neděle 28. ledna 2018

NOČNÍ VÝPRAVA

Stalo se tehdy něco divného. Byla už tma, zdržel jsem se v práci a šel jsem na rozlučkový večírek, kam se mi hrozně nechtělo. Vystoupil jsem na Malostranském náměstí, bezmyšlenkovitě jsem žvýkal kebab a kráčel jsem Mosteckou ulicí směrem ke Karlovu mostu, když mi někdo z kapsy u kabátu vytáhl telefon. Dva měsíce staré lenovo, které jsem si přivezl z Polska, když jsem předchozí mobil stejného typu rozsekal o podlahu tamního nádraží.

Týpek v tmavě zelené bundě, který to mohl, ale nemusel udělat - ale musel to přece být on, když tam nikdo jiný nebyl -, přidal do kroku. "Pane, vy jste mi asi ukradl telefon, vraťte mi ho," vypadlo ze mě. Souboj neschopného zloděje s neschopným okradeným.

"Chlape, já žádný telefon nemám, ani svůj. Asi jsi ho někde ztratil," opáčil muž a ani se nezastavil. Šel jsem za ním jako pes a přemýšlel jsem, co dělat. "Nechoď za mnou jako pes," zavrčel muž a vedl mě temnými zákoutími širšího centra Prahy, kde jako k uzoufání nebyl žádný policajt, který by mi pomohl a ochránil mě. Nebyl tam vůbec nikdo.

Kdyby to nebylo tak hloupé a nedůstojné, bylo by to asi docela zábavné sledovat. Celé to navíc trvalo dlouhé minuty. Až po drahné době jsem si třeba uvědomil, že vlastně pořád mám v ruce to nedojedené jídlo. Naše putování i konverzace se nicméně začaly točit v kruhu, muž byl stále agresivnější a párkrát mě symbolicky (jak policisté posléze uvedou do protokolu) udeřil pěstí do obličeje a do břicha. Já jsem se však dál zdráhal mu jednu natáhnout. Asi jsem se nechtěl snížit na jeho úroveň, navíc mou muskulaturu najdou jen lidé s bujnou fantazií, pročež jsem se naposledy pral asi tak v páté třídě. Od té doby se snažím řešit konflikty spíš domluvou, což se v tomto případě ukázalo jako neúčinné.

To už jsme byli na kraji Kampy, kde jsem konečně našel cizího člověka ochotného mi pomoci. Předchozí oslovené lidi tahle obskurní záležitost nechávala v klidu, nechtěli do ní zabrušovat, aby z ní pak nemuseli vybrušovat. Kolemjdoucí pejskař volá na mé číslo, zjišťuje, že telefon je vypnutý. Mezitím se domnělý zloděj vzdaluje do přítmí a najednou bere nohy na ramena a mizí někde pod Petřínem. Utíkám za ním, ale chlap má náskok a mizí mi z očí. Ironií je, že loni jsem naběhal skoro 3000 km. A nic z toho; zjevně to chce se zaměřit spíš na rychlost a výbušnost než na vytrvalost. Ta je vhodná při maratonech, ale při pronásledování darebáků je zbytečná.

Chlap na útěku ještě skopl z kola messengera, který se jej pokoušel natočit na mobil. Dva strážníci vytvořili rojnici a pár minut po něm intenzivně neúspěšně pátrali. Pak mi ukázali cestu na policejní služebnu ve Vlašské ulici, kde jsem jim tohle celé vyprávěl. Nevěřili mi, že je něco takového možné, ale zapsali si to - trvalo to asi tři hodiny - a že mi dají vědět, až něco zjistí. Na večírek jsem už nešel.

Dali mi vědět o měsíc později, že případ odkládají. Podobně odložen byl zřejmě už dříve i můj telefon, a to v nějaké zastavárně. Policejní vyrozumění jsem měl spolu s jiným telefonem v kapse stejného kabátu, když jsem opět navečer vystupoval na Malostranském náměstí, tentokrát bez kebabu. Člověka se zelenou bundou jsem nezahlédl, ale potkal jsem postupně Marušku, Táňu Fischerovou, Milana s Natálkou, Mirka Topolánka a kapelu Vltava.

Ta ten večer zrovna v Malostranské besedě hrála, přičemž začala písní Noční výprava a zkazila ji (nikomu to nevadilo, protože koncert byl jinak skvělý). Přemýšlel jsem, jestli se muži v zelené bundě jeho noční výpravy jednou vymstí. Tuším, že ne, ale rád bych se mýlil.

text a foto Řízek 

úterý 23. ledna 2018

ZA VOLANTEM

Svíral jsem věnec volantu tak křečovitě, až jsem k sobě posunoval stůl a skleničky s vínem, položené právě na této dočasné palubní desce, se povážlivě kymácely. Jako se kymácelo i malé dravé červené auto na šotolině na jakési fiktivní trati vedoucí skrz krajinu asi imitující Řecko. Uháněl jsem po klikaté cestě, až mně i dvěma spolujezdcům takřka vlály vlasy.

S počítačovými hrami jsem začal už v raném věku a už tehdy mě ponejvíce bavilo drtit šipky na klávesnici a řítit se sportovním vozem po závodním okruhu. Možná i proto, že ve skutečnosti jezdím nudným autem i poměrně nezáživným stylem. Pokuty, pokud vůbec, dostávám v našem světě hlavně za nepovedené parkování. Rychlou jízdu u nás obstarává manželka.

Počínaje legendární sérií Test Drive zkraje devadesátých her a konče poněkud úchylnou hrou, kde si člověk hraje na tělnatého kamioňáka, který předjíždí jiný kamion v kopci na D1, trávil jsem po večerech hodiny za volantem. Tedy za klávesnicí. Volant jsem si však nikdy nekoupil. Místo něj mám kolo, bowlingovou kouli, squashovou raketu, deset párů bot a podobně důležité věci.

Milan, jak jsem překvapeně zjistil, volant má. Scházíme se i s Pájou v sobotu navečer, ukazuje mi volant, pedály a hru Dirt Rally. Zkoušíme herní mód autokros a já zklamaně zjišťuji, že to vůbec není jako Poslední jízda v Poříčí nad Sázavou. Chybí tam malinovka v kelímku, dobrovolní hasiči v zatáčce, spousta bahna a vysklené škodovky vyzdobené nápisy jako SPONZOR: TÁTA A MÁMA. Prostředí je mnohem sterilnější, ale i tak nechci hrát nic jiného, i když se mě kolegové snaží přesvědčit, že je tam ještě to rallye. Tak teda jo.

Drncáme po rozbitém asfaltu i uklouzaném sněhu. Padáme ze svahu a zázrakem se ocitáme opět nahoře. Obdivujeme flegmatičnost virtuálních diváků, kteří bez hnutí stojí u trati, i když se na ně v plné rychlosti řítí Milan. Ten pak rozseká svůj vůz o zaparkovanou sanitku.

Když Pája načíná další lahev vína, loučím se a vracím se do méně zábavné reality. Kde na přechodech překážejí chodci, benzín v nádrži ubývá a kolize se nedá vyřešit dvěma stisknutím tlačítka a vrácením v čase.

text a foto Řízek

neděle 14. ledna 2018

JAKO MILOŠ

Jedeme domů, řešíme volby a na displeji sady pro bezpečné automobilové telefonování najednou zasvítí MAMA. "Vendo, doufám, že ses na ten Blaník teple oblékl, abys nenastydl," znějí starostlivá slova a my dva spolujezdci usilovně zadržujeme hlasité hýkání. "Jo a Vendo, jak to, že jsi byl o tolik pomalejší než Lukáš? Neměl bys víc běhat?" ptá se MAMA. "Spíš míň žrát," neudržím se a smích paní Vaškové rozvibruje reproduktory v autě.

Přiznám se, že Vaškovi tu rodičovskou podporu trochu závidím. U mě si bohužel rodina na podobné vylomeniny zvykla, takže jim Zimní běh na Blaník už nepřijde nikterak extrémní a zároveň se jim zdám natolik svéprávný, abych se dostatečně teple oblékl. Koneckonců jsem jim o tom ani neřekl. Aspoň mě však na dálku jistě podporuje můj placený kamarád Miloš Škorpil. Tedy pokud si mě ještě pamatuje.

Dostal jsem totiž od Marušky k Vánocům jeden privátní trénink s tímto běžeckým guruem. Nejdřív jsme si potykali, pak si mě natočil na mobil a konstatoval, že běhám úplně blbě, a pak jsme se šli společně proklusat do Stromovky za střídavého vytahování se nejlepšími osobními výkony a oblíbenými závody (zmiňuji právě blanický zimní půlmaraton). Pokoušel jsem se přitom imitovat jeho (patrně správný) styl, tedy podivně šourat nohama, usilovně zakopávat a rukama pohybovat tak, jako bych trhal jablíčka.

Zkoušel jsem i nadále běhat "jako Miloš" a brzo to přineslo první plody - pochopitelně ne ta jablka. Tím pitomým zakopáváním jsem si přetížil něco v lýtku, takže mě Maruška krátce před Blaníkem musela pospojovat růžovým tejpem, abych tu pravou nohu nemusel tahat za sebou či závod absolvovat třeba na golfovém vozíku, jako jiný Miloš.

Vítala nás Vlašim a její okolí, letos bohužel sněhuprosté. S Milanem a Vaškem se jdeme zahřát do parku obíháním tamního čínského pavilonu v různém poloměru a opačných směrech, jako bychom byli rotačním modelem sluneční soustavy. Byla to zábava, jenže jsme museli bohužel na start.

Já už to tu znám. Vím, že se mezi čtyřmi stovkami závodníků nemusím cpát do první řady, protože v parku je široká cesta, kde se dá předbíhat, když na to máte, pak strašně dlouhá silnice, pak šílený kopec a pak to samé zase pozpátku a tímhle celým se dnes budeme zabývat odhadem tak hodinu a tři čtvrtě. Takže v klidu počkám, až se masa pohne.

Jsem dnes převážně zelený. Brčálové triko doplňují fosforové ponožky a nátělník - a nová čelenka má přesně odstín znaku mé soukromé běžecké stáje Zelená liška, tedy pokud bychom nějaký znak měli. Zaujalo to i fanynky. "Zelená jedéém!" křičí na mě nějaká paní s fotoaparátem. Zakopávám, trhám jablíčka a sunu se pořadím vzhůru.

Uprostřed výstupu na Blaník nás šipka nečekaně hází na širokou povlovně stoupající cestu. Blaničtí organizátoři na propozice malým písmem napsali, že to letos bude trochu delší a jiné. Je to bezpečnější, protože pomalí stoupající a rychlí padající běžci se potkají až na široké cestě, ne na pěšině plné šutrů, ovšem kus kouzla to ztratilo, marná sláva. Nová rovinka je navíc nekonečná a běžce dočista ukolébá před posledním brutálním krpálem na rozhlednu.

Ten tam zaplaťpánbůh zůstal. Jako jediný v okolí běžím až nahoru, ostatní více či méně jdou, někteří mi zato fandí. Je to sice po všech stránkách nesmysl a ty síly mi budou pravděpodobně chybět, ale dostávám se, byť třeba na chvíli, před desítku lidí a zpátky pod Blaníkem na mě někdo volá, že jsem celkově 19., což je k nevíře.

Na posledních osmi kilometrech nastává tradiční post-blanické vychladnutí. Monotónní asfalt, občas někdo mává, mávám taky, na poli fouká, někde v dolíku je Vlašim. "Hele, zelená, póóóď!" volá moje nová známá. Až teď mi došlo, že takhle nejspíš povzbuzuje i ostatní. Na rovné silnici před sebou vidím další barevné postavy, ale všechny běží celkem rychle a nikdo se bohužel nechystá odpadnout. Předběhnu ještě dva tři kolegy, k dalším dvěma se blížím, ale chybí mi těch pár umačkaných vteřin v davu před startem. Za 22. kilometrem už je opravdu cíl, který protínám po hodině a 41 minutách.

Milan je spokojený s časem kolem 1:47, Václav je trochu trpký. O sedm sekund se nevešel do dvou hodin, které si vysnil. Navíc asi trochu nastydl.

A já jsem šťastný. Miloš Škorpil by ze mě měl radost; kdyby věděl, kdo jsem. V neoficiálním pořadí jsem šestnáctý, oproti loňsku jsem se posunul o patnáct míst vpřed.

Co to znamená, je nasnadě a každý si to už spočítal. Měl bych víc žrát.

text Řízek, foto Ř. a mercedesbenz13.rajce.idnes.cz/

neděle 7. ledna 2018

KOLPORTÉREM

Nabídl jsem se, to jo, ale ve skrytu duše jsem doufal, že někdo řekne: "Luki, ty nemůžeš přece rozvážet noviny, potřebujeme tě v redakci, abys ty noviny vymýšlel a psal". Jenže oni se místo toho zaradovali a hned mě zapřáhli. Vyfasoval jsem seznam adres, balík čtvrtečníku, služební auto a vyrazil do ulic. Do terénu se ostatně vypravil i šéfredaktor; asi taky nikomu nechyběl.

Od nového roku mediální domy řeší velký problém s rozvozem tiskovin. Jeho příčinou je nedostatek pracovních sil u nového dodavatele, což ovšem abonenty navyklé u snídaně luštit křížovky či (v našem případě) luštit burzu pochopitelně nezajímá. Volají a kvapně ruší předplatné. Hrozí, že v tomto mezidobí prozří, že papírové noviny vlastně vůbec nepotřebují.

Vydavatelé to řeší různě, přičemž první na ráně jsou právě redaktoři a podobní zaměstnanci. Ti, kteří obvykle zastávají zcela odlišnou část výrobního procesu, než je objíždění bytovek ve Vršovicích v zoufalé snaze se dozvonit na někoho, kdo by mi proboha otevřel dveře do společných prostor, kde jsou schránky.

Spousta lidí má pochopení a smějí se na mě, nebo mně. Jiní moc ne. "To jste hodný, že nám nesete noviny, ale jsou tři hodiny odpoledne a ještě jsme nedostali včerejší a předvčerejší," vítá mě paní na vrátnici jakési firmičky a chce si o nastalé situaci povídat. "Ten pán, co sem jezdí bavorákem, taky nic nedostal, víte? Máte tam bordel!" Souhlasím s ní, že to není ideální. Chrlím omluvy a spěchám dál. Protože, jak zpíval Oldřich Janota: "Já přeci nejsem duchovní pastýř, abych snad řešení znal. Jsem kolpoltér Vlasty a musím jít dál".

Vybral jsem si Prahu 10, která - jak se posléze ukáže - je strašně velká. Někde okolo Krymské se mi povede vytáhnout zaměstnance zcela zabedněné banky od oběda, jen abych mu předal jeden výtisk. "Já totiž nejsem normální pošťák," prozrazuji mu zcela zjevné. Popřeju mu aspoň dobrou, i když vystydlou chuť. Ve smetištních Slatiňanech málem zahrabu služební oktávku do bláta a krátce potom se nečekaně setkávám s přítelem Vaškem, který na mě z prosklené budovy mává a ustaraně se ptá, zda mě degradovali.

Někdy se to prostě nedá. V opuštěném areálu deset minut pátrám po prodejně jachet, ale nenajdu ani stěžeň. Zato nejpsychedeličtější zážitek je průjezd sběrným dvorem, pohřebištěm novin a časopisů. A na druhém konci dvora nalézám schránku, kam odkládám přesně jeden výtisk. A slyším, jak ty slisované noviny na ty čerstvé volají hřbitovní heslo: "Co jsme my, budete i vy!"

Místo očekávaných dvou hodin strávím rozvozem na zhruba čtyřicet adres dvaapůlkrát tolik času. A to jsem celou dobu nic jsem nejedl, nepil ani nečůral. Příště to chce především zlepšit plánování a organizaci. A nechat spletitou a nepřátelskou Prahu 10 někomu jinému. Třeba tu jachtu najde.

Na páteční ráno si beru kus Prahy 4 a okolí. Sedmačtyřicet domů, bytů a firem. Pozdní čtvrteční večer proto trávím nad mapou, sestavováním dokonalého itineráře a promýšlením strategie. Cílem je razantně stlačit čas rozvozu - pro dobro nás všech. Čtenáři budou méně nadávat, když se k nim tiskovina dostane včas, a osazenstvo redakce jistě potěší, když se ve své normální práci objevím v devět, ne ve tři. Nejlepší nápad je napsat Milanovi. Ráno dorazí a pojedeme spolu. Jeden bude řídit, druhý vybíhat a omlouvat se. A pak se šábneme o zisk, tedy nula korun.

Bloudění
Milan sice brzo ráno přijel, ale noviny ne. Dorazily až v osm, s čímž jsem nepočítal. Měníme plán, Milan si bere venkov, já mířím do Modřan, Braníka a Hodkoviček. Ty jsou báječné, každá vila má popsanou schránku, dokonce i padlé děvy z tamního pasťáku jsou vzorné a nemusím na ně zvonit.

Dvě hodiny za námi a předposlední zastávka před jednou advokátní kanceláří. Schránku nevidím, zvoním na recepci. "Dejte to prosím za ten antický sloup," radí mi slečna. A já na to nic neřeknu, protože nejsem recenzent architektury, nýbrž donašeč tiskovin.

Zbývá poslední adresa, poslední firma. Jenže mi špatně spočítali noviny a jedny chybí. Jímá mě zoufalství. Já bych jim strašně rád ten výtisk třeba i koupil, kdyby tam byla nějaká trafika. Bohužel trafiky nejspíš vymřely. A nemůžu jim přece poradit, aby si to přečetli na internetu.

Trápí mě to, ale poslední adresát zůstal ten den bez novin. Ale na zítřek prý sehnali náhradní doručovatele, kteří to všem lidem dovezou.

A doufám, až jednou bude nedostatek novinářů, že to taky vezmou za nás.

text Řízek, foto Ř. a Vašek

úterý 2. ledna 2018

AUSTROSLAVISMUS


Díky inverzi poslední prosincový den na svazích nad rakouským Zell am See dovedně napodoboval lyžařský prospekt. Byl plný barev a kýče. Zato údolí i městečko na břehu jezera bylo z toho samého důvodu celý den obalené v nevábném vlhkém mlhavém povlaku. Nechtělo se nám ven, ale okolo deváté jsme se přece jen vykopali. Na náměstíčku v centru podnikavci vybalili stánky se svařákem a punčem a kryté pódium s dýdžejem. Ten měl charakteristickou ruku na sluchátku, komíhal se a občas odvázal natolik, že do šedivé mlhy pustil další, jedovatě zelenou. Jenže kromě nás a jedné české rodiny, která si nás bůhvíproč natáčela, bylo náměstí ještě pusté.

A propos Češi. Jsme všude. Halekáme na svazích, předbíháme ve frontách a v kantýně přepočítáváme eura na koruny a jsme okamžitě navzájem poznat. "Takže si fakt dáte radler, ne pivo?" diví se blonďatý pingl Kamil v jedné horské chatě, sotva vykoktám objednávku v němčině.

Cestou zpět do apartmánu jsem přemítal, kde jsou tedy na Silvestrův svátek Rakušané. Jestli po sobě taky střílejí petardami jako my.

Naše holky procházka, nebo spíš lyžovačka a svařák zmohly. Dokonce padl návrh, že když půjdeme v deset spát, nemusíme se přece cítit provinile, protože ono rozhraní dvou roků je vlastně jen konstrukt a je na nás, jak a zda ho oslavíme. Tak proč ne spánkem?

Chvíli bezradnosti jsme s Petrem vyřešili rumem přezdívaným Pan Péro a televizí. Na jednom kanále nabízeli jakési vibrační cvičební náčiní, které vypadalo jako automatický vysavač a pohybovala se na něm kyprá mamina. Dost nás to zaujalo, ale ještě lepší byla jakási pangermánská silvestrovská veselice živě vysílaná ze Štýrského Hradce. Bylo to jako Silvestr Jaromíra Soukupa, ale bez Jaromíra Soukupa a nikoli v barrandovské garáži, ale v něčem, co rozměry připomínalo O2 Arenu.

Ukázalo se, že Rakušané slaví silvestr právě tam. Mezi juchajícími lidmi se po hrací ploše proplétala dechovka hrající ty šílené syntetické songy, co znějí z tlampačů u lanovek, a na dvou pódiích se střídali umělci mladí i staří a na playback zuřivě jódlovali, třeba o Antonovi z Tyrolska, který jezdí traktorem. Publikum rozjařené povelem "Hände hoch!" se cpalo kameramanům do záběrů, odkud bylo následně vystrkováno. Krátce poté, co se odkudsi zjevila Bonnie Tyler, která ještě žije, s obrovskou přezkou na opasku o rozměrech emblému na kapotě nějakého velkého SUV a podporována a podpírána černošskými tanečníky vylezla na jakési štokrle, holky ožily a donutily nás pořad vypnout a vytáhnout třeba kytaru.

Pár vteřin ze Slavíků z Madridu nám přeteklo do roku 2018, ale nikoho to nepohoršilo. Venku asi probíhal ohňostroj, ale mlha ho zakryla, podobně jako loni v Praze. Naše privátní estráda, na níž nevědomky vystupovala Mňága i Kryštof, ještě nějakou dobu pokračovala, takže když ráno soused při pohledu na Petra odnášejícího kytaru do auta poznamenal: "Hele, náš kytarista", cítil jsem v tom lehkou výtku.

Na Nový rok jsem dopoledne jsem zašel k policajtům optat se na to, proč mi dali pokutu za stání na chodníku. Vždyť jsem na něm zanechal jen jedno kolo, byl tam sníh, navíc to byl chodník, který nikam nevede! Ale nikam to nevedlo, policajt mi jen oznámil, že o takových věcech se nediskutuje, nýbrž že se platí, bankovním převodem a šťastný nový rok. Přepočítávám dvacet eur na české a jsem zatrpklý.

A tak jsme se s Rakouskem rozloučili poznáním, že ač si k řízku bůhvíproč dávají brusinky, máme pořád hodně společného, nejen nepovedené ohňostroje a zálibu v hudebním neumění. Třeba policejní pitomost nezná hranic, takže si vlastně ani nemusíme závidět.

text a foto Řízek