gólman Milan i s nasazením všech (i těch bolestivých) periferií, nám tam začalo padat tak nějak všechno. Je tedy pravda, že jsme konečně hráli dobře. Nejen symbolicky, ale i doopravdy jsem se na tom podílel i já, a to pravděpodobně nejošklivějším gólem zápasu: dorážkou zblízka kolenem na 8:0. Naopak krásně se trefil hlavou kapitán Matyáš mladší po krásném výkopu, který zase dal vzpomenout na nechvalně proslulou taktiku dlouhých míčů od brankáře, jež nám vydržela mnoho let. 

Na dostřel od Bandy gayů jsme se dostali v předposlední minutě. Po gólu na 10:1 střídal zraněný brankář, na jeho místo si stoupl jeho spoluhráč. Než si stihl nandat rukavice, náš nejlepší střelec Filip hned po rozehrávce zakončil skóre na 11:1. (Aspoň jeden gól dali všichni až na Dana a na brankáře Milana).

A kdybych tam nebyl, nikdo neví, že jsme vyrovnali rekord. Takže je potřeba, abych chodil dál. Smůla, kluci (a Maruško).

text Řízek, foto kdosi

NÁKLAĎÁK

Rozhlédl jsem se po gastronomické sekci obchodního domu a napadl mě bezvadný fór ve stylu takzvaných boomerů, což podle všeho jsem: vlézt do Šmaku české kuchyně a dát si tam náklaďák, když už jsem dnes bez osobáku. Musím si pospíšit, protože zanedlouho bude při podobných žertech naše dcera protáčet panenky.

Ale pak mi to tam připadalo celkově hnusné a dal jsem si místo toho u Libanonců musaku. A pak v Tchibu dortík, tři koblížky a kapučíno. Na žal.

Pražský půlmaraton měl být takovým testem mé formy a konzistence před dvojnásobnou vzdáleností. Maraton běžím ve Vídni už za tři týdny, a třebaže si na osobní rekord a na čas ke třem hodinám nevěřím, aspoň bych to zas jednou rád nějak důstojně dokončil, ne jako loni v Praze.

A věděl jsem, proč se mi nechtělo: ukáže se naplno, že moje forma není valná. Bylo mi předem celkem jasné, že pak budu zklamaný sedět nad plastovým tácem v obchodním centru a přemítat, kde všude se stala chyba.

V počasí to nebylo, protože prakticky všem ostatním kolegům z týmu přivál silný jihozápadní vítr osobní rekordy. Asi to bylo spíš v nohách. 

Pustili jsme se do toho. Na startu jsem našel Davida, který slezl z gauče a s nímž mě pojí společný nejrychlejší privátní půlmaraton – dva dny po Hedině narození (do porodnice jsem pro holky přijel pozdě, zato v euforii) jsme spolu bez nějakého velkého trápení běželi podél Vltavy za 1:27. Proč by to nemohlo jít dnes stejně, ba i rychleji?

První třetina byla vlastně celkem fajn. Když pomineme to, že trať je prakticky stejná jako ta maratonská minus všechna hezká místa a že ta elektrizující atmosféra byla fakt jen ve fantaziích moderátora, nějak to utíkalo. Drželi jsme se docela blízko našeho rekordního pokusu a ani to moc nebolelo. 

David má tu zvláštní vlastnost, že když běží, rukama plave. A pak, že ve třetině půlmaratonu musí jít čůrat - zrovna to se mu stalo minule! Krátce poté, co na Strakonické odběhl, mi začal odplouvat i osobní rekord. 

Tady se přece mělo začít zrychlovat, protože vítr měl pomáhat, měl jsem se stát lidskou plachetnicí, ale ono ne. Nepomohl ani gel, který jsem před startem vysomroval od kolegy Honzy B. (1:18), ani rozklus a rovinky s Luckou (1:24) a Tádou (1:15), prostě se to (já) začalo nějak sypat. Dohnal mě nejdřív David, protože nasadil kraul a spěchá zpátky na svůj gauč, a pak kousek před Libeňským mostem i vodiči na 1:30. To byla sice rána pro moje ego, na druhou stranu se s nimi běželo dobře. 

Než mi tedy před Husákovým tichem utekli, jak David, tak smečka kolem vodičů. Konečně přišel ten vítr, jak před ním varovaly rosničky, a oddělil mě od ostatních spěchajících pro medaile za účast. Je pozoruhodné, jak rychle se člověk při takto pomalém pohybu dokáže propadnout (do beznaděje). Dva kilometry k poslednímu krátkému výletu na levý břeh Vltavy byly nekonečné a způsobily, že jsem se v cíli objevil až v čase 1:30:01. Když jsem konečně došel do stanu, kde jsme měli s týmem zázemí, octl jsem se mezi samými vysmátými lidmi jásajícími nad novými osobními rekordy. Já jim to samozřejmě přeju, ale...

Za tři týdny to bude každopádně jiná story. Minimálně v tom, že kolem mě nikdo jásat nebude. Respektive pokud ano, nebudu jim rozumět, neboť do Vídně jedu sám, žádná výprava krajanů se nechystá. A pak půjdu do nějakého Šmaku rakouské kuchyně a dám si na žal řízek a sachr. Místo osobáku mě pak čeká rychlík do Prahy. Haha.

text Řízek, foto Karel