úterý 26. dubna 2011

ÚTĚK K MONICE

Utečeme spolu, co ty na to? Do Luhačovic na prodloužený víkend se slevou. Pojeďme do lázní, ale na procedury nepůjdeme, leda snad masáž. Projít se po okolí, najít Jezírko lásky, degustovat kavárny pro důchodce a ochutnat úplně moravské vrabce v zaflusaných hospodách. Můžeme taky vykoupit lázeňské oplatky, chceš?

Do skříní se dá vlézt i na Moravě.
Vezmeme i plnoštíhlého kocoura. Tuším, že v penzionu Monika mají zvířata rádi - a kočky především. "Pořád mi utíkaly, tak jsem kolem zahrady nátahl elektrický ohradník, jako pro kravky, tož a pak už neutíkaly," zazubí se jediný zaměstnanec penzionu, nebo Moničin nevolník, nevím. Kocour bude v bezpečí. A my půjdeme třeba na procházku do okolí.

V lázních byl i pan Tau s chotí.
Penzion je určitě nedaleko křižovatky, která má tvar lázeňské oplatky. Na druhém výjezdu povede naše cesta na kolonádu. Na konci března se probouzí jaro i lázně. Na břehu potoka usednou hejna kachen, do špinavé vody pod přehradou se jim nebude chtít. Do bižutérie a do velmi módních krámků zamíří první lázeňské babičky.

Maruška na cestě na konec světa.
Projdeme kolem všech těch Jurkovičových domů lesíkem nahoru k hrázi. Nebe bude mít barvu bahna ze dna vypuštěné přehrady, v kterém se už několik měsíců rochní bagry a tatry. (Hoteliéři lomí rukama a úpí: Kdy tohle skončí? Snad ještě před sezonou, strachují se.)

Zamíříme do vesnice, která sama o sobě na informačních tabulích hrdě prohlašuje, že je na konci světa. V takové vesnici budou mít nejspíše hospodu zavřenou, jsem si jist, že to tak bude.

Secesní vila komunisty a kosmunisty?
Přes městys zvelebený nejspíše za peníze Evropanů a kosmonautů se vrátíme ke zvířeti. Rádo nás uvidí, ještě radši uvidí granule, ale taková už prostě černá tlustá zvířata jsou. V noci bude samou láskou skákat po skříňkách a kňučet. A provozovatel elektrických ohradníků jej bude zvenku nenápadně sledovat. "Tož, opravdu není čistokrevný? Má jakousi papírovou hlavu," bude se nás snažit přesvědčit, abychom jej svěřili do jeho chovu. Ale my ne.

Silné mažoretky na náměstí ve Zlíně.
Budeme se mít rádi, a mimoto další den pojedeme do Zlína. V zoo budou mít v podstatě celý svět, v kině zhlédneme koktajícího charakterního herce a před ním korpulentní mažoretky a adolescentní dechovku hrající Těžkej Pokondr, to bys nevymyslel.

Jezírko lásky taky vyčistily europeníze.
A pak bude načase s útěkem skoncovat. Musíme ještě najít takzvané Jezírko lásky. Ponořením jednoho z prstů do jeho modravé vody se totiž zaručuje vzájemná partnerská věrnost a dlouhotvající štěstí. Aby se jeho energie nevyčerpala, je jezírko v poloilegalitě a musí se k němu přes pole, louky, lesy a frekventovanou silnici.

Nestihneme akorát Buchlov. Ten se totiž otevře až začátkem dubna, a to my už budeme zpátky. Ale tak snad příště.

text a fotky Řízek

středa 20. dubna 2011

VÁCLAVOVA SHOW A ŘÍZKOVY BLIKANCE

 
Jestli naše první dva letošní fotbalové duely byly jako den a noc, byl ten třetí totálním půlnočním zatměním měsíce, slunce a výpadkem veškerých elektráren najednou. Přes náš ohromně nepovedený výkon však utkání s týmem Huntrs skončilo milosrdně 1:1, zejména proto, že oni hráli přesně tak špatně jako my.

"Přinesli jsme do sedmé hanspaulské ligy kvalitu," poznamenal stoper Pecen po vysvobozujícím závěrečném hvizdu. Je s podivem, že celé utkání plné nemotornosti vydrželi zpoza branky sledovat dva diváci - strážníci. Nebo ústředí vyhodnotilo náš zápas jako rizikový. Anebo v slunečném nedělním odpoledni neměli prostě co dělat.

Začali jsme lépe. Mezi břichatými a masivními obránci prošel podobně disponovaný, ale mnohem produktivnější Pecen a zamířil přesně k tyči. Tím výčet pozitivních věcí končí.

Namísto dalších gólů totiž začal festival promarněných šancí, jak se píše ve slovníku klišé fotbalových komentátorů na druhé stránce. A nejen to. Jak naši borci, tak soupeři zároveň jako by chvílemi postrádali základní pohybové návyky, majíce zřetelné problémy s přenášením váhy, zrychlením i zpomalením či náhlou změnou směru.

Zvláště tehdy, pokud se jim pod nohy připletl balón. To platí i pro mě, když jsem ve snaze zabránit rohovému kopu přihrál útočníkovi před prázdnou bránu. "Blikanec, no," škrábal jsem se po zápase na čele v hloučku novinářů. Naštěstí soupeř byl taky šikula. Nepěknou podívanou přerušila přestávka.

Při ní soupeři zákeřně přefoukli náš balon, takže se stal hopíkem. Určitě i proto záhy vyrovnali, když jsem zaspal na čáře a útočník hlavou z metru rozvlnil síť mé svatyně (třetí a patnáctá strana). Proplesknout by kromě mě zasloužil především sudí, který asi jako jediný přehlédl do očí bijící útočný faul na Luboše. Ale to bychom asi chtěli až moc.

"Že ze situace tři na nula vybojujeme jen faul na brankáře, to je i na nás celkem dost," hodnotil po utkání Pecen. Mluvil o akci Václava, který gólmana nakopl a zalehl.

I jinak kapitán neměl svůj den. Vypadal přesně jako Ondřej Vetchý ve filmu Báječná léta pod psa, když jej (intelektuála s odporem k fotbalu) poprvé soudruh Šperk (Vladimír Javorský) povolá na trávník.

Když Václav zakončoval, zalehl gólmana, vypálil do mraků, upadl nebo byl domněle faulován. Když hledal lépe postaveného hráč, našel jen aut nebo mraky. Když rozjížděl akci, namazal soupeři přímo do brejku.

Přitom byl pořád u míče. Bylo to neuvěřitelné. "Jdi už do prdele, Václave," neudržel jsem se a byl na svého přítele hrubý. A nebyl jsem sám. Václav místo zběsilého rozhazování rukama a klení šel střídat.

Do konce zápasu měli navzdory tomu šance spíš těžkopádní Huntrs. Jejich produktivita byla ale taky spíš k rozhazování rukama nebo k pousmání. Pár šancí jsem náhodně chytil i za cenu ohrožení některých citlivých partií a pak byl konec.

Naštěstí je to všechno jen hra. Bylo mi to líto, tak jsem se Václavovi omluvil. Jistě vás potěší, že mou omluvu přijal, takže žádný rozkol v "A" mužstvu nenastal a příště bude zase líp.

text a fotky z mobilu Řízek

P.S. A děkuju všem spoluhráčům, že si pak v hospůdce u hřiště vzpomněli na bráchu. Přišla i Maruška a chvíli jsme poseděli a koukali na další duel.

Piškot už dva roky hraje někde daleko. Snad tam dává spoustu gólů...

neděle 17. dubna 2011

VE SVĚTĚ MOTORŮ

V sobotu ráno jsme z Barrandova vyjeli na den otevřených dveří do Mladé Boleslavi v sestavě Maruška, Luky, a já. Cestou jsme ještě naložili Vaška s jeho přítelkyní Hankou. Cesta byla poklidná až na dálnici, kde byla před Boleslaví zácpa, a na pána, co na Lukáše troubil, aby se mohl dostat do odstavného pruhu.

Podle počtu aut jsme předpokládali, že škodovácké parkoviště bude plné. Tak jsme focuse zaparkovali trošku dál, došli jsme to... A parkoviště ještě zdaleka zaplněné nebylo.

 
Tak jsme se konečně dostali mezi houfy lidí dovnitř, a po diskuzi jsme vstoupili do první haly, a to tuším byla lisovna. Řekl bych, že součástky se všem líbily rovnoměrně, až na Lukyho, kterému se líbil jistý blatník, se kterým by ten stávající na své fabii nejspíš nahradil. Škoda, no. Po delší prohlídce přes tu halu jsme narazili na další krásnou věc. Ovšem to nebyla soušástka, ale závodní vůz pro rallye.

 
Čas plynul dál, a my jsme se s Vaškem snažili marně přijít, odkud všichni ostatní berou lahve s Coca-Colou nebo Fantou, protože je měl snad každý pátý člověk. Jak jsme vyšli ven z haly, řešení naší malé hádanky bylo na světě. Venku stálo nespočet kiosků, které prodávali to stejné. A to Coca-Colu za 15 korun a podobně levný humus.


Netřeba se divit, že u nich byla obrovská fronta. Věc, která mne snad zaujala z celé naší výpravy nejvíce, byl simulátor nárazu auta v rychlosti 30 km/h. Lukáš, já, dokonce i Václav (!) jsme se nebáli, a zvládli jsme to. Ale nutno podotknout, že se holky měly čeho bát - Luky si před tím, než do simulátoru vlezl, o tu stejnou věc pěkně narazil palec. Ještě že ne zase kotník.

 
Poté jsme prozkoumali motorárnu, s jediným pánem, který nám o dané hale (a nejen o ní) něco řekl, a našli jsme venku hrát Monkey Bussiness. To bylo něco pro Marušku. Při odchodu z fabriky jsme akorát slyšeli hrát Pehu, Lukáše ptajícího se prodavačky s reklamními předměty, jestli nemá pro Marušku kalhotky s logem fabie (a neměla!), a konečně v autě jsme si na chvíli mohli oddychnout.


Pak jsme se vydali do Mladé Boleslavi hledat oběd. Ve třetí restauraci se na nás konečně usmálo štěstí. Nakonec se po obědě ukázalo, že jediný spokojený se svojí svíčkovou jsem byl já. Po prohlídce místního super náměstí a místního zmrlináře jsme se konečně vydali směr Praha.


Řekl bych, že se každému výlet moc líbil.

text Citri, fotky Řízek a Maruška

úterý 12. dubna 2011

TROCHU SMOLNÉ UTKÁNÍ

Opět po týdnu jsme se sešli na utkání 7. hanspaulské ligy, tentokráte na Hanspaulce. Soupeřem nám byl tým MESTEK 97. Plni optimismu, stále ještě namlsaní z předchozí šťastné výhry v úvodním zápase jsme se jako obvykle shromáždili před radotínským nádražím. 

Už od počátku bylo jasné, že sestava bude dost pozměněná, chyběl Marťas, Rádoš a Vašek. Nastoupil naopak Basítek. Hlavně absence Vaška, který uvízl někde v Lounech, a jeho předzápasového projevu byla velmi důležitá. Soupeře, který od počátku působil fotbalověji - sestoupil z 6. ligy kvůli odečtu bodů -, jsme v úvodních 15 minutách k ničemu nepustili. Šance Basítka, Kajetána a ostatních zůstaly nevyužity.

Zde nutno poznamenat, že soupeř měl konečně brankáře, který se minimálně vyrovnal naší gólmanské jedničce, Řízkovi. Tak po našich nevyužitých šancích přišlo neštastné sklepnutí Štěpána soupeři na nohu zhruba v úrovni pokutového kopu a Řízek byl bezmocný. Naše hra dostala vážné trhliny, soupeř byl velmi důrazný, rychlý a tvrdě střílel z každé pozice.

Smůla pro nás, že další gól vstřelili soupeři po namazání od Zdeňka a vzápětí třetí po nešťastné teči Luboše. Čtvrtý gól byl výsledkem naší tristní hry a špatné psychické pohody. Přesto jsme již do poločasu neinkasovali.

Druhou půli soupeř přestal hrát, naše šance narůstaly a bylo jen otázkou času, kdy se i nám podaří vsítit branku. Zde opět musím objektivně dodat, že soupeř měl šance, ale buď je zmařil vynikající Řízek, nebo skončily na mnohem lépe hrající obraně. Tyto skutečnosti měly za následek, že za 15 minut druhé půle to bylo již čtyři dva.

Nejprve po nádherném vyšachování obrany soupeře skóroval kanonýr Péťa, poté po neméně krásné akci Basítek. Poté se hra změnila, soupeři se mezi sebou hádali a my neproměňovali šance. Musím pochválit také brankáře soupeře, neboť to byl hlavně on, kdo držel ke konci utkání přijatelný výsledek pro soupeře. Hlavně jeho zákrok po Štěpánově střele při mém clonění byl z kategorie snů.

Tak jsme nakonec prohráli, ale stydět se nemusíme, soupeř byl fotbalovější, a to se vším všudy, co k tomu patří. Tedy tvrdá důrazná hra na hranici pravidel, kterou neviditelný rozhodčí pouštěl. Tvrdost pocítil zejména Luboš a pak já. Po zásahu do stehenního svalu kolenem brankáře nemohu téměř chodit, momentálně mám celé stehno jednu velkou odpornou modřinu a velmi to bolí.

Tak doufám, že to nebude na nějaký delší sportovní výpadek. Domnívám se, že pokud budeme hrát tak jako tento zápas, vyvarujeme se chyb v obraně na začátku utkání a začneme proměňovat šance, tak se můžeme udržet, což je náš cíl.

Každý zápas je ale jiný a my vždy hrajeme to, co nám dovolí soupeř. Minule jsme měli štěstí, teď zase trochu smůly, ale to k fotbalu patří.

text a autoportrét Vlastík

čtvrtek 7. dubna 2011

FOREJT VÁLÍ I V SEDMIČCE

Ten miliardový kolotoč se opět rozjel. Hanspaulská fotbalová liga načala svou bůhvíkolikátou sezonu a my tradičně s ní. Tentokrát i malinko slavnostně, jak víte, na podzim jsme postoupili do předposledního (= druhého nejnižšího) patra ligové pyramidy. A obnovená premiéra dopadla na výbornou, i když to dlouho vypadalo spíš naopak.

2.FC MoKo - FC Forejt 3:5 (po poločase 1:0)

Diváci (nějaká holčička a Sikina) se pravděpodobně užuž smiřovali s tím, že konfrontace ex-šestiligového týmu s podzimními mistry osmé ligy dopadne očekávaně.

Zvlášť když jsem se za nepříznivého stavu 0:2 čtvrt hodiny před koncem pustil do těžko ospravedlnitelného výletu mimo své vyhrazené území a přišel o balón. Pak snad i ta holčička vyděšeně koukala, jak se míč kutálí těsně mimo naši dočasně opuštěnou branku. To nám teda zatrnulo.

Jinak bylo od začátku vše při starém, vodnické dresy, smrad mých brankářských věcí (včera jsme ale konečně prali), téměř stoprocentní účast, hrozná sranda před výkopem, marná snaha vybrat nějaké peníze na rozhodčího a Václavovy kapitánské kecy, které nikdo nechtěl poslouchat.

A po písknutí sranda skončila. Zkušenější hráči v červených dresech měli navrch, kombinovali a stříleli. Nic z toho jsme nedělali. V úvodních minutách podávali žalostný výkon zejména Václav se Štěpánem. Kdysi neprostupný stoper párkrát nabídl červeným několik gólovek, ale gól jsme jim nakonec upřeli - vstřelili jsme si ho sami. Po jednom obranném kolapsu útočník napálil tyčku, načež se míč odrazil od Kajetánova mužství za brankovou čáru.

"Jdeš pozdě, už prohráváme jedna nula," bez pozdravu jsme vítali Péťu, jemuž cesta na hřiště trvala rekordní hodinu dvacet.

Už i s Péťou jsme začali vozovými hradbami obléhat branku soupeře, ale s výjimkou jedné táhlé Kájovy střely jsme jejich brankáře šetřili. Po poločase jakbysmet. Pořád nám to nějak uskakovalo, dělali jsme kiksy v defenzivě a pak jednou propadli v útoku. Z herní situace dva na nula vytvořili soupeři dvoubrankový náskok.

Pak přišla moje nešikovná show. Po ní mě Štěpán logicky odehnal od zahrávání přímáku po faulu na hranici našeho vápna. A dobře udělal - loudavým padáčkem přes většinu hřiště a skrz houštinu těl sportovců vykřesal naději.

A po chvilce bylo dokonce vyrovnáno! Pro změnu se v útoku zapomněli soupeři a Štěpán krásně našel Marťase před odkrytou brankou. A hele, pak jsme i poprvé v letošní sedmé lize šli do vedení - opět Štěpán zdálky prověřil gólmana slabší ranou po zemi a on prověrkou neprošel!

Jenže to nevydrželo dlouho, chybovali jsme po autu a bylo to 3:3.

Ale ani nespravedlivá remíza nám nestačila. Když se Kájova pumelice do břevna odrazila od hlavy našeho stopera, znamenalo to čtyři minuty před koncem vítězný gól (Pecen tímto vytvořil neobvyklý hattrick poté, co zavinil zároveň asi i všechny inkasované góly). Vítězství korunoval krásnou ranou do šibenice kapitán Venál.

Takových gólů! Není divu, že jsme po zápase radostně polili Vaška vodou a jednomyslně zvolili Vlastu opět pokladníkem, přestože není jako Ludva z Okresního přeboru, našeho vzorového seriálu, závislý na automatech, ale jen na fantasy literatuře, práci v odborech a Hattricku, což je mnohem bezpečnější.

text Řízek, fotky vesměs Sikina a 1x Řízek

úterý 5. dubna 2011

MILANOVÉ A PETR NA KOLECH

text Milan, foto Milan a Slipouš

Máme tu jaro. V neděli prý bylo sluníčko tak pilné, že padaly teplotní rekordy. Co se ale týče mě, po sobotní oslavě nemohla být o nějakém lámání rekordů vůbec řeč, snad leda v lenošení. V deset mě probudilo Petrovo prozvánění, smluvený signál, že už mám skočit s kolem do výtahu. Kupodivu jsem se vypotácel ze vchodových dveří celkem záhy – asi po patnácti minutách zběsilé přípravy, a dokonce s přilbou, cykloflaškou a plnými dušemi.

Já, můj celkem starý kamarád Petr a můj celkem nový kamarád Milan (neplést se mnou) jsme vyrazili za pozdního a velmi slunného nedělního dopoledne. „Tam je vždycky bahno,“ tvrdil Petr, ale přesto jsme vyrazili na cestu okolo Měsíčního údolí. A bylo tam. Když jsme se z něj konečně vyrochnili, vynutil jsem si pauzičku. Jak jsem si tam tak ležel, okolo jezdili cyklisté, před kterými se zřejmě bahno uctivě rozestupovalo jako dveře na fotobuňku, protože na rozdíl od nás měli kola jako z myčky, a já čekal, až se uklidní mé rozzlobené bříško, a v duchu jsem děkoval té prozřetelnosti, že jsem se nestačil nasnídat.

Naštěstí jsem byl za pár minut fit a mohli jsme vyrazit do Chotče, kde jsme se marně dovolávali: „Kájo!“ a s Kájou Popkovou to ani nehnulo.

Za Vysokým Újezdem byla studánka. S chutí jsme se napili, vždyť měla jen tři kolonie! Aspoň to tedy tvrdila vývěska. A konečně, u té lesní oázičky, přišla řeč na hospodu. Do Bubovic to byl už jen kousek a brzy jsme seděli na zahrádce a hledali živiny v pivu, polévkách, utopencích či bramboráčcích.

Kluci byli tak hodní, že mi na místním letišti domluvili leteckou show, takže jsme viděli větroně, startující letadýlka i parašutisty a rogalisty, to vše pohodlně ze sedel svých bicyklů během cesty dolů do Dobřichovic.

Podél Berounky pak, když počítám i nás, jeli do Radotína přesně milión a tři cyklisté. A z toho nula až jedna pěkná cyklistka, a to opět včetně nás.

Ještě jsme si koupili něco na zub v proslulé mokropeské pekárně a ukrojili jsme posledních pár kilometrů domů – a dohromady jsme jich najeli bezmála padesát.

Tak zase příště, s Milanem, Milanem, Petrem a…?

pátek 1. dubna 2011

BUDOUCNOST SPORTU

Jaká je budoucnost míčových her? Nadpozemské výkony, technické fintičky, které si na internetu sjíždějí puberťáci, a strhující sexuální život nagelovaných sportsmanů propíraný bulvárem je hodně zajímavý. Ale je to opravdu něco, co bude bavit diváky třeba i za sto, sto padesát let? Zvlášť u tak sterilních sportů, jako je třeba fotbal?

Určitě ne!

Řešení je jinde. Totiž ve fúzích, kterými vznikají neotřelé kombinace. Stejně jako před časem někdo úspěšně spojil box se šachem, dá se postupovat takřka do nekonečna. Klasickou turisťáckou míchanou hrou je žvejkaná, pojmenovaná po svém duchovním otci.

Žvejkaná se hraje se dvěma míči, čímž se pravděpodobně odlišuje od všech ostatních her na světě. Do jednoho se fotbalově kope a druhým se házenkářsky hází. Pro případné televizní kamery je skvělé, že se jen málokdy stane, aby oba míče byly najednou v autu.

Tím pádem se pořád něco děje, vznikají hloučky kolem branek a obou míčů a sledovanost stoupá. Tuningová varianta počítá s tím, že vsítit gól kopacím míčem je pro neodborníky zpravidla složitější, a proto je taková branka honorována dvojnásobkem bodů.

Děti hru mají rády, a tak se hrává často. Možná i kvůli nesmírné divácké atraktivitě jsme tentokrát hráli všichni s nimi. Na jedné straně se tak borci typu metalisty Hory a Kokose, borce s nejbolavější střelou na světě, snažili spolu s jejich většími kamarády Milanem a Alexem neprohrát s námi. Já jsem byl hendikepován dlouhou zimou, sedavým zaměstnáním a cyklistickými podkůvkami, ale měl jsem kanonýra Páju a celou řadu nadějných hráčů žvejkané, třeba Vojtu a Torpéda. Po neuvěřitelně vyrovnaném průběhu jsme zvítězili asi 27:23, ale dyk je to jedno.

A proto se nenechte zmást tou fotografií nahoře. Skutečně je to přehazovaná (žvejkanou neměl kdo fotit). Přehazku však v budoucnosti velmi pravděpodobně nahradí její kombinace s ragby či něčím hodně nepodobným.

text a fotka Řízek