neděle 27. ledna 2019

JIZERKY OPEN

Celou noc mi na spodní straně víček jel apokalyptický obraz, jehož děsuplnost naplno pochopí jen ti, kteří se pod tlakem uzávěrky někdy podíleli na publikaci jakékoli tiskoviny. Ve zkratce: z obrovského stroje, který se důmyslně vine halou potemnělé tiskárny, padaly výtisky našich novin - a dvě prostřední strany byly úplně nepopsané, bílé, jak zasněžené hory.

Na výklad takových snů člověk terapeuta nepotřebuje. Byl to sen ze špatného svědomí. Nechal jsem redakci oslabenou nemocemi ve štychu a sám jsem si jel užívat. Byla to moje první dovolená v nové práci (ani jsem ji správně nezaevidoval, protože jsem netušil, komu to mám hlásit) a cítil jsem se divně. Ale už se to nedalo zastavit, nabral mě Milan a jeli jsme na běžky.

V Hodkovicích přistoupil Franta, takže jsme byli kompletní, a po drobných peripetiích (paní z aplikace Waze nám vymyslela zkratku, ale neupozornila nás, že pojedeme skrz cestu, která spádem, povrchem i šířkou připomínala bobovou dráhu) jsme dojeli na parkoviště zrovna ve chvíli, kdy Karolína Plíšková prohrála semifinále Australian Open a na opačné straně zeměkoule, právě na tom parkovišti, ukazoval teploměr -15 stupňů.

Měl jsem tradičně pomalejší start. Nejprve jsem odmítal opustit vyhřáté auto, posléze i dřevěnou budku, ve které šikovnější lidé těm méně talentovaným za úplatu namažou lyže. Kluci, kteří na rozdíl ode mě umí mazat, mi mezitím ujeli, ale na přemrzlém sněhu běžky krásně klouzaly požadovaným směrem. Takže ještě před Kristiánovem jsem před sebou poznal tyrkysového klasika Frantu, jemuž mráz vytvořil na bradě kreaci, na niž by se nezmohl žádný karlínský barbershop, a bruslícího Milana, který zatím žádný vtipný atribut neměl. Ale za pár desítek minut se z něj stane ten, který se válí po zádech ve sněhu.

Okolí vypadalo jak z prospektu. Stromy vypadaly jako koňakové špičky nebo indiánky s polevou, akorát bílé, vyfoukané krystalky sněhu nabraly fantastické tvary a nebe bylo tak nepopsatelně modré, že se to až nehodí shazovat nějakým otřepaným přirovnáním. Jistě, redakci mám taky rád, ale jediná momentálně nedosažitelná výhoda, na niž jsem si dokázal vzpomenout, byl kávovar.

Na Knajpě jsme se opět rozdělili a rozjeli se do údolí ke Smědavě. Byl to požitek, který kazila jen absence citu ve zmrzlých prstech na rukou i nohou. S Milanem jsme se střídali ve vedení, tedy aspoň do té míry, jak jsem toho byl schopen. Jednou se mi povedlo kolegovi přišlápnout hůlku, takže si ustlal na tvrdém sněhu, a třebaže jsem se hned omlouval, zaregistroval jsem u svého dobrosrdečného kamaráda náznak drobné nevole.

Zpět na Knajpě jsme nad chlebem se sádlem a horkým nápojem porušili nevyřčenou zásadu "žádné pracovní telefonáty na běžkách", takže se nebe vzápětí zakabonilo a nastalá zima nás vyhnala zase do bílé stopy. A až dolů na stadion, když už nás bolela kolena a záda, a zpátky do Hodkovic, kde nám uvařili karbanátky a špagety.

A ty noviny i beze mě vyšly a na všech stránkách byla písmena. Což je precedent do budoucna.

text Řízek, foto Milan a Ř.

pátek 18. ledna 2019

BLANÍK PO REKONSTRUKCI

Máloco jsem nechápal tolik jako mobilní telefony. Opovrhoval jsem jimi. Kvůli povinně zamilovanému telefonátu z tábora jsem třeba neváhal přemluvil kamaráda, aby mě odvezl k telefonní budce na motocyklu. Ani už nevím, o čem jsme tenkrát mluvili a s kým.

O pár let později telefon odkládám sporadicky, třeba jen tehdy, když jdu běhat na ovál. Ten jsem dlouho nechápal podobně jako ty mobily. Připadalo mi to bezduché jak běhat na pásu. V mých očích se to lišilo jen absencí debilní hudby, barvou povrchu a potřebou čas od času zatočit.

Stejně jako telefonům jsem přišel na chuť i oválu. Je rychlý, férový a zcela prostý jakýchkoli terénních nerovností. Dá se na něm naučit spoustu věcí. Třeba pravidlo, že se nekluše v první dráze.

Na Zimní běh na Blaník však ovál člověka nepřipraví. Zvlášť ne na ten letošní, který společnými silami vysochali pořadatelé společně s přírodou. V neděli bylo ve Vlašimi slunečno a holá zem, jenže závod se tradičně běhá v sobotu.

Radomír
To bylo ještě všude bílo. Jeli jsme tam divným způsobem - ve Vaškově autě, ale bez Vaška. Ten měl ráno na sobě své nové žluté terénní boty, jež si právě s vidinou tohoto náročného závodu zakoupil. Byl bledý, smutný a nejel nikam, neboť si o den dříve si při pokusu ošálit gravitaci zakroutil krkem tak, že si ho zablokoval. Na pohotovost jel metrem, protože auto jsme naléhavěji potřebovali my. Neznám mnoho kamarádů, kteří by něco takového udělali. (Proč by to taky ostatně měli dělat? Vždyť je to celé postavené na hlavu. Měl se na nás jednoznačně vykašlat.)

Ale už jsme tu. Je to celé jiné než dřív, Blaník prošel důkladnou rekonstrukcí. Na nádvoří zámku už nestojí nevyhřívané stany ani fronty před toitoikami, zůstal jen nebožák převlečený do těžkého kostýmu rytíře a moderátor-vyvolávač, který z repráků vyhrával málem tak, až se hory zelenaly. Vše ostatní se přesunulo do nedaleké sokolovny, která byla vyhřátá, součástí rekonstrukce tedy bylo zateplení.

Vylepšení zázemí pro dobrodruhy bylo velmi vítané, radikálnější změnou však prošla samotná trasa závodu. Vlastně jediné, co zůstalo na svém místě, byl začátek (vlašimský park), prostředek (výběh na Blaník a padání z něj) a konec (vlašimský park a uřvaný moderátor). Organizátoři dali vale rovné, férové silnici a hned po dvou kilometrech poslali běžce do lesa a polí.

Zatímco můj kolega pádil vstříc čtvrtému místu, já jsem se zařadil na konec hada asi dvaceti pomalých běžců na úzké lesní pěšině a sám sobě jsem lhal, že si tu jen chvilku odpočinu, než to konečně rozjedu svým novým oválným tempem.

Jenže to vůbec nešlo. Veškerá tartanová příprava je k ničemu, nohy mám olověné a boří se do sněhu. Nedaří se mi zrychlit. Už na občerstvení na čtvrtém kilometru všem plánům navzdory sotva popadám dech a pohárek s pitím.

Následuje aspoň parádní výhled na Blaník. Ze silnice tak pěkně vidět nebyl. Blíží se, dorůstá a už je přímo nade mnou. Samotný výstup patří k mým silným stránkám, jsem jako ozubnicová železnice, když na to přijde. Běžím, když ostatní už jen kráčí. Navíc pořád ještě doufám, že nahoře u rozhledny přijde ten zlom a že druhou polovinu 23,5 kilometru dlouhého závodu ozdobím parádním výkonem.

Jenže cestou z rozhledny je mi úzko z neviditelných hrbolů, které se skrývají pod zákeřným sněhem. Tak úzko, že zase běžím hrozně pomalu, až mě předbíhají i zdatnější dívky a týpek, jehož jedinou pokrývkou horní části těla je masivní kérka na zádech.

Kolem dvacátého kilometru na kluzké pěšině, kterou rozbahnilo dvakrát pět set nohou, konečně seznám, že to prostě dnes není můj den a že kolegu Radomíra, zdá se, nedoženu. Ten zhruba tou dobou zřejmě dorazil do cíle, o propastných jedenáct minut dříve než já.

A tak o dva dny později opět vyrážím na ovál. Nasněžilo, je kluzký a bílý, ale zcela prostý kopců. Zvolna se rozednívá a ze zatáčky rozmazaně vyráží skupinka běžců, v jejich čele poznávám uzdraveného Václava. Dám krk za to, že by se mu to letos bývalo líbilo.

text Řízek, foto Antonín Kříž a David Karas

pátek 11. ledna 2019

SHOW PRO ≥ PĚT LIDÍ

 
Spousta dobrých nápadů se už v našich částečně vypitých a ze zbytku uhlavičkovaných mozcích urodila; bohužel, jen málokterý byl uskutečněn.

Vymysleli jsme tuningové svítící lyže, které by i z průměrného sportovce udělaly zářivou hvězdu nočního lyžování, jenže než jsme v realizaci pokročili dál než k debatě, v jaké pražské čtvrti si po nepochybném komerčním úspěchu postavíme haciendy a jestli bude vířivka u mě, nebo u Vaška, někdo to opravdu sestrojil a úspěšně prodával. Já osobně jsem zase ohromoval své známé myšlenkou na internetový prostor, kde by se lidi mohli beztrestně urážet (říkal jsem tomu Seznamy lidí), jenže pak někdo vynalezl Facebook. Aspoň že ten nápad na Trsáčův koncert Milan dotáhl do konce.

To bylo tak: Milan tak dlouho naléhal na emeritního písničkáře Trsáče, že mu uspořádá koncert, až muzikant souhlasil - pod podmínkou, že přijde aspoň pět lidí.

Trsáče, který se dnes už spíš jmenuje Jakub, jsem jako jinoch obdivoval, protože dokázal slova a tóny proplést do písniček, aniž by tyto byly trapné. Tohle se mi nikdy nepodařilo, i když jsem to zkoušel: tak jsem aspoň působil jako popularizátor talentovanějších a několik jeho skladeb na našich večírkových vystoupeních zlidovělo. Respektive jedna. Jen doufám, že mi to jednou OSA nenaúčtuje.

Do klubovny jsem dorazil přibližně jako pátý. V šatně fronta nebyla, protože nebyla žádná šatna. S úžasem jsem sledoval, jak na improvizovaném neviditelném pódiu probíhá zvuková zkouška a zapojování mikrofonů a kamerového systému (audiozáznam z koncertu najdete zde), jak kolega oblečený do mundúru bedňáka, ve kterém chodí i normálně, zprovozňuje reflektor, jenž mění barvy jak chameleon, a především jak se klubovna zaplňuje celou řadou lidí, o jejichž existenci už jsem často pochyboval. Několik lidí dorazilo i v košili a namalováni, což už mi přišlo přehnané, každopádně už jsem byl na řadě opravdových koncertů, kde bylo publika výrazně méně. Čert ví, co jim všem Milan slíbil.

Sám promotér s kolegou basistou hlavního interpreta v některých písních doprovázeli. A mělo to vše, co patří k folkovému koncertu. Sympaticky nejistého muže, který váhavě vypráví historky a vysvětluje okolnosti vzniku té které skladby a občas i něco zahraje. Dramatické ladění, které publikum považuje za zbytečné, ale vypadá efektně. A hlavně asi dvacet skladeb, které prořízly dosavadní tvorbu umělce, jemuž jen o pár esemesek onehdy uniklo vítězství v anketě Česko hledá písničku. Pro zajímavost, tehdy se radoval o něco kypřejší a méně sympatický a tehdy naprosto neznámý Xindl X.

Trsáč zpívá o životě, těžko říci, o čím vlastně. Asi o svém, ale stylizovaném. O depresi a o lásce. V čase se posunul a dospěl, jako všichni kolem. Začal s analogovým Dopisem, kdy někdo na druhé straně marně čeká na zprávu. A končil s písní o vztazích v době Facebooku a chytrých, ale telefonů, kdy někdo na druhé straně postele marně hledá cestu pryč a modré světlu jim oběma září do obličejů.

Mělo to všechno a každý si v tom všem našel to, co chtěl. Celý koncert navíc efektně zakončilo zašlápnutí pejska, k němuž došlo při odchodu umělce. Nic se mu nestalo, ale bylo to vtipné.

A kdoví, třeba se zrodila tradice, která k tomuto období v roce bude časem patřit jako novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků nebo vánoční vystoupení Petra Kotvalda.

text a foto Řízek

úterý 1. ledna 2019

NEJHORŠÍ NOC V ŽIVOTĚ

Zvednout zrak od silvestrovské estrády Jaromíra Soukupa, polknout chlebíček, otevřít bohemku a vypotácet se do ulic střílet po sobě petardy.

Několik set domácností v Česku a na Slovensku na tyhle rituály mohlo zapomenout. Místo toho se jejich nervózní příslušníci semkli před obrazovkami počítačů, tabletů a telefonů a náhradu za cinkot letmo se dotýkajícího se tenkého skla obstaralo zuřivé cvakání klávesnic. Pokud snad někoho napadlo, že by snad horečně posílali kamarádům novoročenky, je vedle.

Žít s někým, kdo si usmyslel dokončit extrémní závod 1000 mil na kole, má svá úskalí, která se zdaleka neomezují na několik týdnů trvání závodu a následného líčení dramat, jež na českých a slovenských horách dobrodruh zažil. Teror totiž začíná už zkaženým silvestrem:

V 0:00 se na stránce má objevit odkaz na přihlášku. Míst je jen devadesát, zbytek už je od loňského léta rozebrán. Je to kruté, ale pro všechny stejně (ponechme teď stranou, že se mi loni podařilo čtrnáct dní před začátkem závodu pořadatele ukecat, aby mě vzali navíc).

Žena se s mou stoupající nervozitou během večera smířila, a dokonce mi do míst, kde byl nejsilnější bezdrátový signál, donesla skleničku a záložní počítač. Jak později zjistím, věřila, že se vejdu, protože mi k následným narozeninám darovala skladnou samonafukovací karimatku, abych v horách neprochladl. Zbytek kamarádů mě naštěstí považuje za kuriozitu a jejich přechod mezi roky nijak nenarušuji.

Na rozdíl od jiných, kteří údajně zkoušeli zvýšit svou šanci tím, že pověřili rodinné příslušníky, takže se pak v listině objevili třeba šestkrát, jsem vsadil jen na jeden telefon a na to, že si pamatuje údaje často zadávané do formulářů (jméno, mail, adresa...). A taky jsem trochu počítal s tím, že web závodu hned po půlnoci spadne, takže jsem si ještě během večera načetl přímo konkrétní stránku, kde se měl objevit odkaz na přihlášku.

V 0:00:01 se tak opravdu stalo, periferním pohledem jsem vnímal barevné obrazce nad Lipnem, přípitky uvnitř a padající web Mílí, zatímco jsem manicky a se zatajeným dechem doplňoval vše, co o mně pořadatelé touží znát. Nemohl jsem si pomoct, a dokonce do nepovinné kolonky vyplnil název svého one-man klubu "Zelená liška", třebaže to byly rozhodně zbytečné sekundy navíc.

Po půlminutě mám hotovo, jen přinutit na závěr systém, aby mi věřil, že skutečně nejsem robot, je po několika skleničkách složitější než obvykle. Odeslat...

... a jsem tam. Někdy mezi 0:00 a 0:01 se chopím sklenice v marné snaze dohnat bublinky, které už mezitím vyprchaly, ty divné přelomové sekundy, které jsou vlastně úplně normální, i společnost, která už má tohle poznání i novoroční přání za sebou.

Už po necelých třech minutách je kapacita závodu, kde se časy počítají spíš ve dnech, vyčerpána - i když fakt není o co stát. Vždyť i ten zadek se dá do krve rozedřít daleko levněji než za sedm tisíc, co stojí startovné!

Neúspěšných je několikanásobně víc ta devadesátka šťastlivců. Na sociálních sítích své zklamání i vztek nad touhle nedokonalou selekcí vyjadřují třeba i zájemci, kteří se nedostali ani na několikátý pokus, i ti, kteří snad vyhráli nějaká mistrovství světa, ale v jiných sportech, než je vytrvalostní terénní cyklistika a rychlostní klikání. Někdo dokonce napsal, že to byla "nejhorší noc v životě". Takový život se skoro chce závidět.

Asi bych byl podobně kyselý. Třeba kdybych navíc věděl, že místo mě na závod, kde se každý musí spolehnout hlavně sám na sebe, jede nekňuba, který za posledních několik měsíců na kolo prakticky nesedl a jen triviální výměnu pedálů prováděl zhruba tři hodiny a uspěl až poté, co si na YouTube našel polopatické instruktážní video. Takže se omlouvám.

text a foto Řízek