MEZI DĚVČATY

Spadla lžička do kafíčka udělala žbluňk!

Seděly tam dvě panenky mezi nima kluk 

Co ty kluku ušatý

Děláš mezi děvčaty?! 

Uznávám, že jako motto mé pomalu končící rodičovské dovolené je to trochu těžkopádné, ačkoli ji tato obskurní říkanka odposlechnutá při plavání miminek celkem vystihuje. Minimálně v tom, že jsem zatím žádného jiného aktivního ušatého tátu na rodičáku mezi všemi těmi maminkami nepotkal. 

Pokud by se ale ještě někdo v budoucnosti odhodlal, možná mu přijde vhod seznam věcí, které je stoprocentně potřeba mít, aby se to nějak zvládlo se ctí. 

Hedvika (anebo jiné podobně hodné dítě) - Moje svěřenkyně v noci spí (!) a až na pár výjimek (setkání s doktorkou, kadeřnicí, kamarádem Frantou, koupel v cizím prostředí) nepláče (!!). Taky skoro všechno jí, i když jednu z mých kreací z parního hrnce (viz níže) pojmenovala celkem výstižně "bablaf". Moje dovolená tím pádem celou dobu v podstatě běží na obtížnosti "easy", ale o změně levelu neuvažuji. Pokud si můžete vybrat, zvolte hodné dítě. 

Kávovar - Důležitost tohoto obyčejného přístroje Tchibo v čase rostla, když jsem si uvědomil, že kapučínka v kavárnách užírají značnou část rodičovského příspěvku. Kafe je kotva a kámoš, na kterého se lze spolehnout a rozumí mi. 

Kočárek Thule Urban Glide 2 - SUV mezi kočárky: ve městě sice polosportovní tříkolka září, byť ji má každý druhý mimísek, ale je jinak podobně jako ta obézní auta více méně k ničemu a spíš překáží, zato v horách nastává její čas. Blbé je, že na horách moc nejsme, ostatně ani s ním a s Hedou moc často neběhám, což by se nabízelo. Nevýhodou je vysoká cena a holá výbava základního modelu a vyloženě předražené příslušenství, ale naštěstí leccos se dá pořídit výrazně levněji a lépe. Každopádně jsem si tenhle stroj velmi oblíbil, zejména poté, co jsme z něj sundali korbičku, načež se z něj stal v podstatě kundolap, pokud se tenhle termín v této souvislosti dá použít. Heda k němu má vztah asi jako k otci: nikdo se jí neptal a lepší prostě není k dispozici.

Maruška - Vynikající máma. Chodí zaplaťpánbů brzo z práce a na rozdíl ode mě umí nakupovat jídlo přes internet. Má Instagram plný inspirativních dětí, což se taky hodí, protože se od nich dají okoukat různé fajn pomůcky a hračky. Má přehled o Hedině jepičí garderobě, po večerech uklízí hračky a mumifikované banány, které jsme přes den navrstvili. Nenaočkované ezokamarádky navštěvuje jen sporadicky. Heda se na ni šíleně těší, každý den mi to všemožně, byť zatím hlavně nonverbálně naznačuje. 

Tchyně hlídací - V hitparádě lidí, pokud by ji sestavovalo naše dítě, by babička pravidelně obsazovala nejvyšší příčky. I u mě, protože díky jejímu hostování mohu občas jít běhat i za světla. Má nekonečný repertoár říkadel a písniček, které u nás zlidověly, nosí na krku slona, který má chobot jako bombardon a troubí jako hrom a je - to - slon. Zasvětila Hedu do tajů rohlíku tukového. Na právnické fakultě tradičně patří k nejméně oblíbeným kantorům, ale pokud by budoucí juristy vzdělávala třeba v jeslích, byla by nepochybně hvězdou. 

Baby Bjorn - Jak jsem pochopil, žádné dítě z Instagramu bez této houpací sedačky či sedací houpačky nemůže být, protože by ho ty ostatní přestaly, pohupujíce se v křesle, sledovat. Jistě se dá něco podobného splašit i levněji než za čtyři tisíce, nicméně tohle prakticky až do roka bezvadně fungovalo jako bezpečné krátkodobé odkladiště rozladěné či unavené holčičky. 

Parní hrnec Beaba Baby Cook - Jedna z věcí, které bych si vzal na pustý ostrov, kdyby tam teda měli elektřinu a něco, co by se dalo oloupat, nakrájet a bezpracně za pár (desítek) minut uvařit v páře a v téže nádobě rozmixovat. Tahle opět trochu předražená vychytávka nám při přípravě příkrmů ušetřila hrozně moc času, který jsem pak zcela proflákal. 

Rohlík tukový - Nejlevnější sedativum z Penamu. Funguje naprosto spolehlivě, ať už jsme kdekoli. Jeho zbytky odstraní robotický vysavač, nebo si je dítě najde na podlaze a dojí později. 

Vlhčené ubrousky - Proč jen jsem tuhle vymoženost nepoznal dřív?! Proč jste mi to zatajili?

Cocomelon - Ultimátní zlo po všech stránkách. Ale pokud dítě při dlouhé cestě autem pláče (a nemáte k dispozici rohlík tukový), zaberou tyhle úplně debilní dětské písničky téměř okamžitě. Pokud ovšem máte zrovna mobilní data, jinak se výplach mozků nespustí. V takovém případě vám pomáhej bůh nebo rohlík. 

Felix - Heda dlouho usínala v nosítku za falešného zpěvu asi tak tří ukolébavek, které znám. Trvalo to leckdy dost dlouho. Felix má oproti mně daleko větší výdrž, neboť jej napájejí tři baterky AAA, umí výrazně víc písní než já (tuším, že čtyři, ale kromě toho i zdařile imituje tlukot srdce, což je trochu děsivé, šumění oceánu či ševelení větru), navíc je to sympatická, tulivá plyšová liška. Netuším, proč se jmenuje zrovna po mém někdejším spolužákovi, kterého jsme neměli rádi a ještě dnes se za to trochu stydím, že jsme mu říkali Prase (prasátko umí mimochodem Heda předvádět fakt výborně). Nicméně není sám, dcera měla jako úplné mimino pískací hračku částečně pojmenovanou Pískáček po jednom neoblíbeném bývalém nadřízeném (teď už Pískáčka dočista opustila a nebaví ji, podle mě ani vy Pískáčka vůbec nepotřebujete) a kromě toho máme i křeslo pojmenované po bývalé kolegyni. Asi jsme prostě divní.

Hra Transport Fever 2 - Jsou večery, kdy nechci dělat nic jiného než stavět koleje, nádražíčka a civět do mapy krásné hornaté zelené krajiny. Načež ji pár kliknutími rozryji obskurním předimenzovaným tunelem. Pak si představuju radost těch dvaceti lidí, které jím převeze můj vláček z jedné nesmyslné vesnice do druhé. Transport Fever 2 je dopravní stavěcí tycoon a oproti klasikám žánru má spoustu much, třeba to, že zatěžuje můj archaický počítač natolik, jako bych tu snad těžil bitcoiny, nebo že podobně jako hra Logik (viz níže) není vůbec zábavný. Taky se nedá hrát s kamarády, ale ti stejně zrovna uspávají nebo přebalují. Ale já si vystačím.

Osmá hanspaulská liga - Poté, co jsme se stali třemi, zavedl se jakýsi společný kalendář s plánovanými akcemi, zejména těmi večerními. Svoje běhání tam nepíšu, protože by to tam bylo skoro pořád, ale vždycky mě zahřeje, když tam vidím napsáno "FC Forejt". Vlastně mě nikdy náš malý fotbal nebavil tolik jako teď, a to nejen proto, že hrajeme reálně o postup. Jde hlavně o pobyt na vzduchu ve společnosti jiných lidí, kterým je víc než jeden rok (i mentálně, byť jen o kousek). Proto sláva Forejtu a sláva kalendáři. A sláva úžasné sedmé, nebo už zase nejhorší osmé lize. 

Kamarádky a kamarádi, kteří jsou zároveň taky rodiče - S Míšou se nás tuhle v kavárně zeptali, jestli jsou naše dvě přítomné děti (tehdy zhruba sedm a deset měsíců) sourozenci; přišlo nám to dobré, protože by to šlo stěží. Taky jsme spolu objevili obstarožní hru Logik a bude to jedna z věcí, po níž se mi bude v práci stýskat. S Magdou chodíme někdy "plavat", ale především na vafle s horkými malinami a štve nás, když nám protečou skrz tácek, protože jinak nemají chybu. A pokecáni vedeme dlouhé emotivní debaty o výchově i práci a děti u toho dobře usínají, protože máme oba dost monotónní projev. S Milanem jsme jednou po překonání řady strázní se dvěma dětmi a dvěma kočárky dokonce dokázali na hodinu vyběhnout, i když jsme se tak dlouho vypravovali a děti se střídavě pokakávaly a usínaly, až začalo pršet. S kamarády a kamarádkami ale ani tohle tolik nevadí, navíc náš kočárek má i pláštěnku (ovšemže ne originální). Jsou prostě tak nějak potřeba, asi víc než řada těch drahocenných věcí. 

text a foto Řízek

JEDNA SVÍČKA

Loni v polovině listopadu Heda ještě neexistovala, takže se psaly články na blog i jindy než ve vzácných okamžicích odpoledního nebo nočního spánku a pod stolem se nám neschovávaly rozžvýkané maliny a kiwi. Určitě by se našly i podstatnější změny, které s jejím narozením nastaly (a o nich zas jindy), jako i celá řada bizarních povinností, jež nám přibyla. 

Jednou z nich bylo oslavit narozeniny dítěte, které vůbec neví, že má narozeniny ani co je to čas a že plyne lineárně, z balónku ve tvaru obří jedničky (nebo penisu, konstatovali účastníci oslavy) má respekt, foukaček, které měly být srandovní, se děsně bojí, takže začne plakat, a v životě neměla žádný dort, proč taky. 

Takže tekly slzy, krev i nervy a všichni včetně oslavenkyně si to užili, jak se říká.

Výborný byl ostatně už předvečer oslavy (tedy navlas přesně rok po narození): oba dědové přišli více méně naráz zkontrolovat vnučku a taky trochu syna/zeťáka, jak si vede v nezvyklé a opravdu poněkud nemužné roli. A stali se tak svědky scény, kdy se roztomilá holčička v růžovém oblečku momentálně objevující nově nabyté superschopnosti pětice všemi směry rostoucích zubů zahryzla tatínkovi do břicha, tatínek na ni zařval, holčička se usedavě rozplakala a odmítala přestat. Dědové se s lepšími i horšími výmluvami pochopitelně kvapně rozloučili.

Následně přišla z práce maminka, to bylo radosti a smíchu, a pak jsme jí chtěli ukázat, jak už hezky umíme vylézt sami na postel rodičů (tenhle mimibazarový plurál absolutně nesnáším, ale jeho nakažlivost překonává deltu). Počkej, ještě rozsvítím, ať to máma lépe vidí. Hrozná, dutá rána, jako když brada narazí do dřevěného rantlu kolem postele, pak ta dlouhá vteřina ticha, a pak usedavý řev a taky trochu krve. A taky jsme po těch dramatech šli spát až po půl desáté. Myslím Heda, ten plurál je občas matoucí. My mnohem později, protože jsme pekli dort. 

Nebyl v něm žádný cukr, takže ezomaminky by nás pochválily, zato pět banánů, tři jablka, troška mouky a asi cisterna jogurtu, který po jakémsi tajuplném rituálu zcela změnil skupenství, takže by se s ním dalo koulovat. Měl jsem trochu pochybnosti, ale výsledný produkt mě nadchl i vizuálně: z granátového jablka jsem po celém obvodu nalepil do krému odrazky, čistě kvůli bezpečnosti. 

Oslava nakonec byla dobrá, třebaže decentní, ježto polovinu očekávaných účastníků uvěznila dětská karanténa. Jídlo bylo skvělé a Heda měla možná ještě vykulenější oči než obvykle, nicméně nejlepší bylo, když jsme objevili, že sklenicemi a hrníčky lze ťukat. To zcela zastínilo dort, takže povinnou součást prvních narozenin, nic nechápající dítě zamatlané od hlavy až k patě krémem, nemůžeme nabídnout.

Dostala krásnou herní krabici s různými hejblátky a pak i tee-pee jako takový svůj vlastní domeček. Protože v tee-pee na našich táborech vždy spala poněkud protivná sorta správňáků, trošku jsem se ošíval a pokoušel jsem se na internetu najít alternativu v podobě zmenšeniny starého vojenského stanu, kde by se pod miniaturním prkenným letištěm povalovala basa s lahváči (dětskými) a plech s plesnivým nedojedeným pudingem (bez cukru). Nicméně se zdá, že to dosud nikdo nevyrábí, škoda.  

V tee-pee nově spí kocour, Heda si na oplátku hraje s krabicemi od jeho žrádla (které kocour nejí). A dětský dort jsem sežral já - ale to by po tomhle stresu udělal snad každý!

text a foto Řízek

NEDÁME TO

Václav už to má spočítané: ještě zaplatí příspěvky za tuto a dvě následující sezony, což dělá dohromady zhruba 1450 korun, ale uvidíme, co inflace, pak zamluví malý sál v radotínské sokolovně, O2 Universum nebo nějaký jiný důstojný prostor pro oslavu 20 let trvání našeho malofotbalového oddílu, promítne připravenou prezentaci včetně zdravic nic netušících internacionálů, připije týmu na zdraví do dalších dvaceti let a ukončí kariéru. Takhle mi to aspoň líčil, když jsme spolu byli ráno běhat po Vyšehradě.

Mně nejenže schází finanční gramotnost a schopnost aspoň střednědobě plánovat, nýbrž také soudnost. Proto jsem se na to po tristních výkonech, kterými jsem se během podzimu prezentoval a které měly tendenci gradovat, nevykašlal a přihlásil se o místo v sestavě i v dalším kole. Pro kontext uvádím, že zbytek týmu hraje letos vážně báječně a do minulého zápasu, kdy jsme i mou vinou ztratili v závěru všechny body, pomýšlel na postup z toho hnoje nejnižší ligy. 

A byl jsem nakonec důležitější, než bych sám chtěl, protože ty lepší z nás skolily choroby. A nebyl ani Václav, podobný artefakt jako já, který letos moc nechodí, zato proslul zlidovělou hláškou "Opatrujte se", s níž nás po jednom utkání všechny obešel. Já mám účast daleko vyšší, byť jsem patrně jeden z mála hráčů osmé hanspaulky na rodičovské dovolené. Podstatnou zásluhu na tom, že se náš tým nakonec sešel v řádném počtu, tak měla moje hlídací tchyně. Předal jsem dítě a hurá v podvečerní dopravní špičce do Přední Kopaniny. Jenže to bych musel vědět, kde jsou kopačky. Jen deset minut grotesky pro dceru a babičku a mám je. 

Přední Kopanina má tu zvláštní vlastnost, že se od zbytku Prahy v čase čím dál tím víc vzdaluje, možná pohybem tektonických desek. Vždy jsem měl dojem, že tam hrajeme za trest a že když z voleje nemotorně napálím míč, skončí až na Terminálu 2. 

Nestal se zázrak, skutečně nás bylo jen šest, zato soupeři z týmu Lazareth měli nejen několik hráčů na lavičce, ale i rozlišováky, ba dokonce se převlékali v šatně (já taky, ale doma ve své). Ze dvou útlých mladíků, které jsem považoval za znuděné odrostlejší děti soupeřů, se kupodivu vyklubali rozhodčí, a tak se mohlo začít a začalo se zběsile: po minutě hry jsem trefil břevno (a od něj to skočilo dolů, tak těsně!) a měli jsme i další šance, které skončily jen vulgární, byť oprávněnou sebekritikou. 

Když zběsilost trochu upadla, ukázalo se, že oba týmy jsou, jak ostatně tabulka napovídá, výkonnostně obdobné. Nám pomáhalo mládí části týmu a pak taky herní dovednosti (zejména) Filipa, Kuby a Karla, jim zase výška, váha a sklon k drsnějšímu řešení osobních soubojů, což pubescenty na čárách nechávalo v klidu, avšak na hřišti přibývalo diskusních kroužků.

Zato naše šance spíš zmizely, první gólová akce byla ostatně velmi nenápadná: míč se ode mě z našeho území odrazil k Matyášovi, který hned krátce za půlicí čárou zakroutil přízemní střelu přesně k tyči. 

Pak už se zas spíš padalo a hádalo a kluci, které snad poslali soudcovat přímo od Minecraftu, (nebo co vlastně dneska mladí lidi dělají?) nesměle pískali každý aut – což bylo vesměs zbytečné, protože že je míč za čárou, člověk tak nějak většinou vidí, to je jak "stěrače stírají". Pro záznam: dělám si z nich legraci s vědomím, že jsem v jejich věku musel pískat taky a dopadalo to podobně tragikomicky, občas i hůř.

I na druhém gólu jsem měl podíl, protože mě někdo sejmul tak okatě, že oznamovač autů zadul do píšťalky a bylo to jen těsně před vápnem. Skoro to vypadalo, jako kdybychom to cvičili, ale Matyáš přenechal Filipovi a ten to napálil tam, kam bylo potřeba. Já na to akorát koukal a vypadalo fakt dobře.

A dál se to řezalo. Pán v čepici si mě oblíbil, a to tak, že mi při jednom souboji  řekl "Ty smrade, nech toho", což je snad už poslední ageismus v tomto textu, který mi v mých 36 letech vlastně zalichotil. 

Staly se i další pozoruhodné věci: byli jsme třeba svědky nejzábavnějšího autového vhazování, kdy protihráč vhodil míč v podstatě jako volejbalovou přihrávku, všichni se začali smát, ale rozhodčím to bylo jedno, respektive si toho nevšimli, takže se hrálo dál. Pak šel najednou Karel sám na brankáře a my jsme s Kubou na vlastní půlce oba hlesli: "No jo, nedá to", ale zároveň nás strašně zajímalo, jak to dopadne, a hrozně jsme mu fandili. Karel, za nímž do Přední Kopaniny (!) autobusem (!!) přijela přítelkyně, mezitím udělal něco jako blafák a zkušeně zavěsil na 3:0. I na tomhle gólu jsme se vlastně podílel, protože Karel letos hraje se šťastným dresem číslo 14, který jsem mu dal a sám hraju s tou blbou devítkou.

Pak už to bylo snazší, protože soupeři - v tabulce prý hned za námi - to tak nějak vzdali. I to okopávání už bylo takové odevzdané. Jeden faul si rozhodčí vybral, Matyáš neobvykle nestřílel, ale poslal míč ke mně, neboť si mě nikdo nevšímal. Levačkou, kterou používám zhruba jako malí cyklisté balanční kolečka, jsem se z první trefil tak, že bych to chtěl mít někde na videu jako .gif a pouštěl bych si to dokola, až mi bude smutno a až budu chtít zase skončit s "kariérou".

A to jsem ještě nevěděl, že na konečných 5:0 dám po krásné Karlově přihrávce znovu já, tentokrát svým mnohem běžnějším způsobem zblízka a doprostřed branky. Mohli jsme slavit, ale nešli jsme.

Jsme totiž divný tým, nechodíme do hospody, a to ani po něčem takhle zbytečně senzačním a senzačně zbytečném. Nový gólman Jarda, který nechytá rukama, ale i tak je skvělý, vždy navrhne nějaké pivo, ale všichni naskákají do aut a ujedou, nakonec i s Jardou. Já jsem jel taky, ale nedalo mi to a doma jsem si dal aspoň panáka s tchánem.

A prý ještě můžeme hypoteticky postoupit. Nedáme to, no. Ale i tak mě strašně zajímá, jak to dopadne, a hrozně nám fandím.

text Řízek, foto Filip

KAFE A ROZPEKY

Být jedenáctý na Pražském maratonu by bylo rozhodně k chlubení, jenže na tomhle pražském maratonu žádní keňští vytrvalci netlačí čas ke dvěma hodinám a sami sebe k lukrativním odměnám za vítězství a v jejich šlépějích další tisíce mně podobných neklušou centrem Prahy a nevypadají čím dál hůře a v cíli v Pařížské jim nakonec nedají na krk medaili a igelitku s vodou a tyčinkou a nenabídnou stažení fotek s jejich utrpením za tři stovky za snímek.

Tenhle maraton se schovával ve Stromovce a i když je podstatně menší a méně věhlasný, aspoň se oproti tomu slavnému letos konal. Pochopitelně by se do Stromovky nevešel celý, takže se běželo osm koleček se spoustou zatáček a jednou otočkou tak, aby to vyšlo.

Pro mě to byla poslední letošní šance zúročit vytrvalostní trénink, který tedy nebyl úplně ideální – na druhou stranu jsem do něj mohl poprvé zařadit třeba silový trénink s kočárkem anebo nácvik únavy po přerušovaném spánku odpovídající zhruba 37. kilometru maratonu. 

Na startu v policejním sportovním areálu, který jsem napoprvé celý omylem obešel a mohl zpoza plotu obdivovat třeba bobový trenažér, tak bylo jen něco málo přes sto lidí včetně mého jmenovce z naší tréninkové skupinky z Děkanky a Pavla, který na hladké poloviční trati debutoval. Teoreticky jsme všichni mohli běžet zhruba stejně rychle, což v praxi vůbec nevyšlo.

Ukázalo se, jak mizerný jsem stratég, a to ještě před samotným závodem. Kafe a takzvané sladké rozpeky (Václavův termín pro rozmrazované prefabrikované pečivo) v nákupním centru byla rozhodně chybná volba, jakožto posléze i ztratit čip. Ten naštěstí někdo našel, vyzvedl jsem si jej u moderátora a pak už jsem radši nic nevymýšlel a pokojně čekal na startovní výstřel. 

Hodlal jsem držet tempo 4:12 na kilometr. Spočítal jsem si to během několika probdělých nocí: abych se dostal pod vysněné tři hodiny, musel bych běžet rychleji než 4:17, jenže ve druhé půlce bez výjimky vždy zpomalím, takže potřebuju polštář. Tenhle plán mi v polovině dával dvě minuty, které mohu ke konci využít, jak se mi zachce. Znělo to vlastně velmi vědecky a logicky a kromě toho, že to musejí zvládnout nohy (maličkost), to už předpokládá jen to, že budu co sto metrů civět na hodinky, jestli nezpomaluju.

Skutečnost byla taková, že Lukáš vypálil tak, že mi po dvou prvních kilometrech po chodnících posypaných barevným listím utekl asi o dvě stě metrů. Já se snažil držet osnovy, jenže i tak jsem byl o kousek rychlejší, než bylo záhodno. A Pavla jsem neviděl. Místo toho se ke mně připojil borec v zeleném triku a začal osnovat nějakou spolupráci. Krátce poté, co vyslechl moje plány a půl kolečka se za mnou vezl, mi utekl k jiné skupince. Byl to od něj mazaný manévr: v pravotočivé zatáčce jsem se zleva vyhýbal nějakým babkám roztaženým přes celý chodník, on to ale střihl odvážně zprava po obrubníku a získal pro mě nedostižných pár metrů náskoku.

Ukázalo se, že potíž tohoto závodu jsou lidi, a to paradoxně jak jejich absence, tak přebytek. Jakmile mi zelený člověk utekl, zůstal jsem na ocet a společnost mi až do cíle, tedy zhruba tři další hodiny, dělali jen nedobrovolní diváci závodu z řad laické veřejnosti.

Maraton se totiž běží za plného provozu Stromovky a nedělní odpoledne bylo nádherné. Rozumím lidem, že chtějí korzovat a rozplývat se nad podzimním sluníčkem a nechávat psy na volno nebo na dlouhých vodítkách a dezorientované děti bez dozoru na odrážedlech a objednávají si pizzu, kterou jim vozí kurýři na elektrických koloběžkách, anebo je baví to na kole střihnout hned vedle potácejícího se běžce. Zároveň se ve mně s postupem času a ostatních potíží při každém dalším výhybném manévru hromadila podrážděnost.

Ale lidi mi to neprohráli, hlavní problém byl jinde: plán s polštářem vyšel jen zčásti, do druhého poločasu jsem si přivezl sice hubený, ale přesto aspoň minutový náskok. Jenže strategie nepočítala s tím, že si už v pátém kole prožiju těžkou krizi s pícháním v boku a křečemi v břiše (rozpeky?) a zpět do policajtského areálu z náskoku donesu jen pár sekund. To už jsem věděl, že můj cílový čas bude nevyhnutelně opět začínat trojkou, protože dál už graf mého tempa tvarově připomínal právě ten bobový trenažér. 

V šestém okruhu jsem překvapen předběhl Lukáše, kterého zradila achilovka a po 37 kilometrech to vzdá. Přiznávám, že mě tohle řešení taky napadlo, ale byl jsem rád, že jsem to neudělal - na konci sedmého kola jsem zahlédl Marušku a Hedu v kočárku a byl jsem strašně rád, že to jsou ony dvě, protože jsem předtím viděl asi dvacet stejných kočárků Thule s holčičkou v růžovém a maminkou a ani jedna z nich nebyla ta pravá. Krom toho na mě v cíli čekal i Pavel, jehož premiéra na půlmaratonu dopadla za 1:39 a teď tam chudák mrzne.

Poslední kolo už bolelo méně a vědět, že běžím zhruba na svůj druhý nejlepší čas z Vídně 2019, tedy lehce nad 3:08, asi bych se na občerstvovačce rozmazloval méně, takhle jsem byl o pár sekund pomalejší. Ale v cíli mi to vlastně bylo jedno, protože to bylo za mnou. A třeba to někdy vyjde, třeba ne – ve Stromovce asi spíš ne. Radši už to moc plánovat nebudu.

text Řízek, foto Pavel Tomášek