IMERZIVNÍ JABLONĚ

I takové dny v životě - jinak velmi vyrovnaného, zkušeného a se vším smířeného - muže jednou přijdou a neklepají dvakrát. Doposud vidím svou milovanou ženu, jak vchází do dveří a ve spěchu spojeném s chaosem sobě vlastním mi oznamuje:"Miláčku, jdeš s námi na imerzivní divadlo?". Ten otazník si samozřejmě můžete odmyslet, nebyl nijak výrazně důležitý stejně jako jiné otazníky v jejích dalších, čistě oznamovacích větách.

Mé skromné nadšení dávám najevo za ta léta naučeným úsměvem a nepřítomným, leč souhlasným zamručením.

V den D se kolem sedmé večer scházíme s druhým párem před na první pohled architektonicky zajímavým počinem, mnou odhadnutým a zasazeným někam do prosperujícího období první republiky.

Spatřuji strohou, nijak výrazně opečovávanou zahradu, ačkoliv plně postačující svému účelu. Poté vcházíme bočním vchodem po schodech dolů, kde odkládáme svrchní šatstvo.

Ach, ano, zapomněl jsem zmínit člověka ležícího na zádech, ostentativně dávajícího najevo svůj hluboký spánek s lehkým sklonem k chronické apnoe, na pravé straně chodby před šatnou. Pravděpodobně se jedná o rekvizitu a nedílnou součást celého vystoupení. Pokud ne, tímto se dotyčnému návštěvníkovi hluboce omlouvám.

Následně vcházíme do velmi netradičně a velkoryse řešeného mezonetového prostoru, dříve sloužícímu pravděpodobně jako společenská místnost s tanečním sálem a vchodem na užší, ale o to delší terasu s výhledem na zahradu a hlavní vchod.

Ihned po vstupu do tohoto prostoru se nám nabídne pohled na desítky metrů čtverečních plochy, která je funkčně rozdělena do několika homogenních celků dávajících naprostý smysl.

K nevýslovné radosti mé drahé ženy je zde i bar, kde mají červené a bílé víno, taktéž prosecco, jakožto i další neméně podstatné položky nápojového lístku pro případ, že zpět budete řídit.

Osazenstva dnešního představení pomalu přibývá, většina přítomných je opravdu vkusně a dobově ustrojena, těžko je tedy rozeznat od účinkujících, avšak až na Natašu Ivanovnu, kterou vzhledem k objemu prostoru, které její tělo okupuje, shledávám nepřehlédnutelnou a taktéž nezapomenutelnou, ale o tom snad až později.

Na nesmlouvavý a léty prověřený signál mé drahé ženy objednávám dvojku bílého a pomalu procházíme celou vilou od mezzaninu až po druhé nadzemní patro. Pokoje jsou jednoduše, ale dobově zařízeny a dýchají atmosférou těch dávno minulých let, mně tak silně připomínajících Saturnina.

Poslední patro, které se skládá ze dvou menších pokojů, je věnováno neveselé historii této stavby a taktéž snad ještě neveselejším osudům původních majitelů.

Až zde dnešnímu člověku dochází, jak tenká byla hranice mezi blahobytem a lidským utrpením v podobě druhé světové války, kterou vzápětí střídá více jak 40 let komunismu s lehkým světlem na konci tunelu, které přinesla sametová revoluce.

Mé rozjímání o tatíčku Masarykovi, prezidentu Benešovi, generálu Eliášovi a všech těch černobílých filmech s Vlastou Burianem ukončuje muž menší postavy, který energicky vchází a žádá všechny přítomné, aby se dostavili do toho úžasného prostoru v přízemí, kde na nás již netrpělivě čekají všichni ti, jež pořádají dnešní večer.

Scházíme úzkým centrálním točitým schodištěm, které se jasným poměrem společně s nevhodně zvolenou obuví a velikostí mé nohy podílí na neustupujících křečích lýtkového svalstva v obou nohách.

Všem účastníkům je představena celá skupina aktérů detektivní inscenace, kteří následně jdou a volně konverzují, s kým je zrovna napadne, s intonací a žargonem 30. let minulého století.

Příběh je relativně propracovaný a celý děj se vám doslova odehrává přímo před očima. Můžete za jednotlivými herci chodit po celé vile, a když je vhodná doba, vést s nimi i dialog. Avšak nezapomeňte se prosím nejdříve řádně představit, a to včetně všech titulů!

Celkový počet postav je dle mého názoru na hranici udržitelnosti v paměti průměrného diváka detektivek, pro mě ovšem jen do té doby, než dramaturgie zahraje svůj prim v podobě časových prostřihů. V tuto chvíli se mi toto detektivní puzzle začíná rozpadat. Víno střídá káva a možnost jít za Natašou Ivanovnou na terasu, kde vyslechnu zajímavý dialog linoucí se z terasy ve druhém patře, jenž je pravděpodobně klíčový k pochopení samotného příběhu.

Nataša Ivanovna si energicky zapaluje cigaretu, a ačkoliv jsme na terase skoro sami, nevypadává z role, ba naopak mne utvrzuje v tom, že zde příroda na hereckém talentu nešetřila.

Pohyb po celé vile je v době představení de facto neomezený, tudíž můžete být, kde chcete, a věnovat se čemukoliv, co vás zajímá. Někteří přijeli jen za tím jedním, a to je jako první zjistit, kdo a proč ukradl sošku nazvanou Dům v jabloních, tudíž zmateně pobíhají po celé vile pronásledujíce všechny herce naráz. Obzvláště točité schodiště je místem mnoha zajímavých situací a střetů. Jiní konverzují a popíjí v blízkosti místního baru, případně chodí kouřit na jednu z teras, kde při troše štěstí vyslechnou zajímavé historky týkající se celého příběhu.

Několikrát za celé představení se ozve gong a všichni herci doslova ztuhnou na místě a v póze, kde je toto zvukové znamení zastihlo. Ano, správně, to jsou ty časové prostřihy, které mě osobně lehce mátly.

V průběhu inscenace se dostanete i na zahradu, kde se odehrává nejedna důležitá scéna. Příběh je taktéž vhodně doplněn dobovým tiskem, který má dokreslit charakter a povahy jednotlivých postav.

Po více jak 120 minutách se pomalu dostáváme ke konci celého dramatu. Nervozita a chaos těch, kteří přijeli odhalit příběh zloděje sošky, eskaluje na nejvyšší úroveň, nevědí, kam dříve... Já zachovávám stoický klid a objednávám čtvrtou dvojku vína, jelikož naše parta má již jasno.

Děkovačka, potlesk, několikanásobný příchod a odchod herců. Opouštíme vilu právníka Winternitze, kterou pro něj a jeho rodinu navrhli Adolf Loos a Karel Lhota a jež byla vystavěna mezi lety 1931 a 1932 a v níž právníkova rodina žila do roku 1941.

Má vrozená skepse z podobných představení je ta tam a sám pro sebe si říkám: "Sem musíš znova!". Má drahá žena jako by tušila, kudy se ubírají mé momentální mozkové pochody, a neváhá s hodnotící otázkou, kde tentokrát má otazník právo na svoje místo na konci věty.

Souhlasně přikyvuji a uznale pozvedám obočí nad organizací celého představení a jeho citlivého zasazení do objektu více než vhodného.

text Petr Kop, foto manželé Kopovi

POLEZ, VOLE

"No jasně. A ty sis ty boty koupil a hned jsi v nich běžel ten závod," skočil mi Vašek do řeči. Nezlobil jsem se na něj; když spolu chodíme běhat po Vyšehradě, obvykle vyprávím ještě rozvláčněji než běžně, protože dělám mezi větami dramatické pauzy, abych se nadechl a aby mi v nich Václav mohl skočit do řeči.

"Typickej ty. Kdybych ti teď řekl: Kupuju si rack, tak si ho hned taky koupíš a jsi šťastnej, že ho máš." Nekoupím, nevím, co je rack, chabě jsem zaprotestoval. "To je taková skříň," vysvětlil mi a pokračoval v počítačově datových termínech a já jsem ho přestal poslouchat a začal přemýšlet, jestli náhodou vlastně nepotřebuju rack.

Začali jsme chodit na tréninky na pravý atletický ovál s rychlíky z SK Babice, kteří se přes zimu chystají na jarní maratony. Vyhlížejí osobní rekordy. Rovněž pořádají patrně nejhezčí zimní kros, Trailovou Závist, a jelikož jeden z nich shodou okolností bydlí o patro výš, dohodli jsme se, že na start pojedeme spolu.

Zatím tomu chybí zápletka, ale brzo se dostaví, protože soused Táda, který nejen běhá, ale pracuje jako prodavač běžeckých bot, mi ještě v předvečer závodu napsal, že si (sám od sebe) kupuje novou terénní obuv, protože to tam bude hodně klouzat. Jak Vašek správně vytušil, hned jsem zatoužil po nové náplni do botníku, ba spíš jsem vzhledem k té avizované kluzkosti považoval za nutné ji mít.

Do Zvole se mnou tedy kromě mého nového kamaráda cestovala i jeho sestřenice a dvě krabice s botami, obě pro mě. I když jsme si napsali, že si je samozřejmě nemusím kupovat, oběma nám to bylo jasné. I když v učebnicích běhu je hned za předmluvou a povinným debilním motivačním citátem napsáno, že experimentovat s čímkoli - zejména s obuví - se při závodění nevyplácí. Lepší je držet se vyzkoušeného.

Byla hrozná zima. Závist už znám určitě víc jak své boty, takže jsem se skoro nenechal vybláznit splašeným davem uhánějícím na prvních třech kilometrech tempem hluboko pod čtyři minuty. Klusal jsem po zmrzlé zemi někde daleko za Radomírem (exkolegou z Aktuálně) a pravděpodobně i za Tádou a za celou plejádou babických běžců.

Bylo mi to celkem jedno, protože jsem věděl, že se sedmnáctikilometrový závod dělí na dvě poloviny - první je hezčí, druhá zase těžší. První dva kopce jsou tedy ještě sklonově přijatelné a zároveň malebné; zmrzlé listí vydává zvuky, jako když se na večírku cestou na záchod rozšlápne křupka spadlá pod stůl, běží se potokem, přeskakují se k(a)meny a je k nevíře, že něco takového je tak dovedně schované v podstatě pod nosem Prahy a nikdo o tom neví. Chybí jen ta puma, která se tu občas toulává.

Pak se seběhne až k zoo nedaleko od Zbraslavi. Tou dobou už mám odřené paty a puchýř na palci. Veškerá sranda končí ve chvíli, kdy mineme aromatický výběh divokých čuníků a začne řehole rozdělená na tři kapitoly.

První kapitola vypráví o krpálu na hradiště. Na úpatí mě předbíhá nějaká paní a moje ješitnost nejdřív protestuje, ale pak ji umlčí odevzdanost, avšak krátce poté podle úplně stejných bot, které mi v tu samou chvíli odírají chodidla i nárty, poznávám sousedovy paty. Z nejvyššího místa se padá znovu až k řece, jsem méně opatrný než kolega, a tak nad ním mám najednou navrch. Třebaže jsme úplně vespod a začíná druhý důkladný kopec, respektive pochodové cvičení. A pak po skále zase dolů.

Finále obstarají takzvané červené serpentiny. Nejmírnější, ale vzhledem k nakumulované únavě jediné stoupání, které se blíží k nekonečnu. "Polez, vole," říkám si, pak přijde pole, Zvole a cíl. Do drůbežího vývaru bych si nejradši lehl, celý se klepu a v žádném případě tu nemohu čekat na tombolu. Mám krvavé nohy, takže ani nemůžu chodit, tím méně běhat. Ale ty boty jsou krásné.

Tadeáš sice doběhl až chvilku po mně, avšak má důvod k radosti - v tombole vyhrál batoh v přepočtu za tři tisíce. Když o tom tak přemýšlím, taky by se mi hodil.

text Řízek, foto Běhej srdcem

ČERT MUSÍ ZA DVEŘE

Jednou to praskne. Těm dětem prostě dojde, že nenadálá návštěva tří lidí - statného šedesátníka, blonďaté mladé ženy a jednoho možná ještě trochu umouněného muže - je přeci jen poněkud nápadná, když ve stejné podobě opakuje každoročně, a mohla by čistě teoreticky mít souvislost s mikulášskou nadílkou, jež před pár minutami skončila.

Ale dojde jim to nejdříve příští rok. Teď se ještě můžeme v klidu a s nepředstíraným zájmem vyptávat, co že měl ten Mikuláš na sobě, zda neměl děravou čepici, zda byl anděl krásný (jak se od anděla tak nějak stereotypně očekává), jestli čert byl opravdu tak strašlivý, řinčel zrezivělým řetězem a na hlavě mu plály rudé kadeře, z nich trčela dvojice rohů. Všechno nám to jeden přes druhého vyprávějí. A můžeme pít víno a jíst guláš a okázale litovat, že jsme se zdrželi a toho Mikuláše zase (stejně jako loni a předloni) těsně neviděli.

Jsme neziskový tým, nelepíme inzeráty na kandelábry, protože obsluhujeme jen vybrané dětné kamarády a příbuzné. Anděl s čertem si dali sraz v redakci a společně jedou tramvají devítkou a budí mírný rozruch. Povídají si o tom, co bylo v práci, občas kouknou na mobily. Drží se za jízdy tyče a při brzdění trochu vlají, jako všechny normální lidi i fiktivní postavy. "Čerte, tady vám asi něco upadlo," podává mi paní ocas, který jsem vytrousil.

Před bytovkou parkuje Mikuláš. Má bílé nebeské auto s náhonem na všechna čtyři kola, protože cesty tam nahoře stojí za starou bačkoru. U nás v pekle to ale není o moc lepší. Do domu nás pouští starší dáma a můj otec si na ni testuje svou mikulášskou dobrotivost. Je to role, která mu sedí: "Určitě jste byla letos hodná," loučí se a zvoníme na správné dveře. Nadechnout, vydechnout, narovnat paruku. Řetěz do pravé, pytel s našitými končetinami dětí (oblíbená rekvizita) do levé.

V obýváku čtyři děti cca dva až pět let. Maminky konejší, otcové natáčejí. Mikuláš si zapomněl brýle a anděl s osmi dioptriemi mu pomáhá luštit výhody a nevýhody jednotlivých dětí. Nakonec to společnými silami zvládnou. Každý dostane to, co si zaslouží - pochvalu, vlídnou kritiku, pytle s cukrovím, uhlí.

Pětiletý kluk studuje něco jako ČVUT pro předškoláky; v klidu odříká čertovi básničku a jde si vedle nejspíš počítat nějaké vzorečky. Čert musí za dveře a je mu dozorujícím orgánem nařízeno omezit strašení.

Moc to nepomáhá, malé děti totiž řvou, jen co začnu chrastit řetězem. Není to dobré přirovnání, ale je to jak Pavlovův reflex. Na druhou stranu je dobře, že se mě bojí i beze slov, protože když jsem si před zrcadlem zkoušel strašení a čertovské blekotání, nebyla to žádná hitparáda. Znělo to spíš jak logopedické cvičení pro začátečníky. Němohra mi celkově svědčí a zjistil jsem to už mnohokrát při jiných příležitostech.

Mikuláš nás veze na závěrečnou štaci, aniž by se demaskoval. Pokud nás cestou zaznamenaly radary, fotky budou zcela neprůkazné. Průběh je obdobný, víc nezúčastněných dospělých, ale děti jen dvě. Oproti loňsku prodělaly dynamický vývoj. Andělova neteř hrozivě řve, ale ne tak kvůli čertovi, ale protože záhy zjistila, že ten neznámý vousatý člověk v bílém to všechno ví a má zaznamenané ve své nebeské knížce - třeba jak se ošklivě vztekala na maminku. "Je to kriminální uvažování," konstatoval posléze její otec. Mizím na chodbu, tady na pořádné trauma stačí vyšetřovatel Mikuláš.

Její starší bratr je úplně v klidu. Dokonce mi připadá, jako by si mě hloubavě prohlížel. Zachumlám čertovi obličej ještě víc do kabátu.

Jednou to praskne. Ale příští rok snad ještě ne.

text a foto Řízek

PÁRTY V BODECH

• 34 let slaví Řízek, třebaže až za měsíc.
• 33 let slaví Jirka.
• v 18:30 je v klubovně sraz na společnou oslavu.
• v 19:30 přijíždíme a v klubovně jsou 4 lidé a 2 sudy. Tři lidé patří k Jirkovi a další je Pružan. Sudy patří všem. 
• 2,5 kila řízků, které jsme přivezli, jsme smažili celé odpoledne. Friťák mi dali na zahradu, aby eliminovali smrad. Kocourovo dilema, jestli být venku, nebo vevnitř, se tím ještě znásobilo.
• 2 chleby, které jsme k tomu měli přikusovat, byly zbytečné. Jirka donesl asi 6 vek.
• 2,5 kila česneku musela použít paní Košťálová do své legendární pomazánky, jinak si to nedovedu vysvětlit. Pokud se během večera někdo líbal, nepřeju mu to.
• ve 20:15 nevybíravě zaútočím na Elišku, že neposlala pozvánky.
• ve 20:16 začnou přicházet davy. Omlouvám se Elišce. 
• dorazí asi 25 lidí. Někteří až skoro ze Slivence a další až ze Stodůlek.
• zhruba ve 21:00 jeden z přátel otevírá darovanou slivovici. Hodnotím to jako předčasné.
• přibližně ve 21:30 dochází první sud, o hodinu později česneková pomazánka a krátce po ní se někdo ujme i posledního řízku. Všude jsou chleby a veky. Jestli dojde i druhý sud, tak nevím. A fakt nevím, jestli došel.
• krátce po 22. hodině můj management usoudí, že je unavený, a odjede domů. 
• těsně před 23. hodinou Jirkův management usoudí, že je Jirka unavený, a odjedou domů. 
• 1/2 pingpongového stolu připravím pro budoucí hraní, ale celý stůl se nevejde, protože v klubovně je moc lidí. 
• 100 % pingpongového stolu je instalováno ještě před půlnocí. Lidé se holt uskromní. Hrajeme obíhačku, při které vlastně nechceš vyhrát (piješ panáky) ani prohrát (piješ panáky).
• v 1:45 rozumnější část kolektivu usoudí, že už jsou unavení, a odkolíbá se domů.
• ve 2:05 odplouvá z Radotína motorák plný spících lidí.
• 905 je číslo autobusu, který na něj plynule navazuje z hlavního nádraží. Jede na Zelenou lišku.
• v 10:30 následující den je sraz u zbraslavské zoo, odkud startuje tradiční běh do kopce. Nikdo ze závodníků našeho týmu nedorazí.
• zhruba 7. 12. 2019 proběhne další narozeninová oslava, která na tuto plynule navazuje.

text a foto Řízek

UDAV SE MÝMI PONOŽKAMI

Víkend měl být oslavou mého letošního běhání. Mělo se mi dostat zasloužené odměny za všechny ty finiše závodů do vrchů na hranici kolapsu. Za všechno to běhání ve vedru. Vstávání za tmy. Štítivé a nepublikovatelné výrazy ženy přenášející zpocené hadry do pračky. Za výrony. Za rýmičky. Za bramborové medaile.

Zkrátka, v seriálu běhů do kopce na pražských periferiích jsem si především díky trpělivosti a nedostatečné účasti rychlejších lidí vysloužil třetí místo mezi veškerými muži do 39 let.

Nedělal jsem si iluze, že bych mohl díky odměně za tento grandiózní úspěch opustit zaměstnání a půl roku si třeba jen užívat někde v Tichomoří, když se startovné na jednotlivé běhy pohybovalo v rozmezí od 20 do 50 korun (to byly ty honosnější závody s tatrankou a pitím). A bylo mi jasné, že ač kultovní soutěž letos získala oficiálního partnera, který prodává automobily, novým ojetým vozem bych ze závěrečného ceremoniálu sezony stejně neodjel.

Přesto jsem se na vyhlášení nejlepších lokálních kopcařů těšil skoro tak, jako se každoročně jako každý masochista těšívám na přenos Atleta roku s Alešem Hámou a Monikou Absolonovou (letos bohužel těhotnou, takže nepřítomnou).

Jenže mně určená trofej (viz foto) propadla do tomboly a už se s ní nikdy nesetkám, neboť jsem místo slavnosti v hotelové lobby na Chodově o zhruba třicet kilometrů dál směrem na jih přezouval auto. Respektive díval jsem se, jak majitel autoservisu sleduje při práci svého brigádníka a nadává přitom na nespolehlivé brigádníky. Já v duchu nadával na omezené majitele pneuservisů a jejich ještě omezenější kapacity. Měl jsem tedy zimní kola, ale případný plastový pohár, láhev hypermarketového vína či třeba barevné sportovní ponožky dostal nějaký neznámý jeliman, jehož jediná zásluha spočívala v tom, že zrovna nemusel přezouvat auto a že ve správný moment vyzvedl lístek do tomboly. Udav se mými ponožkami!

Už klidnější a skoro už srovnaný s tím, že cenu, ať už byla jakákoli, mi nikdo nevrátí, jsem se v neděli vydal na Podzimní běh lyžařů do nedalekých Senohrab. Je to krásný přespolní běh, jenže konkurence je zde našlapaná a dosahované časy zcela mimo mé schopnosti a potenciál. Pokusil jsem se aspoň nadchnout ženu a její rodiče pro skvělý nápad na odpolední výlet: pojedou se mnou, počkají v teple kolem ohniště, v cílové rovince mě povzbudí, pak mi přinesou teplý čaj, odvedou do auta, vyslechnou si zážitky z trasy (dlouhou, ne krátkou verzi) a pak mi dají hovězí vývar a kuře s bramborem.

Realizovali jsme nakonec jen ten vývar a kuře - na trase jsem si musel poradit sám. Hned na začátku jsem to nezvládl, protože jsem nemohl najít čelenku. Našel jsem ji po závodě ve špičce levé boty, v čemž by mi žena a její rodiče jistě pomohli.

Hlídal jsem si muže s kulichem s bambulí. Běžel podobnou rychlostí jako já a v kulisách spadaného listí byl dobře vidět. Na pátém kilometru, kdy se trasa na chvíli přimkne k silnici I/3, jako by přejel do pomalejšího pruhu, zato já zůstal v levém, i když na mě občas někdo zezadu blikl. Trať byla bohužel zcela prosta tradičního bláta - o negativních vlivech globálních klimatických změn na přespolní běhy by mohl někdo na FTVS napsat skvělou diplomku -, a tak zcela odpadlo oblíbené klouzání do nejprudšího krátkého výšlapu. Kluk s kulichem mě nedohnal.

V cíli jsem si nejprve vyndal čelenku z boty a pak jsem si u jednoho ze stánků strategicky číhajících na běžce, jimž se ještě nevrátila krev do mozku, vyzvedl svou cenu za 48. místo - nové boty na kolo. Sice mě stály dva tisíce, ale nemohl jsem je tam nechat. Vždyť by třeba propadly do tomboly a radoval by se z nich úplně neznámý jeliman.

text Řízek, foto Martin Digmayer

SLIMÁCI

Bratislava hlavná stanica, půl desáté večer. Žlutý vlak brzdí v zatáčce, a ještě než se zastaví úplně, opravuji se, že to ve skutečnosti nebyla zatáčka, nýbrž oblouk. V hale ošuntělého nádraží nic není, jen u jediných dvou zásuvek se choulí lidé, kteří si tam ohřívají své telefony.

Tísnivá bezútěšnost pokračuje i nadále. Kráčíme podél frekventované silnice, přes nestvůrné nadchody někam vstříc centru. Vede nás šéfredaktor Pavel a trochu se směje a víc se stydí za naše poznámky. Nafrnění Pražáci komentují okolní pustinu a nevlídnost. Ale ono kolem fakt nic není. Hele, prezidentský palác je vedle magistrály. Nekecej! Fakt jo.

Náš hotel je vlastně hostel, a třebaže se přilehlá ulice jmenuje malebně Panenská, ústí do obrovské nepřehledné křižovatky. Hospody zavřely, i bagetárna Subway (jediné metro v Bratislavě, směju se) už počítá tržbu. Uchytíme se až v zašlé pizzerii, než nás poprosí, abychom stlačili gombík na zdi. Tím se spouští signál, že máme jít pryč.

Do půlnoci s Honzou pomlouváme nepřítomné kolegy. Ráno vstanu dřív a vzdor oteklému kotníku vybíhám k Dunaji. Kolem dálnice, autobusového nádraží a pak dál po asfaltovém chodníku k dálničnímu mostu. Ze všeho nejhezčí je ta řeka. Zdaleka.

Setkáváme se cestou do cizí redakce, které máme dnes koukat pod ruce, abychom se od zkušenějších něco naučili. Na zastávce tramvaje číslo pět je kavárna s rozmrazeným pečivem. Skoro všechny sladké druhy se jmenují slimák. Slimáci se však liší podle příchuti. Jde mi z toho hlava kolem, něco takového jsem nečekal.

Pětka nás veze městem, které celé vypadá zhruba jako Libeň. Denník N sídlí v kancelářské budově hned naproti kovošrotu, místní šéfredaktor mi uvaří kafe a i ostatní jsou na nás milí jak na hloupějšího mladšího sourozence. Umístí nás do zasedačky, jež se stane naší rezervací. Pak pro nás sehrají efektivní a celkem rychlou redakční poradu nad obsahem novin a webu a pak nastává ta důležitější část: dozvědět se, co všechno děláme blbě, respektive co bychom mohli dělat lépe, protože oni to tak dělají.

Chodíme mezi řadami počítačů, naši průvodci se sem tam zastaví a něco nám vykládají. Pokud by to někdo vyfotil, vypadalo by to asi jako snímky ze Severní Koreje, jen nemáme ty notýsky. Já teda jo, ale nestíhám si to zapisovat. Ukazuje se, že Slováci náš postup na cestě k dokonalému zpravodajství bedlivě sledují a mají celou řadu výhrad, které člověka na první poslech raní, ale na druhý jim musí dát za pravdu. Jde mi z toho hlava kolem, ještě víc než z těch slimáků.

Jsou ale věci, které se neodneseme. Slovenští kolegové editoři nás místo oběda pozvali do jakéhosi šalátového baru. To v Praze aplikovat nemíníme a až přijedou oni, vezmeme je do jídelny v poliklinice naproti, kde považují svíčkovou se šesti za šetřící dietu.

Blíží se večer, s ním se slovenským kolegům nachýlila uzávěrka a nám zase odjezd. Zase jdeme po nekonečném chodníku podél místní magistrály k nádraží, které je v zatáčce i oblouku zároveň. Rychlík z Maďarska je plný a naše úsporná redakce se rozhodla ušetřit za místenky. Dámy však zabraly místo v jídelním voze, jen se odtamtud nesmíme hnout. Někde u Chocně se ztratí signál i internet a s ním i Slonková s Kubíkem, mají něco o Babišovi. Ale ono to stejně nebude důležité.

text a foto Řízek

VELKÁ S MALÝMI

Stázina to neví, ale má startovní číslo 6634. Jsou jí tři roky, vypadá na tři roky, ale dneska jsou jí formálně čtyři. Aby mohla běžet. Má boty na suchý zip a pláče.

Start Velké kunratické pro malé děti je z poloviny jímavý, z té druhé fascinující. Rodiče kolem jejich koridoru vytvořili špalír, z nějž trčí mobily a foťáky. Uprostřed špalíru defilují ve dvojstupu holčičky 4-7 let (snad Stázinu nikdo nepráskne). Je to, jako by si ve školce hrály na maturitní ples. Někteří rodiče konejší, jiní fandí jako na fotbale. Každých pět vteřin dvě holčičky vyběhnou a ztratí se mezi stromy a zbylý dav se o krok posune. Tři sta sedmdesát metrů, v cíli diplom a hračka.

Stázina asi úplně přesně neví, co dělá, cupitá po spadaném listí. V davu hledá známé tváře. Hodnou, legračně malinkou tetu Marjánku a divného strejdu Lukáše. Zírá naším směrem. Větší část naší delegace (aka Hujerovi) běží s ní, samozřejmě mimo dětskou trať, kterou od běžného světa oddělují žluté pásky. V nejvzdálenějším bodě Stázina předvede drobný fígl, chce si skrz les nenápadně střihnout zatáčku, ale pořadatelé ji jemně popostrčí zpátky do vymezeného koridoru. Samozřejmě by to mohl být jen omyl tříletého dítěte. Já v tom ale vidím velký potenciál rafinovaného křiváctví do budoucna.

My ostatní se pokoušíme nemotorně rozcvičit. Letos nebudou žádné bizarní sázky a hecování. Chceme jen přežít. Marušce je blbě, Tomáš je po operaci srdce a bere léky na snížení tepu, takže vlastně antidoping, Slížák ztloustl, Martin nikdy neběhal a já mám kotník o velikosti dýně hokaido a přes něj nepoddajnou ortézu. Kunratickou to ale nezajímá, takže tu všichni jsme a z nějakých protekčních důvodů (s velkou nevolí najdu ve výsledcích i u svého jména tým Labská bouda - moje tradiční stáj Zelená liška to bere jako velezradu) startujeme hned zkraje závodu, krátce po veteránech.

Trať je ještě nerozdupaná tretrami, gumotextilními kopačkami a Slížákovými kily, je příjemných deset stupňů a dalo by se pomýšlet na překonání osobního rekordu. Já jsem však ještě patnáct minut před startem intenzivně pomýšlel na to, že vůbec nepoběžím. Ale už jsem tady, brodím se potokem, který jen pro forma nechává na dně trošku vody, šplhám na Hrádek a bůhvíproč se u toho marně pokouším běžet, místo toho, abych jako pavouk nebo zvídavé batole využil veškerých končetin v nerovném duelu s drolícím se svahem.

Na těch pár divných vteřin na vrcholu Hrádku, kdy popletené nohy vůbec nerozumí tomu, že je ženu zase dolů z kopce, se každý rok těším - a je v tom trochu přiznaného masochismu. Nad posledním kopcem mě kdosi předběhne, čímž mi pomůže najít tempo do posledního zběsilého kilometru, který končí zase dole u potoka. Doběhnu ve stejném čase jako každý rok. I s dýní.

Pár minut po mně se z posledního svahu spustí má žena. Má boty utažené pro jistotu na dvě kličky a trochu se usmívá. Cupitá po spadaném listí ve špalíru cizích lidí, ve kterých nevidí rodiče ani divné strejdy. Jsem na ni hrdý a ona je šťastná, i když v cíli nedostane růžovou bárbínu.

text a foto Řízek

CESTY PÁNĚ POŠŤÁKA

Větší část profesní kariéry jsem strávil v rychlém internetovém prostředí a tiskoviny, které moji předchozí zaměstnavatelé často spíš ze setrvačnosti vydávali, jsem považoval (v lepším případě) za nutné zlo. Nemoderní, rigidní, neaktuální, nepraktické a výrobně náročné. Ježiši, jak mě ty noviny (v lepším případě) štvaly! Parní lokomotiva vedle neviditelné stíhačky. V dnešní době? Nesmysl.

Samozřejmě jsem pak byl první, který se hnal k hučícímu pohyblivému pásu obří tiskárny, z něhož padaly dvaasedmdesátistránkové výtisky našeho speciálního vydání k výročí neexistující republiky. Hned po generalitě. Ta je v Deníku N nepočetná, takže jsem uzmul výtisk číslo 00004 a dychtivě si špinil palce a očichával novinový papír. Taky jsem namátkou hledal překlepy na stránkách, které mi ještě jen virtuálně prošly pod rukama. A pak jsem cestou do redakce pln dojmů a zbytkového alkoholu spadl z kola, ale to není předmětem tohoto pojednání.

Uznávám, papír v sobě má jistou magii. Ale nastávají komplikace, které internet nezná. Když už něco smysluplného napíšete a vytisknete a chcete se tím pochlubit, nebo to dokonce prodávat, doručit to zbytku světa není snadné. (Ostatně, vyzkoušel jsem si to už na začátku tohoto roku.) Donést dvě stě gramů chytrých slov a ostrých fotek do několika tisíc schránek sice nezní jako bůhvíjak náročná logistická operace – byť by si nějaké kódové označení zasloužila, třeba AKCE PANELÁK –, jenže ve skutečnosti je to jako nebezpečný výsadek do území ovládaného Talibanem. Velké nasazení s nejistým výsledkem. Cesty distribuce jsou zkrátka nevyzpytatelné jako cesty Páně.

Říct, že distribuční firma zcela selhala, není úplně přesné. Protože blíže neurčené množství šťastlivců své objednané noviny dostalo, nebo to tak firma aspoň vykázala. Ba dokonce se s nimi (ta první skupina) fotili na sociálních sítích, čímž dráždili ty méně šťastné. Podobně jako u minulého zaměstnavatele jsme se rozhodli vzít osud a noviny do vlastních rukou a pustili jsme se do hraní na pošťáka. Oproti hraní na doktora je to méně zábavné a výrazně invazivnější:

- PROSIM?
- Dobrý den, já se omlouvám, že vás otravuji, ale nesu noviny vašemu sousedovi, nemohl jsem se dozvonit. Mohla byste mi otevřít?
- COŽE?
- Noviny... Deník N, speciální vydání. Panu Horákovi, asi není doma.
- ŽÁDNEJ DENÍK EM NENÍ. HORÁK TU NEBYDLÍ. BZUČÁK NEBZUČÍ A JÁ VÁM NEOTEVŘU, PROTOŽE JSEM NAHÁ!
- Děkuji, jste moc hodná.

Co vlastně jsem? Jsem manuální internet, jsem jen nosič informace, nemohu protestovat. Nemůžu jí říct: "Blbá krávo, táhni i s tím svým podělaným panelákem v téhle totální díře, kde ani metro nejezdí. Kde to vlastně jsem? Na Spořilově? V Záběhlicích? A není to jedno?" Místo toho jdu do vedlejšího vchodu a začínáme zdvořile a od nuly.

Bojuji, avšak není to snadné. Někdo si objedná noviny, ale na zvonku nemá jméno. Nebo na schránce. Nebo si je nechá doručit na kolej, kde ho nikdo nezná. Ani vrátný.

Navzdory všemu si držím víc než 90procentní úspěšnost – kam se na mě hrabe PNS. Jsem vytrvalý, vlezlý a využívám různých triků a darů, které mi seslalo nebe. Třeba počkám na kolemjdoucí pošťačku, která má na rozdíl ode mě i od běžné distribuční firmy klíče od vchodů, a navíc nevypadá jako bytař nebo potenciální násilník. Jsem na ni milý, vynechám humor o České poště. Teď jsme spojenci. Nebo využiju toho, že domovnice šla zametat listí a nedovřela dveře. Je to trochu adrenalin a velká improvizace, nicméně obvykle to vychází.

A někdy je to paráda. V Braníku nad pivovarem jsou prvorepublikové vily, každá má obrovskou zahradu a – co je momentálně klíčové – luxusní schránku i s čitelnou jmenovkou. Ráj doručovatele.

Nebo když mi otevře sám předplatitel. I když jsem tu o dva dny později, než jsem měl být, je nadšený, jako kdybych mu třeba právě zavedl elektřinu nebo odblokoval záda. Třeseme si rukama, přidávám pár historek z redakce, samolepky a placky pro děti, odmítnu kafe a loučíme se bezmála jako dlouholetí přátelé.

Ale nedá se to. Republika je výrazně větší než Braník, kde jsem se dozvonil na 19 lidí z 20. V každé redakci, která se do podobného dobrodružství pustí, v určitou chvíli nastane střet zájmů mezi doručováním starých novin a vytvářením nových. Zbylé výtisky neseme v obálkách na opravdovou poštu a až je ta paní pošťačka, která mě zachránila v Modřanech na sídlišti, poveze v té směšné tašce na kolečkách a bude je cpát do schránek, zanadává si, jak je to neskladné a těžké.

text a foto Řízek

HARRY POTTER A KÁMEN ÚRAZU

Kousek od Nové Paky, v malebné krajině Českého ráje leží chatkový tábor Sopka. Děti se tam v létě patrně vyřádily při etapové hře Harry Potter a sbírka mincí Barda Beedlyho aneb vzpoura Smrtijedů.

A zatímco řádily, jejich vedoucí zevlující na travnatém plácku s fotbalovým míčem nejspíš dospěli k závěru, že jim to kopání celkem jde. A hned potom, co se vrátili do civilizace, vystřízlivěli, umyli se, uklidili ešus a zkontrolovali, jestli nemají klíšťata, přihlásili se do Hanspaulské ligy.

Až na to, že se tábor jmenuje jinak a není v Čimelicích, je to vlastně okopírovaná historie našeho fotbalového týmu.

S LDT Sopka nás nespojoval jen podobný osud, ale i podobně nelichotivá poloha v tabulce naší skupiny. Sopka sice ležela ještě kousek pod námi, jenže naše výchozí pozice se začala zhoršovat se snižujícím se počtem našich hry schopných kamarádů.

I mě skolila rýmička, ale utkání nejnižší ligy na světě má absolutní prioritu, tak jsem se obalil šálami a šátky a šel. Povolali jsme i bratra Kubu, který dosud dával přednost vysokoškolskému soustředění. A bylo nás tak akorát, stejně jako soupeřů. Unikátní bylo jen množství míčů, které jsme donesli a které postupně všechny zmizely ve tmě pod hřištěm.

Záhy se ukázalo, že když jsme si na táborech říkali, že nám to kopání celkem jde, chyběla nám soudnost. Na hřišti se odehrávalo něco strašidelného – kamenem úrazu bylo posunout balon aspoň přibližně požadovanou intenzitou a směrem. Při kontaktech s míčem, které byly vesměs omylem a nahodilé, hrozilo poškození samotných hráčů. A celé se to úplně rozpadlo ve chvíli, kdy se po jedné vzájemné nešikovnosti zranil nejstarší hráč Sopky, která tak musela pokračovat oslabena.

Hrát přesilovku v malém fotbale je hračka. Trpělivou kombinační hrou rozeberete unavené soupeře a do prázdné branky přidáváte další a další góly. Pokud tedy nejste my. My jsme své už tak nedostatečné fotbalové umění zahodili a nahradili ho totálním chaosem. Všechny balony končily za plotem. Vůbec jsme si nevěděli rady. Jen jsme si nadávali. Soupeři stačilo usilovně stát kolem branky a potutelně se usmívat a nenápadně nevěřícně kroutit hlavou.

Až po nekonečných 45 minutách udělal bratr dvě kličky a zavěsil míč do šibenice, což měl udělat o půl hodiny dříve a několikrát, načež rozjel s kamarádem mladým Matyášem nepochopitelnou dětinskou oslavu plnou plácání a la černošský gang v Bronxu a mávání rukama do neexistujících kamer, jako kdyby právě v nastavení rozhodl finále Ligy mistrů. „Přestaňte se radovat,“ poručil starý Matyáš. Vrátili jsme se na zem.

Soupeř zareagoval nečekaně. Zraněný hráč se vrátil do hřiště a postavil se k mojí brance. Sice se nemohl hýbat, ale i tak byl celkem nebezpečný. Nebo se tak aspoň tvářil. O pár minut později se navíc zranil náš Dan a stoupl si k němu. Souboje dvou zchromlých mužů se měnily na vzájemné podpírání a působily nechtěně komicky. Sopka nás však začala tlačit a cítila, že slabšího soupeře už letos nepotká, takže by bylo záhodno vyrovnat. A málem se jí to povedlo. Trefila břevno a měla i další šance. Ještě párkrát jsme překopli balon přes plot až k zaparkovanému traktoru a pak to naštěstí skončilo.

Poprvé v kariéře jsem po zápase zašel za rozhodčími, abych se jim omluvil za to, že se na to museli celou hodinu koukat.

A pro všechny zúčastněné z toho vyplývá, že věci, které na táboře vypadají tak hmatatelně a opravdově, jako třeba fotbal nebo Harry Potter, v reálném světě neexistují.

text a foto Řízek

NEBEZPEČNÁ RYCHLOST

Jedeme do Třeboně a náš výlet je naprostou antitezí čehokoli spjatého s tímto koutem jižních Čech. Nevrátíme se zrekreovaní, nečekají nás lázeňské románky jako od Kundery ani mazlavá rašelina. A na náš pobyt rozhodně nepřispívá zdravotní pojišťovna.

Je na nás tristní pohled. Jsme nedobrovolní dárci krve. Příjemcem je zejména naše oblečení. Václav má rudý hrudník, já obě kolena záhadně zevnitř. "Proč mi utíkáš?" zlobí se, když se šouráme k autu. "Já prostě neumím chodit takhle pomalu. Nemůžu zastavit," odpovídám upřímně a klepu se zimou.

Za námi dohasíná Václavův narozeninový dárek. Pravděpodobně nejrozporuplnější závod, který jsem kdy běžel. První ročník třeboňského přírodního maratonu lákal na lesní prostředí, přitom na rychlou, rovinatou trať, kdy by si troufalí běžci mohli pomýšlet na zlepšení maxima. I já jsem si na to myslel. Jenže pak se z původně plánované systematické přípravy stala nejdřív nepříliš ideální a nakonec vyloženě nepovedená a nestíhající, kterou jsem korunoval tím, že jsem se tři dny před závodem cestou do práce rozsekal na kole a den před maratonem nastydl.

Do toho jsme čelili různým tlakům, kterým špičkoví sportovci zpravidla vystaveni nejsou. Václava třeba čekala důležitá cesta do Anglie a podle manželky by bylo rozumnější si tuhle šílenost odpustit a být třeba jednou taky o víkendu s mladou rodinou. A ač jsem si víceméně zvykl na to, že by žena byla raději, kdybych místo běhání třeba fetoval nebo sbíral fotografie pana prezidenta, tentokrát bylo dohadovací řízení ohledně případné participace mimořádně složité. Termínová kolize závodu s oslavou osmdesátin mého nejoblíbenějšího tchána vypadala pro oba vyjednávací týmy téměř neřešitelně, jelikož tohle je zrovna akce, na kterou mi nikdo omluvenku nevystaví. S trochou magie a s větší trochou nelibosti se však dá stihnout všechno.

Takže zatímco se zbytek rodiny z manželčiny strany strojil do gala, balil za mě dárky, které jsem nestihl připravit, a přemýšlel, kdo se s kým pohádá a kdo se pokecá gulášem, já jsem zcela sobecky trpěl někde uprostřed jihočeského lesa.

Už v té kavárně, kde jsme se zahřívali před startem, mi došlo, že to dnes nemůže dopadnout dobře. "To je zřejmě nejhorší tiramisu na světě," podotkl kolega a pokoušel se stařený a pryžový zákusek aspoň rozkrojit, když už nejde rozkousat. Já jsem měl stažený žaludek a nedal jsem si nic (pak jsem samozřejmě měl hlad).

Z náměstíčka nás poslali skrz úzkou bránu a kolem bistra, kam jsme kdysi s rodiči chodívali na kapří hranolky, nás šipky vedly do lesa. Ten se kolem nás zavřel. Zůstala jen přímka z panelů, která nekompromisně rozdělovala stromy jak hranice mezi oběma Korejemi. Vizuálních vjemů výrazně ubylo, respektive nebyly tam žádné. Největší zážitek byla modrá značka na jednom z jehličnanů. Bylo to jak běžet nekonečným tmavě zeleným tunelem. Nedokázal jsem rozlišit, jestli klesám, nebo stoupám a nebýt tam občas cedulky s čísly kilometrů, jestli se vůbec pohybuji. Nedokážu ani říct, jestli se mi ta krajina líbila, nebo ne. Ona tam vlastně žádná nebyla. Byly tam stromy a cesta.

Vnímal jsem jen svůj nervózní dech a šňůru lidí před sebou. Neběželo se mi dobře, čas se hromadil, neplynul, zvedl se mi tep a první krize místo doporučovaného 35. kilometru přišla už někdy kolem patnáctého. Poblíž třicátého se pak stalo něco mimořádného – asi na tři minuty jsme opustili les a po asfaltce se obtočili kolem nějakého statku.

To bylo v době, kdy jsem prostě nemohl zastavit. Mohl jsem třeba hodně zpomalit – i svůj osobní rekord jsem klidně mohl nechat, ať se ztratí někde v dálce. Mohl jsem si třeba v duchu počítat kroky a šoupat koleny o sebe. Ale kdybych se zastavil, vybouchnu. Jsem nebezpečná rychlost. Pořadatelé naštěstí 40. kilometr udělali bůhvíproč poloviční, což mi způsobí krátkodobou zmatenou radost. Ve střednědobém horizontu to však většinu závodníků spíš zamrzí. Jejich chytré měřicí přístroje na zápěstích jim v cíli škodolibě oznámí: Kámo, potil ses pěkně i nějaké ty kalorie jsi spálil, ale tohle přece ještě není celý maraton. Smůla!

Ale jsme zpátky na náměstí, hledám cokoli na zahřátí, jelikož škola s našimi věcmi na převlečení se jeví děsně vzdálená, Václav naopak už možná vidí věže třeboňského zámku. Mezitím potkávám známého, šéfredaktora konkurenčního média. Ptá se, jak se nám daří. Odpovídám otevřeně: "Vede se výborně, předplatitelů nám přibývá, to jo, ale prosím tě, nepůjčil bys mi pár korun na teplý čaj?"

Během druhého kelímku kamarád dobíhá a jen hlesne, že jeho žena měla pravdu, zatímco v Praze už se ta moje ostentativně kouká na hodinky a neteř se synovcem řádí pod rautovými stoly. Tak hybaj převléknout, ať pomatenému zeťákovi, který prostě musí stihnout všechno, příbuzní a rodinní přátelé dopřejí kromě téhle zvrhlé radosti ještě aspoň kousek dortu.

text a foto Řízek

MÁME SLOVO

Pět dospělých mužů namačkaných v osobním autě se tři čtvrtě hodiny hádá, zda je nadcházející víkendové karetní soustředění spíš něco jako mistrovství světa ve fotbale, nebo Turné čtyř můstků.

Je to otázka zásadního charakteru: pokud by se jednalo o jednorázový turnaj podobný světovému šampionátu v čemkoli, vítěz by si z Krkonoš odnesl kocovinu a dobrý pocit, ale žádné body do nové sezony. Kdežto model podobný skokanskému poháru počítal s tím, že víkendový vítěz si odveze nejen nehynoucí slávu, avšak zároveň i body do dlouhodobé soutěže, která po zbytek roku probíhá po večerech v hospodách.

Hrajeme karetní hru vist. Je to něco jako zjednodušený mariáš pro hloupé lidi s dostatkem času. Přesně to jsme my; máme na to celý víkend. Když se konečně shodneme na tom, že naše karty jsou spíš podobné skokům na lyžích – nečekaný vyjednávací úspěch mého křídla vistové asociace –, nemůžeme se shodnout, na jakém principu bude cestovat putovní pohár. Je to něco jako Máte slovo s Jílkovou, ale bez ní a na ploše asi tří metrů čtverečních a nedá se to vypnout. Strašné, přitom skvělé.

Naštěstí už jsme na chatě, narazili jsme sud a vyložili karty na stůl. Kolegové oceňují, že konečně jakž takž zvládám míchat, aniž by mi karty zůstávaly nehnutě v ruce, nebo se naopak válely všude možně. Ale jízlivě poznamenávají, že v čase výrazně utrpělo moje bývalé herní mistrovství. Musím jim dát za pravdu – panuje u nás dlouhodobě Vlastova éra; odpadovému úředníkovi konkuruje jen Pája, pokud je zrovna střízlivý. Já jsem spadl do šedivého průměru a jsem spolu s ostatními do počtu. Zkrátka, vist je jednoduchá hra, kterou hraje pět lidí a vždycky vyhraje Vlasta.

Ale rveme se statečně. Házíme po lepších zlé pohledy, vulgarismy a v ojedinělých případech i karty. Turnaj trvá dlouhé hodiny a najednou je sobota odpoledne a asi bychom měli jít ven.

Na hřebenu je krásně, jenže to nevnímáme, protože podle plánu se při případných přesunech hraje asociační slovní fotbal. Což, jak se ukáže, je ještě emotivnější a konfliktnější zábava než jakákoli karetní hra. Debata o jediné sporné situaci zabere celou zpáteční cestu z výletu. Bohužel není k dispozici videorozhodčí, který by nás rozsoudil, jestli je "mladá dívka" na "lo-" lolita, nebo lolitka, a jestli je to, nebo není jedno.

Tentokrát jsem v menšině (lolitka a jedno), a dokonce i lidé, kteří obvykle nemívají názor, mi nevybíravě naznačují, že jsem idiot. Načež začnu hru úzkostlivým dodržováním pseudopravidel těch pitomců destruovat, což zbytek ansámblu rozzuří ještě víc. Holky by se v téhle situaci spolu minimálně přestaly bavit, nebo by si vjely do vlasů, což u některých z nás není možné. My jen sedneme ke stolu potaženým igelitovým ubrusem, rozdáme karty a nadáváme si úplně stejně jako normálně.

V neděli je únava znát už i na kartách. Kulového krále už tíží žezlo a zelený spodek foukající do flétny nestačí s dechem.

Poslední hra se koná na nádherné vyhlídce na ovce, hory a podzim, vyhraje Vlasta a dostává fiktivní pohár, který vlastně vůbec nikam putovat nebude. Sedáme do auta, rozehrajeme slovní fotbal a na ploše tří metrů čtverečních se tři čtvrtě hodiny hádáme o tom, jestli platí gól dosažený slovem laskonka. Skvělé, přitom strašné.

text a foto Řízek

FAKTOR KOČKA

Čas od času potřebuje každý z nás vypnout. Naštěstí žijeme v krásné době, kdy si můžeme beztrestně ze dne na den dovolit útěk z civilizace. Pro tuto variantu jsem se rozhodla nedávno já a prchla jsem na chatu, kde jsem chtěla strávit pár dní v úplném osamění. Vlastně spíš ve formátu 1+1, kde tím +1 je náš kocour.

Celé jsem si to představovala ve stylu filmu Jíst, meditovat, milovat. Budu dělat běžné věci, nebudu se stresovat, budu dlouho spát a hodně číst.

Když se mi první den ucpal záchod, který jsem nakonec musela zprůchodnit ručně, myslela jsem, že je to první a poslední překážka na mé cestě k zenu. Chyba. Čekala mě ještě jedna – Pepan. Ten očividně nepochopil, že toužím po klidu, a rozjel každodenní psychedelickou show, která začínala zhruba v půl šesté ráno, kdy se dožadoval jídla osvědčenými metodami – zavírání dveří, skákání na hlavu, nekonečné mňoukání.

Když to nepomohlo, vyčůral se na předložku v koupelně (sorry, mami). Dostal-li nažrat, nevlezl si do pelechu jako každá normální kočka, ale jal se mě přesvědčovat o své bezmezné náklonnosti a furt mi lezl do náruče, když jsem si chtěla číst.

Samostatná kapitola ponorkové nemoci s kočkou je „zvracení“. Když se mi podařilo Josefa na chvíli doslova vykopnout na zahradu, většinu času venku strávil pastvou. Nemusíte být zrovna veterinář, aby vám došlo, co je cílem tohoto spásání. Náš Pepan to ovšem praktikuje ve velkém, několikrát denně. Pak dorazí domů a pozvrací cokoliv kdekoliv. Kdybych byla Koukal, marketingově to vytěžím a sepíšu do bestselleru s názvem Jiný – příběh nesnesitelného kocoura.

Musím říct, že po těch pár dnech se docela těším do Prahy. Problém je, že tam nemůžu jaksi odjet, protože zatímco sepisuju tyto řádky, Pepan někde venku běhá a odmítá se nalodit do auta. Trvá to už zhruba 40 minut. Naposled, když jsem ho volala, zdrhl přede mnou a vylezl na strom. No…tak aspoň jeden z nás si to tady udělal hezký.

text a foto Maruška

BĚHÁME DOPŘEDU DOZADU

- Čau, kde jste? Tady nikdo není.

- No nevím jak ty, ale já jsem v práci, ve Spálené ulici.
- Hrajeme v Hostivaři, ne? Jsou tu samí cizí lidé.
- Máš pravdu, hrajeme. Ale až zítra. Tak tam někde počkej a uvidíme se.

Luboš sice v našem čtvrtém podzimním kole nikterak výkonnostně nevybočoval z průměru, jedna věc se mu však nedá upřít: dokázal, co se ještě nikomu nepovedlo, a sice přijít zároveň příliš brzo i příliš pozdě. Napoprvé byl na správném hřišti, jen ve špatný den, napodruhé dorazil zhruba s dvacetiminutovým zpožděním zrovna v době, kdy se soupeř z týmu FELace ujal vedení.

Náš tým FC Forejt letos pokračuje v sisyfovském a donkichotském boji s postupovým klíčem nejnižší ligy na světě. Po úvodní výhře 5:3 nad RAF Jinonice (milí staříci s jedním úplným debilem, který by měl být mezi zápasy uchováván v klecovém lůžku) a následné kontumační výhře 6:0 se zdálo, že by to letos mohlo i jít. Jenže následovala porážka 1:3 se Sebrankou B, kdy už jsme se těšili na nezasloužený bod, ale na poslední dvě minuty naše obrana v čele s brankářem nebude vzpomínat v dobrém.

Následující čtvrté kolo proti FELaci bylo neobvyklé jednak Lubošovým logistickým lapsem, jednak tím, že jsem byl před zápasem kupovat míč:

- Tento vám mohu doporučit, je to ale čtyřka.
- Myslíte jako velikost? To my bychom radši pětku.
- Ne, myslím jako čtyři tisíce. To je cena.
- (hysterický chechot)
- Já vám dojdu najít nějaký levnější.

Třímal jsem v rukavicích nový, řádově lacinější balon a znovu se mi ta příhoda honila hlavou. Mít na naší úrovni takový míč by bylo zhruba stejně rozumné, jako pořídit si spojler a bi-xenonové světlomety na vysokozdvižný vozík.

Místo toho jsme si pořídili posily. Aniž bych o tom věděl, údajně jsem jako prezident mužstva podepsal dva registrační formuláře pro mladého Filipa a většího Kikeho. Zatímco Filip je při vší úctě - a rád bych mu teď křivdil - zase jeden z těch mladých šikovných kluků, kteří s námi odehrají pár zápasů a pak zjistí, že se tady zázraky čekat nedají a že fotbal opravdu nenastane, a v tichosti zmizí, Kike je opravdový Španěl. Nejenže viděl poprvé náš tragikomický ansámbl, ale zároveň i malou kopanou.

"Je to legrační. Běháte dopředu dozadu. Nepřemýšlíte u toho. Nepřihrajete si. Proč?" ptal se o přestávce a z jeho úplně propoceného trika se kouřilo. Měl pochopitelně pravdu. Ale za tři minuty poločasové pauzy to lze nacvičit jen stěží.

Druhý poločas byl v tomto ohledu ještě horší. Zcela jsme rezignovali na pokusy o kombinaci. Z toho plyne, že jsme neměli žádné šance. Jen jednou pěkně Vašek zahrozí z přímáku.

"Kopej to na bránu a dej góla," slyšel jsem od spoluhráčů, než se mi to deset minut před koncem povedlo. Reakce na branku přes celé hřiště je pokaždé stejná: pár hráčů včetně méně informovaných spoluhráčů protestuje, že gól od brankáře neplatí. Já už vím, že jo, takže se radostně houpu na břevně.

"Kopej to na bránu a dej dalšího góla," slyším a konám. To už za stavu 1:2 v náš neprospěch. Tentokrát se míč otře o tyč, vzápětí dostáváme třetí gól a jedeme domů zase bez bodů.

Bereme španělského nováčka na pozápasový rozbor do hospody. "Kike, we go to the golf, there is beer," vysvětlujeme mu, že je restaurace u hřiště na minigolf a že to patří k bontonu, minimálně tvrdého jádra, resp. jadýrka klubu, resp. klubíku.

Jsou dva dny do svatého Václava, kapitán má téměř svátek. Servírka na oslavu nosí úplné rumy. Přihráváme si je po stole, s rozmyslem a zkušeně. A česko-anglicky a anglicko-česky se shodujeme, že příště určitě vyhrajeme.

text a foto Řízek

NA VÁPNĚ

Bystrý mozek, bleskový a neomylný úsudek, svaly vytrvalé, ale zároveň připravené svojí výbušnou silou hltat vrstevnice jako jednohubky. Orientační běžec je ztělesněním kalokagathie, jeho vzhled je příjemný a vychování příkladné.

Co když se ale závodu v orientačním běhu zúčastní obyčejný smrtelník, řekněme já nebo Řízek? První odlišnosti můžeme pozorovat už ve zvoleném vybavení. Na rozdíl od ostatních jsme vyběhli bez buzoly. Přece to tu v Radotíně výborně známe, orientovat se budeme podle terénu, buzolu používat neumíme, nemáme ji (ačkoli Řízek má doma z nějakého důvodu dvě), zkrátka pár důvodů bychom dohromady dali.

Takhle nevypadá ideální trasa

Potom uprostřed lesa, když slunce pomalu klesá níž a níž pod horizont, kolem jsou stromy a křoví, mnohé s trny, a my bezradně žmouláme pomačkanou mapu nakreslenou před třiceti lety, názor na užitečnost tohoto přístroje nesměle přehodnocujeme.

Rád bych věřil, že příčinou našeho nezdaru byla výhradně absence vhodného vybavení, ale bohužel mi to můj vytříbený smysl pro sebereflexi nedovoluje. Zatímco ostatní volí cestičky kopírující vrstevnice a sbírají kontrolu za kontrolou, já se nehty zarývám do hlíny a škrábu se do kolmého svahu, ze kterého jsem před pár minutami omylem seběhl.

Některé kontroly nám zkrátka daly zabrat. Naštěstí se v jejich okolí závodníci zpravidla hromadí a poletující světýlka čelovek postupně konvergují k oranžovo-bílému lampionku s kleštičkami. V cíli jsem po doběhu nahlásil startovní číslo a odevzdal kartičku pro zaznamenávání kontrol, dohromady sedmnáctkrát proděravěnou. Vypadala, jako bych do ní pořadatelům vyrazil Braillovým písmem krátký vzkaz, zřejmě směs nějakých sprosťáren a nadšených díků.

Vítěz nám na přibližně osmikilometrové trati nadělil hodinovou ztrátu, jsme poškrábaní, dezorientovaní a Řízek má zvrtnutý kotník. A především se nemůžeme dočkat, až si to někdy zopakujeme.

text a foto Milan

PEKLO SEVEROVÝCHODU

(Popřej jí k svátku! Ne, že zase budeš mluvit jen o sobě. Nezapomeň na to!)

Zvoní to. Ahoj, no, už jdu na start. Je docela kosa. Nic moc, ale aspoň trochu jsem spal, oni to v té tělocvičně hrozně hrotili, vstávali už v půl šesté, nechápu proč. Navíc tam někdo chrápal. A parkety vrzaly. Co říkáš? Jo, kolo jsem měl tam schovaný. Jo, na karimatce, žíněnky byly obsazený. Furt jsem se mlel. Ale za sedmdesát korun za noc je to luxus. Ozvu se pak. Teda jestli to přežiju. Jasně, že to přežiju. Jo a Maruško...?

To poslední už neslyšela, tak jsem mobil schoval do kapsy, mikinu do auta, klíče od auta do infocentra, náhradní duši pod sedlo a sám jsem se schoval mezi ostatní cyklisty do druhé řady.

Po roce jsem zpět. Nejstarší český maraton na horském kole, Rallye Sudety, nejdelší trasa, 112 kilometrů vodorovně a skoro čtyři svisle. Nekonečně stoupáme z Teplic nad Metují, městečka nacpaného mezi horami a skálami, jako když jsme se jako děti schovávali do nitra gauče mezi polštáře a nebyli jsme skoro vidět. Jedeme jako peloton Tour de France, jen nejsme tak šikovní, takže o sebe sem tam škrtneme řídítky. A taky méně zobeme. A pak asfalt zmizí, odemykám vidlici a bránu do extrémních zážitků, začne se prášit od pneumatik a kolo i tělo začnou se skřípěním pohlcovat první výmoly a kořeny.

Je to hodně rychlé, ale kontrolovaně. V první, placatější třetině závodu si zběsilou jízdou lze zřejmě jen uškodit. I my kolem 150. místa (jede asi 650 lidí) neztrácíme na čelo zas tak moc, asi čtvrt hodiny. To pravé peklo severovýchodu Čech nastane až dál.

Drápu se do prvního ostrého kopce a marně hledám nějaké větší kolečko, na které bych ještě přehodil. Nahoře se cesta rychle zlomí do technického sjezdu přes skály. Drncám vymletým korytem, kolem mě spousta opatrnějších lidí tlačí. Další spousta lidí kolem trati povzbuzuje, ať proboha jedeme. Ve skutečnosti chtějí vidět pády a diskomfort - vůbec jim to nemám za zlé, je to lidské. Nechci je zklamat. Zadní kolo se najednou nečekaně zvedá a já balancuju jak poněkud týraný cirkusový medvěd na jednokolce, jen hlavou napřed. A nakonec úspěšně!

Povzbuzen dílčím vítězstvím vjíždím do dalšího těžkého úseku zarostlého kořeny. Pouštím se do nich odvážněji, než bývá mým zvykem, což je stále ještě mnohem pomaleji, než je medián všech závodníků. Chvíli se mi hazard vyplácí, než zavadím rukou o smrkovou větev, která neuhnula, a cesta na zem je pak hrozně rychlá, letím po hlavě, bradou do hlíny a do lesa, kolo mě nezadržitelně přikrývá a závodníci těsně za mnou sotva stačí zastavit a ptají se, jestli jsem OK. Být to na dálnici, začali by blikat varovnými světly a vytvářet záchrannou uličku.

Až na to, že mám plnou pusu jehličí, mi vlastně kupodivu nic nechybí. A na jehličí v puse si člověk zvykne snáz než třeba na blbou práci nebo premiéra estébáka a je to i snáz řešitelné, v mém případě prskáním a pliváním toho bordelu.

Moje sebevědomí nicméně utrpělo a znovu se ukazuje, že na sjezdy mě neužije, naopak ty táhlé kopce mi jdou. Nebo aspoň šly. O tři kilometry dál mě poprvé podivně píchne v pravém koleni. Není potřeba panikařit, protože to třeba přejde. Koneckonců mám před sebou ještě polovinu cesty, takže je dost času, aby se to zlepšilo. Po dalších patnácti kilometrech ztratím naději, že to je jen dočasné a že bude líp. Píchání pokračuje při každém druhém šlápnutí. Šlapu více méně jen levou nohou, když už je to na jednu nohu příliš, tak tlačím. Takhle jsem si to nepředstavoval.

A vím, že už nikdy nebude líp. Minimálně dneska ne. Nevnímám krásnou krajinu, nevím, že je parádní počasí, nezdravím lidi u cesty. Oni vůbec netuší, co se tady děje a že tady někde dole v pravé noze probíhá lokální válka s nejasným výsledkem. Separatisté z Republiky Koleno zřejmě vyhlásili autonomii na zbytku území. Ani nevím, kudy jedu, nebo spíš vedu, hledám jen nejméně bolavý způsob, jak točit nohou. Stejně je to debilní sport. Mám silné nutkání to vzdát. Na devadesátém sedmém kilometru mi vlétne včela nebo něco takového pod dres a zahryzne se mi do míst, kde bych měl mít vypracovaný hrudník. Nebýt ještě asi hodina cesty do cíle, byla by to taková pěkná červená tečka.

Na občerstvovacích stanicích sháním něco proti bolesti. Na jedné mi nabízejí kafe a pudink. I jako placebo je to slabé. Na posledních kilometrech už dosahuji průměrné rychlosti svižnější chůze a začínám se rozkládat. Předjede mě ještě asi deset lidí, jenže je mi to jedno - jsou z jiné kategorie šťastnějších, obounohých.

Vidím Teplice, zaplaťpánbůh za ně. Sudety mě letos skoro porazily. Ale přežil jsem. Zvoní to. Všechno nejlepší, Maruško.

text Řízek, foto Josef Pecka

TEXTILNÍ SUVENÝRY

Nejmenovaný kamarád bývá v hospodách i na výletech terčem posměchu, když nosí trička s různými vybledlými reklamními nápisy propagujícími širokou paletu produktů - od Tatry 815 přes obec Tuchoměřice a Kostelecké uzeniny až po Divadlo pod Palmovkou sezona 2001. Aniž by s dotyčnými institucemi měl cokoli společného. Nejezdil náklaďákem do Tuchoměřic, nevyráběl šizené párky a naštěstí ani nehrál divadlo. Prostě je mu někdy někdo dal a jemu bylo líto je vyhodit. Na námitky, že vypadá jako poutač, nijak nereflektoval. Druhý kamarád zase ujíždí na oblečení s motivy měst, která navštívil. Přesně takové ty turistické, které si v Praze můžete koupit na Staromáku, ale proč byste to dělali.

Nyní jsem zjistil, že jsem se postupem času sám stal terčem svého posměchu. Nosím na oblečení nápisy jako Zimní běh na Blaník 2012 anebo Rzeszów - Stolica innowacji. Mám jich doma plnou skříň. Sice na rozdíl od prvního kamaráda mám k těmto trikům, čelenkám a podkolenkám vztah - přivezl jsem si je z nějakého absolvovaného bizarního závodu anebo koncertu -, ale co je horší, zpravidla jsem za ně i zaplatil. Málokdy se vracím bez textilního suvenýru. Patří to k tomu, nebo jsem o tom aspoň přesvědčen.

A teď se pomalu dostávám k jádru věci: ony jsou ty věci sice tím pádem plné vzpomínek, avšak objektivně vzato docela hnusné. Mají divné barvy, jsou oblepené logy sponzorů a hned den po konání akce, kdy stejná trika mají skoro všichni účastníci, jsou navždy úplně mimo a každý závodník tak jako já pravděpodobně s rozpaky řeší, co s trikem dál.

Na tričku z řešovského maratonu je nehezká paní běžící po náměstí. Na tričku z Velké kunratické jsou barevné pruhy symbolizující kopce, brody a asi les. Vypadá to jako pokus o nějaký výtvarný styl, ale spíš je to jen ošklivé. Z dávného koncertu kapely Hm... mám těsné triko s obrovským bílým křížem, který manželčin synovec překřtil na "doktouskej kšíš". Svého času jsem u něj byl díky tomu populární.

Hromada neustále narůstá. Teď zrovna čekám, čím mě vyděsí dres z 1000 mil, který mi přijde poštou. Poslední přírůstky jsou z triatlonu - sponzorský dres Svijan má "nápaditý" chmelový design a jedovatě zelenou barvu a dokonce můj nejlepší přítel mi řekl, ať v tom neběhám - a z cyklistické Rallye Sudety. Tento exemplář je i na moje poměry nevšední. Je to (v lepším případě) důvtipná parodie na trika kapely Ortel, využívá stejné písmo a na zádech nese motto Drž hubu a jeď. Nemám moc vlasů a myslím, že bych na jakémkoli srazu ultravlastenců bez obtíží splynul s kolektivem. Je možné, že mi to triko policie zabaví při domovní prohlídce.

Jak je vidno, ta trika přitom objektivně není kam nosit. Do práce se podle všeho i okolí nehodí, některá (Sudety) mi žena zakázala nosit i doma a přijít v tom do hospody na karty taky nemůžu, protože posmívat se někomu za Tuchoměřice anebo Barcelonu na triku můžete leda tehdy, pokud nemáte zrovna na hrudi Kunratice.

Jak říkáme v naší branži, papír snese všechno. Textil, ten toho občas musí snést ještě víc. Ale vyhodit se to prostě nedá.

text a foto Řízek

ZDRAVÉ JÁDRO

Na začátku byla Péťova oranžová bunda. Vyhlížel jsem ji v hustém dešti už od mostu Barikádníků. Na každé autobusové zastávce jsem zpomaloval, protože si nepamatuju, jak jdou po sobě. Na Kuchyňce nebyl, nebyl ani na Rokosce, čekal přesně na Vychovatelně, jak slíbil. Na Ivanův triatlon přece člověk nechce jet sám.

Na hladinu rybníka u Holan na Českolipsku padaly kapky deště, ale to byla pozdní lítost - už to nezachránily, voda byla zelenější než kdy jindy a byla určitě jedním z důvodů, proč byl 25. ročník závodu hlavně pro zdravé jádro.

Byť se k jeho okraji počítám, vycítil jsem, že zde nemám tak úplně dobrou pověst. Terčem posměšků je především moje přehnaná soutěživost. Nedám si čtyři piva před startem a další ještě na trase na posilněnou. Od toho mám energetické gely v kapse. Místo závěrečné procházky kolem rybníka opravdu běžím. A celkově jsem prostě divný patron. Když už v cíli volám na Jiřinu, ať maká, odpoví mi: "Seš čůrák!" a tohle všechno v tom je.

Také každý automaticky předpokládá, že se hned po vyhlášení výsledků seberu a pojedu zpět domů za ženou a kocourem, zatímco ta hlavní část závodu přece začíná teprve potom. To se na gril hodí naložené maso a klobásy a rozezní se kytary a basa.

Ale jsem tady. Všichni jsou schovaní pod střechou, i když déšť pomalu ustává, je jedenáct stupňů a zhruba tolik závodníků se s neskrývaným odporem opravdu svléká do plavek. Dokonce i Péťa oproti svým předpokladům odkládá oranžovou bundu a stává se součástí pořadatelova týmu. Ivanův triatlon má totiž tu výhodu, že se dá v případě potřeby rozkrájet na třetiny.

Pokaždé si při plavání hrábnu na dno. Tentokrát je obzvláště mazlavé. Stav vody umožňuje horším, ale chytřejším plavcům popojít až do třetiny rybníka. My hloupější jsme na to přišli pozdě. Plavu tradičně v uctivé vzdálenosti za kraulujícími Mílou a Jiřinou, ale zase s náskokem před chytřejšími plavci. U bójky ztratím orientaci, protože ten zelený sajrajt se mi dostal do brýlí a do očí a místo otočky o 180 stupňů jsem zahnul rovnou o 240 a vyrazil jsem směrem k jinému kempu. Naštěstí mě cákání jiných závodníků navedlo zase na správnou trasu a ke břehu. Mílu míjím ještě v kempu, s Jirkou si jen pod prvním kopcem vyměníme shodné pocity z vody a jsem sám na kole.

Klouže to, takže chci sjezdy hlavně absolvovat vcelku. Poslední dva ročníky jsem v jednom z nich zvaném Broučci zvolil pokaždé špatnou stopu a pak se potupně kutálel ze srázu. Toho jsem se tentokrát vyvaroval. Hned pod ním jsem se ale v nájezdu do lesíka plného kořenů nevešel mezi dva kmínky, ty mě ale k mému údivu šetrně zastavily, takže jsem si mohl klidně sesednout a dál tlačit.

Nikde nebyla ani noha, až kousek před Úštěkem se v nepřehledné zatáčce objevilo stádo myslivců. Při pohledu na můj dres Božkov jistě řada z nich nostalgicky zavzpomínala na předchozí večer. Ale váhavě uhnuli. Pak už jen skrz tekuté písky stoupám na Skalku a cítím, jak mi měkne zadní kolo. Mám ale opět štěstí, protože vzduchu ubývá jen velmi zvolna a donese mě to zpět do Holan ještě dříve, než bych jel úplně po ráfku. V rokli u Dřevčic proběhla násilná depilace lesa, vůbec to tam nepoznávám, ale na konci se objeví tradiční logo Tří sester na stromě, takže vím, že jedu správně.

Baví mě, jak časomíra Pružan pokaždé legračně dobíhá k počítači, aby zaznamenal můj příjezd s veškerými náležitými sekundami a desetinami. Odhazuji kolo a pětikilometrový závěrečný běh kolem rybníka je tentokrát opravdu za odměnu. Druhý je Jarda - dal jsem mu 29 minut, ale on má 20 let náskok. Třetí Jiřina. Tedy stejně jako loni. Ivan s Péťou vyhrávají kategorii týmů (a na to, že jiné týmy nebyly, se historie neptá). Kolemjdoucí civilista nám vytvoří abstraktní společnou fotku pro dva nepřítomné zraněné borce - jednoho pobodalo kolo, druhý spadl z višně. Snad se i díky téhle fotce dají brzy dohromady.

Poukaz na guláš vyměňuji za nejlepší jídlo, které jsem tam kdy měl. Provozovatel kempu zřejmě konečně zjistil, že vařit neumí, a sehnal si na to nějakou paní. Bohužel po sezoně oba v kempu končí. Životnost dvacetikorunového žetonu na sprchu chytří závodníci prodlužují přerušováním přísunu vody tlačítkem a v suchých pauzách se mydlí, my hloupí se prostě jen myjeme rychle. Stejně budeme všichni vyuzení ohněm. Tentokrát nikam nezdrhám, naopak mi před půlnocí svěří i kytaru, což dopadne o málo lépe, než když mi předtím svěřili oheň a maso. To bylo pořádně vypečené.

text Řízek, foto pán v zelených montérkách, Ř. a Ivan

Ř. Í. P.

Z Děčína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu. Jenže neberou lidi s koly. Jako třeba tadyhle Carl Maria von Weber řečený EC 171. Mohl jsem být v Praze brzo, ale co: tak budu v Praze pozdě. Karel i s Marií ať si trhnou.

České dráhy poznaly, že jsem si v předchozí práci vysloužil odstupné, a tak mě náležitě osolily. Za 271 korun si to aspoň užiju. Z odporného nádraží (dal jsem si v nádražce březňáka a je mi líp i hůř) v Děčíně, kde na každém kroku visí digitálně vyžehlený Okamura, mě sveze motorový něco jako rychlík do Ústí. Zde mohu nasávat atmosféru, než mě zachrání expres Ohře do Prahy. Proti Ohři nic nemám.

Před budovou, kde všude visí Okamura, hraje paní na kytaru tu jedinou hitovku od Joan Osborneové. Přihlíží hlouček lidí. Sloka dobrá, nasazení taky. Zvažuji desetikorunovou dotaci, když jsem ten rentiér, ovšem ještě počkám, až dojde na Yeah, yeah, yeah a refrén,. Jenže je to falešné, falešné a prázdné. Ale svou misi splnila. Zcela zadarmo mi teď zní v hlavě otázka, co když je Bůh jedním z nás. Budu o tom na druhém nástupišti usilovně přemýšlet.

Končí mi dvouměsíční prázdniny, a tak jsem chtěl na poslední chvíli vyřešit všechny resty, než začnu něco smysluplného dělat. Opravit zásuvku v bytě. Nařezat jakousi spadlou větev na chatě, což oboje odkládám tak dlouho, že se z toho stalo v rodině mé ženy politikum. A ze všeho nejdřív vyzvednout v Děčíně cyklistické brašny, které jsem tam nechal během jednoho závodu. I když je vlastně nechci. Ale slíbil jsem jim to - brašnám i dobrým lidem ze servisu, kde zůstaly.

Dopoledne sedám na kolo vybaven jedinou zásadní informací - cykloservis zavírá v šest. Tenhle směr nemám moc proježděný, ale zaujme mě, že v cestě stojí Říp. To by byl hřích ho minout, a tak ho přidám do trasy. Tu stahuji do chytrých hodinek a vlastně moc neřeším, kudy jedu, jen sleduju zelenou šipku. Hlavně mimo silnice a přes Říp. Hodinky to rovněž neřeší. Jen ukážou 116 km do cíle a zbytek je jim šumák.

Na téhle bájné hoře jsem byl naposledy jako dítě neurčitého věku na školním výletě a pamatoval jsem si to značně zkresleně. Nápisu o Mohamedovi a Mekce (tohle slušným Čechům nevadí!?) jsem tehdy neporozuměl, na rotundě bylo určitě méně sprostých malůvek a do piva mi nelétaly vosy. Pivo jsem myslím tehdy taky neměl.

Hlavně mi tehdy ten kopec připadal podstatně mírnější, vlastně i placatý. Asi jsme ho nedobývali z ostré jižní stěny. "Když stojí pes na zadních, je to, jako když člověci chodí po rukou," vysvětluje nějaké dítě mamince a já o tom přemýšlím skoro tak důkladně, jako potom o tom Bohovi.

Pryč od vos a chytrých dětí. U Labe v obci Lounky ochutnávám údajně pštrosí guláš a asi mi to jako využití tohohle zvířete přijde adekvátní. V cestě do Děčína stojí České středohoří. Slunce na konci léta má pořád dost elánu, na rozdíl ode mě. Často zastavuji a vymýšlím si výmluvy. Zrovna teď musím utáhnout nášlapy. Zrovna teď musím zavolat Frantovi.

Poslední v cestě je Buková hora. Z jejího vrcholu arogantně ční vysílač a celou dobu na mě čumí, jak se lopotím. Škrábu se na ni snad hodinu, chvílemi jdu i po rukou, jenže jak se znám, budu si ji pamatovat placatou a rád se na ni zase vrátím. Následuje parádní sjezd k Labi a taková asfaltová cyklostezka úplně po rovině nakonec není tak špatná. Do Děčína přijíždím chvilku před pátou - přesně tak, abych stihl cykloservis a pak Carla Mariu von Webera.

Brašny na mě počkaly. Chtěl jsem se personálu za úschovu svých věcí odvděčit aspoň tím, že si u nich něco koupím. Jenže nejde EET. Beru nakonec aspoň pár ponožek, protože se shodneme, že zrovna dneska se na ně EET nevztahuje. Montuji brašny a jsou pořád stejně debilní, jako když jsem je tam nechal, pořád si stejně vlezle chtějí povídat s výpletem kola. Nicméně jsou moje. Ale půjdou do sklepa, odkud je snad někdo ukradne.

Na čtvrtou kolej se vlévá Ohře, čímž tahle mise končí. Zbývá zásuvka a větev. Kdyby byl Bůh jedním z nás a byl by co k čemu, udělal by to za mě.

text a fotky Řízek

STAŇTE SE PRASETEM

Přišli jsme pozdě. Na pódiu na vysoké stoličce seděl šedivý muž v bílé košili a šlích a vypadal jako sloučenina Ladislava Jakla a Václava Klause. Se zarputilým výrazem cosi nesrozumitelného deklamoval do mikrofonu, zatímco hudebníci na své nástroje předváděli, bokem k dřevěným převlékacím kabinkám a zády k unavené Sázavě, ryčný pochod.

Přišli jsme pozdě a byli jsme po všech stránkách na špatném břehu. Hudba Milana Knížáka a jeho skupiny Aktual je undergroundovější než underground a není podle všeho určena k líbení.

Ale to jsem tak trochu tušil. Ovšem netušil jsem třeba to, jestli si při brodění na správnou stranu řeky namočím kraťasy. "Jděte klidně dál, to už nebude hlubší," povzbuzovala nás tři děvčátka ponořená až po krk ve vlažné vodě a my jsme nevěděli, jestli nám upřímně radí, nebo jestli jsou to sirény, též nazývané ochechule, jež nás vábí na skaliska.

Nenamočil se nikdo z nás. Tím méně Knížák. Z jeho vzpomínek, jimiž prokládal vystoupení, jsem seznal, že jen málo chybělo k tomu, aby donutil okupanty, aby to v srpnu '68 otočili. Zazněla jeho dobová píseň se sloganem Rusové, jděte domů, my vás nechceme/my na vás sereme (tedy, lidi říkali, že to byli Rusáci), ze senohrabské plovárny se to pěkně neslo do otevřených oken chat v údolí řeky a pár metrů před námi křepčil Jáchym Topol s půllitrem. Sirény vylezly z vody a říkaly nám Ahoj a Dobrý den a měly z toho a z nás legraci.

Náš osobní underground spočíval v tom, že jsme si na tichý protest proti vstupence za 250,- přinesli do areálu vlastní lihoviny a skládací rybářskou židličku. Pak nastal největší nářez celého večera, při kterém si Knížák dokonce i na chvíli stoupl. Textu jsem opět nerozuměl - občas jsem si připadal podobně marně, jako když jsem se kdysi pokoušel po telefonu zpovídat Karla Schwarzenberga. Pochopil jsem, že nás hudebníci vyzvali, abychom se stali prasetem - za sebe to přinejmenším zvážím, děkuji.

Náhle se Aktual rozloučil a z repráků se začala linout mnohem líbivější, zato konformnější hudba. Sestoupil k nám jeden z muzikantů. Ovšem ne proto, aby nám sebral rum a vynadal, že jsme v jedné z podobně znějících písní začali zpívat Asi jsem to přehnal od Mňágy a Žďorpa.

Ve skutečnosti to byl náš kamarád Trsáč. Pan Knížák odpustí, avšak to on byl tím důvodem, proč jsme sem vážili obojživelnou cestu. Třikrát řekl, že musí jít uklízet bubny, a dvakrát zůstal. Vyprávěl nám o tom, že s Aktualem vlastně nehraje, i když to dnes zdánlivě vypadalo jinak, dozvěděli jsme se i pár pikantních zákulisních drbů, které samozřejmě zveřejňovat nemůžu, nejsem bulvár. Navíc jsem je zapomněl.

Veškerý underground byl posléze i díky Trsáčovi naložen do stříbrné dodávky a zmizel a my těsně za ním. V rádiu hráli Marx, Engels, Beatles od Vltavy a my jsme sborově dělali ššššš tu-du-dů, ššš- tu-du-dů a jeli domů.

text Řízek, foto Milan K. a Ř.

DŮSTOJNĚ SE ROZLOUČIT

Narazili jsme na sebe na vrcholu Ještědu, a ačkoli nám šlo vlastně o to samé*, navzájem jsme si nerozuměli. Dívky měly růžová trika s nápisem připomínajícím, že jsou součástí nevěstina týmu. Byly rozpustilé a něco si špitaly. Měly i různé žertovné rekvizity, aby, až si budou prohlížet fotky z rozlučky se svobodou, vypadaly vesele a spontánně. Možná popíjely prosecco nebo aperol, ale jen střídmě.

Ženich

My jsme naopak působili omšele. Ženich byl zarostlý, jeho družina zírala na svět a na neznámé růžové dívky kalnýma očima. Nadávali jsme si a hulákali a pak se tomu smáli. Naším týmovým oblečením byly kraťasy, obvykle uválené a různé potřísněné. Rekvizitami byly plechovky a lahve.

Nejslušněji vypadající z nás - v realitě právník - se obě skupiny vydal propojit. "Souhlasí, že se s námi vyfotí, když už jim pak dáme pokoj," tlumočil hlavní rysy uzavřené smlouvy po návratu z jednání.

Focení proběhlo. Ženich nad rámec dohody ulovil podpis jedné z družiček, ty se pak nenápadně vzdálily a do příběhu už nejspíš nezasáhnou. Ať už bohužel, nebo spíš naštěstí.

Ti druzí se hlučně svalili do údolí. Někteří pěšky, jiní lanovkou. Někteří pádem na asfalt přes neviditelný řetěz natažený přesně ve výšce holenních kostí. A tramvají a autobusem skrz město, které nám taky moc nerozumí, až na druhý konec k vysokoškolským kolejím, kde bůhvíproč bydlíme.

Kromě nás v areálu vypadajícím jako zmenšenina pražského Jižního Města přes léto zůstali jen vrátní, dva barmani a zahraniční studenti. Včera, když jsme přijeli, jsme jim svou účastí obohatili večerní fotbálek na plácku mezi budovami. Kličkovali jsme ještě lépe než obvykle. Hráčům ze Senegalu i Ruska padal pod nohy náš kolega, v realitě kandidát do zastupitelstva, než se ztratil. Organizátor výletu zase po každé střele zvedal ruce nad hlavu a křičel Gól.

Zasáhla je oba, ale i nás ostatní, především operativní změna programu akce. Degustace vybraných rumů měla podle instrukcí, jež jsme dostali předem, začít až ve 22:30 a měla být řízená, kdežto ona začala už na sedadlech v autobusu v 16:00 a byla spíš nezřízená.

Ostatně i v dalších bodech se bude skutečnost proti plánu mírně lišit. Například ligový zápas Liberec - Teplice (2:2), který máme navštívit, už začal bez nás. Neproběhne návštěva melounové párty ani diskotéky Ďábelská huť, kde měl ženich plnit různé pikantní úkoly. Nakonec neplnil vůbec žádné úkoly a byl za to rád. Místo toho se půjdeme potmě koupat, navštívíme Tesco a zasekneme se na mnoho hodin na minigolfu. Ale to až v neděli.

Kočka z kolejí

Naši noví kamarádi z kolejí z nás byli celkem nadšení, aspoň nám to tak přišlo. Byli jsme jakási živá voda jejich nudných prázdnin v nudném koutu nudné země. Naše babicovské pojetí bavorského kroje bylo jistě atraktivní. Zdálo se nám, že jsme i zábavní. Anglicky jsme jim vysvětlili, že jsme tady proto, že si Kája bere Martinu. A že hrozně se zlískat na jejich počest je  "Czech tradition".

Číňanka s Filipínkou se držely za ruce a já jsem jim něco valil do hlavy. Náš lídr se vytrvale ptal usměvavého černocha, odkud je, a on mu stejně vytrvale opakoval, že z Ghany. Další lidé objevili skupinu Rusů grilujících cosi u zaparkovaného auta, z nějž se nesly nějaké častušky. Byla to zkrátka družba jak někde na Erasmu. Nebylo divu, že nás na druhý den pozvali na nefalšovanou pařbu na kolejích. Podrobnosti mi sdělí Číňanka s Filipínkou. Vzaly si na mě mail a určitě mi brzo napíšou.

A na ten večírek teď právě klopýtáme. Pravda, jdeme pozdě a nic neneseme. "To nevadí, budou nadšení, že jsme přišli," přesvědčujeme se. Právníkovi spadl mobil do kanálu. Horolezec večeří avokádo a lahváče. Učitel opakuje dokola větu: "...a na to se napijem'". Kandidát se tentokrát radši drží zbytku týmu, aby se neztratil. Prodavačem sportovních potřeb od rána proteklo přibližně 17 piv. Organizátor výletu z podobných důvodů situaci celkem správně vyhodnotil tak, že půjde spát.

Jenže všude je ticho a tma. Jen u ruského auta postává pár lidí. Po obrovském mejdanu ani stopy. Ani po tom mailu, kde měly být podrobnosti. Budeme si holt muset i nadále vystačit sami.

*důstojně se rozloučit se snoubenci

text Řízek, fotky Ř., Smígl, Kubča