čtvrtek 22. června 2017

TEPLÁKY A ŠKVÁRA

Jeli jsme tramvají z Palmovky vzhůru přes Ohradu na žižkovskou zastávku, která se tehdy jmenovala Vápenka. V batozích navyklých spíš na jednodenní turisťácké výlety jsme vezli kopačky a zelené dresy, na sobě jsme měli nejspíš tepláky, to kvůli škváře. Asi Piškot, já, Péťa, Rádoš, Vašek, Jirka, Bobík a Vlasta. Ten jako jediný už byl navlečený v dresu, protože se zpravidla nepřevlékal, se jednou rukou držel tyče a druhou rukou tramvajovým vzduchem divoce načrtával taktiku před historicky prvním zápasem FC Forejt.

Slavně jsme tehdy prohráli 0:2 bůhví s kým, ale bylo to stoprocentně na hřišti na Pražačce, kde na jedné straně ční jakési věžní hodiny a na druhé je zarostlá stráň, kam neradno zakopnout míč, protože ten se může stát okamžitě součástí přilehlé džungle; dokonale spolu splynou.

O patnáct let později hrajeme pořád stejnou ligu. Žmoulám bagetu ze skanzenovitých žižkovských lahůdek a jedu sám tramvají z Ohrady na zastávku Vozovna Žižkov, v niž se k mému zmatení za tu dobu převtělila původní Vápenka. I všechno ostatní se dramaticky proměnilo: u uměle travnatého hřiště jsem vyhlížel zbytek týmu, přičemž z otců zakladatelů zůstali jen Vašek a Péťa. Oba mě zdraví, třebaže Péťa jen v roli nehrajícího Péti. Surfujeme momentálně na vítězné vlně; po pěti porážkách, jež už jsou zapomenuty, jsme třikrát za sebou zvítězili a proti Modré vopici jsme si natolik věřili, že Matyáš dokonce na týmové stránky napsal: "Dnes cítím výhru."

Ukázalo se, že cítil špatně. Modrá vopice s troufalým reprezentačním lvíčkem na hrudi sice hrála podobně špatně jako my, jenže měla i pár šancí. Chvilku před poločasem navíc Kuba hasil těsně před vápnem celkem ostrou kosou, načež soupeř zkusil zajímavý signál "ty odstrkej toho rachitického bezbranně působícího brankáře a já to pošlu podél zdi k tyčce". A vyšlo jim to.

Po přestávce jsme hráli tak, jak to umíme. Já jsem překopával hřiště, Kajetán střílel ze sta metrů a Citron ukličkoval čtyři hráče a pátý mu míč sebral. Pak napřáhl Matyáš a náš věrný zelený míč skončil někde v té bezzásahové I. zóně pralesa, který se svažuje někam do Libně. A čas plynul. Pak jejich hráč zkusil ve vápně neprávem opomíjené bodlo a povedlo se, opět jsem si nesáhl na míč. Mým nejúspěšnějším zákrokem tak bylo zachycení plastových lahví, které se v prudkém nárazovém větru užuž rozlétávaly z převráceného koše za brankou. Za stavu 0:2 byla situace poměrně neveselá, co pak teprve za stavu 0:3. "Vašku, ty jsi toho hráče jenom stínoval," lehce vyčetl kapitánovi Kuba po jeho nepříliš přesvědčivém zákroku zhruba dva metry od brankové čáry. Teprve to nás trochu probralo, párkrát jsme se přeci jen dostali k brance a Dan, naše nejčerstvější posila, parádním lobem aspoň trefil břevno.

Může nás mrzet, že modrý tým toho jointa odpálil až po zápase, třeba by byli hratelnější. Ovace jsme si nicméně i tak zasloužili spíš my, respektive já - ten zdánlivě nenávratně ztracený míč zůstal vězet v jednom z keřů a já s využitím přirozené mrštnosti a skrývaného lezeckého talentu jsem jej našel, vyprostil a zachránil, čímž jsem vylepšil dnešní nevýrazný dojem. Zasloužil jsem si tak místo v autě, abych nemusel zpátky tramvají jak nějací sedmnáctiletí kluci v teplákách.

text a fotky Řízek

pondělí 12. června 2017

PARADIGMA HILLARYHO SCHODU

aneb Meziredakční války

Z palcových titulků „Víme první“ i formulací „jak jako první informovala redakce serveru xyz“ můžete poměrně jednoduše propadnout dojmu, že není v české kotlině větších nepřátel než dvou konkurenčních webů, novin či televizí. Jenže …

Český mediální rybníček je hodně specifické prostředí, a to zejména dvěma vlastnostmi. Svou velikostí - nebo spíš malostí - a poměrně velkou rotací lidí napříč redakcemi. A tak kolega, kterého jste si ještě včera posílali pro obědy, dneska nosí kafe u konkurence. A šéfoval by vám, kdybyste čirou náhodou z tohohle plátku dostali nabídku. Stejně tak platí, že v libovolném newsroomu s vysokou pravděpodobností najdete minimálně dva kolegy, kteří spolu pracovali už někde jinde. Při přestupech napříč mediálními domy tak není otázkou, jestli se se svými starými kolegy ještě někdy někde setkáte, ale spíš KDY to bude. Zkrátka, upravenými slovy Brigitte Bardotové, „svět je malý, jednou se všichni potkáme v redakci“.

A když už vás čirou náhodou nepojí s aktuálním složením redakce konkurence žádné předchozí společné angažmá, nic neotupí případné tendence k nevraživosti tolik, jako osmihodinové čekání na výsledek jednání koaličních stran. Jehož výsledkem pak mimochodem je fráze „dohodli jsme se, že se dohodneme".

To však rozhodně neznamená, že by kolegové odjinud nebyli schopni náležitě kriticky zhodnotit vaši práci. E-maily „nechtěli byste nás konečně začít taky jednou citovat“ jsou takový stupeň číslo jedna. Doporučení k nahlédnutí do odborné literatury aka Pravidel českého pravopisu už si leckteré citlivé povahy berou osobně. Obzvlášť proto, že tomu „idiotovi“ na druhé straně opravili nejednu čárku, hrubku či překlep a jen ze vrozené skromnosti se k tomu nikdy nepřiznali.

A pak přicházejí spory, ve kterých neznáte takříkajíc bratra ani sestry. Poslední takový jsme nedávno vedli i s majitelem tohoto blogu, konkrétně o prznění češtiny při překládání anglických textů. Není úplně podstatné, jestli je Hillaryho schod na Everestu opravdu schod, nebo spíš výšvih a jestli taková věc může, nebo nemůže zkolabovat. Nebo jestli je slůvko list v titulku „New York Times zařadil Vltavu v Praze na list nejhezčích vodních scenérii“ anglicismus jako svině, nebo přípustná titulková zkratka.

Stejně jako je venkoncem úplně jedno, jestli si konečně dodělá ten nedávno zmíněný certifikát z angličtiny, což jsem mu vřele doporučila, nebo jestli já mám diplom z bohemistiky, čemuž se zase bohapustě vysmál on.

Důležité je, že i přes všechny ty výkřiky o vzájemné zabedněnosti a neschopnosti bychom byli schopni spolu pořád jít na pivo, pokud by ho někdo z nás svolal (o organizační neschopnosti novinářů zase někdy jindy), případně si vzájemně vyměňovat historky z novinářského podsvětí, pokud se čirou náhodou v budoucnu potkáme v jedné redakci. Protože v kterémkoliv newsroomu většinou nezískáváte jenom kolegy, ale taky kamarády.

Tedy do příštího ideového sporu!

Text: Zuzka F., foto Hillaryho výšvihu (na snímku asi někde vpravo): by Goutam1962 (Own work) [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons

čtvrtek 8. června 2017

NÁVŠTĚVNÍCI

Jeden celkem uznávaný komentátor se dlouze zamyslel a pak o nich na Twitter napsal, že jsou "bigbýt (sic!) pro svazáky". Chudáci Depešáci! V Praze byli poprvé v roce 1988 a jak moc tam byli svazáci, nevím - tehdy jsem na jejich koncertě chyběl, protože jsem tou dobou poslouchal Uhlíře a Svěráka, možná i Vodňanského se Skoumalem, ale především maminku s tatínkem. Na internetu se nicméně dají najít parádní fotky, jak Dave Gahan popíjí u stánku na pražském hlavním nádraží pivo.

O 29 let později Dave vypadá trochu jako vyžilý sňatkový podvodník neurčité sexuální orientace, má podezřelý knírek a lesknoucí se nátělník a skotačí přesně na opačném konci stadionu v Edenu než my. Ani ho nevidíme, protože jsme ještě ve frontě. Může za to 1) moje nutkavá potřeba nechat si ten samý den opravit kolo a ještě večer si ho vyzvednout; 2) Maruščina oblékací rozvláčnost; 3) že začali hrát opravdu v 19:45:00 a 4) že si v servisu vyzvedávaly kola a na poslední chvíli hledaly černé hadry další stovky lidí kolem nás a zejména před námi.

První Depešáky tak vidíme namalované na kelímku, ze kterého usrkávám ve frontě cider - ale nikdo mě u toho působivě černobíle nefotí. Sedí na mohutném motocyklu a tváří se osmdesátkově a drsně. Přitom už ale znějí první dva songy, oba z nové desky. Hodně se mi líbí So Much Love - zpívá, že je v něm hrozná spousta lásky, přitom to ale deklamuje tak naštvaně, odtažitě a mechanicky, jako kdyby zrovna odevzdával na přepážce daňové přiznání. Je v tom určitá rozervanost.

Moje žena se kaboní stejně jako nebe nad Vršovicemi; tuším, že za to první a důležitější kabonění mohu já a moje opožděné kolo. Pak poprvé zvedáme ruce nad hlavu - při bezpečnostní kontrole - a cesta na stadion je rázem volná. Je skoro plno a někde v dálce je maličké pódium, na němž křepčí několik padesátníků. Hrají skvělou Barrel of a Gun a lidé v refrénu opět zvedají ruce nad hlavou - a třímají v nich mobily.

A točí. Točí se kolem dokola a točí, jak jiní točí, jak sňatkový podvodník na pódiu s podmanivým hlasem jako zvon zpívá jednu smutnou syntetickou pochodovou píseň za druhou a chytá se přitom za rozkrok, různě se tře a vlní a je to paráda. Večer to dají na Facebook, bude se to trochu třást a bude to mít kakofonní zvuk, tedy jak z prdele, ale o to to bude opravdovější.


Pak ta zábavnější část Depeche Mode zmizí někde v brankovišti za pódiem a na scéně zůstane jen Martin Gore, skvělý skladatel a muzikant, hrozně špatný zpěvák. A lká a lká, do toho tklivě hraje piáno a lidé kolem nás schovávají telefony a tleskají a povzbuzují ho, aby zpíval líp, nebo vůbec, zatímco zbytek kapely se zřejmě oživuje v kyslíkovém stanu, počítá utržené peníze za kelímky a trička anebo ladí.

Novou desku Praha moc nezná, ale nám se celkem líbí. Zahrají pomalou Cover Me s kosmickou psychedelickou mezihrou, což je to nejlepší na celém albu a Maruška tomu říká Návštěvníci, a oni k tomu navíc promítají stylizovaného kosmonauta! Potom se v Edenu začne stmívat, pódium začne hrát barvami a britská kapela vytáhne letité hitovky - pro mou ženu písničku o tom, jak je úplně všechno špatně, až je to podezřelé (Wrong), a pro mě mou nejmilejší Never Let Me Down Again. Ta je asi o stejných drogách, které stály za promítaným videem k písni Enjoy the Silence. Spočívalo v různě nasvícených domácích zvířatech a vzbuzovalo ve vnímavějších lidech tísnivé pocity. Ti méně vnímaví si to natáčeli.

Tleskáme a vrací se s přídavky. Zahrají dojemné Heroes od Bowieho a na úplný závěr i Osobního Ježíše. Pak nastane policejní desátá hodina - i kdybychom se utleskali, z kyslíkového stanu se už kapela nevrátí. Táhnu Marušku ven (jsme šťastní), proudem lidí skrze Vršovice až k Bohemce. Depešácký kelímek znovu napustíme v nějaké vietnamské večerce. Motorka se topí ve sladkém pití a vůbec si nepřipadáme svazácky.

text a foto Řízek

čtvrtek 1. června 2017

MANKY BYZNYS

Stalo se to, čeho jsem se pokaždé děsil v cíli maratonu. Že mě ten najatý spíkr s mikrofonem - ještě udýchaného a s mozkem zatemněným endorfiny - odchytí a bude se mnou chtít rozebírat moje dojmy ze závodu. Je to pokaždé jako vyhýbat se revizorovi, musíte předstírat suverenitu a klid, že vy zrovna se nemusíte ničeho bát, ale nesmíte to přehnat, pak to většinou vyjde. A pak jednou ne.

Dostihl mě nečekaně ve dvě hodiny ráno v Českém ráji, když jsem se lehce za polovinou Těžké pohody, čtyřiadvacetihodinového závodu na horských kolech, ve zpoceném dresu třásl zimou a zahříval se v bufetu talířem krupicové kaše. Zírám na vytrčený mikrofon a nevím, co mám říkat. Třeba netuším, jak mám být nenuceně vtipný. Blekotám, že už to začíná být trochu dlouhé, jezdit pořád dokola třináctikilometrový okruh kolem Trosek, a můj hlas zní ztichlým kempem cize a skřehotavě.

Jako ty žáby u rybníka. Když jsem k němu zkraje noci sjížděl temným lesem, bál jsem se nejdřív, že poblíž startuje helikoptéra (to by bylo velmi špatné znamení), pak mě napadlo, že je to burácení nadšeného publika, jež v transu skanduje název našeho týmu: "Fá-vo-trans! Fá-vo-trans!". Jenže pak jsem zjistil, že to byla jen hlasitá demonstrace tisíců žab za klidnou noc, nerušenou cyklisty s čelovkami, anebo tam prostě obojživelníci hlasitě kopulovali, či se teprve seznamovali - fakt nejsem zoolog -, ale bylo to úchvatné, jako jakýsi chorál.

Možná taky extrémní fyzická zátěž ve spolupráci s akutním nedostatkem spánku způsobuje šálení smyslů anebo halucinogenní stavy. Zářící řepka na polích jako by smrděla ještě intenzivněji než jindy, zvlášť když se o ni opřelo slunce. Na jednom místě tratě se zase projíždělo takovým skalním tunelem a v těchto místech jsem nejdřív zaslechl, pak teprve zahlédl obrovský balon, pár metrů nade mnou. Žhavil hořáky tak, že skoro zapaloval koruny stromů, a ti lidé na mě mávali, jak tlačím kolo do kopce, a smáli se mi, protože je nic netížilo, ba přesně naopak. Pak jsem spatřil obrovského dravce, zajíce a asi lišku, bohužel nikoli naráz (jak by tohle dopadlo?). A pak na silnici na poslední chvíli motorku, ale ta byla dobrá, vyhnula se. Vůbec nevím, co z toho všechno byla pravda.

To všechno jsem do toho mikrofonu mohl říct, ale vlastně jsem nic neřekl. "Takže ty si tady pochutnáváš na kaši a tvůj parťák někde bojuje na trati, co?" konverzoval moderátor. Obvyklá strategie při štafetovém závodu v čemkoli je totiž pochopitelně taková, že zatímco jeden krouží po okruhu, druhý z páru sice odpočívá, ale zároveň na něj netrpělivě čeká, aby pak na sebe jen vyštěkli "Jaksetijelo-zasranýkořenybolíměprdeljinakdobrýdávejbacha-takčauzatim" a vystřídali se.

Jenže my s Frantou jsme už po několika hodinách seznali, že bude lepší přežít a dojet, než bojovat o vavříny, v tomto případě ztělesněné zajímavými trofejemi ze špalků a dalších artefaktů. Naše předávky byly o dost rozvláčnější. "Kolega je teď tady vedle mě, máme taktickou poradu a jíme krupicovou kaši," slyšel jsem svoje skřehotání z repráků a moderátor, kdyby nebyl trochu nakalený, by se nad tím asi pozastavil, jelikož tím přece ztrácíme cenné vteřinky, minuty a v konečném součtu asi i hodiny. Takhle chvilku váhal, načež se slovy: "Hele, podívejte se, oni tam asi někoho pitvají" odešel k mnohem zajímavějším zdravotníkům, kteří se hřáli u ohýnku. Tím interview skončilo.

Franta vyrazil objíždět Trosky a já do sebe naházel výbornou stydnoucí krupičku, potom ještě kus vysočiny a eidamu, chleba s marmeládou, nožičku párku s kremžskou hořčicí, energetickou tyčinku a banán a příjemně polosytý se odebral k našemu týmovému karavanu, tedy legendární modré dodávce s lůžkovou úpravou.

Z našich dvou modrých aut jsme si udělali jakousi vozovou hradbu před světem. Můj technicky zdatnější kolega dokonce sehnal kempovou židličku a stolek a především takový ten stojan, na který si profíci anebo mechanici profíků za rám nebo sedlovku pověsí kolo a začnou na něm něco kutit. Vzpomněl jsem si, že mám lehkou osmičku na zadním kole. Na pátý pokus jsem do stojanu přidělal své kolo RB, našel centrovací klíč, který vypadá jak snubní prsten pro nějakého valibuka, a opatrně začal jeho prostřednictvím otáčet náhodně vybraným drátem. Pak jsem si uvědomil, že jsem už o pár hodin dříve zkoušel podobně ladit tlak v přední vidlici, načež jsem celý jeden okruh objel omylem prakticky na prázdné, což bylo utrpení. "Na co si to hraju!?" pomyslel jsem si, kolo jsem sundal a šel radši zkusit aspoň na chvíli spát.

Zdálo se mi o lidech v elasťácích, bidonech plných svítivých nápojů s magickými ionty a tabulkách se šipkou a telefonními čísly záchranářů, kam se dá volat, když člověk z kola spadne nebo je mu jinak nejhůř. Pokud má člověk telefon. Pokud ho má kam dát, k čemuž musí mít dres s kapsami anebo batoh. Vzbudil jsem se hrůzou, protože mám dres bez kapes. Ono je to vlastně spíš tričko, zato však žluté, jako nosí vedoucí jezdci anebo řepka. A zrovna jsem za modrými záclonkami uviděl přijíždějícího Frantu a šel jsem znovu do kola.

V noci to utíká nejrychleji, žáby fandí z plných plic a ty mladší z nich i žaber a co chvíli růžky mojí čelovky značky Lucifer osvítí očka neznámého tvora v pangejtu anebo koncové světlo soupeře drápajícího se ke skalnímu tunelu. Zdravím je všechny a jsou kamarádští. I kluk na černém erbéčku, který je démon, a proto to celé vyhraje, poněvadž sám ujede naprosto stejně jako já s Frantou dohromady - 331 kilometrů. Zdvořile se ptá, jestli může jet chvilku se mnou. Velkodušně souhlasím. S jinými nadáváme přes den na horko a v noci třeba na kopce. Vždycky se těším, až někoho potkám. Panuje tam atmosféra jak z foglarovek, ale bez toho trochu teplého podtextu.

Moje noční mise a směna končí pár minut před šestou, když už nad Troskami svítalo. Vzbudil jsem Frantu, postěžoval si na bolavý zadek, spočítali jsme zbývající hodiny a řekli jsme si, že se o to naše čtvrté místo ve skromně obsazené kategorii ještě sami se sebou porveme.

Na tomhle místě má být takové to "Bylo to super, tak příští rok zase." Místo toho a místo pointy mám hodnotnější vtip o Rumcajsovi, jak ho vyprávěl moderátor, když se zbavil mě i přeludů o pitvajících záchranářích. "Hele, Rumcajsi, tobě nevadí, že ti Manka v Řáholci zahýbá s jiným? - Proč, to je Manky byznys."

text Řízek, foto nějaký cyklista a Ř.