ZTRÁTY A NÁLEZY

Průhonický park nemám spojený s rododendrony, zámkem a rybníčkem, ale výhradně se slzami. Nemohu mu odpustit, že jsem v jeho útrobách v dětství ztratil oblíbeného hopíka a o něco později, ještě k tomu nadvakrát, i tachometr značky Cateye nedbale upevněný na mém tehdejším silničním tříčtvrtečním speciálu. Oboje jsem obrečel.

Když mi Pája na sklonku Velikonoc napsal, zda bych s ním právě do okolí Průhonic nešel běhat, napadlo mě, že se aspoň po těch ztracených věcech podívám. Místo toho jsme však našli Babiše.

Přijel jsem za Pájou do Vestce. Prý mě vídá častěji než vlastní maminku. Tu patrně neprohání patnáctikilometrovými výběhy v tempu 5:07 na kilometr. Nenutí ji přelézat kamennou zeď parku ve snaze ušetřit za vstupné. Zato ji zahrnuje podobnou dávkou slov a vět.

Hovoříme konkrétně:
- o svatbě. Budou to mít v nějakém hotelu, jméno jsem zapomněl, ale je to na pozvánce;
- o snubních prstenech. Zdály se drahé, ale co taky dneska není, že?
- o poměrech lékařů v Německu, zejména v komparaci s poměry lékařů a novinářů v Česku;
- o nuzných poměrech novinářů v Česku, kteří mají ale to štěstí, že mají pracovité manželky;
- o tom, že je krásně (svleče si jedno z triček, ale nemohu si vybavit, co s ním udělal);
- o tom, že úspěch Usaina Bolta je i v tom, že jeho kuchař a masér jsou jeho kamarádi. A že ta psychická pohoda taky dělá hodně;
- o tom, že by se člověk neměl na Velikonoční pondělí na dvě hodiny ztratit a vrátit se až k obědu, ale co nadělat;
- o tom chlapovi u zámku, který vypadá a tváří se jako Babiš.

Hele, není to... ? Je to on. Dobrý den! zdravíme zvesela a strážce státní kasy si nás zachmuřeně prohlíží, jako by tušil ten zárodek karuselového podvodu, jehož jsme se dopustili obejitím turniketů. Naštěstí na nás neposlal přítomné psy. "Dnešní procházka v průhonickém parku. Sharp, náš maliňák, neskutečný sportovec, a naše líná Elinka - miluje všechny," nechal se pak slyšet na Twitteru a doprovodil to snímkem těchto dvou zvířat.

Na začátku jsme byli oba jako maliňák Sharp, ke konci jsme se už oba cítili trochu jako ta naše líná Elinka. Pája dopovídá poslední historku, tentokrát se to snad týká jeho fyzické kondice v souvislosti s nedávnou dovolenou na běžkách. A vypínáme hodinky. Ve Vestci se loučíme a já mezi potácejícími se koledníky uháním autem zpět plnit velikonoční povinnosti. Na hopík už nemyslím.

text Řízek, ilustrace Ř. a Endomondo

FREKVENCE JE RYCHLOST

"Dejte si ještě někdo jablka," vybízel Václav všechny fotbalisty v okolí. Je to zajímavý fenomén: ať už Piškotův pohár vyhraje kdokoli, tatranky a banány se snědí, jen ta jablka pokaždé zbudou, že by se z nich několik štanglí štrúdlu dalo udělat. Všechno ostatní se naštěstí rozdalo - poháry, sošky, diplomy i propisky. Organizátoři se cítili unaveně a spokojeně jako Kateřina Neumannová po mistrovství světa v Liberci, jen podstatně chudší.

Filip ještě předtím, než se zranil

Šestý ročník poháru měl navzdory tradičnímu formátu několik novinek. Poprvé třeba na hřiště přijela sanitka. Vyhozené koleno Filipa z Dream teamu ale podle posledních zpráv není tak vážné, nebude muset na operaci a dostane ortézu. Což je ta úplně nejlepší zpráva.

Poprvé se na turnaji rovněž objevil tým se směšněhrdinským názvem FC Texas Nové Strašecí, což byla dosud jakási paní Columbová Piškotova poháru. Považte: v roce 2013 se chtěli poprvé zúčastnit, tehdy se nevešli. V dalších dvou letech se pokaždé přihlásili a pak s omluvou na rozsáhlou marodku, chřipky a angíny odhlásili. Letos se konečně dostavili osobně - a co myslíte? Samozřejmě že si rovnou odvezli i putovní pohár pro vítěze.

Poprvé taky kolem hřiště trénovaly atletky. "Frekvence je rychlost," mudroval trenér a holky klopýtaly přes překážky. "Atletika vás musí bolet, celé tělo vás musí bolet," říkal svěřenkyním, zatímco jsme mladé gazely trénující rovinky neprakticky přesně za naší cvičnou brankou trefovali balony. Nevím, nakolik to bylo součástí tréninkového plánu, ale celá skupinka se asi po hodině nepohodlného soužití odebrala trénovat výšku, kde bylo doskočiště mimo dostřel, navíc za plotem.

I když v bezpečí nebyl nikdo. Výtečníci ze Stodůleckých pirátů třeba poslali jeden z míčů až do druhého patra restaurace a pak pro něj potupně šplhali přes balkon.

Obměnili se i další účastníci. Lubošův brácha přivedl tým TJ Pětapůl, který má žena citlivě nalosovala do slabší skupiny s naším FC Forejt a loni posledním Dream teamem. Prvenství obhajovala Koza znezaneřáděná, která se mezitím rozdvojila. Ambicióznější polovina týmu nazvaná Žaludi směřovala rovněž do naší skupiny B.

Béčko splnilo předpoklady. Skupina byla urputná a méně fotbalová, zato napínavá až do posledního utkání. Vstoupili jsme do turnaje s jednoznačným zadáním: porazit aspoň Dream team, abychom nezhoršili naše loňské předposlední místo. Jenže modří v posilněné sestavě se do nás pustili s velkou chutí, a ač zápas skončil bez branek, mohlo to dopadnout i hůř. Blýskl se akorát Péťa v nových kopačkách: omylem si přišlápl balon/zasekl a nechal kolem sebe schválně projet dva soupeře (vyberte si) - a zkušeně rozehrál. Vytvořili jsme mu aspoň uvolněnou atmosféru tím, že jsme se mu vysmáli.

Operativně jsme nicméně upravili cíle - porazíme Pětapůl i Žaludy a postoupíme do semifinále. Přestože jsme se však sešli v prakticky nejsilnější sestavě a - pokud by nevadilo, že to neumíme - početně bychom složili mužstvo i na opravdový velký fotbal, naráželi jsme na neřešitelný problém: nedávali jsme branky, naopak jsme sem tam nějakou dostali. Takže jsme oba další zápasy prohráli 0:1, což znamenalo, že jsme ve skupině skončili úplně poslední. Postoupili Žaludi a Pětapůl.

Ve vedlejší skupině padalo gólů víc. Texas spolu s Torolkou, loni druhou, od začátku plnil roli favorita. Texasané vyklepli Stodůlecký piráty, ti naopak nečekaně hladce - 3:0 - přehráli Kozu znezaneřáděnou. Oba tyto týmy, jež náš turnaj na Piškotovu památku pomáhaly před šesti lety rozjet a dosud nikdy nevynechaly, tak nedobrovolně mířily také "jen" do zápasů o 5.-8. místo.

Opět jsme změnili cíle. "Pojďme aspoň vyhrát skupinu sraček," hecoval jsem spoluhráče, načež jsme se shodli na realističtějším "Pojďme dát aspoň gól." A hle, povedlo se. Péťa se dostal k odrazu vlastní dorážky a míč se neochotně došoural až za brankovou čáru. Krásná branka. Odnesli to Stodůlecký piráti, deklasovali jsme je 1:0 a bývalo by nám stačilo s Kozou uhrát jakoukoli remízu a skutečně bychom skupinu zklamaných vyhráli. Jenže jsme prohráli 0:1, což na páté místo poslalo Piráty, Koza skončila šestá a pozice na chvostu se oproti loňsku nezměnily - my a Dream team.

Vyfotit se s vítězem? Proč ne

Semifinále byla trochu svázána taktikou. Texas postoupil do finále po dlouhém penaltovém rozstřelu s Pětapůl, v němž se střelci často mohli jít zahrabat, zato brankáři kralovali. Torolka si zase poradila se Žaludy a ti pak proti Pětapůl urvali třetí místo - taky až po penaltách.

A finále dvou objektivně nejlepších týmů rozhodl jediný gól Texasanů. Ti tak dostali putovní pohár, k čemuž patří i závazek přijet příští rok obhajovat - do Texasu ani do Strašecí se mi pro něj nechce. Trofej pro nejlepšího hráče účastníci sympaticky věnovali zraněnému Filipovi. Diplom za sedmé místo přebíral náš Péťa a jeho domnělému vtipu "Víte, po kom se jmenuje FC Forejt? Po mně!" se nikdo nesmál.

Mohlo se jít domů, případně slavit. Někteří naši spoluhráči si třeba k oslavám sedmého místa vybrali sprchu. My ostatní jsme se převezli na Zelenou lišku a památku blonďatého modrookého kanonýra, bez něhož nám to moc nejde, jsme uctili rundou becherovek. Teda několika rundami.



text Řízek, foto Hanka, Maruška, Ř.

ZA PRKNEM

Na běžky se u nás doma vyráží zhruba tak často, jako se žehlí. Takže tak dvakrát do roka. Moje nádherná běžkařská výbava tak logicky po většinu času odpočívá ukrytá za žehlicím prknem. Když se ale prkno vyndá, lze vyrazil na výlet. Co třeba do Bedřichova?

Naposledy jsem tak dlouho taktizoval, až jsem do Jizerek vyrazil přesně v den, kdy na horách vytrvale pršelo, zatímco v Praze bylo krásně. Poučen jsem tentokrát studoval frontální systémy, facebook Jizerské magistrály a především norskou předpovědní službu. Tak mě nepřekvapilo, že v pondělí ráno v Bedřichově na stadionu ukazovala tabule pěkných 0 stupňů a obloha měla světle modrou metalízu.

Na parkovišti bylo méně než dvacet aut, vycházelo slunce, stráně už se zelenaly, ale tratě byly v dobrém stavu - a nadto na nich skoro nikdo nebyl.

Servisman maže fialovým voskem - jistě není náhoda, že manželka má přesně takové nehty. Ne jako servisman, ale jako vosk. Chce se po něm, aby co nejvíce klouzal. Klouže. Stromy mají bílý závoj, zmrzlý sníh se leskne a ve stopách jsou opravdu jen ti, kteří nejsou v práci, a těch je menšina. Jako třeba Němci, kteří si vykračují prostředkem Promenádní tak, jako by skutečně byli na promenádě v šusťákovkách.

Na Knajpě servírují chleba se sádlem a s pórem. Hoduji přímo na sněhu a čeká mě posledních dvacet kilometrů, převážně z kopce. Když přežiju i rychlý sjezd z Olivetské hory a skrz měknoucí sníh se přebrodím k autu, je čas vrátit se domů. Kupuju dva párky v rohlíku a proud hořčice mi nemilosrdně a nepozorovaně stéká na kalhoty. Takhle vzpomínka asi zůstane napořád - vyprat to nejde. Snad to půjde aspoň vyžehlit.

text a fotky Řízek

KYTKA REVIVAL

Exotů ubývá. Když jsem kdysi jako elév v novinách začínal, pamatuju si na divného ošuntělého člověka v širáku, který do práce chodil s obrovským bílým psem a nezřídka s kytarou. Později se ukázalo, že to není zbloudilý hobo, nýbrž redaktor ekonomické rubriky. Vzpomínám i na někdejší kolegyni, kvůli níž byl později vydán výnos, že je zakázáno na pracoviště nosit hlodavce. Do práce ji totiž doprovázela krysa, jež jí sedávala na ňadrech.

Proces přerodu mimoňů v profesionálně vyhlížející novináře pravděpodobně souvisí s přeměnou redakcí na newsroomy. Ve snaze zlepšit kooperaci a zavést "workflow" se zrušily takové zbytečnosti, jako jsou zdi mezi jednotlivými rubrikami a soukromí.

Vršení starých novin do nekonečného komínku a prázdných lahví na stole není populární, stejně jako jakýkoli bordel (což pochopitelně těžce nesu). Dokonce i kolegové, kteří na poradu přicházejí ve zpoceném cyklistickém dresu a následně rohlík a vlašák drobí do klávesnice, už jsou velkou výjimkou; vzhledem k absenci zdí a zkracující se mezilidské vzdálenosti (proces hňahňání) se totiž upřednostňuje stravování kdekoli jinde a konzervativnější způsob dojíždění do práce.

Můj bývalý kolega po svém konci v redakci nedodržel směrnici o recyklaci a svou uschlou kytku i s květináčem prostě vyhodil do koše (vlastní, neschválené rostliny jsou prý ostatně nějakou směrnicí také zakázány). Kytku jsem z koše vylovil a zalil a ukázalo se, že ještě nebyla tak dočista po smrti. Nejsem sice žádný botanik, ale přece kdyby byla, těžko by se na jejích periferiích začaly objevovat takové zelené věci, pupence či co vlastně.

Kytka přesně před měsícem

Její velmi rychlé oživení jsme všichni pozorovali se zatajeným dechem. Sterilní klima obrovské haly jí nejspíš jde k duhu, jako i velmi sporadická zálivka. Samozřejmě se objevily takové poťouchlosti nebo snad kanadské žertíky, jako že ji kdosi schoval na jiný stůl, aby mě vyděsil, nebo že si někdo dokonce dal tu práci a dosud chybějící listy nahradil papírovými vyrobenými z takových těch lepicích na poznámky. To kytku jen zocelilo.

Aniž by dosud vlastnila potřebné povolení k životu, dočista se vzpamatovala. Je tak jedinou zelení kromě oficiálních palem široko daleko.

Doufám, že je to jen začátek vlny rebelie proti unifikaci novinářů a jejich prostředí, na jejímž konci bude triumfální návrat vlašáku, krys, ňader a santusáků se psy do českých redakcí.

 text a foto Řízek

KRAJINA ZA ZÁVOROU

Zcestovalí kamarádi světoběžníci by se mému způsobu plánování výletů vysmáli. Nebo by mi přinejmenším taktně naznačili, že než nakoupím letenky a zaplatím ubytování a půjčím si auto, je lepší aspoň tušit, co tam budeme vlastně dělat a zda tam vůbec něco je. Jinak se mi snadno může stát, že skončím v neznámém městě v pronajatém bytě s notebookem na klíně, průvodcem Lonely planet na stolku a hlavou v dlaních z několika strašných zjištění:

1. Je zima, Norsko je strašně velké a v Oslu není nic;
2. Kolem Osla není taky nic a všechno zajímavé je hrozně daleko;
3. Den má jen 24 hodin a auto máme půjčené na pouhých 48 hodin;
4. Nehledě na to, že dovolenou máme jen do středy, což je popozítří;
5. V Norsku nejsou dálnice a když už jo, jezdí se tam nejrychleji stovkou;
6. Z čehož ostatně vyplývá, že cokoli na googlovské mapě vypadá blízko, je v reálu nejméně tři hodiny daleko;
7. Závěr je jasný: jestli chci vidět fjordy, musím přijet v létě nebo jinam. Ideálně v létě a jinam.

Venku -14, vevnitř i20.

"Napiš Ragnhildě," radí věcně žena. Pronajmete-li totiž dnes cizím nevzdělancům svůj byt přes Airbnb, očekávají se i nějaké tipy a triky, jak pronajatý čas využít. Ragnhilda okamžitě předestře tři varianty velkého výletu, vybírám tu nejdelší s poznámkou "pokud vám nevadí strávit pár hodin v autě navíc" a posílám nás na kutě, protože budeme brzo vstávat.

Vyrazili jsme ještě za svítání, za lomozu ranních tramvají a klení, nebo radování se lidí vyrážejících do práce (těžko rozhodnout, norština je nepřehledná). Prvních sto kilometrů za Oslem si zvykám na půjčený Hyundai i20 a začíná mě tahle elektronikou obtěžkaná korejská fabie bavit. Občas i zazlobím a místo povolených 80 jedu třeba 82.

Cílem je národní park Jotunheimen, který, jak jsem sofistikovaně zjistil (dal jsem do Googlu hledat fotky "Jotunheimen in winter"), vypadá k světu i v téhle únorové sibérii (teplota klesá k -14). Ragnhilda i jedna navigace říkají, že za 4,5 hodiny jsme tam. Druhá navigace nás bůhvíproč posílá úplně jinudy. Pochopitelně věříme té první, na pochybnosti není čas.

Když už nic jiného, tak cesta je krásná. Vine se zasněženými průsmyky a údolími a malý vůz statečně se smýkající po uklouzaném sněhu mě baví podstatně víc než spolujezdkyni, která na dlouhé minuty přestává mluvit, což je u žen něco jako oranžová kontrolka, obvykle s nesnadno dešifrovatelným symbolem. Jedna taková jako na potvoru začne svítit i na přístrojovce. Mrkneme do návodu, jenže ten je v norštině - což vyjde nastejno, jako kdyby tam nebyl vůbec (jak rozumět jazyku, v němž se někdo jmenuje zcela vážně Ragnhilda?).

Ale jedeme dál, stoupáme do hor, chvílemi spíš necestou než cestou a park a jeho nádhery už jsou skoro na dosah, až nás zastaví závora a za ní obrovský sněžný bagr.

Navigace (ta první) sveřepě trvá na tom, že závora a bagr jsou jen přeludem a park je skutečně patnáct kilometrů odsud, tedy za rohem. Zato druhá doporučuje vrátit se a střihnout to 196 kilometrů dlouhou zkratkou. Norové svá auta disciplinovaně řadí na blízké parkoviště, dobrovolně hází parkovné do kasičky, nazouvají běžky a vyrážejí v dál. Běžky nemáme.

Chvíli doufám, že závora se zvedne, bagr se pohne a budeme moci pokračovat. Daleko spíš je tam závora celou zimu - druhá navigace si pod fousy ulevila "já to říkala". S ráno namazaným toastem na klíně, průvodcem Lonely planet, norským návodem k autu a hlavou v dlaních se zaříkávám, že už nikdy nic plánovat nebudu.

Naštěstí je Norsko hezké i bez fjordů a národního parku. Projdeme se po zasněžené silnici, která je ale tak bezvadně protažená a sjízdná, až to člověka popouzí. Koukáme na blízké hory, běžkaře a na obří mrak, který se na nás žene, a vracíme se k autu. Závora se nehnula, tím méně bagr. Jedeme přes olympijský Lillehammer zpět do Osla. Oranžová kontrolka se nakonec ukáže být jen ukazatelem poklesu tlaku v pneumatice, takže nuda. A až sjedeme z hor, vrátí se snad i ženě řeč a slíbíme si, že se do krajiny za závorou zkusíme proplížit jindy, pokud možno v létě.

text a fotky Řízek