pátek 28. prosince 2012

KRIZE? TMA PŘED ÚSVITEM!

V uplynulých letech i v současnosti se stále hovoří a píše o realitní krizi, bankovní krizi, finanční krizi - ani nevím, o jakých všech krizích se mluví a píše. Je možné, že se dostavila i fotbalová krize? Výsledky našeho hanspaulského týmu FC Forejt by se tak mohly jevit...

Desáté místo (z dvanácti) v nejnižší lize, jedenáct odehraných zápasů a celkový počet sedmi bodů nepůsobí úplně nekrizově, to je pravda. Ale největší tma je těsně před úsvitem a já jako kapitán věřím a vím, že náš nově používaný herní styl (snaha o hraní po zemi) je cesta tím správným směrem.

V této sezóně jsme obdrželi čtyřicet sedm branek a dali jich "jen" dvacet pět z mnoha a mnoha šancí. Bohužel fotbal je o gólech, a když góly z jasných šancích nedáváte, nemůžete myslet na úspěch.

Nicméně nemůžu říct, že tato sezóna byla jen špatná, viděl jsem tam zároveň i dost světlých okamžiků. Jedním z nich bylo to, že jsme začali chodit na pozápasové hodnocení (do hospody, pozn. red.). Doufám, že v příští sezóně se to zlepší a bude nás tam chodit víc. Dalšími takovými chvilkami byla tři vítězství. Co na to říct? Škoda jen, že jich nebylo více.

Co pro příští sezónu? Je to jednoduché. Fotbal hrajeme pro radost, tak bychom k tomu i nadále měli přistupovat a dávat více gólů, protože bez gólů to prostě nejde.

Jakmile toto zvládneme, pomyslné dveře sedmé ligy se nám opětovně otevřou.

Přeji vám vše nej v novém roce a spousty nejen fotbalového štěstíčka.

Váš kapitán

text Venál, ilustrační mobilní foto Řízek

úterý 25. prosince 2012

ZACHRÁNCE

Vyskočil jsem z auta a snažil se ho chytit. Byl studený, vlhký a zmítal sebou. Byla noc na 23. prosince a vedle kádě se na asfaltu po chodníku mrskal kapr. Byl to zoufalý pokus o útěk? O sebevraždu? Nehoda způsobená nedostatečnou velikosti kádě? Nebyl čas to řešit. Popadl jsem ho a hodil zpátky. Vy tu kradete kapry?! probudil se jeho hlídač a začal na mě řvát - ta otázka byla, pravda, na místě. Vysvětlil jsem mu, že jsem mu, že jsem tvorovi jen na chvíli zachránil život a prodavači jeho zisk. Tak to jó, to seš dobrej, díky, chlape, opáčil a já se cítil jak zachránce života - byť života, jemuž už moc času nezbylo.

Tohle by se nestalo, kdybychom nešli slavit Vánoce do hospody U černého vola, pořadatel akce se neopil a my ho nevezli domů - právě kolem těch kaprů.

Popořadě:

O té hospodě jsem dosud nenapsal nic pozitivního kromě toho, že tam mají dobrou sekanou. Vrchní jakoby to vycítil, anebo si to tady přečetl. Jinak si nedovedu vysvětlit, že mi vynadal hned poté, co jsem si pokusil objednat si první pivo. Dobrý večer, jste na mě nepříjemný, nevím, čím jsem si to zasloužil - to jsem neřekl já, ale on. Pivem o stůl mrštil taky on. Ten doutnající konflikt se konečně rozhořel naplno a běžná kalba získala nový rozměr.

Organizátor trachtace byl dvojnásob smutný. Předně že se nám jeho oblíbený podnik líbil čím dál méně, navíc proto, že místo očekávaných patnácti lidí jich s ním hodlalo adventně hodovat asi pět.

Z Vola jsme tak vypadli po pár pivech a sekaných brzy, už mě tam víckrát neuvidí, slibuji jako pokaždé. V podhradí v Žabce kupujeme vodku, zbytek týmu se houpe na zábradlí. Když se o klandr opřu i já, najednou celý svět padá a já i s láhví napřed. Jsem jako Hanzlík ve Slavnostech sněženek, nesmím tu polívku za boha vylít. Končí to šťastně; jsem potlučen a můj oděv značně zaneřáděn, ale Hanzlík dopadl hůř, a hlavně ta láhev přežila. Je to další z milníků večera: kdybych ji rozflákal, stěží by duchovní otec akce dopadl, jak dopadl.

Odpojil jsem se a spěchal jsem do Akropole na koncert. Potkal jsem Míšu a Petra, kteří na rozdíl ode mne a Marušky měli na vystoupení kapel Zrní a Květy lístky. Dnes vyprodáno, vysmála se nám cedule, tak jsme se uprostřed alternativních lidí otočili a hurá zpět za našimi přáteli.

Jenže večírek nabral mezitím nečekaný spád, šéf akce se třeba ztratil a přestože udával polohu na Malostranském náměstí, objevil jsem jej - a zachránil - před filozofickou fakultou, což je s podivem. Pruhovaná mikina, vánoční dárek od jeho milé, zářila, zbytek byl temnější. Usoudil jsem, že jeho večírek skončil - bylo půl deváté - a vydali jsme se na zábavnou cestu domů. Cestujícím v tramvaji jsme předvedli například ukázky kung-fu a spoustu nesouvislého blábolení. Na Pankráci měli ještě někteří z nás potřebu komunikovat s kolemjdoucími a prodejci kaprů, možná i těmi kapry. V téhle situaci jsme dorazili k nám, emeritní tyčkařka na televizním parketu bojovala s emeritním hokejistou; padlý král večírku to glosoval a občas decentně "zadancoval."

Když se mu začínal obzor vyjasňovat, naložili jsme jej do auta a kolem kapra na útěku jsme jej dovezli domů. Setkal se i se svými věcmi, které mu jiní kamarádi přivezli z restaurace, když se jim ztratil. Pak se mě ptal, jaké to vlastně večer bylo.

Tak jsem mu tohle vyprávěl.

text a mobilní foto Řízek

pondělí 17. prosince 2012

DRAČÁCI PROTI PRODAVAČKÁM

Dnes bych se zde rád zamyslel nad televizními seriály. Nepůjde však o žádnou sofistikovanou kritiku, jak už jste zvyklí - vypadám snad jako Mirka Spáčilová? Seriály totiž nejsou tak úplně moje gusto, nemám na ně trpělivost, a tak je trochu s podivem, že jsem z bohaté tuzemské produkce téměř dokoukal zrovna primácký seriál Obchoďák. Ano, ten, který kvůli tomu, že se na něj vůbec nikdo nedívá, za pár dní končí. Ten bych si dovolil porovnat s americkou fantasy sérií Hra o trůny z produkce HBO.

Tak jasně, ono to srovnání bude asi trochu kulhat, protože Obchoďák, i když mu nemůže nikdo upřít snahu, bude vždy jen ubohá papundeklová provinční sračka s vachrlatým scénářem a okoukanými herci. Oproti tomu Hra o trůny je po dvou sériích už malém legendární záležitost, při které milovníci fantasy na celém (skutečném) světě zažívají několikeré Vánoce a naplnění mokrých snů. Že jste o ní ještě neslyšeli? Já do pátku taky ne a to už máme s Maruškou za sebou osm hodinových dílů - byl to hezký víkend. Takže to bude asi jako srovnávat Ivetu Bartošovou s Amy Winehouse.

Co však mají tato díla společného, kromě toho, že nemám rád nakupování ani fantasy?

Nepřehledné prostředí. Hra o trůny se odehrává na fiktivní ploše Sedmi království Západozemí, na každém rohu se něco děje, někdo kuje pikle, souloží a vraždí zvířata a děti, jinak je to v podstatě takové Dračí doupě říznuté Heroes of Might and Magic a Tolkienem a nepřekvapilo mě, že knižní předlohy zaplnily čestné místo Vlastíkovy knihovničky. Přiznám se, že občas netuším, kde na rozlehlé mapě se hrdinové zrovna probodávají a kopulují. Obchoďák zase nepřekvapivě téměř neopustí atraktivní obchodním centrum za našimi humny, kde si ani po několika letech nejsem jist, v kterém patře je Interspar, a pokaždé marně hledám bankomat. Zkrátka a dobře, ani v jednom se vůbec neorientuju.

Moc postav. Jak autor knižní předlohy Hry o trůny, tak především stvořitelka Obchoďáku nemysleli na jednodušší diváky mého typu. Rodinná pouta jsou propletená sama o sobě, navíc to Hra o trůny komplikuje incestem a Obchoďák zase různými věkově nevyrovnanými vztahy. Abych si skoro kreslil rodokmeny! Navíc měli potřebu dostat do děje prakticky všechna bizarní jména z kalendáře - věděli jste, že existuje jméno Doubravka? A to není fantasy. Ani v tom se neorientuju.

Hlavní hrdinka je v tom. Ať už jste atraktivní Daenerys Targaryen (žena, kterou nic nepálí), anebo manažerka obchodního centra Vanda, máte především plodit děti, ovšem musíte zároveň zvládnout i celou řadu dalších úkolů - ať už je to řízení čtyřicetitisícové armády divochů, anebo obřího obchodního domu a náročný rodinný život. Zatímco Vandu oplodnil buďto nevěrný fidlálista (tak mu fakt říkají), nebo její dávný milenec, s nímž se příležitostně zapomněla onehdy po večírku (uvidíme!), v těle Daenerys koluje dračí krev (jak přesně to provedla, mi není zcela jasné) mixnutá s geny hrůzostrašně vypadajícího divocha. Zatímco Vandě je během těhotenství převážně špatně a fidlálista jí dál zahýbá, Daenerys se celkem přirozeně stává královnou barbarů, sní syrové koňské srdce a její partner jí dělá, co jí na očích vidí, třeba na jejího ne moc sympatického bratra vylije roztavené zlato.

Krutost. V tomhle ohledu vede rozhodně dílko Lucie Konášové. Ve Hře o trůny sice zabíjejí oddané a nevinné domestikované vlky, sekají lidem i koním hlavy, desetiletá dívka propíchne osmiletého chlapce a krále alkoholika nakousne divočák a všude tryská krev a asi i další tekutiny, ale zase tam nejsou v každém druhém záběru nenápadně nastražené igelitky Intersparu a další "nevtíravý" product placement, absolutně nesympatická bába (Alena Vránová), co se do všeho... co do všeho strká nos, dalších strašně moc nesympatických postav, které jsou na pěst, dementní výtahová hudba opakovaná do zblbutí, šišlající Václav Noid Bárta ve znělce a tlustá paní kopulující na kuchyňské lince. Správně by se to mělo jmenovat Obchodní doom.

Erotika. V tomhle musím opět chtě nechtě přiznat kladný bod Hře o trůny. Přestože v Obchoďáku se všechno motá kolem různých trojúhelníků i víceúhelníků (a kolem Intersparu), žádný sex tam vlastně vidět není (ano, Dagmara v kuchyni, ale tak to bylo spíš pro fajnšmekry). Ve Hře o trůny je naopak k vidění všechno a pořád, takže pak divák (já) třeba zírá s široce otevřenýma očima, jak si tam dvě pohledné kurtyzány "dlachní kačenky" (citace Marušky).

Akutní nedostatek kladných hrdinů. Fikční svět Hry o trůny i Obchoďáku je ke klaďasům nesmlouvavý. V seriálu HBO postupně vymírají - často v hrozných bolestech. Seznávají, že držet se svých ideálů bylo vlastně dost krátkozraké. Pokud na to zjištění vůbec mají dost času. V seriálu Primy nikdo žádné ideály nezastává. Dobrácký učitel češtiny a po nocích taxikář (Pavel Kříž) je soustavně podváděn svou plnoštíhlou ženou, Petr Kostka coby doktor je zas tak kladný a moudrý, až je to protivné snad i jemu, a postava dušínovského právníka v podání Davida Matáska je zcela z jiné planety - správňák, který balí prodavačku Intersparu, a ta mu pak uteče s bývalým mužem do Panamy (mimochodem, všimli jste si, jak se často v tomhle textu objevuje slovo Interspar? To jistě není náhoda). Sympatické hrdiny však Obchoďák vůbec nemá. 

Zdravotní problémy. Kromě Intersparu je nejvytíženější místnostní Obchoďáku ordinace. Vandina dcera se před maturitou předávkuje energy drinky a má z toho něco jako epileptický záchvat (!), stárnoucí fotbalista má autonehodu a pak okázale kulhá, dítě sní písmenko do spotřebitelské soutěže z obalu tyčinky, migrény, bolesti zad a infarkty ani nepočítaje. Syn Eddarda Starka (z rodu Starků) hned v prvním díle ochrne, falešnému následníku trůnu potrhá vlk ruku, Eddardu Starkovi probodnou nohu zákeřně zezadu kopím a těch šrámů a jizev z boje je tolik, že by je dobrotivý Petr Kostka ani nestíhal obvazovat.

Jak jsem na předchozích příkladech ukázal, oba seriály jsou prakticky stejné. Proč je tedy jeden naprostá krávovina fungující jen jako nosič reklamy a druhý zajímavá podívaná i pro odmítače dračáků? Úspěch toho druhého přičítám, kromě těch kačenek, hlavně faktu, že je tam vlastně poměrně málo fantastična. Sice to je celé takové středověko-tolkienovské, jinak však stále aktuální. Pořád se navzájem rubou, souloží a přemýšlí, jak ty ostatní ochcat, což je reálnému životu určitě bližší než nezajímavé peripetie těch dokonalých lidí z obchoďáku za rohem. Navíc Hru o trůny zjevně dělal někdo, kdo to umí, a měl na to i prachy.

text Řízek, koláž Milan

neděle 9. prosince 2012

V REŽII AGENTA 007

Jako dítě mi to celkem nevadilo, avšak jako vedoucí jsem se na ten čas v roce, kdy už je jako vážně opravdu pomalu potřeba začít nacvičovat na mikulášskou besídku zvanou Mitra, bytostně netěšil. Stejně jako na tu ostudu, co jsme zpravidla předvedli (málokdy nás pochopili!). Letos poprvé jsem téměř dočista abstrahoval od jakékoli pomoci s organizací i vedením a byl se podívat jako divák - a nebylo to špatné.

Především jsem ocenil, že po loňském úletu, kdy chlapce tradičně slabé dívky dočista vymazaly ze sálu, bylo letos vše při starém. Vyhráli kluci. A jinak? Poměrně plné kino, dobrá nálada, přiměřeně vtipní moderátoři, sladké věnečky, technicky téměř dokonalé promítání fotek (poprvé včetně výborných videí) a naprosto skvělý Mikuláš. A taky to, že si vlastně nikdo nebyl jistý, kolikátý že to je vlastně ročník. Letos prý buď 41., nebo 43.

Bondgirl k sežrání.
Nejlepší scénku předvedla družina vlčků, kteří zahráli parodii na bondovku. Bylo to poměrně zábavné, nechyběla tomu málem profesionální výprava včetně těch divadelních přístrojů, které vytvářejí iluzi epilepsie a zakouřených prostor, značně sofistikované vtípky i rafinované kostýmy (ano, narážím na to, že to celé patrně zařídili a vymysleli jejich vedoucí).

To novorozeně bude mít časem
vážný problém s pletí.
Ale na druhou stranu, zařídili to opravdu skvěle a děti se to perfektně naučily a taky zahrály. Diskutabilní bylo, zda opravdu nechat druháky nebo třeťáky předvádět soulož pod nataženým prostěradlem - byť tenhle rozměr k Bondovi patří asi jako k Bobovi Bobek. Publikum tohle neřešilo, následoval až frenetický potlesk a o vítězi bylo rozhodnuto.

Ten tvůj kamarád kapitán je jak
pytel, a neříkej, že ne.
Berušky předvedly námořnickou hru, deklasovaly piráty a našly svého uneseného kapitána.

Jejich starší kámošky hrály hru o princezně, která měla komplex z jakéhosi "bordelu" na svém obličeji, snad to byla obří piha; to bylo místy srandovně zrýmované a princ se ukázal jako pravý materialista, což je v dnešní době v pořádku, že jo. Pak tu byl i zmiňovaný Bob s Bobkem někde v Tichomoří u Robinsona a nějaké krásné Tahiťanky. Nejstarší holky byly jen dvě, tak zahrály písničku, a kino dokonce zpívalo.

Sherlock v deliriu zabil Watsona, bídák.
Byť jsem přes rok táborníky spíš občas navštěvoval, než vedl, k jejich scénce jsem měl přeci jen bližší vztah. A proto mě potěšilo, že svého Sherlocka Holmese, zobrazeného jako nesvéprávného vraždícího alkoholika, zahráli fakt pěkně, skončili třetí a lidi se smáli - protože na generálce jsem tou scénkou a úrovní jejího nastudování byl upřímně zděšen (jak mi bylo vysvětleno, kluci si ji vymysleli sami).

A pak už přišel Mikuláš, který ze své nebeské knížky vyčetl, že Jáňa občas poslouchá až napodruhé. A pak hurá do zimy. Mitra byla tak akorát a povedla se.

Starší texty o Mitře najdete zde, tady, tu a tam.

text a fotky Řízek

pondělí 3. prosince 2012

UZENÁŘI RADOTÍN

 
Můj přítel Vlastimil má celou řadu charakteristických znaků. Pro účely tohoto krátkého textu bych se - z prostorových důvodů (přeci jen, ten internet není nafukovací) - zaobíral jen jedním z nich: Vlasta s oblibou a často nosí divná trička. Jakože ne přímo hnusná, spíš bizarní. Jako seprané šedivé tričko Divadla pod Palmovkou sezony 1998 popsané dávno zapomenutými hrami a jejich aktéry.  

Anebo jasně červené triko s logem Kosteleckých uzenin. Ano, tím, které národům, jež neznají párek, připadá jako reklama na felaci. No tak mu to asi dali v práci, třeba dělá v masně, řeknete si. Ale chyba lávky! S Vysočinou a tamním uzenářským kolosem náš radotínský gigant nemá společného pranic - jen to tričko.

V naší bowlingové lize má každý svoje koule, nohsledy, fanklub a dresy, jak už jsem se zmínil dřív, jen my furt nic, směšní otloukánci z Radotína. Proto jsme se jednou dohodli, že přijdeme aspoň všichni jednotně oděni, třeba v červeném. Byl jsem si téměř jistý, že Vlasta dorazí za řezníka - a měl jsem pravdu. Červená trika sice působila lehce soudržným dojmem, ale žádné nájezdy v Naganu to teda nebyly. A tak jsme na další turnaj dorazili převlečení za pracovníky masokombinátu všichni.

"Kde jsi to sehnal? No né, ty si děláš srandu, ale kde jsi to sehnal?" opakoval náš lídr pořád dokola, jakmile jsem sundal mikinu a odhalil párek. A jakmile ho odhalil i Péťa. Opakoval to i poté, co jsem mu to vysvětlil.

V kostce řečeno: když něco opravdu chcete, stačí si o to říct a oni vám to pošlou, dokonce zdarma. Tedy nejdříve zavolají, ujistí se, že to není vtip, a pak se vás zeptají na rozměry přátel-spoluhráčů. Slíbil jsme té hodné paní z Kostelce, že žádní další moji kamarádi o trička žádat nebudou - což mi přijde pravděpodobné. Nicméně vás stejně prosím: nepište jí. Poslala by vám kromě triček i tři roztomilé červené klíčenky a jeden otvírák (ten se blbě dělí, skončil tedy u mě).

(Třeba bych uspěl i v pražském divadle, nicméně tak historické kostýmy v tamním fundusu asi nemají.)

Zbývá jen dodat, jak Amatéři Radotín s novými "dresy" váleli. No, nebyla to žádná hitparáda. Sice jsme nesestoupili rovnou, ale předposlední místo nás poslalo do baráže, což je v našem podání vzhledem k našim bohatým barážovým zkušenostem (nikdy jsme neuspěli, ba ani jsme nebyli blízko úspěchu) sestupu téměř rovno.

Atmosféra posledního hracího dne naší ligy byla celkově taková divná. Do té doby sympatický ženský tým Radavy, který je mimochodem výkonnostně úplně někde jinde, si po celou dobu po každém hodu pomáhal tak "spontánním" až orgastickým křičením, až to štvalo snad i ty kuželky a leckoho (mě) to přimělo až k nesportovnímu napodobování toho jekotu. Bylo to jak na fotbale - a bowling, to je přece něco jako šachy anebo návštěva obrazárny.

Radava nakonec neudržela vedení, skončila "až" druhá (a po téhle uřvané šou jsem jim to skoro přál) a na úplný závěr se s jiným týmem navzájem posílala do prdele a horoucích pekel a vzkazovali si, že už se nikdy nechtějí vidět. To se jim mimochodem s námi možná povede snáz, když sestoupíme.

Pak se moc nepovedlo ani vyhlašování, které se místy změnilo ve výsměch. "Petr Forejt z Amatérů má nejhorší nához třetího dne, no jo, on má vlastně i nejhorší nához čtvrtého dne, takže dva nejhorší náhozy, slyšíte, n-e-j-h-o-r-š-í," otvíral si pořadatel hubu na naší sympatickou týmovou trojku. Jakoby vyšlápl lejno a pak se v něm ještě tři a půl kilometru klouzal. Péťa byl očividně rozzuřen a otvírala se mu kudla v kapse. Vsadím se, že už ho taky nikdy nechce vidět.

Každopádně mně řeznický duch pomohl, když už nic jiného, dostal jsem se mezi jednotlivci před letargického Vlastíka, který během přestávek mezi hrami popíjel odděleně a všemožně se separoval (takový masový separát, řeklo by se).

Od té doby jsem přijal identitu tohoto oděvu, se svým předchozím životem nechci mít nic společného, říkejte mi čaroděj Gothaj 244 a bude to v pořádku.

text Řízek, mobilní fotky Maruška

čtvrtek 29. listopadu 2012

EGA NA VÝLETĚ

Na kole jsem neseděl, ani nepamatuju. Taky na mě ze sklepa mžouralo překvapeně, když jsem se ho jednou v sobotu ráno, byl zrovna sametový listopad, jal narychlo kontrolovat před vyjížďkou. Nasadilo tak vyčítavý pohled, jakého jsou přehlížená kvalitní horská kola vůbec schopná. Ale přemohlo se a jelo krásně.

Spěchal jsem. V Radotíně už totiž čekal Žvejk, i toho jsem dlouho neviděl, poněvadž byl "na montážích" v Německu. Co říct o Žvejkovi-cyklistovi? Vydal se stejnou cestou jako já před x lety, tedy narval do starého kola absurdní množství peněz a vytvořil Závodní Speciál. U mě proces tuningu tehdy skončil tak, že mi to kolo ukradli, jemu bych to nepřál. Je silný a rychlý a směje se.

A celé to zosnoval cyklista Milan K. ze Slivence, velký sporťák, který se umí proměnit v uhlazeného kravaťáka - toho času s podezřelým, avšak charitativním knírkem. Je snad ještě rychlejší. A já. Víc nás nebylo. Když jsme se na parkovišti před kostelem, nově honosně překřtěném na náměstí Sv. Petra a Pavla, konečně sešli a navzájem se pochlubili novými nejchytřejšími telefony, nezbylo než vyrazit.

Ale kam?

Po chvíli váhání jsem to rozčísl. Vydali jsme se na přibližně padesátikilometrovou trasu Radotínského kola, neboť jsme se ho letos nikdo nezúčastnil a všem nám to bylo moc líto. Nasadili jsme víc než slušné tempo. Asi jsme si každý chtěli dokázat, že na to máme. Taková ta nesmyslná soutěživost, co je všem mužům vlastní, kvůli které běhají maratony, umírají v exotických výškách i pod hladinou oceánů a bez níž to prostě nejde. Dokonce jsme na asfaltce u cementárny dojeli maníka na silničce, který se za námi pohodlně vyvezl až za Cikánku - ale pak nám za to poděkoval.

Dál se ovšem pokračovalo bahnem. Předjeli nás dva dementi na čtyřkolkách, jejich nevábné koňské síly spolu s kopyty opravdových koní roztrhaly ty dříve krásné cestičky; jízda tak byla nesmírně náročná. Nebo to bylo tou dlouhou pauzou. Mířili jsme na oběd do vyhlášené hospůdky U krobiána.

Chvátali jsme tolik, že to Žvejk v tom nádherném lesním sjezdu po zelené do Hostími, kde barevné listí hází mžitky do očí a skrývá zrádné kamení, položil, hlavou těsně vedle šutru.

Telecí řízky, domácí mošt a vepřová líčka. Paráda. Jenže jsme museli dál, do zimy.

Opět jsme si potřebovali něco dokazovat, obědem ztěžklí a zimou překvapení. Na cestě do Karlštejna jsme znovu dostihli nějakého silničáře, byť chvilku vzdoroval. Milan, budiž pochválen, se v tom chvatu snažil fotit. "Já jsem vás pak vůbec nemohl dojet," přiznal sportovec později. Naše mužná ega to posílilo. Stejně jako mě potěšilo, když mi chodec u Dubu sedmi bratří pochválil kolo - třebaže z něj přes bahno mnoho vidět nebylo.

Já se vám, kluci, omlouvám, že jsem zastavil zrovna v kuřárně, řekl jsem kolegům udýchaným z krpálu nahoře na Malé Americe. Bylo to neuvěřitelné, jak v nějakém zaflusaném pajzlu. Všude kolem nás lidé dýmali, staří, mladí i děti, lom se ztrácel v tomhle páchnoucím oparu, jeli jsme pryč.

Na Velké Americe jsme se tradičně skupinově vyfotili u zábradlí, přes které není lom vidět, nicméně lze si ho domyslet. A frčeli jsme dál, až do Vonoklas.

Nad nimi jsme viděli ohromného huňatého býka a přemýšleli, o čem asi přemýšlí takový býk. A to nebylo všechno. "Viděl jsi toho pejska, jak za tebou běžel?" ptal se Žvejk pod kopcem. Pejska? Bylo to něco jako medvěd. Stvořitel psa vymodeloval do absurdních rozměrů, tento byl stoprocentně zlý a od pohledu krvežíznivý. Rozběhl se za mnou a chňapal mi po kole. Strašně jsem se bál, dozajista to byl největší dnešní adrenalin. Pak mě nezabil a nechal mě projet.

Pak jsme se rozloučili s Milanem a zablácená kola se Žvejkem dovezli vlakem do Prahy, na šlapání už chyběly síly; kupodivu se to obešlo bez incidentů. A kolo jsem zavřel do sklepa s tím, že se u něj brzo zase zastavím. Slibem totiž nezarmoutíš.


text Řízek, fotky Milan K. a Řízek, mapka Endomondo.com

sobota 24. listopadu 2012

POLIBEK V OPARU A RÝŽÍ TO BOLÍ

Je tomu právě týden, co jsme s našimi nejbližšími dospěli k názoru, že jsme už opravdu dospělí. Naše kamarádka Anička se totiž rozhodla, že už více nebude nosit své příjmení Baumová a že se jí víc líbí příjmení Milana, který občas hostuje v týmu FC Forejt jako útočník „řepkovského“ typu. My jsme u toho byli, vydavatel tohoto občasníku dokonce v pozici fotografa.

Předměty doličné.
Velký den novomanželů Batistových (s nimiž jsme onehdy strávili nezapomenutelného silvestra) se odehrál na Staroměstské radnici. Mediální m*dky a Vašek se po desáté hodině přiřadili ke svatebčanům. Nevěsta byla překrásná, slušelo to i Milánkovi s tím bílým motýlem. Jen Špirkovi ten celkový slavnostní dojem kazili jakousi igelitkou.

Jako zástupkyně něžného pohlaví, která se teď naštěstí může dovolávat kvót, jsem ocenila především svatební kytku, kterou jsem ale opět nechytla. Tentokrát to dávám za vinu Lukášově od rána opakované větě o tom, jak nesnáší svatby.

Karolínka svatby taky moc nemusí.
Jako kdybych ho snad do nějaké hnala. Za prvé na to nemáme peníze, za druhé bychom se nedohodli na předmanželské smlouvě, kde bych prosazovala výhradní péči o Pepana v případě rozvodu.

Veselka našich kamarádů byla organizovaná jakousi neznámou paní, ale asi to nedělala poprvé. Ta nás hezky seřadila do špalíru po dvou. Vzhledem k tomu, že můj milý byl kvůli focení indisponován, utvořila jsem pár s reportérkou prestižních Hospodářských novin Míšou, která se proslavila tím, že v minulosti vyprávěla otci nevěsty, jak se jí zdál lesbický sen se mnou a jeho dcerou.

Tohle jsem si trochu nedal.
Pak to vzalo rychlý spád. Kecy té paní  (co jsem absolutně neposlouchal, soustředil jsem se na polibek, od toho tu jsem), prstýnky - a pak konečně ten polibek, který jsem jako správný fotograf nechytl. Jako Maruška nechytla tu kytku. Teda já jsem to v podstatě stihnul, avšak ta fotka má hned několik zásadních nedostatků, což pozná i amatér, natož svatebčan, kterého se to přímo bytostně týká.

Třeba že je zaostřená na diváky po levici, a jak to nevěsta glosovala, oni dva jsou v jakémsi oparu. Může to vypadat jako avantgarda, nicméně je to nešikovnost.

Tady už se mi to povedlo.
Byl jsem z toho poněkud nešťastný - protože jakkoli nemám rád svatby, mám velmi rád Anču a Milana. A takové první manželské políbení, to už se prostě nedá zopakovat. Kdybychom to chtěli dodatečně ještě zaranžovat, bylo by to drahé - ten pronájem radnice a tak, museli by se zase svolat příbuzní a navlíknout se do těch hogo fogo šatů. Takže si spíš nechte vyprávět od novomanželů, jaké to bylo. Pro mě to byl mžik. Mám to někde na sítnici, ale na paměťové kartě ne.

Před radnicí čekalo auto s jakýmsi kýčovitým zaláskovaným plyšovým útvarem na střeše (což je přesně ten typ objektu, kvůli nimž svatby moc nemusím), ale to bylo pro ruskojazyčnou svatbu, která se odehrávala paralelně. Anču s Milanem zasypala rýže a prý to hrozně bolelo - a to jsem potlačil nápad vzít pytlíkovou.

S naším společným dárkem to naši
kamarádi opravdu vyhráli.
Pak zapadli do aut bez plyšových hovadin a jeli na hostinu. Večer jsme jim ukázali, jak se hraje bowling. A jiná jejich kamarádka zase, jak správně seřvat obsluhu, aby si všichni na obou stranách pultu připadali celý večer trapně.

Nedosti na tom, tohle je ta fáze svateb, kterou já můžu. Když se slétne Vašek a Řízek a začnou obcházet s talířkem a vidličkou stoly a nenápadně sondovat, co stojí za to a čemu se pro příště (a příště bude pak několikrát) vyhnout. Není to moc decentní, ovšem všichni dělají, jako že nic a že to je normální a ať si kluci dají do nosu. Taky že jo.

Jedeme domů a já přemýšlím, jak to, že se už  (metaforicky řečeno) kácí i v našem lese. A že je to vlastně hezký. A že věřím, že jim to vyjde.

text Maruška a Řízek a fotky Řízek

úterý 20. listopadu 2012

BAGR JE BAGR

Moje milá nesnáší reklamy na hobbymarkety, zvlášť ty divné. Tahle by se jí taky nelíbila. "Můžete nám prosím pěkně nějak hodit nebo kopnout ten oranžový míč, co leží mezi tou zlevněnou zahradní židličkou a nablýskaným krbem?" škemrá po zákaznících hobbymarketu, u jehož vysokého plotu končí hřiště, srandovně vypadající brankář, který míč do prodejny předtím nešikovně zakopl.

A pán překvapuje, volejbalově míč napoprvé odpálí přes plot. "Bagr je bagr, kluci," glosuje muž. Brankář se směje, přeje mu příjemný nákup a pár s úsměvem vyráží utrácet korunky do obchodu, kde mají prostě vše, určitě i bagr, a je tam pohoda. A všichni se radují. Zvlášť my. Ten míč jsme totiž našli před týdnem a bylo by nešťastné o něj záhy přijít, byť je hrozný.

Muž zápasu.
Pak už jsme se věnovali fotbalu. Podruhé za sebou jsme vyhráli, už to začíná být fádní. Naši zlepšenou formu v závěru podzimní sezony odskákali klokani.

Kenguru FC měli totiž dresy jako Bohemka, a to jistě nebyla náhoda. Naše zelená však byla na hřišti zpočátku mnohem lépe vidět. Dokonce jsme se záhy ujali vedení, kdy po Jirkově akci Vlastimil dorážel do prázdné. K mému údivu se ani moc neradoval, jako by se mu podobné věci stávaly častěji než dvakrát do sezony. Nicméně i nadále jsme měli převahu a vytvořili jsme si asi tolik šancí, kolik by průměrnému týmu stačilo na solidní zesměšnění soupeře. Ale my nic, my takoví nejsme. Nejblíže měl ke zvýšení Matyáš, který svou střeleckou mizerii neprotrhl, jen dělovkou napálil tyč.

Kluziště na Lhotce.
Soupeř byl, jak by řekl tenisový odborník Marek Svačina, v morální defenzívě. Dobře jsme bránili, protože se klokani moc nedostávali za půlku, než kapitán Václav nepochopitelně promáchl a Kenguru situaci dvou na jednoho se štěstím využili. Reklamní brankář selhal. Byl to vlastně gól do šatny.

A bylo ještě hůř. Na začátku druhého dějství nejenže jsme se nevrátili do vedení, nýbrž jsme vytvořili další nevynucenou chybu a soupeř vedl 2:1, aniž si to zasloužil. Na síti (myslím tím branku) se mi prostě nedařilo.

Padla na nás taková dočasná deka, ovšem především na Jirkovi bylo znát, že prohrát nehodlá. A tak to zkoušel tak dlouho, až vymyslel Rádošovi přihrávku před prázdnou branku a mistr Placírka srovnal. Na rozdíl od Vlasty měl radost. To nám však bylo málo, protože jeden bod by naši tabulkovou situaci vylepšil jen kosmeticky. Znovu jsme si vytvořili tlak a celé tucty, kopy a věrtele šancí.

Ale furt nic. Ujala se až Jirkova přesná rána z dálky, jíž za záda brankáře pomohly obě tyče. To zbývalo sedm minut do konce, ovšem už se nic zajímavého nestalo kromě dvou žlutých karet; za nás se takto do historie zapsal Karel. Byl to taktický faul, řeklo by se.

Vyhráli jsme 3:2. A klokani kolem prodejny smutně odskákali domů, zatímco chudák Vlasta musel jet autobusem, protože se do týmového auta nevešel. A to musel být ve čtyři doma, protože měl návštěvu.

text a mobilní fotky Řízek

středa 14. listopadu 2012

U VOLA

Seriózně jsme probrali výhody bydlení na pankrácké pláni s děvčaty, jež milujeme. Na přetřes přišly i tarify mobilních operátorů a povinné stesky nad jejich drahotou. Poklábosili jsme i o aktuálních trendech v energetice i žurnalistice. Pak jsme dojeli na Pohořelec, vystoupili z tramvaje, odhodili jsme seriózní image celkem vzdělaných, nemanuálně pracujících téměř třicátníků a ožrali se.

Naše dívky slavily svatbu kamarádky a my zůstali na ocet, tak jsme s Václavem vyrazili do města. "Proč chodíte do téhle hospody, která je strašná a trvá vám to sem hodinu?" ptal jsem štamgastů restaurace U černýho vola, kteří přijeli až z Radotína a na rozdíl ode mne tu ratejnu mají rádi. Že prý je to dobrá hospoda a není to tak daleko, říkal Kája s Lubošem. Že je to tradice a znají nás tu, dodal Vašek. Navíc je to prý poslední státní hospoda u nás, nebo ve střední Evropě, nebo snad na světě, co já vím.

No, podle mě nás vždycky více méně nenápadně okradli, jsou tu na nás nepříjemní a zavírají tady brzo. Ke všemu nás minule dočista bez důkazů obvinili, že jsme jim poblili záchod (více o inženýrově párty čtěte zde).

Komu asi volá?
Tři Pohlreichovy hvězdičky by si ale zasloužili za vynikající opečenou sekanou. Vrchní s vizáží trestance, jejž Václav oslovoval Jirko, ale vřelost to v něm neprobudilo, nám ji naservíroval s asi půlročním chlebem - a považte, i se dvěma druhy hořčice. Byly to téměř svatomartinské hody.

Řešíme hanspaulku, jestli se vůbec dá prohrát 4:11 (dá) a to, zda neznámá spolustolovnice, která je ve společnosti staršího pána, je jeho dcera nebo (fuj!) přítelkyně. Doporučujeme jim sekanou, taky si ji chválí. Ve vedlejším salónku sedí John Bok. Luboš nás fotí jak divý a jeho mobilní fotoaparát šumí a deformuje ostošest. Stejně jako se deformujeme my.

Po několika pivech jsme si vzpomněli na Péťu, že by taky mohl přijít. Péťa zařizuje nový byt, a tak se pohybuje teď hlavně mezi ledničkami a troubami. Když ale konečně dorazil i mezi nás, čekaly na něj kromě nás i fernety. Čímž se celý večírek tak nějak zrychlil. Nedlouho poté nás ale Vaškův "kamarád" Jirka zkasíroval a po několika naléháních (Budeme končit, Končíme, Běžte pryč) i vyexpedoval.

Nevim, dál.
Octli jsme se na vzduchu spolu s Poláky, z nichž jeden vypadal trochu jako herec Miro Noga a trochu jako herec Radek Holub, jenže byl Polák a měl knírek jako skokan Adam Malysz. Pak se ztratili. Ztratil se i Kája, který se zakecal s bezdomovcem a odmítal jej opustit. Vyfotili jsme se se členem hradní stráže, měl z toho ohromnou radost.

Už vím, co je na Volovi tak výhodné! Jde se pak pokaždé z kopce.

Navštívíme drahou nálevnu s domácím pivem, nechutnalo mi, blbnul jsem s nějakými svíčkami, pořád zhasínaly. Malostranské náměstí, vietnamská večerka a plechoví kozlíci, Lennonova zeď. Někdo nemá rád Lennona. Luboš fotí. Karlův most. Cestou rozdáváme radost. Najednou jsme na Lazarské a část výpravy nás vábí, ať jdeme s nimi učinit dietní chybu do mekáče.

Odoláme, nasedáme s Václavem do noční tramvaje a o něčem nejspíš mluvíme. Loučíme se na pankrácké pláni, asi. Doma mě čeká soucitný úsměv kocoura i přítelkyně.

text Řízek, fotky vesměs Luboš

neděle 11. listopadu 2012

MÍČ JE KULATEJ

S podobnou periodicitou, jako se vracívá Halleyova kometa, vyhrává naše fotbalové mužstvo. S provinilým pocitem, že už je potřeba jako fakt zabrat, neboť už pod námi zbývá pouze jediný tým - a to ten, proti němuž hrajeme -, jsme vyrazili na Stodůlky. A soupeře jsme deklasovali "jen" 5:1, byť podle poměru sil na hrací ploše by to muselo normálně být tak 16:0. Těch šancí! 

Sešli jsme se prakticky v nejsilnější sestavě, byť či protože nám chyběl kapitán Vašek s Vlastou; zato se jako ta kometa vrátil po čase i Zdeno Grygera. Trošku mrholilo, ale led byl pro oba týmy stejnej.

Začali jsme velmi dobře, neboť jsme našli míč. Pravda, hrát se s ním nedalo, zato je oranžový, takže je na případném sněhu skvěle viditelný - můžeme udělat zimní soustředění! Anebo radši ne.

Soupeř na hřišti trénoval už asi půl hodiny před výkopem, nicméně kulantně řečeno, nestačilo to. Airconquest se snažil, jeho útočníci běhali po lajnách tam a zpět, jenže je srážela strašně naivně hrající a nedůrazná obrana, v níž si náš špílmachr Jirka mohl dělat prakticky vše, co jej napadlo a co sám nezkazil. A ostatní naši borci jakbysmet. Nebyla to v našem podání úplná Barcelona, spíš tak standard osmé ligy, avšak stačilo to.

První branku vstřelil Kája, uklidnili jsme se a začali jsme hrát na krásu. Patičky, narážečky, signály, prostě pastva pro oči těch lidí, co bydlí na tom hnusném sídlišti a mohli na nás koukat z oken a tím si zpříjemnit trávení nedělního oběda. Opět tomu scházela produktivita; než se po rychlém brejku k míči z druhé vlny dostal opět Kája a rafinovanou střelou k tyči využil toho, že byl soupeřův gólman tak nějak mimo branku.

Nadále jsme hráli především pohledně, méně už efektivně. Sice jsme měli stálou převahu a tlak, ale finální přihrávka buď neprošla, nebo se na poslední chvíli někdo ukopl a chytil za hlavu, anebo jsme si třeba nějak nerozuměli. Než jsme to zkusili tím nejjednodušším způsobem: přihrál jsem úplně volnému Jirkovi na půlce, toho si nikdo nevšímal, a tak doběhl k brance a vystřelil pod brankářem. Po poločase 3:0.

Druhá část mače byla snad ještě jednoznačnější než první, soupeři se k naší brance prakticky nedostali a my pálili jednu gólovku za druhou. Šampionem v sebekritických nadávkách a kroucení hlavou byl bezpochyby Matyáš. Naše útoky se valily na soupeřova brankáře a já jsem se tak maximálně mohl kochat, podobně i stoper Grygera. Jeho pokus o střelu z dálky pobavil, stejně jako asi nejhůře vhozený aut v historii, jímž se prezentoval soupeř. Než jsme to s tou bohorovností přehnali a inkasovali jsme po pomalém brejku soupeře.

Pak to pár minut vypadalo na drama, trošku to námi otřáslo, stejně jako se zachvěla tyč po Péťově pumelici. Jenže když kontaktní gól nepřicházel, nadšení soupeřů rychle odešlo a závěr patřil nám. Péťa se konečně trefil, zblízka po rohu, a nakonec se závěrečným hvizdem Jirka z otočky završil na konečných 5:1.

Bylo to nezvyklé, po zápase jsme se neměli o čem a s kým hádat a byli jsme spokojení. Objektivně vzato, nikoho slabšího jsme letos ještě nepotkali, ale jak říkám, důležité jsou body a jít od zápasu k zápasu.

text a mobilní fotky a video Řízek

pátek 2. listopadu 2012

POSILA DO TÝMU

V redakci Řízkových stránek se připravuje velká změna. Na pozici šéfa publicistiky nastupuje kocour Pepan. Šéfredaktor v tom střet zájmu nevidí. Konkurence bije na poplach a mediální teoretici i praktici jsou přinejmenším v rozpacích.

"Kocour Pepan je zkušený profesionál, bude velkou posilou našeho týmu. V budoucnosti s ním počítám i v celé řadě dalších chystaných projektů," uvedl šéfredaktor a se šibalským úsměvem si mnul ruce. "To byl kauf jak sviň, vole, se vo nás bude mluvit v tamtěch kuloárech a trafikantkám urvou ruce," doplnil už mimo záznam. V duchu sám sobě gratuloval, stříkal po sobě vítězným šampaňským, a navíc se smál, až se za břicho popadal.

Kocour Pepan v současnosti působí jako povaleč a jako šéf Partaje tlustých koček. Zároveň předsedá i výboru pro aportování gumiček, tahání šňůrek a je členem stále komise pro kontrolu nedojedených talířů na stole a ptáků na střeše naproti.

Zájem novinářů dokáže vyčerpat.
Nic z toho opouštět nehodlá. Právě to mnozí kritizují jako nepřijatelné.

"Nemůže zároveň sledovat ptáky a psát o tom do novin. Musí si vybrat. To je jako kdyby se zároveň vyvaloval na gauči a do toho pospával v pelechu, to prostě najednou nejde," má jasno kocour Miky z konkurenčního bytu naproti.

Podobně hovoří celá řada dalších oslovených odborníků. Podle některých ohlasů je Pepanovo angažmá od pana vydavatele pěkná lotrovina, někdo říká, že je to absurdní, jiným je to jedno.

Reakci Pepana se redakci nepodařilo sehnat, měl zrovna plnou pusu.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška

neděle 28. října 2012

LÁSKA, SEX A NĚŽNOSTI


Publikovat příspěvek na prestižním blogu Řízkovy stránky vyžaduje překonání řady překážek. Kromě zdrcující kritiky zakladatele je potřeba splnit také určitou kvalifikaci. V případě následujícího článku to obnášelo protrpění se více než šesti sty stránkami slovního průjmu (jak v průběhu čtení pochopíte, spíš zácpy).

A tak se opět po čase vracíme s kulturním okénkem. Po recenzi knihy Pavla Bušty, která u čtenářů i samotného autora vyvolala ohromný ohlas, vám představíme dílo Padesát odstínů šedi: světový erotický bestseller, „který žene čtenářky do sexshopů“.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je právě promující studentka americké vysoké školy, která se seznámí s mladým boháčem (vlastní helikoptéru, plachtí na kluzáku, má hromadu oddaného služebnictva, kecy kecy).

Tenhle zazobanec má ale jeden háček, je tak trochu úchyl a ujíždí na sadomaso, což chce provádět i s hlavní hrdinkou. Ovšem ta květinka je ještě panna, takže než poprvé dojde na bičíky, Anastasie „vybuchne ve zničujícím orgasmu“ už při první puse.

Ovšem je to erotický román, takže přece jen se to pak rozjede a na každé druhé stránce se miliardář a Anastasie stýkají na nejrůznějších bizarních místech (úchylákova sadomaso herna). No a té zamilované chudince se vlastně ty bičíky a pouta docela líbí, ale jak dámy vědí, chce víc! Chce jakože lásku, neboť její srdce nenaplní jen sex s panem Greyem, ačkoliv na každé desáté stránce autorka vychvaluje „působivé mužství“ zvrhlého krasavce.

Přemýšlím, jestli mám vám prozradit konec. Původně jsem se na straně 170 rozhodla, že to zabalím. Načež jsem si řekla, že už jsem přelouskala dost, a proto to dočtu do konce, který asi musí být fenomenální, když to všichni tak vychvalují. Jedná se totiž o první díl trilogie, autorka by nás měla chtít navnadit….

NE! Konec je vrcholem absolutního patlalství, které je zřejmé v celém tomhle veledíle. Je to jako kdybyste z několika ročníků bravíčka sesbírali všechny články v rubrice Láska, sex a trápení a vydali je jako „nejočekávanější erotický sborník“.

"U týhle knížky se nedá přestat," nebo "už aby byl přeložený druhý díl". Tak takhle o tom píšou moje známé na facebooku. Na moji výtku, že mi to připadá jako Bravo, mi bylo odpovězeno: "Je to přece román, nemusím pořád číst těžké knihy." Což je myslím dost extenzivní výklad knihy, kde jde o lásku. Román = romantika.

Nic to ale nemění na tom, že jsem tu knihu opravdu přečetla a pořád někomu cpu, jak je nekvalitní. Takže marketingová strategie vyšla i u mě. Už aby přeložili další díl, abych se zas mohla rozčilovat, že jo.

text Maruška, ilustrační snímek Pepan

pondělí 22. října 2012

TRAPÁRNA

Ne vždycky se zadaří. Zatímco naši poslední soupeři skákali na hrací ploše salta a něco vesele řvali, FC Forejt odjížděl z hřiště kdesi v Přední Kopanině v depresi a rozladěn. Taky že jsme měli důvod, když jsme týmu Berlusconi SV ostudně podlehli 1:6. Tedy stejně trapně jako minulý týden.

Jeden ze spoluhráčů dokonce vyhlásil, že po sezóně končí, a na důkaz práskl dveřmi jak čtyřletý harant a bez rozloučení kvapně odešel - což nešlo tak efektně, protože musel opodál počkat na kolegy, které vezl domů. V několika bodech se nicméně pokusím shrnout, proč že jsme prohráli a proč že mě to po dlouhé době fakt nebavilo.

1) Protože soupeř dal šest gólů a my jenom jeden. Protože jsme hned během asi čtvrt hodiny čtyřikrát inkasovali - zblízka, po rohu, trapně mezi nohy a dorážkou do prázdné. Nato jen Alex šťastně dokoulel míč za čáru a aspoň snížil.

2) Poněvadž to bylo hrozně daleko (Péťa: "To už jsme na Rozvadově?" Maruška: "Doufám, že jste si vzali pasy"), na hřišti to strašně klouzalo a byla taková vlhká mlha jako nad Rákosníčkovým rybníkem. Navíc nad námi hučela přistávající letadla, a to je rušivé.

3) Protože byli soupeři ve všem lepší. Nutno uznat, že to ti kluci už asi někdy hráli. Byli běhavější, techničtější, důraznější. Hlavně pořád stříleli, to my pro jistotu vůbec ne - takže vlastně ani nevíme, jak jejich brankář chytal, protože to chudák ani neměl šanci ukázat. Taky byli fotbalovější, takže furt ublíženě fňukali, že faulujeme, hrajeme rukama a že je to děsně bolí, a rozhodčí jim to žral. Taky sportovně jednou rozehráli dřív, než jsme vystřídali, což kapitán neusnesl a začal se hádat tentokrát i s nimi. O tom ale víc v dalším bodu.

Soupeři, kteří už to někdy hráli.
4) Protože jsme se hádali, diskutovali, pořád si něco vysvětlovali. "Oni si z vás dělají srandu, že se hádáte," poznamenala Maruška, která nás do toho fotbalového pekla doprovodila. Asi jo, asi jsme byli k smíchu, nebo spíš k pláči. Kdyby to aspoň bylo konstruktivní, ale ono je to úplně k ničemu.

5) Protože to někteří z nás hrají už přes deset let a ještě se to nenaučili a už se to asi nenaučí. Třeba mně tam v první půlce spadlo všechno, což je truchlivé, když jsem brankář. Lze mě pochválit snad jen za to, že jsem pak zajel přes celou Prahu k volbám a že jsem hlasoval správně.

6) Jelikož jsme po poločasové pauze zařadili vyšší rychlost než tu dosavadní zpátečku, ale nic jsme z toho nevytěžili. Poprvé jsme si i přihráli po zemi, necpali jsme to pořád nesmyslně na Vlastíka vzduchem či jemu do běhu, když to k ničemu nevedlo. Jenže jsme zase ani pořádně nevystřelili a skóre se nehnulo. Ale aspoň deset patnáct minut jsme hráli slušně.

7) Protože jsme v závěru zase dostali prakticky z ničeho dva góly a možná i třetí. Křičet přes celé hřiště: "Já jsem to viděl, to byl jednoznačnej gól," je přístup á la FC Forejt, ale normální to rozhodně není. Já bych za to ruku do ohně nedal, ale snad to byla tyčka. Jasně, že je jedno, jestli prohrajeme 1:6 nebo 1:7. Ale jde o princip!

8) Protože jsme hráli fakt strašně a nedalo se na to koukat. Takže je nabíledni, že to příště už musí být jen lepší.

žlučovitý text Řízek, mobilní fotky Maruška

úterý 16. října 2012

PIVKO A KOMUNISTI A EUFORIE

Jsme nejlepší! A nic na tom nemění to, že jsme vlastně předposlední a že máme nejblbější název týmu na světě. Kdo? No přece my, my jsme nejlepší, Amatéři Radotín, bowlingové mužstvo hrající třetí nejvyšší amatérskou ligu, toho času v euforii a plácající se navzájem po zádech. Zkrátka se nám něco podařilo.

Amatéři letos postoupili do vyšší ligy a zatím to moc k chlubení nebylo. Třetiligoví bowlingoví amatéři (kvůli tomu našemu vrcholně blbému názvu opět není zcela zřejmé, že hovořím o těch ostatních amatérech, tedy těch, kteří nejsou z Radotína, nebo se tím aspoň nechlubí) jsou totiž téměř profesionálové. Mají vlastní koule, rukavice, dresy, oprávněné sebevědomí, sluhy, a především výkonnost. Navíc nejsou ožralí jako soupeři ve čtvrté lize, a proto jim to padá.

Porazit je je tím pádem nesnadné; třeba když hrajete proti jednomu dámskému týmu, jeho lídryně se pokaždé tak dlouho soustředí, že není vůbec jasné, jestli už neusnula vestoje. Takový zápas se pak neskutečně protahuje, pozornost upadá a já pak hraju třeba zhruba tolik, co průměrné šestileté dítě na oslavě narozenin uprostřed kamarádů, balónků, Rychlých špuntů a upatlané dortem.

Zkrátka to po první čtvrtině ligy vypadalo depresivně. Tým vedený charismatickým kapitánem Vlastíkem (náš medailon najdete zde) urval jen hubené dva body, a to se jich dalo získat až pětadvacet. Já coby týmová (dávno už) dvojka jsem byl pořád výkonnostně na té dětské párty, kapitán se mě střídavě snažil nabudit a zapudit, ale bylo to marné. Nahrál jsem snad úplně nejméně ze všech, dokonce i méně než ti, kteří tam vůbec nebyli. A Péťa střídal skvělé hody s pokusy, po kterých si jeho kamarádi rvali vlasy, respektive se chytali za pleš. Po tomhle tragikomickém představení jsme si řekli, že takhle teda ne. Že sestoupit nechceme, anebo aspoň ne tak trapně.

Druhý hrací den jsme tedy načali těsným vítězstvím 3:2, kávičkou a pivkem. Pravda, nebylo to ještě ono. Tak jsme dali další pivka, pohádali jsme se kvůli výsledku krajských a prvního kola senátních voleb - když Péťa svoje spoluobčany i některé neúspěšné kandidáty z Prahy 8 neváhal označit za zmrdy kvůli podpoře komančů, já s ním nadšeně souhlasil, a Vlastík by se naopak kvůli tomu na tento pražský "ostrov svobody" nejradši přestěhoval, protože Dolejš je prostě super a vypadá jak Jágr. Ale tohle pnutí v týmu nám spíš pomáhá, ač je to k nevíře.

Nicméně jsme dali pivka a začaly se dít věci. Nejdříve jsme prohráli 0:5 a pak v souboji s velmi silnými dámami sahali po vítězství, ale jejich zkušenost a jednotné dresy udělaly své. Taky nás rozhodily tím, že si nechaly zamést a vyluxovat rozběh. Vlastík po tom všem srandovně narazil do automatického podavače koulí, neboť couvání mu prostě nejde. Ženy v dresech marně skrývaly smích a my jsme se o to ani nesnažili. Tak jako tak, jeden urvaný bodík byl mnohem víc, než jsme čekali.

Pak se herna začala vyprazdňovat, všichni už valili ty svoje blýskavé kuličky k domovu. Až na poslední dva opozdilé týmy a na Marušku, jež zrovna přišla a naštvala se. To, co následovalo, nikdo z nás nepochopil a nikdo jiný neviděl.

A kdyby to viděl, nevěřil by tomu.

Dvanáctky a desítky udělaly své, uvolněným Amatérům Radotín to po dlouhé době začalo v prázdné herně padat. Přesněji a pravdivěji řečeno, spadlo nám tam úplně všechno, bylo úplně jedno, kam tu kouli hodíme a jak. Možná by se ty kuželky poroučely i samy. Vlasta pumpoval pěstičkou, Péťa roztahoval ruce jako jednoplošník a já jsem se aspoň tlemil a zatínal pěsti v gestu, jež přítelkyně nenávidí, i když se mi chtělo tančit a výskat a řvát.

Zkoprnělí soupeři z mužstva Bowlbusters to na konci viditelně vzdali, nedalo se to. Ale vypadalo to, že nám tu trošku sportovního štěstíčka přejí a že nasraní z toho, že je tenhle cirkus porazil, jsou jen maličko. Zahrál jsem tolik, co čtyři děti na mejdanu, Vlasta a Péťa nezaostali o mnoho. A mohli jsme začít slavit, místo toho jsme však radši odjeli domů.

Amatéři po vítězství 5:0 v posledním duelu tak shlížejí na poslední desáté mužstvo s luxusním náskokem půl bodu. A navíc už pro příště víme, co nám pomáhá: pivko a komunisti. Jen houšť.

text a strašlivá mobilní fotka z týmové porady Řízek

čtvrtek 11. října 2012

VŠECHNO NEJLEPŠÍ

Jak nejlépe oslavit narozeniny, to ví můj bráška Citrón. Patnáctiny proměnil v mejdan nešikovnosti a karambolismu a bezmála se mu podařilo to, oč jsem se neúspěšně pokoušel v dobách, kdy jsem byl ještě mladý a nešikovný - abych měl naráz v sádře obě nohy.

Zazvonil mi v práci telefon a ze zkroušeného bráchova hlasu mi to bylo jasné téměř od začátku, přesto mi trochu cukaly koutky. Oslavenec, který už přibližně čtrnáct dní chodí o berlích, totiž upadl na schodech do metra tak nešikovně, že si zvrtl i druhou nohu. Tak jasně, není to sranda, sanitka, čekání v Motole, rentgeny, omluvenky a tak, ale stejně mi to přišlo takové půvabné. A velmi wernerovské, chůze nám prostě dělá problémy.

Je tedy pravda, že na současném nezáviděníhodném stavu bratra mám i svůj podíl, před dvěma týdny jsem jej vytáhl na squash a takhle to dopadlo - patnáct minut před koncem skvělého mače se najednou zničehonic zřítil k zemi se strašlivým řevem a odborníci pak zjistili, že měl i pořádný důvod, polámal si v kotníku nějakou zbytečnou, ale zřejmě poměrně křehkou kostičku.

A to byla ta první plastová sádra, na snímku zelená. Zbývalo jen napínavé a dlouhé čekání, jak dopadne druhý rentgen. Tentokrát sádra nakonec nevyšla, karambolik si způsobil jen výron a dostal pouhou ortézu. A táta čerstvě patnáctiletého výrostka, který na elektrickou kytaru mimochodem válí skoro jako Hendrix nebo Petr Janda, musel táhnout domů na zádech.

"Vztek, vztek, vztek," popsal zraněný své pocity exkluzivně pro Řízkovy stránky. A dodal, že ta nově zraněná noha bolí zhruba devětadevadesátkrát víc než ta dříve poškozená.

Já mám sice s nohami v sádře celou řadu zkušeností, ale tohle se mi teda fakt ještě nepovedlo, takže vlastně klobouk dolů. Umím i pokažené narozeniny; když mi třeba před třemi lety v noci na Nový rok vybrali z auta plnou krosnu a kytaru.

Ale tohle? Jak se s tím asi chodí? Dá se s tím třeba randit? Jak si vůbec vyzvedne čerstvou občanku?

Tak jako tak ti, Kubo, ještě jednou přeju všechno nejlepší, hodně zdravíčka, a teď už prosím hlavně opatrně.

text Řízek a fotky z mobilu táta Luboš

čtvrtek 4. října 2012

ZÁPISKY ZE SNĚŽKY

Ono vylézt na Sněžku není zas takové umění, víme? I vrtošivý stařík tam jednou do roka vytáhne své endoprotézy. Na druhou stranu, nic vyššího u nás nemáme a asi ani mít nebudeme, pokud bychom se třeba nerozhodli anektovat Slováky. 

Nehledě na to jsem výstup odstonal - anebo to nebyla Sněžka, ale pobyt na Pencovce se všemi těmi alkoholiky, feťáky, lakrosáky, cyklisty a kamarády. Někdo na mě něco prsknul, a tak jsem stonal jak kocour Modroočko v dětské knížce o kocouru Modroočkovi v kapitole Jak jsem stonal. A teď jsem to ještě prsknul na Marušku, takže jí předávám štafetový kolík kašle a chrchlání.

Ale tehdy jsme ušli bratru nějakých 22 kilometrů, a když Vlastík tvrdil, že to bylo ke třiceti, tak kecal. Z Pencovky, což je chata nad Strážným, se jde k chatě Na rozcestí, přes Výrovku a na Luční boudu. Projde se mlhou, mokrou trávou a něčím jako dálnicí v KRNAPu. Milan se pozdraví s ovečkami, které mají modré prdelky (sprejeři už vandalizují i krkonošské svahy), a družce je už na Luční zima, tak ji pak s Jirkou obalujeme bundami.

Hlavní ingrediencí vysokohorského výletu je především takový ten náš utajený slovní fotbal, na který už jsme si zvykli, a vždycky se pohádáme, urazíme a změníme pravidla. Ale my kluci (a holky), co spolu po horách chodíme už nějaký pátek, víme, že nám ta hra vždycky vydrží několik hodin, třeba i od Pencovky ke Sněžce a zpět až k Pencovce.

Tedy dokud se někdo neurazí. "Cítil jsem se jako vynálezce opravdového fotbalu, kterému tu krásnou hru najednou někdo zprzní ofsajdem. A pak jsem najednou zjistil, že ten ofsajd je asi dobrej nápad," vysvětluji a zpětně dávám spoluhráčům za pravdu; posunuli tu hru dál. Asi ty moje inkasované góly měly platit.

Luční bouda, kde posléze obědváme, patří velmi prsaté majitelce, jejíž identitu tým Řízkových stránek zná, ale zůstane prozatím skryta. Vaří tam draze, ale dobře, točí tam pivo Paroháč, které jsme s Jiřinou uznali za ucházející, nicméně za 45 jsme druhé i další kola vynechali.

A za trochu delších pár minut jsme byli zpátky na chatě.

Ta Pencovka je mnoha mýty i skutečně nezapomenutelnými zážitky opředená; a postupem času se ty dvě kategorie proplétají, že není jasné, co se tam opravdu stalo (nezapomenutelným) a co jsme si za ty roky, co se sem jezdí, vybájili. Ale bylo toho hodně. A už je to zase za námi, tak příště čau.

text a fotky a Řízek a Maruška

neděle 30. září 2012

NA HOUBY

Elektrizující atmosféra téměř vyprodané haly, stárnoucí hvězdy kanadskoamerického hokeje dočasně na českém ledě, osobní souboje a nasazení, až to praští, a hlavně nádherné góly. Tak o to všechno jsme minulou neděli přišli.  Hokejové šílenství totiž ustoupilo tomu houbařskému.

"Tys měl dva lístky zadarmo na Jágra a místo toho jsi šel na houby? A ještě k tomu jsi je ani nikomu nedal?" Péťa nevěřil svým uším. Ale bylo to tak. Místo Sparta – Kladno jsme se zúčastnili mače mezi praváky a hnědáky a nutno dodat, že jsme docela skórovali. No, skoro jako Plekanec v neděli.

Po sobotním mecheche v klubovně na počest Péti i o generaci mladšího Jindry jsme se rozjeli do Rašovic k tátovi a Radce. Popadli jsme košíky a hurá do tamních hlubokých lesů. Moc jsme si od toho neslibovali, protože minulá sezóna stála za houby.

Fábinu jsme jako správní Pražáci zaparkovali v podstatě uprostřed lesa nedaleko vsi Sudějova, co bychom se trmáceli, že jo. No a začalo to – nacházeli jsme spoustu plechovek a plasťáků. Odvahu nám dodalo pár výstavních muchomůrek a po čtvrt hodině jsme konečně ulovili první jedlou houbu. "Mám houbu!" řvali Werner junior i senior přes celý les a s nepsanými pravidly houbaření si hlavu nelámali.

My ženské jsme byly tišší, jak historie velí, o to úspěšnější. Do košíků jsme ve velkém sázeli babky, praváky a pozor – jednoho výstavního kováře, který se jmenuje stejně jako hokejový brankář. Až do otevření atlasu jsem byla přesvědčená, že je to satan, ale knížka z roku sedmdesát dala za pravdu Lukynovi, no.

Nechci se chlubit, ale musím – to nejlepší jsem ulovil já, když už jsem pomalu propadal trudnomyslnosti, našel jsem na kraji paseky hned u sebe tři obrovské praváky, které si tam někdo musel pěstovat, nebo nevím. Nebo to někdo natáčel.

Tolik nás to navnadilo, že jsme dnes vyrazili znovu – a tentokrát s Maruščinou famílií, někam na Voticko. I dnes to bylo ze začátku pro diváky dost nezáživné s minimem šancí, ale pak to naše lajna konečně rozjela a díky nenápadným, pod listím a větvemi schovaným hnědákům a parádním mladým pravákům jsme nakonec slavili přesvědčivé vítězství. To pak stvrdila neskutečná houbová omáčka a řízky.

Ať se Jágr jde klouzat.

text a fotky Maruška a Řízek