BONO, EDGE, MARŤAS A ŘÍZEK

Vídeňská road movie
text, fotky a video Řízek

Já teda nemám moc rád U2. Jinak mi na plánu vyrazit na jejich koncert do Vídně vlastně nic nevadilo. Vše ostatní totiž zapadalo perfektně – Marťasovi přebýval jeden lístek a chyběl odvoz, mně přebývala vytrvalkyně felicie a scházel program na pondělní večer. A protože to všichni ostatní prováhali, vyrazili jsme sami dva.

Brno kolem projelo tak nějak automaticky, až za Mikulovem jsme poprvé přibrzdili - u druhé nejhnusnější pumpy na Moravě, která stojí naproti jakémusi pumpařskému hradu (první nejhnusnější pumpa). Pětikorunu za mušli? Jste se pochcali, ne? Bagety byly tvrdé a nebýt těch mírně zvlněných vinařských panoramat, které tak bezvadně fungují na mainstreamové diváky kin, možná by se vloudila trudnomyslnost.

BONO Z OBRAZOVKY. Pod ní byl daleko menší, takový mraveneček.

Tu jsme naplno okusili až ve Vídni. Šestipatrový bludištní parkovací komplex byl v ideální vzdálenosti od stadionu Ernsta Happela a parkovné se cenou (a možná i chutí) téměř rovnalo moravské bagetě. Jenže parkoviště bylo dočista plné. Jeho důmyslný orientační systém sice tvrdil opak, ale až po půlhodině kroužení všemi šesti patry jsme se uchytili. S úlevou jsme pak v téměř odlehlé uličce učinili to, co jsme na Moravě za búra odmítli.

Předkapela One Republic tak pro nás hrála jen zpola – naštěstí pro nás byla podobně nedochvilných celá řada, a tak jsme se bez zbytečného pocitu trapnosti dostali do přijatelné, asi padesátimetrové vzdálenosti od pódia. Respektive od monstrózní konstrukce na čtyřech tenkých nožkách, která nad pódiem držela jakousi pohyblivou trubici, na jejímž plášti byla obrazovka. Uprostřed trubice byl jakýsi komín či průduch, který pak sem tam pustil nějaký dým nebo světýlko. Ohromující a dechberoucí. Popoví kluci se snažili, ale stejně všichni čekali jen na ten jejich jediný hit, který je tak vlezlý, že bezpochyby byl v nějaké romantické komedii, ale Bobule 2 to určitě nebyly, ty jsem bohužel viděl. Jakmile se stadión dočkal, One Republic se pakovali a nastalo asi hodinové čekání na hvězdu.

MOBILY. Ruka s telefonem netleská.

Krátili jsme si jej pozorováním mexických vln v ochozech a chlápka, který před námi na mobilu hrál fotbal a dostával fíka za fíkem. „Tor!“ napsalo se mu pokaždé na displeji. Sledovali jsme i obří neustále se zrychlující hodiny a pročítali přílohu tamních novin věnovanou koncertu (včetně chybného setlistu, který nás navnadil na největší pecky) a Bonovým názorům. Tím se dotýkám toho, co mi na téhle kapele trochu vadí – krom toho, že už je mírně vyčpělá, jsou mi obecně protivně ukecané mesiášské a přehnaně charitativní sklony muzikantů. Uznávám, že jde často o dobrou věc, ale není to rokenrol – když to přeženu, když bych chtěl slyšet řečnění, půjdu do parlamentu a pustím si Ratha. A naopak, Rath ví, kde je jeho místo, a proto nevyprodává stadiony. Nicméně…

… v tomhle se mé obavy nenaplnily téměř ani za mák. O deváté začala parádní show, kterou kazilo jen studené počasí a stejně chladní Rakušané. Nebyli jsme nijak zvlášť daleko (fotky zkreslují, měl jsem blbý objektiv!), ale i tak kolem nás bylo většinou ticho a klídek jak v opeře. Nejvýraznějším projevem většiny lidí v našem okolí tak bylo zvednutí mobilu nad hlavu a stisknutí „rec“ – a nahrávání špatných videí atmosféru opravdu nevytváří. To mi bylo líto. Protože pecky opravdu přišly – sice trochu jiné, než prorokoval Wiener Neue Zeitung, ale rozhodně žádná pruda v podobě 95 % novinek a dvou hitů, jak občas předvádějí nejmenované tuzemské kapely z Valašska a okolí.

KRVAVÉ PONDĚLÍ. Bono (účelově) tvrdil, že nejlepší koncerty jsou začátkem týdne.

První jsem neznal, Beautiful Day je pro holky, ale od třetí New Year’s Day (prý je o Polsku) to byla jízda. U sedmé Elevation na chvíli dokonce ožila obrovská masa lidí i kolem nás, asi se jim zaplnily karty v mobilech a foťácích. Hned potom přišla Until The End Of The World, jež patří k mým nejmilejším, a po následující se dav rozezpíval a i po doznění tónů dokola hypnoticky opakoval, že ještě pořád nenašli to, co hledají. „Snaha byla,“ glosoval to z pódia ironicky Bono. Ale znalci říkali, že ho bolela záda a byl pod prášky, což ho trochu omlouvá.


Trubice se rozevírala a pohybovala nahoru a dolu, kosmodrom uprostřed chrlil dým a Bono pobíhal po jakémsi prstenci kolem pódia jako zamlada. Že umí i zpívat, ukázal o nějakou čtvrthodinku později u skvělé Miss Sarajevo a poctivá show nevyhnutelně spěla do druhé půlky, už bez velké odezvy u chladných Vídeňanů. Z Discothèque zbyl několikavteřinový paskvil, a my se tolik těšili! Zato píseň o Krvavé neděli opět připomněla, že to stálo za dvakrát čtyři hodiny únavné cesty, dálniční známku a hnusnou bagetu.

Politika přeci jen přišla, ale téměř až na samém konci. To si Bono vzpomněl na barmskou disidentku Su Ťij a věnoval jí Walk On, aby vydržela a z toho domácího vězení nikam nechodila – ale to jsem možná špatně pochopil. Ale jo, Barma se dala vydržet.

DISKOTÉKA. Ta se sice nepovedla, ale modro bylo hezké.

Dočkal by se i Péťa. Mezi posledními přídavky byla i "jeho" With Or Without You, podruhé už se čtveřice Irů vytleskat nenechala a za pár minut už jsme stáli před poklidně se vyprazdňujícím stadionem. Čekali jsme na fotografa Lukáše, který se s námi svezl nazpátek. Lukáš je na rozdíl ode mne fandou, a proto neváhal být u stadionu už od půl deváté ráno. A nejen to - údajně letos obrazí hned šestici jejich koncertů. Magor!

Napodruhé jsme našli auto. Ukázalo se, že stejný nápad s parkováním mělo víc lidí, a tak jsem vystál jednu z nejbizarnějších front v životě – v jednu hodinu ráno uprostřed betonového parkoviště v centru Vídně před jediným fungujícím automatem pro placení parkovného. Našli jsme i Brno a kousek za ním, v půl páté ráno, i Prahu.