KOZA A NEVIDOMÝ ROZHODČÍ

Vlastíka jsme tu teda nečekali. Povědomý muž přešel přes hrací plochu a halasně nás zdravil. "Co tady děláš? Vždyť nemůžeš hrát, blbě přece vidíš!" tázali se fotbalisté FC Forejt indisponovaného útočníka. Načež on odvětil, že nejde kopat, ale pískat na sousedním hřišti. Tak to jo, na to vidět nepotřebuje...

Vlastík by se nám býval hodil - v prvním zápase sezony byla totiž velmi dobrá hra soupeře až druhotným problémem. Tím hlavním zádrhelem bylo se vůbec sejít v dostatečném počtu. A zde mě nesmírně překvapil fotbalový svaz, který jsem doposud považoval za jakési neprostupné orwellovské ministerstvo lásky anebo kafkovský Zámek. Považte, v pátek, zcela mimo úřední dny i hodiny, nám velmi ochotně (a na dálku!) provizorně zaregistrovali nového hráče. To by přes Peltu určitě neprošlo.

Tím nováčkem byl Citrón, který se hned v úvodu přiblížil na dostřel branky Kozy znezaneřáděné, ale místo nebojácné rány zvolil zkaženou přihrávku. Celkově naše sestava obsahovala samé ofenzivní specialisty, takže se chudák Matyáš nezřídka ocital na místě posledního a při jeho kličkách mezi zlověstně napadajícími útočníky mi hrůzou vstávaly zbytky vlasů na hlavě.

Nehráli jsme zle, navíc jsme dali gól. Jediný z mých výkopů, který nebyl přetažený ani jinak zmršený, si zpracoval Luboš, přihrál Alexovi, který se zblízka nemýlil a stal se na chvíli slavným.

Zase, jako pokaždé, nás hrozně vodil nejlepší hráč Kozy, kterého pak trochu rozzlobil Citrón, jenž mu svou zářivou kopačku obtiskl do obličeje. Pak jsme neuhlídali jeden nenápadný aut a bylo to 1:1. (Mimochodem, ta fotografie nahoře pochází z Piškotova poháru a hráči Kozy si na ní patrně prohlížejí kozy.)

Koza v druhém poločase těžila i z toho, že měla na rozdíl od nás tři hráče na střídání. Občas jsem lítostivě pohlédl na Vlastimila okounějícího na vedlejším hřišti a povzdychl jsem si, že by byl dnes platnější než kdykoli jindy. Je pravda, že jsem si v tu chvíli jeho hru v myšlenkách idealizoval. Představoval jsem si, jak by si zpracoval míč na prsa a zalepil ke kopačce. Pak by krátkozrace zamrkal, aby ho soupeř podcenil, načež by si hodil balon z nohy na nohu, naznačil přihrávku, rozhlédl se a strašlivým bodlem by se trefil někam do sítě a pak to halasně slavil.

Ale on nic. Jen tam tak blbě postával u čáry a koukal na jiný zápas. 

V poslední čtvrthodině už naše unavená pětice byla vyloženě pod tlakem, přestáli jsme pár velkých šancí, ovšem několik slibných náznaků jsme taky vytvořili, a Luboš dokonce nastřelil tyčku.

I tak po zápase bodové ztráty litovali hlavně hráči Kozy a pak samozřejmě i ti méně realističtí z nás. Rozloučili jsme se s tím, že se určitě brzo znovu střetneme o ligu výše, a k pozitivnímu dojmu přispělo i to, že Vlastimila, aspoň dokud jsme byli poblíž, při pískání nikdo nezbil.

text a archivní foto Řízek

SKLENĚNÝ BRATR TANČÍ

Můj nejlepší kamarád, toho času pobývající v daleké Casablance (ale to teď není důležité), nám přezdívá Sklenění bratři. S bráchou máme totiž legrační schopnost poranit se v naprosto nevhodný moment, obvykle bez cizího zavinění a tak, že okolí jen nevěřícně kroutí hlavou. Není divu, že naše rodina v počtu zameškaných hodin vždy s přehledem drtila zbytek třídy. Takže když jsme se s Maruškou jako diváci chystali na bráchovy taneční, v duchu jsem si maloval bolestivé grimasy, sanitku na tanečním parketu a soucitné pohledy mistra a asistentek. Nic z toho naštěstí nenastalo.

Takhle vypadají taneční po veltlínu.

A to jsem docela ocenil. V tanečních jsem nebyl asi dvanáct let a byl jsem z toho poněkud vedle. Na chodbě ve Slovanském domě se převlékaly pozdě přišedší dívky, jako by se nechumelilo, mnozí chlapci v sále neměli motýlky a nemuseli mít ty bílé rukavičky. Ano, přesně ty nechutné bílé rukavičky, v kterých se potily ruce a činily diskomfort pohybu v nepadnoucím obleku v nepadnoucí životní situaci ještě nesnesitelnějším pro obě poloviny tanečního páru.

Poměry se zjevně rozvolnily, i ti asistenti už neměli ty zlé jestřábí kukuče, jak jsem si to pamatoval. Celkově to bylo takové vlídnější. Nezměnil se snad jen bar, kde i dnes nabízejí dvě vína - nechutné bílé a určitě i stejně nechutné červené. A ti dva zoufalci, kteří vyzbyli při dámské volence, byli úplně stejně tragičtí, jako jsem býval i já. Tím pádem jsem necítil žádnou nostalgii; tuhle část dospívání bych si tehdy býval klidně odpustil.

Hujerovi

Zajímalo mě, jestli bude můj nejmladší bratr stejný případ jako já, tedy že bude na tanečním parketu excelovat spíše v konverzaci a korzování než při skutečném tanci. Jako jsem se obával, že si při čače zvrtne kotník, zároveň jsem si trochu těšil na ty bolestivé a vyčítavé pohledy pošlapané, mimochodem velmi usměvavé partnerky. Jenže Citrón překvapil a se soustředěným výrazem v obličeji zvládal standardní i divoké latinskoamerické tance, aniž by dívku viditelně podupal a naopak.

Takže doufám, že mu to vydrží a že až ho zase jako Hujerovi přijdeme zkontrolovat do pokračovaček, předvede podobně kvalitní výkon.

text a fotky Řízek

ŘEKA ČARUJE

Řeka čaruje je poetický film pro pamětníky z roku 1945, v němž se stárnoucí muž šikanovaný neskutečnou semetrikou vydává na zoufalý útěk do pozásavské krajiny svého dětství. Tam shodí vous i šat továrníka, utopí skřipec a hle! - je z něj zase junák. Každých deset celuloidových minut o deset let omládne. To nevymyslíš. Zažívá v rurální krajině, v níž dominuje jiskřivá hladina Sázavy, s dobrotivými lidmi neskutečná dobrodružství, klátí selky i děvečky a z nejasného důvodu třeba předstírá, že je zahraniční jasnovidec. Na konci příběhu formálně přijde o život, o identitu i o všechno, a tím je vlastně spasen.

Můj osobní posázavský útěk nastal v pátek, tedy o den dříve, než dávali výše zmíněný snímek, a nezdrhal jsem před ženou, ale před prací. Žlutozeleným motorákem s průvodčím, který měl špatný den, nebo život, a s turisty a cyklisty. Jel jsem nalehko, jen s takovým opaskem, na který se dají připevnit lahvičky, aby běžec netrpěl žízní. Pravda, vypadá to poněkud podezřele a bezprostředně po 11. září by mě s tím asi nepustili ani do vlaku.

Cítil jsem se parádně lehký. Aby ne, neměl jsem s sebou nic než ty teroristické lahvičky, nějaké energetické gely a tyčinku na zub a v kapsičce pár drobných, kdyby mi cestou zpět došly síly. A nevzal jsem si ani svou legendární kotníkovou ortézu, neboť jsem ji minulý týden při Piškotově poháru zničil. Bral jsem to ale jako znamení, že už jsem zdravý.

 Bylo nádherně a za okny vlaku řeka skutečně čarovala.

Na zpáteční cestu útěku jsem se dal v Jílovém na nádraží. Chtěl jsem velmi zvolna doběhnout až k ceduli hlavní město Praha a někde na kraji metropole si dát kofolu a rozjímat. Od toho mě ale dělilo přes 25 kilometrů. Nejdříve s kopce k řece a podél ní do Kamenného Přívozu a dále po červené, přes kamenitou Posázavskou stezku, kde jsem si před dvěma lety při závodu tak nešťastně podvrtnul kotník. A pak dál, přes Davli, Vrané, Březovou, Oleško... Běžel jsem velmi zvolna, turisticky. Než jsem si na stejném místě jako před dvěma lety opět poranil kotník.

Co se dá dělat, když je hlavní hrdina opuštěn, bezmocný uprostřed divočiny? Předně se nedá běžet dál, to jsem zkusil hned. Nedá se ani jít, zato se dá kulhat. Nejbližší civilizace jsou asi Pikovice. Ale co pak? S takovým scénářem režisér tohoto útěku nepočítal - energetickým gelem vlak nezaplatíš. Rozvažuji, zda bude snesitelnější najít nějakou silnici a stopovat, či somrovat drobné od turistů s trekingovými holemi, anebo se vloupat k nějakému zazimovanému trempíkovi a na jeho kánoi doplout až na Zbraslav. Nakonec odkudsi vytřepu ještě jednu desetikorunu a jestli dobře počítám, na vlak z Pikovic by to mělo stačit.

Jdi k šípku, Sázavo! Jak se tam tak dole vlníš a jiskříš, soucit s člověkem nemáš, omámíš ho a svedeš na zcestí a on pak špatně šlápne. A pak už se k němu neznáš! Takhle jsem hrozil řece, zatímco jsem cucal ty všechny zbytečné dopingy, které už nevyužiji.

V Pikovicích nad nádražím mě rozmrzelost přešla. Sedl jsem si na skálu, koukal do údolí a čekal, až se pod skalami vynoří ten samý vlak s tím samým nerudným štiplístkem.

Odkud jedete?
Z Pikovic.
Ne, z Petrova u Prahy.
No, takže z Pikovic.
Ne, to je Petrov u Prahy. A kam? Zbraslav?
Nikoli, Praha-Zbraslav. Jedenkrát do Prahy-Zbraslavi.

Až když jsem tu drzost vypálil, uvědomil jsem si, že budu možná potřebovat velkomyslnost tohoto muže, pokud jsem si ty drobné na cestu špatně spočítal. Naštěstí ne. Něco zabručel, vzal si 29 korun z mých posledních 29 korun a mně se ulevilo jako už dlouho ne.

A čarování i útěků už bylo dost, jedeme domů.

text a selfie fotka Řízek

PIŠKOTŮV POHÁR POČTVRTÉ

 Dva nejradostnější okamžiky našeho letošního Piškotova poháru dělilo jen pár minut. Na hřišti 2, kde neúspěšní dohrávali turnaj zápasy o páté a osmé místo, se nejprve ozval vítězný řev. FC Forejt díky Péťově nádherné šibenici konečně po pěti zápasech skóroval a zajistil pořadatelům šesté místo. Načež na sousedním prestižnějším hřišti 1 hráči týmu LC Kamikaze Abydal po dramatickém penaltovém rozstřelu proti příbramskému týmu obhájili trofej.

Duel Příbrami s Piráty

Umělá tráva na hřišti těsně sousedícím s Kunratickým lesem celý den vadla pod březnovým sluncem. O putovní pohár se střetlo osm týmů, jež Maruška šikovně nalosovala tak, že do naší skupiny A padly ty hratelnější - áčko bylo celkově slabší, ale vyrovnanější.

Zato v té druhé se od začátku bojovalo na kordy. Zvlášť pikantní byl souboj Kamikaze s příbramským Dream Teamem. Nejen proto, že se tyto dva celky ukázaly jako nejsilnější, ale zejména z toho důvodu, že Příbram přivezl bývalý hráč rozpadlých Kamikaze. Bylo v tom něco shakespearovského - dovedu si v černé kronice představit ty titulky. Ale žádný masakr se neudál a i v základní skupině Kamikaze těsně zvítězili.

Hráč Vodky tentokrát neměl štěstíčko

Z Kosoře do skupiny B dorazil i druhý Dream Team, pro jehož kapitána byla zpráva o tom, že se někdo jiný honosí jejich jménem, zdrcující. Zvlášť, když se jím honosili ve stejné skupině. S výkonným prezidentem turnaje jsme jej ukonejšili, že to nevadí. Kosořský tým je ostatně mým oblíbeným, neboť tak jako loni dostával občas drsné příděly, aniž by to jeho hráčům nijak vadilo a odradilo je to od účasti v příštích ročnících. A vůbec nevadí, že s Kosoří chlapci zas tolik společného nemají. A mimochodem, jejich gólman chytal fantasticky a právem si odnesl plaketu za tuhle herní činnost.

Třetím nejsilnějším ve skupině byl Vodka tým, jehož ambice výrazně stouply poté, co rozvázal kontrakt s opravdovým panem Vodkou. Z hráčů v černo-oranžové kombinaci šel celkem strach, neboť ve skupině třeba uhráli remízu 3:3 s Kamikaze. Co jsem tak posledoval, hráli asi nejdůrazněji a jejich hráč dokonce jako jediný zblízka uviděl žlutý kartonek.

Dítě patřící ke Kamikaze uzmulo pohár.

To u nás v áčku se sešli tři veteráni Piškotova poháru. Hned na úvod jsme se utkali se Stodůleckými piráty, jejichž branku jsme za celých 20 minut zápasu neohrozili ani náznakem či zlým pohledem, zato jsme se pořád bránili.

Moji spoluhráči stejně jako fanoušci Chelsea trnou a modlí se pokaždé, když jde na branku centr ze strany, a i tentokrát se nemodlili dostatečně. Březnové sluníčko mě oslnilo, centr jsem trapně minul a naděje na nespravedlivou plichtu byla v tahu. Piráti střelným prachem šetřili - k vítězství ve skupině jim stačil tento a už jen jeden gól.

Zelená Koza proti bílé Torolce

Dalšími věrnými účastníci jsou borci z Kozy znezaneřáděné, kteří stejně jako my nějak pozapomněli dávat góly. Nejvíc to bylo patrné v našem vzájemném zápase, při němž byli mnohem nebezpečnější běžci joggující po tartanovém oválu kolem hřiště, tudíž to nemohlo skončit jinak než bez branek. Koza si v základní skupině připsala tři poměrně hodnotné remízy, ale v konečném zúčtování skončila až na sedmém místě - byť si částečně spravila chuť výhrou 5:0 nad Kosoří.

Marušce se letos los vydařil.

Jedinou neznámou áčka byla Torolka, mužstvo, jež jako Fénix povstalo z popela týmu Faux-pas (taky u nás hráli). Před vzájemným zápasem nám kapitán naordinoval speciální taktiku. "Dáme brzo gól, pak to zabetonujeme a fantasticky postoupíme do semifinále," vymyslel Václav.

Dopadlo to trochu jinak, prohráli jsme 0:6 a jestli se nám letos něco nepovedlo, tak rozhodně tohle vystoupení. Ve skupině o umístění jsme si však zkušeně došli pro pěkné šesté místo (což po loňském posledním je přeci jen posun). A aby taky ne, když nám táta za jakoukoli jinou než poslední příčku slíbil šampaňské.

Tohle nám jde asi ze všeho nejlépe.

Torolka i Piráti postoupili dál, jenže narazili na Příbram i Kamikaze, a pokud jste četli pozorně, už víte, že naše skupina byla prostě slabší. V zápase zklamaných pak už Torolka nedala Pirátům šanci, ti tak jako loni zase skončili na nepopulárním čtvrtém místě.

Když se rozdaly ceny a diplomy, byl čas na zhodnocení v restauraci u hřiště, které se u FC Forejt tak jako loni poněkud zvrhlo v afterparty. Ovšem když jsem se mezi paneláky a mrakodrapy mírně klikatě vracel domů ke znepokojené ženě, věděl jsem, že tohle je přesně to, jaký má Piškotův pohár být. Málo smutku a patosu, zato spousta radosti a fajn vzpomínek.



text Řízek, fotky Řízek s rodinou

POD KARÍN A TANJOU

Ledva se červený peugeot překulil přes hranice a mobily výletníků zachytily tuzemský signál a ti se dovolali příbuzným, dozvěděli jsme se, jaká vlastně byla naše krátká dovolená v Rakousku. A jací vlastně jsme my. V pokojích byl divný smrad. - Jaký smrad? - Asi od těch krav. - Tam byly krávy? - No paní jich měla asi pětadvacet, ale mohla jsem si pohladit telátka! A postele byly hrozně měkké. A krátké. A hajzlík byl na chodbě a koupelna taky. A ve vesnici neměli pizzu. V šest hodin ráno navíc bimbaly zvony a vnuk paní domácí v noci řval "Óma óma óma!!!" - A co lyžování? - Lyžování dobrý.

Do Rakouska s Jirkou a Eliškou jezdíme už skoro léta, ale letos to bylo dobrodružnější než kdykoli předtím. Ne proto, že jsme s sebou vzali mého bratra Citróna, nýbrž z toho důvodu, že jsme museli narychlo hledat nové ubytování, protože v tom našem osvědčeném někdo zlomyslně byl. A protože jsem to ubytování hledal já. Tedy, napjal jsem veškeré lingvistické síly a vytvořil velmi zdvořilý mail v němčině, že jsme mladí, sympatičtí sociálové z Česka a že bychom rádi poznali jejich úspornou pohostinnost. A dva dny před cestou jsem obeslal asi padesát chalup v okolí Kaprunu.

Večeře pod dvěma kravskými diplomy

Když už to vypadalo, že pojedeme do slušně vypadajícího apartmánu s wifi, myčkou a snad i saunou v malebné vísce, ozval se ještě jeden, který zcela upřímně nesliboval žádný luxus, ale ostatní účastníky zájezdu ohromil cenou. Tak nás paní selka pozdě večer uvítala ve svém stavení v obci Uttendorf a rozdělila nám pokoje. Dospívající bratr zajásal, dostal dvoulůžák sám pro sebe, Košťálovi se přesunuli do hnízdečka s balkonem, jen ten náš pokoj vypadal jak z katalogu východoněmecké cestovní kanceláře z osmdesátých let. Kdyby na pokoji byly nějaké ostré, nebo naopak tupé těžké předměty, patrně bych hněv ženy nepřežil. Byť to bylo určitě útulnější než jiná naše dřívější spartánská dovolená.

Ale zvykli jsme si. Ostatně stejně jsme tam jeli hlavně kvůli lyžování, že jo. V neděli ráno jsme vyrazili do Saalbachu a tady se vycajchnoval Jiří a jeho tajuplné vouchery. Pokud bych Jirku nechal zařizovat i bydlení, taky by bylo patrně super a zadarmo. K tomu vládlo fakt nádherné počasí. Maruška se na mě navíc už nezlobila, drandila v oranžové protilavinové bundě a s pousmáním pozorovala můj bolestivý návrat na snowboard po snad desetileté přestávce.

Večer jsme uvařili kolínka s omáčkou a pod kravskými zvonci a diplomy pro úspěšné krávy (Karín nadojila za život přes 53 tisíc litrů a Tanja - považte! - dokonce 60 tisíc) jsme se navzájem porazili ve společenských hrách a největšího z nás poněkud přemohlo i pivo.

Druhý lyžovací den jsme se opět s pomocí Jirkových promokartiček vyvezli do střediska Hochkönig a bylo to snad ještě lepší a ještě víc zadarmo. V závěru už se Maruška spíš koncentrovala na opalování a bylo jasné, že my teda rozhodně zítra už lyžovat nepůjdeme (a šli jsme místo toho do lázní).

Poslední večer nás paní poslala do dvou pizzerií, z nichž jedna neexistovala a druhá byla uzavřena. Prošli jsme se podél hlavní silnice, zkonstatovali, že paní selka peče vepřové, a uvařili jsme si kolínka s omáčkou. Paní se pak odněkud vynořila a přinesla nám (super a zadarmo) domácí jablečný šnaps a příslib, že si Eliška může pohladit telátko.

I tak si ale předpokládám, že napříště dáme přednost ubytování bez hospodářských zvířat. Pokud ovšem nebudou k dispozici nějaké vouchery.


text a fotky Řízek